Zajímavosti

* Gamma č. 056 (Dop. čtenářů - raket. a proud. pohon)

Vydáno dne 14. 02. 2006 (3791 přečtení)

Vývoj reaktivního pohonu a zničení základny v Peenemünde

Rosťa:

Píšeš, že v pulsním (nebo pulsačním?) motoru V-1 se "vzduch stlačil a zahřál na vysokou teplotu vstupem do zužující se trysky ". Rychlost 650km/h, vlastně už 320km/h (protože motor musel pracovat i těsně po startu) stačí na takové stlačení a zahřátí vzduchu, aby se vznítilo palivo? U vznětového motoru je to podobné, ale na takovou teplotu musí píst stlačit vzduch na cca 5% původního objemu ( a mnohdy méně), - tzv. kompresní poměr :o). Nač tedy střela s sebou tahala lahve se stlačeným vzduchem, což je patrné z prvního obrázku?



Střela V1(klikni)



Co se týče likvidace V-1 za pomoci křídla letounu- z mých skrovných zdrojů jsem vyčetl, že piloti obraceli tyto střely "na záda", čímž docílili totálního selhání řízení a střely se okamžitě zřítily. To však šlo až později s letouny, které dosahovaly vyšších rychlostí než V-1 a mám zato (teď listuji v chatrné paměti), že motory Merlin umožnily svým výkonem Spitfirům let vyšší rychlostí a tím i likvidaci V-1, až ke konci používání těchto střel (kolem 730km/h létaly Spity až ke konci války) a začátku éry balistických V-2, kde se letadla " nechytala ". Takže myslím, že V-1 řádila dost dlouho beztrestně. Je možné, že malý rozdíl rychlostí letadel a střel, tedy malá přibližovací rychlost, měla za následek dopad ještě 2400 střel na Londýn? Nebo to byl následek nedokonalých radarů, nebo počtu stíhaček ?

Pokud nevíš, stačí poslat prázdný e-mail s předmětem V-1 :o)



Než bych poslal prázdný e-mail, to si radši nechám useknout pravý ukazováček, abych neměl čím mačkat myš :-) a každopádně děkuji za přesně mířené připomínky. Musím přiznat, že jsi mě trochu nachytal na švestkách; kapitolu o Fi-103 jsem psal hlavně na základě starších vzpomínek (na dřívější četbu, nikoliv na válečné události; takový pamětník přece jen nejsem) a ne všechno jsem si pamatoval úplně přesně. Takže podle mých dodatečných [taky skrovných :-) ] informací se to s tou V-1 má následovně: Nápor vzduchu vstupujícího do Argusovy roury, jak se pohonná tryska jmenovala, nesloužil k dosažení vysoké teploty, jak jsem mylně napsal, ale prostě k otevření vstupního ventilu. Tím do roury pronikl kyslík; vzápětí se dovnitř vstříklo palivo (letecký benzín) a ventil byl zavřen, načež zapalovací svíčka směs zažehla (šlo tedy o zážehový, nikoliv vznětový motor, jak nesprávně vyplynulo z mého textu) a plyny vytrysknuvší z roury udělily střele dopředný impuls. Argusova roura dosáhla 50 takových pulsů za sekundu; ventily také nevydržely pracovat déle než tři hodiny. (Viz např. ?Smrt se učí létat?, Vilém Nejtek, Naše vojsko 1990.)


Tvoji informaci o obracení střel na záda zrovna teď nemám z čeho ověřit, ale nepochybně je správná; pro takový letový režim řídicí systém určitě nebyl připraven. Máš také naprostou pravdu v tom, že hlavním problémem při používání této metody byl nedostatečný přebytek rychlosti tehdejších stíhaček, ale s těmi Spitfiry to zas nebylo tak špatné: verze MkXIV o rychlosti 715 km/h byla zavedena do výzbroje už roku 1943, tj. rok před zahájením ofenzívy V-1, a současně se objevil i Hawker Tempest Mk.II o rychlosti 696 km/h. Letounové střely proto v žádném případě neřádily beztrestně; výčet podnikaných protiopatření byl dost dlouhý. Především byly všechny odpalovací rampy usilovně bombardovány - nikoliv po zahájení ofenzívy, ale týdny předem. Němci odpověděli pečlivým maskováním a výstavbou jednodušších, prefabrikovaných ramp, které bylo možno sestavit během několika dní a mezi spojeneckým taktickým letectvem a Todtovou stavební organizací se rozběhl urputný závod, ve kterém byli Němci vždy jen o pár kroků napřed - a nikdy ne moc dlouho. (?Buldok? Churchill, věren svým zásadám, řekl Eisenhowerovi, že letecká ofenzíva proti odpalovacím základnám nesmí být na úkor předinvazní bombardovací přípravy; spojenecké letectvo však už bylo tou dobou natolik silné, že dokázalo plnit oba úkoly s vysokým nasazením. Dokonce i jen nepřímý taktický efekt tohoto německého útoku byl proto zcela okrajový.) Bombardování ramp ve spojení s technickými potížemi zpozdilo začátek ostřelování o rozhodujících několik týdnů.


Radar v roce 1944 měl samozřejmě k dokonalosti daleko, ale přece jen byl zase o pár kroků dál než za bitvy o Británii (1940), kdy už fungoval docela obstojně; tohle myslím největší problém nebyl. Na spolehlivosti radaru závisela účinnost pobřežních protivzdušných baterií, které zneškodnily mnoho střel, a samozřejmě také navádění stíhačů. Poslední linií obrany pak byly balónové baráže kolem Londýna. Nejúčinnější a konečnou zbraní proti V-1 však byla spojenecká pěchota a tanky: do začátku podzimu 1944 britské pozemní síly, postupující na levém křídle invazní fronty, osvobodily všechna území ve Francii a Belgii, odkud byl Londýn na dostřel létajících bomb. Omezený počet těchto střel byl pak použit ještě proti Antwerpám a Bruselu.


Dopadlo-li na ostřelované cíle 2400 létajících bomb z 9300 odpálených, je třeba 75% účinnost protivzdušné obrany považovat za mimořádně vysokou; ve stejné době ztráty podstatně pomalejších a přitom mnohem přesněji útočících spojeneckých bombardérů činily 2-5%.


V souvislosti s tím stojí za to zmínit se o jedné významné epizodě letecké války, která tomu všemu předcházela. Britové měli už delší dobu zprávy o tom, že u německého městečka Peenemünde na baltském ostrově Usedom (jen malý kousek cesty od oblíbeného letoviska Ückeritz, kam mnozí z nás za komunismu jezdili do NDR k moři) Němci vybudovali vývojové středisko, kde se dějí velmi podezřelé věci. Protichůdné zprávy vyvolaly nepříjemný osobní spor mezi Churchillovým zetěm Duncanem Sandysem, předsedou výboru pro vyhodnocování informací o tajných zbraních, který byl přesvědčen, že Němci pracují na reaktivní tajné zbrani, a Churchillovým vědeckým poradcem profesorem Cherwellem (?nikdo v celé Anglii neví o raketách tolik, co já, a mně není znám žádný způsob, jak by bylo možné vyrobit nějakou fungující bezpilotní zbraň?). Když v květnu 1943 britské Mosquito přivezlo z jednoho rutinního průzkumného letu fotografie vřetenovitého tělesa na železničním vagóně (nejasný obrys objevila na záběru dvacetiletá Constance Babington-Smithová, která pak dostala od svých kolegů čestnou přezdívku ?Miss Peenemünde?), všechny pochybnosti konečně zmizely a bylo rozhodnuto výzkumnou základnu zničit.


Po několik týdnů létalo osm lehkých bombardérů Mosquito - dvoumotorové, celodřevěné rychlé stroje s velkým dostupem - pravidelné rušivé nálety na Berlín. Jejich cesta vedla pokaždé přes Peenemünde. Tak dlouho nad výzkumnou základnou noc co noc houkaly sirény, až pravidelná jednotvárnost otupila pozornost nejen civilistů, ale i protiletadlové obrany. Nakonec už obyvatelé ani nechodili do krytů.


Pro plánovaný nálet byla zvolena tehdy ještě poměrně nová metoda značkování: před hlavním svazem letělo několik elitních posádek, takzvaných Pathfinders (stopařů, značkařů), kteří vyhledali cíl a shodili na něj barevné světlice na padácích (vzhledem k tehdy ještě značné síle německého stíhacího letectva a nevalné obranyschopnosti bombardérů Lancaster probíhaly v té době všechny britské nálety v noci). Do takto označených bodů pak svrhovaly své pumy ostatní bombardéry. Posádkám bombardérů bylo řečeno, že cíl má mimořádnou důležitost a musí být zničen za každou cenu; nepodaří-li se to na první pokus, nálety budou opakovány - proti nepříteli už varovanému a odhodlanému všemi prostředky bránit životně důležité objekty - tak dlouho, dokud nebude úkol splněn.


Po soumraku jako obvykle odstartovalo z jižní Anglie osm Mosquit: začala operace Bait - Návnada. Mosquita, používaná většinou pro průzkumné lety, tentokrát neměla za úkol bombardovat ani fotografovat; bombardéry měly svrhovat jen světlice - a nikoliv na Peenemünde, ale na Berlín. Nad cíl dorazily hodinu před půlnocí, a když se nad spícím Berlínem rozzářily jasně plápolající ?vánoční stromečky? magnéziových světlic, zvolna se snášejících z několikakilometrové výše nad centrum města, zlověstný pohled vyvolal zděšení mezi obyvateli i veliteli protivzdušné obrany. V té době ještě neuplynul ani měsíc od operace Gomora, která v ničivé sérii anglo-amerických náletů během jednoho týdne proměnila Hamburk v ohnivé peklo a připravila o život sto tisíc obyvatel. Teď je tedy na řadě Berlín. O hodinu později se podezření potvrdilo: německé pobřežní radary ohlásily svaz několika stovek těžkých bombardérů nad Severním mořem, mířících do severního Německa.


Ze všech letišť v blízkém i vzdáleném okolí začali startovat noční stíhači; brzo bylo nebe nad Berlínem plné. Protiletadloví dělostřelci měli nařízeno nestřílet na cíle letící níž než 7 km, zatímco stíhači se měli držet nad touto výškou; teoreticky tedy bylo všechno připraveno. Velení protivzdušné obrany však v očekávání velkého náletu poslalo nad Berlín i denní stíhače. Dělostřelectvo zahájilo palbu proti Mosquitům; denní stíhači, postrádající zkušenosti s nočním bojem, se domnívali, že tato palba je jasným příznakem přítomnosti nepřítele - a začali útočit na vybuchující dělostřelecké granáty a pak dokonce ostřelovat sami sebe navzájem. Zmatek nad Berlínem rostl; a to všechno způsobilo několik bombardérů. Teprve když někteří ze stíhačů hlásili rudou záři daleko na severním obzoru, velení protivzdušné obrany pochopilo, že tady něco ošklivě nehraje.


Dvě hodiny poté, co se Mosquita objevila nad Berlínem, značkaři shodili svítící ?stromečky? nad Peenemünde. Řídící náletu, plukovník Searby, si všiml, že řada světlic dopadla mimo prostor cíle a jedna důležitá sekce vývojového střediska zůstala neoznačena; se zbývajícími značkaři nalétl nad cíl a shodil na slabou žlutou tečku další signály téže barvy. ?Foretop všem Havranům. Bombardujte silnou koncentraci žluté. Je umístěna přesně.? Patnáct minut po jedné přiletěla první vlna; víc než dvě třetiny z 227 letadel shodily bomby přesně na cíl; ostatní se nechali zmást nesprávnými značkami.


Nad Berlínem mezitím stíhačům zmateně kroužícím tmou začalo docházet palivo. Rádiové kanály byly najednou přetíženy žádostmi o povolení k přistání; přeplněná letiště odmítala letadla s posledními litry benzínu, nezkušení denní stíhači se pokoušeli přistávat ve tmě a okraje přistávacích drah se plnily hořícími vraky. V samotném Brandenburgu odepsali třicet stíhaček, které se ve tmě navzájem posrážely na přistávací dráze. Jen pár stíhačů se nakonec vydalo z Berlína k severu, kde zastihli závěr poslední vlny a sestřelili několik bombardérů.


Té noci Němci zaplatili za svou nepřipravenost těžkou cenu: výzkumné středisko bylo z větší části zničeno a v okolí Berlína Luftwaffe ztratila několik desítek stíhaček havarovaných při nouzových přistáních a zřícených po vyčerpání paliva. Byla to nejen katastrofa pro vývojový tým v Peenemünde, ale také hrozná ostuda pro německé letectvo. Náčelník štábu Luftwaffe generálplukovník Jeschonnek byl ráno nalezen ve své kanceláři s prostřelenou hlavou a s posledním vzkazem - ?S Göringem se nedá spolupracovat. Heil Hitler!?


Ničivý nálet sice Němcům nezabránil v zahájení bombardovací ofenzívy, ale zpozdil ji o rozhodujících šest měsíců. Letounové střely tak nemohly být použity proti shromažďující se invazní armádě a po vylodění jim byl poskytnut jen relativně krátký čas, než pozemní síly obsadily odpalovací základny v severozápadní Francii.



Související články:
Spisovatel ve válce (06.02.2008)
Gamma č. 050 (Pražské povstání - mýty a skutečnosti) (08.02.2006)


Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS