Gamma č. 135 (Vesmír, náš domov (XXIV.) - Mars (V.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Vesmír, nᚠdomov, Vydáno dne: 15. 03. 2006

Vesmír, náš domov (XXIV.) - Mars (V.) - průběh mise. / Výlet do USA

Zcela vytížen náročným školením, nestihl jsem na tenhle týden připravit obsáhlejší zpravodajství z Marsu, jak jsem před víkendem slíbil; posílám vám proto jen velmi stručný přehled nejnovějších událostí a fotografií, protože hlavní tématem dnešního vydání je první část třídílného cestopisného miniseriálu. Jeden z čtenářů Gammy, Dušan Filko z Brna, strávil v loňském roce několik měsíců v Americe a k mé radosti sepsal o této cestě nanejvýš zajímavé vyprávění, které si pokládám za čest zveřejnit na těchto stránkách pro potěchu i poučení ostatních členů tohoto ctihodného společenství.

Dva rovery


Nemocný Spirit podstoupil v minulých dnech složitou diagnostickou a léčebnou proceduru, která ve středu vyvrcholila preventivním přeformátováním narušené flash-memory, aby se odstranily poslední možné následky poruchy. První marsovský průzkumník už opět posílá na Zem fotografie a chystá se oprášit prach z kamene Adirondack, před kterým stojí, aby se do něj mohl zakousnout svou vrtačkou.


Opportunity mezitím v sobotu hladce sjela z podstavce; místo dvanácti dnů, které dispečeři potřebovali k přípravě rozjezdu Spirita, jim u Opportunity stačil týden. ?Už v tom máme praxi,? řekl spokojeně Joel Krajewski z Pasadeny. Poprvé v historii bezpilotní kosmonautiky jezdí od soboty po povrchu cizí planety dvě nezávislá automatická vozidla. Opportunity teď bude pomocí analyzátoru a mikroskopu zkoumat částečky okolní půdy, než se vydá na cestu z mělkého kráteru, ve kterém přistála, aby se nahoře rozhlédla po okolní krajině. První výsledky analýz už ukazují, že v jejím okolí se skutečně nalézá velké množství hematitu, kysličníku železa, jehož přítomnost by měla být svědectvím dávného vodního prostředí. Na fotografii ze zadní kamery, kterou se Opportunity ohlédla za teď už opuštěnou sondou, jsou vidět její stopy v písku, který je viditelně jemnější než půda v okolí Spirita.


Zítra v pátek by se Spirit měl pustit do výzkumu Adirondacku a Opportunity má v plánu vyrazit k nedaleké skupině skalisek; cestou by se měla zastavit a protáčením jednoho ze svých kol jako zvědavý pes vyhrabat jámu v písku, aby se mohla podívat na jeho hlubší vrstvy.

Obrázky jsou převzaty z http://origin.mars5.jpl.nasa.gov/gallery:

dva_rovery: porovnání staršího Sojournera a jeho mladšího, většího bratra Spirita.
Adirondack1: pohled zotaveného Spirita na jeho první výzkumný cíl.
Adirondack2: pohled na tentýž kámen zblízka; zobrazená výseč má rozměr 3 cm a na fotografii jsou vidět detaily o velikosti 0,1 mm.
Spirit_pan_cam: záběr z panoramatické kamery, která dostala za úkol ověřit svůj stav záběrem na kalibrační test; ostrost i barvy dopadly na výbornou. V pravém horním rohu je pohled na Slunce, jehož rostoucí jasnost signalizuje klesající množství prachu v atmosféře vyjasňující se po nedávné prachové bouři. Spirit1,2: nové záběry ze Spirita
sjezd: ohlédnutí Opportunity za podstavcem sondy; povšimněte si stop v jemném písku.
skaly: příští cíl Opportunity
Spirit_Gusev: pahorky na dohled od Spirita, které NASA pojmenovala podle astronautů, kteří před rokem zahynuli v Columbii.




Dopisy čtenářů

Pepos:

Zaprášené solární panely jako konec výpravy se mi zdá jako dost banální diagnóza. Nelze zabudovat na hlavní panely nějaké "stírátko", ...nebo se tři měsíce života zdají NASA dostatečné a nechtějí ten prach tedy finančně i technicky "řešit"?

Vzhledem k tomu, že prach se bude na panelech hromadit pravděpodobně zejména díky elektrostatickému náboji, bylo by "otírání" panelů asi dost obtížné, nehledě k tomu, že následným poškrábáním by asi jejich účinnost klesla stejně. Podle mě je správný Tvůj odhad, že NASA je toho názoru, že za tři měsíce obě vozítka stihnou ve svém okolí prozkoumat všechno, co bude stát za to, a ty finance tam nakonec budou asi hrát rozhodující roli. Nejde ani tak o to, co by stály "stěrače", ale především o náklady na další vydržování řídícího týmu a strojový čas obřích antén, které se sondami komunikují. Ze stejného důvodu byl v říjnu 1977 zastaven příjem signálů od vědeckých přístrojů, které na Měsíci zanechaly výpravy Apollo, přestože svá průběžná měření vysílají dodnes. ?Budoucnost nepochybně přísně odsoudí tyto nemístné úspory v době, kdy o tolik více peněz se vydává na hlouposti,? napsal v roce 1984 světově proslulý český astronom Zdeněk Kopal ve své knize Vesmírní sousedé naší planety; ?například americké ženy utratí ročně daleko víc peněz za kosmetické potřeby; ale kdy se náš svět řídil rozumem?? Jaká pomoc; na kosmetice asi neušetříme, abychom Spiritu a Opportunity prodloužili službu :-) a nezbyde tedy, než se snažit co nejlépe využít čas, který máme k dispozici. Teď už je to zase na dobré cestě.

***********************************************************

Myšák:

Tahle doba mě stejně fascinuje , nějakým směrem se vystřelí rachejtle, ta se po 7 měsících setká s jinou planetou , přistane tam a my se na to každej v práci koukáme na vlastním počítači!!! Moje dětský sny o budoucnosti byly skromnější....

Však to povídám, že žijeme ve vzrušující době :-) a ostatně jsou mezi námi tací, jejichž sny o budoucnosti byly kdysi mnohem odvážnější. Kdyby někdo v roce 1970 řekl v NASA, že ještě dlouho po začátku jednadvacátého století nestane lidská noha na Marsu, a že dokonce nebude ani stopy po stálé základně na Měsíci, všichni přátelé kosmonautiky by ho měli za nenapravitelného škarohlída. Jenže pak Kongres utáhl měšec a na dalšího presidenta-visionáře si Amerika musela třicet let počkat. Trvalo to dlouho, ale doufejme, že už jsme zaplaťpámbu zase na cestě.





USA (1.)

Dušan Filko


Do USA jsem se dostal díky služebním povinnostem. V naší branži (stavba chemických provozů pro zpracování ropy) o cestování není nouze. Když jsme zahájili projekt s naší pobočkou v Houstonu (Texas), bylo jasné, že se tam na nějakou dobu pojede. Zpočátku bylo dohodnuto, že vedoucí jednotlivých profesí stráví v začátcích projektu několik týdnů v americké kanceláři, aby nasáli americký způsob práce, navázali kontakty a posbírali podklady. Jednotliví zástupci odlétali podle harmonogramu profesí na projektu. Nejprve technologové, potom stavaři, potrubáři, po nich elektrika a já za měření a regulaci jako poslední. Takže po počátečním seznámení s projektem jsem začal balit, abych počátkem dubna 2001 odletěl doslova do teplých krajin. Vzhledem k tomu, že cestuju často a od kolegů jsem již věděl, do čeho jdu, nebyl s přípravou problém, vždyť to bylo jen na ?pár týdnů?. To, kolik času tam nakonec strávím, jsem ještě v té době samozřejmě nevěděl. Nicméně byl jsem náležitě nervózní, protože do USA jsem letěl poprvé a představy získané z knih, filmů a podobně, mne těsně před odletem udržovaly v lehce adrenalinovém stavu. Navíc si pořádně zalítám, což mne na tom pravděpodobně přitahovalo v tu chvíli nejvíc. Ty předchozí evropské ?skoky? do Amsterdamu, Moskvy nebo Londýna plně neuspokojovaly moji leteckou vášeň.


Můj odlet byl náhle oproti původnímu termínu o pár dní urychlen, neboť jsem se měl zúčastnit nějakého ?děsně? důležitého mezi-profesního jednání. Takže v neděli ve čtyři hodiny ráno jsem měl objednaný taxík na letiště Vídeň. Nějak jsem si v tom zmatku zapomněl natáhnout budík a tak mě pan taxikář zkoušel budit nejprve zvonkem, který ale do ložnice nebyl slyšet, a nakonec se mu to podařilo mobilem. Takže jsem stihl tak tak spolknout nějakej rohlík a meltu a na srdceryvné loučení s rodinou už ani nezbyl čas. Museli jsme stíhat letadlo.


Pan taxikář přizpůsobil jízdu okolnostem, nicméně za hranicemi jako mávnutím proutku začal sledovat značky a tachometr. Asi má s rakouskými policisty své zkušenosti. Vídeňské letiště je moderní a příjemné. Přijeli jsme včas. Měl jsem letět do Chickaga a tam přesednout na vnitrostátní linku do Houstonu. Ovšem u odbavovací přepážky Air Austria byla cedulka ?Let zrušen, u vedlejší přepážky si zamluvte náhradní let?. A tak jsem se postavil do fronty na změnu letu. Když přede mnou stojícímu páru nabídli volné místo za dva dny, šly na mne mrákoty. Nicméně pro mne jako pro jednotlivce našli poslední místo v letu o hodinu později do Washingtonu. Odtamtud do Dallasu a pak teprve Houston. Za hodinu a něco už jsem seděl v Airbusu rakouských aerolinek. Veliké a luxusní letadlo na mne zapůsobilo. Nejvíc se mi zalíbily malé LCD obrazovky na každém sedadle. Kromě sledování filmů umožňovaly nejen zobrazení navigačních údajů o poloze, rychlosti a výšce včetně mapky letu, ale i přepínání mezi kamerami umístěnými na špici a spodku letadla. Takže každý pasažér mohl sledovat start jako z pilotní kabiny a ještě nakukovat pod letadlo. Sice to trošku připomínalo letecký simulátor, ale působení zrychlení na tělo během startu a obratů prokazovalo, že jde o realitu.


Pozorně jsem sledoval cestu oknem i na navigační obrazovce. I výšky 33 000 stop (už jsem si musel zvykat na imperiální jednotky) byly vidět bílé hřbety vln a brázdy za loďmi. Jinde zase nádherné vrstvy oblačnosti, jako bychom letěli v nějakém vatovém sendviči. Překvapilo mne, jak malý kousek cesty připadá na let přes oceán. Z Anglie do Kanady to byla asi polovina z celkové cesty. Zbytek byl přes Evropu a potom dlouhý úsek přes území Kanady a USA.


Washingtonské letiště je starší, ale pěkné. Není z něj vidět Bílý dům, jak mi kdosi tvrdil; je samozřejmě bokem města. I když jsem měl asi pět hodin na přestup, odložil jsem případnou návštěvu prezidenta Spojených států na neurčito. Nějak jsem v hale nemohl najít Austrian Airlines a tak jsem se s ručně přepsanou letenkou trochu nejistě pozeptal u první volné přepážky. Poněkud obtloustlá úřednice vzala vysílačku a nějakou nesrozumitelnou řečí, jen vzdáleně připomínající angličtinu, s někým diskutovala. Pak se objevil chlapík zjevně mexického původu, který mne odvedl na přepážku American Airlines, kde mi vzal moji počmáranou letenku z Vídně a za chvíli mi vydal jinou. A tak jsem přestoupil do stříbrného Douglase a pokračoval do Dallasu. Osazenstvo tohoto "menšího" letadla bylo již jiné. Cestovali tu na místní lince businessmani za obchodem, rodiny z víkendu od babičky, studenti na kolej. Trošku mi to připomnělo dobu, kdy i u nás se dalo letět z Brna do Karlových Varů nebo do Košic.


Na cestě do Dallasu nás již zastihla noc, soumrak mezi oblaky byl nádherný. Vlastní Dallas mne překvapil svojí rozlohou. Kam jen mé oko dohlédlo, z okénka byl ve tmě vidět koberec městských světel a osvětlených ulic. Vypadalo to jako přistání v městečku na Marsu ve sci-fi filmu. Tentokrát již bez problémů s letenkou jsem přesedl do ještě menšího letadla a asi za hodinku jsem byl v Houstonu. Ovšem místo ve tři odpoledne až v jednu v noci. Kupodivu se neztratil ani můj kufr. Na tento případ jsem byl přesto připraven, nejnutnější oblečení a dokumentaci do práce jsem měl v příručním zavazadle. Poučil jsem se z případu svého kolegy, který zůstal v tričku a kraťasích na letišti a veškeré rezervace od hotelu a auta atd. měl v kufru, takže ani nevěděl, kam má jít. Já jsem měl vše a navíc číslo na kolegu Toma, který mne měl odvézt z letiště do hotelu. Ovšem ten na mne čekal jistě odpoledne a teď už dávno spí. Podle mapy, kterou jsem dostal, to byl z letiště do hotelu kousek a chvíli jsem uvažoval, že si půjčím auto sám a dojedu to. Ale vzhledem k únavě jsem se přece jen nakonec rozhodl jinak a zvedl sluchátko telefonního automatu, do kterého jsem hodil pár čtvrťáků. Na druhém konci se ozvala ospalá čeština a příslib odvozu asi tak za hodinu. Jak jsem udělal dobře, jsem pochopil až později. V době čekání jsem sledoval noční provoz v příletové hale. Byla částečně v rekonstrukci, pohybovali se tu lidé všech ras a postavení. Od ušpiněných mexických dělníků až po dámu v tygrovaném plášti s drahým stetsonem na hlavě a ve špidlatých botách z hadí kůže na vysokém zlaceném podpadku, které se o jejích asi deset kufrů starala skupinka sloužících (na tu dámu asi nikdy nezapomenu). V době tohoto čekání se mi přihodila příhoda, kterou jsem později bavil své americké kolegy a která mi poprvé ukázala nejen rozdíl mezi angličtinou evropskou a americkou, ale i rozdíly jiné. Zkrátka jsem potřeboval jít na záchod a to velmi. A tak jsem se asi s 20-ti kilovým kufrem vydal po hale hledal něco jako WC, Toaletes, Closette. Nic tam nebylo, jen jakési čekárny a odpočívárny s nápisem Rest room. Když už to začalo být velmi vážné, zeptal jsem se jednoho pána zjevně asijského původu vycházejícího z oné odpočívárny, kde bych našel toaletu. Ten na mne hodil pohled vyjadřující překvapení a ukázal na dveře s nápisem Rest room, kterých bylo kolem dostatečně mnoho na to, abych si připadal dost hloupě. A tak jsem pochopil, že Američani si nechodí ?ulevit? ale ?odpočinout?. Nicméně mému trápení ještě nenastal konec. Na záchodě jsem se pracně nasoukal i s kufrem (pro jistotu) do první kabinky a zjistil jsem, že mísa je až téměř po okraj plná vody. Mam smůlu, je to ucpaný, řekl jsem si a pracně se zas vysoukal ven a zkusil druhou. Tam to stejné a v další taky. To už bylo divné a tak jsem to risknul a spláchnul jsem. Voda z mísy se nejprve vycucla do kanálu a pak se mísa naplnila čistou. Tedy zcela opačně, než u nás. S vědomím, že stejné věci se dají řešit různým způsobem, jsem si konečně "odpočinul".


Tomáš mě našel na lavičce téměř spícího ve dvě ráno s nohama na kufru, abych se vzbudil, kdyby mě ho někdo chtěl vzít. To už byla klimatizovaná odletová hala téměř prázdná. Odvedl mne do letištních garáží ke svému autu a oproti třem dolarům nám usměvavá, dost obézní vrátná čokoládové pleti otevřela tlačítkem závoru. Ofouknul nás noční horký vzduch kolem 25°C s vysokou vlhkostí, což byla oproti našemu dubnovému počasí dost změna. Tomášova Mazda mi připomínala autíčka na pouti. Díky automatické převodovce se jen šlapalo na plyn a brzdu a řadilo si to samo. Na dálnici nastavil tempomat na nejvyšší povolenou rychlost (65 mil/hod) a mohli jsme si povídat. Tomáš hned začal s výukou silničních pravidel. První pravidlo je, že při nájezdu na dálnici nedáváme přednost. Naopak to rozjedeme naplno už na přivaděči a zařadíme se do proudu aut na dálnici již v plné rychlosti. Druhé pravidlo je, že blinkr tady neznamená ?rád bych odbočil? ale oznámení ?odbočuji?. Takže přejezd z pruhu do pruhu není žádný problém a nemusíte čekat až se někdo uráčí vás pustit, ale vyhodíte blinkr a změníte pruh. Každý vás respektuje a pustí vás.


Příměstská dálnice o třech pruzích v každém směru se brzy začala sbíhat s dálnicemi z ostatních směrů. Vysoké betonové nadjezdy, rozdělující se ve vzduchu do dvou i více směrů a křižující se i v pěti úrovních nad sebou, připomínaly chobotnice a vyrážely dech. Noční mrakodrapy houstonského Downtownu celou atmosféru jen podtrhovaly. Kolem nás uháněly velké vozy, proti nimž evropské vozy připomínaly dětská autíčka. Tomáš mi vysvětlil, že Američané byli vždy zvyklí pohlížet na svět ze sedla koně a proto dnes preferují vysoké ?trucky? s korbou, aby jim zůstal ten přehled. Motor o objemu 4 - 5 litrů je pak samozřejmostí.


Do hotelu jsme dojeli asi ve tři ráno. Ten kousek dle mapy byl ve skutečnosti asi 50 mil. Než jsem se vybalil, vykoupal a uložil k spánku, byly čtyři. Po 24-hodinovém cestování jsem usnul okamžitě. Ani se mi nechtělo o dvě hodiny později vstávat do práce. Ale ten "důležitej meeting" jsem přece nemohl propást.


Ráno jsem se slušně oblékl a vyrazili jsme autem do práce. Budova našeho přechodného zaměstnavatele byla asi 5 minut daleko. Na otázku, proč jsme nešli pěšky jsem si brzy odpověděl sám, nebylo kudy. Z hotelu do práce nebyla žádná cesta pro pěší, žádná hromadná doprava. Člověk by musel přecházet dálnice, aby se někam dostal. Tady se zkrátka jezdí všude autem. Benzín je v Texasu nejlevnější z celých Spojených států. Tak proč chodit pěšky, že ano ? Budova naší sesterské firmy je opravdu výstavní. Vedle hlavní budovy je ještě další, skoro stejně velká. Jsou to garáže pro zaměstnance. Budova pro tisíc lidí, garáže pro tisíc lidí. Nikdo nemůže pracovat tam, kde nemá kde by zaparkoval. To je další pravidlo Texasu.


Po nezbytných seznamovacích formalitách jdeme na jednání. Schází se tam asi deset lidí, v obleku jsem tam sám. Většina má oblečené slušné kalhoty a košili, někteří ale kostkovanou flanelku a džíny a kovbojské boty z krokodýlí kůže na vysokém podpadku. A přitom parkoviště pro koně jsem nikde neviděl. Ovšem místo koženého klobouku již nosí baseballové kšiltovky se znakem oblíbeného klubu. Každý už jde na jednání náležitě vybaven, v ruce polystyrenový kalíšek s kávou nebo s kostkami ledu zalitýma vodou. Led pak během jednání hlasitě křoupají. Delší dobu mezi sebou rozmlouvali a já se snažil chytat co říkali, abych si zvyknul na jejich řeč ještě před začátkem jednání. Teprve když jsem byl dotázán, jestli k tomu něco mám, jsem pochopil, že jednání už vlastně začalo tak nějak samo od sebe bez zahájení. Když jsem řekl že nevím k čemu, tak tedy někdo začal vysvětlovat, o čem se bude jednat. Ač je angličtina mým jakýmsi koníčkem, texaskému dialektu jsem téměř nerozuměl. Pořád jsem se ptal Toma, který si na to za těch pár týdnů již zvyknul, o co tam jde a nebyl jsem se schopen zorientovat. Po krátkém spánku, cestě a se sedmihodinovým časovým posunem mých vnitřních biologických hodin jsem byl úplně vyřízený. Po dvou hodinách se schůze rozpustila s tím, že jsme se stejně na ničem kloudném nedohodli, protože ještě není dost podkladů. Tím skončilo důležité jednání, na které jsem se štval přes půl zeměkoule. Mé pocity byly dost rozporuplné, ale uvědomoval jsem si, že je to jen první den a těžko podle něj zatím hodnotit.

A jak to pokračovalo a co všechno jsem tam zažil a viděl, zase příště.

Adirondack1
Adirondack2
Spirit pan cam
Spirit1
Spirit2
Opportunity sjezd
Opportunity skály
Spirit gusev