Vesmír, nᚠdomov

* Gamma č. 156 (Vesmír, náš domov (XXVIII.) - přistání na Titanu)

Vydáno dne 25. 03. 2006 (3257 přečtení)

Vesmír, náš domov (XXVIII.) - přistání sondy Cassini-Huygens na Titanu

Evropská kosmonautika má za sebou velký týden, během něhož vyvrcholila výprava, jaká se zase hned tak neuskuteční. Podívejme se dnes na historii i dosud získané výsledky tohoto velkokepého podniku.
Sonda Cassini-Huygens byla po osmi letech vývoje vynesena do vesmíru 15. října 1997 z mysu Canaveral osvědčenou raketou Titan 4B Centaur, která v současné době představuje nejsilnější nosič, jaký je k dispozici.

Jupiter a Io


Celá sonda váží 5712 kg a její součástí byl kromě orbitálního modulu Cassini, vyrobeného v NASA-JPL, také přistávací modul Huygens o hmotnosti 318 kg (jeho přesný model - jediný v Evropě - v měřítku 1:1 je k vidění v pražském Planetáriu) a dále podpůrný orbitální modul o hmotnosti 30 kg, který zůstal spojen se sondou Cassini a zajišťoval spojení s atmosférickým modulem během jeho sestupu a po přistání.


Raketa Titan IV, výrobek firmy Martin-Marrieta, je sama o sobě dvoustupňová: první stupeň poskytuje tah 2,4 MN (10 Newtonů je zhruba tíha kilogramového závaží), doplněný o 15,2 MN tahu bočních boosterů na pevné palivo; druhý stupeň Titanu měl tah 467 kN. Nahoře k tomu připojený stupeň Centaur od firmy General Dynamics pak svým tahem 147 kN nejprve pomohl donést sondu až na oběžnou dráhu a pak jí ještě udělil impuls k cestě na samostatnou dráhu kolem Slunce. Celá sestava nosiče a dvojité sondy byla vysoká 56 metrů a vážila 941 tun.


Celkové náklady na sondu a její jedenáctiletý plánovaný provoz činí 3,5 miliardy dolarů (bez nosné rakety, kterou poskytla NASA) a celá mise tak představuje nejdražší expedici v dějinách bezpilotní kosmonautiky. Předpokládá se, že provoz celé mise si vyžádá 7100 člověkoroků členů řídicích a vědeckých týmů, o třetinu méně než u Voyageru. Sonda by za tu dobu měla vyslat víc než 300 000 fotografií z okolí Saturnu, plus okolo tisíce fotografií z přistávacího modulu (těch bude ve skutečnosti asi polovina, jak si ještě povíme). Celkový objem vědeckých dat z mise má zabrat 300 cédéček, sloupec vyšší než čtyři metry...


Narozdíl například od sond Pioneer a Voyager (nebo lodí Apollo), Cassini-Huygens nerotuje kolem své osy. Ve vzdálenostech, kde se pohybuje, je sluneční svit tak slabý, že rotace jako nástroj udržení stejné teploty celého tělesa rovnoměrným "opékáním na rožni" není potřebná (sonda je navíc obalena lesklou fólií, odrážející sluneční záření), a rotace se nepoužívá ani pro směrovou stabilizaci sondy pro potřeby vysílání, fotografování apod. Sonda mění svoji orientaci buď krátkým "prskáním" paliva z hydrazinových motorků používaných pro rychlé přibližné manévry, nebo elektrickým roztáčením a zastavováním tří gyroskopů na vzájemně pravoúhlých osách, které slouží pro pomalejší, ale přesné nastavení orientace. (Ve stabilizovaném stavu se sonda otáčí úhlovou rychlostí menší než setina rychlosti hodinové ručičky.)


Cassini získává elektrickou energii z plutoniového radioaktivního článku, který by dokázal pohánět průměrnou americkou domácnost po dobu dvaceti let; v místech, kde se sonda pohybuje, je sluneční svit příliš slabý, než aby stačil jako účinný zdroj energie. Cassini potřebuje pro svůj provoz 600-700 wattů, a kdyby měla získávat takový příkon od slunečních panelů, při intenzitě svitu, jaká panuje v oblasti Saturnu, musely by panely mít plochu dvou tenisových kurtů. Na elektrické vybavení sondy bylo spotřebováno 12 kilometrů drátů; spojení se Zemí obstarává 4-metrová parabolická anténa (v tomto případě pevná, nikoliv ve tvaru rozevíracího "deštníku", se kterým bylo tolik problémů předchozí jupiterovské sondě Galileo) a tato anténa je natolik robustní, že byla použita nejen jako stínítko pro tepelnou ochranu při průletech kolem Venuše (kde je sluneční záření už velmi intenzívní), ale také jako ochrana proti mikrometeoritům.


Modul Huygens byl naopak napájen akumulátorem (který byl během expedice opakovaně dobíjen ze zdrojů sondy Cassini), protože se u něj předpokládalo poměrně tvrdé přistání s možností zničení modulu a následně v každém případě krátká operační doba na povrchu, vzhledem k tomu, že modul je po přistání nepohyblivý a jeho delším provozem by se už nezískaly údaje zásadně odlišné od prvních měření a snímků. Podstatně levnější elektrická baterie byla proto Evropskou kosmickou agenturou (ESA) vyhodnocena jako vhodnější; jistě bylo vzato v úvahu i riziko radioaktivního zamoření Titanu.


Sonda Cassini má záložní vysílač/přijímač, který se automaticky aktivuje, když sonda po poruše primárního přijímače zjistí, že už nějakou dobu neslyšela žádné zprávy ze Země. Výkon vysílače je 20 wattů; pozemní antény ho přijímají v síle 10-16 W. Od Saturnu v současné době rádiový signál letí k Zemi 80 minut.


Vzhledem k tomu, že hmotnost sondy byla těsně pod hranicí nosnosti použité rakety (Cassini-Huygens je nejtěžší sonda, jaká byla dosud vypuštěna za oběžnou dráhu Marsu; např. Voyager vážil 825 kg), nebylo možné vyslat sondu na přímou dráhu k Saturnu (přímou = rozuměj po tzv. Hohmannově elipse, která by protínala dráhu Země i Saturnu a která se používá například pro lety k Marsu). Namísto toho byla sonda vyslána na opačnou stranu, ke Slunci, přesně řečeno k Venuši, kterou dvakrát minula, aby se od této rychle obíhající planety nechala dvakrát po sobě "roztáhnout" na vyšší rychlost. Poprvé sonda proletěla kolem Venuše v dubnu 1998, podruhé v červnu 1999; při tomto druhém průletu byla urychlena k Zemi, kolem které naposledy proletěla v srpnu 1999 ve vzdálenosti 1173 km a pak se definitivně vydala za hranice oběžných drah vnitřních planet. Tento několikanásobný gravitační manévr s využitím pohybové energie obou vnitřních planet měl energetickou hodnotu 68 tun paliva, které by orbitální nosný stupeň musel nést navíc, kdyby sonda měla letět přímo; vzhledem k tomu, že takové palivo by ovšem muselo být nejdřív vyneseno ze Země na oběžnou dráhu, celková hmotnost celé startovací sestavy by vzrostla ne o desítky, ale o mnoho set tun, mimo jakoukoliv kapacitu nosiče třídy Titan. Další energii navíc pak sonda získala u Jupitera.


V srpnu 1999 naposledy překřížila oběžnou dráhu Země, mezi prosincem 1999 a dubnem 2000 bez nehody překonala pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem (narozdíl od nejrůznějších účetních a evidenčních programů, software sondy není závislý na konkrétních kalendářních datech, takže před jejím vypuštěním nebylo nutno řešit tehdy všude diskutovaný problém "viru 2000", související s přechodem na nový letopočet) a den před Silvestrem roku 2000 sonda proletěla kolem Jupitera ve vzdálenosti 9,7 miliónu kilometrů (pětadvacetinásobek vzdálenosti Měsíce od Země) relativní rychlostí 12 km/s; od Jupitera získala další gravitační urychlení. Někteří příznivci kosmického výzkumu se ptali NASA, proč se nemohla sonda k Jupiteru přiblížit těsněji; odpověď zní, že by pak od něj získala větší urychlení a dráhu Saturnu by proťala dřív - jenže Saturn by tam ještě nebyl, a sonda by před ním proletěla nezachycena, míříc ven ze sluneční soustavy. Těsnější průlet kolem Jupitera by byl možný v případě jiného úhlu příletu k Jupiteru; to však nebylo možné vzhledem k přesně naplánovaným manévrům mezi Zemí a Venuší. Vesmír má prostě svůj jízdní řád, který musíme respektovat, dokud nemáme dost silné rakety s takovou zásobou paliva, abychom si mohli po sluneční soustavě poletovat podle libosti...


V březnu 2004 sonda vstoupila do sféry gravitačního vlivu Saturnu ve vzdálenosti 55 miliónů kilometrů od planety. Nejtěsnějšího přiblížení k Saturnu dosáhla při příletu k planetě 1. července 2004, kdy kolem ní prolétla ve vzdálenosti 20 000 km (necelý dvojnásobek průměru Země nebo šestina průměru Saturnu), po cestě dlouhé 3.5 miliardy kilometrů.


Maximální rychlost sondy vůči Slunci během letu sluneční soustavou dosáhla hodnoty 31,6 km/s. Tohle číslo samo o sobě ilustruje nejen vzdálenosti ve sluneční soustavě, ale i titánskou práci, kterou musela vykonat nosná raketa; zkuste si představit, kolik energie je třeba vynaložit k urychlení šestitunové sondy na rychlost, jakou přeletí z Prahy do Brna za šest sekund... To vše ovšem na dráze, která kladla extrémní požadavky na přesnost navigace; oba průlety kolem Země se uskutečnily se zpožděním 0,6 sekundy a po celou dobu od vypuštění po přílet k Saturnu se sonda nikdy neodchýlila od plánované dráhy o víc než několik kilometrů a několik sekund.


Těsně po příletu k Saturnu musela sonda proletět štěrbinou mezi Saturnovými prstenci. To byl poměrně nebezpečný manévr; tloušťka prstenců sice nepřesahuje stovky metrů, ale i v mezerách mezi nimi létá dostatek "kosmického smetí", které by mohlo sondu jediným úderem zlikvidovat. Není třeba zdůrazňovat, jak si všichni oddechli, když z Cassini došly záběry "ohlédnutí" za prstenci, kterými sonda ve zdraví proletěla.


Původně se měl modul Huygens oddělit od sondy a zahájit sestup hned během prvního obletu Cassini kolem Titanu. Kdyby se to bylo stalo podle plánu, neměli bychom dnes ani jeden obrázek z povrchu Titanu. Když Cassini-Huygens minula Saturn, kdosi v ESA se ještě jednou zamyslel nad možnými problémy spojení v závěrečné fázi výpravy, a zjistil neuvěřitelnou věc: Cassini se bude na své oběžné dráze vzdalovat od místa přistání modulu Huygens tak rychle, že Dopplerův efekt (= posun frekvence světla nebo zvuku mezi vzájemně se pohybujícím vysílačem a příjímačem ? viz např. rozdíl ve frekvenci zvuku blížící se a vzdalující se lokomotivy) natolik sníží frekvenci signálu modulu Huygens přijímaného na sondě Cassini, že její přijímač posunutý signál vůbec nerozezná a nepřijme. Instalovat upravený přijímač na sondu vzdálenou tou dobou stovky miliónů kilometrů nebylo dost dobře možné; naštěstí se našlo náhradní řešení. Oddělení přistávacího modulu od orbitální sekce bylo odloženo na třetí oblet Titanu, kdy se oběžná rychlost sondy Cassini snižila natolik, že Dopplerův posun klesl na tolerovatelnou míru. Jak uvidíme, nebyl to jediný zádrhel, ke kterému ve spojení došlo.


14. ledna 2005 si modul Huygens naposledy dobil baterie ze sondy Cassini a vydal se na dva a půl miliónu kilometrů dlouhou samostatnou dráhu mířící k Titanu. Po 22 dní modul letěl v tichosti, beze spojení se Zemí i s orbitální sekcí, aby šetřil vzácnou energii. Troje nezávislé hodiny na palubě odměřovaly čas, kdy se zapnou všechny palubní přístroje; k tomu došlo těsně před vstupem do nejvyšších vrstev atmosféry, asi 1900 km nad povrchem měsíce. O 64 000 kilometrů dál se mezitím sonda Cassini připravila do správného úhlu natočení, aby mohla přijímat signály z přistávacího modulu, které byly příliš slabé, než aby mohly putovat z Titanu až na Zemi; sonda Cassini proto měla za úkol přijmout asi dvouhodinový tok dat z modulu během sestupu a po přistání, a až poté otočit anténu s vysokým ziskem od Titanu k Zemi a odvysílat získané údaje domů. (Pozorný čtenář by se mohl podivit, jak mohl být orbitální modul Cassini vzdálen jen 64 000 km od Huygense, který od okamžiku oddělení urazil zmíněných 2,5 miliónu kilometrů; odpověď zní, že Huygens dostal při oddělení jen malý impuls, oba moduly se proto rozešly pod velmi malým úhlem a jejich dráhy byly zpočátku téměř rovnoběžné, když Huygens - na kosmické poměry pomalu - klesal k měsíci Titanu).


V této chvíli došlo k jedné z nejneuvěřitelnějších lidských chyb od začátku kosmického věku. Na palubě sondy Cassini jsou dva přijímače, které měly každý na své frekvenci naslouchat dvěma vysílačům z přistávacího modulu a ukládat jeho údaje. Zapnutí těchto dvou přijímačů na Cassini byl velmi důležitý úkol, na jehož svědomitém provedení závisel výsledek celé výpravy; tuto důležitou povinnost na sebe proto vzal sám ředitel programu Huygens, jeden z nejdůležitějších činitelů Evropské kosmické agentury. Můžeme trochu škodolibě spekulovat o tom, proč se pan ředitel staral o věci, které spadají do odpovědnosti techniků a letových dispečerů; možná chtěl prostě jen držet prst na tepu výpravy a přímo se podílet na těch slavných chvílích. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, v tomto okamžiku se rozhodně stal nejznámější postavou celého dramatu, ale za okolností, které si určitě nepředstavoval ani v nejčernějších nočních můrách. Při kosmických letech už se přihodily nejrůznější přehmaty; Edwin Aldrin zapomněl (druhý pilot známý svou žárlivostí na velitele lodi možná spíš "zapomněl") v přistávacím modulu kazetu s filmem, na kterém byly všechny záběry ukazující Neila Armstronga na Měsíci, který proto neměl z té výpravy jedinou fotografii ve výletním stylu "já a Měsíc"; velitel Apolla 12 zase definitivně "opravil" porouchanou kameru dobře mířeným úderem geologického kladívka, takže z výsadku druhé měsíční expedice nebyl televizní přenos; Rusové před lety přišli o družici k Marsu, když technik v řídicím středisku vyslal příkaz k vypnutí komunikačního systému sondy ? a sonda ho poslechla; a Američané smějící se hloupým Rusům zanedlouho ztratili vlastní družici, která shořela v atmosféře Marsu, když se dva výrobci nedohodli a jeden zadával údaje do palubního počítače v metrech a druhý tam s nimi počítal v domnění, že se jedná o stopy. Člověk je tvor omylný; co se však přihodilo tentokrát, asi přece jen nemá obdoby. Ředitel letu zapnul jeden přijímač na palubě Cassini ? a na ten druhý prostě ZAPOMNĚL. Polovina obrázků z Titanu odletěla nazdařbůh do hlubin kosmu, protože na palubě Cassini nebyl nikdo, kdo by poslouchal na příslušné frekvenci. Naštěstí pro celou výpravu (a nepochybně i pro ředitele, který by si snad jinak musel podat žádost o přidělení služebního revolveru), obrázky šly oběma kanály "na střídačku", hodně se překrývaly, a nakonec zřejmě žádný opravdu podstatný záběr nebude chybět; je to něco podobného, jako by na filmu scházelo každé druhé políčko. Ředitelská roztržitost ovšem už vešla do historie.


Povídal před týdnem jiný ředitel, v tomto případě pražského Planetária, Ing. Marcel Grün (volně tlumočeno): ?Na tom člověk vidí, že se může stát opravdu jakákoliv chyba a může ji udělat úplně kdokoliv. Já už taky nemůžu doma peskovat dceru, když na něco zapomene; manželka mi včera řekla ? Jí vyčítáš tohle a támhleto, ale podívej se, co děláte vy v tom vašem vesmíru, program za miliardu dolarů a takováhle bota! Vždyť vy jste všichni takoví trochu šílení! A nám budete něco povídat! ? tak já teď už taky musím být tolerantní, to se nedá nic dělat...? s úsměvem smířeně pokrčil rameny.


Ve výšce 1270 km nad povrchem modul Huygens vlétl do atmosféry Titanu, která je nejen asi šestkrát hustší než zemská, ale sahá do desetinásobně větší výšky. V počáteční fázi sestupu poskytoval modulu ochranu jeho tepelný štít; teplota na jeho povrchu dosáhla vrcholu v intervalu mezi 350 a 220 kilometry výšky, během něhož modul zpomalil z rychlosti 6 km/s na 400 m/s. Poté byl pyrotechnicky vystřelen malý výtažný padáček (parašutisté mezi námi dobře vědí, jak to vypadá), který vytáhl z krytu osmimetrový hlavní padák, a ten zase zajistil vytažení sondy z mísovitého tepelného štítu. Sestup na hlavním padáku (jehož velikost je diktována požadavkem bezpečného oddělení modulu od štítu) by ale trval tak dlouho, že by orbitální retranslační sekce ? Cassini ? mezitím zmizela pod obzorem; 15 minut po jeho otevření, ve výšce 120 kilometrů byl proto hlavní padák odhozen a sonda se pak snášela rychleji na menším sestupovém padáku o průměru tří metry, na kterém sestupovala rychlostí 5,4 m/s, s bočním snosem 1,5 m/s. Vědci předpokládali, že sonda se vynoří zpod oblačné vrstvy někde mezi 70 a 50 kilometry nad povrchem; ve skutečnosti se pod modulem rozjasnilo až ve výšce přibližně 30 kilometrů. V této fázi sebou sonda hodně házela a nakláněla se pod padákem až o 20 stupňů; když v deseti kilometrech klesla pod vrstvu přízemní mlhy, další sestup už byl klidnější. Minutu před přistáním ve výšce 700 metrů si modul palubní lampou o výkonu 20 W posvítil pod sebe (lampa sloužila samozřejmě především k osvětlení povrchu až po přistání) a 2,5 hodiny po otevření sestupového padáku dosedl na povrch rychlostí asi 4.5 m/s.


Modul naštěstí nepotkala ta smůla, že by byl přistál v metanovém jezírku místo na pevnině; zatímco v atmosféře o teplotě -180 stupňů Celsia dokázal fungovat několik hodin (výkonné parabolické antény na Zemi ukázaly, že modul vysílal ještě i poté, co sonda Cassini zmizela za obzorem), kdyby byl zčásti ponořen do ještě studenějšího tekutého metanu, během několika minut po přistání by byl zřejmě vyřazen z činnosti v důsledku prochladnutí a změny elektrických parametrů po proniknutí tekutého metanu mezi elektrické obvody.


Snímky povrchu, zveřejněné zatím v "syrovém", počítačově nezpracovaném stavu, ukazují krajinu, která je ze všech dosud navštívených těles nejvíc podobná pozemské. Na záběrech jsou vidět světlé vrchoviny, ze kterých vedou do tmavších nížin sbíhající se říční koryta, pokrytá oblázky; "řeky" jsou v této chvíli zřejmě suché, jejich vzhled však naznačuje, že v nich kapalný metan tekl velmi nedávno. Získaná data ukazují stopy srážek, větrné a kapalné eroze, mechanického otěru a dalších říčních aktivit. Pod sondou byl vyfotografován sypký písek, který za svou konsistenci vděčí nejspíše pravidelným metanovým dešťům. Tmavá barva titanovských nížin je připisována vrstvám organických sloučenin, které napršely z atmosféry na vrchoviny a byly pak v řekách spláchnuty do nížin. Vysoká koncentrace argonu izotopu 40, zjištěného v atmosféře, naznačuje vlivy sopečné činnosti; na rozdíl od Země však titanovské sopky nechrlí lávu, ale vodní led a čpavek.


Fascinovaní vědci tak na Titanu našli stopy po geologických procesech podobných těm na Zemi, avšak za účasti úplně jiných, exotických sloučenin. Místo vody tekutý metan, místo křemíkatých hornin hluboko podchlazený vodní led, a namísto prachu se na povrchu usazují částice zmrzlých uhlovodíků, na které prší metanový déšť a ze sopek padá přechlazená tříšť vodního ledu. V nepředstavitelné dálce jsme nalezli svět mrazivě cizí, a přece nám pozemšťanům tak neuvěřitelně povědomý. Zatím jsme jen letmo nahlédli pod závoj husté atmosféry, ale stále záhadný Titan o to víc vzrušuje lidskou představivost.

Na detailnější vyhodnocení získaných dat si budeme muset počkat několik týdnů a spíš měsíců; Gamma se proto k Titanu určitě ještě vrátí.

Komentáře k obrázkům:

a: v prosinci 2000 sonda minula Jupiter; známá Rudá skvrna na jižní polokouli, trvalý gigantický hurikán, je tvořena větry o rychlosti 480 km/h. Nejvyšší vrstva oblačnosti je načervenalá; kde jsou mraky světle modré, horní vrstva chybí a v mezerách mezi mraky tam vidíme do větší hloubky Jupiterovy atmosféry.

a1: měsíc Io na Nový rok 2001. Perspektiva snímku klame; vzdálenost mezi Io a horní vrstvou Jupiterovy oblačnosti činí 350 000 km, tedy asi 2,5 násobek Jupiterova průměru, nebo téměř tolik jako vzdálenost Země od Měsíce.

a2: detail měsíce Io, vulkanicky nejaktivnějšího tělesa ve sluneční soustavě, na záběrech sond Galileo (1997) a Cassini (2001). Na fotografiích jsou vidět tři činné sopky. U dvou z nich, Pelé a Tvaštar, bylo změřeno, že vyvrhují horké plyny do výšky téměř 400 kilometrů nad povrch.

b: největší měsíc sluneční soustavy, Jupiterův Ganymedes, o průměru 5262 km. V minulosti byl za největší měsíc považován Titan, který podle toho také dostal své jméno; teprve když se ukázalo, že atmosféra tvoří o několik desítek kilometrů větší část jeho průměru, než se původně odhadovalo, klesl na kosmickém žebříčku na druhé místo.

c:fotomontáž sondy Cassini blížící se k Saturnu; na skutečné fotografii by nebyly vidět hvězdy, určitě ne takhle jasně, a modul Huygens by ještě neletěl samostatně, jak je zde pro názornost nakreslen, včetně svého mísovitého tepelného štítu.

d: Saturn s pěticí svých měsíců; po směru hodinových ručiček, včetně svých průměrů: Dione (1118 km), Enceladus (499 km), Tethys (1060 km), Mimas (398 km) a Rhea (1528 km). Snímek byl pořízen 1. srpna 2004 ze vzdálenosti 7,8 miliónu kilometrů od Saturnu.

e, f: Phoebe, měsíc o průměru 220 km, ze vzdálenosti 12000 km a v detailu. Jasně ozářený prudký svah v levé horní polovině druhého obrázku je vysoký asi 20 kilometrů; dno kráteru je zaplněno obrovským sesuvem.

g, h, i, j, k: různé pohledy na Saturnovy prstence. Záběr (h) byl pořízen z výšky 157 000 kilometrů nad rovinou prstenců; vlevo těsně u vnitřní strany prstence je vidět slabě osvětlený Prometheus o průměru 102 kilometrů, jeden z "pastýřských měsíčků", který neustále "přistřihuje" přilehlý prstenec a udržuje mu ostrý okraj.

l: Dione, měsíc o průměru 1118 km.

m: Saturn a jeho prstence, vrhající stín na planetu, jsou zde vidět ve společnosti dvou měsíců: dole Titan (5150 km), nahoře Mimas (398 km). Snímek byl pořízen ze vzdálenosti 719 000 kilometrů od Saturnu.

n: měsíc Tethys o průměru 1060 kilometrů je zbrázděný obrovskou trhlinou Ithaka, která je v některých místech široká až 100 km a běží přes tři čtvrtiny průměru měsíce; náraz, který ji vytvořil, málem rozmetal měsíc na kusy.

o: Saturn ve společnosti měsíce Dione, ze vzdálenosti 603 000 km.

p: podobný záběr, tentokrát s měsícem Mimas a prstenci.

q: povrch měsíce Iapetus. Velký kráter, který vyplňuje celou levou polovinu obrazu, má průměr 600 km; kráter uprostřed snímku měří 120 km a je z poloviny zasypán sesuvem z 15 km vysoké stěny starého, většího kráteru. (Malý kráter musí být mladší, protože by jinak byl při vzniku většího kráteru zcela zničen.) Skutečnost, že trosky zřícené hradby se valily na vzdálenost desítek kilometrů, naznačuje velmi jemnou strukturu sypkého materiálu. Zahleďte se na chvíli do podivné krajiny, jejíž rozměry zhruba odpovídají české kotlině; patnáctikilometrová stěna bude jednou možná představovat lákavý terén pro kosmické horolezce, a při ubohé gravitaci panující na nevelkém měsíci nebude ani vyžadovat extrémní fyzičku...

r: majestátní pohled na Saturn ve společnosti čtyř měsíců; Slunce svítí z pravého dolního rohu, prstence vrhají stín na pravou polokouli planety a ta zase na levý kvadrant prstenců. Při pohledu na takový výjev se ani skalní pozitivista neubrání myšlenkám na zázrak stvoření; a přece není ten nepopsatelný pohled na chladnou nádheru šesté planety ničím jiným než oslavou přísného řádu Newtonových zákonů. Chrám fyziky v celé své gigantické nádheře...

s, t: dva pohledy na Titan v ultrafialovém spektru pěkně ukazují tloušťku jeho atmosféry.

u: záběr jižního pólu Titanu ze vzdálenosti 339 000 km; oblast jasně bílých mraků ve středu snímku je asi 450 kilometrů široká.

v: mozaikový pohled sestavený z několika snímků pořízených během sestupu. Levá strana snímku ukazuje oblast, kterou Huygens nechával za sebou, jak ho snášel metanový vítr, zatímco pravou stranu měl před sebou. Světlé oblasti jsou vyvýšené, tmavé jsou pokryty velmi jemným, pravděpodobně zledovatělým materiálem nasáklým kapalným etanem či metanem, nebo ? v některých oblastech ? skutečnými jezery. Zvláště vzrušujícím detailem je tmavý útvar v levé části snímku, ve kterém lze s nevelkou dávkou představivosti spatřit mořské pobřeží. Riviéra na Titanu; ovšem při sto osmdesáti stupních pod nulou...

w: síť titanovských řek

x: řeka, v téhle chvíli možná vyschlá, ústící do jezera

y: ledové balvany v místě přistání; podlouhlý světlý kámen v popředí je asi 15 centimetrů dlouhý a leží 80 centimetrů od modulu.

Další podrobnosti o obou sondách lze nalézt na stránkách, ze kterých pocházejí údaje a obrázky zveřejněné v tomto čísle:

http://www.esa.int
http://saturn.jpl.nasa.gov
http://www.jpl.nasa.gov/missions/current
http://www.esa.int/esaCP/SEM48881Y3E_index_0.html
http://esa.int/specials/cassini-huygens
http://saturn.today.com
www.lib.cas.cz/knav/space.40
www.planetarium.cz


Zájemcům o věci kosmické doporučuji zejména stránku http://ciclops.org, na níž bylo založeno toto číslo; najdete tam nejen velké množství kvalitních fotografií, ale ke každé z nich navíc i přitažlivý výklad, který vám umožní pochopit všechny detaily zobrazené scény.
Velmi přínosná je i stránka
http://quest.arc.nasa.gov/saturn/qa/cassini
, obsahující odpovědi na nejčastější otázky čtenářů.

Jupiterův měsíc Io
Jupiter
Ganymedes
Cassini
Saturn
Phoebe
Phoebe
Saturnův prstenec
Saturnův prstenec
Saturnův prstenec
Saturnův prstenec
Saturnův prstenec
Dione
Saturn
Tethis
Dione
Mimas
Iapetus
Saturn
Titan
Titan
Titan
Titan
Titan
Titan
Titan


Související články:
Apollo 11 (08.09.2019)
Gamma č. 195 (Vesmír, náš domov (IXX.) - Exoplanety (16.01.2011)
Gamma č. 163 (Vesmír, náš domov (IXX.) - planetka Apophis) (26.03.2006)
Gamma č. 150 (Vesmír, náš domov (XXVII.) - Mars (VIII.)) (18.03.2006)
Gamma č. 138 (Vesmír, náš domov (XXVI.) - Mars (VII.)) (16.03.2006)
Gamma č. 136 (Vesmír, náš domov (XXV.) - Mars (VI.)) (16.03.2006)
Gamma č. 135 (Vesmír, náš domov (XXIV.) - Mars (V.)) (15.03.2006)
Gamma č. 134 (Vesmír, náš domov (XXIII.) - Mars (IV.)) (15.03.2006)
Gamma č. 133 (Vesmír, náš domov (XXII.) - Mars (III.)) (15.03.2006)
Gamma č. 132 (Vesmír, náš domov (XXI.) - Mars (II.)) (15.03.2006)
Gamma č. 131 (Vesmír, náš domov (XX.) - Mars (I.)) (14.03.2006)
Gamma č. 128 (Vesmír, náš domov (XIX.) - Heliopauza) (12.03.2006)
Gamma č. 103 (Vesmír, náš domov (XVIII.) - Venuše (II.)) (05.03.2006)
Gamma č. 096 (Vesmír, náš domov (XVII.) - Venuše (I.)) (28.02.2006)
Gamma č. 091 (Vesmír, náš domov (XVI.) - Merkur (III.)) (24.02.2006)
Gamma č. 085 (Vesmír, náš domov (XV.) - Merkur (II.)) (22.02.2006)
Gamma č. 083 (Vesmír, náš domov (XIV.) - Merkur (I.)) (21.02.2006)
Gamma č. 078 (Vesmír, náš domov (XIII.) - Měsíc (VI.)) (21.02.2006)
Gamma č. 075 (Vesmír, náš domov (XII.) - Měsíc (V.)) (17.02.2006)
Gamma č. 072 (Vesmír, náš domov (XI.) - Měsíc (IV.)) (16.02.2006)
Gamma č. 064 (Vesmír, náš domov (X.) - Měsíc (III.)) (15.02.2006)
Gamma č. 057 (Vesmír, náš domov (IX.) - Měsíc (II.)) (14.02.2006)
Gamma č. 054 (Vesmír, náš domov (VIII.) - Měsíc (I.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053 (Vesmír, náš domov (VII.) - Země (VII.)) (09.02.2006)
Gamma č. 053a (Povídka o Zemi) (09.02.2006)
Gamma č. 044 (Vesmír, náš domov (VI.) - Země (VI.)) (08.02.2006)
Gamma č. 027 (Vesmír, náš domov (V.) - Země (V.)) (31.01.2006)
Gamma č. 026 (Vesmír, náš domov (IV.) - Země (IV.)) (31.01.2006)
Gamma č. 024 (Vesmír, náš domov (III.) - Země (III.)) (28.01.2006)
Gamma č. 018 (Vesmír, náš domov (II.) - Země (II.)) (26.01.2006)
Gamma č. 013 (Vesmír, náš domov (I.) - Země (I.)) (25.01.2006)


Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 6 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS