Zajímavosti

* Gamma č. 071 (Babí léto na Manhattanu)

Vydáno dne 16. 02. 2006 (4416 přečtení)

Zajímavosti: Babí léto na Manhattanu - krátký výlet do New Yorku

Moje přítelkyně Jitka byla letos nominována do českého týmu na listopadové mistrovství světa v deskové hře Othello (zájemci o pravidla hry se mohou podívat na
http://www.hrejsi.cz/othello/cfo/index.htm);
a přestože americký svaz Othello slíbil českým účastníkům zaplatit letenku, Jitka se navzdory mému povzbuzování zdráhala využít příležitosti a vydat se sama na zdánlivě nebezpečnou cestu.



New York

Povídám: ?Do Ameriky?? Se zaplacenou letenkou? No to přece musíš, taková příležitost! Ať tě ani nenapadne to odmítnout!? ?Ty ses úplně zbláznil, já mám dvě děti, vždyť to spadne, copak nevíš, co se tam teď děje? Teroristi, antrax, a vůbec. A co budu dělat sama v New Yorku?? ?Krista, proč by to padalo? Takový nesmysl, transatlantické linky jsou zrovna teď nejbezpečnější na světě! Koukej jim zavolat, že letíš!? Když jsem zjistil, jak relativně levně se takový výlet dá v dnešní době pořídit (10500 Kč za zpáteční letenku Praha-New York), prvotní letmý nápad provázet ji jako tělesný strážce se změnil v reálný plán. Stačilo chvíli počkat, než sama dospěje k názoru, že bude potřebovat doprovod; pak už bylo potřeba jen prodloužit plánovaný pobyt ze čtyř dnů na sedm. Následoval týden hektických příprav: expres nový pas místo starého salátu, který mi před časem spadl do moře, přemluvit šéfa a přetížené kolegy v práci, sesmolit žádost o americké vízum ("Budete do USA dovážet drogy nebo výbušniny? Držitelé turistického víza nesmějí v USA pracovat: máte v úmyslu v USA pracovat? Bránil jste někdy v péči o americké dítě v zahraničí?" a podobné duchaplné otázky) a vsadit na ruletu s letenkami (aby platila plná sleva, bylo nutno je koupit ještě před udělením víz a riskovat storno-poplatek $150 za kus: smělým štěstena přeje, vyšlo to).


Středa 7.11., 4:00: předcházející večer byl plný dlouhých příprav v práci i doma a budíček po čtyřech hodinách spánku byl pravou noční můrou. ?Ale co, vyspím se přes den, v letadle bude času dost.? ?Jaká bláhovost,? napadlo mě vzápětí, ?přece nemůžu prospat let přes Atlantik! Tohle teda bude sakra dlouhej den...?


Plánovaný odlet v 7:30 se záhy začal zpožďovat: letecká doprava je víc než která jiná podřízena rozmarům počasí a přestupní letiště v Miláně bylo zrovna pokryté hustou mlhou. V ruzyňské čekárně se brzy rozšířily zvěsti o očekávaném pětihodinovém zpoždění a celodenním čekání v Miláně na čtvrteční let do Ameriky. Počasí se naštěstí zlepšilo a před desátou už náš Boeing 737-500 zatáčel na západní startovací dráhu (ohledně Boeingu 737 viz též technickou přílohu tohoto čísla).


Miluju velká letadla, a nikdy mě nepřestane vzrušovat předstartovní rituál: opatrné pohupování neohrabaného stroje po klikatých pojížděcích drahách, poslední zatáčka, letmý pohled okénkem na širokou runway mizící za obzorem, zastavení na závěrečné sekundy čekání, potom zvolna sílící svist motorů, netrpělivé chvění velkého stroje stojícího na brzdách, a pak už konečně neodvolatelný začátek cesty, když náhle povolí brzdy a motory roztočené do hukotu plného tahu zatlačí tělo do sedadla, aby po krátkém rozjezdu zvedly letadlo do jeho skutečného živlu. Sedmsettřicetsedmička je temperamentní cvalík, a rychlý přechod do strmého stoupání spojeného s ostrou zatáčkou poskytují působivý zážitek hned v prvních okamžicích letu, jak se země rychle propadá do hloubky.


Ani po odletu z Prahy nebylo vyhráno; nad přeplněným Milánem se roztočil mnohapatrový vzdušný kolotoč čekajících letadel, kde měly přednost stroje přilétající z větších vzdáleností, a jen díky tomu, že mnohé aerolinie ten den lety do Milána zrušily úplně, jsme mohli jít brzy na přistání. S dvouhodinovým zpožděním jsme ještě stihli letadlo do New Yorku.


V Miláně na nás už čekal skutečný transoceánský stroj ? Douglasův třímotorový DC-10 v barvách společnost Alitalia (více o tomto letadle v příloze příštího čísla). Uvnitř DC-10 nám předchozí sedmsettřicetsedmička připadala jako taxík; místo dvou řad sedadel po třech tady bylo uspořádání 2+4+2 a kabina snad třikrát tak dlouhá. Dojem prostornosti byl ještě umocněn malým počtem pasažérů, kteří obsadili stěží třetinu sedadel. Několik míst u okének ještě zbylo volných a někteří cestující si ve střední sekci udělali napříč čtyřmi sedadly lůžkovou úpravu, aby mohli celou cestu pohodlně prospat. Až mi bylo Alitalie trochu líto; na tomhle letu musela prodělat kalhoty. Nemohlo být názornější ilustrace, v jak zuboženém stavu se po 11. září nacházejí atlantické linky.


Z různých komfortních udělátek jsem nejvíc ocenil promítací plátno, na kterém se v počáteční a závěrečné fázi letu v několikaminutových intervalech zobrazovala skutečná trasa s momentální polohou a průběžně aktualizované údaje o rychlosti, výšce, venkovní teplotě a dokonce i okamžité síle protivětru.


Přelet Francie nabídl nejdřív malebný pohled na údolí Rhony a mozaiku políček a lesů centrální vrchoviny a nakonec podivuhodnou skalnatou, vyprahlou pustinu západní Bretaně. Vítr v zádech nám přidával nějakých 80 km/h, a asi hodinu po odletu z Milána se pod letadlem objevilo mořské pobřeží - přístav Brest a za ním Atlantik: moje třetí setkání s oceánem, tentokrát poprvé nikoliv z moře, ale ze vzduchu. I z jedenáctikilometrové výšky byly vidět zalamující se vlny v podobě titěrných hřebínků. ?Hrome, jestli se na otevřeném moři dělají takovéhle hřebeny, dole musí foukat nejmíň sedmička podle Beauforta. Pámbu pomoz jachtařům, jestli tam v téhle pozdní roční době ještě nějací jsou...? A pak už souše zmizela z dohledu a hluboko pod letadlem se rozprostřela pohádkově sněhobílá krajina nedohledných mraků velikosti české kotliny, velkých oblaků, malých beránků a mlhových cárů prozářených sluncem.


O čtvrt hodiny později jsem byl svědkem nejneuvěřitelnější scény z celého letu. Místo: východní Atlantik; letová hladina: 11300 m. V nedohledné výšce se vražedně řídkým vzduchem v padesátistupňovém mrazu žene devítisetkilometrovou rychlostí veliké stříbřité letadlo. Hluboko pod ním se rozprostírá panoráma bělostných věží, azurové mořské hladiny, zářících oblačných ostrovů a tříbarevné duhy z několika soustředných kruhů sunoucí se po nadpozemské sněhové pláni. Ale nikdo kromě pilotů o tom úžasném představení nemá tušení: cestující spí nebo se sluchátky na uších sledují na promítacím plátně jakési nepříliš duchaplné video, bez nejmenšího zájmu o nejúchvatnější scenérii na celé severní polokouli ? protože stewardi před chvíli zatáhli všechna okénka plastikovými stínítky a letadlo se řítí mrazivou pustinou nad zářící oblačnou poduškou jako zamčená kovová rakev, nepropouštějící dovnitř žádné světlo. V životě by mě nenapadlo, že je něco takového možné. Všechna okénka zatažená... tedy, kromě jednoho, za kterým námořník s očima rozšířenýma úžasem naslouchá bezeslovnému vyprávění svého nejmilejšího oceánu. Jářku ? ?Stvořiteli, jestli jseš někde tady nahoře, děkuju Ti za to, že jsem žil dost dlouho, abych mohl cestovat takhle daleko a tak vysoko, a aby mi bylo dopřáno vidět tuhle nádheru.? Jaká podívaná, jaká neskutečná, nedozírná, nepředstavitelná pustina, dlouhé hodiny letu závratnou rychlostí nad nekonečným oceánem, a celou cestu žádná loď, ani letadlo, jen Atlantik, slunce, mraky a duha. Strach z pádu z obrovské výšky? Nepravděpodobné na hranici nemožnosti. A i kdyby ? co na tom záleželo. Tohle byl den, o jakém už náčelník "Stará Stanová Kůže" říkával - ?Dnes je dobře zemřít.? Pět hodin jsem vydržel sledovat to neskutečné panoráma. Teprve tady člověk získá jakousi představu, jak strašlivě daleko je ze Starého světa do Nového.


No dobrá, samozřejmě chápu, že když někdo cestuje do Ameriky popáté, asi už nemyslí na nic jiného, než jak tu příšernou nudu nějak přečkat. Můj případ to ale rozhodně nebyl. Jaké to tedy doopravdy je, letět přes oceán? Hodně záleží na duševní a fyzické dispozici. Kdo nemá žádný citový vztah k létání, musí se skutečně připravit na osm nudných hodin proseděných v celkem komfortním sedadle (i v levné Economy Class si člověk může pohodlně natáhnout nohy). Pro toho, kdo se z jakýchsi abstraktních důvodů létání bojí (obraz hrůzného pádu z výšky u většiny lidí úspěšně překrývá nepopiratelný fakt, že letět do Ameriky je daleko bezpečnější než cestovat autem z Prahy do Brna), se cesta asi může snadno změnit v nekončící horor plný děsivých představ.


Pro cestující s citlivější konstitucí není zanedbatelné ani tělesné nepohodlí. Kabina je samozřejmě přetlaková, přesto však nikoliv hermetická, a na letové hladině kolem 11 000 m je uvnitř udržován tlak odpovídající nadmořské výšce 2400 m. To může vzhledem k rychlému "výstupu" do této fiktivní výšky vyvolat mírné příznaky "horské nemoci"; citelným efektem je pocit "nafouknutí hlavy", než se tlak vnitřních dutin přibližně vyrovná s okolím, což může mít za následek i menší migrénu, podpořenou neustávajícím hlasitým hukotem, který vytvářejí tři motory i okolní vzduch ženoucí se kolem trupu téměř rychlostí zvuku. Poslech palubní hudby ze sluchátek je v takovém prostředí možný, ale nezbytně zesílená reprodukce na hlučném pozadí má k hi-fi zážitku hodně daleko. Občasné pohupování v uzavřeném prostoru bez výhledu na horizont může také vyvolat klaustrofobii, dezorientaci a následnou "mořskou nemoc", zejména v turbulentních oblastech, kdy při "jízdě po dlažbě" i takhle mohutné letadlo dává jasně najevo, že v konečném důsledku je jen hříčkou nepředvídatelného živlu, což ostatně názorně ilustruje poněkud zneklidňující pohled na dlouhé kovové křídlo, lehce vibrující na neviditelné vzdušné podušce. Když se u někoho spojí úzkost z výšky s tělesnou nevolností, může to pak asi opravdu být osm dost nepříjemných hodin v letadle, ze kterého nejde vystoupit.


Celkem vzato jsou ale reálná rizika dálkového létání skutečně zanedbatelná, a kdo se dokáže na celou věc podívat s chladným statistickým nadhledem, může si nerušeně užívat královské vyhlídky.


Specifikem interkontinentálních letů je "jet-lag", časové zpoždění, rozvracející vnitřní hodiny organismu. Cestou do Ameriky letadlo závodí se Sluncem, jehož zdánlivý pohyb je jen o čtvrtinu rychlejší než let subsonického stroje. Kdyby byly v kabině hodiny, které by ukazovaly skutečný místní čas vůči momentálnímu poledníku, jejich vteřinová ručička by se pohnula jen jednou za každé čtyři sekundy. Náš "občanský čas" se tedy na osm hodin změnil v opravdového loudala, a když jsme podle svých hodinek pozdě večer vkročili na americkou půdu, vstoupili jsme teprve do časného odpoledne. Den plný zážitků se prodloužil o dalších šest hodin, a navzdory dostatečnému spánku první noci si po celý týden organismus už za soumraku vždycky říkal o odpočinek - kterého se mu samozřejmě nedostalo dřív než před půlnocí.


Přes oceán se létá zhruba po námořnické ortodromě, tj. nikoliv stálým západním kursem po rovnoběžce (loxodroma), ale po oblouku nejkratší vzdálenosti (v podstatě ve stopách Titaniku), který je vypouklý směrem na sever a teoreticky by měl představovat křivku s plynule se měnícím kursem (v praxi se pluje a létá po lomené čáře, kdy se kurs mění několikrát během cesty). První země, kterou jsme spatřili, byl proto New Foundland, odkud jsme letěli na jihozápad podél kanadského pobřeží a později amerického Long Islandu. Pak už začalo letadlo zvolna klesat k mezinárodnímu letišti Johna F. Kennedyho na nejjižnějším cípu Long Islandu. Přistávacímu manévru ale k učebnicové dokonalosti leccos scházelo; nejdřív pilot zjevně poněkud opožděně srovnal letadlo do přibližovacího kursu razantně najetou zatáčkou, při níž se pravé křídlo sklonilo o poznání víc, než bývá u takhle velkého stroje zvykem, a pak - už dost nízko nad mořem - namísto plynulého klesání po sestupové přímce začal trhaným přidáváním plynu znovu nabírat předčasně ztracenou výšku. I neopeřený paraglidista dobře ví, jak je riskantní těsně před přistáním nízko nad zemí náhle měnit kurs a rychlost, a i když se v letadle normálně nebojím (aspoň pokud se ode mě nechce, abych z něj vyskakoval s třicetikilovým batohem na zádech), tentokrát jsem trochu znejistěl, když se velký stroj kýval a škubal za přerývaného hukotu motorů, jak ho pilot naposledy rovnal dvacet metrů nad zemí: ?Až sem to bylo nádherný, ale snad radši abysme už teda v tý Americe byli...? a docela se mi ulevilo, když zadní kola s dvojitým neelegantním žuchnutím jedno po druhém dosedla na ranvej. Bylo vidět, že pilot se to s tímhle letadlem, nebo na tomhle letišti - a možná obojí - nejspíš teprve učí. (Cože jsem to povídal o zanedbatelném riziku? Inu, žádný učený z nebe nespadl, že jo - tedy v tomhle případě spíš naopak, pokud by se to bralo doslova, a ostatně z pravého sedadla určitě dohlížel zkušený kolega, připravený zasáhnout. Koneckonců zpátky jsme zjevně letěli se stejnou posádkou - a přestože přistání v Miláně taky nebyl žádný zázrak, pilot dělal viditelné pokroky. Kdo z nás je dokonalý.)


Věhlasné Kennedyho letiště by všude jinde bylo samostatným velkoměstem ? nedozírný komplex přistávacích drah, terminálů, ohromných parkovišť a kroutících se silnic. Zdánlivý chaos ještě zvyšovala probíhající velkorysá rekonstrukce; na každé provizorní stěně byl nápis "Please pardon our appearance while rebuilding" (Prosíme za prominutí, jak to tady vypadá, dokud to přestavujeme), ale informační systém a soustava bezplatných autobusů k nejbližší stanici metra fungovaly bezchybně. Jediný problém byl s našimi zavazadly ? přesně jako v tom starém vtipu o kouzlu leteckého cestování: "Snídaně v Londýně, oběd v Římě, večeře v Aténách ? a kufry v Montrealu." Ty naše, které asi nestihly přestoupit z pražského letadla, byly tou dobou nejspíš jenom v Miláně; úřednice v kanceláři Alitalie slíbily, že tak do 24 hodin by se kufry snad mohly najít, a v nějaké další rozumné době dopravit do Ameriky. (Přivezli nám je druhý den o půlnoci až do hotelu; přes všechny zmatky to na světě nakonec aspoň přibližně funguje.) Rozhodli jsme se, že si s takovými lapáliemi nebudeme dělat hlavu, nechali jsme na letišti adresu a telefon do hotelu a vyrazili autobusem na metro.


Frankofonní výraz "metro" je ovšem v New Yorku trochu nepatřičný, podobně jako v mnoha jiných městech; v Berlíně se to jmenuje "U-bahn", v Londýně "Underground" nebo "tube" (roura) a tady prostě "subway" - podzemka. O té newyorské se povídá spousta odstrašujících historek, a mohu-li soudit podle vlastní zkušenosti, jsou to větším dílem pomluvy. Newyorská podzemka je špinavá podobně jako pařížské metro a ještě o něco otlučenější než londýnská tube, ale na rozdíl od ní odtud ještě magistrát nevyhnal potulné muzikanty, takže newyorské podzemí je tak nějak ošuntěle útulné. Sortiment vozového parku se pohybuje od rachotících vehiklů pamatujících snad ještě Johna Kennedyho až po nejmodernější vozy s polstrovanými sedadly a dokonalým informačním systémem. Cestující jsou z 80% černoši, mezi nimiž se příchozí z Evropy v prvním okamžiku cítí trochu nejistě, ale brzo si zvykne a za chvíli už to ani nevnímá; tady jsme prostě všichni Newyorčani. Subway si nás rychle získala; pro rychlé přesuny na větší vzdálenost je to neocenitelný a celkem spolehlivý prostředek. Týdenní jízdenka za lidových $17, platná nejen na metro, ale i na všechny autobusy, nám poskytla dokonalou volnost rychlého pohybu na dlouhé vzdálenosti po celém území ohromného města. Nepotvrdily se ani zvěsti o bujícím zločinu v podzemí; poloprázdným metrem jsme bez obav jezdili i o půlnoci.


Prvních pár kilometrů (nebo radši mil, chcete-li; zatímco konzervativní Británie už překousla kilogramy a metry, Ameriku přechod na desetinnou soustavu teprve čeká) jede metro po povrchu a nabízí výhled na nepříliš malebnou newyorskou periferii čtvrtí Queens a Brooklyn. Před stanicí s nečekaným jménem Euclid (nemám tušení, jak se zrovna sem starořecký matematik dostal) se podzemka ponoří do svého pravého živlu. Železniční fanoušek v té chvíli ocení unikátní specialitu subway: jelikož jsou všechny vozy průchozí (i za jízdy, což je na kymácejících se můstcích s fórovým řetězovým zábradlíčkem docela zajímavý zážitek), kabina strojvedoucího je umístěna v předním rohu vpravo, takže okénkem v čelních dveřích je vidět na trať. Při spletitosti newyorského podzemí a hustotě zdejší dopravy to vůbec není nudný pohled: ostře se klikatící tunely, podzemní křižovatky, prudká stoupání, míjející se a předjíždějící vlaky, blikající semafory. Nevěděl jsem, co mám sledovat dřív ? jestli pestrobarevný zástup spolucestujících ve voze nebo venku tuhle tajuplnou horskou dráhu. Jednou jsem, pravda, pořádně otrávil skupinku černoušků, kteří se taky těšili na výhled z okýnka; však si toho na rozdíl ode mě ještě užijí dost.


Newyorské metro má na dlouhých tratích něco, co ještě nezavedli dokonce ani v Londýně: expresní vlaky (bez příplatku). Hlavní tratě jsou stavěny jako čtyřkolejné, přičemž u krajních kolejí jsou nástupiště v každé zastávce, zatímco u prostřední dvojice kolejí jen v hlavních stanicích, kde si pak cestující může vybrat, jestli rovnou nastoupí třeba do "Downtown Manhattan Local" nebo si radši chvíli počká na " Downtown Manhattan Express". Na delší trati se to rozhodně vyplatí.


Provoz je samozřejmě daleko složitější a tím také chaotičtější, než třeba v Praze. Semafory jsou po každých sto metrech a mezi rušnějšími stanicemi s křižujícími se linkami vlak často čeká na uvolnění tratě, někdy i za slovního doprovodu řidiče: ?No jo, už zase máme červenou, vepředu je to nějaký ucpaný, vypadá to, že si pár minut počkáme, tak mějte chvíli trpělivost, lidi. Ve stanici mě střídá kolega, bylo mi potěšením vás svézt, a užijte si večera!? Na stěnách vagónů jsou nevyhnutelné reklamy, výstrahy pro neplatící pasažéry, a občas i nějaké legrácky, jako třeba "nejnepravděpodobnější výroky v New Yorku":

NYC taxi driver: "Would you mind if I take the cheapest route?"
NYC garbage-truck driver: "Quit banging those cans, there's people sleepin' here!"
NYC real-estate broker: "Fee, schmee, what's five thousand dollars for a friend!"

[newyorský taxikář: "Vadilo by vám, kdybych jel nejlevnější trasou?"
newyorský popelářský řidič: "Přestaňte mlátit s těma popelnicema, spěj' tady lidi!"
newyorský agent s realitami: "Pchá, co bych za pět litrů neudělal pro kámoše!" (NYC = New York City) ]


O Americe obecně a o New Yorku zvlášť se u nás traduje spousta různých mýtů; s některými si to teď vyřídím osobně. Například:

- cesta stojí hrůzu peněz Díky nemilosrdné konkurenci na atlantických trasách ve srovnání s regulovaným a státem dotovaným provozem v socialisticky řízeném západoevropském vzdušném prostoru stojí letenka do Ameriky jen o pár stovek víc než do Anglie nebo na oblíbené Kanárské ostrovy.

- v New Yorku je příšerně draho, a nejhůř v centru I ve středu města je široké spektrum služeb. První dva dny jsem se ještě snažil počkat s nákupem svačiny na periferii, ale brzo jsem se s takovými ohledy přestal obtěžovat a stravoval se přímo na Broadway, když jsem pár kroků od Times Square našel útulný řecký bufet, kde se dal pořídit horký "ham-and-eggs" hamburger přes půl talíře za necelé dva dolary.

- naprosto neúnosné jsou v New Yorku ceny za ubytování Trváte-li na tom, že musíte bydlet v pětihvězdičkovém hotelu, pak to opravdu těžko pořídíte pod dvě stovky za noc (v dolarech, samozřejmě). Jenže New York je město, které žije z turistů, a hoteliéři chápou, že každý není milionář nebo obchodní zástupce General Motors. Komu stačí skromné přespání bez zbytečného luxusu, snadno sežene na Internetu (a po e-mailu domluví s recepčním) například čtyřlůžkový pokoj na rozhraní Central Parku a Harlemu (lokalita zní pochybně, ale bylo tam bezpečno) za dvacet dolarů na noc a osobu (naši dva kolegové z týmu po čtyřech dnech odcestovali, ale protože hotel nebyl plný, nechali nás v pokoji bydlet po zbytek týdne ve dvou za stejnou cenu). Snídaně se nepodávala, kuchyňka na patře bez nádobí a společná koupelna s horkou vodou byla v ceně, myš na pokoji taky (sežrala mi tatranku, bestie, a každou noc chvíli harašila za skříní). Občas jsme v koupelně načapali nějakého pomalejšího švába, ale celkem vzato byl Park View Hotel velmi útulný a po perném dni plném pochodování po městě jsme se do něj rádi vraceli.

- imigrační úředníci jsou přísní a nepustí do USA nikoho, kdo nemá dost peněz nebo pozvání Ten náš byl opravdu dost nepřívětivý; probíhalo to asi takhle: "Váš pas a celní prohlášení! ... hm, tadyhle jste nevyplnil kolonku. Příště ať je to sakra v pořádku, nejsme tady pro srandu!" Skeptické ťukání do klávesnice počítače, zamračený pohled na fotku a na moji neoholenou tvář, "bum" razítkem, tumáš pas a nazdar, támhle ti přijedou kufry. (Nepřijely, ale za to nemohl.)

- bez platební karty se v Americe s člověkem nikdo nebaví Za týden jsme utratili (včetně ubytování) $800 v hotovosti a na kartu se nás ani jednou nikdo nezeptal (nikdo z nás taky žádnou neměl - ta moje mi propadla nepoužitá před půl rokem, a novou už nebyl čas vystavit; halt bankovní úředník na cestách). Kdybych si chtěl třeba půjčit auto, bylo by to asi jiné, ale běžné nákupy se bez řečí platí hotově.

- bez auta je v Americe člověk vyřízený, protože hromadná doprava tam skoro neexistuje Ve vnitrozemí je to snad pravda, ale v ucpaných ulicích supervelkoměsta by auto bylo turistovi leda na obtíž. O husté síti metra už byla řeč; co nás doopravdy překvapilo, byly newyorské autobusy ? o těch za chvíli.

- všichni Američani jsou tlustí O nic víc než běžné osazenstvo pražského metra, i když připustíme, že v New Yorku dost "kazí průměr" Čínani a zahraniční turisti. Možná někde na Středozápadě, ale Newyorčani pobíhající po Central Parku a hromadně cvičící při hudebním doprovodu na rotopedech za výlohami zasklených tělocvičen (už to dorazilo i do Prahy, na Jižním městě tomu říkají "spinning") na svoji kondici docela dbají.

- v New Yorku je hrozně nebezpečno Asi jo, když to donekonečna opakují v každém průvodci. Mně se ani po třech dnech žádnou nebezpečnou čtvrť nepodařilo najít. (Dobrá, připusťme, že přesná formulace by spíš měla znít "Přes veškerou snahu jsem nikde nedostal do nosu", ale trvám na tom, že mi ani odlehlé newoyrské čtvrtě nepřipadaly o nic nebezpečnější než běžná sídliště v českých městech. O tom později.)

- Američani se vůbec nevyznají v zeměpise Tohle je skoro pravda; průměrný rozhovor s domorodcem vypadá asi takhle: ?A odkuď vlastně jseš?? ?Czech Republic.? ????? ?Bývalé Československo.? ?Á, no jo, jižní Evropa, že jo?? ?Tak, spíš střední.? ?Hmm, jasně, střední, samozřejmě. ... tak si to tu užij!?


Newyorský systém hromadné dopravy je obdivuhodný. Soustava subway je tak rozsáhlá, že mapa pražského metra vedle toho vypadá jako plánek dětského kolejiště, a na povrchu má cestující k dispozici hustou síť autobusových linek s desetiminutovými intervaly. V každém autobusu je zdarma k vyfasování mapa linek pro příslušnou čtvrť, a tak jsem se rychle naučil organizovat si vlastní vyhlídkové jízdy: vyzbrojen magnetickou "lítačkou" naskočit do prvního autobusu, dojet někam na periferii, projít se po okolí a pak zase nějak zkusmo dorazit zpátky do centra. Horší je to s rychlostí autobusů, hlavně na Manhattanu: každých padesát metrů jsou semafory, a v centru města rozestupy mezi zastávkami nepřesahují 200 metrů; že by byli Newyorčani tak líní na krok? Těžko říct, po ulicích neustále spěchají davy lidí ? ale dost možná jen na tu nejbližší stanici. Metro je rychlejší, ale z autobusu se dá ledacos vidět, když člověk zrovna nepospíchá.


Když začne odpolední špička, autobus víc stojí než jede, a na vzdálenost několika ulic je skoro rychlejší jít pěšky. Všechny ulice se naplní auty a doprava se jen zvolna sune, popojíždí a proplétá v několika souběžných pruzích. Neuvěřitelné je, že ani v tom úděsném chaosu nedochází k žádným haváriím; za celý týden jsme neviděli ani jedinou ? a žádné auto s pomačkaným blatníkem nebo rozbitým blinkrem. Kdo byl někdy v Paříží, Římě nebo na Maltě, dokáže ocenit ten rozdíl; zdejší řidiči nejen opravdu umějí jezdit, ale navíc jsou mimořádně ohleduplní. Upřímně řečeno, pokud se na první křižovatce nechtějí dostat do kriminálu, nic jiného jim taky nezbývá, protože, jak říká jeden z místních bonmotů, "v New Yorku jsou dopravní signály jen hrubým vodítkem" ? rozuměj pro chodce.


Čerstvý návštěvník ze zámoří, zvyklý na nepříliš striktní dopravní disciplínu českých měst, v New Yorku v prvních chvílích vyjeveně zírá na domorodce neohroženě se vrhající na červenou do sunoucího se proudu vozidel; brzo ale pochopí, že tady to jinak nejde. Manhattan leží na podélném ostrově protáhlém od severu k jihu; v severojižním směru vedou avenue, číslované od východu k západu (1-12) a v západovýchodním směru příčné ulice (v osmdesátimetrových odstupech, číslované od jihu k severu od první do dvoustédvacáté), a šikmo to celé od severozápadu k jihovýchodu protíná Broadway. Důsledkem tohoto systému je, že pokud chcete putovat po Manhattanu ve směru jeho délky, každou minutu narazíte na semafory. Kdo na každé křižovatce čeká na zelenou, za celý den už nic jiného nestihne. Přecházení je usnadněno skutečností, že příčné ulice jsou úzké a jednosměrné, doprava v nich nepříliš rychlá a řidiči smířeni se svým osudem; naproti tomu pokoušet se za plného provozu přebíhat šestiproudovou obousměrnou avenue je už trochu riskantní (zvlášť když vlečete za ruku zdráhající se společnici). Když pak nastane skutečná večerní zácpa, auta i chodci se navzájem promíchají v nerozpletitelné chaoticky plynoucí směsi, ve které jednotlivé částečky trhaně difundují přibližným směrem jako molekuly v hustém roztoku, a shoda pohybu konkrétního účastníka dopravy s okamžitým světelným signálem je spíš věcí velmi volné pravděpodobnosti. Rychlé pěší přesuny prostě v New Yorku vyžadují dobrou kondici a pohotové reakce.


Kupodivu není nutno dávat si pozor na dopravní policisty; když jsem poprvé omylem vběhl na červenou přímo před ramenatou, přísně vyhlížející černou strážkyni pořádku, čekal jsem, za kolik to bude, ale podle zástupu spoluspěchajících, který mě vzápětí předběhl, jsem pochopil, že tady se to tak nebere. Signál "DON'T WALK" prostě znamená "jestli si nejseš jistej, že to stihneš prokličkovat, tak tam teď radši nelez". Policista jen dohlíží, aby se nikomu nic nestalo, a dokud to všechno samo funguje, zbytečně do toho mumraje nezasahuje. Sympatický příklad anglosaského pragmatismu.


Ostatně ani semafory v Americe nevypadají jako u nás; signalizace pro auta je vždy umístěna na protější straně křižovatky, aby si řidič stojící v první řadě nemusel vyvrátit hlavu koukáním na světlo přímo nad sebou, a chodcům místo panáčků svítí nápis "WALK" a "DON'T WALK". Samotná barva se už nepovažuje za moc důležitou; "červený" signál je obvykle v nejlepším případě růžový a "WALK" bývá něco mezi světle nazelenalou a bílou. Kdo neumí číst, pomalu ani nepozná, kdy může přejít.


Systém bezejmenných číslovaných ulic může na Evropana působit trochu bezduše (mnozí domorodci asi časem měli stejný dojem, takže některé avenue mají už dnes kromě čísla i neformální název), ale turista rychle ocení snadnou orientaci, a když znaven hledá večer cestu k metru v dolním Manhattanu, kde jsou krátké rozházené uličky značené po evropsku jmény, občas si už povzdechne ? ?Proč tu sakra nemají normálně očíslované ulice, kdo se v té spleti má vyznat...?


První tři dny, dokud byla Jitka plně zaměstnána obracením bílých a černých koleček v hotelu New York Rennaissance na Times Square, jsem měl vyhrazené na samostatné výzkumné výpady do obskurních čtvrtí a vyčerpávající pěší expedice po periferiích New Yorku.


Ve čtvrtek jsem si vyjel přes East River do Queens a odtud do přístavního Brooklynu a narazil na ? to byste nevěřili: ruskou čtvrť, přisámbohu, rovnou uprostřed New Yorku, všude kolem slyším slovíčka, co jsme se učili ve čtvrté třídě, vývěsní štíty psané azbukou, jako kdybych přijel do Moskvy. O pár set metrů dál vejdu do nevinně vyhlížející samoobsluhy, a tumáš čerte kropáč, všechno zboží popsané azbukou a personál vůbec nerozumí anglicky, samé "što vy želájetěs, pažálsta," kdesi cosi. Tohle už bylo příliš; ?tak dost, ruskou mafii v New Yorku podporovat nebudu, já chci do poctivýho americkýho MacDonalda!? O kus dál se se mnou na nábřeží dala do řeči postarší ruská žena původem někde od Smolenska; zoufale jsem lovil v paměti mezi žalostnými troskami dávných maturitních znalostí, vyptával se na místní poměry a vyzvídal, jak se tu emigrantům žije: ?Jak, nu, lehké to vždycky není, ale je nás tu dost našinců a pokaždé si nějak pomůžeme. Ale co bych si stěžovala; zaplaťpámbu za New York, kdybych byla zůstala v Rusku, to bych zdechla hlady, vždyť tam důchod nestačil ani na chleba - když ho vůbec vypláceli!?


V pátek jsem zamířil naopak na západ: nejdřív po 42. ulici k Hudson River, potom dvanáctou avenue po nábřeží podél řeky a pak do podzemního vchodu do "PATH tunnel". Tady jsem se stal obětí jazykového nedorozumění: jelikož "path" je anglicky "stezka", domníval jsem se, že jde o tunel pod řekou, kterým budu moct projít zadarmo na druhý břeh. Kdybych se byl pořádně podíval na mapu, bylo by mi došlo, že dvoukilometrovým tunelem asi nikdo v New Yorku nebude chodit pěšky. Bylo to samostatné metro (PATH = "Port Authority Trans-Hudson") z New Yorku do Hobokenu v sousedním státě New Jersey, kde už neplatila permanentka; nezbylo, než zaplatit dolar padesát za "přívoz" pod řekou Hudson.


Na druhém břehu jsem dal dalších šest čtvrťáků za jízdenku na povrchovou "Hudson-Bergen Light Rail" poskytující atraktivní vyhlídkovou jízdu napříč zbrusu novou obchodní čtvrtí; po několika kilometrech vlak zastavil na prozatímní konečné a další cesta po plánované trase přes Bayonne Bridge na Staten Island a zpět do Brooklynu už vedla periferní vilovou čtvrtí. Po míli pochodu jsem zastavil dvě kolemjdoucí obyvatelky: ?Excuse me, madam, is this the way to Staten Island?? První vypadala, že vůbec netuší o existenci takového ostrova (bylo to odtamtud asi tři kilometry), druhá na mě vytřeštila oči: ?Staten Island?? To ti někdo řekl, že se tam odsud dá dojít???? Nechtěl jsem se přiznat, že jsem si takovou pitomost vymyslel vlastní silou, tak jsem váhavě přikývl; ?no, nejspíš to asi opravdu bude někde tímhle směrem, kudy jdeš, ale co tu bydlím, nikdy jsem neslyšela, že by tam někdo šel PĚŠKY!?


Po kilometr dlouhém Bayonne Bridge jsem opravdu pochodoval úplně sám, a titěrná silueta Manhattanu rýsující se v pokročilém odpoledni daleko na severním obzoru jasně signalizovala, že návrat do města nebude věcí dvou tří hodin. Když jsem se na Staten Islandu postavil na stanici autobusu (zpátky na půdě státu New York mi opět platila předplacená karta), dva čekající černí školáci si mě chvíli zvědavě prohlíželi, než se jeden zeptal ?Ty jseš učitel??? ?Nejsem,? povídám, ?a řekni mi, dá se pěšky přejít po Verazzano Bridge do Brooklynu?? ?Hm, snad jo ? co myslíš, Frankie?? ?No určitě, musí to jít.? Na poslední stanici před mostem jsem tedy vystoupil, abych se prošel po nejzazší atlantické výspě, tříkilometrové chloubě New Yorku ? jenže ouha: na nájezdu na most jen nedohledná kolona aut a samé zákazy vstupu pěším i cyklistům; tady se prostě s pěšáky vůbec nepočítá. Nezbylo, než se vrátit na stanici a počkat na další autobus přes úžinu k brooklynskému metru.


V sobotu jsem se konečně rozhoupal ke dva dny odkládané dobrodružné expedici: nemůžu přece odjet z New Yorku, aniž bych viděl Bronx. Všichni pořád vykládají, jak je tam nebezpečno, že ani policajti tam nejdou pěšky, musím to vidět na vlastní oči, vsadím se, že to nebude tak hrozné. Dneska končí turnaj, od zítřka už budeme chodit po městě spolu, teď je poslední příležitost. Dal jsem Jitce všechny peníze i letenky, hodinky strčil radši do kapsy, v severním Harlemu jsem nastoupil na linku přes Washington Bridge a vyrazil do Bronxu. Jediný běloch v autobusu, čekal jsem, co se bude dít; ale největší vzrušení za celou cestu nastalo, když se ze zadní části autobusu ozvaly výkřiky naléhající na řidiče, aby zastavil. ?Co se děje?? ?Někdo tam upadl, jak jste prudce zabrzdil; to neumíte jezdit?? ?A co se tomu člověku stalo?? ?Nic, už vystoupil.? ?No, vystoupil, a vy tady vřeštíte, jako kdybych někoho přejel!? ?Vždyť s tím škubete jako blázen, lidi padají jak kuželky!? pustily se do černocha rozkurážené hospodyně, a Portorikánky to komentovaly hlasitým španělským klevetěním a chichotáním; na mě se jen občas chápavě usmály, když si všimly mého pobaveného pohledu. Tohle mi nepřipadalo jako výjev ze čtvrti, kde člověka propíchnou za prvním rohem; po pár stanicích jsem si řekl - ?přece to sakra neprojedu celé autobusem jak nějaké safari,? a vydal jsem se na půlhodinovou pěší túru do nitra Bronxu. (Označení "čtvrť" je v případě Bronxu zcela zavádějící; ve skutečnosti je to samostatné město na ploše 10x10 kilometrů.) Když jsem na první křižovatce vytáhl mapu, abych našel směr dalšího pochodu, zastavil se u mě postarší černoch: ?Kam jdete, pane? Řekněte mi, co hledáte, já vám poradím.? Pečlivě mi vysvětlil směr a popřál šťastnou cestu. Jeho nevyslovený "message" byl jasný: ?Všichni o nás říkají, že jsme samí gauneři, tak vyřiďte doma, že většina z nás tady jsou slušný lidi.? Prošel jsem se parkem i mezi trochu otlučenými činžáky (nic, co by vzbudilo pohoršení v Praze nebo v Ústí), koupil svačinu v místní sámošce (zásobené sortimentem, o jakém se nám ještě před pár lety ani nesnilo) a unaven pochodem počkal na další autobus přes zbytek Bronxu a po White Stone Bridge do sousedního Queensu. Celkem vzato mi kupodivu právě Bronx se svým přebytkem volných prostranství, hřišť a palouků připadal z celého New Yorku ještě jako nejpříjemnější místo k životu, a podle mnoha drobných příznaků působil jako město, které se po dlouhém úpadku začíná zase zvedat. Až mi zas někdo bude vykládat nějaké hrůzy o Bronxu, vzpomenu si na toho starého džentlmena v ošoupaném sáčku, který se ochotně ujal zbloudilého turisty. (Aby mi bylo správně rozuměno: určitě netvrdím, že zrovna tohle je nejvhodnější místo pro večerní procházku s přítelkyní; ale člověk prostě nesmí brát úplně doslova každou strašidelnou povídačku.)


Přiletěli jsme do Ameriky dva měsíce po 11. září, a od první chvíle nebylo možno přehlédnout, že vstupujeme do země, která je ve válce. O anthraxu jsme za celou dobu neslyšeli, jediný poplach s falešnou bombou jsme zažili při prvním nezdařeném pokusu o návštěvu Empire State Building (všichni úředníci čekali venku na ulici, telefonovali z mobilů a povídali si cosi o "bomb scare"), ale všude byla cítit atmosféra semknutosti a odhodlání. Na každém druhém domě visela americká vlajka, malé vlaječky vlály i na mnohých autech a co chvíli jsme zahlédli nápisy jako "United We Stand" (Stojíme jednotni), "NY Forever" (New York navždycky) a obligátní "I love NY" s čerstvým dovětkem "Now More Than Ever" (Miluju New York ? teď víc než kdy jindy). V Americe, po několik desetiletí decimované post-vietnamským nihilismem, se znovu zvedla vlna vlastenectví a ochoty bránit svoji zem. Dost velký kontrast ve srovnání s vystrašenou čecháčkovskou opatrností ? hlavně se do něčeho nezaplést - a s pohodlností Pražáků, kterým na celé krizi nejvíc vadí, že mají u Muzea na magistrále o jeden jízdní pruh míň... Ať si kdo chce říká o Američanech cokoliv (a nepopírám, že v některých ohledech jsou prostě nemožní), jedno jim nelze upřít: je to národ, který chápe, že se o sebe musí postarat sám.


Návštěvník New Yorku na podzim 2001 se pochopitelně nemůže vyhnout místu, o kterém všichni říkají ? ?Radši tam ani nechoďte, je to depresivní a děsivé.? Ground Zero: dva hektary trosek, sedmipatrový ohořelý pahýl ze stodesetipatrové věže, do daleka pronikající zápach neustále hořících plastů a oblak prachu vznášející se nad zbořeništěm, obehnaným dvoumetrovou plechovou ohradou. Je to scéna z města, které se vzpamatovává po válečném úderu, černá díra vyrvaná uprostřed výstavní čtvrtě. Plechová ohrada kolem zbořeniště je počmáraná výrazy odhodlání a vzdoru, od "We shall rebuild" (Postavíme to znova) až po "Give 'em nukes" (Hoďte na ně atomovku).


O pár set metrů dál, u plotu kolem malého kostelíka, krčícího se nesměle mezi mrakodrapy, návštěvníci z Ameriky i turisté z celého světa od Peru po Japonsko vyjadřují svoji podporu fixkami na plátěné nástěnce. Oba kolegové z českého týmu už tam byli před námi; podepsali jsme se pod jejich vzkaz "We are with you ? Czech Republic".


Jako vždy na podobných výpravách, čas byl tou nejvzácnější komoditou, a tak ani výlet do New Yorku se samozřejmě neobešel bez obvyklých traumatických zážitků, jako například spěšná prohlídka památného clipperu (rychlá nákladní plachetnice ze začátku 20. století), krátká návštěva knihkupectví se záplavou úžasných dokumentů nebo tříhodinová prohlídka (Jitka ji absolvovala s obdivuhodnou trpělivostí) muzejní letadlové lodi, na které bych potřeboval zůstat týden...


(Poznámka od Jitky - Pro ty, kdo Jardu neznají, přikládám časovou stupnici: spěšná prohlídka cca 3-4 hodiny, letmá cca 5 hodin, s dalšími stupni jsem se zatím zaplaťpánbůh neseznámila.)


Letadlová loď je jedno z nejpůsobivějších plavidel, jaké kdy člověk postavil, a na USS Intrepid k dojmu z ohromné lodě navíc přistupuje vědomí slavné historie: za druhé světové války Intrepid schytala v Pacifiku nejvíc japonských úderů ze všech amerických letadlových lodí, včetně několika zásahů kamikaze, v padesátých letech se účastnila operací u korejského pobřeží a před ukončením aktivní služby absolvovala ještě celou vietnamskou válku. ?V šedesátých letech jsme už byli malá loď,? vyprávěl jeden z veteránů, kteří v plovoucím muzeu dělají průvodce, ?flotila už měla dvakrát větší plavidla na atomový pohon, a jestli jsme se jim měli vyrovnat, bylo potřeba se dvojnásob ohánět. Velící důstojníky na třistametrových "atomovkách" vždycky rozčilovalo, že jsme na naší poloviční palubě dokázali stihnout stejné množství letových operací jako oni.?


Nejsilnějším zážitkem toho dne byl dokumentární film o současných amerických letadlových lodích: ?Víc než dvě třetiny zeměkoule pokrývají moře a oceány, a na každém z nich plují americké letadlové lodě, 24 hodin denně v pohotovosti, nepřetržitě připravené udeřit proti nepřátelům svobody a demokracie. Každá z nich je ocelovou pěstí Ameriky: rychlost čtyřicet uzlů, pět tisíc mužů a žen, osmdesát letadel, úderný akční rádius tisíc mil. Letadlová loď - devadesát tisíc tun diplomacie.? Když jsem kdysi ve svých osmi letech s bezmocným vztekem sledoval ruské tanky valící se po naší ulici, ani ve snu by mě nebylo napadlo, že se jednou dožiju chvíle, kdy budeme mít takového spojence. V promítacím sále letadlové lodi mi teď hlavou probíhaly mnohé vzpomínky z let, kdy jsme proti své vůli stáli na opačné straně barikády, a dramatické záběry stíhacích bombardérů stoupajících z paluby na ohnivém chvostu jsem chvílemi viděl trochu rozmazaně.


Při pohledu na fascinující koncert mechaniků, zbrojířů, dispečerů a startujících letadel a na hrozivě elegantní siluetu ohromné lodi ženoucí se vlnami nebylo možné zapomenout, že na opačném konci světa v téže chvíli právě z takových plavidel vzlétají bombardéry, aby pomohly svrhnout jeden z nejodpornějších režimů na světě. Výraz "diplomacie dělových člunů" se odjakživa používal spíš jako nadávka; ale běžte se na to teď zeptat do Kábulu.


Když se blíží půlnoc, je čas nasednout na metro a vyrazit na sever k domovu. Uptown-Bronx expresem to uteče rychle - 42.ulice (Times Square), 59., 72., 96., a pak už Central Park North, stodesátá ulice, home sweet home, už jsme tady. Vážně, co je pro poutníka v daleké zemi domov? Hotýlek, kde na něj čeká po namáhavém dni útulný pokojík, horká sprcha, pohodlná postel a připojení na internet, odkud se dá za dolar poslat e-mail domů, aby věděli, že se máme dobře a že nás netrefilo to letadlo, co dneska spadlo pár mil odtud v Queensu.


?Tady máš tu svoji bezpečnou leteckou dopravu, vždyť to padá pořád! A ke všemu jsou teď zavřená všechna letiště; kdoví, kdy se vůbec dostaneme domů. To se budu teprve bát...!? Letos měl New York opravdu smůlu; toho pochmurného pondělí měli všichni podezření na další atentát, všechny významné budovy byly zavřené a o dva dny později novinoví komentátoři psali, že jsou to divné časy, když musejí říkat, že to byla "naštěstí" jen "obyčejná nehoda", při které se letadlo rozpadlo na kusy "vinou technické poruchy" (teorie o turbulenci ještě nebyla potvrzená).


V New Yorku nejsou skoro žádné promenády, parky a poklidná nábřeží s lavičkami, kde by člověk mohl posedět u vyhlídky; je to spíš město pro ty, co mají naspěch. Výjimkou je Central Park, usazený uprostřed ostrova Manhattan jako podlouhlé zelené oko, oddělující bohatý "Downtown" na jihu od chudšího Harlemu ("Uptown"; reliéf ostrova je ovšem trochu zvlněný, a tak se občas může stát, že cesta "downtown" vede paradoxně do kopce). V tomhle městě je všechno veliké, a Central Park samozřejmě taky: uměle vybudovaný obdélník zeleně, lesů, skal, jezírek a romantických hrádků představuje přírodní oázu o rozměrech 4x1 km uprostřed velkoměsta; mrakodrapy zvědavě nakukují přes stromy na okrajích, jako by se chtěly podívat do té lidské zoo na Newyorčany, jak tam běhají po asfaltových cestách (na křižovatkách nejrušnějších pěšin jsou i semafory), jezdí na kolečkových bruslích a na kolech, bruslí na kluzišti, poslouchají koncert nebo se jen tak povalují po trávě. (New York leží o deset stupňů jižněji než Čechy, a tak v listopadovém poledni je tady pod neustále blankytnou oblohou příjemných 15 stupňů; až k večeru se pořádně ochladí, zejména na nábřeží, kam táhne studený vzduch z Atlantiku. V horkém a vlhkém létě to už asi taková pohoda není, jak naznačují krabice klimatizačních jednotek za každým oknem.)


Turista, který zná New York jen z pohlednic a reklamních plakátů s manhattanským panorámatem, si podvědomě představuje nablýskaný les nudných vysokých krabic ze skla, chromu a mramoru. Trochu překvapeně pak pozoruje chaotická staveniště mezi mrakodrapy, občas rozkopaný chodník, lešení na každém druhém domě (připadalo mi, že když kvůli nové omítce postaví lešení, přidrátují k němu reklamu, a pak už tam to lešení kvůli reklamě zůstane), pověstná rezavá požární schodiště ... a samozřejmě mrakodrapy ? každý jiný: skleněné, ocelové, stříbřité, černé, hladké, kostkované nebo rýhované, jiné zase s důmyslnými ornamenty, támhleten má nákladnou novorenesanční bránu a na dalším se z fasády šklebí pitvorní skřeti a chrliče. Na každé ulici je na co koukat. Ještě jinak je to na luxusním Times Square a okolí: tady už žádné domy skoro nejsou vidět ? protože jejich stěny jsou úplně pokryté blikajícími billboardy, takže to v noci vypadá jako nějaké bláznivé panoptikum.


Nezapomenutelným zážitkem je samozřejmě návštěva Empire State Building, po 11. září opět nejvyšší budovy v New Yorku. Nejdřív se jede expresním výtahem do 80. patra, pak přestup na ?osobák? do 86. patra a potom už se otevře závratný výhled na celé město. ?Kam jsi mě to zase vytáhl, já přece nesnáším výšky, vždyť se to houpe?! Zvenku to vypadá jako solidní kamenná stavba, a tady nahoře se to kymácí ve větru, to je podvod!? ?Ale ne, jádro konstrukce je ocelové, to musí trochu pružit, tak je to správně.?


Našinec má trochu sklon představovat si průměrného Newyorčana jako burzovního makléře; jenže i v tomhle ohledu je New York město jako každé jiné. Na Manhattanu se po ulicích proplétá směs lidí absolutně všech barev, národností i movitosti, a když nastoupíte do metra, zjistíte, že Newyorčani jsou úplně obyčejní lidičkové, kteří trpělivě putují městskou dopravou z práce nebo do hospody, klábosí nebo poslouchají walkmana a vlečou domů igelitky s nákupem. K turistům jsou tady vlídní, zvlášť v letošním těžkém podzimu, kdy si město váží každého návštěvníka. Zmatenému chodci, který vleze, kam nesmí, po zuby ozbrojený policista přátelsky poradí cestu; každý si rád popovídá a místo "vypadni odsuď, pobudo, tohle je soukromej pozemek" se newyorsky řekne "Can I help you, sir?" Je to zvláštní pocit, když si na druhém konci světa člověk připadá ? jakkoliv to zní podivně ? tak nějak mezi svými. Měl jsem s těmi lidmi podobné zájmy, názory i způsoby. New York je jedna z cizích zemí, kam už příště pojedu jako domů.

Několik citátů slavných osob o New Yorku

Padesátkrát mě napadlo, že New York je katastrofa ? ale stokrát jsem si řekl, že je to nádherná katastrofa.

V tomhle městě mrakodrapů se nikdo nedívá nahoru; kdo má sakra čas?

Život v New Yorku má tu výhodu, že jeho obyvatelé jdou po smrti rovnou do nebe, protože svůj trest v pekle si odsloužili už zaživa.

New York je město, kterému patříte za pět let stejně jako za pět minut.

Není to betonová džungle; je to lidská zoo.

Do New Yorku by se neměl vydávat nikdo, kdo není ochoten mít kliku.

V New Yorku je přítomnost tak silná, že minulost je ztracena.

Pravověrný Newyorčan si myslí, že lidi, kteří bydlí někde jinde, si tak trochu dělají legraci.

Nikde na světě nebylo vtěsnáno tolik vertikálního chaosu do tak přísného horizontálního řádu.

New York je báječné místo k životu ? pokud si můžete dovolit z něj vypadnout.
(Kdo tohle řekl, musel něco vědět o Praze.)

To město nosím hluboko ve svém srdci ? a ještě častěji se ho pokouším zahnat ze svých nočních můr.

New York je tak trochu jiná země. Možná by měl mít i vlastní vládu.

Times Square je střed vesmíru. Tady můžete přestoupit na trasu 1, 2, 3, 7, 9, A, C, E, N, Q, R, W, S.
(řidič metra)

Když jdete z New Yorku, jdete už nikam.

Radši bych byl kandelábrem v New Yorku nežli starostou v Chicagu.
(Henry Ford)

V tomhle městě není místo pro amatéry ? ani při přecházení ulic.

Když jsou v New Yorku tři hodiny odpoledne, v Londýně je teprve rok 1937.

New York is New York is New York



Všechno má svůj konec, a tak i tady přišel čas k návratu; v posledním ránu ještě procházka přes řeku po slavném Brooklynském mostě a zase nazpátek po Mannhatanském, prohlédnout obchůdky v čínské čtvrti, pak naše oblíbená sedmá avenue, ještě naposledy na skromný oběd do oblíbeného bufíku na Times Square, a potom už do hotelu pro kufry a do metra chytit Rockaway Express na druhý konec města: ještě že jsme si na cestu na letiště nechali dvě hodiny, stěží to vyšlo. A tak tedy už jen pár posledních dojmů z podzemí "Big Apple", jak se New Yorku přezdívá: snědý flamendr vyspávající v přeplněném vagónu na lavici (ostatní cestující ho ohleduplně obcházeli), cyklista, který zvědavým spolucestujícím vysvětluje elektronická udělátka na svém vyfešákovaném horském kole, kypící černoška v zářivě růžových krajkových šatech vezoucí v plném vagónu na šňůrce hrozen velkých balónků (když už tlačící se dav hrozil balónky rozmačkat, vyřešila to jednoduše: vystrčila je ze dveří a vypustila ke stropu stanice - však se někomu budou hodit), starý černoch se sluchátky na uších, se zavřenýma očima spokojeně pokyvující hlavou do rytmu, a malá holka, která s kytarou a přenosným zesilovačem na baterky vyhrává na nástupišti svěží bigbít.

Good-bye, then, Big Apple; bylo nám tu dobře, a snad zase někdy...


Večerní start z JFK plného blikajících ranvejí s přeletem přes zářící Queens nabízí pohádkové panoráma tisíců titěrných oranžových světélek pokrývajících měkkým světlem zemi, kam až oko dohlédne, a na obzoru při obratu na severovýchodní kurs ještě poslední pohled na teď už opět vzdálený Manhattan. Po půl hodině zmizí z dohledu i kanadské pobřeží, a po noci zkrácené o šest hodin se v časných ranních hodinách dole rozsvítí města jižní Anglie. Za kanálem La Manche přijde nepopsatelný světelný koncert svítání; pak se otevře pohled na Alpy v záři ranního slunce, ale za chvíli už stroj začne klesat po dlouhém neviditelném svahu sestupové přímky k milánskému letišti.


Ne všechno je na létání úchvatné; občas se vyskytne i menší závada, a nemusí být zrovna na letadle. Jen co začal pozvolný sestup, ozvala se za čelní kostí nejprve nenápadná, pak rychle sílící a nakonec ostrá, nepolevující bolest. ?Co to má sakra znamenat... no jo, v kabině stoupá tlak, někde se mi něco ucpalo a teď se to tam pere. Na takové věci mám přece Eustachovu trubici, ne? Zkusím polknout... hm, proč to hergot nefunguje; to jsem zvědav, za jak dlouho tam vevnitř něco praskne. Co je tohle k čertu za nesmysl, vždyť cestou tam bylo všechno v pohodě... Co s tím, teď; mám zavolat letušku? Blbost; přistání kvůli mě přerušovat nebudou, a beztak je to nějaká prkotina; však si s tím ten krám nějak poradí. Jen ať si zvyká; až začnu skákat volný pády, bude to horší. Jak jsme vlastně vysoko? Osm kilometrů; to je ještě skoro šest kilometrů výškového rozdílu, než se dostaneme na atmosférický tlak; to si to teda užiju. ... Tři kilometry, už to polevuje, no tak dobrá. To jsem zvědav, jestli to nad Prahou přijde znova...? Přišlo. Rychlá změna tlaku občas zastihne organismus nepřipravený. Povolání letušky je určitě přitažlivé, ale má to své nenápadné nevýhody, když musí člověk něco takového absolvovat dvakrát denně.


Zatímco při letu do Ameriky se den prodlouží, cestou domů si naopak turista pořídí soukromý "super-letní čas" posunutý o šest hodin dopředu; to je podle mého soudu o dost nepříjemnější zážitek. Když jsem se druhý den po návratu vzbudil do neurčité noční hodiny, povídám si ? ?Ale ne, určitě není šest pryč, abych musel za chvíli vstávat; to je nesmysl.? Podívám se na hodinky, a taky že jo. ?Ježíšmarjá, to přece není možný, jak to, že se mi tak STRAŠNĚ chce spát? ... no jo, aby ne, vždyť na naší 110. ulici je teprv půlnoc...? A tak skončily prázdniny za Atlantikem.


New York byl pro mě odjakživa symbolem nedosažitelného. Časy se ale změnily, cena letenek klesla, co je výjezdní doložka nebo devizový příslib, vědí už dnes jen pamětníci, a když se jednoho dne objevil i pádný důvod a příležitost, nebylo už proč váhat. Určitě to není výlet, který bych si mohl dovolit každý rok, v rozpočtu je díra jak hrom, a když si představím, kolik pěkných věcí jsem za ty peníze mohl mít...! Koupil jsem si místo toho něco daleko lepšího: svět se zas o pořádný kus zmenšil. A to stojí za to.

Fotografie New Yorku můžete najít například na těchto stránkách:

http://www.urban75.org/photos/newyork/

http://www.kliman.com/gallery/





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 11 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS