Zajímavosti

* Gamma č. 118 (Pax Americana (II.))

Vydáno dne 09. 03. 2006 (2985 přečtení)

Pax Americana (II.) - situace v Iráku po válce - reakce autora (závěr)

V předchozím čísle jsem se zmínil o pochybnostech, které provázejí zpravodajské informace, jimiž se odůvodňoval útok na Irák. Dal jsem také zřetelně najevo, že i v případě jasné neexistence důkazů o vývoji zbraní hromadného ničení (a bez ohledu na nenapravitelné škody na důvěryhodnosti západních tajných služeb, ke kterým by takové zjištění vedlo) nemám problém s ospravedlněním války, která svrhla jeden z nejkrvavějších režimů dnešního světa.



Válka v Iráku

Jedním z mýtů, který v některých kruzích nadále přetrvává, je představa, že agresivní a chamtivá americká vláda spolu se svými britskými nohsledy rozpoutala válku proti mírumilovné zemi. Skutečnost je taková, že Irák v nedávné minulosti dvakrát barbarským způsobem napadl své sousedy a že v této zemi do dubna panoval režim, který vedl válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Samotná OSN zacházela s Irákem jako s agresorem, když mu odpírala svobodný obchod a po léta udržovala Iráčany v čím dál horší bídě. V polovině března se nerozhodovalo mezi válkou a mírem, ale mezi rychlým chirurgickým zákrokem nebo pokračováním vleklé války nízké intenzity mezi Saddámovým režimem na jedné straně a mezinárodním společenstvím a iráckým lidem na druhé straně. Tragédie této volby byla v tom, že žádná z obou možností nebyla bez obětí. Prezident Bush a premiér Blair o své újmě zvolili rychlé řešení, a nikdo, kdo není zaslepen nevyléčitelným antiamerikanismem, snad už dnes nemůže pochybovat o tom, že v konečném součtu to tak bylo lepší.


Není sporu o tom, že se Američané a Britové dopustili po válce závažných chyb a nejspíš i nedbalosti, když nedokázali včas zajistit pořádek a zabránit rabování. Bylo ovšem těžké předvídat tak naprosté zhroucení civilizované společnosti a pád obecné morálky na úroveň doby kamenné; je to jen další důkaz, jak hrozné škody na Iráčanech napáchal starý režim, který je naučil chápat celou společnost jako nepřítele, od kterého je třeba za jakoukoliv cenu ukořistit, co se dá. Napravit spoušť v hlavách lidí bude určitě těžší než zamést trosky z ulic a opravit vyrabovaná muzea. Ostatně i v tomhle ohledu se ukázalo, že média ráda přehánějí; jak se teď ukazuje, z údajně nenávratně zničených starověkých památek už se mezitím našlo 98% exponátů. Není tomu tak dávno, co si komentátoři unisono rvali vlasy nad neodčinitelným kulturním zločinem americké armády, která svou nedbalostí dopustila nenapravitelné škody. Jenže vyšetřovatelé se rychle dali do práce a z "navěky ztracených pokladů" je už jen další prasklá bublina. Nebude poslední.


Válka skončila, a bez ohledu na pokračující záškodnické akce Saddámových věrných se Irák pomalu stává normální zemí; začínají opět fungovat školy a nemocnice, státní zaměstnanci zase dostávají plat, a v Bagdádu vychází několik desítek novinových titulů; většina z nich dost kritická k americkým správcům. To je snad nejdůležitější příznak nových poměrů.


Až budou zneškodněni povstalci napadající americké hlídkové síly, Irák se přidá na seznam zemí, kde zavládl "Pax Americana", americký mír. Německo, Japonsko, Grenada, Haiti, Bosna a Hercegovina, Kosovo; to jsou země, které vděčí americkým ozbrojeným silám za svržení diktátora nebo ukončení občanské války. Zkušení komentátoři se shodují v tom, že mnohem důležitější než vítězství ve válce bude "vyhrát mír" v Iráku a že definitivní zhodnocení výsledku invaze nebude možné vynést dřív než za pět, možná deset let.


Uprostřed válečné vřavy nebylo mnoho času zdůrazňovat, že v Iráku se hraje o mnohem větší sázku než svržení jednoho diktátora nebo pár miliard barelů ropy. V arabském světě dnes neexistuje ani jeden skutečně demokratický stát. Známý bonmot říká v narážce na Německo a Japonsko, že nejrychlejší způsob, jak dospět od diktatury k demokracii a prosperitě, je vyprovokovat válku s Amerikou a nechat se od ní porazit. Pokud to tak dopadne i v Iráku, může to způsobit historický obrat v celé oblasti, a jisté náznaky změn se už začínají objevovat. Přinejmenším na palestinskou administrativu mělo Saddámovo svržení zřetelně civilizující vliv už teď, když v čele samosprávy nahradil kultivovaný Mahmúd Abbás profesionálního teroristu Jásira Arafata. Jestli to konečně povede k nějakému pokroku v mírovém procesu, musí se teprve ukázat.


Jako jednoznačný stoupenec zásahu proti Saddámovu režimu přijímám morální spoluodpovědnost za každého mrtvého, jehož život si válka vyžádala a za všechno utrpení, které způsobila. Stejně tak ale musejí dřívější zastánci diktátora srovnat se svým svědomím vraždění, útlak a bídu, které by bez osvobozujícího úderu bývaly mohly pokračovat ještě řadu let. Co se mě týče, nemám pochybnost o tom, která miska vah u tohohle soudu převáží.


Druhá válka v Zálivu, jak se jí dnes říká, nastavila každému nemilosrdné zrcadlo, a co v něm spatřila Evropa, nebyla pěkná podívaná. Bojácná váhavost, sezení na dvou židlích, morální slepota, zrada spojence (způsob, jakým v této krizi západní Evropa zacházela s Tureckem, byl prostě ostudný), arogance zakomplexované mocnosti vůči novým partnerům z východu, vypočítavost a zbabělost, a po bitvě nakonec trapné vysvětlování zámořským partnerům, že ?my jsme to tak vlastně nemysleli, tak se opravdu omlouváme, a teď jestli bychom tedy mohli také dostat nějaké ty zakázky na poválečnou obnovu...?


Člověk, který má jakési ponětí o nedávných dějinách, může jen zděšen zírat na zmatení pojmů, kterému propadla "stará Evropa" - ta, která se v tomto sporu postavila proti Americe. Krvavý diktátor byl vydáván za nevinného beránka, jenž marně předkládá důkazy o své bezbrannosti; demokraticky zvolený a kontrolovaný president byl přirovnáván k Hitlerovi, osvobození bylo nazýváno okupací a proti genocidě se mělo bojovat domluvami. Tohle není jedenadvacáté století, to jsou znovu třicátá léta. Vypasené, zpohodlnělé a bezbranné demokracie, škudlící na vlastní obraně a neschopné rozhodné akce, které znovu dávají najevo každému diktátorovi, že budou snadnou kořistí kohokoliv, kdo o to bude stát. Evropa má jediné štěstí, že ji dnes neohrožuje žádná významná mocnost; protože nemít za zády Ameriku, která trpělivě snáší její hysterické scény a ze setrvačnosti a zvyku ze "studené války" nad ní dál drží ochrannou ruku, byla by znovu vydána napospas prvnímu kolemjdoucímu násilníkovi. Nedokázala si udělat pořádek ani na vlastním dvorku, když v Bosně a v Kosovu nechala bezbranné civilisty napospas vraždícím bandám, ale přesto si chce vytrucovat nezávislost na Atlantické alianci prostřednictvím bezzubé "Evropské armády", na kterou beztak není schopná ušetřit a jejímž největším zastáncem je samozřejmě Paříž. Pámbu nás ochraňuj, jestli naše bezpečnost bude znova záviset na armádě, které budou velet francouzští generálové. To už tady jednou bylo.


Všechno, co bylo řečeno o Evropě, platí samozřejmě i o České republice. Výjimkou je jen zásadový postoj Václava Havla, který svým jasným prohlášením těsně před odchodem ještě stihl prokázat zemi poslední presidentskou službu; několik set neohrožených mužů a žen, kteří daleko od domova plnili svou povinnost a reprezentovali nás lépe než všichni politici (kteří mezitím spojencům ze všech sil vysvětlovali, že ti vojáci tam vlastně nejsou, ne doopravdy); k tomu několik málo státních činitelů, kteří rozeznali skutečný národní zájem, a menšina občanů, kteří se nenechali umluvit bojácnými politiky a škarohlídskými médii. To ostatní bylo už zase jen čecháčkovství v nejhorším smyslu toho slova, v čele s presidentem, který si musel ráno přečíst průzkum veřejného mínění, aby věděl, co má večer povídat na náměstí. (Španělský premiér, jehož spoluobčané nebyli příliš nakloněni proamerickému postoji jeho vlády, nedávno zopakoval starou pravdu, že skutečný státník nedělá to, co mu zítra přinese popularitu, ale co pokládá v dlouhém běhu za dobré pro svoji zemi. ?Nepředpokládám, že mě voliči zvolili proto, abych chodil v čele pouličních manifestací.?) Není náhoda, že nejráznější zákrok během celé irácké krize podnikly naše chrabré bezpečnostní síly proti těhotné Iráčance, která sem přijela léčit invalidního synka; musela být opravdu velkým nebezpečím pro tenhle roztřesený stát.


Skutečným vrcholem té české frašky bylo neuvěřitelné dohadování o vojenské nemocnici, k jejímuž vyslání na pomoc potřebným se naši poslanci ve své nepostižitelné moudrosti nechali umluvit až poté, co je iráčtí partneři čtrnáct dní přesvědčovali, že si to opravdu nebudou vykládat jako akt okupace a schvalování agresivní války. Tohle už není Kocourkov, ale absurdistán na druhou. Pár iluzí o tomhle národě a jeho parlamentu po letošním jaru ještě mám, ale mnoho už jich nezbývá.


Když John Kennedy v roce 1961 uprostřed berlínské krize přiletěl do obklíčeného Západního Berlína, řekl tehdy jeho obyvatelům, že každý člověk na celém světě, který se v tu chvíli postaví na obranu svobody a demokracie, je Berlíňan. ?Ich bin ein Berliner!? zakončil tenkrát svoji řeč, a jásající Berlíňané věděli, že nebudou ponecháni napospas.


Bez ohledu na to, kolika z nás se to nelíbí nebo si to nechceme připustit, tvrdá pravda je, že žijeme ve velmi nebezpečném světě. Irácká krize nebyla poslední, během které se demokratický svět musel postavit tyranům a teroristům. Írán, po léta osvědčený zásobovač islámských atentátníků, provozuje jen špatně maskovaný program vývoje jaderných zbraní, a Severní Korea už zcela otevřeně pohrozila atomovým úderem na své sousedy. Ostatně její rakety, pokud jsou odhady CIA správné, by už dnes doletěly třeba i do Evropy. Čekají nás napínavé časy.


John Kennedy dal kdysi v Berlíně slib jménem nejsilnější velmoci; já můžu mluvit jen za svoji bezvýznamnou osobu. Přesto však, ještě dřív, než začne ta příští krize, během které bude Amerika zase tahat kaštany z ohně za ty, co na to nemají nervy, říkám bez patosu a s vědomím všech důsledků - ?I am an American.?


Tohle je pro tuhle chvíli moje howgh k celé té irácké záležitosti, kromě níže přiložené reakce na čtenářské dopisy. A jinak... ano, jsme v EU. S výjimkou oficiální show na Hradě se nikde nekonaly žádné velké oslavy, a vzhledem k převážně sociálně-byrokratickému charakteru Evropské unie to není překvapující. My, kteří jsme šli říct "ano", jsme po vyhlášení výsledků cítili spíš úlevu než euforii; celou dobu jsme věřili, že Češi dokáží udržet kormidlo v kursu až do konce, ale jistotu nemohl mít nikdo. Co jsme se tedy o sobě dozvěděli tentokrát? 42% obyvatel ČR se cítí být certifikovanými Evropany, necelých 13% je proti a 45 procentům je to fuk nebo jsou líní dojít do volebního střediska, anebo si řekli, že to dobře dopadne i bez nich. Ti poslední měli tentokrát pravdu, ale neměli by na to spoléhat pokaždé; jednou by se po nedělním návratu z chalupy mohli dočkat nepříjemného překvapení. Překvapení mi naopak nepřipravil pan president, který zas jednou místo smysluplného sdělení a jasného postoje poučil občany o vlastní neomylnosti (?neprozradím, jak jsem hlasoval, ale určitě jsem hlasoval správně!?). Takhle chytrou hlavu státu bych uměl dělat taky. Hlasování je tajné proto, aby nebylo možné dělat nátlak na prosté občany. Politik obecně a zejména president není prostý občan; dobrovolně se stal veřejnou osobou, aby užíval prestiže, moci, peněz a pohodlí s tím spojeného, a je placen za to, aby nosil na trh když už ne kůži, tak aspoň vlastní názor. Nedokáže-li ani to, je na Hradě zadarmo drahý a plete si službu státu s privilegovanou prebendou na vyhlídce nad řekou.

V příštích několika číslech se zase vrátíme na oblohu, byť zatím jen tu hodně blízkou. Krátkým miniseriálem bych rád po delší době potěšil příznivce letecké techniky, protože tentokrát nás čeká povídání o jednom z mých opravdových miláčků 8-)





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS