Zajímavosti

* Gamma č. 041 (Podfuk s Měsícem?)

Vydáno dne 08. 02. 2006 (3705 přečtení)

Podfuk s Měsícem, aneb lhala NASA v šedesátých letech?

Dopisy čtenářů

Wendy:

Musim se priznat, ze se mi hrozne libil film Kozoroh 1 a tohle zni jak ten film. ["tohle" je přiložený soubor od Wendy, který obsahuje článek na téma "Jak NASA oblafla svět", tvrdící, že projekt Apollo byl švindl nahraný v tajném filmovém ateliéru, protože NASA měla sice potřebnou techniku pro let na oběžnou dráhu, ale už ne pro bezpečný návrat kosmonautů z Měsíce, a když dostala od presidenta Kennedyho za úkol předhonit Rusy, neměla jinou možnost než to zfixlovat, tj. vypustit kosmonauty na oběžnou dráhu kolem Země, nechat je několik dní obíhat a mezitím vysílat fingovaný záznam o přistání na Měsíci. Pozn.JP].



Astronaut na Měsíci


Takze si myslim, ze kdyby na tomhle bylo jenom neco pravdy, tak ten film nikdy nesel do kin. Ale moje znalosti nejsou takovy, abych mela argument na tu stranu nebo na tu. Taky jsem si pred lety rikala, jak je mozny, ze jenom Souckovi je jasny, ze na zemi pristavali bytosti z jiny planety a jak je mozny, ze to nikdo jinej nevidi tak jasne (porad tomu jeste jaksi verim, ve zmenene podobe) rozhodne si nemyslim, ze ta vlajka vlaje ve vetru - je prece videt, ze to ma frame nahore...


Díky za velmi poučné téma, Wendy, a jelikož k projektu Apollo mám jako pamětník citový vztah, bude mi ctí i potěšením roznést tenhle nesmysl na kopytech. Většinu rádoby vědeckých tvrzení v tom pamfletu bych asi dokázal rozstřílet vlastní municí, ale jako na zavolanou mi vzápětí po Tvém dotazu přišel e-mail přímo z NASA, který obsahuje bohatou zásobu kvalitních protiargumentů. S jejich využitím teď budu odpovídat na jednotlivá tvrzení z článku, který jsi poslala. (Pro zájemce článek přikládám; je ovšem ve verzi pro Word 97, protože obsahuje obrázky a při převodu do verze 6.0 se zvětší na 2.5 MB; má-li někdo zájem o článek ve verzi 6.0, pošlu mu ho zkomprimovaný – i tak má ovšem dost přes jeden megabyte. Podotýkám, že článek je pochopitelně v angličtině – a navíc nejspíš sami zjistíte, že ani nestojí za čtení.)


Ještě než se do toho pustím, učiním krátkou poznámku o nebožtíkovi Ludvíku Součkovi, budiž mu země lehká: v pubertálním věku jsem byl taky nadšeným čtenářem jeho knih. Byly to takové vzrušující záhady ve vědeckém hávu, a i když se na to dnes dívám velmi kriticky (mimo jiné například v souladu s názorem jednoho ze svých guru, Jiřího Grygara), určitě mi to nijak neuškodilo, naopak – byla to poučná zkušenost a užitečná vývojová fáze. Pokud někdo tvrdí, že Souček byl demagog a zručný manipulátor, asi bych se s ním nechtěl přít; určitě bych ale Součka neoznačil za vyloženého podvodníka, na rozdíl od autorů níže probíraného článku. Souček prostě předkládal různé záhady (někdy třeba trochu jednostranně) a navrhoval vlastní odpovědi na ně, byť obvykle svým způsobem tendenční nebo i vědecky nesprávné. Určitě bych se přimluvil za to, aby mu to romantické šarlatánství bylo odpuštěno pro jeho půvabné sci-fi povídky nebo i za svěží a přitom seriózní styl, jakým vylíčil památný souboj Monitoru a Merrimacku. V každém případě by se určitě nikdy nesnížil k tak nevkusnému žvástu, s jakým tady teď budeme mít co do činění. Tolik jen na vysvětlenou, proč mám pocit, že se tady můj oblíbený autor ocitl v mnohem pochybnější společnosti, než by si byl zasloužil.


A teď už k údajným důkazům, že Američané na Měsíc nikdy nevkročili:


Jak může americká vlajka na Měsíci vlát, když tam není vzduch?


Tady si dovolím požádat o slovo velmi věhlasného autora, který to řekne mnohem lépe než já (v dalších dílech “Měsíčního dobrodružství“ ho budu často citovat):


„... Právě v této chvíli se vlastenectví, velká korporace a národní vkus sešly na hlavičce špendlíku, neboť kosmonauti se teď jali vztyčovat vlajku. Ale tato operace přinášela s sebou jako vždycky své jemné problémy. Musíme si znovu připomenout, že tu nebyla žádná atmosféra, ve které by mohla vlajka vlát. Každá vlajka z látky by klesla, vlastně by přímo zplihla. A tak bylo nutno použít zvláštní vlajky z naškrobené umělé hmoty, vlajky, která by v neexistujícím vánku držela přímo, placatá jako kus překližky. Ne, to také nebylo ono. Lepší je, když je vlajka zvlněná a zprohýbaná. A tak do ní nadělali vlny a záhyby a na konci se vytvořila úplná vývrtka. Stojí tam pro budoucnost, vyfotografovaná v poryvech vánice na bezvětrném Měsíci, jako naložená paprika bez chuti.“

(Norman Mailer: “Of a Fire on the Moon“, český překlad “Oheň na Měsíci“ Michaela Žantovského vydalo roku 1981 nakladatelství Odeon)


Na televizních záběrech je vidět, jak se vlajka třepotá, když ji kosmonauti odvíjejí z žerdi.


Látka, ze které byla vlajka vyrobena, musela být pružná, jak plyne z předchozího textu, a když se odvíjela z žerdi, vlnila se v reakci smotané elastické hmoty na působící sílu. K dalšímu vlnění pak došlo, když kosmonauti zaráželi žerď do měsíční půdy, a protože jim to nešlo, otáčeli s žerdí sem a tam ve snaze zavrtat ji hlouběji.


Mailer ve svém poněkud neuctivém vyprávění ze stylistických důvodů dvojznačnou formulací zamaskoval (nebo spíš z roztržitosti opomněl) jedno komické nedopatření týkající se nešťastné vlajky, nedopatření, které sice nepřímo, ale přesto výmluvně svědčí proti teorii spiknutí. Kosmonauti ve skutečnosti instalaci vlajky tak trochu zvorali, protože ve vlasteneckém zápalu ji zapíchli příliš blízko přistávacího modulu. Na Aldrinových záběrech pořízených během startu z Měsíce pak bylo vidět, jak se v proudu plynů z motoru běžícího na plný tah vlajka poroučí k zemi, takže se tam ještě ke všemu od té doby nedůstojně povaluje v prachu jako pohozená standarta poražené armády. Je dost nepravděpodobné, že by spiklenecký scénárista úmyslně naaranžoval takovou trapnou scénku do filmového eposu, který má pozdvihnout národní prestiž.


S výjimkou kamenů, které mohly být snadno vyrobeny v laboratoři, fotografie a filmové záběry jsou jediným důkazem, že Orel kdy přistál. Rene [autor knihy “Jak NASA podvedla Ameriku“] je přesvědčen, že ty záběry jsou falešné.


Kameny nemohly být snadno vyrobeny v laboratoři, protože se v mnoha důležitých ohledech liší od pozemských. V zájmu stručnosti uveďme jen ty nejdůležitější rozdíly: Měsíční nerosty ve svých krystalových mřížkách neobsahují téměř žádnou vodu, která je na Zemi všudypřítomná; rovněž neobsahují žádné na Zemi běžné jílovité horniny. Dále, následkem naprosté nepřítomnosti atmosféry je měsíční povrch dodnes neustále bombardován proudem meteoritů od velkých až po mikrometeority (bez ohledu na to, že intenzita tohoto ostřelování je dnes mnohonásobně menší než před několika miliardami let); v důsledku toho je povrch všech měsíčních vzorků, které ležely obráceny k obloze, pokryt směsí mikrokráterů, v jejichž spektru jsou spojitě zastoupeny všechny rozměry od několikacentimetrových až po mikrometrové. Věrohodně vyrobit něco takového v laboratoři je prakticky nemožné. Ani nejsilnější urychlovače nedokáží vyrobit tak rychlé střely, jaké dopadají ze vzdáleného vesmíru na nechráněný měsíční povrch.


A konečně, opět vlivem těchto zásahů miniaturními, avšak kosmickými rychlostmi létajícími částicemi, jakož i vlivem vulkanické aktivity, se pod povrchem kamenů vytvořily částečky čerstvého skla; přitom věk těchto kamenů byl nezávislými metodami stanoven na miliardy let. Na Zemi působení vody takové skleněné částečky rozloží během několika málo miliónů let.


Zároveň je třeba vzít v úvahu, že kosmonauti nepřivezli několik drobných vzorků, s krajním úsilím snad ještě nějak vyrobitelných, ale víc než 400 kg hornin, z nichž byla navíc značná část rozdána zahraničním laboratořím k nezávislému zkoumání. Podvodníci v NASA by museli disponovat schopnostmi skutečně alchymistickými, aby dokázali ošálit tolik kritických odborníků.


Záběry z Měsíce falešné být nemohou, kdyby pro nic jiného, pak proto, že ve filmovém studiu není možné nasimulovat šestinovou přitažlivost. (Nedá se to provést ani s pomocí zpomaleného promítání, jak tvrdí zastánci teorie o podvodu; dynamika pohybu v šestinové gravitaci je výrazně odlišná, právě díky jinému poměru mezi gravitační a setrvačnou hmotností, o níž jsem psal v jednom z prvních čísel Gammy. Zpomalené záběry poskakujících kosmonautů by nevypadaly jako známé měsíční hopsání, ale prostě jako obyčejné zpomalené záběry.) Tvrzení, že byli kosmonauti při natáčení přivázáni na neviditelných drátkách, je už hodně přitažené za vlasy; každý, kdo někdy viděl Spejbla a Hurvínka, dobře ví, že takhle se přirozené pohyby nasimulovat nedají. Závěrečnou ránu z milosti téhle části teorie dávají záběry měsíčního vozidla (Roveru), od jehož kol při divoké jízdě rozdováděného Johna Younga odletují částice prachu nikoliv po balistické křivce (jejíž sestupná část je díky odporu vzduchu strmější než vzestupná), jak by se slušelo v pozemském ateliéru, ale po dokonalé parabole - přesně tak, jak to má vypadat ve vzduchoprázdnu.


Jak je možné, že na záběrech z Měsíce nejsou nikdy vidět hvězdy?


Vážně, že by filmaři zapomněli zapnout pozadí se souhvězdími? Opravdu trestuhodná nedbalost! :-) Ale ne, za tohle režie opravdu nemůže; vysvětlení vám podá každý začínající fotoamatér. Nemůžete fotografovat zároveň dva objekty, z nichž jeden září velmi ostrým světlem a druhý jen velmi slabě; fotografické a filmové emulze k tomu nemají dost velký “dynamický rozsah“. Povrch Měsíce byl velmi jasně osvětlen Sluncem (nejsou tam žádné mraky, dokonce ani atmosféra, která by aspoň trochu ztlumila oslňující jas); ještě mnohem zářivější však byli samotní kosmonauti, odění v bělostných skafandrech, jejichž vysoká odrazivost je chránila před přehřátím. Samotný modul je na většině záběrů stěží rozpoznatelný, protože jeho silueta pokrytá alobalem (opět pro tepelnou regulaci) byla ve většině úhlů nesnesitelně oslňující i pro kameru s protislunečním filtrem - filtrem tak tmavým, že hvězdy samozřejmě nebylo možné vidět. Sami kosmonauti si ostatně postěžovali, že prostorová orientace byla trochu ztížena extrémním kontrastem měsíčního prostředí charakterizovaného téměř naprostou nepřítomností polostínu; všude byla buď oslňující záře nebo naprostá tma.


Televizní obraz “přímého přenosu“ z Měsíce byl prostě nemožný - rozmazané, přeexponované a chvílemi i negativní záběry. Naopak fotografie byly dokonalé - všechny perfektně exponované, přesně zaostřené, ani jedna nebyla rozmazaná nebo špatně komponovaná.


Kosmonauti samozřejmě pořídili také spoustu fotografií, které se nepovedly; publikovány však byly jen ty zdařilé. Až budete známým ukazovat fotky ze své dovolené v Tunisku, taky se nebudete chlubit záběrem, kde jste si vyfotili vlastní palec, když jste v batohu šmátrali po odjištěném foťáku.


Kvalita přímého přenosu z první měsíční vycházky byla opravdu katastrofální, dobře se na to pamatuju, a netýkalo se to jen obrazu - Armstrongův slavný výrok o velkém skoku pro lidstvo po něm musel komentátor Walter Cronkite do televizního přenosu opakovat, aby vůbec diváci poznali, že právě byla vyřčena historická slova. To ale naopak svědčí právě o tom, že záběry přicházely skutečně z Měsíce; opět si těžko dokážu představit, že by režisér podvodného filmu pustil ze střižny takovou neuvěřitelnou fušeřinu. NASA měla při prvním letu řadu problémů se spojením, Collins na oběžné dráze kolem Měsíce polovinu zvukového přenosu vůbec neslyšel (televizi tam samozřejmě neměl) a správné zaměření antény s vysokým ziskem, potřebné pro televizní přenos, bylo jedním z nejoblíbenějších témat konverzace Apollo-Houston. Co se televizních kamer týče, s těmi byly vůbec patálie: ta v Apollu 11 fungovala spíš jako kaleidoskop (Mailer: „... televizní obraz na plátně byl báječný, ale pořád stejně nádherně abstraktní jako větve stromu či obraz černých paprsků na bílém pozadí.“), při další výpravě se kamera porouchala hned po přistání, a jelikož třináctka, jak známo, nepřistála vůbec, první kvalitní televizní záběry přineslo až Apollo 14. Netřeba hned hledat spiknutí tam, kde jde prostě o přirozenou kombinaci nezkušenosti a postupně vyvíjené techniky pro naprosto neznámé prostředí.


Kosmonauti museli být ve svých tlakových skafandrech mimořádně neohrabaní, a ve skutečnosti by vůbec nemohli prsty vykonávat jemné pohyby jako zaostřování fotoaparátů, výměny filmů a filtrů.


Kosmický skafandr, na rozdíl od naivní představy autora, není prostě soustava k prasknutí nafouknutých a zcela neohebných bublin sešitých k sobě (jako reklamní maskot firmy Michelin, který se opravdu moc hýbat nemůže); skafandr je velmi složitý stroj, vlastně malá kosmická loď, poskytující vše, co kosmonaut potřebuje k přežití. Všechny klouby byly zpevněny ocelovými skružemi, aby je bylo možno bez problémů ohýbat navzdory tlaku atmosféry vůči vakuu (jelikož Američané dýchali čistý kyslík, pro dosažení potřebného parciálního tlaku tohoto plynu v plicích stačil zhruba třetinový tlak oproti normální atmosféře, kde kyslík představuje jen něco přes pětinu objemu; to také snížilo potíže plynoucí z pohybu v přetlakovém obleku). A všechny řídicí prvky byly samozřejmě vyrobeny co největší, aby je bylo možno ovládat i v hrubých prstových rukavicích měsíčního skafandru. Kdyby to bylo tak, jak si autor článku představuje, na oběžné dráze by nikdo nedokázal pracovat mimo loď a kosmickou stanici ISS by vůbec nebylo možné smontovat.


Stopy po pneumatikách jsou podezřele hluboké a zřetelné; nemohly být vytvořeny na Měsíci, kde není vlhké bláto.


To tedy opravdu není; zato je tam asi 2-5 cm silná vrstvička mimořádně jemného prachu, rozdrceného meteority za několik miliard let na nejmenší zrníčka; takový prach se chová podobně jako bláto. Zkuste si vysypat na stůl hromádku suché jemné mouky, moučkového cukru nebo suché sádry; uvidíte, že v takové hmotě uděláte setrvačníkovým autíčkem velmi podobné stopy jako v mokrém bahně.


Intenzívní kosmické záření by muselo kosmonauty během týdenního pobytu v nechráněném prostředí zabít - a také naprosto znehodnotit všechen fotografický a filmový materiál.


S tou radiací to není zas tak horké; je samozřejmě životu nebezpečná, ale jen při velmi dlouhodobém působení. Když jdete na rentgen plic nebo letíte pár hodin letadlem ve výšce deseti kilometrů, kde už je úroveň záření mnohem vyšší než u povrchu Země, taky z toho hned nedostanete leukémii (tedy téměř nikdy ne; vzácně se to ale stát může, protože vliv radiace je náhodná, statistická záležitost, a nic takového jako “bezpečná úroveň záření“ neexistuje). Kdyby bylo kosmické prostředí takhle nebezpečné, všichni z maratónců strávivších několik měsíců na Miru by museli být dávno mrtví - a kupodivu nejsou. Fakt je, že i několikadenní - natož několikaměsíční - radiační expozice rozhodně není zdravá, ale normální organismus se s ní dokáže vyrovnat. Na druhé straně by asi nebylo moudré chtít po takové zkušenosti zakládat rodinu; jedna věc je nechat si sám tu a tam ustřelit nějakou nepříliš potřebnou sekci DNA ve vlastních buňkách, a něco jiného je předávat takhle nabouraný genetický kód svým potomkům. Že jsou kosmonauti vesměs muži dost přes třicet let, není tedy dáno jen požadavkem na zkušenosti a odbornou praxi.


A co se fotografického a filmového materiálu týče, ten byl samozřejmě hned po expozici ukládán do ochranných pouzder; velký podíl radiace pohltila samotná konstrukce kosmické lodi, a zbytek tato pouzdra.


Na některých detailních snímcích je zřetelně vidět dvojí osvětlení; věhlasný britský fotograf David Percy, výherce prestižních soutěžních cen, tvrdí, že tyto snímky nemohly vzniknout na Měsíci, kde není jiný zdroj světla než Slunce.


Právě že tam je další zdroj světla, a David Percy by udělal líp, kdyby se držel svého fotografického kopyta a nehrál si na odborníka na věci, kterým nerozumí. Ve čtvrtek jsem vás nechal hádat, jak je možné, že je někdy za první nebo třetí čtvrti vidět i ta část Měsíce, která není osvětlená Sluncem. Ti z vás, kteří to uhodli (odpověď poslali Rosťa, Zbyněk a Pavel) už vědí, v čem se pan Percy plete. Když je v noci ze Země vidět Měsíc, co je vidět z Měsíce? Samozřejmě Slunce - ale taky Země; a když je z Měsíce zrovna vidět aspoň část její osvětlené polokoule, je to mnohem silnější zdroj světla (řádově stokrát) než Měsíc v úplňku, protože průmět zemského kotouče má asi patnáctkrát větší plochu a také daleko vyšší odrazivost než Měsíc.


Měsíční výpravy přistávaly za pokročilého lunárního rána, aby bylo na povrchu šikmé osvětlení vrhající stíny, které umožní i z výšky rozpoznat terénní útvary (za úplňku by kosmonauti přistávali do jasně osvětlené, jednolité oslňující plochy bez stínů a bez rozlišení terénu). Pokud byl Měsíc při pohledu ze Země zhruba v první čtvrti, byla Země z hlediska Měsíce přibližně ve “třetí čtvrti“ a její poloviční srpek poskytoval dodatečné osvětlení (které ovšem při své relativní slabosti mnoho neměnilo na oslňujícím kontrastu měsíční krajiny, nehledě k tomu, že přicházelo z podobného směru jako sluneční světlo, takže do temných koutů příliš nepronikalo).


Na jedné z fotografií (je obsažena v přiloženém souboru) je vidět kosmonaut, v jehož hledí se odráží lunární modul, fotografující kosmonaut - a v pozadí třetí kosmonaut! Jak se tam dostal, když měl být ve velitelském modulu na oběžné dráze? Odpověď: byl to jeden z filmových náhradníků, kteří se při natáčení střídali a který se omylem připletl do záběru, jehož si všiml až po třiceti letech ostražitý hledač pravdy o kosmickém švindlu.


Správná odpověď: fotografie údajně usvědčující NASA z podvodu je nepříliš povedenou fotomontáží; poloha stínů na těle kosmonauta v popředí a na obraze v jeho hledí je nepřesná a odraz obou postav je rozmazaný. Tady už je vidět, že autoři senzace jsou nejen nešikovní manipulátoři, ale navíc ještě obyčejní podvodníci.


Scény z měsíčních vycházek jsou nápadně podobné ateliérovým záběrům známého sci-fi filmu “Kozoroh jedna“.


Má-li tahle poznámka naznačovat, že NASA našla návod ke spiknutí v inspirujícím filmu, pak stačí podotknout, že zmíněný film byl natočen v roce 1978, šest let po návratu posledních kosmonautů z Měsíce. Ateliérové záběry ve filmu byly naaranžovány tak, aby co nejvíc připomínaly ty skutečné, nikoliv naopak.


Proč nemůže Hubblův teleskop vyfotografovat některý z podstavců šesti lunárních modulů zanechaných na Měsíci spolu se spoustou dalšího materiálu, když vidí tak daleko do vesmíru?


Protože by musel mít ještě několikrát větší rozlišovací schopnost, aby rozpoznal tak malé předměty na vzdálenost 380 tisíc kilometrů.


Na jednom snímku z Apolla 11 se kamera dívá na Neila Armstronga, chystajícího se učinit svůj obrovský skok pro lidstvo. Fotograf musel skoro ležet na měsíční půdě. Jestli byl Armstrong první člověk, který vkročil na Měsíc, kdo tedy pořídil ten záběr?


Jedna z kamer byla instalována na spodní sekci opěry lunárního modulu právě pro tento účel.


Při startu Apolla 16 z Měsíce kamera sledovala stoupající modul; kdo ji ovládal?


Z dnešního hlediska jsou šedesátá léta už skoro středověk, ale kupodivu už tenkrát byly k dispozici takové zázraky techniky jako rádiem ovládané kamery :-) ty záběry řídil prostě na dálku kameraman z Houstonu.


Je možné najít řadu dalších argumentů prokazujících absurditu teorie o komplotu:

• S loděmi Apollo byla po celou dobu letu vedena téměř nepřetržitá rádiová konverzace, kterou mohly odposlouchat a zaměřovat i cizí přijímací stanice, jejichž obsluha by snadno poznala, jestli signál skutečně přichází od Měsíce.
• Kosmonauti na Měsíci instalovali odražeče laserového signálu pro přesné měření vzdálenosti, od nichž se paprsek vracel s přesnou fyzikální charakteristikou, kterou nebylo možné vysvětlit odrazem od přirozeného terénu.
• Oblak plynu a trosek vyvržený ze servisního modulu Apolla 13 po (podle autorů “údajném“) výbuchu kyslíkové nádrže byl pozorován holandskými astronomy.


Měsíčních výprav se zúčastnilo 27 kosmonautů, další stovky lidí pracovaly v řídicích střediscích NASA a tisíce techniků a dělníků vytvářely jednotlivé díly kosmických lodí Apollo a raket Saturn. Soudný člověk stěží uvěří, že by všichni odolali pokušení prodat takového sólokapra za milión dolarů, nebo že by se podařilo oklamat tolik technicky vzdělaných lidí, aby uvěřili, že vyrábějí atrapu, která na Měsíc a zpátky doletět nemůže. Domnívat se, že by bylo možné třicet let tajit takové explozívní tajemství v zemi, jejíž tajná služba, jak se teď ukazuje, je prolezlá komunistickými špióny a kde není možné ututlat ani aféru nevychované stážistky s horkokrevným presidentem, by byl vrchol naivity. A jaké by to bylo sousto pro sovětskou propagandu, není třeba zdůrazňovat. Ostatně kdyby vůbec někdo měl něco takového zapotřebí, byli by to právě Sověti, jejichž vážně míněné úsilí o dosažení Měsíce skončilo bolestným fiaskem; jenže i sovětští vládcové měli - na rozdíl od autorů téhle zmatené teorie - dost soudnosti, než aby je napadlo se o něco takového pokusit (byť by k tomu v hermeticky uzavřeném SSSR byly daleko lepší podmínky).


Pravda je prostě taková, že když byla na začátku šedesátých let NASA postavena před úkol předvést národu úspěšné přistání na Měsíci (že celý projekt měl výrazný propagandistický náboj, nikdo nikdy nepopíral), problémy s věrohodným zfalšováním takového činu by bývaly tak obrovské, že už bylo technicky jednodušší na ten zatracený Měsíc prostě doletět – i přesto, že ve chvíli, kdy o tom president rozhodl, nikdo neměl ponětí, jak by se to vlastně mělo udělat. Ale o tom někdy jindy.


Teorie spiknutí jsou zkrátka vždycky napínavější než nudná fakta o tvrdé práci, úsilí, nezdarech, štěstí i smůle - a závěrečném zaslouženém úspěchu. To autoři teorie o měsíčním podvodu vědí; tak proč by si trochu nepřivydělali senzačním televizním pořadem a pak ještě knižním vydáním. Dolary za neseriózní škvár jsou stejně tvrdé jako peníze za kvalitní literaturu.


Až sem by to všechno bylo jen směšné; jenže autoři se nespokojili s touhle snůškou demagogických a popletených argumentů. Aby svému výplodu dodali opravdovou šťavnatost, v závěru televizního pořadu tvrdí, že tragický požár Apolla 1 byl založen úmyslně na příkaz z nejvyšších míst, protože bylo nutné umlčet Guse Grissoma, poctivého člena kosmického týmu, jenž o komplotu věděl a chystal se promluvit. Pamfletem, který se neštítí takhle nevkusné pomluvy, není třeba se už dál zabývat.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 10 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využitím redakčního systému: PhpRS