Zajímavosti

* Gamma č. 139 (USA 2001 - 2003 (III.))

Vydáno dne 17. 03. 2006 (2825 přečtení)

Služební výlet do USA 2001 - 2003 (III.) - Amerika z povinnosti aneb co vše se dá zažít na služební cestě

Minule jsem vylíčil svoje první zážitky v americkém prostředí a jak jsem dostal auto. Jsa motoristou, rozhodl jsem se navštívit o víkendu Johnsonovo kosmické středisko NASA, odkud probíhá řízení amerických kosmických letů a také výcvik kosmonautů, teda vlastně astronautů, a vývoj nových kosmických prostředků.




Středisko leží na jihovýchodě Houstonu na ulici s příznačným jménem NASA 1. Najít jej podle mapy a nově získaného orientačního smyslu nebyl velký problém. Navíc jeden můj kolega bydlel přímo naproti přes ulici a jeho synek chodil do školy se synkem jedné z astronautek. Bohužel právě tato astronautka zahynula při letošní havárii Columbie. Kosmický program je pro Američany a zejména tady v Houstonu mnohem bezprostřednější, než kdekoliv jinde.


Vždycky jsem přemýšlel, proč je toto středisko v Houstonu v Texasu a startuje se z ramp na Floridě. Ono je to technicky teda jedno, protože když létá raketoplán kolem zeměkoule, tak není důležité, odkud probíhá řízení letu. Dostalo se mi vysvětlení, že na začátku šedesátých let president Johnson vybudováním tohoto centra chtěl zvýšit prestiž tohoto regionu a v době jeho vzniku hlavně zaměstnanost.


Po chvíli jsem zahlédl za plotem externí výstavu raket, které dominoval Saturn 5 se svojí délkou přes 300 stop (téměř 100 m), položený ovšem na bok, jinak by jej asi museli znovu stavět po každém hurikánu, o které tam není nouze. Podle směrovek jsem dojel ke vstupní bráně. Vlastní areál byl od brány vzdálen ještě 300 m. Prostorem se tam prostě nešetří. U závory byla ozbrojená stráž. Zastavil jsem před závorou a řekl, že bych rád navštívil středisko. Ozbrojenec mi řekl, že toto je brána pro zaměstnance a astronauty a návštěvnické centrum je ještě o kousek dál. Ale pokud si chci prohlédnout rakety, tak že mohu zaparkovat na parkovišti hned za bránou a jít se pěšky podívat, i když tato prohlídka je součástí standardní návštěvy návštěvnického centra. Tuto nabídku jsem nedočkavě přijal a ozbrojenec mi otevřel závoru. Z parkoviště vedla branka přímo k ploše, kde se nacházely rakety a několik volně ložených raketových motorů. S vědomím o vyspělosti kosmické technologie a materiálech, získaným v minulosti z literatury i různých filmů, jsem zahájil prohlídku. Ovšem musím přiznat, že jsem byl dost překvapen, když jsem si prohlížel a prosahával (i když se to nesmělo) vystavenou chloubu americké kosmické technologie. Všechny ty filmy a články vás připraví na to, že se jedná o něco dokonalého, něco téměř sci-fi. Když si pak prohlížíte konstrukci největší rakety (je rozložena na jednotlivé stupně), vidíte nehezký rám svařený z L profilů, potažený přinýtovaným plechem, jehož povrch je různě hrbatý a deformovaný, mnohde kousek odstává. Na první pohled mi to připomnělo typickou plechovou stavební boudu z profilů a vlnitého plechu, která zrovna v tu dobu stála u stavby našeho domu a kterou jistě všichni znáte. Hadice a kabely různých hydraulických a elektrických hejblátek kolem motorů a oddělování jednotlivých stupňů visely a vedly volně prostorem. Dle mého názory musely při tom ryvu při startu bimbat sem a tam a hrozit utržením. Zkrátka a dobře, přestože jsem si uvědomoval, že se jedná o vyřazené výrobky padesátých a šedesátých let, dost utrpěla moje představa o dokonalosti. Rakety jsou jistě konstruovány čistě funkčně a účelně a liší se od vyladěných designů např. aut a letadel, které jsou dlouze a pečlivě pilovány.


Když jsem se konečně nabažil, sedl jsem do auta a přejel k návštěvnickému centru. To už bylo organizováno v americkém stylu. Obrovské parkoviště, kde se dalo parkovat za asi čtyři dolary celý den. Velká skleněno-železobetonová budova s pokladnami u vstupu. Na letáček z hotelu jsem dostal šest dolarů slevu z asi pětadvacetidolarového vstupného. Toto funguje téměř u všech atrakcí a muzeí. Vstoupíte do trošku přitemnělé, uměle osvětlené a samozřejmě klimatizované haly. První dojem byl, že jsem vstoupil do zábavního parku ve stylu Kosmos. Všude v hale visely různé napodobeniny vesmírných těles a zařízení, prolézačky pro děti a podobně. Nicméně začal jsem hledat a podle letáčku, který jsem dostal u pokladny, jsem zjistil, že kromě skluzavek je tam ještě spousta zajímavých věcí. Přímo v hale je populárně naučná demonstrace, jak kosmonauti žijí ve vesmíru. Je tam jakýsi model vnitřního vybavení kosmické lodi včetně sprchy, postelí a záchodu a moderátor s pomocí dobrovolníků předvádí, jak kosmonauti žijí na oběžné dráze. Je to sice zajímavé, ale podáno je to příliš pouťovým způsobem. Proto jsem se zaměřil na serióznější témata. Je tam vyřazený trenažér raketoplánu, vlastně odříznutá špička raketoplánu s kompletním ovládáním. Trenažér sloužil pro výcvik posádky a přesto, že je již nefunkční, všechny prvky jsou překryty deskami plexiskla, zřejmě aby si návštěvníci neodnášeli suvenýry. Přestože je tam údajně několik tisíc ovládacích a informačních prvků (přiznám se, že tuto informaci jsem si neověřoval), asi by byly rozebrány ve velice krátké době. Další zajímavou akcí je kino IMAX, které normálně promítá trojrozměrné filmy. Kdo to nezná, jedná se o filmy snímané dvojitou kamerou, kde jsou oba "kanály" kódované polarizací světla ve dvou rovinách a které se sledují polarizačními brýlemi s rozdílnou polarizací na každém oku, takže vidíte film prostorově. Já jsem si vybral film ?To be an astronaut? (Být astronautem), který tedy nebyl 3D, ale zato poskytl spoustu informací, jak to se zaměstnáním "astronaut" v Houstonu chodí. Jsa příslušníkem národa, který má v historii jednoho slavného kosmonauta, který se jednou podíval do vesmíru a jednoho záložníka, kterého většinou ani nikdo ani nezná, dost mne překvapilo, jak početný tým astronautů v Houstonu pracuje. Historický seznam je v síni slávy, kde jsou rozděleni podle dat a letů. K tomu je ještě nutno přičíst desítky astronautů, kteří se teprve k letům připravují. A o tom právě film byl. Na příběhu jedné astronautky bylo ukázáno, čím vším musí člověk projít, aby se dostal "nahoru". Bylo to pojato s jistou dávkou americké hrdosti a nadsázky, nicméně záběry z různých fází výcviku, nácvik montáže částí vesmírné stanice v obrovském bazénu pro simulaci beztížného stavu a podobně, jsem ještě nikde jinde neviděl. Ve filmu nechyběla ani vzpomínka na havárii Challengeru, která je černým pátkem celého programu NASA. To bylo samozřejmě ještě před loňskou havárií Columbie. Američané tuto havárii berou jako velkou tragédii, a posádka tohoto letu má v síni slávy mimořádné místo. Později jsem četl knihu amerického fyzika Richarda Feynmana ?Snad ti nedělají problémy cizí názory?, který mimo prací na vývoji atomové bomby během války v Los Alamos (popsáno v jeho předchozí knize ?To snad nemyslíte vážně ?? pracoval i jako člen vyšetřovací komise havárie raketoplánu Challenger. Jeho kniha nabízí pohled na NASA z úplně jiné stránky, než jaká je předkládána daňovým poplatníkům (samozřejmě americkým) a ostatnímu světu. Musím říct, že po dvou návštěvách vesmírného střediska v Houstonu a přečtení této knihy již považuji všechny astronauty za mimořádně odvážné lidi. Už jen představa, že při startu sedíte na několika tunách výbušné směsi, kterou pod vámi někdo odpálí a vy spoléháte, že všechny ty problémy, které se objevily během vývoje, stavby a zkoušení dopadnou dobře, mluví za vše.


Co ještě stálo v hale za shlédnutí, byla výstava historie amerického vesmírného programu s dobře nasvícenými vyřazenými kusy techniky, modely a měsíčními kameny a také přednáška o právě probíhajících a připravovaných misích NASA. V sále podobném kinu stála na pódiu řada monitorů, na kterých moderátorka uváděla jednotlivé informace. Problém byl jen chytat její angličtinu, aby z toho člověk něco měl.


Dále bylo možno každou čtvrthodinu zažít start raketoplánu "na vlastní oči?. V malém kinosále jste se posadili na zem před plátno, na kterém byl promítán raketoplán připravený ke startu. Za chvíli došlo k odpočítávání a za pomocí zvukové aparatury o výkonu několika kilowattů a vyvíječe kouře byly autentické záběry startu skutečného raketoplánu doplněny dostatečně věrohodným rachotem motorů, který vám promasíroval vnitřnosti a z plátna se na příslušných místech valil kouř od motorů. Vzhledem k intenzitě všech těchto vjemů to člověka vtáhlo do děje, ať chtěl či nechtěl. O dva roky později jsem dostal nabídku zúčastnit se právě startu Columbie, která havarovala při návratu do atmosféry. Astronautka, jejíž synek chodí do školy se synkem mého kolegy, dostala možnost pozvat na předletovou párty a účast u startu několik svých hostů. Kolega byl mezi pozvanými a mohl vzít i nás, Čechy. Ovšem start je samozřejmě z Floridy, což nebylo až tak blízko a pro nás to znamenalo nemalé finanční výlohy a volno z práce. Vzhledem k tomu že jsem si volno i dolary šetřil na návštěvu své rodiny v USA (byla tam se mnou dva měsíce) tak jsem nabídku odmítl i přes vědomí její neopakovatelnosti. A o několik týdnů později jsem z rádia poslouchal zprávu o havárii.


Ostatní exponáty v hale návštěvnického střediska byly spíš pouťového charakteru a sloužily hlavně k zabavení dětí návštěvníků, což jsem ocenil o dva roky později, když jsem se tu objevil se svojí rodinkou; o tom v příštím dílu.





Celý èlánek | Autor: Dušan Filko | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS