Indočína

* Gamma č. 079 (Putování po Indočíně (I.))

Vydáno dne 21. 02. 2006 (7479 přečtení)

Putování po Indočíně (I.) - stručná historie Barmy

Dnešním číslem začne v Gammě vycházet seriál o tom, jak jsem letos na jaře se svými třemi kamarády putoval po jihovýchodní Asii a co všechno jsme tam zažili. Po dobu trvání seriálu zároveň vítám na vlnách Gammy několik nových adresátů, kteří projevili zájem o vyprávění o Indočíně; mohou své případné otázky klást stejně jako pravidelní čtenáři.



Asie na mapě světa(klikni) Mapa barmy(klikni)


Než se ale pustím do líčení cestovatelských zážitků, bude možná užitečné - a doufejme snad i trochu zajímavé - povědět si něco o spletité minulosti téhle oblasti, která se ve druhé polovině dvacátého století změnila ze zadního dvorku francouzského koloniálního impéria v krvavé kolbiště supervelmocí a jejich souputníků. Může to být o to užitečnější, že - jak občas zjišťuju - většina mých vrstevníků, nemluvě už o mladších generacích, má v lepším případě jen velmi mlhavé tušení, kdo s kým, proti komu, kdy, jak a proč v těchhle končinách bojoval. Což je určitě škoda, protože indočínské války jsou jednou z nejpoučnějších (a také nejdráž zaplacených) historických lekcí, které nám minulé století zanechalo.


Výraz "Indočína" v minulosti označoval země takzvané "Francouzské Indočíny", to jest dnešní Vietnam, Kambodžu a Laos. Dnes se obvykle chápe ve volnějším smyslu, který zahrnuje navíc sousední Thajsko a většinou i Barmu (viz přiložené mapky), což je výklad, který respektuje vzájemnou těsnou provázanost celé jihovýchodoasijské pětice. Dvě z těchto zemí (Thajsko a Laos) jsme letos navštívili a bude o nich tady řeč podrobně. Pro získání náležité perspektivy je však potřeba se aspoň stručně zmínit i o zbylých třech, zejména o Vietnamu, jehož vývoj po celá desetiletí předurčoval poměry v celé oblasti.



Barma

Barma (v roce 1989 přejmenovaná na Myanmar) je nejzápadnější a největší ze států jihovýchodní Asie. Sousedí převážně s Indií, Čínou a Thajskem; severojižní osou země je údolí Irrawady, jednoho z himalájských veletoků. Hlavní město Rangún leží na břehu Andamanského moře. Polovina Barmy je pokryta zvolna ubývajícím pralesem a na hranicích Barmy a Tibetu leží Hkakabo Razi - nejvyšší hora jihovýchodní Asie, dosahující 5881 m. V zemi velké jako Francie a bývalé Československo dohromady žije 48 miliónů obyvatel, kteří mluví barmsky, píší stejnou (pro Evropany naprosto nesrozumitelnou) abecedou jako v Thajsku a v Laosu, a vyznávají buddhismus.


První obyvatelé Barmy přišli do země někdy před rokem 1000 n.l.: Monové z dnešní Kambodže, po ní mongolští Barmané z Himalájí a nakonec thajské kmeny z východu. První království na území Barmy bylo založeno v 11. století, nepodařilo se mu však účinně sjednotit různé kmenové skupiny a v roce 1287 padlo za oběť tatarské invazi. Po následujících 250 let vládl v zemi chaos a jednotné království bylo znovu nastoleno až v polovině 16. století, když barmští králové opakovaně porazili thajská vojska. Příležitostné pohraniční incidenty s britskou koloniální armádou na indických hranicích (obvykle vyprovokované Brity) vedly k sérii britských invazí v letech 1824, 1852 a 1883. Po té třetí se Barma stala britskou kolonií, byla přičleněna k Indii a do země začali proudit přistěhovalci z Indie a Číny. V roce 1937 došlo k jejímu administrativnímu oddělení od Indie; v prosinci 1941 britskou koloniální správu vystřídala japonská okupace a nepříliš početné britské a japonské jednotky po další čtyři roky sváděly na území Barmy tvrdé boje v těžkých tropických podmínkách, během kterých se Britové snažili se střídavým úspěchem udržet zásobovací "barmskou silnici", vedoucí napříč východními Himalájemi do spojenecké Číny, kde operovala americká letecká armáda generála Claira Chennaulta. Navzdory japonské antikoloniální propagandě se v okupované zemi brzo rozmohlo hnutí odporu; Japoncům se nepodařilo vytvořit z Barmy nástupiště k invazi do Indie a v polovině roku 1945 je Britové ze země vyhnali.


V roce 1948 Barma získala nezávislost, téměř okamžitě se však málem rozpadla, když proti sobě navzájem povstali komunisti, horské kmeny, muslimové a Monové. V roce 1962 levicový generál Ne Win provedl puč a zavedl Barmu na cestu k socialismu. Následný trvalý úpadek hospodářství (provázený trvalými boji s komunistickými i jinými povstalci, kteří v některých obdobích ovládali až třetinu země) vyústil v roce 1988 v krvavé celonárodní nepokoje, po kterých generála Ne Wina (údajně na jeho vlastní popud) v dalším puči vystřídal generál Saw Maung, který se prohlásil předsedou "Státní rady pro právo a pořádek" a slíbil uspořádat volby. Aung San Suu Kyi, dcera barmského vůdce boje za nezávislost, založila stranu "Národní liga pro demokracii", a přestože byla vzápětí vykázána do domácího vězení, její strana v roce 1990 dosáhla drtivého vítězství ve volbách, které vojenská junta obratem prohlásila za neplatné.


Barma v současné době patří mezi 10 nejchudších zemí světa, řada vládních projektů je uskutečňována prostřednictvím nucených prací a do vězení se lze dostat i za protistátní vtip. V odlehlých oblastech operuje řada povstaleckých skupin živících se výrobou drog a vláda prakticky nemá pod kontrolou severovýchodní území u hranic s Thajskem (součást drogového "Zlatého trojúhelníku?), ovládané "Barmskou pohraniční armádou", jejíž oddíly pravidelně pronikají až na thajské území. Kvůli neustálým pohraničním incidentům se do Barmy téměř nedá cestovat jinak než letecky; i uvnitř země jsou turistům v některých oblastech přidělováni "průvodci" z řad tajné policie. Vládou vyhlášený "Rok Barmy" řada cestovních kanceláří ze solidarity k opozici otevřeně bojkotuje; nejvýznamnějším lákadlem Barmy jsou za těchto okolností mimořádně nízké ceny. Země oplývá neuvěřitelným množstvím architektonických památek (jen v údolí Bagan stojí přes 2000 středověkých chrámů) a nepochybně se jednou stane vyhledávaným turistickým cílem.


Vůdkyně opozice Aung San Suu Kyi ani ve své izolaci nikdy neustala v zápase proti vojenské juntě a letos na jaře konečně dosáhla volnosti pohybu. Pro Barmu se tak otevřel první nesmělý příslib změny k lepšímu; další vývoj je však v téhle chvíli obtížné předpovědět.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 7 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS