Vesmír, nᚠdomov

* Gamma č. 128 (Vesmír, náš domov (XIX.) - Heliopauza)

Vydáno dne 12. 03. 2006 (3894 přečtení)

Vesmír, náš domov (XIX.) - Heliopauza, Sluneční soustava a další

Slunce vysílá do prostoru jednak elektromagnetické záření neboli proud fotonů, které létají neomezeně daleko a pohybují se vždy rychlostí světla (znalci fyziky mě samozřejmě doplní, že elektromagnetické záření má povahu nejen korpuskulární čili částicovou, ale současně také vlnovou, a že fotony časem na své dlouhé cestě ztrácejí energii a v důsledku prodlužování své vlnové délky "červenají", ale těmihle detaily se pro účely dnešního tématu nemusíme zatěžovat).

Heliosféra


Co je pro nás důležitější, Slunce je zdrojem nejen světla, ale také "slunečního větru", což je proud různých elementárních částic, převážně vysokoenergetických protonů (tyto relativně těžké částice jsou spolu s neutrony za normálních okolností stavebními kameny atomových jader, viz např. Gammu 116 a 121), a dále héliových jader a elektronů.


Sluneční soustava jako celek se nachází v mezihvězdném prostředí, které obsahuje v každém litru objemu přibližně 100 atomů vodíku (proton + obíhající elektron), 10 atomů hélia (v jádře 2 protony + 2 neutrony a kolem toho běhají 2 elektrony) a k tomu 300 volných elektronů. Necelých 500 částic na litr, to je skoro dokonalé vakuum, ale přesto o sobě dávají vědět. Kdyby se sluneční soustava vůči mezihvězdnému prostředí nepohybovala, tlakem slunečního větru by si Slunce kolem sebe vytvořilo kouli, jejíž průměr by činil podle různých odhadů něco mezi 200 a 2000 AU [AU, Astronomical Unit = astronomická jednotka = střední vzdálenost Slunce a Země = cca 149,5 miliónu kilometrů]. Pro představu, Jupiter obíhá ve vzdálenosti cca 5 AU a nejvzdálenější planety Neptun a Pluto se nacházejí přibližně 30 AU od Slunce. Sluneční vítr vylétající z rovníkových oblastí Slunce vane rychlostí kolem 400 km/s v rovině ekliptiky (tj. v rovině, v níž obíhají planety), ale z míst ležících dál než 30 stupňů severně a jižně od slunečního rovníku vyletují částice rychlostmi až 800 km/s. Opět pro ilustraci - pomalejší, rovníkový vítr urazí 150 miliónů kilometrů k zemské oběžné dráze přibližně za deset hodin. Podrobnější informace o slunečním větru najdete například na
http://science.msfc.nasa.gov/ssl/pad/solar/sun_wind.htm;
viz též přiložený obrázek SolarWind.jpg, kde je graficky znázorněna rychlost slunečního větru v závislosti na heliografické šířce (= úhlové vzdálenosti od slunečního rovníku). Zkratka IMF na tomto obrázku znamená Interplanetary Magnetic Field, meziplanetární magnetické pole, z jehož intenzity byla rychlost slunečního větru odvozena.


Slunce s celou svou planetární soustavou a s heliosférou "vyfoukanou" do prostoru slunečním větrem však nestojí na místě, ale pohybuje se mezihvězdným prostorem na své kruhové dráze kolem jádra Galaxie, stejně jako planety obíhají kolem něho. Slunce se nachází přibližně v polovině poloměru Galaxie, zhruba 25 000 světelných let od jejího jádra (průměr planetární části sluneční soustavy je něco přes 8 světelných hodin) a rychlost oběhu Slunce kolem jádra Galaxie se odhaduje na 220 km/s. To pochopitelně neznamená, že by sluneční soustavou fičel "galaktický vítr" o rychlosti 220 km/s, protože "místní mezihvězdné prostředí", jak se nazývá směs částic, prachu a plynových mračen, obíhá kolem jádra Galaxie samozřejmě také - i když zřejmě o něco menší rychlostí, protože se nejedná o gravitačně pevně vázanou hmotu. (Je-li tady řeč o mračnech, nesmíte si samozřejmě představovat nějaké letní obláčky; mluvíme o útvarech o rozměrech desítek až stovek světelných let, vůči kterým je sluneční soustava jen hrstí oblázků hozených do moře.) Především ale různá plynoprachová mračna, která sluneční soustava na své cestě Galaxií potkává, se navzájem vůči sobě v podstatě chaoticky pohybují, takže rotující galaktický disk spíš než gramofonovou desku připomíná zamíchaný hrnek s čajem, kde jednotlivé lístečky víří nahoru a dolů v turbulentním proudění. (Jak níže uvidíme, dokonce ani Slunce se v tomto prostředí nechová příliš spořádaně, jak by se slušelo na hlavu planetární rodiny.) Slunce právě teď jedním takovým bludným mračnem prolétá relativní rychlostí odhadovanou na 25 km/s. V rovině ekliptiky (=rovině oběhu planet) tedy sluneční soustavu zvenčí "ofukuje" čerstvý galaktický vítr o této rychlosti. Tato skutečnost má významné důsledky pro tvar heliosféry neboli vnitřního fyzikálního prostředí sluneční soustavy, vytvářeného slunečním magnetickým polem a slunečním větrem, které je ohraničeno prostorovou plochou tvořenou rázovou vlnou. Než se ale pustíme do výkladu o rázové vlně, bude třeba krátkého fyzikálního výkladu o rychlosti zvuku; prosím čtenáře o trochu trpělivosti, nebude to složité.


Rychlost zvuku je rovna rychlosti, jakou se v daném prostředí šíří tlakové vlny. Těleso pohybující se podzvukovou (subsonickou) rychlostí před sebou vysílá tlakové vlny, které ve vzduchu nebo ve vodě vnímáme jako zvuk. Pohybuje-li se však takové těleso nadzvukovou (supersonickou) rychlostí, znamená to, že předhání vlastní "tlakovou brázdu", kterou v prostředí vytváří. Vlak nebo pomalé letadlo proto slyšíme dřív, než k nám dorazí, zatímco nadzvukovou stíhačku teprve po jejím přeletu. Obecně platí, že čím hustší prostředí, tím vyšší rychlost zvuku; proto je například u hladiny moře rychlost zvuku vyšší než ve velkých výškách.


Každý ví, že v kosmu je vzduchoprázdno a zvuk se tam proto šířit nemůže. Ve skutečnosti to není tak docela pravda; jak bylo řečeno výše, ani kosmický prostor není úplně prázdný. Zejména uvnitř sluneční soustavy obsahuje každý krychlový centimetr nezanedbatelné množství částic, které se mezi sebou mohou srážet a přenášet tak mechanické vlny. Jedná se samozřejmě o prostředí extrémně řídké, takže rychlost zvuku by tam zdánlivě měla být malá; jelikož ovšem jednotlivé částice se v kosmu ve srovnání s atmosférickým prostředím pohybují mimořádně rychle, opak je pravdou, a takto fyzikálně definovaná rychlost zvuku proto v mezích sluneční soustavy činí zhruba 10 km/s. I pomalejší, rovníkový sluneční vítr vanoucí rovinou ekliptiky rychlosti 400 km/s je tedy vysoce nadzvukový a jeho let se směrem k okraji sluneční soustavy zpomaluje jen zvolna, protože sluneční gravitace na takto rychlé částice nemá velký vliv a "galaktický vítr" se uvnitř sluneční soustavy v podstatě neprojevuje. Ve vzdálenosti odhadované mezi 60 a 160 AU (tj. daleko vně planetární soustavy, která končí oběžnou drahou Neptuna ve vzdálenosti 30 AU) rychlost slunečního větru na relativně krátkém úseku prudce klesne na podzvukovou hodnotu, tj. z 300-700 km/s pod 10 km/s. Popularizátoři ilustrují tento jev jednoduchým kuchyňským experimentem: vezměte talíř s velmi nízkým okrajem a nechte do jeho středu kolmo stékat silný proud vody z kohoutku. Voda poteče od středu k okrajům, a to rychlostí, která z hlediska šíření příčných vln (to jest takových, které uvidíte na hladině) bude nadzvuková: dáte-li tekoucí vodě do cesty překážku, třeba prst, vlny vytvořené překážkou se nedokáží šířit proti proudu a budou jím strhávány, tvoříce za překážkou typický supersonický kužel (viz též přiložený talir.jpg). Až u okraje talíře se rychlost vody, hromadící se u překážky, prudce sníží na "podzvukovou" rychlost (skutečná rychlost zvuku ve vodě se samozřejmě měří rychlostí šíření podélných vln, kdy prostředí kmitá nikoliv nahoru a dolů, ale dopředu a dozadu, tj. v případě vody rychlostí 1482 m/s). Roli okraje talíře hraje na periferii sluneční soustavy tlak galaktického větru, zatímco hloubka vody v talíři (která je vyšší u okraje, kde se voda hromadí) odpovídá rostoucí hustotě částic slunečního větru v blízkosti heliopauzy.


A nyní, když si vezmete k ruce obrázky ukazující globální strukturu heliosféry, tedy Pioneer.jpg a heliosphere2.jpg, můžeme si vysvětlit význam všech tří ploch:
? Nejblíž ke Slunci se nachází "Termination Shock" neboli rázová vlna; to je plocha, na níž jsou částice slunečního větru prudce zpomaleny a kde dochází k jejich "zahuštění", když rychlé částice dohánějí ty, jejichž let už byl zabrzděn vlivem vnějšího prostředí. Uvnitř prostoru ohraničeného rázovou vlnou panují "vnitrosystémové" podmínky, jakési kosmické "domácí klima" - tak jako se někdy vytvoří smogový poklop nad velkým městem. Tvar tohoto vnitřního prostoru je obvykle kreslen jako kulový, ale to je zatím spíš hypotéza než ověřený fakt. Vně rázové vlny sluneční vítr nadále působí, ale pohybuje se už podzvukovou rychlostí a naráží tam na stále silnější proud galaktického větru.
? Za rázovou vlnou se nachází heliopauza, tedy plocha, na níž rychlost slunečního větru klesá až k nule. Za heliopauzou proto už sluneční vítr není měřitelný (vane tam pouze galaktický vítr) a v prostoru mezi rázovou vlnou a heliopauzou se nachází vrstva nazývaná "heliosheath", česky snad "plášť sluneční soustavy". Je to jakási poměrně tlustá slupka, kde se galaktický vítr vanoucí zvenčí sráží se slunečním větrem vylétajícím z nitra soustavy, což je provázeno bouřlivými výtrysky vysokoenergetických částic rozlétajících se z mikroskopických kolizí všemi směry, všeobecným zahřátím celého mezihvězdného média a záblesky fotonů. Podobné efekty zaznamenávají od letošního podzimu přístroje Voyageru 1, který se nyní nachází ve vzdálenosti 90 astronomických jednotek a pokračuje v letu proti směru galaktického větru. Někteří vědci z naměřených dat usoudili, že Voyager 1 už se pohybuje napříč vrstvou heliosheath, tj. překročil už rázovou vlnu (termination shock). Řada odborníků ale interpretuje získané údaje jinak a tvrdí, že průlet rázovou vlnou Voyager 1 teprve čeká. Celá věc je o to složitější, že jak vnitřní, tak vnější hranice pláště, tj. rázová vlna a heliopauza, se v důsledku slunečního cyklu mohou velmi rychle posouvat sem a tam až o několik astronomických jednotek během jediného měsíce, jak pulsující sluneční aktivita heliosféru periodicky "nafukuje" a zase nechává splasknout. S trochou smůly se proto odvážnému Voyageru 1 může stát, že bude muset nebezpečným předělem proletět třeba i několikrát. Poznamenejme ještě, že jediná ze čtyř sond, která letí opačným směrem, tedy "po galaktickém větru", v lednu 2003 definitivně zmlkla a informace o poměrech na protáhlém "závětrném" konci sluneční soustavy nám už proto bohužel neposkytne.
? Opravdu konečnou hranicí sluneční soustavy je "Bow Shock" neboli "příďová vlna"; mezi ní a heliopauzou jsou proudnice galaktického větru odchýleny blížícím se vlivem houstnoucí heliosféry, byť zatím ještě beze stop slunečního větru, zatímco vně "příďové vlny" už panuje opravdu čisté mezihvězdné prostředí, kde blízkost sluneční soustavy nenarušuje nejen složení mezihvězdného média, ale už ani směr jeho proudění. Tam už Slunce nemá žádný vliv - a je od těchto míst tak vzdálené, že je tam vidět jen jako titěrné světélko, stěží rozeznatelné od okolních hvězd. Teprve tam doopravdy začíná kosmický prostor, nedozírný, prázdný, temný a chladný, jehož pustota se vymyká veškeré lidské představivosti a ve srovnání s nímž vypadá sluneční soustava jako malebná zahrádka na okraji pouště.

Neoddělitelnou součástí takto strukturované heliosféry je samozřejmě i sluneční magnetosféra, tvořená slunečními magnetickými siločárami, unášenými do prostoru slunečním větrem. Jelikož se Slunce otočí kolem osy jednou za 27 dní, jeho polární siločáry se stáčí do spirály, označované po svém objeviteli jako Parkerova spirála; viz SpiralField.jpg.


Ohledně slunečního větru ještě dodejme, že nemá nic společného s oblíbeným projektem sluneční plachetnice, která, až bude vypuštěna, bude poháněna tlakem světelného záření, tj. proudem slunečních fotonů, nikoliv slunečním větrem (= proudem protonů a dalších částic), který je už někde za dráhou Marsu pro takové účely příliš slabý: jeho rychlost je tam sice ještě nezmenšená, ale hustota už nedostatečná, jak se sluneční vítr rozptyluje do čím dál většího prostoru.


Termín "galaktický vítr" jsem použil záměrně místo nabízejícího se, ale potenciálně matoucího výrazu "hvězdný vítr", který by mohl naznačovat, že se jedná o "sluneční vítr" nějaké sousední hvězdy. Proudy částic ostatních hvězd jsou zastavovány nedaleko mateřských hvězd srážkami s mezihvězdným prostředím stejným způsobem, jako se to děje slunečnímu větru; to, s čím se mezi heliopauzou a rázovou vlnou sráží náš sluneční vítr, je tedy skutečné vnitrogalaktické prostředí, které nesouvisí s žádnou konkrétní blízkou hvězdou.


Jak Karel R. na začátku správně naznačil, interakce galaktického větru s heliosférou se velmi podobá vlivu slunečního větru na zemskou magnetosféru, s tím rozdílem, že heliopauza je výsledkem srážky velmi rychlého slunečního větru s pomalým vnějším galaktickým větrem vznikajícím v podstatě jako důsledek pohybu Slunce, zatímco magnetosféra poměrně pomalu se pohybující Země (cca 30 km/s) je zvenčí ofukována velmi prudkým (400 km/s) slunečním větrem a její dlouhý chvost proto na rozdíl od ohonu heliosféry nevlaje po směru letu za pohybující se planetou, nýbrž kolmo k němu, směrem od Slunce.


Na začátku jsme si řekli, že Slunce obíhá kolem jádra Galaxie rychlostí 220 km/s; za svého dosavadního života, trvajícího 5 miliard let, už stihlo Galaxii oběhnout dvacetkrát. V současné době se Slunce na své cestě kolem jádra nachází 50 světelných let nad rovinou Galaxie (kterou proťalo před dvěma milióny let) a dále stoupá nad tuto rovinu zvolna klesající rychlostí 7 km/s. Vrcholu tohoto stoupání dosáhne za 14 miliónů let. Budou-li za tu dobu na Zemi - nebo spíš už v celé sluneční soustavě - ještě žít lidé nebo jakýkoliv druh inteligentních pozorovatelů, budou se moci kochat nádherným výhledem na galaktický disk i jádro Galaxie z výšky 250 světelných let, neobtěžováni hustým závojem plynu a prachu ležícího v galaktické rovině, který nám dnes dokonale zastiňuje jasně zářící jádro. Pak nad kinetickou energií unikajícího Slunce převáží přitažlivost okolních hvězd a Slunce se zase vrátí zpátky do roviny galaktického disku, proletí jím až do bodu ležícího 250 světelných let pod rovinou galaxie a ode dneška za 66 miliónů let se dostane do stejné polohy jako dnes.


Když jsem si na
http://solar-center.stanford.edu/FAQ/Qsolsysspeed.html
přečetl předchozí odstavec, doplněný o informaci, že "galaktický rok", tj. doba, za kterou Slunce oběhne jádro Galaxie, trvá 240 miliónů let, něco mi tam nehrálo. ?No dobrá, dráha oběhu je zřejmě skloněná, tak nám Slunce vyskakuje nad rovinu Galaxie a pak zase padá pod ní, stejně jako třeba ve sluneční soustavě Pluto; co funguje v malých rozměrech, platí i v makroměřítku, to je hezký příklad univerzálnosti gravitačního zákona... ale jak se k čertu může Slunce dostat do stejné polohy za 66 miliónů let, když celý oběh má trvat čtyřikrát tolik? Od průletu galaktickou rovinou do vrcholu dráhy to máme 2+14=16 miliónů let, to je čtvrtina oběhu, návrat na stejné místo trvá 66 miliónů, řekněme že to je plus mínus čtyřikrát tolik, milión let vzal čert - dejme tomu, že dráha je trochu eliptická, tak ten současný kvadrant je o něco pomalejší a na druhým konci to zas dohoníme, proč ne... ale jak potom může "galaktický rok" trvat bratru čtvrt miliardy let? Tak asi musí, že jo, když se to za pět miliard let stihlo teprv dvacetkrát, to dá rozum... ale kde si teda ksakru vycucali z prstu těch 66 miliónů?? To je skandál, v tom Stanfordu neumějí ani vypočítat oběžnou dráhu! Jak mám podle takovýchhle blábolů něco sepsat, aby to mělo hlavu a patu... dyť o mě čtenáři řeknou, že neumím sečíst dvě a dvě... a zase škoda vyhodit takovou zajímavou pasáž, když už jsem o to na Internetu náhodou zakopnul...? Nevěda, jak smysluplně poskládat protichůdné údaje, obrátil jsem se v nouzi na svého přítele Rosťu Storka, takto profesionálního hvězdáře z Astronomického ústavu v Ondřejově: ?...sice už je málem půlnoc, ale kdy jindy by měl astronom dřepět v práci, ne?? A taky že jo - odpověděl mi obratem, a co jsem se z jeho mailu dozvěděl, to mi tedy vyrazilo dech. Povídá Rosťa:

?Vtip je v tom, ze dráha Slunce není skloněná, ale Slunce jen skáče nahoru a dolů, jako by bylo na pružině. V originálním textu je popsáno, jak Slunce vyletí nad rovinu Galaxie, pak jej gravitace hvězd a ostatního materiálu galaktického disku přitáhne zpět, takže letí dolů, pak jej na druhé straně gravitace zase začne přitahovat zpět a tak pořád dokola. Je to asi jako kdybys jezdil s autem dokola a nějaká terénní nerovnost Tě rozhoupala. Pokud máš tak mizerné tlumiče jako já, tak bude auto kmitat nahoru a dolů. A je zřejmé, že rychlost tohoto kmitání nesouvisí s dobou, za kterou objedeš jeden okruh. To, jak sis to představoval, by odpovídalo případu, že celý terén je nakloněn a tak jsi s autem polovinu dráhy nad centrem okruhu a druhou polovinu níže než centrum. Ale tak to v případě oběhu Slunce kolem středu Galaxie není.?


Takhle názorný výklad už musí pochopit i natvrdlý bankovní programátor; najednou to bylo takříkajíc nad slunce jasnější. Jářku - ?Rosťo, tohle je naprosto fascinující záležitost! Já myslel, že ty řeči o přitahování nahoru a dolů jsou jen takové populární výklady pro lidi, co neznají Keplerův zákon, ale že se Slunce prohání kolem Jádra jak na horské dráze, to by mě bylo ve snu nenapadlo :-) teda máte v tom vesmíru pěkný pořádek!?

Zdroje:
http://www.seds.org/nineplanets/nineplanets/overview.html
http://science.msfc.nasa.gov/ssl/pad/solar/sun_wind.htm
http://web.mit.edu/afs/athena.mit.edu/org/
s/space/www/helio.review/axford.suess.html#Distance/
http://hypertextbook.com/facts/2001/AngelaChan.shtml
http://solar-center.stanford.edu/FAQ/Qsolsysspeed.html
http://hypertextbook.com/facts/2002/StacyLeong.shtml
http://www.spaceweather.com/glossary/imf.html




Dopisy čtenářů

Karel R.:

Zitra mam mit prednasku o astronomii v jednom malem zajmovem krestanskem krouzku - a tak jsem s vdekem pouzil Tvych Gamm o sondach Pioneer a Voyager, tohle tema u me totiz vzdy vyvolava lehke mrazeni v zadech, to asi z pocitu tech nesmirnych dalek a zkoumani neceho noveho (jak doufame - heliopauzy).

Mel bych v souvislosti s tim otazku:
nasel jsem nekolik nakresu tras letu techto sond, kde je znazorneno vzdalene okoli slunecni soustavy. Ale jelikoz neovladam anglictinu, tak mi doprovodne texty neposkytly presne pochopeni dvou veci:
1) co je a jak vznika
Termination shock
Heliopausa
Bow Shock
Pokud vim, je zminovan slunecni vitr a magneticke pole slunce. (nakres viz. priloha Gammy037 Pioneer.gif)

2) proc je to vse kreslene jakoby odfukovane jednim smerem - tj. opacnym, nez leti sondy... IMHO je to pusobenim neceho z jadra galaxie (podobne jako na magneticke pole zeme pusobi slunecni cinnost...)?


Karlovi jsem vzhledem k časové naléhavosti jeho dotazu odpověděl obratem, a jelikož mám pocit, že vysvětlení - které jsem mezitím po delším šmejdění Internetem upřesnil a doplnil o řadu podstatných detailů - by mohlo zajímat i ostatní čtenáře, rozhodl jsem se věnovat heliopauze samostatné číslo, tím spíš, že ve zmíněné Gammě037 jsem téhle záležitosti zůstal hodně dlužen. Dnešní vydání bude nutně poněkud technické, ale doufám, že přesto srozumitelné, a kdo vytrvá, možná se dozví leccos zajímavého o tom našem vesmírném koutku.

Schéma heliopauzy
Sluneční vítr
Parkerova spirála
Supersonický kužel


Související články:
Apollo 11 (08.09.2019)
Gamma č. 195 (Vesmír, náš domov (IXX.) - Exoplanety (16.01.2011)
Gamma č. 163 (Vesmír, náš domov (IXX.) - planetka Apophis) (26.03.2006)
Gamma č. 156 (Vesmír, náš domov (XXVIII.) - přistání na Titanu) (25.03.2006)
Gamma č. 150 (Vesmír, náš domov (XXVII.) - Mars (VIII.)) (18.03.2006)
Gamma č. 138 (Vesmír, náš domov (XXVI.) - Mars (VII.)) (16.03.2006)
Gamma č. 136 (Vesmír, náš domov (XXV.) - Mars (VI.)) (16.03.2006)
Gamma č. 135 (Vesmír, náš domov (XXIV.) - Mars (V.)) (15.03.2006)
Gamma č. 134 (Vesmír, náš domov (XXIII.) - Mars (IV.)) (15.03.2006)
Gamma č. 133 (Vesmír, náš domov (XXII.) - Mars (III.)) (15.03.2006)
Gamma č. 132 (Vesmír, náš domov (XXI.) - Mars (II.)) (15.03.2006)
Gamma č. 131 (Vesmír, náš domov (XX.) - Mars (I.)) (14.03.2006)
Gamma č. 103 (Vesmír, náš domov (XVIII.) - Venuše (II.)) (05.03.2006)
Gamma č. 096 (Vesmír, náš domov (XVII.) - Venuše (I.)) (28.02.2006)
Gamma č. 091 (Vesmír, náš domov (XVI.) - Merkur (III.)) (24.02.2006)
Gamma č. 085 (Vesmír, náš domov (XV.) - Merkur (II.)) (22.02.2006)
Gamma č. 083 (Vesmír, náš domov (XIV.) - Merkur (I.)) (21.02.2006)
Gamma č. 078 (Vesmír, náš domov (XIII.) - Měsíc (VI.)) (21.02.2006)
Gamma č. 075 (Vesmír, náš domov (XII.) - Měsíc (V.)) (17.02.2006)
Gamma č. 072 (Vesmír, náš domov (XI.) - Měsíc (IV.)) (16.02.2006)
Gamma č. 064 (Vesmír, náš domov (X.) - Měsíc (III.)) (15.02.2006)
Gamma č. 057 (Vesmír, náš domov (IX.) - Měsíc (II.)) (14.02.2006)
Gamma č. 054 (Vesmír, náš domov (VIII.) - Měsíc (I.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053 (Vesmír, náš domov (VII.) - Země (VII.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053a (Povídka o Zemi) (09.02.2006)
Gamma č. 044 (Vesmír, náš domov (VI.) - Země (VI.)) (08.02.2006)
Gamma č. 027 (Vesmír, náš domov (V.) - Země (V.)) (31.01.2006)
Gamma č. 026 (Vesmír, náš domov (IV.) - Země (IV.)) (31.01.2006)
Gamma č. 024 (Vesmír, náš domov (III.) - Země (III.)) (28.01.2006)
Gamma č. 018 (Vesmír, náš domov (II.) - Země (II.)) (26.01.2006)
Gamma č. 013 (Vesmír, náš domov (I.) - Země (I.)) (25.01.2006)


Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 13 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS