Zajímavosti

* Gamma č. 118_dopisy (Pax Americana)

Vydáno dne 09. 03. 2006 (3140 přečtení)

Pax Americana (II.) - dopisy a reakce čtenářů

Milan Š.
Na první GAMMU jsem nestihl reagovat. Ale souhlasím s tebou.
Nyní je zajímavé číst názory tvých přispěvatelů. Protože jsem neposlal svůj příspěvek včas, není správné nyní kritizovat, co napsali jiní.
Pouze mne překvapila velká část kladných reakcí. Čekal jsem mnohem větší odpor proti tvému článku. Myšák mne nepřekvapil, ale ostatní ano. Je to asi tím, že GAMMU čtou lidi podobně smýšlející.


PS. Můj stručný názor je: Argumenty proti válce jsou na stejném základě jako za komunistů, argumenty o plánech západu na rozpoutání 3.světové války. Pro mne je o to zábavnější, že lidé občas použijí i prakticky stejné formulace jako dříve komunisti. Lidé zapomínají :-)



Válka v Iráku

*************************************************************************

Pavel V.
Počítej mě mne mezi své stoupence. Tvé argumenty jsou jasné, líp bych to nevyjádřil.
Současná vlna antiamerikanismu nemá racionální opodstatnění. Přiznám se, že za mlada jsem nepatřil k velkým příznivcům USA a například Ronalda Reagana jsem zpočátku považoval za válečného štváče. Přeci jenom těch pár chvilek tajného poslechu BBC a VOA nemohlo vyvážit desítky let socialistické propagandy valící se na nás ze všech stran. I když jsem té propagandě nechtěl věřit, stejně něco podvědomě do hlavy prosáklo. Teprve po pádu totality, s rozšířením informačních možností, jsem si uvědomil, že ten Reagan měl vlastně pravdu.
Nedávno jsem četl na Neviditelném psovi úvahu o jednoduché "kovbojské" Bushově povaze. Autor tam došel k závěru, že toto "kovbojské" chování je morálně správné a já s tím plně souhlasím. Vždyť správný hrdina westernu se nebude nečinně dívat, jak padouch ubližuje nevinným, ale vytasí kolt a bude s ním bojovat. Zatímco evropští intelektuálové a míroví aktivisté planě žvaní, američtí kovbojové za ně bojují.
K námitkám, že to Američané dělají jen kvůli ropě, je potřeba se trochu ohlédnout do historie.
Nenapadá mne za poslední půl století žádný příklad země, kterou by Američané přepadli, okupovali a oloupili (i když mohli). Naopak, jak kdosi vtipně poznamenal, nejlepší kšeft, jaký může nějaký stát udělat, je prohrát s USA válku. Vždyť největšího rozkvětu a blahobytu za celou svou historii dosáhlo Německo a Japonsko právě po americké "okupaci". Gammě zdar!


*************************************************************************

Hanka Š.
Rada bych se dostala do rozdelovniku na Gammu, pred nejakou dobou jsem par exemplaru videla a moc se mi to libilo ! Jsem absolutni zelenac v teto tematice ale bavi si o tom obcas neco precist.

S pojednanim o valce naprosto souhlasim !!!


*************************************************************************

Aleš L.
Až teprve dnes jsem dočet gammu 109. Přiznám se, že podle názvu se mi do jejího čtení moc nechtělo - očekával jsem tvrdý pacifistický názory, a těch už sem pře(ale jo!)žranej! G110 jsem ještě nepřelouskal a jsem zvědavej na názory, ale musim Ti říct, že s Tebou v Tvých názorech plně souhlasim, a myslim si, že by si G109 mělo přečíst víc lidí, aby se jim otevřeli oči! Musim se taky přiznat, že díky mediální antiválečný propagandě, mi už začínala moje víra v tohle menší zlo nahlodávat, ale teď je vše zase OK:)
Měj se dobře...


*************************************************************************

Milan Š.
Myslím, že s WMD je to těžké.
Kdysi jsem slyšel názor od nějakého specialisty na Blízký Východ, že když dostane absolutní moc a území o velikosti Francie, tak tam dokáže schovat 100 těžkých nákladních vozů aniž by je někdo dokázal najít jinak než náhodou.
To je asi bohužel pravda.
Jinak i bez nalezení WMD s úderem na Irák souhlasím.


*************************************************************************

Myšák(Gamma117)
Demagogie nejvyššího kalibru..... Vysmívat se pacifistům, že určitě svým pacifismem nemyslí na zavražděné děti v Iráku.....

To si nikdo nikdy nepřál, já jsem rád, že Saddám už nemůže dělat, co dělal, ale nebyl vůbec dokázán prvotní důvod k válce a to otázka existence zbraní hromadného ničení, pokud to nakonec omlouváš co kladného to přineslo iráckému lidu, pak je to vážně demagogie a od Tebe bych ji nečekal.....Myslel jsem, že budeš snažit být víc objektivní, ale jak je vidět člověk nerad přestává obdivovat něco nebo někoho, co obdivuje dlouho.....


Můj obdiv k Americe nikdy nebyl nekritický, a jestli se ukáže, že to s těmi WMD byla opravdu bouda, budou u mě mít hodně velký vroubek. V téhle chvíli je předčasné dělat konečné závěry - a ochotně připouštím, že jako stoupenec celé akce jsem zneklidněn rozporem mezi původním tvrzením a dosud zjištěnými fakty, stejně jako se zatím nepříliš obratným řízením civilní správy. Ale s definitivním hodnocením si počkejme na výsledky dlouhodobějšího průzkumu a na postup rekonstrukce Iráku; řekněme třeba do roka. Pak se ochotně nechám usmažit na vlastních vyvrácených argumentech.

Mimochodem jistě ti neunikla asi před týdnem nebo dvěma zpráva, že OSN pověřila USA a GB dočasným zpravováním iráckých ložisk ropy.............2 věci mi na tom vadí :
1) šlo nakonec přece jen o ropu (zatím nedokázal nikdo opak)
2) OSN se hodí jen pro legalizaci toho, co se hodí, jinak se rozhodnutím OSN neřídí...
Mohl bych pokračovat


Neunikla.

1) Někdo teď iráckou ropu spravovat musí, a jelikož Iráčani (pochopitelně) toho v téhle chvíli nejsou schopni, musí to někdo dělat za ně. A žádat od Američanů, aby to svěřili třeba Francii, by asi po tom všem bylo opravdu trochu těžké. Neptejme se, kdo ropu teď přechodně spravuje, ale sledujme, kam půjdou příjmy z prodeje. To je konečné kritérium poctivosti amerických úmyslů.

2) OSN nikdy nebyla ničím jiným než místem k diskusi a občas i ke zformulování společného stanoviska. Představy o její roli jako "světové vládě" nebo i jen autoritativním arbitrovi konečné instance patří do říše fantazie.

*************************************************************************

Nejobsáhlejší reakci na Gammu109 poslal Tajga. V nezkráceném znění zde jeho dopis uvádím, včetně svých odpovědí vložených přímo do textu:

(Tajgův text kurzívou, reakce JP kolmým písmem)

Teprve dnes [Tajga poslal svoji reakci ještě před koncem války; zpoždění je na mé straně 8-( ] mám chvilku času usednout ke klávesnici a napsat pár řádků jako reakci na tvůj vojensko-politicko-ekonomicko-válečný rozbor celé situace kolem Iráku a americké agrese na jeho území. Ano, čteš správně, agrese, protože v mých očích nejde o nic jiného. Ale k tomu se dostanu později.

Znovu a podrobně jsem si přečetl Gammu109 a přiznám se, že jse strnul ještě větší hrůzou, než když jsem ji četl poprvé - poněkud rychle a zběžně. Ani tak ne proto, CO se tam přímo píše. Spíš jsem se zhrozil toho, jakými různými způsoby se dá vykládat historie a k jakým závěrům se dá dojít.

Historie je jen jedna. Příčiny, proč se stalo to či ono, byly také nějaké a zcela určité. Ovšem viděno očima dnešního člověka, ať už sečtělého a historie znalého, nebo laika - vždy se jedná a vlastně nutně musí jednat o pohled z dnešního hlediska. Víme toho sice o historii hodně, ale zároveň do svého vidění historie vkládáme svůj pohled na svět a také a zejména kus sebe sama.

Začnu u zmiňovaného Neville Chamberlaina. Tento muž kromě již uvedené věty ?Přivezl jsem mír pro naši dobu? prohlásil také mimo jiné, snad aby ospravedlnil své černé svědomí, že "Anglii nemůže zajímat osud malé neznámé země uprostřed Evropy" (nejde zcela určitě o přesný citát, ale smysl jsem doufám vystihl). Západní mocnosti nás v roce 1938 prostě nechaly napospas Hitlerovi. A to zcela zjevně nikoli proto, že by pacifisticky ladění politici couvali před německým diktátorem, ale právě proto, že se snažili Hitlera nasměrovat na východ, sami se bezpečně cítící za Maginottovou linií (Francie) a kanálem (Anglie). Historie jim ovšem ukázala, že se přepočítali a dopustili se tragického omylu. Ale ani ve chvílích, kdy padaly bomby na polská města a německé tanky drtily polskou kavalérii, se nedokázali angličtí a francouzští politici odhodlat k něčemu většímu, než bylo doslova jen symbolické vyhlášení války Německu. Chci tím jen říct, že se určitě nejednalo o žádný pacifismus a snahu zabránit válce, ale o prachsprostou kalkulaci ve stylu ?když se dva perou, třetí se směje?. Kdyby se Hitler v roce 1938 obrátil na západ místo na východ, Francie a Anglie by určitě nevyjednávaly do poslední chvíle, ale bránily by svou vlastní kůži. Takže zmiňovat v téhle souvislosti pacifismus je nesmysl.

Anglie s Francií couvaly před nátlakem mocností Osy od samého začátku, tj. od zahájení japonské agrese proti Koreji a Číně začátkem třicátých let, a obětovaly agresorům nejen Československo v roce 1938, ale také v roce 1935 Etiopii a o čtyři roky nato Albánii. V těchto čtyřech případech nešlo o žádnou kalkulaci, ale obyčejné skrblictví (Winston Churchill byl jedním z mála volajících na poušti, kteří se od nástupu Hitlera vytrvale dožadovali znovuvyzbrojení) a z toho plynoucí slabošství, ústupnost a zbabělost západních vlád; jiným slovem pacifismus. Když se Hitler na jaře 1940 skutečně obrátil na západ, Belgie se zhroutila během několika dnů, rezignujíc v čele s králem na jakoukoliv možnost dalšího odporu i přenesení vlády do zámoří, a Francii totéž netrvalo o mnoho déle, když se její armáda, početně ne o mnoho slabší než německá, morálně zcela rozložila, zatímco politické vedení odmítlo všechny nabídky britských "válečných štváčů" a dalo přednost kolaboraci s Němci. To byl obraz zdegenerovaných, bezzubých demokracií, neschopných bránit nejen spojence, ale ani svou vlastní existenci. Zcela jiný pohled poskytovalo například Norsko a Holandsko, jejichž vlády i králové po nevyhnutelné porážce slabých domácích armád uprchli do Británie, odkud organizovali další boj, jakkoliv v té chvíli zdánlivě beznadějný. O Britech pak není třeba dlouho mluvit; většinu z nich z pacifismu vyléčilo už obsazení zbytku Československa, tj. porušení mnichovské dohody necelého půl roku po jejím podepsání, a ty ostatní pak přepadení Polska (tomu Británie nemohla přijít na pomoc prostě proto, že vinou předchozí pacifistické politiky její spíše symbolická pozemní armáda v té chvíli nebyla schopná akce, která by stála za řeč). Debakl v norské kampani, který byl evidentním plodem ještě předválečného zanedbání obranných potřeb, se pak stal posledním hřebíkem do Chamberlainovy politické rakve. Když německé tanky proudily přes Belgii do Francie, klíče od Downing Street už konečně přebíral Winston Churchill: příliš pozdě pro celou Evropu, přece však ještě včas aspoň pro Anglii. Ale o tom všem možná někdy jindy; bylo by to také zajímavé povídání.

Ohledně "prachsprosté kalkulace" západních mocností na účet Německa a SSSR si troufám tvrdit, že nápad počkat, než se armády gangsterských režimů pobijí mezi sebou, by sám o sobě zas tak sprostý nebyl; potíž byla v tom, že byl jednak naivní (protože oba diktátoři nic takového neměli v úmyslu) a navíc cynický, protože kvůli němu byli z taktických důvodů obětováni dva spojenci (ČSR a Polsko). Jak by o tom řekl Napoleonův vychytralý ministr zahraničí Talleyrand - ?bylo to horší než zločin: byla to chyba.? Churchillův zásadový postoj se ukázal prozíravější, byť také nepostrádal prvek Realpolitik (?kdyby Hitler vtrhl do pekla, přinejmenším bych se v Dolní sněmovně příznivě zmínil o Luciferovi,? řekl 23. června 1941 po přepadení SSSR).

Kde byla v této době Amerika? Netvrdím, nikdy jsem netvrdil a z duše se mi protiví tvrdit, že Amerika má nést tíhu všech hříchů tohoto světa. Ale prostě a jednoduše v této době, kdy se na starém kontinentu schylovalo k masakru 20milionů, nebylo Ameriku jednoduše vidět. Proč? Odpovědˇ je zcela jednoduchá. Za velkou louží bylo ještě bezpečněji než na ?Maginotkou? nebo kanálem. Ovšem jen do té doby, než Japonsko coby spojenec Německa zlikvidovalo podstatnou část americké námořní flotily na Pearl Harboru. Zní to sice nelidsky, ale co je to necelých 4000lidí v Perlové zátoce proti statisícům a milionům na východní frontě? Teprve poté Amerika s hrůzou zjistila, že se jí tahle válka taky může týkat. A nemůžu si prostě pomoci - Amerika nejen že tuhle válku nerozhodla, ale nevstoupila do ní ani proto, že by Američanům byl a je jakýkoli pacifismus cizí. Amerika prostě do ní vstoupila proto, že se najednou na vlastní kůži přesvědčila, že může jít o její vlastní zájmy a Američanům o jejich krky. Nebýt toho zdrcujícího útoku na Pearl Harbor, Amerika by dál dělala mrtvého brouka s tím, že se jí to netýká.

Tajgo, při vší úctě a přátelských citech, které k Tobě chovám, tohle je buď demagogie nebo neznalost dějin, a budu na to v (doufám) dohledné době reagovat samostatným číslem na toto téma. Tady řeknu jenom tolik, že tenkrát (a ostatně ani dnes) nebyla žádná jedna "Amerika", ale zjednodušeně na jedné straně izolacionisté, zděšení cenou, kterou Amerika zaplatila za to, že Evropu v roce 1917 vytáhla z bryndy, kterou si Starý svět sám navařil, a proti nim intervencionisté v čele s Rooseveltem, kteří byli nejpozději od pádu Francie v červnu 1940 přesvědčeni, že Amerika nemůže stát stranou a nečinně přihlížet například okupaci Británie. Roosevelt navzdory sveřepému odporu izolacionistického Kongresu vytrvale kormidloval USA do války po boku Británie, a například v Atlantiku byla Amerika s Německem de facto ve válečném stavu už půl roku před Pearl Harborem. A že ve chvíli, kdy hrozilo ovládnutí Evropy a možná celého světa fašistickými mocnostmi, začínalo jít i o americké zájmy, to je snadné zjištění. Rozdíl například mezi Amerikou a Francií byl v tom, že Francie se nevzpamatovala ani v okamžiku, kdy už jí šlo o existenci, a svobody se dočkala teprve díky těm "za vlastní krky" bojujícím Američanům. Více o tom jindy.

Čili tvrzení, že ?Historická skutečnost je taková, že Amerika zachránila Evropu v obou světových válkách? je přinejmenším zavádějící a notně přitažené za vlasy.

Tajgo, s takovýmhle názorem prostě nemůžu souhlasit. Zkus si aspoň přibližně provést myšlenkovou simulaci, co by se dělo např.: 1) kdyby v roce 1917 statisíce amerických vojáků nepodpořily vyčerpanou francouzskou frontu; 2) kdyby se v roce 1941 Japonci nějak dohodli s Rooseveltem, Amerika by zůstala neutrální a Japonci by místo na Pearl Harbour zaútočili na Vladivostok, jak je o to žádal Hitler. Obávám se, že by z toho vznikl ještě nepěknější dějepis než ten, který máme takhle. A co se zachraňování Evropy týče, nešlo ostatně o dvě, ale tři světové války; ta studená nebyla o nic méně osudová než dvě předchozí. Ale o tom už byla řeč v Gammě109.

Stejně tak jako tvrzení, že svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo nezbytně nutné k rychlejšímu ukončení války. Spíš se jednalo o pomstu právě za Pearl Harbor a ještě víc byl tento odporný čin motivován snahou vyzkoušet novou smrtící zbraň v reálu.

Američtí vojenští plánovači, kteří nebyli zasvěceni do projektu Mannhattan (k atomovému tajemství neměl až do Rooseveltovy smrti přístup dokonce ani vicepresident Harry Truman), na jaře 1945 připravovali podklady pro invazi do Japonska, která byla nutná pro zakončení války a likvidaci agresivního režimu. Vycházeli ze zkušeností s úporným japonským odporem na tichomořských ostrovech, kde každá posádka musela být v podstatě pobita, protože vojáci se odmítali vzdávat. Nikdo si nedělal iluze o tom, jak budou tito vojáci bojovat na domácí půdě, s veškerou logistickou podporou za humny. Plánovačům invaze z jejich kalkulací vyšlo, že operace Olympic nebude moci být zahájena dřív než na sklonku roku 1945 a válka skončí na jaře 1946, přičemž americké ztráty na mrtvých a raněných přesáhnou milión mužů, nemluvě o statisících obětí mezi civilním obyvatelstvem. Atomové bomby téhle apokalypse zabránily, bez ohledu na to, jak cynicky to může znít.

A když už tady mám dnes vypadat jako cynik, budu důsledný a s trochou nadsázky řeknu, že celý ten povyk kolem Hirošimy a Nagasaki je do značné míry mediální humbuk. Jak často je slyšet pacifisty, aby se pohoršovali nad několikadenními nálety na Hamburk (1943) a Drážďany (1944), které si vyžádaly podstatně víc obětí než atomové údery, a na rozdíl od nich, jak se už dnes soudí, vojenský efekt těchto konvenčních náletů byl diskutabilní? A kolik těchhle idealistických odborníků na antiamerickou propagandu vůbec dneska ví o tom, že už během jara 1945 právě v rámci přípravy na zmíněnou invazi do Japonska americké B-29 masovými nálety s použitím zápalných bomb prakticky zničily všechna velká japonská města (tehdy s převážně dřevěnou zástavbou) včetně Tokia, při čemž zahynuly statisíce japonských civilistů? Obyvatelé Hirošimy, Nagasaki a několika dalších měst vybraných jako potenciální cíle pro jaderný nálet se jistě ptali sami sebe, čemu vděčí za to štěstí, že nad jejich hlavami jen občas přeletí průzkumné letadlo, zatímco v okolních městech bombardéry rozsévají ohnivé peklo. Vděčili za to teoretikům ve štábech US Army Air Force, kteří si nepřáli, aby vyhodnocení účinků atomového úderu bylo zkresleno zkázou způsobenou předchozími konvenčními nálety. A piloti Superfortressů se zase divili, k čemu si proboha generálové těch několik měst vlastně šetří.

Byla to válka, kterou Amerika nezačala, válka, během které Japonci zacházeli se svými oběťmi jako nejdivočejší barbaři, a když byli po čtyřletém krvavém zápasu zahnáni do kouta, nebyli ochotni se vzdát, přestože byli předem varováni, že proti nim budou použity zbraně nebývalé ničivé síly. Není vina Američanů, že jim nepřítel nevěřil. Staré přísloví ?kdo seje vítr, sklízí bouři,? se málokdy vyplnilo tak odstrašujícím způsobem.

Kdyby měla být míra nenávisti Japonců poměřována počtem zabitých anebo zaživa umírajících lidí v Hirošimě a Nagasaki tak, aby to odpovídalo nacionalistické a válečnické vlně po zabití necelých 4000 Američanů na Pearl Harboru, anebo srovnatelnému počtu lidí zahynuvších po útoku na WTC, tak by dodnes nesměl jediný Američan vstoupit na japonskou půdu. Co tím chci říct? Jen to, že nezáleží na tom, kolik bylo, je a bude zabito Arabů, Vietnamců, Korejců, Srbů atd. Záleží jen a jen na tom, kolik bylo, je a bude bílých křížů na travnatých hřbitovech po USA a kolik amerických vlajek je třeba složit do trojúhelníků a předat je vdovám po padlých amerických vojácích. Jako kdyby životy těchto lidí měly nějakou vyšší cenu než životy jakéhokoli jiného národa.

Samozřejmě že pro kongresmany má život amerického vojáka jinou cenu než život Vietnamce, protože rodiče toho vojáka jsou jeho voliči. Přesto však například život kosovského pologramotného vesničana měl, jak se před několika lety ukázalo, pro americké politiky a generály evidentně kupodivu větší cenu než pro evropské státníky. Takže s tím odsuzováním amerického pokrytectví bych byl opatrnější.

Stejně tak zcela nechápu tvrzení ?Evropa se ráda dívá spatra na buranskou Ameriku, aby zapomněla na svou vlastní špinavou minulost?. Cožpak nemá Amerika ve svých dějinách černé stránky, bláto a špínu, ať už se jednalo o vyhlazení Indiánů, zotročení černochů nebo o občanskou válku?

Co Amerika dělala v devatenáctém století, prováděla Evropa (v daleko horší podobě) ještě v polovině toho dvacátého, a v mnoha zemích se to děje dodnes. Když jsme u těch otroků, málokdo například ví, že zejména Arabové provozovali v srdci Afriky brutální otrokářské nájezdy dávno před příchodem kolonizátorů, kteří pak otroky většinou spíš nakupovali, než aby je sami naháněli. A potlačení obchodu s otroky (nikoliv zamezení, to se nepodařilo dodnes) nakonec v Africe během osmnáctého a devatenáctého století prosadily právě koloniální mocnosti v čele s Velkou Británií, byť i proti odporu těch, kteří z toho profitovali - a je pravda, že mnozí z nich skutečně žili v Americe. Ta ostatně za otrokářství zaplatila svoji cenu během války Severu proti Jihu, při níž mnoho bělochů padlo za osvobození otroků. Historie není jednoduchá.

Právě černé svědomí zřejmě nutí Američany k nařízením typu tolik a tolik % úředníků, policistů a vůbec osob činných ve státních institucích musí být černé pleti. A zcela paradoxně jim to dává pocit, že mají právo mluvit do záležitostí spojených např. s problémy kolem romského etnika u nás. Poté, co pořádně zatočili s černochy a Indiány, si osobují právo radit po celém světě, jak by se měly řešit národnostní problémy.

Uvážíme-li, jak dnes zacházejí s menšinami, určitě k těm "radám" mají větší právo než mnozí jiní. Americké zákonodárství je v tomhle ohledu skutečně někdy až trochu neurotické, ale vzhledem k tomu, že praxe bývá vždycky méně ideální, není to asi bez důvodu. Mimochodem, před týdnem jsem četl v Respektu, že se americká vláda v rámci přistěhovaleckého programu chystá udělit pobytové vízum a později občanství příslušníkům několikatisícového východoafrického kmene, kteří byli před sto lety vyhnáni ze svých domovů tuším v Keni do Somálska, kde jsou od té doby na okraji společnosti, a bez možnosti návratu byli ve zcela bezvýchodné situaci. Pro živořící vyhnance je to splnění neskutečného snu; pro Ameriku budou vděční a pracovití přistěhovalci ze somálského očistce v konečném důsledku určitě přínosem, ale nejdřív to bude stát milióny dolarů, aby bylo možné převézt z Afriky na americký Středozápad tisíce lidí a naučit obyvatele doby kamenné žít v digitální společnosti. Ukaž mi na světě druhou vládu, která něco takového udělá.

I Amerika má své páchnoucí loužičky a podle hesla ?Zloděj křičí: Chytťe zloděje? (neboli že je lepší poukázat na chyby druhých a lépe tak zakrýt své vlastní chyby) si osobuje právo ?zachraňovat? všechno a všude po celém světě. Troufám si tvrdit, že nejsem ani nafoukaný ani evropský ani šovinista, ani se nepovyšuji se nad ty, kteří ?místo věčnému ustupování zlu jdou nasazovat své životy?. Jenom mám celkem přirozenou averzi vůči tomu, když mi někdo podsouvá černobílé vidění světa, tentokrát přesně naruby proti tomu, co jsme tu už jednou zažili. Půl století jsme lezli do ***** Rusům a teď (asi aby se to vykompenzovalo) bychom snad měli za každou cenu lézt tamtéž Američanům? Ani náhodou!!!

Musím vysvětlovat, že SSSR byl orientální despocie, která nás nutila k poslušnosti dvousettisícovou okupační armádou, zatímco Amerika je náš spojenec, se kterým ze své vlastní vůle sdílíme většinu civilizačních hodnot? Já nikomu nikam nelezu; ale když si mám dnes vybrat například mezi Bushem a Chiracem, nezaváhám ani na sekundu. Netvrdím, že každý musí takové hodnocení sdílet jednoznačně; ale srovnání, jak jednají v časech krize třeba tyto dvě mocnosti, je dostatečně výmluvné.

Ti hoši, kteří ?jdou nasazovat své životy?, ať už je to kdekoli na světě, tam jdou především a právě proto, že tam jdou hájit americké zájmy, ať už jsou jakékoli.

Pořád ještě jsi mi Tajgo nevysvětlil, jaké že to sobecké národní zájmy hájili američtí vojáci v Sarajevu, v Kosovu, v Somálsku, na Grenadě, Haiti, nebo třeba kdysi v Koreji - či ještě předtím v Plzni a v Paříži. Samozřejmě že Department of Defense není sbor samaritánů, ale takovouhle psí hlavu si přece jen nezaslouží. Právě v těchto dnech se skupina amerických expertů na požádání generálního tajemníka OSN vydává do Libérie, aby posoudila, jestli tam může být americká armáda nápomocná při zastavení čtrnáct let trvajících nepokojů, rozvratu a občanské války. Jaké strategické zájmy amerického velkokapitálu bude námořní pěchota hájit v téhle zavšivené díře, to už tedy opravdu netuším.

Pokud mi někdo tvrdí, že ono známé rčení ?bližší košile než kabát? funguje za velkou louží přesně obráceně, pak by stálo za to zamyslet se nad tím, jestli není čas k tomu definovat nový lidský druh Homo Amerikanis, protože příslušníkům druhu Homo Sapiens je bližší právě ta košile. Jestli někdo tvrdí opak, svědčí to přinejmenším o tom, že si pořádně vymýšlí.

Teď k Iráku: Netvrdím, že Saddám Husajn je beránek. Ani vlk v rouše beránčím. Ale tvrdím, že USA neleží na srdci porušování lidských práv v Iráku, osud Kurdů na severu nebo nebo Šíitů na jihu anebo politických protivníků S.Husajna. Kdyby tomu tak totiž bylo, kdyby byla Amerika tou jedinou baštou demokracie, hrází spravedlnosti a pojistkou proto porušování lidských práv, proč nás tedy Američané ?nezachránili? v r.1968 před Rusy? Jen kvůli tomu, že tehdejší SSSR představoval ve srovnání s dneškem mnohem silnějšího a nebezpečnějšího protivníka?

Ano, jen kvůli tomu, že se Lyndonovi Johnsonovi nechtělo kvůli Praze rozpoutat světovou jadernou válku. Prostě nejsme tak důležití, abychom jim stáli za takovou cenu, a nejspíš toho nikdo z nás nelituje.

Dobrá, ale proč Amerika nezabránila řádění Rudých Khmerů a kliky Pol Pota a Ieng Saryho?

Protože rok po pádu Saigonu nikdo ve Washingtonu neměl žaludek na návrat do "indočínského močálu". I kdyby býval Jimmy Carter takový jestřáb, Kongres by mu tenkrát na takový podnik nebyl dal ani cent. Vietnam byl pro Ameriku těžkým traumatem, ze kterého se dlouho vzpamatovávala. Indočína se po roce 1975 stala součástí sovětské zájmové sféry a Americe nezbylo, než to v podstatě respektovat. Špinavou práci v Phnom Penhu tenkrát nakonec udělala vietnamská komunistická armáda, jejíž invaze do Kambodže v roce 1979, samozřejmě také vedená mocenskými zájmy, představovala za dané situace pořád menší zlo, než co se tam tenkrát dělo. V tehdejší době se ještě státní suverenitě přikládala větší váha než dnes, a mnozí právní puristé na Západě proti vietnamské agresi ostře protestovali. Čína se nespokojila s verbálním odsouzením těch, kdo svrhli její chráněnce, a potrestala Hanoj několikatýdenní krvavou invazí do severovietnamských provincií. Ale to předbíhám indočínskému seriálu, ke kterému se časem zase chci vrátit.

Proč Amerika nezasáhne v severní Koreji, která je z hlediska výroby zbraní hromadného ničení (zvlášť hrozba možné výroby vlastních jaderných zbraní) možná ještě nebezpečnější než Irák?

Jak říkají Angličani, "all in good time", jedno po druhém. Nebudu překvapen, když na Severní Koreu brzo dojde. Zatím se jim ještě snaží domlouvat, ale pokud nenastane zásadní obrat, brzo může přijít chvíle, kdy bude třeba přejít od slov k činům. Na rozdíl od Iráku tady opravdu žádné pochybnosti nejsou.

Proč nepodnikne Amerika invazi do Indie a Pákistánu a nezlikviduje jejich jaderné arzenály, které jsou víc než reálnou hrozbou? Proč?

Protože ani jeden z těchto států nepředstavuje tak nezvladatelnou diktaturu jako Irák nebo Severní Korea, a protože obě vlády (indická a pakistánská) přes veškerou nenávist projevují aspoň pud sebezáchovy a elementární snahu o něco, co by se aspoň vzdáleně podobalo mírovému soužití. Ani jeden z těchto dvou států neohrožuje své sousedy (oba si pořídily nukleární zbraně jen kvůli tomu druhému) a neprodávají zbraně hromadného ničení teroristům. Dokud bude zachován aspoň takový status quo, jakýkoliv zásah zvenčí by nadělal víc škody než užitku. Ostatně okupace Pákistánu nebo dokonce Indie by byla nesplnitelným úkolem dokonce i pro americkou armádu. Tvrdá pravda je tedy taková, že tenhle problém už je prostě příliš velký, než aby ještě měl silové řešení.

Když to není ropa, tak co je to??? Tvrzení, že ?USA kupovaly od Iráku nějakých 5% své spotřeby ropy? má sice něco do sebe, ale není podstatné, kolik ropy a za kolik dodával Irák USA. Podstatné je, že co se týká dosud nevytěžených, ale vytěžitelných zásob ropy, je údajně Irák na 2.místě na světě. A to už je zatracený důvod nechat umřít pár skvělých amerických hochů... Ono jich asi nebude pár... A nejde samozřejmě jen o ropu jako takovou. Jde o podvázání celé irácké ekonomiky, která je na ropě postavena. Jde o poválečné investice o rozbombardovaného Iráku. Jde o prosazování AMERICKÝCH zájmů kdekoli na světě. To není z mé hlavy. To tvrdili a svými činy dokazovali Bushovi předchůdci a Bush dokazuje, že se v ničem neliší. Spíš je zcela svérázným způsobem překonává.

Iráckou ekonomiku nepodvázal Bush, ale sankce OSN; Američané se teď snaží Irák postavit na nohy. Ideálním řešením by byl vnucený import demokracie a kapitalismu, podobně jako v Německu nebo Japonsku. Že to v Iráku půjde hodně ztuha, je už jasné; počkejme si, jak to dopadne.

Sledoval jsem argumentaci Collina Powella v Radě bezpečnosti (tuším to bylo někdy na začátku března), kde se snažil přesvědčit ostatní členy o tom, co všechno ten zloduch Saddám skrývá a čeho se máme bát. Připadal jsem si doslova jako v panoptiku. V době mimořádně pokročilých špionážních technologií je za klíčový argument vydávána komunikace mezi dvěma iráckými veliteli, ze které jsou fabulací vyvozovány dalekosáhlé a zásadní závěry asi jako kdybych se například já s manželkou bavil o našem autu jako o ?miláčkovi? nebo jako o ?kočkolapu? (skutečně jsme mu tak ze začátku z legrace říkali) a kdyby někdo odposlechl náš hovor, zaslal ho do Langley a ?experti? z toho nakonec vyvodili, že naše auto je vybaveno samonaváděcími řízeným střelami země-vzduch. Ano je to v jistém smyslu absurdní přirovnání, ale nemůžu si pomoct - jako absurdní mi připadalo ono vystoupení Collina Powella v Radě bezpečnosti. Byla zde vidět do očí bijící praktika stará snad jako lidstvo samo - nejprve se stanoví cíl (v tomto případě svrhnout Saddámův režim) a teprve pak se hledají argumenty, jak to zdůvodnit... a pokud možno zapojit do akce po vojenské stránce co největší počet států, protože proč nechat zbytečně umírat za americké zájmy ty skvělé americké hochy, že?

O té patálii se zdůvodněním invaze už byla řeč. Jak jsem řekl, nemám problém s jejím ospravedlněním, ale budu velmi pozorně sledovat, jakou známku za domácí přípravu dostanou zpravodajské služby a výkonná moc, protože tady jde o mnohem víc než o to, jestli Saddám Husajn má být v jednom bodě obžaloby uznán nevinným.

Naprosto šokující byl další postup americké válečné mašinérie - nejprve USA vyzvaly S.Husajna k tomu, aby odešel do exilu, ale vzápětí následovalo další prohlášení, že i kdyby se tak stalo, Američané stejně do Iráku vtrhnou.

Pokud se pamatuju, emigrace Saddáma Husajna byla stanovena jako dostačující podmínka pro odvrácení války; je ovšem jasné, že by to bývalo muselo být spojeno s instalací důvěryhodného režimu, nikoliv jen s výměnou fasády.

Už slyším argumenty ?Saddámova klika, rodina, režim, přívrženci? atd. No dobrá, ale pokud by býval nestačil odchod Saddáma samotného, proč ho k tomu vyzývali? Podle mě je to příznak stupňujících se požadavků, kladených zcela záměrně tak, aby jim nebylo možno vyhovět. Podobnost se stupňováním nároků sudetských Němců v českém pohraničí před válkou je ?určitě? náhodná(?) Nebo si snad někdo myslel, že by Saddám byl takový blázen, aby opustil svou zemi? Aby se nechal pronásledovat po celém světě jako Usáma bin Ládin nebo např. Salman Rushdie (ať máme příklad i z opačné strany)? Pozn: Aby nedošlo k nedorozumění - nesrovnávám tyto osoby jako takové, ani jejich činy, ale pouze a jenom fakt, že pro ně není klidné místo na zemi.

Určitě by se našla země, která by si s tichým souhlasem USA udělala zásluhy na odvrácení války, kdyby diktátorovi zajistila bezpečnou vilku na důchod. Vzhledem k Saddámově černému svědomí ovšem není překvapující, že se o takové řešení nepokusil.

I další střípky událostí: Jeden den přinesou agentury prohlášení amerického generála, že bylo objeveno (konečně!!!) velké skladiště chemických zbraní, ovšem hned následující den je tvrzení pozměněno. Jedná se prý o závod, ve kterém BY MOHLY být vyráběny chemické zbraně. Pokud budeme všechno posuzovat podle toho, co by se kde dalo udělat za určitých okolností, tak za oněch určitých okolností je schopen vyrábět chemické zbraně každý trochu šikovnější chemik. Zavřeme snad proto všechny chemiky, abychom se zbavili této hrozby???

Dalším ukázkovým propagandistickým tvrzením bylo, že Iráčané vypínají proud dětem v inkubátorech a likvidují je. Nakonec se přišlo na to, že dívenka, která to všem tvrdila, je dcerou iráckého velvyslance v USA. Že by se tatík chtěl zavděčit svým přátelům? Ten už si zvykl na americký způsob života a určitě se nebude chtít vrátit zpět do Iráku, ať už to dopadne jakkoli, takže proč si nepřilepšit, že?

V médiích se napíše ledacos; nesuďme podle epizodních zpráv a momentálních prohlášení podřízených činitelů.

Záběry z "dobytých" území ukazují, že až na výjimky nikdo "osvoboditele" nevítá.

Těch výjimek nebylo zas tak málo; určitě řádově víc, než těch, co po Američanech dnes střílejí. Pravda je, že v tomhle ohledu je dnes zpravodajství z Iráku dost útržkovité a je těžko si z něho udělat reprezentativní obraz; to ovšem není chyba americké armády.

Naopak američtí a britští vojáci musí počítat s partyzánskou válkou.

Několik záškodníků mezi 22 milióny lidí ještě není partyzánská válka; nepřehánějme.

Že by ti Iráčané z nějakého nevysvětlitelného důvodu nechápali, co je to svoboda???

V Baghdádu dnes vychází několik desítek novin s nejrůznějšími názory; aspoň něco z té svobody tedy zřejmě pochopili.

Nebo je jim to srdečně jedno, jestli mají před nosem hlaveň Kalašnikova nebo M-16? A jediné co je zajímá, je humanitární pomoc a zejména potraviny... Na tom ostatně není nic divného. I to je politika - napřed zemi rozbombardovat, zničit a odříznout od zásobování a pak milostivě nabídnout vlastní pomoc.... Co na tom, že chytré bomby a rakety od začátku občas míjely své cíle (v době, kdy se tvrdilo, že spojenci budou likvidovat výhradně vojenské objekty)... Dnes už je snad každému jasné, že poté, co Američané zjistili, že bojují nejen proti armádě, ale proti národu, změnili taktiku a střílejí bez rozdílu po všem a po všech.

Tohle snad, Tajgo, nemyslíš vážně. Vojáci, kteří musí v okupované zemi čelit zákeřným přepadům, jsou samozřejmě nervózní, a při obraně proti střelbě ze zálohy to bohužel - a ještě jednou opakuju bohužel - občas odnesou nevinní; ale nechceš přece tvrdit, že je to úmysl.

Zde se dá najít určitá paralela se ?zásahem nositelů pravdy a spravedlnosti? v Jugoslávii. Jedna má kamarádka tam byla na dovolené. Vyjeli ze Sarajeva a za nějakou dobu si všimla, že kousek od silnice se táhne řetězec děr. Ptala se místních, co je to. Odpověděli, že krátery po bombách. Divila se, co že to tam vlastně bombardovali, vždyť tam nic není. Vyvedli ji z omylu - vedl tam vodovod!!! Určitě vedl přímo do Miloševičovy pracovny, když ho museli vybombardovat...

Nemám dostatečné informace, abych mohl oponovat tomuhle nařčení. Vím jen to, že srbské bandy několik let obléhaly Sarajevo a jejich odstřelovači za velkomyslného žvanění západoevropských činitelů a komisařů OSN vraždili civilisty tak dlouho, dokud tomu neučinila přítrž série amerických náletů na srbské pozice kolem města. Tohle je holý fakt, a jestli někde omylem spadlo pár bomb jinam, než mělo, nemůže to na tom nic změnit.

?Spojenci? v tuto chvíli stojí před branami Bagdádu. A celý svět (nebo aspoň ta logicky uvažující část) se ptá: Proč Irák nepoužil zbraně hromadného ničení??? Kde jsou ty statisíce tun anthraxu a dalších biologických látek??? Kde jsou chemické látky, jejichž použitím strašili vojenští stratégové celý svět??? Absolutně nevěřím účelovému tvrzení, že je Iráčané nestačili použít, že Saddám ztratil vládu nad svými jednotkami at. atd., díky čemuž nedošlo k použití těchto zbraní hromadného ničení!!! Jak známo ?chcípající kobyla nejvíc kope? a já prostě nevěřím tomu, že by se nenašlo pár fanatiků, kteří by za svého vůdce nebyli ochotni položit život - s bombou kolem pasu tentokrát nikoli jen ve složení TNT+rozbuška+spoušť, ale s pořádnou dávkou nějakého nervového plynu nebo jiné chemikálie. PROČ k tomu tedy nedošlo??? Odpověď je jednoduchá a jak známo, to nejjednodušší vysvětlení obvykle bývá to nejpravděpodobnější - prostě proto, že žádné chemické ani biologické zbraně neměli Iráčané k dispozici. Zbrojní inspektoři neměli co najít, a proto ani nic nenašli. Kdyby měl Saddám všechno dobře schováno a připraveno až bude nejhůř, jak pořád donekonečna mleli všichni - Bushem počínaje a posledním US mariňákem konče - tak už jsme přece měli a museli dávno být svědky jejich použití. Byl to prostě jen jeden ze strašáků, který posloužil válečné mašinérii USA jako cíl i argument k tomu, aby poštvali proti Iráku pokud možno celý svět. Smutné je, že se jim to velice často podařilo a např. v Polsku se ve sbírce na pomoc obětem války v Iráku vybralo jen několik stovek zlotých.

Válka je strašná věc. Nepřeju ji ani jedněm ani druhým. Je to jen spousta zmařených lidských životů. Nicméně musím zcela jednoznačně odsoudit vládu USA, která ji rozpoutala. A to za situace, kdy už byly určité náznaky, že Saddám ?měkne?. Myslím si, že pořádně na něj tlačit zhruba 2-3měsíce pod neustálou hrozbou války, nakonec by zbrojním inspektorům ukázal i to, co vlastně vůbec nemá...

Nechci být špatným prorokem, ale podle mě si Američani připravili "malý Vietnam". Jediné štěstí (v podstatě nás všech) je, že není studená válka....

Je to jen můj soukromý názor a moje postel nestojí v jedné z ložnic v Bílém domě. Moje jediné slovo neznamená předěl mezi životem a smrtí pro stovky, tisíce a v konečném dosahu možná i miliony lidí. Bohužel či bohudík, těžko říct... Spíš asi to druhé. Neměl bych totiž žaludek dělat taková rozhodnutí jako současný prezident USA... Jednou ho historie bude soudit a odsoudí ho. Ale to už bude pro spoustu lidí pozdě, protože životy už jim nikdo nevrátí... Že jsou tmavší pleti, že se modlí k jinému Bohu a že vyznávají jiné hodnoty? Jejich chyba... :-(((((((((((((

Ve starém Římě strašily matky nezbedné děti slovy ?Hannibal před branami?. V Iráku budou matky strašit děti místo ?tytyty? slovy ?bushbushbush?

Věřím, že to dopadne naopak, že nebude žádný další Vietnam a že cena v lidských životech za svržení Saddáma Husajna nebyla zaplacena nadarmo. Zjevně to bude to běh na dlouhou trať a těžká zkouška jak pro americkou administrativu, tak pro ty Iráčany, kteří mají se svou zemí poctivé úmysly, ale pevně doufám, že Irák čeká lepší budoucnost. Jak jsem řekl, sejděme se nad tímhle textem do roka od konce války.

Wendy a Tajga mi přeposlali (anglicky a slovensky) protiválečný pamflet, kterému zřejmě oba přikládali jistou váhu; zkusím na něj tedy odpovědět. Je to powerpointová prezentace pocházející údajně z Milánské technické university, jejíž autor se snaží dokázat, že obě války v Perském zálivu (v roce 1990 i letos) byly ve skutečnosti vedeny kvůli ropě. (Pro pohodlí jazykově méně zdatných čtenářů zde v příloze přikládám slovenskou verzi, protože je věrným překladem originálu.)

První demagogickou frázi ("útok USA na Irák v roce 1991") najdeme už na první stránce. Za prvé, útok nevedly samotné USA, jak by čtenář školou povinný mohl z titulku usoudit, ale koaliční vojsko složené z jednotek mnoha zemí včetně té naší. Americké síly byly nejpočetnější, ale zdaleka ne jedinou částí invazní armády. Za druhé, z logického hlediska se nejednalo o útok na Irák, ale o invazi do okupovaného Kuvajtu za účelem jeho osvobození. (Jen pro připomenutí: Kuvajt byl v srpnu 1990 bez jakékoliv výstrahy přepaden statisícovou iráckou armádou a brutálně podroben. Jak později vyšlo najevo, vyvrcholení krize částečně zavinila tehdejší americká administrativa kvůli - a teď se podržte - projevu nedostatečné bojechtivosti. Na dotaz iráckého ministerstva zahraničí ohledně americké reakce v případě irácko-kuvajtského sporu tehdejší velvyslankyně v Bagdádu odpověděla, že se USA do takové záležitosti nebudou vojensky vměšovat. Saddám to pochopil tak, že mu Washington dal zelenou, aby se s Kuvajtem vypořádal po svém.)

Z taktických důvodů bylo nutné současně se vstupem do okupované země provést hluboký obchvat iráckých postavení v Kuvajtu napříč iráckým územím, které však koaliční síly neměly v úmyslu trvale obsadit. Nebyl ani učiněn pokus o svržení Saddámova režimu (jak velká strategická chyba to byla, dnes dobře víme) a spojenci se vzápětí po osvobození Kuvajtu z iráckého území stáhli.

Ale teď o té ropě. Autor pamfletu argumentuje následovně (cituju číselné údaje, které nemám možnost ověřit, ale předpokládejme pro tuto chvíli, že nejsou úplně nesmyslné):

Válka stála 40 miliard dolarů. Z toho 10 miliard zaplatily USA, zbylých 30 miliard arabské země.

Tohle je první když ne lež, tak přinejmenším hrubá nepřesnost. Výdaje platily samozřejmě i spojenecké státy - vybaví se mi aspoň Británie, Francie, Nizozemí, Dánsko (Kodaň poslala jednu fregatu; když se dánského ministra obrany novináři ptali, jestli to není málo, odpověděl, že určitě ne, vzhledem k tomu, že Dánsko vysílá do války celou polovinu svého vojenského námořnictva...) a velmi značnou sumu zaplatilo Japonsko jako kompenzaci za to, že v souladu se svou ústavou se jeho armáda nesměla účastnit bojových akcí v zahraničí.

Cena ropy byla před válkou 15 dolarů za barel, zatímco po ní vyletěla na 42 dolarů, díky čemuž ropné společnosti vydělaly nejméně 60 miliard navíc.

A tohle už je vyložená lež. Shodou okolností jsem byl v srpnu 1990 na své první návštěvě v Anglii, když Irák vpadl do Kuvajtu, a pamatuju se například na kreslený vtip v novinách, kde motorista u benzínové pumpy vyjeveně civí na divoce se točící ciferník stojanu, zatímco pumpař ho poučuje: "To jste si spletl ukazatele, to není počitadlo množství, ale cena za gallon!" Cena ropy vyletěla na několikanásobek nikoliv v důsledku amerického útoku, ale už půl roku předtím, po irácké invazi, v důsledku všeobecného očekávání destabilizace celé oblasti. Americké jednotky byly tenkrát na Střední Východ vyslány na výslovnou žádost saúdského krále, který se obával, že Iráčané vpadnou i do jeho země. Operace "Desert Shield" (Pouštní štít) se změnila na "Desert Storm" (Pouštní bouři) až o mnoho týdnů později, když dostala posvěcení OSN. Po vítězné válce se naopak cena ropy rychle vrátila k normálu (letos se nikam nevracela, ale trvale klesá). Tahle argumentace pamfletu není nic jiného než sprostý podvod, spoléhající na to, že po dvanácti letech si čtenář nepamatuje, jak to vlastně bylo.

V arabských zemích se zisk z ropy dělí 50% / 50%, tj. polovinu dostane ropná společnost a polovinu místní vláda. Čili: 30 mld. pro naftaře, 30 mld. pro arabské vlády. Veškerý obchod s ropou na Středním Východě je v rukou "7 sester" (Shell, Tamoil, Esso,...), kteréžto firmy jsou všechny americké a z toho 5 jich patří americké vládě. Tudíž 21 mld. dostala americká vláda a 9 mld. američtí podnikatelé. Z čehož plyne, že americká vláda vydělala na válce čistých 21 miliard a americké ropné společnosti 9 miliard. Celkem tedy čistý zisk 30 miliard pro USA. Nešlo o žádné osvobození Kuvajtu, ale jen o peníze!

Další lež. Všech "7 sester" rozhodně nejsou americké firmy. Nemám čas na nepřehledných internetových stránkách rozplétat složité vlastnické poměry ropných společností, ale namátkou jsem zjistil přinejmenším to, že Tamoil je převážně italská firma, a totéž platí o Agipu. Shell je britsko-holandské konsorcium. Kdo má na to čas, může pátrat o těch ostatních; ale už z tohoto krátkého výčtu je vidět, že autor ropného pamfletu zase lže.

Co se týče tvrzení o ropných firmách ve vlastnictví americké vlády, nejsem schopen ho teď vyvrátit, ale považuju ho za nesmyslné; není mi známo nic o tom, že by americká vláda vlastnila nějakou ropnou společnost ani jiný velký průmyslový podnik. Máte-li o téhle věci jakékoliv konkrétní a spolehlivé informace, budu vám vděčen za poučení.

Ale to ještě není všechno: když Američané tolik vydělali, kdo to tedy nakonec všechno zaplatil? No přece my, řidiči, a všichni ostatní spotřebitelé ropy! USA tedy díky zdražení ropy a zisku ze zbrojního průmyslu vydělaly 11 miliard přímo a 39 miliard nepřímo!

Na krizi v roce 1990 (nikoliv už 1991) asi naftaři opravdu vydělali, i když takové divoké zvraty v pohybu cen a zásobování nutně přinášejí i dílčí ztráty. Jak ale mohli vydělat na irácké válce, během níž cena ropných produktů od začátku krize až do těchto dnů padá k hodnotám nevídaným v českých zemích už několik let, to tedy opravdu nechápu. Jestli to aspoň na ústeckých benzínových pumpách půjde takhle dál, jako správný amerikanofil budu muset brzo začít organizovat humanitární sbírku pro texaské naftaře... Řeknu vám, ti chlapíci v americkém vojensko-průmyslovém komplexu musejí být ale pěkní truhlíci; kde teď proboha vezmou ty svoje miliardy? Kdybych byl opravdový cynik, coby každodenní šofér bych musel říct - jen víc takových válek!

A všech těch vydělaných 40 miliard šlo do vojenského průmyslu, který je téměř úplně... AMERICKÝ!!!

a dále: válka v Afghánistánu se vedla... nikoliv pro ropu (dokonce ani autor takovéhle slátaniny se neodváží tvrdit, že by v Afghánistánu nějaká byla), ale kvůli tomu, aby tam bylo možné instalovat loutkovou vládu, která povolí stavbu 2500 km dlouhého ropovodu (samozřejmě vlastněného Američany). Alternativní trasa by byla 5500 km dlouhá; proč tedy radši nesrovnat se zemí stát, který se nemůže bránit a učinit ho na sobě závislým.


Presidentovi ropné společnosti, který by chtěl do dnešního rozvráceného Afghánistánu a ne o mnoho stabilnějšího Íránu nebo Pákistánu investovat milióny dolarů na stavbu zranitelného a neuhlídatelného ropovodu, by musela správní rada na místě nasadit svěrací kazajku. Vsadím týdenní plat, že minimálně během Bushovy administrativy žádný takový ropovod nebude - a že také ani níže zmíněná Saúdská Arábie ani Venezuela nepřestanou do USA ropu dodávat. Proč by to proboha dělali; začnou se snad Arabové živit tím pískem, na kterém do dneška za vydělané miliardy nedokázali postavit nic jiného než ty rafinérie?

A protože Saúdská Arábie se jakožto semeniště al-Kajdy stává pro americké firmy nespolehlivá, bylo třeba si zajistit náhradní zdroj ropy, stejně jako nestabilní Venezuela. Je proto třeba přemýšlet vlastní hlavou a postavit se na odpor barbarství a nesmyslu.

V té poslední větě má autor konečně pravdu; a já už jen dodám, že mimo jiné je třeba nepřikládat slepou důvěru každému blábolu, který člověk najde na Internetu. Není tomu tak dávno, co jsem od jedné dobře smýšlející, ale v globálních intrikách ještě poněkud nezkušené mladé dámy dostal výzvu k podepsání petice proti chystané válce v Afghanistánu, kterou měla údajně organizovat sama OSN, jak dokumentovala přiložená důvěru budící webová adresa. Na dotyčné stránce bylo ovšem jen poněkud podrážděné dementi, že OSN nikdy žádné petice neorganizovala a celá záležitost tedy není nic víc než sprostý podvod. Na Internetu nikoliv poslední, jak vidno.





Celý èlánek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 9 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS