Gamma č. 121 (Slavná letadla (IX.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Slavná letadla, Vydáno dne: 10. 03. 2006

Slavná letadla (IX.) - A 10 Warthog (III.)

Zkušenosti s bojovým nasazením minule zmíněných strojů (F-105 Thunderchief, T-28D, A-1 Skyraider a A-7D Corsair) byly shrnuty v oficiální "Request For Proposals", výzvě k předložení návrhů, kterou v roce 1967 USAF zaslalo leteckým firmám jako impuls k zahájení vývoje zcela nového typu útočného letadla v projektu A-X (Attack, eXperimental). Od letadla se požadovala rychlost nejméně 650 km/h (oproti 444 km/h u starého A-1 Skyraider) a zároveň schopnost razantního manévrování při malé rychlosti, jakož i provedení úplné zatáčky za špatné viditelnosti, aniž by přitom pilot ztratil z dohledu cíl.



A 10 / Warthog


Jelikož se předpokládalo, že A-X se bude během útoku pohybovat nízkou rychlostí, která ho neochrání před palbou ze země, měla být jeho konstrukce odolná proti zásahu malorážními zbraněmi a střepinami. Zkušenosti s nasazením stíhacích letadel ukázaly, že pouhé zdvojení řídicích kabelů nestačí, pokud jsou v nepancéřovaném trupu takové systémy vedeny tak blízko sebe, že je může oba současně vyřadit jediný zásah.


Další lekcí vietnamské války byl poznatek, že jediná zbraň, kterou mohl levný bitevní letoun zasáhnout malý a pohyblivý cíl na zemi, je těžký kanón; ten se proto měl stát primární výzbrojí nového stroje. Od letadla se dále požadovala nízká cena, jednoduchá údržba s využitím provizorního vybavení na předsunutých základnách a schopnost startu s plnou zátěží na krátkých vzletových drahách polního typu.


Velkým problémem se stala volba pohonné jednotky. Tryskové motory byly v polovině šedesátých let nevhodné, protože sice už byly k dispozici dvouproudové jednotky, které však měly stále ještě nízký obtokový poměr a při vyčkávacím letu malou rychlostí okolo bojiště nevykazovaly o mnoho menší spotřebu než při letu na plný výkon; z toho opět vyplývala malá výdrž. Řešením byl tedy pístový (vrtulový) motor; ten ovšem přinášel jiné potíže. S ohledem na požadovanou vysokou schopnost přežití při zásahu musel být letoun vybaven dvěma motory, a to tak, aby se i s jedním motorem vyřazeným ještě udržel ve vzduchu. Při velké plánované hmotnosti to znamenalo potřebu vysokého výkonu, z toho plynoucí velký průměr vrtulí a odtud nutnost jejich umístění daleko od osy letadla. Při letu na jeden motor by potom byl jeho tah natolik asymetrický, že bylo obtížné zachovat řiditelnost letadla při vysazení jednoho motoru v nízké rychlosti (typicky během útoku na pozemní cíl), kdy řídicí plochy nemají dostatečnou účinnost. Uvažovalo se o sdružení dvou souosých turbovrtulových motorů za sebou na zádi letadla, což ale zase přinášelo zranitelnost složitého soustrojí dvou vrtulí a převodovky soustředěných do malého prostoru. Program se točil v začarovaném kruhu, a po celou dobu byl přitom pod velkým tlakem na maximální úspornost. Kongres s čím dál větším podrážděním sledoval stále rostoucí výdaje na programy nadzvukového atomového bombardéru F-111 s měnitelnou geometrií a obřího nákladního letadla C-5 Galaxy, a letectvo vůbec nestálo o to, aby se k tomuhle seznamu politických průšvihů přidal ještě i projekt A-X.


K tomu se navíc připojily starosti USAF o stav stíhacího letectva. Generálové, zděšeni neslavnými výsledky kmenových stíhaček F-4 Phantom proti obstarožním MiGům nad vietnamským bojištěm a zneklidněni náhlým příchodem třímachového MiG-25 Foxbat, zaměřili chystaný program pokročilého stíhacího letounu FX (pozdější F-16) na maximální výkonnost při střetnutí s nepřátelskými stíhači. Jakékoliv ústupky ve prospěch přímé letecké podpory pozemních sil na úkor rychlosti a obratnosti ve vzdušném souboji byly vyloučené. FX byl proto pro CAS (Close Air Support) nepoužitelný. Kdyby se pak nakonec nezdařil program A-X, všechny peníze na něj určené by shrábla armáda pro svůj složitý a drahý projekt bitevního vrtulníku Cheyenne; takovou potupu samozřejmě letectvo nemohlo připustit.


V průběhu těchto diskusí však nastal technický pokrok ve vývoji dvouproudových motorů (též "turbodmychadlové motory" - jednotky, kde většina objemu vzduchu prochází vstupním velkoprůměrovým dmychadlem, obtéká těleso spalovací turbíny a až v zadní části se míchá s jejími spalinami; výsledkem je vyšší tah a nižší spotřeba než u klasických proudových motorů; viz např. Gammu113). Dvouproudové motory byly původně vyvíjeny pro civilní letadla, ale koncem šedesátých let už byly k dispozici jednotky s dostatečnou spolehlivostí i v bojových podmínkách, s nízkou spotřebou a tím dobrou vytrvalostí díky vysokému obtokovému poměru a přitom s malými rozměry, které umožňovaly umístit dvojici motorů vedle sebe blízko osy letadla, což usnadnilo řešení případu s jedním vysazeným motorem.


Letectvo mezitím zmírnilo požadavek na schopnost krátkého startu a požadovalo teď vzlet z dráhy dlouhé 1200 metrů (tři čtvrtě míle). To byla rozumná hodnota, kterou bylo možné splnit bez použití obracečů tahu a složitých vztlakových klapek, čili další plus pro maximální jednoduchost letadla.


Zároveň s tím došlo na přelomu let 1967 a 1968 bez jakékoliv publicity k nenápadné, ale rozhodující změně v základním účelu letadla. Severovietnamská armáda infiltrující do Jižního Vietnamu začala tou dobou proti Američanům používat tanky. V Evropě, poté, co byla snížena priorita doktríny jaderného protiúderu jako reakce na případný útok mohutné přesily tankových jednotek Varšavské smlouvy, nastal částečný návrat ke strategii konvenční obrany s důrazem na ničení tanků. Perspektivnost této koncepce potvrdil úspěch izraelského letectva, které v roce 1967 během šestidenní války proti arabským sousedům, vyprovokované blokádou akabské úžiny, zničilo velký počet nepřátelských tanků pomocí třicetimilimetrového kanónu instalovaného na francouzských stíhačkách Dassault-Mystére. Ukázalo se, že zatímco pancéřová ochrana tanků se od časů druhé světové války příliš nezměnila, protitankové zbraně a letecká zaměřovací a řídicí technika učinily od té doby značný pokrok. A-X se v tichosti změnil z víceúčelového nosiče bomb na kanónem vyzbrojeného tankobijce, tedy opeřený druh, který byl od roku 1945 pokládán za vyhynulý.


Definitivní Request For Proposals byl výrobcům zaslán v roce 1970. Stanovil maximální rychlost v rozsahu 650-740 km/h, vnější nosnost na podvěsech 4300 kg spolu s municí pro kanón a k tomu akční rádius 460 kilometrů včetně vyčkávání nad cílem po dobu dvou hodin. K tomu se požadovala schopnost letu pod hladinou tisíc stop (305 metrů) při dohlednosti nepřesahující jednu námořní míli (1.85 km). USAF prohlásilo, že ?horší povětrnostní podmínky existují pouze v 15% času,? aniž upřesnilo kde; mělo samozřejmě na mysli střední Evropu.


Mezi další požadavky patřila "schopnost přežití při zásahu", a to i při ztrátě podstatných dílů konstrukce, zesílená ochrana palivových nádrží, zdvojené a rozptýlené vedení řídicích systémů a dále jednoduchá, rychlá a levná oprava poškození. Nejdůležitější zásadou byla "konstrukce podle ceny": kde to bylo možné, ušetřilo se na nákladech i za cenu mírně zvýšené hmotnosti nebo menšího výkonu.


Do soutěže se přihlásilo šest firem: Cessna, Fairchild, Boeing-Vertol (který zaslal jediný projekt vrtulového letadla), Lockheed, General Dynamics a Northrop. Pole uchazečů bylo silné, a šlo o hodně: všem bylo jasné, že A-X bude na dlouhou dobu poslední realizovaný projekt bojového letadla. O nejvyšší sázku hrála společnost Fairchild: její dřívější F-105 patřil mezi nejúspěšnější stíhací bombardéry, od té doby však firma musela ustoupit McDonnell-Douglasovi v soutěži o stíhací letoun F-X a neuspěla při vývoji supersonické stíhačky s měnitelnou šípovitostí, ani s euro-americkým projektem letadla V/STOL (svislý nebo velmi krátký start + přistání, Vertical/Short Take-off+Landing) a v soutěži o A-X už jí šlo doslova o existenci. "Aviation Division of Fairchild-Hiller" nasadila na projekt své nejlepší lidi. Čtyři měsíce po uzávěrce přihlášek USAF zadalo dvěma finalistům, Northropu a Fairchildu, stavbu dvou prototypů, ze kterých měl vzejít vítěz soutěže. Zatímco Northrop předvedl poměrně konvenční hornokřídlý stroj, označený YA-9A, s jednoduchým kýlem a motory hladce splývajícími s trupem, Fairchildovi technici vyvlekli z hangáru neforemnou obludu připomínající doby, kdy se konstruktéři teprve učili, kam patří jednotlivé části letadla: rovná křídla, jejichž ubohé aerodynamice dala poslední ránu řada vyčnívajících podvěsů, k tomu hranaté dvojité ocasní plochy jak u starobylého Liberatoru, krabicovitý trup ignorující všechny zásady aerodynamického "pravidla ploch", který se neelegantně vzpíná nad křídly se zalomeným profilem jak u stíhačky z druhé světové války, vzadu dvojice mohutných motorů, které vypadají, jako by na ně konstruktér nejdřív zapomněl a nakonec je v zoufalství přinýtoval do posledního volného místa na hranatém trupu, a konečně aerodynamicky nesmyslně vyboulený kokpit, jenž dává letadlu vzezření ostražité pravěké bestie s opeřenými pařáty, která právě slétla s přesličky a rozhlíží se po kořisti.


Průběh soutěže byl velmi těsný; oba stroje byly vybaveny požadovanou výstrojí zvyšující schopnost přežití při zásahu, a při srovnatelném hodnocení ostatních parametrů rozhodla o výsledku lepší bojová odolnost Fairchildovy létající příšery. Vítězem se stal YA-10A.

(pokračování)

Zpracováno podle knihy "A-10" Lindsaye Peacocka a Billa Sweetmana

Fotografie:

http://www.wpafb.af.mil/museum/ (Muzeum vojenského letectva Spojených států)



Dovětek ke čtenářské diskusi

Nedávno jsem tady vedl krátkou polemiku s jedním laskavým (byť v oné chvíli poněkud rozhořčeným) čtenářem ohledně ospravedlnitelnosti amerického jaderného bombardování Hirošimy. Shodou okolností včera u příležitosti 58. výročí této události vyšla v New York Times úvaha pod provokativním titulkem "Máme krev na rukou?", která k tomuto letitému sporu přispěla pozoruhodným a zřejmě málo známým argumentem. Jak říká autor článku Nicholas Kristof, kladnou odpověď na otázku v titulku by dnes v Americe dali mnozí liberální analytici a historikové, ale kupodivu zcela opačný názor zaujímají někteří Japonci, kteří v roce 1945 zastávali klíčové pozice.

?Nám z "mírové strany",? řekl po válce Koiči Kido, jeden z císařových nejbližších poradců, ?atomová bomba pomohla ukončit válku.? Císař a někteří z jeho poradců chtěli skončit boje v létě 1945, avšak nebyli schopni se prosadit proti nesmiřitelné vojenské klice, která byla rozhodnuta bojovat až do konce, i kdyby to mělo znamenat, jak prohlásil na zasedání válečné rady jeden z námořních důstojníků, "obětovat 20 miliónů japonských životů". Atomovou bombu, která ukončila politický pat, označil tehdejší ministr námořnictva Mitsumasa Yonai jako "nebeský dar". ?Byla to zlatá příležitost k ukončení války, seslaná Japonsku z nebes,? přizvukoval mu vládní tajemník Hisatsune Sakomizu. Boje o nevelké, řídce obydlené soustroví Okinava na jaře 1945 stály život 14 000 Američanů a 200 000 Japonců; na domácích ostrovech by se bývaly oběti invaze, zápalného bombardování a frontální ofenzívy počítaly na milióny.

8. srpna byl nad Japonskem sestřelen americký stíhací pilot Marcus McDilda. Do atomového tajemství samozřejmě nebyl zasvěcen, ale během brutálního výslechu se "přiznal", že Američané mají sto dalších atomových bomb (k operačnímu použití neměli v té chvíli žádnou) a plánují během několika dnů jaderný nálet na Tokio. Ministr války o této pochmurné vyhlídce informoval vládu - která přesto odmítla kapitulovat. Císař a členové mírové frakce se však pod dojmem zničení Hirošimy a Nagasaki i děsivých vyhlídek do budoucna konečně vzchopili k rozhodnému odporu a během několika dnů nakonec prosadili ukončení bojů.

Mluvit o atomovém bombardování jako o "daru z nebes" je opravdu šokující výraz, který však výstižněji než co jiného vyjadřuje naprostou bezvýchodnost tehdejší situace i fatální bezmoc těch, kteří si ještě zachovali zdravý rozum. Řekne-li něco takového člověk, na jehož spoluobčany ten strašlivý úder dopadl, pak je to názor, kterému nelze upřít váhu. Jak říká autor článku v NYT, ?dlužíme dějinám přiznání, že největší tragédií Hirošimy nebylo zahubení tak obrovského počtu lidí v jediném okamžiku, ale především skutečnost, že ve složitém a krutém světě byly všechny alternativy ještě horší.? Jestli jednání se Severní Koreou nebudou úspěšná, sama japonská vláda může brzo čelit velmi nepěkným alternativám; však také v zatím striktně pacifistickém Japonsku, které až dosud považovalo jaderné zbraně za "čisté zlo" a odmítalo se účastnit i vojenských misí schválených OSN, už se začíná diskutovat o pořízení vlastního jaderného arzenálu. S takovými sousedy, jaké mají Japonci za humny, se není čemu divit.

Zpracováno podle článku "Blood on Our Hands?" v New York Times On the Web;
viz http://www.nytimes.com/2003/08/05/opinion/05KRIS.html?th

***********************************************

A na závěr dnešního čísla ještě meteorologická zajímavost: jestli špatně snášíte tropická vedra, snad vás utěší, že v těchto dnech už začínají tát nejen alpské ledovce, ale dokonce i Marsova jižní polární čepička. To už ovšem naštěstí nesouvisí s extrémy pozemského počasí; na jižní polokouli Marsu je teď regulérní jaro a tání vrstvy ztuhlého CO2 je pravidelná sezónní událost. Než začne 29. září na jižní polokouli Marsu astronomické léto, značná část čepičky už bude pryč. Máte-li doma silnější dalekohled, právě teď je nejlepší příležitost k pozorování tohoto úkazu; 27. srpna bude Mars Zemi nejblíž. Poznamenejme ještě, že na rozdíl od alpských ledovců je marsovská polární čepička hodně tenká - pouhý metr - a její jarní ústup také nezpůsobí žádnou záplavu, nejen pro malý objem, ale hlavně proto, že v tomto případě se přesně vzato nejedná o tání (tj. přechod z pevného skupenství do kapalného), ale o sublimaci čili přímé odpařování ledu bez výskytu kapalné fáze. Sublimující CO2 ovšem způsobí značný nárůst atmosférického tlaku, protože v některých obdobích marsovského roku je víc než čtvrtina jeho atmosféry zmražena v polárních čepičkách, a když se led začne odpařovat, atmosférický tlak vzroste až o 25% (na Zemi to odpovídá rozdílu mezi mořskou hladinou a vrcholem 3000 metrů vysoké hory). Čepičky jsou samozřejmě dvě, a zatímco jižní taje, severní se zvětšuje; největší nárůst tlaku v důsledku odpaření CO2 proto nastává vždy na začátku léta a zimy, kdy letní polární čepička už rychle taje, zatímco druhá se ještě po létu nestačila obnovit.

Zpracováno podle stránek NASA:

http://science.nasa.gov/headlines/y2003/07aug_southpole.htm?list495307