Zajímavosti

* Gamma č. 158 (Kurs letecké radiofonie (VI.))

Vydáno dne 26. 03. 2006 (3020 přečtení)

Zajímavosti z českého letectví - kurs letecké radiofonie (VI.)

Vybrané citace z přednášky Ing. Tomáše Janíčka
...
Definice fyzikálních veličin nás nezajímají, i když například víte, že metr je definován jako čas, za který uletí světelný paprsek nějakou vzdálenost ve vakuu, nebo že jeden ampér je proud, který mezi dvěma nekonečně dlouhými vodiči o zanedbatelném průřezu zavěšenými ve vakuu vyvolá sílu pět krát deset na mínus sedmou newtonu, že jo.



Přednášející obchodní pilot Jiří Janíček(klikni)

To samozřejmě znáte, protože to jsou všechno základní definice [dušený hysterický smích v publiku], ale ten metr... si nejsem jistý, protože řada z vás zná ještě metr definovaný jako nějaký násobek vlnové délky atomu kryptonu přecházejícího mezi dvěma energetickými hladinami elektronového obalu a vyzařujícího v oboru infračervenýho světla [vydavatel Gammy se v první lavici nepřítomně usmívá v nostalgickém zasnění při vzpomínce na rané mládí, kdy jaro mělo vůni nešťastné lásky, křivkových integrálů a parciálních derivací...] tak ten metr, to už není, že jo, definice jednoho metru je odvozená od rychlosti světla ve vakuu a času, protože umíme velmi přesně měřit čas. Tak to jsou základní definice, které si samozřejmě pamatujeme ze školy, ale ty od nás nikdo nechce, jenom pojmenování veličin a jednotek. Veličina je něco, co potřebuju změřit, jednotka je to, co k tý veličině přikládám, když vím, kolik těch jednotek v tom je.


...
Jaderný elektrárny jsou tepelný elektrárny, nic víc, a z důvodů životnosti ještě pracujou na mizerných parametrech tlaku a teploty, třeba Temelín dělá s nějakýma tři sta stupněma... na primárním okruhu tři sta stupňů, to je takovej lepší papiňák, že jo.
Když si vezmete, že Mělník pětistovka jede na pěti stech šedesáti stupních... napájecí kolena z kotelny jsou višňově rudý... pára má skoro šest set stupňů. Když se dostanete s těma teplotama vysoko, tak ta účinnost je zase lepší. Ale! životnost je mizerná, a na těch jaderných elektrárnách se jde po životnosti.


Když se k jaderným elektrárnám připočítá problém s vyhořelým palivem, problém s demontáží prvního okruhu, kde vysoce energetický částice způsobujou zamoření všech těch materiálů, který tam jsou, a hlavně jejich velmi rychlou degradaci... materiály, ze kterých jsou postavený součásti primárního okruhu, musejí být velmi odolné vůči pronikavé radiaci, a to je problém, protože takový materiály my zrovna nemáme, a pokud jsou, tak jsou drahý, a když jsou drahý, tak se špatně zpracovávají, a když se špatně zpracovávají, tak se tam občas najde nějaká závada, takže ta jaderná elektrárna... z mýho hlediska je to mizerný sousto, protože když si vezmete, že Orlík má čtyři devadesátimegawattový soustrojí, to znamená, že Orlík najetej dává čtyři sta megawatt... pak vedle toho postavíte Temelín... tak fakt je, že těch řek zase máme málo, že voda odsud vytejká rychle, ale je tady pořád, kdežto to jaderný palivo musíte z toho reaktoru vyndat, nechat ho někde odumřít, vysoká radiace musí klesnout, pak se to palivo musí zase někam odvézt na zpracování... Dřív se to vozilo do zařízení Majak na pobřeží Ochotskýho moře, kde tak zhruba v okruhu pěti set kilometrů byli akorát sobi a lišejník... tak tam... no co s těma tyčema udělali... buď je zpracovali na plutonium, nebo je naházeli někde do rokle, že jo, tak... tam to zas tolik nevadilo. Ale co s tím budeme dělat my, to nevim, protože tolik roklí, abysme do toho mohli naházet každej rok čtvrtinu reaktoru v Temelíně... tolik roklí teda nemáme.


Ještě bychom se vrátili k výpočtu vlnové délky. Tak my v zásadě ani příliš nepočítáme, protože některé věci si pamatujeme. My víme, že na kmitočtu 300 megahertz je vlnová délka lambda rovna jednomu metru. My víme, že na kmitočtu pět set kilohertz - co je to za kmitočet, pět set kilohertz? To je tísňovej kmitočet pro telegrafní volání, tak na pěti stech kilohertzích je to šest set metrů. Vlnové délky ani nemusíme počítat, to víme, že jo. [Shovívavý pohled na šklebící se publikum.]



Irácké volby

Dnes mám to potěšení přivítat v našem kroužku další dva nově příchozí, Gábinu a Toma ? jakož i nedávno se k nám připojivšího Tona - a omlouvám se, že první Gamma, kterou dostanou, bude trochu netypická ? protože než se dnes podíváme na další díl leteckých zajímavostí, nedá mi to, abych si po minulém týdnu zase trochu nepřihřál svoji možná už trochu přesolenou proamerickou polívčičku; aspoň dám svým oponentům mezi čtenáři další příležitost, aby se do mě mohli trochu strefit.


Irácké volby Irácké volby Irácké volby Irácké volby Irácké volby Irácké volby

Když jsem v předchozích měsících čítal kassandrické předpovědi o nevalných vyhlídkách na aspoň trochu regulérní průběh iráckých voleb, psané stále pesimističtějším a často i viditelně škodolibým tónem (?co jste si Amíci navařili, to si teď sami snězte,? dalo se snadno přečíst mezi řádky) a proti tomu odhodlané výroky George Bushe, říkal jsem si v duchu ? ?Mr. President, I keep my fingers crossed for you, but for Christ?s sake, I hope you know what you?re doing... pane presidente, držím vám palce, ale prokrista doufám, že víte, co děláte...? Vypadalo to opravdu ošklivě, a z vnějšího pohledu americká okupační správa viditelně riskovala nedozírnou blamáž, kdyby se teroristům podařilo voliče zastrašit natolik, že by byť proti své vůli drtivou většinou hlasování bojkotovali. Jak se naštěstí ukázalo, president Bush ? i jeho podřízení ? tentokrát nenechali nic náhodě. Volbám předcházela v médiích nepříliš zdůrazňovaná, o to však v terénu účinnější několikatýdenní vlna zátahů a razií, která začala už po listopadovém vyčištění teroristické základny ve Falúdži a nabrala na tempu po Novém roce. Americká armáda zvýšila počet vojáků ze 138 000 na 150 000 ? nejvyšší stav od chvíle, kdy přede dvěma lety padl Bagdád ? a zahájila skutečný hon na mezinárodní teroristy, kteří ? podle názoru jednoho vysokého důstojníka ? před volbami promarnili příležitost vystupňovat své útoky na účinnou míru. To mělo určitě své důvody; během závěrečných šesti týdnů okupační síly provedly přes tisíc zátahů a víc než 400 ozbrojených útoků na vytipované cíle.


Podle dojmů z každodenního zpravodajství americká armáda (nezapomínejme na Brity!) občas vypadala v Iráku jako slon, který se ohání proti komárům; "předvolební kampaň" (v této souvislosti je to hrozné slovní spojení, ale taková je irácká realita) však zjevně byla účinnější, než se zdálky zdálo. Armáda sice nezveřejňuje interní odhady počtu zneškodněných teroristů, ale řada důstojníků sdělila tisku, že v důsledku úderů vedených v rámci lednové ofenzívy bylo zabito nebo zajato 30-50% jmen na jejich "seznamech cílů". ?No organization can operate with those kinds of losses, žádná organizace nedokáže fungovat s takovým poměrem ztrát,? řekl jeden z důstojníků. Zřejmě měl pravdu; podle povolební statistiky se povstalcům nepodařilo vyřadit z činnosti víc než 3% z 951 hlasovacích místností, což za daných okolností je třeba považovat za jistě ne triumfální, ale přece jen úspěch.


Nepochybně k němu přispěla všechna další opatření ? řada z nich viditelně nad rámec i "standardního" výjimečného stavu [povídání o dnešním Iráku se zjevně bez absurdních slovních spojení neobejde...] - prováděná v samém závěru příprav: hranice byly uzavřeny a celý Irák tak odříznut od zbytku světa, v souladu s poznatkem, že naprostá většina teroristů přichází ze zahraničí; byly připraveny stovky falešných hlasovacích místností, aby odlákaly útočníky od skutečných cílů; školy ? které se právě ve většině případů staly místy hlasování ? byly těsně před volbami ochráněny betonovými zátarasy. Několik dnů před volbami se všechny jednotky zásobily nadstandardní rezervou jídla, paliva a munice, jednak aby v den voleb omezily konvojovou dopravu a poskytli tak teroristům méně cílů, a za druhé aby uvolnily větší množství pro hlídkování kolem volebnich prostor. Asi nejúčinnější byl největší trumf vynesený až na poslední chvíli: úplný zákaz jízdy všech civilních automobilů. ?Teroristi si svoje výbušninami naložená auta šetřili na poslední chvíli,? poznamenal jeden z amerických důstojníků, ?a najednou jim byla k ničemu.?


(Jednodenní zákaz ježdění autem by bylo velmi zajímavé opatření i tady v Čechách; před dvěma lety za velké vody už se k tomu v Praze v jednu chvíli schylovalo, ale magistrát tenkrát bohužel nenašel odvahu čelit rozhořčení opěšalých řidičů a promarnil jedinečnou příležitost k unikátnímu experimentu. Mohla to být poučná zkušenost.)


Bandité zbavení aut tak přišli o svou nejúčinnější zbraň ? ne však o všechny. Očekávalo se, že mnohé výbušninou naložené vesty sebevražedného útočníka budou skryté pod volnými, až ke kotníkům sahajícími šaty iráckých žen ? nebo spíš mužů v ženském oblečení. To představovalo zvlášť těžko řešitelné riziko ve společnosti, kde je naprosto nemyslitelné, aby muž prohledával ženu, a irácké ministerstvo vnitra ani zdaleka nemělo dostatek pracovnic ? za těchto okolností navíc ochotných evidentně riskovat život - aby je mohlo rozmístit do všech volebních místností. Američtí důstojnici přesto našli přijatelné východisko: dohodli se s iráckými bezpečnostními agenty, že v každé volební místnosti někdo z těchto Iráčanů (americké síly se v zájmu nezávislého průběhu voleb držely vždy jen na dohled) prohledá jednu z prvních žen, která do místnosti dorazí, ta pak zkontroluje příštích deset žen, z nichž bude vybrána jedna, která bude ochotna prohledat dalších deset příchozích, a tak dále po celý den. Počítalo se i s možností, že se teroristé pokusí proniknout mezi voliče maskováni jako iráčtí bezpečnostní agenti. Ti proto před volbami dostali zcela nové identifikační "placky", určené výhradně pro ostrahu voleb, očislované a pečlivě registrované.


Den voleb samozřejmě ani tak nebyl vůbec klidný. Od rána se po celém Bagdádu ozývaly výbuchy minometných granátů; Batool al Musawi, dvaadvacetiletá zdravotnice, je slyšela od okamžiku, kdy se probudila. V první chvíli si řekla, že jít k volbám by opravdu bylo nebezpečné; a pak, jak naslouchala dalším výbuchům, ji náhle napadlo ? ?ti povstalci jsou slabí, bojí se demokracie, už teď prohrávají!? Vzbudila manžela i oba své rodiče a přiměla je, aby všichni spolu vyrazili do města.


Hassan Jawad, třiatřicetiletý volební komisař, v rozhovoru s americkým novinářem překřikoval dunění výbuchů. ?Slyšíte ty bomby? Slyšíte je? Nám je to jedno, nestaráme se o to. Rozumíte? Je nám to fuk! Každý musí jednou umřít, a jestli umřu dneska, tak to aspoň bude kvůli něčemu, co za to stálo!? a vrátil se zpátky ke své práci, aby odvedl Iráčanku k volební urně. Výbuchy se ozývaly celý den, ale většině Iráčanů to nestálo za to, aby zvedli oči od volebních lístků.


Město se zaplnilo lidmi, kteří využili zákazu automobilové dopravy a kráčeli středem ulice, kde teď místo aut kluci hráli fotbal. Jeden z nejvlivnějších kandidátů na ministerského předsedu, Adil Abdul Mahdi, přišel hlavní ulicí, bez své opancéřované limuzíny s neprůstřelnými skly; ?mír s tebou!? zdravili ho voliči.


Uday al Rubaie, sedmadvacetiletý taxikář, který byl za Saddáma málem popraven za šiítskou náboženskou propagandu, vzpomínal na volby v roce 2002, kdy zmeškal termín; aby nebyl potrestán, přišel aspoň pozdě, a zjistil, že někdo už volil za něj. Saddám Husejn tenkrát dostal 100% hlasů. Letos spěchal dvě hodiny, aby přišel včas. ?Podívejte se, jak jsem se zpotil,? utíral si čelo; ?přišel jsem zdaleka.?


Ani radost z dlouho odpíraných svobodných voleb však většinu Iráčanů nepřiměla, aby odložili svůj antiamerický nacionalismus. Jen neochotně připouštěli, že bez Ameriky by se tento den neuskutečnil, jako kdyby přiznat Američanům jakoukoliv zásluhu znamenalo zajít už příliš daleko. ?Jsme Američanům vděční, že zničili Saddámův režim; ale udělali také mnoho špatného, a teď už víme, o co jim jde. Chtějí ropu, vojenské základny a ovládat celou oblast; nikdo neví, kdy odejdou.?


Občan České republiky si nemůže pomoci, aby ho nenapadlo, jaká by asi byla volební účast v této zemi, kdyby hlasování bylo spojeno se setinou nebezpečí, jaké hrozilo Iráčanům. Ať už si o iracionálním arabském antiamerikanismu myslím cokoliv, nezbývá mi, než vyjádřit nejhlubší obdiv lidem, kteří riskovali životy, aby mohli jít poprvé svobodně volit. Průměrnému Čechovi to nestojí za námahu, když má kvůli tomu třeba jen zmoknout; Iráčany neodradila ani minometná palba. Smekám před nimi.


Asociace muslimských učenců, sdružující především duchovní ze sunnitské oblasti, kde většina voličů volby bojkovotala, prohlásila volby za nelegitimní, budoucímu z nich vzniklému parlamentu přiznala jen omezenou pravomoc a varovala OSN před uznáním výsledku voleb. Kdyby se volby s víc než šedesátiprocentní účastí měly považovat za neplatné, většinu evropských zemí by OSN musela prohlásit za nesvéprávné a vyhlásit nad nimi svěřeneckou správu... V etnicky rozděleném Iráku bojkot voleb ze strany nejsilnější menšiny samozřejmě představuje nebezpečnou překážku, jejíž překonání bude vyžadovat mimořádnou velkorysost ze strany vítězů; dosavadní náznaky ze strany Sjednoceného iráckého spojenectví ? strany sdružující především šiíty, ale poskytující prostor i ostatním směrům ? zatím poskytují důvody k opatrné naději, že vůdcové budoucí parlamentní většiny si uvědomují svoji osudovou odpovědnost.


Úkolem shromáždění, které po sečtení hlasů vzejde z nových voleb, bude napsat návrh ústavy; ta bude v říjnu předložena celonárodnímu referendu. Potřetí půjdou Iráčané letos k volbám v prosinci, až budou volit novou vládu podle nové ústavy. V této chvíli se v Iráku připravuje jediná legitimní reprezentace mezi Istanbulem a Dillí, a Irák spolu s Palestinou ? v obou případech paradoxně státy úplně nebo částečně okupované - budou zanedlouho představovat jediné arabské země s demokraticky zvolenou vládou. Autoritativní režimy v Arabském zálivu i v Africe pak budou při obhajování své pochybné legitimity postaveny před výzvu, jaké ještě nikdy nečelily; jaké důsledky bude mít taková bezprecedentní situace pro celý arabský svět, musí se teprve ukázat.


Bushova administrativa není neomylná ani to není sbor neposkvrněných idealistů; blamáž s hledáním důkazů, které by ex post potvrdily oprávněnost invaze do Iráku, to dokazuje lépe než cokoliv jiného. (Usvědčuje ovšem také z paranoidního vidění světa ty, kteří před dvěma lety tvrdili, že zbraně hromadného ničení se v Iráku najít musejí ? protože CIA je tam propašuje, když to bude potřeba.) Americká tendence sahat k nekompromisním řešením však v posledních dvou letech přinesla i výsledky, které nelze přehlédnout. Kritici obviňovali George Bushe, že chce rozpoutat proti Iráku agresivní válku; kdyby bylo po jejich, Saddám by dodnes vládl v Bagdádu. Američané nedbali jejich rad ? často upřímných, často také pokryteckých ? a svrhli jeden z nejzavrženíhodnějších režimů na světě, když své tažení ospravedlnili argumenty, které nepřežily konec války. Když pak naplánovali volby v naprosto nerealistickém termínu, opět se nenechali odradit varováním znalců, kteří přesvědčivě dokládali, že regulérní volby za takové situace jsou neuskutečnitelné. Kdyby Američané byli dali na jejich radu, Iráčané by už dnes neměli nejmenší pochybnost o tom, že okupace nemá jiný cíl než definitivní zotročení Iráku a noviny by byly plné temných úvah o tom, jak spojenecká okupace ztrácí poslední zbytky morálního oprávnění. Místo toho Američané nabídli ostatním mocnostem, aby jim svou účastí pomohly dodat volbám legitimitu, spolu s Brity v tom nakonec nevyhnutelně zůstali sami, necouvli před žádnými hrozbami, zahnali teroristy do defenzívy a silou svých zbraní umožnili událost, která se možná stane výchozím bodem první arabské demokracie. K tomu ještě bude dlouhá a těžká cesta, o níž v téhle chvíli nikdo nemůže s jistotou říct ani to, jestli vůbec povede k cíli; kdyby ale nebylo Bushova sveřepého odhodlání, nestál by dnes Irák ani na jejím začátku.

Zpracováno na základě článků z New York Times on the Web; fotografie převzaty tamtéž:
www.nytimes.com





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 580 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS