USA West 2012 (1.)

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 11. 11. 2013

Čtyři týdny na americkém Západě, díl první

Když jsem se v roce 2010 oženil, pravila novomanželka Pavlínka - ?Tak, Járo, a teď začneme šetřit; časem budeme potřebovat rekonstruovat byt, a to bude stát hodně peněz.? Smířem s osudem ženatého muže, snažil jsem se přijmout vyhlídku na nenadálou změnu životního stylu: místo toulání po světě nová koupelna. Šlo to ztuha (čti: vůbec!!) ale třeba to nebude tak horké... uvidíme.



Na podzim 2011 povídá Pavlínka: ?Víš, Járo, tak mě napadlo... než se definitivně USADÍME - že bych ještě ráda viděla kus světa; kromě pár pláží v Egyptě a teď s tebou na Krétě a na Sinaji jsem toho vlastně ještě moc neviděla...? Zastříhal jsem ušima; k takovýmhle nápadům není třeba potulného ajťáka dvakrát přemlouvat.
  Nejdřív jsme nad roztočeným glóbusem probírali obecné možnosti: ?Austrálie - ta by byla určitě zajímavá, a je hezké, že tvůj táta tam má kamaráda, který by nás u sebe nechal bydlet; ale jen za letenku dáme padesát tisíc... Safari v Africe - to je tak na týden nebo dva, to můžem udělat i za dva roky - potomka dáme babičce a hurá na slony. Takže...? ?A co třeba Amerika?? ?Jo, to by bylo něco! Před deseti lety jsem byl jenom v New Yorku - a o něm všichni říkají, že to vlastně ani Amerika není, to je stát sám o sobě, svobodné město NYC...? ?Já bych se ráda podívala do národních parků, vidět přírodu, Yosemite, Yellowstone...? ?Tak dobře, zeptáme se mého leteckého instruktora Martina M., ten je v Americe pečený vařený, řekne nám, co a jak.?


Uspořádali jsme posezení s kamarády piloty a nechali si vyprávět, jak to chodí v Americe. ?Jářku, Martine, a co by tak stály tři týdny v Kalifornii?? ?Tři týdny pro dva - no, počítej tak stovku...? Pavlínka smutně: ?Sto tisíc, aha, hm... No jo. To je moc peněz, Járo. Sice jsem chtěla něco vidět, ale nemůžeme takhle rozhazovat, to nejde.?
  Mám spoustu nesnesitelných vlastností; například, když se začnu na něco těšit, přestane se mnou být rozumná řeč. Povídám: ?Pavlínko, máš pravdu, že je to peněz jak za kozu, jenže to není to hlavní. Peníze utratíme a zase vyděláme, ale příležitost máme jen jednu. Buď ten výlet podnikneme příští rok, nebo nikdy; protože jestli nám vyjde něco z našich dalších plánů, máme nejmíň na patnáct let utrum. Jak řekl Miguel Cervantes: "Na velkých hodinách času stojí jediné slovo: TEĎ. Po ulici Příště se dojde jenom k domu Nikdy."?
  Starý bonmot praví, že žena je tvor, který neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Jestli to nevěděla Pavlínka, já tentokrát ano. Během podzimu moje žena několikrát prošla střídajícími se fázemi jedeme - nejedeme, až jsem na začátku prosince přitlačil na pilu: ?Pavlínko, co uděláme s tou Amerikou? Jestli to myslíme vážně, musíme už začít doopravdy plánovat.? ?Járo, nesmíš na mě tak spěchat; já mám fofr v práci, do toho Vánoce, teď se nemůžu takhle rychle rozhodovat. Po Novém roce se dohodneme.? Jat temnou předtuchou, jak asi ta "dohoda" bude vypadat, ještě jsem chvíli naléhal, ale nakonec nezbylo, než se obrnit trpělivostí. Některé přírodní procesy nelze urychlit. Čas do stanovené lhůty jsem si krátil sledováním divokých fluktuací kursu dolaru, napínavých peripetií řecké fiskální krize a pravděpodobnosti rozpadu eurozóny. (?Přestaň už jančit,? řekl mi zkušený cestovatel Martin, když jsem při pohledu na kursovou křivku propadal zoufalství, ?kdyby dolar vylétl na takovou úroveň, aby se vám to prodražilo na dvojnásobek, to už by stejně žádná letadla přes Atlantik nelétala... Tohle je přestřelené, zase to spadne.?)


Když se jako obvykle potvrdilo, že hrozící světové katastrofy se většinou buď vyřeší nějakým upachtěným kompromisem nebo aspoň odloží, ze všech interkontinetálních překážek opět zůstala jen ta domácí. Povídám: ?Pavlínko, blíží se konec ledna. Jestli není za pět minut dvanáct, tak je deset minut po dvanácté. Máš nějaký opravdu závažný důvod, proč do toho nepůjdeme?? (Zlaté pravidlo každého demagoga: když chci něco prosadit, musím to od začátku prezentovat jako státní nutnost, které může zabránit jen konec světa.) ?Co pořád máš, vždyť ani nevíš, jestli vůbec seženeme za rozumnou cenu nějaké letenky; třeba už je všechno vyprodané... nejdřív se musíme podívat na internet, a pak uvidíme...? Tohle se ukázalo být bodem zlomu. Jakmile se moje žena zakousla do webových vyhledávačů letových spojení, nenávratně propadla (byť zatím jen virtuální) cestovatelské vášni. ?Pavlínko, mám tady pěkné spojení, s přestupem v Římě - ale musí se tam zůstat přes noc...? ?Jo, to víš, ještě budu platit nějaký zablešený italský hotel; to zrovna. Musíme vymyslet něco výhodnějšího.Třeba tuhle - Swiss Airlines, za poloviční cenu, to koukáš, co jsem našla!? ?Hm, švýcarské aerolinky jsou vyhlášené mnoha přednostmi; ale že by k nim patřily zrovna nízké ceny, to se mi nějak nezdá...? Zkusil jsem zabukovat letenky: postup probíhal hladce až do chvíle, kdy mi webový automat pogratuloval k úspěšnému objednání cesty tam a ochotně nabídl lístky zpět - znova za tutéž cenu... Podobně "levná" byla i Lufthansa. Po několika dnech horečného klikání, kdy jsme oba trávili dlouhé hodiny nad letovými řády, Pavlínka našla optimální kombinaci: vítězem se stal Sky Team společností ČSA, Air France a Delta.
  Mezitím jsem ještě sondoval cenově vůbec nejvýhodnější nabídku od americké webové cestovky Orbitz, ale po zadání jejího jména naskočilo ve vyhledávači takové množství zákaznických stížností, že jsem radši vycouval. Slečny z brněnské Student Agency byly vždy k sehnání do minuty a ochotné ke všemu - v mezích telefonní komunikace. Domácí dodavatel má své výhody i v éře globalizace.


Před nákupem letenek bylo ještě třeba vyřídit povolení ke vstupu do USA. Od roku 2008 je vízová povinnost pro občany ČR nahrazena pohodlným programem ESTA, kde se dá žádost vyplnit a poslat z domácího počítače; po uhrazení $14 platební kartou po internetu přijde potvrzení emailem nejpozději do příštího dne - pokud nemáte v USA nějaký škraloup... Podmínkou celé procedury je vlastnictví pasu s biometrickými údaji; při vstupu do USA pak imigrační úředník ještě vyžaduje zpáteční letenku pro pobyt nepřesahující 90 dnů.
  Zkušenost s plánováním mezikontinentální dovolené lze (v souladu s mnoha našimi předchůdci, kteří došli k podobnému závěru) shrnout takto: Máte-li dost času doma i potom na cestě, můžete si dopřát dobrodružství sami si vymyslet svoje spojení, spokojeně si promnout ruce nad tím, jak levně se vám to podařilo pořídit, a doufat, že to všechno klapne, připraveni na možnost, že někde něco uletí. Levná spojení nejsou bez přestupů a přestupy nejsou bez rizika. Naopak nejste-li dobrodružné nátury a sázíte spíš na jistotu, obraťte se na profesionála a nechte si vhodné spojení najít, smířeni s vyšší cenou. Každá zábava něco stojí.
  Po rezervaci letenek ještě musela Pavlínka ve vhodné chvíli diplomaticky zpracovat primáře, aby jí schválil měsíční dovolenou (?tři týdny je málo, Pavlínko; když už tam budeme, ať to stojí za to!?), a když Jarda v internetové bance provedl osudové kliknutí myší (lhůta na zaplacení rezervovaných letenek byla 24 hodin, takže všechno probíhalo dost hekticky), mohl konečně s úlevou vydechnout: ?Hurá, kostky jsou vrženy! Letenky jsou naštěstí nevratné: teď už není cesty zpět. Zbývá maličkost - jak to celé naplánovat a připravit. Vždyť my, prokrista, nemáme nejmenší tušení, co nás tam čeká a jak to všechno zvládneme... Po letech abych zase organizoval soukromou cestovní kancelář; sice jen pro dva, zato ale na pořádnou výpravu...?


Povídá můj odborný poradce Martin: ?Neblázněte s tím Yellowstonem, strávíte čtyři dny jenom na cestě tam a zpátky! V samotné Kalifornii máte spoustu zajímavých míst na mnohem menším prostoru.? ?To je těžké, Martine; když ona Pavlínka zapíchla špendlíky do mapy zrovna v Yosemitu a v Yellowstone, tyhle dva parky jsou pro ni to nejdůležitější.? ?Jo, v tom případě s tím asi nic nenaděláš. Aspoň získáte představu, jak je ta Amerika veliká; už jen z toho auta leccos uvidíte.? Prorocká slova. Představu Pavlínka opravdu získala.
  V pankráckém knihkupectví jsem zakoupil automapu "USA West" a začal sestavovat itinerář Velkého okruhu. První pokus skončil trapným fiaskem, když mi v závěru konečně začaly být podezřelé rozpory měřítka mapy (1 cm=20 km) s kilometrickými údaji podél silnic. Příliš pozdě jsem si všiml drobné poznámky na okraji, že "vzdálenosti jsou značeny v kilometrech, s výjimkou území USA, kde se uvádějí ve statutárních mílích". Všechny denní přejezdy jsem tedy vynásobil krát 1.6, čímž se už tak ambiciózní plán ukázal být definitivně nereálný, a mohl jsem začít znova. Martin nám rozmluvil návrat z Yellowstone do San Franciska nejkratší cestou přes nudnou Nevadskou poušť a místo toho poradil přesunout se z Wyomingu kousek na sever do Montany, odtud střihnout rychlý přejezd nějakých 1200 km přímo na západ k Pacifiku a pak se projet scénickou silnicí US Highway 1 vinoucí se patnáct set kilometrů po tichomořském pobřeží. Pavlínka bystře využila příležitosti a zakřížkovala na mapě deštný prales v přímořském parku Olympic; když k tomu Jarda přidal exkurzi v Boeingově továrně v Seattlu, časový rozpočet byl definitivně v háji. Nezbylo, než s krvácejícím srdcem opět začít škrtat "naprosto nepostradatelné" lokality. (První poučení: chystáte-li se jet do velké země jako jsou USA, naplánujte si realistickou dobu výletu, vynásobte to dvěma a buďte smířeni s tím, že vám uteče polovina atrakcí, které byste chtěli vidět...).


Následující týdny jsme věnovali čtení průvodců a sbírání informací a tipů od kamarádů, kteří už tam někdy byli. Na začátku dubna, když už bylo jasné, kdy se budeme kde vyskytovat, se Jarda konečně začal zabývat nejkritičtější částí příprav - rezervací ubytování v národních parcích. Ukázalo se, že dva měsíce před začátkem turistické sezóny už je skoro pozdě. Ve většině parků jsme ještě o chlup místo v kempu sehnali, ale kalifornský Yosemite byl beznadějně vyprodaný; ve všech tamních kempech už nebylo volné místo ani na psí boudu. Dodatečně jsme zjistili, že webové rezervace se otevírají někdy v lednu - a nedočkavými turisty číhajícími o půlnoci u svých počítačů bývají všechna lukrativní tábořiště obsazena během několika hodin. Bylo jasné, že budeme muset bydlet někde v penziónu mimo park (podle znalců je v takovém případě třeba hledat ubytování aspoň 50 kilometrů od hranice parku, aby cena byla přijatelná) a každý den dojíždět do parku autem v koloně návštěvníků; to nebyla příjemná vyhlídka. Správkyně parku Jardovi na emailový dotaz poradila číhat každé ráno na internetu, jestli díky zvýšenému zájmu některý z "červencových" kempů, umístěných ve vysoko položených chladných oblastech, nebude otevřen o měsíc dřív; to se 1. června skutečně stalo, a díky rychlé reakci jsme si na poslední chvíli stihli rezervovat místo na stan i v Yosemitu. Se zabukováním levného pokoje v Los Angeles pro první dvě noci po příletu už problém nebyl; tím jsme zhruba vyřešili ubytování. Díky našemu americkému kamarádovi, teplickému vodákovi Pavlu K., který nám velkoryse zapůjčil mimo jiné mapy všech národních parků na naší trase, jsme pak mohli pokračovat v podrobném plánování. Připravit si co nejvíc informací v klidu u domácího internetu se vyplatí; čas za oceánem je drahý a stojí za to ho využít ke skutečné rekreaci. Jak s účetnickou hamižností sobě vlastní spočítal "pan Korunka" (jedna z přezdívek, kterou Jardovi Pavlínka přidělila), každá minuta v USA nás stála odhadem dvě koruny na osobu...


Druhým důležitým úkolem bylo půjčení auta; Martin M. Jardovi poradil zaregistrovat se na stránkách cenově nejpříznivější půjčovny Alamo a pravidelně sledovat výhodné nabídky. Jarda trval na tom, že auto musí mít tempomat, jak je zvyklý ze své Octavie (?jestli budu při přejezdech řídit osm nebo deset hodin v kuse, nechci na dálnici dostat křeč do lýtka od držení plynu...?); ukázalo se ovšem, že nejmenší auto na stránkách Alamo, u kterého byl zaručen tempomat, byl poněkud obří Chevrolet Impala - pět a čtvrt metru dlouhá limuzína s třílitrovým, na americké poměry prý úsporným motorem... Jarda přesto odmítl slevit ze svých představ: ?Aspoň se po té Americe projedeme v pořádném autě!? Během několika týdnů se mu podařilo proklikat se od ceny 35000 Kč na necelých 20 tisíc za čtyřtýdenní pronájem auta včetně havarijní pojistky.


Pak ještě sepsat seznam vybavení a koupit nebo půjčit od dobrých kamarádů nezbytné pomůcky: adaptér na americké 220V zásuvky (je třeba přesně vybrat typ, protože leckde po světě jsou zásuvky nejen jiné než naše, ale navíc nejrůznějších variant podle konkrétní země: něco funguje v Hong-Kongu, něco jiného v Austrálii, a ani jedno z toho není k použití v USA), Martin M. půjčil GPS a Jirka R. napěťový měnič z 12 voltů na 220 V, abychom mohli v autě během dlouhých přejezdů střídavě dobíjet obě baterky do foťáku: trvale byla jedna v aparátu a druhá v nabíječce.
  Boty na pochod a sandály do auta, šortky a trička do pouště, flanelové košile a svetry na stanování ve dvoutisícových výškách v národních parcích, spací pytle, stan, kapesní nůž, čelovky, krém na opalování, pepřový sprej na medvědy, pro Jardu šnorchlovací výbavu a především Canon S100, nejlepší mezi malými foťáky, který mu Pavlínka dala k svátku, když si pořád nemohl vybrat... Kšiltovky si koupíme na místě jako suvenýry a většinu ostatního taky. I tak jsme kufry zavřeli jen stěží.
  Nutný je i mezinárodní řidičák, protože český sám o sobě v Americe neplatí. Pavlínce ho vydali v Praze a Jarda si musel pro svůj dojet do severních Čech, kde má trvalé bydliště, protože (fungující) centrální registr byl v roce 2012 snem českých úředníků - do značné míry jím ostatně zůstává dodnes. Při té příležitosti Jarda zjistil, že místo očekávaného jednoho trestného bodu jich má v registru sedm, díky nenápadnému podrazu skrytému v pravidlech odčítání bodů. Zbylých pár týdnů pak musel jezdit hodně opatrně, aby nakonec všechno řízení napříč Amerikou nezbylo na Pavlínku...


Někteří dobrodruzi dnes cestují po Evropské unii na občanku a bez turistického pojištění; v Americe pochopitelně to první nejde vůbec a druhé s velkým rizikem. Limit plnění by určitě neměl být menší než milión korun, radši dva. Po krátké úvaze se Jarda rozhodl ušetřit na volitelném příplatku za právní pomoc DAS. Tentokrát ji nepotřeboval, ale po zkušenostech s tím, kolik má člověk příležitostí při tak dlouhé cestě v cizí zemi způsobit nehodu, už si příště těch pár stovek rád připlatí. (V roce 2011 pro nás Pavlínka zabukovala výhodný last-minute do Egypta; na Jardův dotaz, jestli má pas, bezelstně odpověděla, že ne, a ostatně ho ani nebude potřebovat - stejně jako loni na Krétě? ?Hm, víš, Pavlínko, tohle bude trochu problém; on totiž Egypt na rozdíl od Řecka ještě není v Unii...? ?A to vadí?? Vždyť je to od Kréty jen kousek?? Stihla to tenkrát o chlup. Že je od vstupu ČR do EU v roce 2004 leccos snazší, ještě neznamená, že by se nevyplatilo trochu se vyznat v zeměpise a být vybaven některými základními atributy dospělého člověka. Za ?našich časů? k nim pas rozhodně patřil - přinejmenším v okruhu turistické komunity. Dnes mají někteří "frikulíni" mezi mými kamarády pocit, že s českou občankou a průkazkou VZP v kapse jim svět leží u nohou, ale občas mohou narazit...)


Časy, kdy člověk dostal od cestovní kanceláře úhlednou knížečku s vytištěnými trhacími letenkami na hlavičkovém papíře, jsou dávno pryč. Dnes vám po zaplacení přijde email, ze kterého si můžete vytisknout časový rozpis a opsat číslo letenky; víc není potřeba. Na první pohled to vypadá dost nesolidně, ale kupodivu je na to spolehnutí z Prahy až do Kalifornie. Když si Jarda den před návratem telefonicky ověřoval odlet z Los Angeles, slečna v call-centru letiště, ze kterého startují letadla v minutových intervalech, našla naši rezervaci během pár sekund, i přesto, že Jarda popletl datum. V Americe to prostě funguje.