Zajímavosti

* Gamma č. 117 (Pax Americana (I.))

Vydáno dne 09. 03. 2006 (2781 přečtení)

Pax Americana (I.) - situace v Iráku po válce - reakce autora

Můj ctihodný internetový přítel Tajga, takto zásadový odpůrce iráckého tažení, mě nedávno popoháněl - ?kdy bude irácká Gamma??, nepochybně dychtiv okamžiku, kdy se budu muset postavit tváří v tvář svým proroctvím, a také odpovědět na jeho vlastní námitky - budou uvedeny v příloze příštího čísla, kterým už doufám tu iráckou záležitost uzavřeme). Obávám se, že Tajgovo škodolibé očekávání nebude odměněno natolik, jak si představoval, nicméně má rozhodně pravdu, že už je čas. Podívejme se tedy na celou iráckou krizi pohledem generála po bitvě, ať je každému z účastníků vyměřeno, co mu náleží.



Válka v Iráku

Den po zahájení útoku jsem v Gammě109 napsal, že ?budu hodně překvapen, jestli za dva týdny bude ještě v Iráku existovat ozbrojená síla schopná klást spojencům vážný odpor.? Určitě jsem nebyl sám, kdo podcenil odhodlání irácké armády, přesněji těch jednotek, na které se Saddám mohl opravdu spolehnout. První dny potvrzovaly optimistické očekávání; pak ale přišly zprávy o patu u Basry, počtvrté dobytém přístavu Umm-Kasr a vleklých bojích u mostu v Nasíríji, která už měla být bezpečným týlem bleskově postupujících vojsk. Když se pak americké tanky zdánlivě bezradně zastavily před trojměstím Nadžaf, Al-Hilla a Karbala, nevypadalo to dobře. Američtí velitelé začali mluvit o nejméně týdenní "přestávce", z novin se vytratila hlášení o nově dobytých opěrných bodech a válečné zpravodajství zdegenerovalo na monotónní líčení stále těžších náletů na iráckou metropoli uprostřed beznadějně uvízlé poziční války.


Pro nás, kteří jsme invazi podporovali, byly tohle ty nejtěžší dny. Tváří v tvář záběrům hořícího Bagdádu a obrázkům zmrzačených civilistů a mrtvých dětí jsem se ptal sám sebe - ?Proč sakra místo hlavního města nebombardují frontu, aby se konečně pohnuli dopředu? Co je proboha tohle za taktiku, chtějí snad srovnat to město se zemí, aby osvobodili jen hromadu trosek? Copak si nepamatují, že Německo bojovalo i poté, co z měst už zbyly jen rozvaliny? Žádná válka nešla přesně podle plánu, ale kolik týdnů to chtějí takhle protahovat? Saddám musí být svržen, ale kolik mrtvých civilistů ještě dokážu srovnat se svým svědomím? Za jak dlouho přijde ta chvíle, kdy budu muset přiznat, že jsem se mýlil a že s touhle řezničinou už nechci mít nic společného?? Mediální obraz války byl až příliš teatrální a oficiální situační zpravodajství (evidentně úmyslně) natolik nejasné, že jsem nebyl ochoten uprostřed příslovečné "fog of war", válečné mlhy, nahlas vynášet radikální soudy. Nezbylo, než se sevřeným hrdlem den za dnem sledovat špatné zprávy a čekat na obnovení postupu.


Naštěstí se ukázalo, že válka se nevede jen na bitevním poli (kde přece jen probíhala o dost jinak, než by se dalo soudit zejména z českých médií), ale že bude vybojována také na televizních obrazovkách a tiskových konferencích. Šokující "přestávka", která v první chvíli vypadala téměř jako přiznání porážky "bleskové války", nebyla ničím víc než lstí, která oklamala nepřátelské velitele, ukolébané falešným pocitem dočasného bezpečí. Už 31. března Mladá Fronta napsala, že ?jestli takhle vypadá přestávka v boji, pak Alláh buď milostiv iráckým gardistům, až si Američané řeknou, že už je po pauze,? a do deseti dnů režim padl. Trvalo to tedy téměř dvakrát déle, než jsem odhadoval, ale i tak jsem dopadl lépe než mnozí renomovaní odborníci, kteří koncem března prorokovali obléhání Bagdádu až do horkého léta. (Pokud se týče mých ostatních předpovědí, které jsem v Gammě109 učinil, čtenář se může zpětně sám přesvědčit, že žádnou z nich dnes nemusím odvolávat.)


Americký odhad bojových kvalit nepřítele byl značně nepřesný (?tohle je úplně jiný protivník, než proti jakému jsme bojovali na cvičeních,? ozývalo se v prvních dnech z amerických štábů) a Pentagon musel nějaký čas čelit ostrým výtkám, že s nemístnou spořivostí poslal do války nebezpečně slabou armádu. Strategický plán se ale nakonec ukázal být nakolik pružný, že překonal i nepředvídané potíže, ke kterým se přidala také nemožnost zaútočit z tureckého území a vytvořit tak silnou severní frontu, která by byla nepochybně zpečetila Saddámův osud mnohem dřív. Ti, kteří po Afghánistánu ještě jednou zkoušeli předpovídat, že Američané podruhé zabřednou do "vietnamského močálu", se znovu zmýlili. Z čistě vojenského hlediska je očividné, že americké ozbrojené síly podaly výkon, kterému se dnes ve světě nikdo nemůže rovnat - jak početní silou, tak vojenskou zdatností a zejména technickou převahou. Hodnotu rychlého vítězství navíc podtrhuje skutečnost, že ze strany spojenců (Američanů a Britů) byl boj veden s největším možným ohledem k civilistům; těžko by někdo našel příklad války, za níž byl tak nízký poměr ztrát mezi civilisty a bojovými jednotkami, nebo v níž si tak drtivé a přitom přesné bombardování vyžádalo tak malé množství obětí. Na řadě míst spojenci bojovali s "jednou rukou uvázanou za zády", když zejména na jihozápadní frontě během postupu na Bagdád vystavovali vlastní vojáky nebezpečí při obcházení nepřátelských skupin, které nebylo možno zneškodnit bez těžkých ztrát v okolních civilních čtvtích.


Jestliže si američtí vojáci vysloužili za své kvality vysoké hodnocení, v případě politiků a členů zpravodajských služeb už to tak jednoznačné není. Největším diplomatickým kostlivcem, který po celé krizi zbyl ve spojenecké skříni, jsou samozřejmě nenalezené WMD - Weapons of Mass Destruction, které byly od začátku uváděny jako hlavní casus belli - důvod k válce. Není divu, že chybějící zbraně teď odpůrci tažení představitelům aliance otloukají o hlavu při každé příležitosti, tím spíš, když ke všemu mluvčí Bílého domu přileje do ohně amatérským prohlášením, že ?to byl prostě nejjednodušší důvod, na kterém se všichni dokázali shodnout.? Takhle se diplomacie nedělá.


Přesto ani dnes ještě nelze prohlásit tohle odůvodnění války za falešné. Předně, nikdo zatím nemůže vyloučit, že Irák zakázané látky opravdu měl, nebo že budou ještě nalezeny; zemi velikosti Francie není snadné prohledat za měsíc. A za druhé, zdrojů obav a důvodů, proč Saddámovi nevěřit ani slovo, bylo v březnu opravdu trochu příliš, nehledě na předchozí zkušenosti s jeho chováním. Jedním z poučení irácké války pro ostatní podobné režimy je prostě fakt, že v dnešním světě si žádná vláda nemůže dovolit budit u svých sousedů takováhle podezření, zejména pokud je natolik neprůhledná a nedůvěryhodná jako byl Saddámův režim. Jak nedávno řekl Henry Kissinger (americký ministr zahraničí v 70. letech za éry Richarda Nixona), systém mezinárodních vztahů, který byl v Evropě a později ve světě zaveden po "vestfálském míru", jenž uzavřel třicetiletou válku, se v důsledku nových hrozeb zřejmě definitivně blíží ke svému konci. "Vestfálská soustava" znamenala systém rovnováhy sil, ve kterém byly vnitřní věci pokládány za výsostnou záležitost každého národního státu, přinejmenším do doby, než fyzicky napadl své sousedy. V době globálního terorismu se takové ohledy začínají stávat nepřípustným luxusem; kombinaci diktátorského režimu s podezřením na výrobu chemických nebo dokonce biologických či nukleárních zbraní a možné spolupráce s teroristy už prostě nebude možné tolerovat.


Pravda je, že problém s chybějícími důkazy už začal mnoho lidí v CIA znepokojovat natolik, že bylo zahájeno vnitřní vyšetřování (do něhož se už mezitím zapojil i Kongres), které má objasnit, do jaké míry byly zpravodajské informace poskytované Bushově exekutivě spolehlivé a kolik jich bylo přikrášleno v důsledku politického nátlaku hodnostářů stojících mezi zpravodajci a presidentem. Existují náznaky, že zejména ministerstvo obrany v čele s jestřábem Donaldem Rumsfeldem nemá v téhle věci úplně čisté svědomí, a v minulých dnech se už ozvaly hlasy některých zpravodajců, stěžujících si na politiky, kteří od nich chtěli informace potvrzující jejich vlastní přání. Rozruch, jaký tahle záležitost vyvolala v americkém tisku, ukazuje, že si všichni zúčastnění dobře uvědomují vysokou závažnost tohoto problému. (Stejná diskuse, jak můžeme slyšet, mezitím začala i v Británii.)


Nejhorší pohroma, jaká může postihnout výzvědnou službu - bez ohledu na to, jakému režimu slouží - je manipulace se zpravodajstvím pod politickým nátlakem. Klasickým příkladem je německý Abwehr, který tato smrtelná choroba během druhé světové války ochromila natolik, že brzy nebyl schopen dělat o mnoho víc než dodávat údaje potvrzující Vůdcovu "geniální intuici" - s náležitě katastrofálními následky pro německé ozbrojené síly.


CIA není spolek padouchů v černých brýlích, jejichž šéf si jezdí prstem po roztočeném glóbusu a přemýšlí, kde by se hodilo rozpoutat další válku nebo zinscenovat vojenský puč. Je to profesionální zpravodajská organizace se všemi kvalitami i neduhy, které k tomu patří. Slouží výkonné moci nejsilnější demokratické velmoci, a jako taková má mimořádnou odpovědnost. Nebude-li příště možné věřit jejím informacím, může to těžce ohrozit rozhodovací schopnost americké exekutivy a především věrohodnost americké argumentace v jakékoliv další krizi. To by byla velmi špatná zpráva pro celý demokratický svět.


Vyjděme tedy z dosavadní neexistence hmatatelných důkazů a předpokládejme, že se v konečné instanci vyplní skeptické předpovědi odpůrců války - že totiž Saddám zakázané zbraně opravdu neměl. Šlo v takovém případě opravdu o agresi amerického ropného kapitálu proti mírumilovnému Iráku?


Snad každý z nás v posledních týdnech viděl svědectví o zločinech iráckého režimu; mučení v přeplněných věznicích, únosy, plynové útoky na kurdské vesnice, političtí vězni schovávající se před zatykačem po léta ve sklepě; dokonce i vězení pro děti, které nechtěly vstoupit do Saddámovy mládežnické organizace. Na šiítském jihu se objevují stále nové hromadné hroby, a nejsou v nich jen popravení povstalci; v jednom z nich Britové našli i zastřelenou ženu, která ještě svírala v náručí nemluvně. Je třeba pokračovat dál? Tohle je režim, za který naivní pacifisté ve svatém protiamerickém nadšení chodili orodovat na mírové demonstrace. Jestli i teď trvají na tom, že válka proti Saddámovu Iráku byla nespravedlivou agresí, musejí prohlásit, že by bylo lepší, aby se takové věci děly dál. Takovou důslednost ovšem od stoupenců prostoduchého pacifismu nelze žádat. Většinou odpovědí, že Američané měli Saddáma svrhnout "nějak jinak", třeba atentátem nebo palácovým pučem. Těžká diskuse, když si někdo představuje CIA podle komunistické propagandy jako firmu, která pořádá státní převraty jak vánoční besídky, do čtrnácti dnů po objednání.


Kdyby to bylo tak jednoduché, byli by už všichni diktátoři v zaslouženém důchodu. Koneckonců je dobře známo, že i samotná válka začala zcela proti původním plánům právě pokusem o atentát na zločinného despotu, když CIA dostala informaci, která vypadala jako "target of opportunity" - cíl nečekané příležitosti. Jak víme, Saddám byl tenkrát rychlejší než bombardéry, a podle všeho se zdá, že stejně málo úspěšné byly i další pokusy o jeho život v průběhu války. O to obtížnější by to samozřejmě bylo v době míru; a to nemluvím o povyku pro porušování mezinárodního práva, který by okamžitě spustili právě ti, co dnes po bitvě tuhle metodu doporučují. Dobře si pamatujeme rozčilené protesty legalistů1), komunistů a kšeftařů s atomem, když v sedmdesátých letech izraelské letectvo zničilo téměř dostavěný irácký reaktor v Osiraku. Nebýt toho, mohla už dnes al-Kajda patřit mezi jaderné mocnosti.


Na závěr dnešního čísla přidám ještě dva irácké vtipy ve volném tlumočení z časopisu Newsweek International. Ten první je předválečný:

Sedí takhle Saddám Husajn odpoledne na terase s ministrem propagandy a ministrem zahraničí, když se na obloze objeví hejno divokých hus. ?Hele, večeře,? povídá ministr propagandy. Sáhne po svém kalašnikovu, vypálí na ptáky dávku, ale mine. Stejně se vede jeho kolegovi. Saddám znechuceně sleduje křivou mušku svých podřízených: ?To je hrůza, o všechno abych se tady staral sám!? Sáhne po svém kalašnikovu, vypálí další dávku a mine taky. Na terase zavládne trapné ticho. Po chvíli ministr propagandy ukáže na oblohu: ?Podívejte, zázrak! Mrtví ptáci létají!?

Jeden ze Saddámových generálů byl natolik neopatrný, že tenhle vtípek vyprávěl ve společnosti skládající se z lidí, o nichž se domníval, že jim může důvěřovat. Jeden z nich byl k jeho smůle agentem tajné policie. Generál - stejně jako jeho bratři a švagrové - nepřežil barbarské mučení, kterému musely povinně přihlížet manželky odsouzených. Vlastní mínění bylo v Iráku před válkou velmi riskantní vymožeností. O tom se přesvědčili například i mnozí egyptští dělníci, kteří přijeli do Iráku za prací, aby se vrátili domů v rakvi s kulkou v hlavě - jen za to, že na fotbale fandili týmu, který porazil oblíbené mužstvo Saddámova syna Udaje.

A ještě jeden, tentokrát už poválečný: Ptá se novinář v Bagdádu Iráčana a jeho čerstvě dorazivších hostů z USA a Afghánistánu, jaký mají názor na časté výpadky elektřiny, které teď Bagdád postihují. ?Co je to výpadek elektřiny?? ptá se Američan. ?Co je to elektřina?? zajímá se Afghánec. ?Co je to názor?? vyzvídá Iráčan.

Dnes už naštěstí v Iráku vlastní názor není důvodem k vyříznutí jazyka - a není to zásluhou těch, kteří na jaře projevovali takovou péči o světový mír. O nich příští týden - a bude při tom nevyhnutelně řeč o Evropské unii. Bez ohledu na to, kolik nelichotivých výrazů na její adresu mi při té příležitosti přijde na jazyk, nic to nemění na tom, že pro Českou republiku není místo nikde jinde než v tomhle hašteřivém spolku. Evropa už je prostě taková, a jestli se nám někdy její způsoby nelíbí, vždycky je budeme moci snáz ovlivňovat zevnitř než zvenčí. Jakkoliv jsem se po euro-americkém handrkování nad iráckou krizí asi změnil z eurooptimisty v nejlepším případě na eurorealistu, stejně zítra nemám jinou volbu než říct jednoznačné ANO. Referendum je příliš důležitá výhybka na trati osudu, než aby bylo možno váhat kvůli přechodné roztržce - nebo jiným malicherným námitkám. Ještě trapnější by bylo zůstat doma a dát najevo, že je nám to jedno, protože vlastně nevíme, co chceme. Jednou máme konečně možnost sami rozhodnout o svém osudu; řekněme tedy každý své slovo, ať už bude jakékoliv.

(dokončení příště)

1) legalista = stoupenec dogmatického dodržování formálního práva bez ohledu na argumenty morálky a zdravého rozumu





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS