Zajímavosti

* Gamma č. 109 (Give Peace A Chance)

Vydáno dne 07. 03. 2006 (3131 přečtení)

Give Peace A Chance - antipacifistická Gamma

Po delší době mi to opět nedá, abych se nevyjádřil k věcem veřejným, tím spíš, že několik čtenářů už mě k tomu v posledních týdnech ponoukalo. Vyhovím tedy jejich přání, byť kvůli svému zaneprázdnění trochu opožděně, a chci jen předem varovat, že tohle číslo bude značně kontroverzní. Ale doba je složitá a není čas na váhané chození kolem horké kaše. Jsem smířen s tím, že mnozí z vás dnes shledají moje názory nepřijatelnými; nezbývá mi, než se snažit, aby aspoň nebyly nepodložené.



Americký voják s iráckou dívenkou

O válce se mluvilo dlouho - jestli bude, zda je nevyhnutelná nebo správná, jestli může něco vyřešit a kolik to bude stát v miliardách dolarů za řízené střely, v korunách za litr benzínu i v lidských životech. Inspektoři hledali rakety, generálové přepočítávali stíhací bombardéry a státníci už v tom mumraji dokonce začínali zapomínat na obvyklé diplomatické kudrlinky. Obyčejný člověk se pak po práci nad svými novinami pokoušel aspoň trochu se v tom zmatku vyznat, aby se mohl rozhodnout, na čí stranu se přiklonit.


Ať už se ve sporu používají jakékoliv argumenty, jedna věc je jistá nade vší pochybnost: nikdo si nemůže doopravdy přát válku, která vždycky přináší zkázu, smrt a rozvrat. Doplatí na ni vždycky nejvíc prostí lidé: ti, kterým padají na hlavu bomby, ti, kteří umírají v letadlech, ze kterých se ty bomby sypou, a nakonec svým malým dílem i ti, co musí celou tu válečnou mašinérii zaplatit. Není divu, že se v očekávání takových událostí svolávaly protesty a statisícové demonstrace.


Moderní doba přinesla nejen nástroje nebývalé zkázy, ale ve svobodnější společnosti také snazší možnost občanského protestu. V minulém století se z vážných důvodů demonstrovalo mnohokrát. Proti násilné francouzské okupaci Indočíny. Proti sedmileté brutální válce s alžírským osvobozeneckým hnutím. Protestovalo se proti americké válce ve Vietnamu, když přinášela smrt vesničanům v jihovietnamských vesnicích i obyvatelům Hanoje (což je ostatně téma pro některé z dalších čísel Gammy). Na přelomu 70. a 80. let se o každých velikonocích konaly statisícové pochody proti jaderným raketám po celé západní Evropě. Po několika letech sice vyšlo najevo, že mnohé organizátory mírových pochodů platila Moskva, ale přesto - kdo by chtěl mít za stodolou betonovou díru a v ní schovaného Pershinga? Západní Němci dobře věděli, že na americké základny za jejich humny míří stejně pohotové sovětské rakety SS-20 schované v šumavských hvozdech. (Pro mladší, kteří už to nepamatují: Pershingy byly americké rakety středního doletu, které to měly z Bavorska do Čech asi tak deset minut. S šibeničním humorem typickým pro vrcholící studenou válku jsme tenkrát vtipkovali, že je to přece jen pokrok - teď už opravdu nestojí za to dělat si starosti s pověstným "evakuačním zavazadlem".)


V padesátých letech se v Americe demonstrovalo za "návrat našich hochů", kteří nadarmo umírali v Koreji. Dwight D. Eisenhower v presidentských volbách roku 1951 s tímhle heslem porazil Harryho Trumana, slib splnil, když nakonec hochy domů přivedl - a dokonce dokázal tu válku neprohrát. Díky tomu dnes zuří hladomor jen na jedné polovině korejského poloostrova - té severní, která se tenkrát imperialistické agresi ubránila.


V dobách ještě dřívějších a tedy konzervativních se moc nemanifestovalo; ale přinejmenším jedno opravdu velké spontánní shromáždění předválečná Evropa přece jen zažila. Je to už o hodně víc než půl století; Londýňané tenkrát přemoženi radostí a úlevou nadšeně vítali svého premiéra, který se vracel z těžkého jednání. ?Přivezl jsem mír pro naši dobu,? řekl jásajícím davům, sestupuje z letadla s historickým papírem v ruce. Ten moudrý státník se jmenoval Neville Chamberlain, a mír po jeho osudovém rozhodnutí nevydržel už ani rok. Válka, kterou na začátku příštího podzimu musel sám vyhlásit, byla nepopsatelně hroznější než celkem lokální konflikt, kterému se s takovým úsilím vyhnul.


Tak jak to tedy je? Může snad být za jistých okolností válka přijatelnější než mír? Než mír polovičatý, prohnilý, zbabělý a zrazující vlastní spojence? Dovolím si nabídnout pracovní hypotézu: předejít válce se vyplatí vždycky a téměř za jakoukoliv cenu - s nejméně dvěma zaručenými výjimkami: když tou cenou je zotročení od nelítostného diktátora, nebo pokud se míru dosáhne za cenu války sice odložené, zato však krvavější, protože vedené proti nesmiřitelnému nepříteli, který získaného času využil k posílení svých vojsk.


Než zkusím navrhnout, co nám tohle kritérium říká o současné situaci, rád bych si to při této příležitosti vyřídil s dvěma "-ismy", na které mám už delší dobu spadeno. Ale budiž mi dovoleno vzít to trochu oklikou.


Minulý týden mě přítelkyně Jitka vzala do kina na Polanského film "Pianista"; říkám "vzala", protože i kdybych v pracovním shonu měl čas číst kulturní přehledy a všiml si tam evidentně intelektuálského titulu, ke všemu ve francouzském znění, určitě bych nepotřeboval víc než tři sekundy k rozhodnutí odložit dvouhodinovou časovou investici na nějaký přitažlivější účel. Ale znáte to; když chcete přesvědčit svoji polovičku, aby s vámi příště šla na Pána prstenů, "Black Hawk Down" nebo jiný pořádný film, musíte občas na oplátku absolvovat i nějakého toho Bergmana nebo Felliniho. Řekl jsem si tedy, že trocha umění mě nezabije, a aspoň si zas trochu rozšířím duševní obzor, který ani po čtyřech desetiletích nesahá o mnoho dál než od atomových ponorek k raketoplánům. Šli jsme tedy na "Pianistu", a nelitoval jsem. Ani přesto, že kvůli příchodu na poslední chvíli na nás zbyla místa ve čtvrté řadě, takže při čtení titulků mi trochu šly oči šejdrem. Po prvních deseti minutách jsem na tuhle drobnou nesnáz úplně zapomněl, protože jsem byl záhy vystaven daleko horšímu nepohodlí. Dokonce i vedle sedící pubertální dívenky zanedlouho pochopily, že se tady odehrává něco mimořádného, a brzo přestaly chrastit páchnoucím popcornem.


Ten film je výjimečný, protože naprosto otřesný. Český divák je zvyklý usedat před televizi nebo filmové plátno se slovy Dušana Pálky - "copak to na nás zase zinscenovali," připraven sledovat herce zoufale se snažící předstírat starosti a city, které nikdy nepoznali. Ne tak s Polanskim. Ten vás popadne za ruku a odvleče rovnou doprostřed předválečné Varšavy, do světa, kde mír nevydrží déle než minutu, rozdrcen na prach burácením prvního náletu. Čekáte bojové scény (?tohle přece nemůže být taková depresivní příšernost jako posledně "Fanny a Alexander", vždyť je to válečný film,? utěšoval jsem se před odchodem do kina). Chyba lávky. Děsivé kvílení dopadajících bomb je jen nevinnou předehrou k devadesáti minutám nepopsatelných scén z židovského ghetta, kde se čas neodvíjí podle monumentální chronologie světového zápasu, ale podle zákonů pekla. Podzim 1940 není čas vítězství v bitvě o Anglii, ale okamžik vyhnání do ghetta; prosinec 1941 není bodem obratu v protiútoku pod Moskvou, ale příležitostí ke smrtící razii; a léto 1943 místo gigantické srážky ocelových obrněnců u Kurska přinese odjezd do Osvětimi.


Divákovi není dovolen ani úlevný pohled na strašlivé údery, které síly svobody zasazují barbarské bestii. Dobře víte, že americké tanky se právě vyloďují na sicilských plážích, ale není vám to nic platné, protože stojíte ochromeni hrůzou z právě skončených srdcervoucích scén, na prázdném dvoře plném opuštěných zavazadel, odkud před chvílí odjel transport do plynových komor. Polanski, nejbezohlednější režisér, jakému jsem se kdy vydal napospas, nemá s divákem nejmenšího slitování; neušetří ho ani jediného pohledu na lidskou bídu, neštěstí, zlo, bezmoc a nekonečné zoufalství; nedopřeje ani minutu oddechu, když divák zděšen čeká, jaký další šok přinese následující záběr. V celém filmu mě rozesmála jediná scéna, a byl to smích, který v předválečném jaru 2003 neměl daleko k hysterii - když starý Žid ve své beznaději konečně našel viníka toho nekončícího neštěstí: ?Za tohle všechno může Amerika, protože nechce Německu vyhlásit válku!?


Moje přítelkyně Jitka je jemná, kultivovaná bytost, a "Pianista" na ni zapůsobil jako děsivé memento válečných běsů. Já jsem naopak poněkud jednodušší povahy; hodinu a půl jsem seděl v pohodlném křesle se staženým hrudníkem a napnutými svaly, neschopen pohybu, uhranut nekončícím řetězem děsivých scén, a nedokázal jsem myslet na nic jiného než - ?kde pro všechno na světě jsou všechna ta děla, tanky, bitevní lodě, bombardéry, které měly dávno vzlétnout k nebesům a rozdrtit na prach tuhle zločinnou mašinérii? Kde jsou proboha muži se zbraněmi v rukou, aby zastavili tu apokalypsu? Proč jsou tady všichni slušní lidé úplně bezbranní, co je prokrista tohle za šílený svět?!? Ale ano, musel jsem si odpovědět, vždyť to dobře vím; tohle je přece stará dobrá Evropa, kolébka civilizace, vždycky tak kulturní, mírumilovná, tak neochotná k jakémukoliv násilí. Evropa, která sama na sebe přivolala tenhle trest za svoji smířlivost, váhavost, ústupnost a zločinnou zbabělost. Evropa, která tak dlouho neposlouchala proroky volající na poušti, že je třeba sáhnout po zbrani, až nakonec bylo příliš pozdě. ?Není jiné cesty než překazit útočné plány diktátorů, dokud je čas,? řekl Winston Churchill v dubnu 1938. ?Přede dvěma lety by to bývalo bezpečné, před třemi snadné, před čtyřmi by bylo stačilo poslat jednu ostrou nótu. Ale co bude za rok??


Pacifismus, snaha zabránit válce za jakoukoliv cenu, je přinejmenším z evropského pohledu třetí nejzločinnější ideologií dvacátého století, hned po komunismu a fašismu, protože zastánci předmnichovského pacifismu nesou přímou spoluvinu na rozpoutání druhé světové války. Kdyby v pětatřicátém roce Anglie s Francií třeba jen vážně zahrozily zbraněmi ve jménu ideálů, o kterých tak často mluvily, nemusela by Etiopie čekat na britské osvobození od italských fašistů dlouhých šest let. Kdyby ve 30. letech stáli v čele Francie skuteční státníci místo politiků komunální úrovně, Hitlerovo zbrojení mohlo skončit v roce 1936 okresní šarvátkou při re-okupaci Porýní francouzskou armádou. Kdyby se býval slabošský a ustrašený Západ včas postavil japonské agresi, mohly být ušetřeny životy miliónů Číňanů a válečná fronta se nemusela přehnat tam a zpět celým Tichomořím.


Knížky o světě lehkomyslně zavírajícím oči před blížící se zkázou jsem coby školák četl s úlevou jako svědectví o době dávno minulé, která se naštěstí už nemůže vrátit, protože z tak hrozné zkušenosti se přece museli všichni poučit. S tím větším zděšením a odporem jsem pak v devadesátých letech sledoval nerozhodné přešlapování západní Evropy kolem barbarské války v Jugoslávii, vzletná slova vysokých komisařů OSN, varovné řeči vševědoucích odborníků o tom, jak bojovní Srbové za války poutali deset německých divizí, a nakonec hanebný ústup holandských "modrých přileb" z obklíčené Srebrenice, po kterém následovaly už jen satelitní snímky masových hrobů. Teprve americké stíhací bombardéry během pár dní udělaly té ostudné tragédii přítrž několika ráznými nálety na srbské bandity kolem obleženého Sarajeva, kterými zahnaly hrdlořezy, zvyklé osvědčovat svoji odvahu proti bezbranným civilistům, zatímco opodál stojící evropští humanisté se zdviženým prstem dál kázali o tom, kterak násilí plodí jen další násilí.


Pacifismus teď znovu vydává své prohnilé plody, když příslušníci další generace, kterým většinou ani nestálo za námahu přečíst si něco o dějepisu, se teď domnívají, že nejlepší obranou míru je svléknout se do naha a zformovat na trávě obraz stometrového srdíčka, a přirovnávají k Hitlerovi prezidenta největší světové demokracie, zároveň manifestujíce svoji podporu jednomu z nejzvrhlejších diktátorů. Za svobodu Kurdů dnes nikdo nedemonstruje; ani za stovky nezvěstných Kuvajťanů, kteří před dvanácti lety zmizeli v iráckých vězeních, ani za tisíce Iráčanů, kteří jsou zavíráni za sebemenší projev nesouhlasu. Soudný člověk by něco takového čekal snad jen v nějaké absurdní frašce o planetárním zešílení, ale nejspíš je to v dnešní době normální.


Druhou ideologií, která se teď šíří světem i Evropou jako otravný jed, je antiamerikanismus. V Evropě samozřejmě v téhle laciné odrhovačce hraje prim sladká Francie, pevnost evropské kultury a vkusu, bývalá velmoc, která se dodnes pyšní slavnými bitvami dobyvačného řezníka Napoleona, od jehož časů ovšem prohrála všechny další války (s výjimkou první světové, v níž ji před porážkou zachránila jen infúze statisíců amerických vojáků) a v krvavých řežích přišla o své koloniální impérium. Po prohrané druhé světové válce, v níž její armády neúspěšně bojovaly nejdřív proti německým dobyvatelům a potom naopak v severní Africe proti anglo-americkým osvoboditelům, nakonec klesla na úroveň mocnosti třetího řádu, a dnes zmítána nekonečnými stávkami, žárlivě intrikuje proti daleko silnějšímu spojenci za mořem, který ji i za studené války ochránil před hrozbou z východu navzdory sérii jejích svéhlavých výstupů, koketování s moskevskými diktátory i demonstrativnímu opuštění vojenské struktury NATO v sedmdesátých letech.


Historická skutečnost je taková, že Amerika zachránila Evropu v obou světových válkách, sehrála nenahraditelnou roli při obnově západní Evropy po roce 1945 a poté své evropské spojence po čtyřicet let chránila před hrozící sovětskou invazí, a ještě si za to všechno Američané museli tolikrát nechat vynadat do válečných štváčů. Bez ohledu na vrtochy evropského veřejného mínění však američtí pováleční prezidenti, ať už byla jejich konkrétní taktika jakákoliv, všichni vytrvali v železné zásadě, že komunismu se nesmí ustupovat. Až nakonec v roce 1980 přišel ten, kterého komunističtí propagandisti ocejchovali jako nukleárního hazardéra, ženoucího svět do zkázy, a jemuž intelektuálové z celé západní Evropy neřekli jinak než "kovboj z Hollywoodu". Po deseti letech "uvolňování napětí" Ronald Reagan prohlásil ke zděšení mnoha lidí na Západě i na Východě (přiznám se dobrovolně: ve svých naivních dvaceti letech jsem mezi ně patřil taky), že "detente" je nebezpečný nesmysl, Sovětský svaz je "říše zla", kterou je potřeba rozvrátit, a ne s ní vyjednávat o přátelském soužití, a nejvhodnějším způsobem k její porážce je vyhladovění komunistického systému astronomickými zbrojními náklady. Prosťáček z Kalifornie řekl, že král je nahý, a všichni ho prohlásili za nebezpečného šílence; ale když po osmi letech opouštěl úřad, slavný SSSR byl na kolenou. Byli jsme pyšní na svoji Sametovou revoluci, ale po čtrnácti letech až příliš mnoho lidí netuší nebo není ochotno připustit, že bez biliónů dolarů utracených za americké zbrojení by nikdy nebylo svobodného podzimu 1989.


Evropa se ráda dívá spatra na buranskou Ameriku, aby zapomněla na svou vlastní špinavou minulost: na to, že je kolébkou nejen světové kultury, ale také fašismu a komunismu, a že z ní vzešly dvě světové války, před kterými ji zachránili až vojáci ze zámoří. Nerada mluví o tom, že od konce studené války, kterou přežila v míru jen díky Americe, nebyla schopná samostatně zasáhnout v žádné mezinárodní krizi; a už vůbec nechce myslet na to, kde by dnes byla, nebýt té Ameriky, o níž osvětimský veterán Viktor Fischl nedávno napsal, že je ?poslední nadějí každého, kdo se nechce v noci při každém zazvonění budit hrůzou.? Sarajevo, Verdun, norimberské zákony, ruské gulagy, Treblinka, Jáchymov, Belfast, Srebrenica, Kosovo, a stovky dalších tragédií a zločinů: tohle je ta pravá Evropa, to jsou její skutečné dějiny. To je ta páchnoucí loužička, do které by nafoukaným evropským šovinistům už konečně měl někdo strčit ty jejich povýšené nosy a pořádně jim napráskat na jejich pohodlné zadky, aby se jim v těch krátkozrakých palicích konečně rozbřesklo, že nemají žádné právo povyšovat se nad ty, kteří místo věčnému ustupování zlu jdou nasazovat své životy.


Prosím čtenáře o prominutí za výjimečně ostrá slova; ale jsou chvíle, kdy už je mi opravdu zatěžko s křesťanskou trpělivostí donekonečna poslouchat blábolení lidí, kteří si nevidí na špičku nosu.


Že jsem byl od začátku stoupencem tvrdého postupu vůči Iráku, po tomhle všem asi nemusím vysvětlovat. Neměl jsem pochybnost o odhodlání George Bushe, ale přesto jsem neodhadl závěrečné tempo, kterým celou krizi dovedl k jasnému závěru, a naopak jsem přecenil vychytralost orientálního diktátora, od něhož jsem čekal ještě nějaký lstivý úskok, nebo aspoň včasný útěk do exilu; proto tedy tohle povídání přichází trochu s křížkem po funuse. Přesto ale určitě i teď, když už skoro celý den vybuchují bomby a když se tanky valí do vnitrozemí, stojí za to shrnout hlavní argumenty. Především je třeba znovu říct, co tisícům dobromyslných naivků s transparenty nad hlavami zjevně pořád nedochází, že totiž Saddám Husajn je mimořádně nebezpečný zločinec, který má na svědomí dvě rozpoutané války (proti Íránu a Kuvajtu), genocidu vůči vlastnímu obyvatelstvu (Kurdům na severu a šíitům na jihu), desetitisíce mrtvých, ke kterým stále přibývali další, a udržování celého Iráku v čím dál horší bídě. Pokud by se tohle všechno ještě dalo z cynicky právního hlediska pokládat za vnitřní záležitost Iráku, pak budování arzenálu zbraní hromadného ničení takovýmhle režimem už vnitřní věcí být nemůže; určitě ne po 11. září. Není podstatné, jestli inspektoři něco našli; v zemi velikosti Francie si s nimi mohl diktátor klidně hrát na schovávanou donekonečna. Že měl na začátku devadesátých let zásoby bojových plynů, je ověřenou skutečností; a pokud ani po deseti letech nebyl ochoten ukázat, co se s nimi opravdu stalo, pak o jeho podvodné politice nemůže být pochyb. Stovky tun otravných látek se nemohou beze stopy vypařit, a v přísně řízeném totalitním režimu nemohou ani zmizet bez úřední dokumentace.


Spor se nevedl o nic menšího, než co je vlastně "casus belli" neboli "důvod k válce". Američané tvrdí, že po útocích na New York už není možné nečinně čekat na další teroristický úder, a jestli podle zkostnatělého mezinárodního práva z minulého století není preventivní válka legální (= formálně přípustná), pak je v takovéto situaci přinejmenším podle zdravého rozumu a pudu sebezáchovy legitimní (= logicky oprávněná).


Už mě popravdě trochu unavuje oponovat donekonečna omílanému názoru, že Američanům jde ve skutečnosti jen o ropu. Kdo chce dál používat tenhle hospodský argument, měl by nejdřív vysvětlit, kde byla jaká ropa v Sarajevu, v Kosovu, v Somálsku, na Haiti, kolik je jí v Severní Koreji... a ostatně kde je jaká třeba ve Vietnamu. USA kupovaly od Iráku nějakých 5% své spotřeby ropy, a kdyby jí chtěly dostat víc, nic by nebylo jednodušší, než si ji prostě koupit od Saddáma, který netouží po ničem jiném, než aby jí mohl prodat co nejvíc. Utratit místo toho sto miliard dolarů za válku a riskovat kvůli tomu zášť poloviny světa by byl nejhorší možný obchod, jaký kdy ropná burza viděla; GWB by musel být nejen válečný zločinec světového formátu, jak mu stále předhazují, ale ke všemu i nejneschopnější počtář na západní polokouli. George Bush junior jistě občas rád vyjde vstříc svým starým kamarádům z ropného průmyslu; jenže Amerika je demokratická země a Kongres není klub texaských naftařů. Kdo si myslí, že by kterémukoliv americkému prezidentovi něco takového mohlo projít, má o fungování americké politiky opravdu hodně naivní představu.


Odpůrci tažení proti Iráku představují Ameriku jako zemi, která zničila mír na Středním Východě a rozpoutala agresivní válku. Skutečnost je taková, že v Iráku probíhá válka "nízké intenzity" od roku 1991, kdy byly zřízeny "bezletové zóny" nad jižním a severním Irákem, díky nimž se Kurdové na severu dokáží vlastními zbraněmi ubránit před hrozící genocidou. Vynucování bezletového režimu bylo po léta příčinou neustálých vzdušných šarvátek, ostřelování patrolujících amerických letadel a odvetných náletů na stanoviště střel země-vzduch. K míru má takový stav hodně daleko, nehledě na hroznou bídu, podvýživu a nemoci, kterými v důsledku "nenásilných" sankcí OSN trpěli všichni Iráčané kromě úzké privilegované vrstvy.


V šedesátých letech se na mírových demonstracích často zpíval chorál "Give Peace a Chance", Dejte šanci míru. Je načase změnit refrén té obehrané písničky; já říkám - "Give Freedom a Chance". Svoboda je drahocennější než mír, a skutečný mír bez ní stejně není možný.


Na závěr si zkusím trochu zahrát na proroka; je to pravda hodně riskantní profese, ale jen ať následující týdny ukáží, jestli moje povídání má vůbec nějakou hlavu a patu. Tak tedy:

1. Neberu moc vážně varování koaličních vůdců, že válka může trvat dlouho. Je od nich rozumné, že mírní optimistická očekávání domácí veřejnosti, ale budu hodně překvapen, jestli ode dneška za dva týdny bude ještě v Iráku existovat ozbrojená síla schopná klást spojencům vážný odpor. Iráčané brzo opustí nenáviděného diktátora a nakonec budou spolupracovat se spojeneckými silami, i když často neochotně a s nedůvěrou.

2. Válka nepovede k žádnému džihádu muslimských zemí proti útočnému Západu. Tímhle strašákem nám hrozili už před útokem na Afghánistán; nevěřil jsem tomu ani tenkrát, a tím spíš ne teď.

3. Za dva měsíce ode dneška, možná dřív, budou muset i odpůrci amerického postupu připustit, že v konečném výsledku bylo použití síly lepší než ponechání Saddáma u moci: agresivní režim bude odstraněn a v Iráku začne pod patronátem OSN za asistence amerických a britských vojsk budování takové demokracie, jaká je v dnešní době v arabské zemi vůbec uskutečnitelná.

4. Až válka skončí, dnešní oponenti vojenského řešení, s Francií a Německem v čele, se budou předhánět, aby získali zakázky na obnovu Iráku.

5.Po svržení dnešního iráckého režimu se budeme stydět za naše ústavní činitele, kteří se teď v rozhodující chvíli bezradně dohadují o slovíčka, neschopni se rozhodnout, jestli jsme aktivním členem koalice, spojeneckým státem poskytujícím omezené služby nebo jen zemí pasivně schvalující invazi. Rád bych věděl, kdo vysvětlí našim vojákům v Kuvajtu, čekajícím, až na ně začnou padat rakety plněné otravnými plyny, že vlastně nejsou součástí koaličních ozbrojených sil, ale jen jakousi pomocnou úklidovou četou bez vojenských zásluh a poct. Tohle je zatím nejhanebnější čecháčkovský skandál z celé irácké krize.

6. Dlouhodobým výsledkem rychle vyhrané války bude další ohromný nárůst americké prestiže a vojenské moci, na níž se po zásluze přihřeje i spojenecká Británie. OSN bude nadále fungovat jako mezinárodní vyjednávací fórum díky podpoře USA, které ji po vyhrané válce použijí jako nástroj i fasádu pro poválečnou obnovu. Po velkých nadějích, které do této organizace byly vkládány v devadesátých letech, však role OSN definitivně klesne na pomocnou úroveň, jakou zastávala za studené války. Francie s Německem za svůj váhavý postoj nakonec sklidí ostudu a ztrátu vážnosti po celém světě. A Evropská unie se bude ještě dlouho vzpamatovávat z debaklu, který její "společná zahraniční politika" utrpěla ještě dřív, než vůbec mohla vzniknout.

7. Poválečnou obnovu Iráku budou komplikovat rozbroje mezi jednotlivých národnostmi a sektami, stejně jako napětí mezi Turky a Kurdy, zejména pokud turecká armáda vstoupí do Iráku; nakonec se však podaří zachovat celistvost země, s možnou výjimkou odtržení Kurdistánu.


Přeju rychlý úspěch spojeneckým zbraním a co nejpřesnější mušku všem, kteří se budou pokoušet zasáhnout bojujícího protivníka a ušetřit přitom nevinné civilisty. Říkám tato slova s mrazením v žaludku, protože není lehké veřejně schvalovat rozhodnutí, v jehož důsledku budou lidé umírat. Jsem si ale jist, že nikdo už nemá lepší řešení. Můžeme jen doufat, že trest, jenž brzo stihne krvavého diktátora, bude dostatečnou výstrahou pro ostatní vládce, kteří terorizují vlastní občany a ohrožují sousedy.

Zdravím vás všechny, ať už se mnou dnes souhlasíte nebo jsem vás svými slovy popudil, a těším se, že se zase brzo sejdeme nad příjemnějším tématem.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS