Zajímavosti

* Gamma č. 097 (Pátek 13. - rozšíření EU)

Vydáno dne 28. 02. 2006 (2623 přečtení)

Pátek 13. - rozšíření Evropské unie

Pátek 13. jsme už zažili mnohokrát, ale tenhle byl přece jen dost výjimečný. Média nás tak dlouho bombardovala povětšině nesrozumitelnými detaily finančních tahanic kolem jednání o rozšíření Evropské unie, že většina z nás už to nakonec vnímala jen jako další abstraktní byrokratickou šarádu odehrávající se kdesi na pomezí naší každodenní existence. Teď, když je všechno konečně dohodnuté a podepsané, stojí za to se na chvíli zamyslet nad tím, co nám tenhle týden vlastně přinesl.



EU

Když jsem o víkendu otevřel svoje pravidelné sobotní Lidovky, uviděl jsem na prostřední stránce mapu Evropy s vymalovanými všemi státy Evropské unie. Ta mapa byla na první pohled neobvyklá: Unie na ní vypadala mnohem větší než kdykoliv jindy. Co bylo ale nejpodivuhodnější, byla tam vidět i Česká republika ? a tentokrát už ne někde stranou na východní periferii, ale uprostřed, zeměpisně téměř v samém srdci panevropského společenství. Seděl jsem chvíli nad tou novinovou stránkou a vstřebával tu myšlenku, že už jsme TAM; země, ve které žiju, je konečně součástí západní Evropy. A vlastně ani ne západní, ale prostě už jen Evropy, protože od téhle chvíle definitivně ztrácí smysl dělení kontinentu na vyspělý Západ a zaostávající Východ. Teprve tenhle pověrčivý pátek skácel poslední chátrající trosky kdysi nepřemožitelné Železné opony.


Nemohl jsem odtrhnout oči od té neumělé novinové mapy ve stylu dětské omalovánky, a nenapadalo mě nic víc než - "takhle vypadají dějiny..." Pamatuju za svůj krátký život už několik takových okamžiků, a pokaždé to byl trochu neskutečný zážitek. První z nich byl 10. prosinec 1989, když na Václavském náměstí Václav Havel oznamoval sestavení "vlády národního porozumění", první převážně nekomunistické vlády po čtyřiceti letech. ?Tohle je konec komunismu v Československu,? napadlo mě tehdy ve vřavě jásajícího davu; po třítýdenním dramatu plném nejistoty, výhrůžek, napětí a náhlých zvratů přinesla ta zpráva ničím neovladatelnou úlevu. Viděl jsem tam lidi, kteří skákali a ječeli radostí jak derviši, a jiné, kteří jen tiše plakali, neschopni uvěřit tomu, co slyší. Druhá taková chvíle nastala v březnu 1999; zase jsem si nesl z trafiky svoje obligátní sobotní Lidovky, a když jsem ještě na ulici nepřítomně přehlédl první stranu, spatřil jsem titulek psaný největším písmem, jaké kdy kdo v Čechách viděl: JSME V NATO! S nevěřícím úsměvem jsem užasle civěl na ta písmena, a když jsem zvedl oči k blankytné obloze ? bylo tenkrát zářivé jarní ráno ? měl jsem pocit (pacifisté mezi čtenáři mi odpustí poetickou metaforu), že tam přímo vidím ten nádherný, uklidňující nukleární deštník, jak se najednou klene nad celou zemí. Teprve od té chvíle mám jistotu, že po naší ulici už nikdy nebudou rachotit žádné tanky, které sem přijely bez pozvání.


A dnes tedy omalovánková mapa v novinách, a Česká republika je konečně opravdu zpátky v Evropě. Shodou okolností jsme se dokonce stali hned "vnitřní zemí" a přeskočili stádium nárazníkového státu, chráněni z východu hranicemi Polska a Slovenska. Nu dobrá, samozřejmě, že to tentokrát není žádná romantická idyla; handrkování o společné kase trvalo do poslední chvíle, a docela dobře můžeme mít i pocit, že jsme ještě nedostali všechno, na co máme právo. Cifršpióni z Bruselu nejsou žádní začátečníci; nejdřív pořádně utáhli šňůru na měšci a na poslední chvíli zase trochu povolili, abychom měli dojem, co všechno jsme si vybojovali; a k původnímu roku čekání nám přidali ještě další čtyři měsíce. Jenže to všechno jsou jen drobné ve srovnání se všemi výhodami, které nám během několika málo let členství přinese; bez ohledu na všechny námitky a nespokojené připomínky, možnost zůstat trucovat za dveřmi ve skutečnosti vůbec nepřipadala v úvahu. Nejsme Švýcarsko, abychom si mohli dovolit zavřít se na svém dvorku. Čekání za nekonečných odkladů a slibů bylo dlouhé, ale teď je nejistotě konec. Z historického hlediska bylo těch třináct let jen krátkou mezihrou, a když se ohlédneme zpět, co všechno se muselo vyřešit, je spíš kupodivu, že se to stihlo tak rychle.


Ještě jednu okolnost je záhodno zdůraznit, protože jsme si na ni tak zvykli, že už ji přes její historickou výjimečnost považujeme za samozřejmou: od úsvitu dějin je Evropská unie vůbec první říše, při jejímž budování nebyl od samého začátku vypálen jediný výstřel. Posouvání hranic bývala odjakživa dobrodružná práce pro vojáky; teď to mají na starosti otravní byrokrati v klotových rukávech. A to je na celé věci vůbec ten největší pokrok.


Tam na západě už všechna rozhodnutí učinili a dali razítka na všechny papíry; jediní, na nichž to teď záleží, jsme my sami. V červnu nás čeká referendum, a neumím si představit větší blamáž, než kdyby Češi a Moravané nakonec kvůli pár stovkám na osobu členství v exkluzivním klubu odmítli. Kdykoliv jsme byli v Evropě sami, vždycky to s námi špatně dopadlo; a do lepší společnosti se už dostat nemůžeme. Vláda teď má půl roku na to, aby přesvědčila co nejvíc váhajících, ale neměli bychom to nechávat jenom na ní; dobře víme, co všechno dokáže zvrtat. Kdokoliv z vás přemluví jednoho skeptika mezi svými bližními, aby v červnu hlasoval pro, nebo v nejhorším případě radši zůstal doma, posune tím naši zemi o deset centimetrů na západ. V červnu bude rozhodovat každý metr; vzpomeňme třeba na Dánsko, kde to před časem stoupenci členství vyhráli o pouhé procento.


Ta mapa v novinách ovšem nedává jen definitivní odpovědi, ale klade i nové otázky; ta nejzajímavější se týká Turecka. To, ač dlouholetý a spolehlivý člen NATO, už dlouho marně klepe na dveře Unie, která si pořád ještě není úplně jistá, jak to s Tureckem vlastně myslí. Bývalý francouzský president Valéry Giscard d'Estaign nedávno pronesl velmi kontroverzní projev, ve kterém vyjádřil názor, že do "křesťanské Evropy" muslimské Turecko nepatří historicky, kulturně ani nábožensky, a vyčetl Turkům dokonce i to, že jejich hlavní město leží v Asii.


Otázka evropské příslušnosti Turecka je legitimní a bude stát za důkladnou diskusi, ale takovéhle argumenty patří do restaurace 4. cenové skupiny. Byl jsem zděšen, že Evropan ? a ke všemu představitel národa, který se tak honosí svými kulturními tradicemi ? chce v jednadvacátém století kádrovat sousedy podle náboženství. Podle takové logiky by převážně neznabožští Češi museli být z Evropy vykázáni taky; náboženský klíč se v těchhle krajích používal naposledy v sedmnáctém století. Je mi fuk, kterému oficiálnímu nebo soukromému pánubohu se klaní můj budoucí spoluobčan v kontinentálním společenství; jestli je to slušný člověk, který se mnou sdílí ideály vzdělanosti, svobody a demokracie, je vítán ? a do kostela ať si chodí kam chce. A jestli Giscardovi d'Estaign na Turecku tolik vadí jeho převážně asijská poloha, pak by měl vysvětlit, proč neprotestoval proti pozvání Kypru, který už leží úplně mimo Evropu, a navíc jakožto dosud rozdělená země představuje pro Unii ošemetný experiment.


Turecko je jediná skutečně demokratická, sekulární země v islámském světě, národ, který od časů svého velkého vůdce Kemala Attatürka osvědčuje věrnost hodnotám západní civilizace, a na rozdíl od některých váhavých evropských spojenců už v několika nebezpečných krizích projevil svou loajalitu i činy ? a dává najevo, že bez ohledu na vlastní ohrožení je připraven učinit tak znova. Poměry v Turecku mají k evropským ideálům v mnoha ohledech ještě dost daleko, a začlenění takhle velké a poměrně chudé země bude jednou pro unijní rozpočet představovat oříšek, ve srovnáním s nímž bylo dohadování tohoto pátku sousedským posezením. Jakmile však Turci splní své domácí úkoly ? a v posledním roce na tom jejich vláda pracovala s upřímně míněným úsilím i chvályhodnými výsledky ? měli by být pozváni mezi nás. Hodně se teď mluví o nutnosti předejít civilizačnímu střetu mezi Západem a islámským Východem prostřednictvím dialogu a přátelského soužití. Nuže, tady je národ, který o to upřímně stojí; teď ať pacifisti, intelektuálové a kavárenští humanisti ukáží, že to myslí vážně. Hic Rhodos, hic salta.


Do minulého týdne jsme jen klepali na dveře, ale za dva roky budeme sedět uvnitř a hlasovat s ostatními, jestli stojíme o další spolubydlící. Uvažovat bychom o tom měli začít už teď. V roce 1994 jsem na kole projel pobřeží západního Turecka a našel jsem malebnou krajinu, rychle se rozvíjející zemi a přátelské, tolerantní a pracovité lidi. Letošní předčasné volby sice vyhrála umírněná islámská strana, ale její vůdci slibují zachování evropského kursu. Držím Turkům palce, aby jim to nakonec vyšlo.





Celý èlánek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 8 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS