Zajímavosti

* Gamma č. 143 (Irák rok poté)

Vydáno dne 17. 03. 2006 (2787 přečtení)

Situace v Iráku rok po svržení režimu Saddáma Husajna

?Každý z nás dokáže věřit věcem, o kterých ví, že jsou nepravdivé, a pak, když jsme nakonec usvědčeni z omylu, umíme nestydatě překrucovat fakta, abychom dokázali, že jsme byli v právu. Na intelektuální rovině může tento proces pokračovat donekonečna a zastaví se až ve chvíli, kdy falešné přesvědčení narazí na tvrdou realitu, obvykle na bitevním poli.? Tohle napsal George Orwell ve své eseji "Přímo před vaším nosem" v roce 1946. Zdá se to být zvláště případné právě teď, když přehlížíme trosky amerického dobrodružství v Iráku,



Válka v Iráku


napsal 30. dubna komentátor New York Times Paul Krugman (zájemci o celý článek se mohou podívat na
http://www.nytimes.com/2004/04/30/opinion/30KRUG.html?th).
Pravda je, že NYT je list povýtce liberální [čti: v americkém kontextu levicový] a že jeho sloupkaři v posledních dvanácti měsících - a nejen těch - nevynechali jedinou příležitost strefit se do George Bushe mladšího. Ale Amerika je země, kde svoboda slova je nadevše dokonce i v době války a kde president musí být kdykoliv připraven čelit výtkám veřejnosti, a nelze popřít, že zejména události uplynulých týdnů poskytují presidentovým kritikům těžkou munici.

(?We are all capable of believing things which we know to be untrue, and then, when we are finally proved wrong, impudently twisting the facts so as to show that we were right. Intellectually, it is possible to carry on this process for an indefinite time: the only check on it is that sooner or later a false belief bumps up against solid reality, usually on a battlefield." That's from George Orwell's 1946 essay "In Front of Your Nose." It seems especially relevant right now, as we survey the wreckage of America's Iraq adventure.)


Slíbil jsem na těchto stránkách, že do roka po oficiálním skončení bojů v Iráku se vrátím ke svým názorům a předpovědím vysloveným v Gammě109, aby čtenáři mohli sami posoudit, nakolik byly po roce potvrzeny nebo vyvráceny. Lhůta uplynula (vinou pracovního i jiného zaneprázdnění už o hodně déle, než se patřilo) a je tedy čas konečně splnit slib; podívejme se, na jak tvrdou realitu na iráckém bitevním poli narazilo přesvědčení autora tohoto občasníku.


Čtenář snadno uhodne, že v březnu 2003 jsem si představoval dnešní stav věcí v Iráku úplně jinak, než jak teď opravdu vypadá, a určitě jsem nebyl sám. Ve skutečnosti už situace asi nemůže být o mnoho horší, a i největší pesimisté teď mohou právem tvrdit, že se začínají vyplňovat jejich varování. Ale vezměme to od začátku.


Na počátku všeho byly WMD, zbraně hromadného ničení: po mnoha měsících jejich marného hledání je třeba připomenout, že tam nejen kdysi opravdu byly, ale že také byly opakovaně používány a mají na svědomí desetitisíce obětí na frontách války proti Íránu, ale především proti vlastním kurdským občanům, civilistům, ženám a dětem. Podle informací, které měla Bushova administrativa, tam ovšem měly být i na jaře loňského roku, a dokonce připravené k téměř okamžitému použití. To se nakonec neprokázalo, a přestože z pochopitelných důvodů nelze podat důkaz neexistence hledaných zbraní, po víc než roce neúspěšného pátrání se už i skalní stoupenci invaze vzdali naděje na překvapivý nález. Odpůrci války proti Iráku z toho vyvozují, že útok byl nelegální a válka byla nespravedlivou agresí proti suverénnímu státu, který byl oloupen o svou svrchovanost.


Takový závěr by znamenal, že Saddám Husejn, jeden z nejkrvavějších diktátorů 20. století, měl prostě historickou smůlu, že se stal nevinnou obětí zločinné americké agrese a po zjištění skutečného stavu věcí by mu snad měl být umožněn i návrat k nespravedlivě odejmuté vládě nad věrným iráckým lidem. Laskavý čtenář mi odpustí grafickou argumentaci nemající daleko k demagogii; ale občas je třeba vrátit se na samý začátek a ukázat věci v jejich původní perspektivě.


Saddámova svržení určitě nelituje žádný slušný člověk v Iráku i mimo něj, a návrat ke statu quo ante [= stav před diskutovanou událostí] by nebyl možný, ani kdyby Saddám neseděl v americkém kriminále. Problematické otázky jsou teď tři: jak ve zpětném pohledu hodnotit americko-britský útok na Irák a zejména informace, analýzy a rozhodnutí, které k němu vedly, za druhé postup americké okupační správy v uplynulém roce od konce bojů, a za třetí nejdůležitější otázku ? co dělat dál.


Nelze uhnout před skutečností, že hlavní a rozhodující důvod k invazi do Iráku se ukázal už téměř mimo veškerou pochybnost jako mylný. Žádné akceschopné WMD prostě loni na jaře v Iráku nebyly. Bylo ovšem těžké uvěřit to diktátorovi, který měl mnohokrát prokázanou pověst nepředvídatelného agresora a pachatele brutální genocidy proti vlastnímu obyvatelstvu, a který v letech před invazí všemožně sabotoval práci inspektorů OSN. Obvinění proti němu vznesená byla příliš vážná, nebezpečí, které představovaly jeho záměry, příliš dalekosáhlá a indicie naznačující oprávněnost podezření příliš početné. Kdyby byl Saddám začal s inspektory plně spolupracovat před několika lety a kdyby věrohodně, otevřeně a prokazatelně dokumentovaným způsobem ukázal, jak byl vývoj zbraní hromadného ničení ukončen nebo aspoň utlumen natolik, že nedával použitelné výsledky, nepochybně by svým odpůrcům vzal vítr z plachet natolik, že by invaze nebyla možná ? a k trvajícímu neštěstí iráckého lidu by byl zůstal u moci. Ke své smůle podcenil Bushovu a Blairovu rozhodnost a přecenil jejich ochotu podstoupit riziko dalšího neplodného handrkování s blufujícím despotou. Odpůrci války obviňovali vedoucí činitele protisaddámovské koalice z přeceňování nejasných důkazů, ale kdyby naopak Saddám "zbraně soudného dne" opravdu vyráběl a předal je do rukou fanatiků, byli by dnešní Bushovi kritici mezi prvními, kdo by mu vyčítal nezodpovědné váhání.


To vše nic nemění na tom, že rozhodnutí jít do války založené na falešných předpokladech zůstává největším kostlivcem v koaliční skříni. Starý vojenský aforismus říká, že vítěze nikdo nesoudí; vítězové války proti Saddámovi však jsou a budou souzeni velmi přísně a mezinárodní veřejnost jim neodpustí žádnou chybu. Zpravodajský debakl, kterým předinvazní příprava nepopiratelně byla, na dlouhou dobu těžce poškodil americkou i britskou pověst, bez ohledu na to, zda šlo o nesprávnou interpretaci nejasných a neúplných údajů, nebo o zlý úmysl, jak tvrdí skalní Bushovi kritici. Až budou mocnosti příště předkládat seznam důkazů proti dalšímu potenciálnímu agresorovi ? a na světě o ně není nouze ? mnozí budou říkat ? ?No jistě, tohle už známe; jako tenkrát v Iráku.?


Samotné vojenské tažení bylo provedeno brilantně ? rychle, rázně, s pevnou strategií a pružně se měnící taktikou a podle dostupných informací zřejmě i za cenu poměrně malého počtu civilních obětí. Vloni kdosi spočítal, že Saddámova vláda si za dva či tři měsíce vyžádala tolik obětí na vlastním obyvatelstvu, kolik jich zahynulo během celé války; byl-li ten výpočet aspoň přibližně správný (a není mnoho důvodů o tom pochybovat), pak z čistě aritmetického hlediska ? jakkoliv takový výrok může znít cynicky ? podle poměru zachráněných a obětovaných lidských životů se tažení "vyplatilo" do čtvrt roku po diktátorově svržení.


Bohužel však tyhle počty příliš brzy přestaly platit, když si přibývající útoky teroristů začaly vybírat čím dál krutější daň mezi vojáky spojeneckých armád a zejména mezi iráckými civilisty. Během přechodu z válečného na mírový stav ? který se rychle změnil v něco, co nemá daleko k občanské válce ? se naneštěstí ukázalo, že podobně jako před invazí do Francie před 60 lety se plánovači soustředili víc na vlastní útok než na to, co bude následovat po něm. Bushovi kritici asi nejsou daleko od pravdy, když tvrdí, že americká administrativa doma i v Iráku spíš reaguje na nepředvídatelný vývoj událostí, než aby ho sama řídila a měla pod kontrolou. Málokdo už dnes pochybuje o tom, že nebylo prozíravé ponechat bez dozoru nespočetné arzenály ručních zbraní a spěšně rozpustit iráckou armádu a bezpečnostní síly ve chvíli, kdy okupační jednotky svým počtem ani zdaleka nestačily na zajištění pořádku. V chaosu, který z toho vzešel, už asi bylo jen otázkou času, kdy okupační správě vybuchne pod nohama děsivá mediální mina v podobě skandálu s ponižováním a mučením vězňů v baghdádské věznici. V celých dějinách je těžko najít obdobu toho, jak obrovskou a nenapravitelnou škodu dokázala napáchat hrstka nezodpovědných zvrhlíků. Teprve Abu Ghraib udělal Americe z Iráku druhý Vietnam; ne vraždy a sabotáže krvavých banditů, ale morální poklesek americké moci, která stejně jako kdysi v zápase s Viet-Congem neuznávajícím žádná pravidla se i tady, frustrována svou zranitelností divošskými metodami, snížila na úroveň svého barbarského protivníka a znovu ukázala osudovou neschopnost nebo dokonce neochotu aspoň se pokusit pochopit zvyklosti a způsob myšlení toho, kdo jí má být partnerem. Nic nepomůže dokola vysvětlovat, že muži zavření v obávané věznici jsou důvodně podezřelí z nejhorších zločinů a že korektními výslechy z nich nelze získat informace, které by mohly zabránit dalším vraždám; není nic platné poukazovat na to, že v každé z okolních zemí, ze kterých se zvedá pobouřený pokřik, se zachází s nenásilnými odpůrci režimu ještě hůř. Amerika je dnes jediná svobodná země, která je schopna zasáhnout silou proti zlu, a její úkol je příliš důležitý na to, aby si mohla dovolit přistoupit na metody despotů, které ji připraví o důvěryhodnost. Starý lišák Charles Talleyrand, Napoleonův cynický ministr zahraničí, shlíží z diplomatického panteonu na tu spoušť kolem té kriminálnické ostudy a vyčítavě pokyvuje hlavou: ?Tohle je horší než zločin; je to chyba.?


Zaručený recept na irácký problém teď asi nemá nikdo. My všichni, kteří jsme tažení proti Saddámovi podporovali, stejně jako ti, kteří ho plánovali, jsme zjevně přecenili připravenost a ochotu iráckého lidu zahájit obnovu své země spolu s pomocnou rukou podanou z odjakživa zatracovaného Západu (jehož je dnes i naše republika neoddělitelnou součástí) a naopak jsme osudově podcenili hloubku iracionálního protizápadního arabského nacionalismu a sílu, s jakou zaslepený náboženský fanatismus přitahuje i ty, kterým přináší jen nekončící bídu a utrpení. Ti, kteří dnes vyhazují sami sebe do povětří v davech svých spoluobčanů, usekávají hlavy těm, kdo jim přišli pomáhat a házejí bomby do školních autobusů, skýtajících snadnější cíl než po zuby ozbrojené jednotky námořní pěchoty, nejsou žádní bojovníci za svobodu ani mučedníci zápasu proti uchvatitelům. Jsou to sprostí vrazi, pro něž je největší pohromou sebemenší krok k normálnímu životu. Není náhoda, že jejich útoky nabyly nejbrutálnějších rozměrů právě v předvečer předání prvních pravomocí irácké vládě. Američané nepotřebují, aby je z Iráku vyháněla armáda teroristů; sami si nepřejí nic jiného, než aby co nejdřív mohli odejít, ale nechtějí a nemohou nechat tu zemi na pospas zločincům, jejichž vláda by nebyla lepší než ta, kterou před rokem americké tanky smetly do propadliště dějin.


Americké dobrodružství v Iráku, řečeno slovy sloupkaře NYT, se bohužel ukazuje být mnohem dramatičtější, než jeho strůjci čekali ve svých nejhorších nočních můrách; ale naštěstí z něj ještě zdaleka nezbyly jen trosky. Irácká ekonomika má dnes nejrychlejší růst na světě (samozřejmě, že z nuly to roste rychle, ale někde se začít musí), státní zaměstnanci mají desetkrát větší plat než za Saddáma, na trhu je zboží, o kterém se lidem po léta nesnilo, vláda dnes ztěžka a s nasazením života začíná fungovat, a uprostřed všech těch krvavých křečí se snad nakonec Irák přece jen začne trhaným krokem posouvat vpřed. V zemi, kde se pomocná ruka dočká jen vražedné rány dýkou, to všechno bohužel půjde zoufale pomalu, a během dlouhého zápasu o slušné poměry a spravedlivou šanci pro každého přijde ještě mnoho zbytečných tragédií. Ale není cesty zpět; započatá práce se musí dokončit, protože v sázce je příliš mnoho. Na zkrvavených iráckých náměstích se nevede spor o nic menšího než o důkaz, jestli svoboda, právo a prosperita jsou obecným lidským právem nebo jen luxusním folklórem arogantního Západu, vnucujícího své hodnoty těm, kteří o ně nestojí. Kdyby se mělo ukázat, že pravdu mají zastánci toho druhého pohledu, čekají nás v tomhle století ještě mnohem horší časy, než jsme se obávali. A protože není pochyb o tom, že irácká cesta k lepší budoucnosti bude ještě velmi dlouhá a hodně těžká, nezbývá mi, než pozvat čtenáře k dalšímu posouzení toho, co vzejde z "amerického dobrodružství", zase za (necelý) rok. Mezitím se ale těším na vaše komentáře; nešetřete mě.



Nakonec ještě dvě technické poznámky:

Předně, po přechodu na nový notebook, který bez disketové jednotky není schopen komunikovat se starým strojem vybaveným nejstaršími fonty pro Windows 3.1 (které jsou zase z jakýchsi důvodů nestravitelné pro moje XPéčka), už nemohu dále posílat Gammu v nejšíře kompatibilním formátu. To zřejmě bohužel postihne zejména Wendy v Sydney, která teď patrně místo písmen s diakritikou uvidí na obrazovce jen "čtverečky". Dejte mi prosím vědět všichni, kdo jste dnes dostali text s nečitelným fontem; pokusím se to s vámi nějak vyřešit.

A za druhé se musím omluvit těm, kteří si všimli, že v minulé Gammě číslo mailu (chybně 143) nesouhlasilo se (správným) číslem souboru (142). Závada byla samozřejmě na mé straně, Gamma č. 143 je skutečně teprve tahle a žádné vydání se tedy na Internetu neztratilo.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 10 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS