Zajímavosti

* Gamma č. 140 (USA 2001 - 2003 (IV.))

Vydáno dne 17. 03. 2006 (3430 přečtení)

Služební výlet do USA 2001 - 2003 (IV.) - Amerika z povinnosti aneb co vše se dá zažít na služební cestě

Nejdůležitější část návštěvy v houstonském řídícím středisku přišla nakonec. Od výstavní haly pravidelně odjížděly vláčky na pneumatikách tažené plynovou mašinkou, které návštěvníky odvážely jednak k prohlídce raket, kterou jsem již absolvoval individuálně, ale hlavně do areálu skutečného vesmírného střediska. Každá ze dvou tras navštívila jiné části střediska. Vybral jsem si samozřejmě trasu, ve které byla návštěva řídícího centra. To už bylo jiné kafe.




Navštívili jsme několik hal, kde probíhá výcvik. V jedné velké hale mají částečně funkční model raketoplánu ve skutečné velikosti, na kterém astronauti trénují hlavně manipulaci s materiálem převáženým v nákladové prostoru a pak jeho následnou montáž na novou vesmírnou stanici. Modely jednotlivých dílů vesmírné stanice jsou podrobovány montážním zkouškám, aby astronauti zvládli veškerá úskalí, která je mohou potkat při skutečné misi. Objeví-li se zde nějaký problém, kvůli kterému by mohl selhat transport nebo instalace ve vesmíru, je ještě čas na zpětnou vazbu do výroby. Bohužel jsem středisko navštívil v sobotu, kdy je většina astronautů i personálu doma, takže jsem je neviděl přímo v akci.


V jedné hale jsem viděl i záchranný modul, který NASA vyvíjí pro záchranu astronautů např. z poškozené vesmírné stanice. Modul má být zaparkován pod stanicí a v případě podmínek ohrožujících život na stanici se do něj astronauti přesunou a zmáčknou čudlík. Modul je pak automaticky dopraví na zem. Ruční řízení modulu je vynecháno záměrně a let probíhá automaticky, aby měla šanci se zachránit i posádka zraněná nebo v bezvědomí. Modul vypadá jako baculaté mládě raketoplánu s malými křídly typu delta s poměrně velikým vzepětím a s tepelným štítem na spodku pro průchod atmosférou. Malá křídla mají za úkol stabilizovat modul pro sestup v atmosféře. Po vlétnutí do hustších vrstev atmosféry se vystřelí několik po sobě jdoucích padáků pro zbrždění pádu a nakonec padák typu křídlo (jakýsi obrovský paraglide), se kterým modul přistane na zem či do vody. Jestli si dobře vzpomínám, je v modulu šest nebo osm míst. Zatím jej testovali pouze shozem z vyšších vrstev atmosféry, kam jej pod křídlem vyneslo nosné letadlo. Trošku mi to připomínalo způsob, jakým startovala z podvěsu nosného letadla první proudové a raketové letouny pokoušející se o překonání zvukové bariéry.


Před vstupem do vlastního řídícího sálu jsme prošli důkladnější osobní prohlídkou, než jsem zažil na kterémkoliv letišti. Veškeré osobní a kovové věci jsme museli nechat zamčené ve skříňkách v šatně včetně hodinek a mincí. Můj plán pořídit nějaké fotky byl ten tam. Průvodce nás zavedl za skleněnou stěnu místnosti sousedící se sálem. Je to ta místnost, kde sedí příbuzní astronautů v případě jakýchkoliv problémů, aby byli informováni a přitom nerušili řízení letu. Ve středisku teď mají dva, vlastně tři sály. Tzv. historický, ze kterého se řídila všechna Apolla a který je teď již mimo provoz. To je ten, který znáte z amerických filmů, protože se využívá k natáčení. Nahradil jej sál nový, menší a výkonnější. Podle průvodce má kterýkoliv z počítačů nového sálu vyšší operační výkon než celý starý sál. Nový sál má jen asi 10 - 12 pracovišť, u kterých sedí lidé zajišťující celý let. Ty tam jsou doby, kdy na každý systém lodi bylo jedno pracoviště a jeden člověk. Za pomoci moderní výpočetní techniky se vše zjednodušilo a spousta věcí se hlídá sama. V čele sálu visí několik velkých obrazovek, na kterých se zobrazuje trajektorie letu, zdravotní funkce posádky a hlavně obrazovka s přímým obrazovým přenosem z raketoplánu, což bylo pro mne asi nejpůsobivější, vidět vesmír on-line. Celému týmu velela vedoucí letu, což byla mladá, atraktivní blondýnka asi tak v mém věku. Žádný vědec v tlustých černých brýlích a bílém plášti.


V další místnosti byl třetí, nový sál, který vznikl pro řízení stavby nové vesmírné stanice, která má postupně nahradit Mir. Ale tam veřejnost přístup neměla a tak jsem tam jen s ještě několika dalšími neukázněnci nakoukl.


Do historického řídícího sálu už se mohlo celkem bez omezení, tedy opět za onu skleněnou stěnu. Tam se již dalo fotit i mluvit nahlas. Ale fotit v mizerných světelných podmínkách za skleněnou zdí je těžké. Zvlášť bez stativu pro dlouhé časy. Několik zoufalců tam fotilo kompakty s bleskem, takže předpokládám, že pak na fotce měli odraz blesku od skla a za ním pár stínů z neosvětlené scény sálu. Nezbylo mi, než zaimprovizovat a přitisknout zrcadlovku k ocelovému sloupku podpírajícímu strop a béčkem to vzít z ruky bez blesku. Fotka není nic moc, ale jako památka stačí.


Cestou zpátky do návštěvnického centra mě zaujal ječivý zvuk za plotem střediska, připomínající modelářský motor. A skutečně, hned za plotem poletovalo několik rádiem řízených modelů letadel a vrtulníků. Docela mne to překvapilo, neboť modely se proháněly asi sto metrů od komunikačních parabol střediska a nikomu to nevadilo. Nikdo se neobával rušení, ani modeláři, ani astronauti. Oba systémy samozřejmě jedou na rozdílných pásmech, ale očekával bych, že kvůli důležitosti spojení střediska s vesmírem bude "pro jistotu" prostor kolem víc hlídán. Nicméně tady asi zvítězila fakta nad obavami nezasvěcenců a tak mohou astronauti i modeláři sousedit v klidu.



Dopisy čtenářů

Štěpa:

Je to perfektní. Tvůj první dopisovatel :-) píše dobře a o zajímavých věcech.

*************************************************************************

Jana Z.: shodou okolností sestra vydavatele Gammy :-)

Ahoj Járo,
moc se mi líbila GAMMA od Dušana.
Všechny Gammy, co píšeš (nebo od dopisovatelů z různých konců světa), se mi líbí, jen jsem to ještě nikam nenapsala.
Přeskakuju akorát stránky plný technických detailů o různých kosmických kopštrosech a kupách, hroudách a kamení.


Pro čtenáře neznalé jabloneckého slangu je tady třeba vysvětlit jeden speciální výraz. Slovo "kopštros" bylo vynalezeno neznámým štamgastem kterési jablonecké krčmy, a to zkomolením německého kulečníhového termínu "Kopfstoss", v původním významu doslova "úder na hlavu", tj. šťouch tágem shora na kouli. V důsledku jakéhosi duševního kotrmelce, nepochybně usnadněného sníženou koncentrací krve v alkoholu, byl dotyčný výraz přeměněn na univerzální podstatné jméno, označující obecně cokoliv hmatatelného; typický "kopštros" je pak veliký, obvykle železný a zejména neforemný. Zkušenosti ukazují, že ve stavu omezené slovní zásoby a ztížených asociačních schopností je takový všestranný sémantický nástroj k nezaplacení. Poté, co se "kopštros" vynikajícím způsobem osvědčil i v těch nejvypjatějších životních situacích a postupně se začal šířit i za hranice okresu, zavedli jeho uživatelé další univerzální podstatné jméno "pišišvor", tentokrát označující libovolnou osobu mužského pohlaví, obvykle inspirující své okolí k dobromyslnému posměchu svým zjevem nebo chováním, nejlépe obojím. Typickým příkladem užití jablonečtiny (jejíž úsporná lexikální zásoba se prozatím skládá ze dvou slov, pomocí kterých lze ovšem popsat zhruba dvě třetiny známého vesmíru), je pak třeba věta "Pišišvor na kopštrosu veze kopštros," komentující specialistu sedícího na vrzajícím vehiklu, na kterém přepravuje neuchopitelnou a nenapravitelně překážející konstrukci.

Zvídavý čtenář by se na tomto místě mohl zeptat, jaká je logika přechodu od biliárového termínu k univerzálnímu substantivu. Kouzlo věci je v tom, že pochopitelně žádná; jakou taky můžete čekat logiku po šesti pivech.

Zcela logické je naopak to, že Gamma se z povahy věci zabývá výhradně samými "kopštrosy, kupami, hroudami a kamením"; čehož je toto číslo jistě ukázkovým dokladem 8-)

*************************************************************************

Wendy: (policejně hlášena v Sydney)

To je jak kdyz popisuje Australii - az na ty vlajecky - nacinalisti tady rozhodne nejsou. Prvni, co tady kazdej v praci vytahne, je hrnek na kafe. Ale vsechno ostatni padne jak ulity. Ja cekala na pocitac 10 dnu. S tema schodistema zamknutyma je to tak, ze z budovy na schodiste se ti to otevre vzdycky i bez jakykoliv karty, ale ze schodiste do budovy nelze. Ale vzdycky muzes seslapat dolu po schodech, protoze v prizemi je to presne naopak - dostanes se kdykoliv ze schodiste na ulici, ale ne z ulice na schodiste. A v tom je ten pozarovej figl. Jedinou cestu ze schodiste je ven na ulici. Pozarni poplach se nacvicuje nejmin jednou do roka, kazdy patro ma nekolik lidi (warders) zodpovednych za to, ze v pripade pozaru te odvedou bez paniky ke schodisti a vypustej organizovane proud lidi. Ti sejdou dolu na ulici a maji ustanoveny mistecko, kde se vsichni shromazdi a tam si je nekdo odskrta. To aby nemuseli pozarnici litat po cely budove a hledat ztraceny duse. Zazila jsem nekolik poplachu a jenom jeden opravdovej ohen (malej) - a ono to docela funguje.

Pekny vypraveni, vyrid pochvalu. Je to zajimavy cist poznatky a postrehy navstevnika, ja uz jsem na to zvykla.





Celý článek | Autor: Dušan Filko | Počet komentářů: 27 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS