Gamma č. 188 (President Obama)

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 07. 12. 2008

Ad hoc - soukromá úvaha nad presidentskými volbami v USA

Po dlouhé době zdravím všechny své čtenáře, a omlouvám se za dlouhou přestávku. Práce je čím dál víc, času stále méně, a v blízké budoucnosti to určitě nebude lepší; ale snad se mi podaří aspoň občas zase něco sepsat a poslat.
  V příštím čísle se vrátíme dovyprávět jeden nedokončený seriál; pro dnešek však mám pro vás "aktualitu" sice už ne zrovna žhavou, ale přesto stále ovlivňující nejen současnost, ale i budoucnost.



President Obama


Letošní presidentské volby v Americe byly výjimečné v každém ohledu - svou délkou, vynaloženými náklady, dramatickým průběhem, a zejména výsledkem. Ten byl ještě před rokem tak nepravděpodobný, že na něm leckdo prosázel majlant - jistého Čecha prý Obamovo vítězství stálo 600 000 korun. Sám jsem také předal jednomu ze svých čtenářů - Milanovi Š. - láhev whisky, kterou jsem byl vsadil na Johna McCaina, spoléhav na skrytý rasismus amerických voličů, kteří - jak jsem se domníval - přes všechnu nespokojenost s Georgem Bushem a jeho republikány stále ještě nejsou připraveni na černocha v Bílém domě.
  Pravdu však nakonec asi měli ti politologové, kteří soudili, že letošní volby byly předem prohrané pro každého republikánského kandidáta - nutnost nejen obejít se bez podpory neoblíbeného úřadujícího presidenta, ale dokonce potřeba se od něj viditelně distancovat byly handicapem, který McCain mohl těžko překonat. Přesto neměl Obama od začátku uhlazenou cestu k úspěchu; primárky přinesly několik zvratů, které Demokratickou stranu málem rozervaly vedví a nakonec donutily demokraty hodit Hillary Clintonovou přes palubu, když se potvrdil odhad analytiků, že ?Amerika už je možná připravena na ženu v Bílém domě, ale ne na TUHLE.? To však natolik rozlítilo mnohé z jejích stoupenkyň, že z protestu hrozily na podzim nejít k volbám - nebo dokonce natruc hlasovat pro republikány. Tomu se zdála nahrávat McCainova volba jeho "running mate": když feministky přišly o svou kandidátku v táboře demokratů, nabídl jim svoji - aljašskou guvernérku Sarah Palinovou. To v prvních dnech vypadalo jako geniální tah, jak potvrzovalo bezmocné běsnění liberálních médií. Uchazečka s ultrakonzervativním zázemím a nulovou zkušeností nejen se zahraniční politikou, ale zřejmě i se zeměpisem - jak naznačila její poněkud šokující domněnka, že Afrika je stát, nikoliv světadíl - se však nakonec ukázala být pro McCaina spíš přítěží než výhodou.


Obamovy levicové (tohle slovo je třeba brát v americkém kontextu s hodně velkou rezervou) plány ve mě nevyvolávaly žádné nadšení. Když jsem se ale 5. listopadu čirou náhodou vzbudil právě včas, abych mohl sledovat Obamovu historickou "acceptance speech", kde před nadšeným chicagským publikem vyhlásil volební vítězství, a vzápětí noblesní McCainovu "concession speech", v níž poblahopřál zejména americkým černochům k historickému okamžiku na čtyři staletí dlouhé cestě od otroctví do Bílého domu, musel jsem sám sobě přiznat, že v hloubi své konzervativní duše to tomu chlapíkovi přeju. Úspěch zasloužil on i jeho příznivci, kteří ho svým nadšeným úsilím donesli až k vítězství. Závěr letošní kampaně předvedl kvality, jimiž dnešní Amerika přes všechny výtky svých odpůrců vyniká nad okolním světem: příležitost pro každého, férový, ač jako obvykle velmi tvrdý politický zápas (marně si Sarah Palinová posteskla, že netušila, že politika na celonárodní úrovni je tak brutální) a rytířský závěr, který neponechává poraženému volbu jenom mezi emigrací a vězením. To jsou hodnoty, které ani dnes ještě nejsou všude samozřejmé, a ve světě to nezůstalo nepovšimnuto. Zejména však svět nepřehlédl, že občané nejsilnější velmoci zvolili do svého čela příslušníka dlouho utlačované menšiny; nenapadá mě jiný stát, kde by k něčemu takovému v poslední době došlo.


Pravda je, že Obamovo vítězství (52,8% proti 45,8% podle počtu odevzdaných hlasů) nebylo zas tak historicky drtivé, jak ho jeho příznivci prezentují. George Bush starší v roce 1988 porazil Michaela Dukakise ještě o něco výrazněji (53,4% x 45,6%), nemluvě o rozdílu, jakým Ronald Reagan v roce 1984 smetl Waltera Mondalea (61% x 38%). Snad ještě nikdy se naopak nestalo, že zbytek světa by byl tak nadšen výsledkem amerických voleb. Obama vyhrál pomyslné volby ve všech zemích světa kromě Izraele (který tradičně pokládá republikánské presidenty za spolehlivější záruku amerického spojenectví), Filipíny (kde snad hraje roli ortodoxní křesťanská orientace obyvatelstva) a Gruzie (která nezapomněla republikánu Georgi W. Bushovi jeho podporu během nedávné ruské invaze). Nad Obamovým vítězstvím (nebo spíš McCainovou porážkou) jásali i Palestinci, kteří ovšem nemeškali s ujištěním, že jsou připraveni se v Obamovi zklamat (a výjimečně budou mít ve své předpovědi pravdu). A nakonec al-Kajda, arci-nepřítel amerického Satana, potřebovala jen dva týdny, aby došla k závěru, že Obama bude jen bezmocnou loutkou v rukách imperialistů z Wall-Streetu.
  Jeden nepříliš oblíbený republikánský senátor veřejně prohlásil, že jestli letos vyhrají demokrati, půjde se radši utopit. Když se jeho noční můra splnila, komentátor New York Times smířlivě poznamenal, že v rámci povolebního národního úsmíření by tato sázka měla být senátorovi velkoryse prominuta. Čtenář patřící zřejmě mezi skalní liberály mu oponoval - ?Proč bychom mu to měli odpouštět? Neměl být tak arogantní. Teď to má. Slib je slib.? Jiný, méně krvelačný, ale neméně škodolibý čtenář navrhl - ?... a nemohli bysme ho aspoň hodit do rybníka??


Georgi Bushovi mladšímu je obecně připisována velká část viny za letošní porážku republikánů, kteří prohráli i v několika svých tradičních baštách (?Obama vyhrál - podržte se - dokonce i v jižansky rasistické Georgii!? podivovali se liberální komentátoři). Obrovský deficit federálního rozpočtu, do značné míry způsobený válkou v Iráku, určitě zůstane nejtěžším dědictvím po Bushově administrativě. Tisíckrát odsouzená irácká mise se v posledním roce dostala na příznivější kurs, a její definitivní výsledek zůstává nadále těžko odhadnutelný. I dřívější stoupenci útoku proti Saddámu Husejnovi se dnes cítí podvedeni neexistencí slibovaných zbraní hromadného ničení (tento týden se k nim v jednom z historických paradoxů připojil i sám úřadující president) a považují válku za nešťastnou. Stěží však někdo lituje samotného svržení režimu Saddáma Husejna, jehož zločiny ve své době snesly srovnání snad jen se Severní Koreou; že vítězná invaze zdegeneruje do vleklé občanské války, nikdo nepředpovídal. Utéct z boje teď nechce ani Obama, který cítí povinnost dovést rozdělanou práci k nějakému přijatelnému výsledku.


Jako obtížnější problém než Irák, který se po několika letech sebezničující občanské války snad přece jen začíná stavět na vlastní nohy, se možná ukáže Afghánistán. O válce proti Talibánu, který neodmítl útočiště teroristům z al-Kajdy ani po 11. září 2001, nebyl od začátku žádný zásadní spor; příčina k invazi byla nezpochybnitelná a mandát OSN jednoznačný. Jestli ale dnes nějaké bojiště připomíná pověstný "vietnamský močál", ze kterého americká armáda nemůže vybřednout, pak je to po sedmi letech právě afghánská skalnatá poušť. Fanatický nepřítel mísící se s domorodci, v bídě žijící pologramotné obyvatelstvo, které ještě mentálně nedozrálo k demokracii, neprůchodný terén a sousední země, která nechce nebo nemůže odepřít povstalcům bezpečné útočiště: většina přísad jedovatého koktejlu vedoucího ke krvavému patu je stejná jako před čtyřiceti lety. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se Barack Obama postaví k tomuhle problému a zda najde odpověď na základní otázku "Kissingerovy doktríny", která praví, že po Vietnamu by se Amerika neměla pouštět do žádné války, pokud nebude mít k dispozici drtivou vojenskou převahu, jasně definovaný cíl a konkrétní plán k jeho dosažení v předem daném termínu.


Co se týče světové finační krize, většina analytiků se shoduje, že jiný president než George W. Bush by ve stejné situaci patrně nezmohl o mnoho víc, tím spíš, že blížící se krizi neviděla přicházet ani většina renomovaných ekonomů. Hodně se mluvilo o chamtivosti bankéřů, nabízejících hypotéky nesolventním klientům; méně už o nezodpovědnosti obyčejných lidí, kteří neodhadli nebo ignorovali své finanční možnosti. To už není problém konkrétního presidenta, ale celé společnosti, která i v jiných ohledech žila na dluh. Finanční analytici, kteří upozorňovali na rostoucí úvěry amerických domácností, byli řadu let okřikováni jako otravní škarohlídi. Že dluhy bude jednou třeba zaplatit, věděli všichni, ale doufali, že zúčtování přijde v jakési neurčité budoucnosti. Ta nakonec přišla mnohem dřív - a daleko razantněji - než čekali i největší pesimisté.


Amerika je ale silná země a její ekonomika se dřív nebo později vyhrabe i z tohohle příkopu a zase se stane "lokomotivou světového hospodářství". Jedna z ekonomických teorií, která nepřežila letošní krizi, je hypotéza o "decoupling" neboli hospodářském osamostatnění ostatních světových center, které už se vyvázaly ze závislosti na hospodářských cyklech euroamerické zóny. Akcie padaly v Tokiu, Bangkoku i v Dillí. Svět (včetně nás) možná teprve pořádně pocítí, zač je americká krize. Na druhou stranu, v éře globalizace rychleji působí nejen příčiny krizí, ale také nápravná opatření; určitě nás nečeká několikaletá deprese jako ve třicátých letech.


Barack Obama v každém případě stojí před osudovým úkolem. Očekávání v něj vkládaná všemi jeho stoupenci doma i v zahraničí ?jsou tak veliká, že je nemožné, aby nám je všem splnil,? jak napsala jedna německá novinářka. Však také z jeho tváře, neztrácející svůj vážný odstín ani ve chvíli největšího triumfu, je jasně patrné, že si je tíhy svého údělu dobře vědom. Na Obamových bedrech leží drtivá odpovědnost za to, jak využije historickou první příležitost, kterou dostal černoch v Bílém domě; pokud selže, další podobná šance nemusí přijít po mnoho let. A že Obama zklame mnohé stoupence, je předem jisté. Není třeba mluvit o těch, kteří čekají poukázky na benzín nebo vládní příspěvek na hypotéku; přijdou i méně naivní důvody k deziluzi. Už teď se ozývají nespokojené hlasy nad výběrem budoucích spolupracovníků, kteří některým příliš připomínají washingtonský establishment, proti kterému měla mířit všemi vzývaná "změna". Prvním trnem v oku skalním anti-bushovcům se už stala Hillary Clintonová, budoucí ministryně zahraničí (za posledních deset let už třetí žena na tomto postu) a dřívější stoupenkyně invaze do Iráku. Skutečně státnický nadhled však Obama prokázal rozhodnutím ponechat ve funkci republikánského ministra obrany Roberta Gatese. Aby bylo ministerské křeslo nabídnuto členovi poražené partaje jenom proto, že je ze všech kandidátů prostě nejlepší, to se asi může stát jen v Americe. V Praze je to větší sci-fi než český kosmonaut na Měsíci.
  Články uveřejnované na webových stránkách americké pravice stále ještě mají po prohraných volbách poněkud hysterický tón, ale časem i konzervativci zjistí, že Obama je prostě další americký president, který nebude hájit zájmy své země o nic váhavěji, než ti předchozí. Počkejme si.