Zajímavosti

* Gamma č. 149 (Týden ve Španělsku)

Vydáno dne 18. 03. 2006 (3041 přečtení)

Služební cesta sestry autora Gammy - týden ve Španělsku

Dnes vám předkládám zase jeden menší cestopis, který mám připravený v elektronickém šuplíku už od jara. Moje mladší sestra, pracující v jedné menší severočeské firmě, se letos jako překladatelka a tajemnice vypravila se svými šéfy na veletrh do Valencie. Ledacos tam viděla a zažila a ještě z cesty nám o tom poslala e-mail, při jehož čtení mě napadlo, že by to mohlo zajímat i mé milé čtenáře. Dnes bude tedy Gamma o jedné cestě do Španěl a zpět.



Španělská vlajka


... Jak jsme odlétali už víte, v Praze byla zácpa, ale my už jsme pozdě odjížděli z Liberce, takže v Praze jsme zpoždění přiživili, stavovali jsme se ještě v Praze-Liboci pro kolegu, který si bral naše auto (nasedl se škodolibým dotazem, zda na nás čeká soukromý firemní tryskáč) a na letiště jsme dorazili v 9:50. Odlet byl 10:20, takže jsme neřešili nějaké potvrzení sedadel a zamluvení místa u okýnka, jak mě Jára [=vydavatel Gammy] nabádal, ale mazali jsme rovnou na odbavení kufrů ? na Economy Class byla fronta jako had mezi těma popruhama, co známe z minula (rodinná cesta do Anglie). Tak jsem zkusila fintu "zoufalý zmatený cestující" na slečnu u přepážky Business Class, ta se podívala na letenky, řekla ?To jdete docela pozdě?.?!? a pak nás ? výjimečně! - odbavila (?zase ta podívaná pro ostatní, jak se otvírají a rozsypávají kufry, když se z nich a do nich na poslední chvíli něco cpe, co je NAPROSTO nepostradatelné v letadle nebo to tam naopak nesmí - zapomenutý kapesní nůž-rozparovač v kapse saka majitele firmy pana Š., a podobně (přitom ale v letadlech ČSA v příkrém protikladu k dnešním zvyklostem celkem běžně dostanete k přesnídávce ocelový příbor?).


Vzápětí jeden z mých šéfů, pan Š., prohlásil, že je třeba nakoupit dárky v Tax-Free a zmizel. My jsme s Mariánkou nelenily a zmizely jsme čenichat v Parfémech, letadlo, neletadlo. Nakonec jsme se zase všichni našli a napochodovali na Gate A1, kde se ukázalo, že není kam spěchat. Letadlo tam čekalo, ale nic se nedělo, pak po nějaké době se z něj začaly sypat pytle se špinavým prádlem, pak ještě přicházelo pár opozdilců na Last Minute a asi tak s hodinovým zpožděním jsme odletěli.


V Barceloně jsme si najali auto ("RentCar" tam stojí 170 euro na 3 x 24 hodin, dá se zamluvit předem, platí se kreditkou, kde při zapůjčení blokují příslušný obnos a někdy chtějí mezinárodní řidičák). Snažili jsme se na slečnu zapůsobit, ale nedala se a přidělila nám Renault Megane. Nazvali jsme ho svorně KRYSA ? SMSkovala jsem Járovi ?Jak se rekne krysa??, Jára pohotově odpověděl: ?Rat? co to tam proboha resite, doufam, ze ne kvalitu hotelu?? Autíčko bylo nové, s klimatizací a všelijakou elektronikou, ale 4 kufry a 2 notebooky jsme tam nacpali až po několika logistických pokusech.


Z letiště jsme vyrazili po dálnici podle pobřeží na jihozápad. Cestou se přejíždí po mostech přes 30 až 150 m široká úplně suchá koryta řek a bytelné navigace. 2 až 10 km od moře začínají hory a táhnou se podél celého pobřeží. Když nahoře taje sníh, bývá asi dole hodně veselo.


Naším cílem je průmyslový závod ve Villa Real poblíž Castellónu. Rozsáhlý koncern zahrnuje několik továren, které drží společnou politiku a design a právě se tu koná několikadenní setkání všech významných zákazníků se zástupci jednotlivých továren a prodejci přidělenými pro různé části světa.


Celé dny probíhají bilaterální jednání a handrkování o slevách, dodacích lhůtách a všelijakých výhodách, a to ponejvíce ve "firemním baru", na Headquarters (ústředí) společnosti, kde se podávají pražené mandle v oleji, firemní čokoládky a džus z právě vylisovaných pomerančů (rostou tam všude, asi jako u nás jablka). Brzy se ukazuje, že jde o nejfrekventovanější místo celého ústředí, kde se stále ozývá změť všech možných jazyků, převládá španělština a hned v závěsu angličtina. Mezitím je možno navštěvovat jednotlivé podniky, kde jsou velké showroomy s vystaveným sortimentem a občerstvením a spousta lidí, kteří se věnují zákazníkům a všechno vysvětlují.


Mezi fabrikami stále pendlují mikrobusy a osobní auta, která převážejí zákazníky během chvilky, kam jim libo. Všude je čisto a v naprosté většině všechen personál je od rána do večera dobře naladěn a usměvavý. Vstupní haly a oficiální prostory si v designu nezadají s velmi dobrými hotely.


Večer se všichni přemístí asi 20 km zpět podle pobřeží do hotelu; tady v turistické oblasti jsou ubytováni všichni zákazníci. Uvnitř je všude sklo, kov a mramor, živý pán hraje ve foyeru na klavír, venku několik bazénů a všude palmy a jiné cizokrajné potvory. Uprostřed hotelu jezdí nahoru a dolů kulatý prosklený výtah, u kterého jsme ocenily aspoň neprůhledné dno. Stejně ale významní pánové z celého světa zvědavě pokukují, kdo právě jede a jestli je to dostatečně zajímavé.


V restauraci jsou připraveny k večeři švédské stoly a množství personálu, který neustále kmitá sem a tam a doplňuje zásoby. Je nemyslitelné objevit se tu bez solidní toalety a pánové bez obleku. Po předkrmu se pokračuje dál 4-5 dalšími chody až do úplného zdecimování a apatie. Mezitím se průběžně konverzuje a vtipkuje s každým, kdo se namane. Když jsou žaludky naplněny po okraj, postupně se všichni přemisťují o patro níž do baru a pokračují ve veselé konverzaci. Celý den až do pozdního večera se zákazníci něčím cpou, vše platí koncern.


Překládat v takovém mumraji rychlou španělskou angličtinu, cpát se dobrotami, udržovat hladinu alkoholu někde na úrovni uvolněných zábran a jasné mysli a v neposlední řadě nic nezvrhnout, nikoho neurazit, být dostatečně vtipná a hlídat, jestli mi někde nečouhá podolek nebo sláma z bot je opravdu docela fuška. Zejména ten randál, ve kterém se všechno děje, je skoro smrtící. K tomu se přidává únava, která se začíná ozývat už od rána, takže jakmile sedneme někde do auta, okamžitě se snažím usnout, což není velký problém. Takhle vydržím až do pozdní noci, tj. do 1-2 hodiny po půlnoci.


Nejobtížnějším, krom překládání, se ukazuje nepřežírat se celý den, protože potom je člověku špatně a chce se mu spát. Stejně to ale nejde dodržet. Nevím, jestli to platí obecně, ale všechno, co jsme ochutnali, bylo výborné, speciálně všechny možné druhy a způsoby úprav ryb a mořských příšer? prostě nešlo odolat.


Další den jsme se vyspali dorůžova a vyrazili na mezinárodní oborovou výstavu do 65 km vzdálené Valencie, zase po dálnici podle pobřeží. Teprve na místě jsme přišli na to, že areál je ve výstavbě a prakticky všechno je hotovo, až na ? parkoviště! Kroužili jsme spolu s množstvím dalších nešťastníků dokola a dokola kolem přeplněných provizorních parkovišť a policajtů mávajících odmítavě ukazovátky. Jako správní Češi jsme nakonec přišli na fintu FŇ: když se policajt nedíval, nacouvali jsme do "jeho" parkoviště výjezdem a našli si volné místo sami. Další řidiči to okamžitě pochopili, ale většina z nich byla záhy odchycena policajty na motorkách.


Výstaviště ve Valencii se velikostí podobá brněnskému, ale pro návštěvníky je mnohem pohodlněji vyřešené - rozsáhlý komplex několikapodlažních budov, uprostřed prosklené atrium, vysoké palmy v obřích květináčích, spousta restaurací, pojízdné schody spojující jednotlivá patra a samozřejmě oblíbené prosklené výtahy.


Cesta zpět do Prahy už proběhla hladce a nestála by za zmínku, nebýt zajímavých spolucestujících, se kterými jsme se potkali na letišti v Barceloně. Naši šéfové okamžitě zaznamenali příchod známé pornohvězdy českého původu Pauly Wild na odletovou bránu. Dokonce se za ní "nenápadně" vypravili do Tax-Free parfumerie a hraček, kde předstírali zájem o plyšové medvědy. My jsme se mohly potrhat smíchy a přitom jsme taky "nenápadně" hodnotily manžele Šmuclerovy. Mocná žena televize NOVA, která si v letadle sedla naproti nám přes uličku do Economy Class, je ve skutečnosti subtilní usměvavá dáma a přestože oblečená ve stylu dokonalého "Street Look", působila velmi nenápadně a skromně.


Největší taškařici jsme si ale užily při pohledu na naše seriózní a obávané šéfy, kteří už seděli na svých místech, když vešla Paula Wild ? pro pány a bližší pochopení situace: na sobě měla černé přiléhavé kožené kalhoty, jehlové podpatky, na kterých by normální smrtelník neudělal ani krok, červenou kabelku, červené spodní prádlo a úplně! průhlednou, růžovou, hodně rozepnutou blůzu a všechno to mělo pochopitelně ty nejlepší míry, na jaké můžete pomyslet?! Umíte si taky představit, jak asi vypadá sebelépe vychovaný gentleman, když se k němu taková diva v úzké těsné uličce v letadle nahýbá - naši nadřízení ze všeho nejvíc v tu chvíli připomínali dva motýly zaživa připíchnuté špendlíky k sedadlům a bezmocně vyvalující oči.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 245 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS