Gamma č. 126 (Z Prahy do Prešova a zpět)

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 12. 03. 2006

Cesta anglických příbuzných z Prahy do Prešova

Červencový výlet do Londýna měl záhy pokračování na opačnou světovou stranu. Mladá Slovenka z Prešova, která u mých anglických příbuzných před rokem pracovala jako au-pair, letos pozvala bývalé zaměstnavatele na svou svatbu; to ovšem Angličanům neznalým kontinentálního zeměpisu způsobilo zapeklitý dopravní problém. ?Listen, Jarka,? mailoval mi Gary ještě v červnu, ?jak bychom se mohli nejlíp dostat do toho - Pro-shev?? Prý je tam někde nějaké letiště - Kosice? Mohl bys nám zjistit, jak se tam vlastně létá?? Mohl; jenže když se ukázalo, že cesta z Prahy do Košic by stála dvakrát tolik co let z Londýna do Prahy, příbuzní znejistěli.



Průběh zatmění Měsíce(klikni)

Povídám: ?Nejjednodušší bude, když vám v Praze koupím lehátka na rychlík do Košic; večer nastoupíte na hlavním nádraží a ráno se probudíte na východním Slovensku.? Těžko říct, jestli moji přátelé už někdy byli slyšeli o dobrodružstvích, jaká se dají zažít v pověstném federálním expresu Vihorlat, ale poprávu je ani tahle varianta moc nenadchla: ?Jarka, how far is it from Vienna to Presov? Je to blíž než z Prahy? Že bychom si ve Vídni pronajali auto a dojeli tam?? Vysvětlil jsem, že na autě půjčeném ve Vídni na tři dny a osm set kilometrů by mnoho neušetřili; ?ale určitě by bylo levnější, kdybyste z Vídně přejeli vlakem přes řeku do Bratislavy a najali si auto tam.? Že je tohle komplikovaný blábol nabitý desítkami příležitostí ke zmeškání spoje, zabloudění a oškubání od domorodých šejdířů, bylo ovšem na první pohled jasné i mně; jářku - ?jak tak na to koukám, Gary, nejlepší bude, když vás tam prostě odsud odvezu; rád se projedu, Jitka nám bude dělat společnost a aspoň zase po letech uvidím Slovensko.? Rychle jsme se dohodli, a o měsíc později za jasného srpnového rána jsme vyrazili z Prahy. Nechvalně proslulá dálnice D1 byla toho dne výjimečně v nejlepší formě a služební Octavia TDI 96 kW se zařazenou šestkou a tempomatem nastaveným na ekonomických sto mil se spokojeným předením uháněla na východ. ?This bloody car of yours only needs wings to be able to fly,? povídá anglický automechanik obdivně; ?to tvoje zatracený auto už potřebuje jenom křídla, aby to mohlo lítat; od těch starých stodvacítek Škodovka opravdu udělala pokrok!?


Cesta autem splnila, co jsem svým přátelům slíbil - že zažijí daleko zajímavější výlet než letadlem. Během osmi hodin se za okny vystřídaly všechny podoby československé krajiny: údolí a zalesněné pahorky Českomoravské vrchoviny, širé moravské pláně s dalekým rozhledem, valasšké vrchy, beskydské hvozdy a klikatý přejezd strmého hřebene na moravsko-slovenském pomezí. ?Všichni Češi?? ptali se celníci u Makova nad čtveřicí pasů, ?dva Angličani, jo? Ále, to je civilizovaná země,? mávli lhostejně rukou, ?jeďte!? Znovu jsem si vzpomněl na Unii, mezi jejíž podstatné zásluhy bude patřit i to, že za několik let zmizí i tahle nesmyslná hranice - jakkoliv je už dnes naštěstí víc formální než skutečná.


Slovensko ovšem nabídlo dramatičtější scenérii než země koruny české: údolí horního Váhu, hrad Strečno tyčící se vysoko nad řekou, rozlehlá vodní pláň Liptovské Mary, a samozřejmě impozantní silueta Vysokých Tater, shlížející ze severního obzoru jako ohromná kulisa připravená pro večerní představení. Třešničkou na dortu pak byl výhled na Spišský hrad a průjezd zbrusu novým dvoukilometrovým tunelem pod braniským hřebenem; krátce po setmění jsme dorazili do Prešova.


Ráno jsme si všichni vyšli na vycházku do města a na malebné náměstí s čerstvě rekonstruovanými fasádami a výstavným kostelem z 13. století. Když se před polednem naši angličtí přátelé vypravili na svatbu, s Jitkou jsme si v knihkupectví koupili plán města (prodavač vzpomínal na praxi ve Zlaté uličce, a když jsem mu za zlevněnou mapu nechal drobný tuzér, zasmál se po česku - ?nechci slevu zadarmo!?). Koukáme do mapy, kam vyrazit na výlet: ?Hele, hrad, Velký Šariš, jenom hodinu pěšky za městem? Jdeme!? V Šariši se nás ujala místní babička, aby nám ukázala, kudy na hrad; cestou láteřila na ty, co v devadesátém druhém nechali republiku rozdělit (?Však to bol nezmysel, povedzte? Prečo sme nemohli zostat pospolu! To len tí politici tam hore! Ja poznám dobre Čechy, robila som zásobovačku, a celé Československo som prejazdila; ale teraz už to neide. Ako sa to rozdelilo, privela peňazí nás stojí lístok do Čiech... Tuná sa dostanete na hrad, tak šťastnú cestu!?) Šarišský hrad, z údolí vyhlížející jako bezvýznamná ruina na vysokém kopci, je ve skutečnosti pozůstatkem po několikahektarovém opevněném sídle ohromujících rozměrů, střeženém vysokými hradbami a mohutnými kamennými věžemi. Výlet stál za to, a ještě jsme na hradě potkali dva spokojeně zpustlé české trampy, kteří na kolech objížděli východní Slovensko. Dobrá inspirace na nějakou příští dovolenou.


Den jsme zakončili návštěvou na osmdesátičlenné svatební hostině, kde jsem se nakonec musel rozpomenout i na letité taneční znalosti: ?Kedže tu máme aj hostí z Čiech, zahráme im teraz polku!? uvedl nás místní impresário, jenž na displeji svého notebooku vybíral z nepřeberné zásoby skladeb přehrávaných na digitální aparatuře, kterou sám doprovázel slovem, zpěvem a klávesami, moderní skladby pro mládež prokládal vlastnoručně provedenou lidovou muzikou a mezitím ještě stihl zahrát na harmoniku "Roll Out the Barrels" užaslým anglickým hostům, kteří ztraceni hluboko uvnitř kontinentu při své výpravě na daleký východ objevovali fascinující směs západní popkultury a místních zvyků. Jeden člověk, který zastal práci celého orchestru; bylo to úchvatné představení.


Po deseti letech výprav na západ a na jih byl pro mě letos návrat na Slovensko nejen projížďkou okouzlující krajinou, ale také návštěvou starých přátel, kteří si bez výjimky dávali záležet, aby nás nenechali na pochybách, že jsme v těchto končinách vždycky vítáni. Jakkoliv jsem uznával osudové příčiny, proč v roce 1992 asi nebylo možné rozdělení zabránit, přesto nikdy nebudu schopen vnímat Slovensko jako cizinu. Země, kde jsem se narodil, se jmenovala Československo, a na tom už nic nezměním. Bylo příjemné vidět, že nejsem sám, pro koho hranice mezi oběma polovinami naší staré vlasti ani dnes neznamená o mnoho víc než jen čáru na mapě.



Ohledně astronomických záležitostí, které pravda poslední dobou trochu zanedbávám - doufám, že mnozí z vás využili výjimečně příznivých pozorovacích podmínek k vzácnému zážitku ze zatmění Měsíce, a že jste nedopadli jako můj kamarád Zbyněk: ?Jo, taky jsem se zkoušel dívat, ale pak jsem to vzdal, poněvadž jsem nic neviděl.? ?Co bys taky chtěl vidět, když bylo zatmění, ne?? povídá kolega Jirka se škodolibým úsměvem. Zatmění tedy opravdu bylo, ale naštěstí zdaleka ne takové, aby nebylo vidět "nic", jak dokazují například parádní snímky jednoho z mých milých čtenářů, Oty Parlesáka z Děčína, který se svým digitálním Samsungem Digimax V4 nebeské divadlo nádherně zdokumentoval a dal mi svůj souhlas, abych se s vámi o tu podívanou ještě jednou rozdělil.