Mikrosvět

* Gamma č. 061 (Výpravy do mikrosvěta (X.))

Vydáno dne 15. 02. 2006 (3091 přečtení)

Výpravy do mikrosvěta (X.) - proč nebrat drogy

Dnešní vydání bylo inspirováno článkem z únorového čísla časopisu Newsweek International. Je to téma, které sice dost vybočuje ze základního zaměření Gammy, přesto je však v dnešní době natolik naléhavé a zajímavé, že mi to nedalo, abych ho do tohoto seriálu nezařadil.



Atom


Neblahé účinky drog všeho druhu už byly mnohokrát popsány; lékaři prozkoumali zdravotní následky narkomanie, sociologové znají průběh vyřazení narkomana z normální společnosti. Relativně málo se však donedávno vědělo o tom, co je možná nejdůležitější - proč jsou drogy ze začátku tak příjemné a po čase tak devastující. Psychologové se obvykle nezmohli na víc než na vágní metaforu o emocionálním kyvadle, které má tendenci setrvávat v neutrální poloze, a čím víc ho uměle vychýlíme v kladném směru, o to dál dřív nebo později nevyhnutelně překmitne do záporného stavu (platí to samozřejmě i opačně; to zná každý, kdo si připravuje příjemné pocity nebo přímo euforii úmyslným snášením fyzické námahy, tělesného nepohodlí nebo strachu).


Poslední výzkumy prováděné s využitím nejmodernějších fyzikálních metod přinášejí velmi poučný - a značně odstrašující - pohled na mechanismus působení drog. Doktor Hans Breiter z univerzitní nemocnice v Massachussets zkoumal nervové pochody praktikujících narkomanů pomocí fMRI, přístroje, který na principu magnetické rezonance registruje mikroskopické proudy v lidském mozku. Ten, jak je už dávno známo, v podstatě není ničím jiným než nepředstavitelně složitým elektrochemickým strojem na zpracování informací; na rozdíl od neživých elektronických počítačů však využívá současně dva odlišné mechanismy.


Jednotlivé konkrétní informace mozek zpracovává na principu diskrétní signálové logiky, známé všem odborníkům na digitální elektroniku: každá nervová buňka, neuron, má řadu krátkých vstupních výběžků - dendritů, kudy do ní vstupují signály, a jeden dlouhý výstupní výběžek - axon. V nejjednodušším případě má příchod impulsu (změny elektrochemického potenciálu podél neuronové dráhy) na kterýkoliv vstupní dendrit za následek předání impulsu do axonu; to je obdoba logického součtového členu (funkce ?výstup bude aktivován, pokud je aktivní aspoň jeden vstup?). Jindy je vznik výstupního signálu podmíněn příchodem několika vstupních signálů: neuron pak vytváří logickou funkci ?několik podmínek musí být splněno současně?. V komplikovanějších případech aktivace několika vstupních dendritů podporuje předání signálu dál, zatímco současný výskyt signálu na jiných vstupech jeho šíření blokuje; takový neuron pak realizuje funkci ?jsou splněny podmínky P1..Pk a zároveň neplatí podmínky Pk+1..Pn?. Kombinací deseti miliard takových logických členů vzniká ten zvláštní propletenec, kterému říkáme lidská osobnost.


Činnost mozku je však ovlivňována také nespecifickými nástroji, působícími na všechny nebo velkou část neuronů zároveň: nejrůznějšími nervovými chemikáliemi, které ovlivňují stav neuronů, stejně jako rychlost a intenzitu jejich vzájemné komunikace. Některé tyto látky si mozek připravuje sám podle vlastní potřeby, jiné naopak vytváří tělo, které jimi zpětně ovlivňuje řídicí centrum. Lidský mozek proto nepředstavuje jakýsi nezávislý ?velitelský můstek?, jehož osazenstvo nezaujatě a objektivně monitoruje a řídí bezduchý tělesný mechanismus; naopak je vliv těla na činnost mozku tak silný a nepřetržitý, že normální fungování vyšší nervové soustavy je bez této zpětné vazby prakticky nemožné a obě části lidského organismu proto představují i po funkční stránce nedělitelný celek.


Kdykoliv děláme něco, co nám bylo během přírodního vývoje naprogramováno jako činnost napomáhající zachování rodu - dobré jídlo, pití, sex, výhra v soutěži, rozluštění složitého testu, získání ocenění od okolí - vždy je takové jednání oceněno centrem slasti, které ve větší nebo menší míře zaplavuje mozkové prostory dopaminem, látkou, která koluje mezi neurony, zvyšuje jejich aktivitu a vyvolává celkový stav, který subjektivně vnímáme jako příjemný.


Návykové drogy jsou chemikálie, které nějakým způsobem (obvykle každá jinak) výrazně zvyšují koncentraci dopaminu v mozku a působí tak příjemné pocity:
? Kokain blokuje transportní molekuly, které vymetají přebytečný dopamin z okolí neuronů; když jsou všechny kontaktní spoje těchto molekul obsazeny kokainem, molekuly už nemají potřebné "háčky" pro zachytávání dopaminu a ten pak zvyšuje frekvenci neuronových pulsů včetně aktivity centra slasti.
? Amfetamin působí podobně, ale navíc vypuzuje molekuly dopaminu z mikroskopických váčků, kde jej neurony uchovávají, ven do mezibunečného prostoru.
? Nikotin a heroin přímo ovlivňují neurony centra slasti a zvyšují tak produkci dopaminu.
?Alkohol otevírá stavidla zásobníků dopaminu; dále uvolňuje ve větším množství serotonin, který působí pocit pohody, a také sloučeninu GABA, která posléze neselektivně tlumí aktivitu všech neuronů a má za následek typickou alkoholovou ospalost.


To vše jsou jen krátkodobé účinky; podstatné jsou ty dlouhodobé. Lidský organismus má v těchto věcech víc ?rozumu? než jeho majitel a dobře ví, že se nemůže trvale nacházet ve stavu euforie, má-li normálně fungovat. Při trvalém užívání drog se proto začne snižovat počet receptorů dopaminu, jakýchsi molekulárních ?baseballových rukavic?, kterými neurony molekuly dopaminu zachycují. Tím se i při dlouhodobě zvýšené hladině dopaminu sníží nežádoucí trvalá hyperaktivita centra slasti. Narkoman zjišťuje, že malé množství drogy, které mu původně navozovalo euforii, už k tomu nestačí; je třeba zvyšovat dávky. Horší je, že běžné zážitky, které dříve působily příjemné pocity, jsou už tou dobou naprosto neúčinné; dobré jídlo, poklábosení s přítelem, svezení na kole nebo napínavá knížka - nic z toho už nepřinese pocit pohody. Jediným únikem před stále silnější a neustávající nelibostí, podrážděností, úzkostí a depresí jsou stále vyšší dávky drogy: zatímco zpočátku bylo účelem přivodit si příjemné pocity lehce zvýšenou koncentrací dopaminu, teď už jde jen o snahu udržovat takovou hladinu této látky, aby záplava dopaminu i na ořezaných zbytcích receptorů dokázala aspoň zmírnit narůstající depresi. Nakonec přijde vynucená abstinence a s ní naprosté peklo, když narkoman ztratí poslední zbývající zdroj pohody - protože o schopnost vnímat jakékoliv příjemné pocity normální intenzity se sám připravil chemickou amputací svých receptorů dopaminu. Narkoman v této pokročilé fázi už nemá svobodnou volbu; zatímco rozhodnutí začít experimentovat s drogou bylo dobrovolné, rozchod s ní je teď bez vnějšího donucení už prakticky nemožný. Dokáže-li postižený začít abstinovat po nepříliš dlouhé době, je ještě naděje na záchranu, protože zničené receptory dopaminu se časem obnoví a umožní postiženému návrat do normálního citového života. Velmi dlouhodobé působení drogy (typicky například kokainu) pak má za následek jednak vytvoření extrémně silného pavlovovského reflexu přitažlivosti k drogám, reflexu, který se aktivuje sebemenší připomínkou minulosti, a dále - což je nejhorší důsledek ze všech - způsobí trvalou deaktivaci genu, který řídí obnovu zmíněných receptorů dopaminu. Z narkomana v této závěrečné fázi se pak stává skutečný neurologický invalida, kterému už není pomoci, protože definitivně ztratil rozhodující část schopnosti vnímat příjemné pocity a není už schopen uniknout ničivé depresi žádným jiným způsobem než návratem k drogám. Dílo zkázy je dokonáno.


Drogou otupující přirozené nástroje vnímání nemusí nutně být jen chemikálie (často třeba i napohled neškodné - nadměrné požívání kávy, sladkostí apod.), ale zprostředkovaně jakákoliv jednostranná činnost prováděná bez náležité míry - například hazardní hry, jednotvárná otupující hudba, mnohahodinové civění na televizi nebo nezřízené holdování počítačovým hrám.


Centrum slasti je nástroj jako každý jiný, který je nám dán, abychom ho využívali přiměřeně. Můžeme si ho nestřídmým zatěžováním opotřebovat i dokonce zničit, nebo jej naopak vycvičit tak, aby nám prospívalo svou schopností reagovat i na zdánlivě bezvýznamné podněty. Měli bychom se učit potěšení z drobných radostí a vjemů, které potkáváme každý den, vychutnávat štěbetání ptáků, kresby vytvářené slunečním světlem, měnící se tvary mraků, krajinu, kterou pozorujeme cestou do práce, vnímat kontrasty mezi svitem a stínem, tichem i symfonií světa; s požitkem naslouchat cvrlikání luční kobylky i majestátnímu dunění motorové lokomotivy, zahledět se na barevný oblázek na cestě i do světla vzdálené hvězdy. Čím drobnější potěšení dokážeme nacházet, tím budou častější - a tím menší bude pokušení oddávat se nebezpečným lákadlům, jejichž konečná cena za dosaženou slast je přímo úměrná počáteční snadnosti.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 7 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS