Vesmír, nᚠdomov

* Gamma č. 132 (Vesmír, náš domov (XXI.) - Mars (II.))

Vydáno dne 15. 03. 2006 (3205 přečtení)

Vesmír, náš domov (XXI.) - Mars (II.) - předehra k Marsu a také vzpomínka na Apollo

Minulé pondělí došlo k události, která - budou-li politické kruhy ve Washingtonu a okolí hvězdám nakloněny - bude jednou připomínána jako předzvěst nové éry kosmického výzkumu, stejně jako kdysi Kennedyho výzva - ?I believe this nation should commit itself to achieving the goal, before the decade is out, of landing a man on the Moon and returning him safely to Earth; jsem přesvědčen, že tento národ by si měl uložit za úkol před koncem tohoto desetiletí dopravit člověka na Měsíc a bezpečně ho přivést zpět na Zemi.



Start Apolla 13(klikni) Sestup lunárního modulu(klikni) Astronaut na Měsíci(klikni) Země z Měsíce(klikni)


Po téměř 44 letech další americký president ukázal ke hvězdám, a jeho výzva vzbudila vzrušené reakce. Jeho odpůrci mu vyčítají, že si vylepšuje popularitu plánem, za který budou platit až jeho následovníci a že kosmická iniciativa je pouhým předvolebním trikem nebo v nejlepším případě reakcí na probuzené kosmické ambice čínského draka nebo opatrné plány Evropské kosmické agentury. Jistě jenom beznadějný naivka by mohl uvěřit, že podobné důvody nebyly významnou - a třeba i nejdůležitější - motivací velkolepého plánu. Příznivci vesmírných výprav však tvrdí, že tohle všechno je nepodstatné, protože - jak napsal komentátor Mladé Fronty Dnes, ?někdo už to říct musel.? Situace, kdy nejúspěšnější kosmická velmoc neměla po víc než čtvrt století perspektivní program pilotované kosmonautiky, byla nenormální a nepřirozená. Kosmická stanice ISS byla jistě nezbytná a bude přinášet mnohý užitek i do budoucna, ale její kritici, kteří kousavě poznamenávali, že ?v šedesátých letech jsme stavěli lodě, které létaly na Měsíc, zatímco teď budujeme stanici, která jen krouží dokola na jednom místě,? měli kus pravdy. Po každém úspěchu musí následovat přestávka k nadechnutí před dalším skokem do neznáma; ale tahle pauza už byla příliš dlouhá, a popravdě řečeno, delší dobu je to znát i na poměrech a morálce v NASA.


Mluví se o Marsu, ale ten z pochopitelných důvodů zůstane ještě po mnoho let vyhrazen šťouravým vozítkům podobným tomu, které se teď v kráteru Gusev chystá vydat do světa. Důvod, proč se nám pamětníkům při presidentových slovech zrychlil tep, leží mnohem blíž. Jestli půjde všechno podle plánu, lidé se nevydají jen do neprobádaných končin, ale vrátí se také tam, kde už kdysi byli, aby - konečně! - natrvalo zabydleli místa důvěrně známá a přece na tak dlouho opuštěná. V časném ránu minulého úterý, když mě můj kamarád Michal vezl z Ústí do práce, jsem se ospale zadíval na Měsíc, a spatřil jsem ho najednou jinýma očima; už ne jako vzdálený, ztracený, nedosažitelný svět, zářící přes propast prostoru a času jako připomínka zašlých let - ale jako starého přítele, který natahuje ruku k dlouho odkládanému shledání. Je to svět, který už známe; jsou tam stopy lidí, a také vyjeté koleje od dvou čiperných jezdítek, s nimiž rozpustilí kosmonauti dováděli mezi krátery a která dodnes čekají zaparkovaná nedaleko opuštěných podstavců lunárních modulů.


Před námi je nejromantičtější éra pilotované kosmonautiky. V budoucnosti snad už nepříliš vzdálené přijdou chvíle, které pro mnohé z nás - ať už jsme byli kdysi přímými účastníky či pouhými diváky, kteří u televize drželi palce - budou nabity vzpomínkami, nostalgií a dlouho uchovávanou nadějí. Čeká nás návrat na Měsíc.


A než ten návrat doopravdy začne, chci vás dnes pozvat na krátký výlet do časů, které nejspíš většina z vás ani nepamatuje. Zamyšlení, které následuje, mnozí z vás už před časem četli; ale snad ho smím znovu připomenout v těchto dnech, kdy po tolika letech marného čekání staré touhy znovu ožívají.



Vzpomínka na Apollo

Zdravím občasné čtenáře svých pamfletů [napsal jsem v pozdní noci 24. září roku 2000] a chtěl bych se s vámi dnes podělit o jeden nedělní zážitek. V televizi právě skončený film "Apollo 13", natočený podle knihy "Ztracený Měsíc", ve mně probudil vzpomínky na časy dávno minulé, na léta, kdy se děly věci, které dnes - zdánlivě - už nejsou možné. Byla to doba, kdy místo na kalkulačkách se počítalo na logaritmických pravítkách - jeden šokující záběr ze supermoderního řídicího střediska mi připomněl, že to tak opravdu bylo - kdy o Internetu a mobilních telefonech snili jen nenapravitelní fantastové, kdy počítače - miniaturizované z velikosti tělocvičen - už byly velké jen jako prádelníky a jejich cena klesla z desítek miliónů na pouhé statisíce dolarů, kdy primitivní transistorové rádio bylo posledním výkřikem techniky, televize se začínala učit - s rozpačitými výsledky - malovat barevné obrázky a digitální fotografie byla... no, teoreticky snad uskutečnitelná, ale v praxi... možná někdy v daleké budoucnosti, a nejspíš ani to ne; dejte pokoj s takovými fantaziemi. Vietnamská válka byla pravidelnou a už trochu nudnou aktualitou každodenních zpráv, tady doma jsme si začínali zvykat na ruské tanky, benzín stál dvě koruny šedesát a nejmodernější auto na československých silnicích byla Škoda MB 1000. Z hlediska generace dnešních středoškoláků v každém ohledu pravěk.


A přece se v těchhle pradávných časech odehrálo vzrušující dobrodružství, na které dodnes vzpomínají mnozí z nás, kdo jsme měli to štěstí, že jsme ho mohli aspoň nepřímo sledovat. Amerika napnula síly, aby splnila závazek, který zdědila po zavražděném presidentu Kennedym: do konce desetiletí bezpečně dopravit člověka na Měsíc a zpět. Byl to úkol stejně dramatický jako iracionální, a NASA se ani nesnažila předstírat, že ta výprava má nějaký praktický smysl. Na pozadí kulis mírně oteplené studené války nejmocnější stát světa vydával každý rok miliardy na uspokojení prosté touhy proniknout tam, kde ještě nikdo nebyl. Každého čtvrt roku se hranice neznámého posunula o pořádný kus dál; každého čtvrt roku se stalo zase něco, co tady ještě nikdy nebylo. První pilotovaný oblet Měsíce; první zkouška lunárního modulu ve vesmíru; první manévry na oběžné dráze Měsíce a sestup do dvou kilometrů nad povrch; a pak přistání na Měsíci.


Kdo se dnes zajímá o Apollo, najde většinou fotografie lunárního modulu stojícího na svých pavoučích nohách nebo manévrujícího na oběžné dráze; ale pro ty z nás, kteří se zatajeným dechem poslouchali u televize jižanskou američtinu dispečerů odříkávajících osudová zaklínadla startovní sekvence, byl nejsilnějším dojmem pohled na raketu, jakou svět neviděl nikdy předtím ani potom, raketu z dnešního pohledu stejně primitivní jako parní stroj, podle slov kosmonautů ohromnou prskavku, která se dala jen zapálit a pak nechat hořet na plný plyn, stroj, který polykal dvě tuny paliva každou sekundu a poskytoval pohodlí divoké jízdy neodpérovaným náklaďákem po rozbité dlažbě. Skutečným symbolem programu Apollo byl právě tenhle Saturn V, dílo Wernhera von Brauna, konstruktéra německé tajné zbraně, rakety V2 (?Jaká je záruka,? ptali se ho škodolibí novináři, ?že Saturn V nedopadne na Londýn ??) Záběry obří odpalovací rampy topící se v plamenech šlehajících ze zvolna stoupající zádi ohromné rakety i po letech oživují vzpomínky na chvíle, kdy se nám zrychloval tep při pohledu na lodě mířící k nejvzdálenějšímu cíli, k jakému se kdy člověk vydal.


Zatímco Saturn V byl ohromující, lunární modul byl zase ztělesněním toho nejbizarnějšího v kosmickém programu. Podivný brouk s kůží tak tenkou, že mohl létat jen ve vzduchoprázdnu, stroj, který se vydával na svou samostatnou cestu z oběžné dráhy rychlostí dvou kilometrů za sekundu a dosedal na povrch Měsíce s lehkostí přistávajícího racka, stroj tak odlehčený a stísněný, že v něm nebyla ani sedadla a kosmonauti při přistání stáli. Vrcholem jeho vybavení byl řídicí počítač, nejlepší, jaký tehdejší technika dokázala stěsnat do nekompromisního limitu několika kilogramů. Pevný disk nebo disketová mechanika? O takových vymoženostech si tenkrát astronauti mohli nechat jenom zdát. Kapacita operační paměti? 8 kilobytů. Z pohledu třetího tisíciletí neuvěřitelně neohrabaná programovatelná kalkulačka; na konci století by s něčím takovým nespočítali ani tržbu ve větší samoobsluze. Zkuste tohle říct dnešnímu gymnasistovi hrajícímu nejnovější hru na svém stroji, jehož kapacitu měří v jednotkách tisíckrát větších; jestli se tomu nebude smát, tak jen proto, že takovým báchorkám vůbec nebude schopen uvěřit.


Když jsme na jaře 1969 četli plánovaný scénář letního přistání, znělo to všechno naprosto nepravděpodobně, skoro nesmyslně. Dědeček mi tenkrát za bůra koupil v trafice výpravnou brožuru o projektu Apollo, jejíž bleskové vydání i v čase začínající cenzury ještě Karel Pacner dokázal nějak protlačit, a když jsem si prohlížel obrázkovou sekvenci popisující krok za krokem cestu z Floridy do Moře klidu, připadalo mi, že čtu nějaký vědecko-fantastický komiks: tohle přece nemůžou myslet vážně. Několik nejschopnějších Američanů se s pomocí stovek odborníků cvičí k tomu, aby se mohli ... projít po Měsíci. Nemůže to fungovat, něco se jim musí porouchat, loď skládající se z deseti miliónů součástek... a ostatně sama ta myšlenka je úplně absurdní; každý devítiletý kluk přece ví z vlastní zkušenosti, že Měsíc není nic víc než bílý kotouček na obloze, jen skvrnka na nočním nebi. Sluneční soustava, planety, gravitace, oběžné dráhy; no jasně, takhle se to píše v těch populárních knížkách pro děti, ale to je všechno jen abstraktní teorie. Kdo se podívá kolem sebe, musí vidět, že Země je placatá; tak co s nějakým Měsícem.


Jenže pohled na startující Saturn V, na běsnění ohnivého živlu puštěného ze řetězu, plameny šlehající na stovky metrů a na štíhlou bělostnou svíci zvedající se s majestátní důstojností z ohnivé záplavy a oblaků vířícího kouře za ohlušujícího hřmění - to už nebyla žádná teorie. Bylo to ohromující technické divadlo, spíš přírodní úkaz, a při pohledu na něj bylo jasné, že tohle už někdo opravdu myslí vážně. A pak přišla noc, na jakou se nezapomíná; v půl třetí ráno ve vesnické chalupě v Hajanech u Blatné ten devítiletý kluk s rozespalýma očima rozšířenýma úžasem zíral na rozmazaný obraz černobílé televize (umění přímého přenosu z Měsíce se i v NASA museli teprve učit) a pokoušel se pochopit smysl toho, co vidí. Pak vyšel ven na dvorek a obrátil oči vzhůru k nebi, na půlměsíc, jaký ještě nikdy nebyl. Díval se na zářící kotouč, fascinován, neschopen strávit tu myšlenku: ?Tak se jim to přece povedlo, nic se neporouchalo, doletěli tam, chodí PO MĚSÍCI! Jsou tam nahoře, zrovna teď, jdou spát, a je to svět jako ten náš tady dole; jsou tam kameny, kopce, údolí, vždyť jsem to před chvílí na vlastní oči viděl v televizi! Pak ale... to znamená, že je to všechno pravda, co píšou v těch knížkách; čtyři sta tisíc kilometrů ... oběžná dráha ... Měsíc, Země, Slunce ... panebože ...? a najednou měl pocit, jako by cítil, jak ta pevná, plochá Země, která se pro něj teprve dnes v noci stala opravdovou koulí, se pod jeho nohama kutálí nekonečným Prostorem. Závrať z té představy se nedá popsat; jako by obzor každodenního života, vzdálený několik kilometrů, najednou pukl a za ním se otevřel pohled do vesmíru. Byl to skoro šok; kdo něco takového zažije v devíti letech, už nikdy na to nezapomene.


?Století je vyřízené,? napsal nedlouho po tom Norman Mailer, ?skončilo v červenci 1969.? A měl pravdu; dodnes už se nestalo nic, co by předčilo ten výkon, žádná událost, jejíž technická obtížnost a objevitelské vzrušení by byly na první pohled srozumitelné všem, od profesora k metařovi. Amerika se rychle nabažila svého úspěchu a odhodila Měsíc jako okoukanou hračku. Orbitální stanice Skylab - dnes už také legendární - byla posledním dědictvím programu Apollo; i ta se však kvůli zpoždění kosmického programu a nepřesným výpočtům zřítila na Zem dřív, než ji čerstvě opeřený raketoplán mohl vytáhnout mimo dosah atmosféry náhle nafouknuté nečekaně aktivním Sluncem. Ze vzrušujícího vesmírného dobrodružství zbyly jen automatické sondy, pronikající čím dál hlouběji mezi planety, ruské kosmické stanice, kroužící kolem Země jak na věčném kolotoči, raketoplány vydávající se na své krátké lety jen kousek za pozemská humna, a pomalu rostoucí kosmická stanice Alfa (dnes ISS) pracně skládaná z malých kousků, když raketoplány nemohou vynést na oběžnou dráhu modul těžší než sedmadvacet tun, a na žádné rampě už nestojí připravený Saturn V, který kdysi unesl třikrát tolik.


Tak po osmadvaceti letech Měsíc zůstává osamocený ve své dálce, ještě nedostupnější než tenkrát v šedesátých letech. Minulost předčila budoucnost a poprvé v historii se stalo, aby nově dosažený kontinent zůstal po víc než čtvrt století opuštěný. Program Apollo byl výpravou za hranice možností, krátkým výpadem na předmostí, které asi nebylo možné trvale udržet. Jednou se člověk vrátí na měsíční pláně, na vrchovinu Fra Mauro a k Hadleyově brázdě; do té doby nám příznivcům hvězdoplavby nezbývá, než uchovávat slábnoucí naději v nová kosmická dobrodružství a žít v tomhle podivném mezidobí, kdy první výpravy k Měsíci jsou už jen hrdinskými bájemi ze zapomenutých časů a ty příští zůstávají vzdáleným snem, skrytým v nedohledné budoucnosti.


Dnes, víc než tři roky poté, co jsem si trochu zasteskl nad nesplněnými plány šedesátých let, můžeme už s novou nadějí sledovat, jak se znovu blýská na časy. Když tenkrát v prosinci 1972 Eugene Cernan a Jack Schmitt v lunárním modulu Apolla 17 jako poslední opouštěli Měsíc, ani největší pesimisté by neuvěřili, že budeme čekat takhle dlouho. Nakonec musel přijít chlapík, kterého mnozí mají za texaského křupana, jehož nezajímá nic idealističtějšího než akcie ropných věží; a ten teď trhnul oponou, aby odhalil nové plány a konečně zase dal Americe hvězdnou vizi a smělý úkol. Držme mu palce; když to dobře dopadne, snad už brzy znovu zahřmí motory velkých raket na floridských blatech - a po dlouhých letech se opět zablesknou plameny nad měsíčními pláněmi. Ať už to bude trvat jak chce dlouho, jsme zase na cestě - a na tom jediném doopravdy záleží.

Ilustrační fotografie jsou ze zdrojů NASA, viz http://www.nasm.edu/apollo



Související články:
Apollo 11 (08.09.2019)
Gamma č. 195 (Vesmír, náš domov (IXX.) - Exoplanety (16.01.2011)
Gamma č. 163 (Vesmír, náš domov (IXX.) - planetka Apophis) (26.03.2006)
Gamma č. 156 (Vesmír, náš domov (XXVIII.) - přistání na Titanu) (25.03.2006)
Gamma č. 150 (Vesmír, náš domov (XXVII.) - Mars (VIII.)) (18.03.2006)
Gamma č. 138 (Vesmír, náš domov (XXVI.) - Mars (VII.)) (16.03.2006)
Gamma č. 136 (Vesmír, náš domov (XXV.) - Mars (VI.)) (16.03.2006)
Gamma č. 135 (Vesmír, náš domov (XXIV.) - Mars (V.)) (15.03.2006)
Gamma č. 134 (Vesmír, náš domov (XXIII.) - Mars (IV.)) (15.03.2006)
Gamma č. 133 (Vesmír, náš domov (XXII.) - Mars (III.)) (15.03.2006)
Gamma č. 131 (Vesmír, náš domov (XX.) - Mars (I.)) (14.03.2006)
Gamma č. 128 (Vesmír, náš domov (XIX.) - Heliopauza) (12.03.2006)
Gamma č. 103 (Vesmír, náš domov (XVIII.) - Venuše (II.)) (05.03.2006)
Gamma č. 096 (Vesmír, náš domov (XVII.) - Venuše (I.)) (28.02.2006)
Gamma č. 091 (Vesmír, náš domov (XVI.) - Merkur (III.)) (24.02.2006)
Gamma č. 085 (Vesmír, náš domov (XV.) - Merkur (II.)) (22.02.2006)
Gamma č. 083 (Vesmír, náš domov (XIV.) - Merkur (I.)) (21.02.2006)
Gamma č. 078 (Vesmír, náš domov (XIII.) - Měsíc (VI.)) (21.02.2006)
Gamma č. 075 (Vesmír, náš domov (XII.) - Měsíc (V.)) (17.02.2006)
Gamma č. 072 (Vesmír, náš domov (XI.) - Měsíc (IV.)) (16.02.2006)
Gamma č. 064 (Vesmír, náš domov (X.) - Měsíc (III.)) (15.02.2006)
Gamma č. 057 (Vesmír, náš domov (IX.) - Měsíc (II.)) (14.02.2006)
Gamma č. 054 (Vesmír, náš domov (VIII.) - Měsíc (I.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053 (Vesmír, náš domov (VII.) - Země (VII.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053a (Povídka o Zemi) (09.02.2006)
Gamma č. 044 (Vesmír, náš domov (VI.) - Země (VI.)) (08.02.2006)
Gamma č. 027 (Vesmír, náš domov (V.) - Země (V.)) (31.01.2006)
Gamma č. 026 (Vesmír, náš domov (IV.) - Země (IV.)) (31.01.2006)
Gamma č. 024 (Vesmír, náš domov (III.) - Země (III.)) (28.01.2006)
Gamma č. 018 (Vesmír, náš domov (II.) - Země (II.)) (26.01.2006)
Gamma č. 013 (Vesmír, náš domov (I.) - Země (I.)) (25.01.2006)


Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS