Zajímavosti

* Gamma č. 158 (Dopisy čtenářů k volbám v Iráku)

Vydáno dne 26. 03. 2006 (2639 přečtení)

Dopisy čtenářů - reakce na Gammu157

Štěpa:
Zajímavý článek. Trochu moc propagandistický, ale pokud ta čísla co tam píšeš platí, tak mi to přijde jako posun vpřed. Poslední dobou mi situace přišla jako patová. Pokud toto tempo Američanům vydrží do konce roku ke jmenování jejich vlády, tak si dokážu představit, že občanskou válku, až k ní tam dojde, již nebudou muset řešit Američani. Teď mají všichni odpůrci nových pořádků společného nepřítele, tak se moc mezi sebou nemažou.



"Propagandistický" ten článek jistě byl :-) z čistého idealismu dělám z Gammy hlásnou troubu amerického neokonzervatismu, riskuju nepřízeň svých liberálních čtenářů a ještě z toho ani nic nemám; měl bych se poptat ve Washingtonu, jestli by se State Department nechtěl stát sponzorem Gammy... 8-) Ano, přiznávám, že je mi skutečně zatěžko psát o Iráku s chladnou nezaujatostí; je toho tam v sázce opravdu hodně pro všechny zúčastněné ? o mé pošramocené prestiži nemluvě :-) prosím proto čtenáře, aby četli tyto řádky jako ?komentář vyjadřující stanovisko listu?, se všemi omezeními, která z toho plynou.

Zaujalo mě Tvoje ? podle mě přece jen trochu pesimistické ? automatické očekávání občanské války, zřejmě mezi Kurdy, sunnity a šiíty. Předpoklady k tomu určitě jsou, ale působí tam i významní činitelé ze všech národnostních i náboženských skupin, pracující pro zachování jednoty. Jedním z nich je často zmiňovaný ajatolláh Sistání, který už mnohokrát prokázal svůj vliv šedé eminence.

Málokdo si už dnes pamatuje, že sebevražedný termín lednových voleb, za kterým George Bush tak tvrdohlavě stál, vůbec nebyl jeho vlastním nápadem; podle původního plánu nejprve mělo provizorně sestavené zákonodárné shromáždění sepsat ústavu, po jejímž schválení celonárodním referendem teprve měly přijít volby ? opatrný scénář, podle kterého by Irák získával svrchovanost mnohem pomaleji, právě s ohledem na nebezpečí separatistických tendencí, o kterých se zmiňuješ. Když to bylo v lednu 2004 zveřejněno, Sistání tento plán ve své fatwě (církevním rozsudku) odsoudil a vzápětí v iráckých ulicích stovky tisíc demonstrantů volaly po časných volbách. Takovým protestům se americká armáda nemohla postavit; na rozdíl od Saddáma si nemůže dovolit střílet do civilistů. George Bush tedy požádal Spojené národy, aby vyjednaly kompromis; vyslanec OSN Lakhdar Brahímí se vydal za Sistáním (který od pádu Saddáma odmítal setkat se s jediným americkým vyjednavačem, protože by tím podle svého názoru legalizoval okupaci) a dohodl kompromis, založený na plánu s volbami v roce 2005. Experti, kteří v očekávání vlny masového násilí radili Bushovi, aby volby odložil, ho tím ať úmyslně či nevědomky lákali do slepé uličky, ve které by se Američani znovu střetli se Sistáním nad stejným problémem. Pravda je prostě taková, že americká správa letos v zimě už v podstatě neměla jinou možnost než volby uspořádat, a i její odpůrci museli nakonec uznat, že se toho úkolu zhostila nejlépe, jak za daných okolností vůbec bylo možné.

Sistání je pro Američany silný oponent, který jim komplikuje správu země, ale jeho vliv zároveň představuje neocenitelný stabilizační faktor. Nikdy nevyhlásil fatwu proti okupaci jako takové (kdyby to udělal, Irák by zřejmě proti Američanům povstal jako jeden muž) a opakovaně zabránil rozpoutání odplaty šiítů proti sunnitským teroristům: ?Všechno má své meze!? křičel na Sistáního Mohammed Bahr Aluloom po loňské vlně listopadových atentátů proti šiítům, ?jakmile je taková mez překročena, zbývá už jen Bůh a moje zbraň!? ?Prosím nedělejte to,? odpověděl mu Sistání tiše, ?chovejte se civilizovaně. Nechceme rozpoutat občanskou válku. Tohle je to nejdůležitější.? Aluloom poslechl, a poslechli i ostatní šiíté. Když se blížily volby a s nimi diskuse o tom, jestli budou legitimní, Sistání (který zapovídá ženám podat ruku muži, zakazuje zábavnou hudbu, tanec a šachy a prosazuje ústavu založenou na islámských zásadách) se plnou vahou své autority postavil nejen za jejich uspořádání s co největší účastí, ale jednoznačně podpořil i volební právo žen, dokonce i těch, kterým jejich manželé volit zakazují. Jeho slovo ? když se zrovna rozhodne zasáhnout v souladu s úmysly okupační správy, což nebývá často - má pro Američany cenu několika divizí; jeho vliv je o to pozoruhodnější, že sám je Íránec (do Nadžáfu přišel před padesáti lety) a jelikož nemá irácké občanství, ve volbách ani nemohl hlasovat. ?Jsem muž nad hrobem,? řekl svému spolupracovníkovi, který mu po Saddámově pádu nabídl vystavení iráckého pasu, ?třináct let jsem neopustil Nadžáf; k čemu by mi byl pas?? Budoucnost Iráku bude nepochybně do značné míry záviset na tom, zda jeho fatwy budou prosazovat osvícenou nebo fundamentalistickou tvář islámu. Nadarmo jeho tvář nehledí z titulní stránky nejnovějšího Newsweeku ? ze kterého byly čerpány tyto informace.

*************************************************************************

Honza F.:
Patřím mezi poměrně mizerné studenty, ale pokud si vzpomínám, historicky vždy měli pravdu vítězové. Je určitě příliš snadné hájit jejich pravdu, protože mají neomezené možnosti propagace, tím více jedná-li se v současné době nejen o velmoc, ale zejména - protože jiná velmoc ještě neexistuje (Spojené Státy Evropské jsou pouze ve stadiu zrodu) - jedná se navíc o monopol moci (velmoci). Vítěz si dosadí svoji vládu. Vítěz si vždy sebere válečnou kořist. Velmocenské krédo "obsaď a důvod se najde? platí a vždy platit bude (namátkově ČSSR 1968 - plíživá kontrarevoluce, Maďarsko 1956 - kontrarevoluce, Mnichov 1939 - Sudety - utiskování národnostních menšin, Irák 2004 - zbraně hromadného ničení, Afghánistán - bin Ládin - boj proti terorismu, nakonec ty určitě najdeš důvodů pro obsazení cizích území mnohem víc).

Honzo, děkuju za podnětný příspěvek, a jakkoliv ctím bohaté zkušenosti, které jsi posbíral nejen na zemi, ale i ve vzduchu (ty Ti závidím nejvíc :-) ) musím Tě dnes požádat o trpělivost, až Ti budu zdvořile oponovat. Podívejme se na příklady, které cituješ; nejdřív ty, na jejichž výkladu se asi snadno shodneme:

? Mnichov 1938: učebnicový příklad hrozby vojenskou silou ze strany totalitní velmoci, už tehdy se dopouštějící masových zločinů proti vlastnímu obyvatelstvu (první koncentrační tábory byly založeny už v roce 1933), namířené proti malé, demokratické zemi za souhlasného přihlížení slabošských západních vlád. (Že v létě 1938 stáli sudetští Němci na prahu získání rozsáhlé autonomie a že i předtím měli víc občanských práv než říšští Němci, je snad zbytečné zdůrazňovat.) Mnichov byl ničím neospravedlnitelnou agresí, a dřív nebo později to uznali ? byť neochotně ? všichni signatáři. Tady ten "vítěz" příliš dlouho pravdu neměl.
? Maďarsko 1956 a ČSSR 1968: v obou případech šlo o regulérní vojenské přepadení svrchovaného státu za účelem reinstalace loutkové totalitní vlády udržující okupovanou zemi ve sféře vlivu agresivní velmoci; rozdíl byl jenom v tom, že Maďaři se bránili, jejich vláda byla svržena v krátkém čase a ministerský předseda popraven, zatímco československá armáda odpor nekladla, vláda byla rozkouskována postupně a její členové jenom odstaveni do nucených důchodů. Podstata věci byla tatáž: krystalicky čistý případ velmocenské agrese proti národům snažícím se vlastními silami zavést svobodnější poměry. Nakolik tehdejším západním vládám slouží ke cti nezúčastněný postoj k oběma útokům, je jiná věc; Sovětská armáda měla ve střední Evropě převahu v tancích 3:1, a že se Johnsonovi nechtělo rozpoutat nukleární konflikt kvůli Dubčekovi, mu asi vyčítat nebudeme...
? Přidám do Tvého seznamu ještě jeden příklad, Honzo, o hodně kontroverznější a proto zajímavější: vietnamskou invazi do Kambodže v lednu 1979. Pro ty mladší, kteří už to nepamatují: v roce 1975, po odchodu americké armády z Indočíny (zkušenější pacifisté mezi námi ? vzpomínáte, jak vášnivě se po celém světě demonstrovalo za ukončení "agresivní války amerických imperialistů proti národům Indočíny"? Mnozí obyvatelé této těžce zkoušené oblasti želeli odchodu Američanů už tenkrát, a brzo jich mělo litovat mnohem víc; proud uprchlíků dávajících v sázku své životy na vratkých člunech proplouvajících mezi tajfuny v Jihočínském moři neustal dodnes) v Phnom-Penhu padl režim generála Lon-Nola, požívající sice nevalné pověsti, ale přece jen na poměry tamního kraje a tehdejší doby zacházející se svými občany ještě celkem přijatelně. Lon-Nola svrhli Rudí Khmérové, kteří v následujících čtyřech letech povraždili přes tři milióny Kambodžanů a srazili zemi do doby železné. Občasné bezzubé protesty ze zahraničí, kam zprávy o masakru pomalu prosakovaly a kde dlouho nikdo nebyl schopen uvěřit, že by něco takového bylo vůbec možné, Pol-Potův krvavý režim nebral vůbec na vědomí, zvlášť když bylo jasné, že jediná velmoc schopná vojensky zasáhnout je morálně ochromená právě skončenou desetiletou kalvárií ve vietnamské džungli. Když tedy v lednu 1979 armáda tehdy už čtyři roky sjednoceného komunistického Vietnamu ve velkém počtu překročila hranice, většina Kambodžanů to uvítala jako vysvobození z několikaleté noční můry, a proti tomu, co z formálního hlediska bylo nevyprovokovanou agresí, Západ protestoval nepříliš energicky a spíš na znamení nechuti k další výtržnosti rozpínavého komunistického režimu, protože i nejskalnějším antikomunistům bylo jasné, že vláda instalovaná v Phnom-Penhu na bodácích vietnamské armády je mnohem menším zlem než to, co se v Kambodži dělo předtím, a to i přesto, že o skutečných pohnutkách Hanoje si nikdo nedělal žádné iluze: bylo veřejným tajemstvím, že pravým účelem invaze bylo eliminovat v regionu mocenský vliv Rudých Khmérů, spřízněných s komunistickou Čínou, se kterou se nedlouho předtím rovněž komunistický Vietnam definitivně rozkmotřil. (Však také Peking obratem vyjádřil svoji nelibost brutální trestnou výpravou, která několik týdnů plenila severní pohraničí Vietnamu, to vše samozřejmě za doprovodu podrážděných zvuků ozývajících se z Moskvy ? která ostatně tou dobou už začínala chystat vlastní vpád do Afghánistánu, k němuž došlo na podzím téhož roku. To už ale byl úplně jiný případ, který nepostrádal žádný rys ničím neospravedlnitelné agrese.) Co se týče Kambodže, bez ohledu na ideologické pozadí zůstává holým faktem, že vietnamská armáda svou invazí zachránila statisíce životů, když režim barbarský nahradila vládou toliko nedemokratickou; v tomto případě jsem, jako mnozí jiní, byl ochoten ucpat si nos a vítězi jeho "pravdu" přiznat. Režim premiéra Hun-Sena ostatně nakonec - byť po mnoha letech - sám dospěl k uvolnění poměrů a postupné demokratizaci.

Jak ve srovnání s tím vypadá hodnocení amerických invazí do Afghánistánu a Iráku? První z nich je případem tak nesporným, že dokonce ani Bushovi skalní odpůrci už mu ji dnes neotloukají o hlavu, byť před samotným útokem se salónní pacifisté předháněli v sepisování petic a organizování demonstrací. Al-Kajda, nadnárodní teroristická organizace, vyhlásila válku Spojeným státům a spáchala barbarský útok proti civilním cílům bez ohledu na národnost i vyznání obětí. Vláda Afghánistánu ? sama vzešlá nikoliv z voleb nebo čehokoliv, co by se volbám aspoň vzdáleně podobalo, ale dosazená vítězi občanské války a dopouštějící se hrubého útlaku vlastního obyvatelstva ? dlouhodobě poskytovala této teroristické organizaci útočiště a odmítla ji vypovědět i po útoku z 11. září. Nebylo divu, že po tak flagrantním porušení veškerých zásad mezinárodního práva Američané snadno získali posvěcení k zákroku proti Talibánu, jenž byl vzápětí za asistence mnohonárodních sborů nahrazen svobodně zvolenou vládou, která sice z důvodů daných historickými příčinami dodnes nemá pod kontrolou celou zemi, ale její legitimitu nezpochybňuje nikdo s výjimkou banditů z řad starého režimu. Američanům lze asi vyčíst pomalý postup rekonstrukce zaostalé země (ani jejich zdroje nejsou neomezené, a která jiná vláda pro to udělala víc?), ale že by dnes bylo Afgháncům lépe pod Talibánem, by asi tvrdil málokdo. Stavět tohle chirurgické vyříznutí nádoru středověkého tmářství a terorismu na roveň brutálního potlačení demokratizačních hnutí v Maďarsku a Československu, je myslím opravdu nespravedlivé.

O potížích se zdůvodněním invaze do Iráku už jsme na těchto stránkách diskutovali mnohokrát, tak jen stručně shrnu, že přede dvěma lety americká armáda ve spolupráci s patnácti spojeneckými státy svrhla asi nejpatologičtější režim na světě, který měl na svědomí mimo jiné brutální nevyprovokovanou agresi (Kuvajt), genocidu vůči vlastnímu obyvatelstvu (trestné výpravy proti šiítům), vývoj zbrani hromadného ničení (ano, opravdu je v minulosti Saddám prokazatelně vlastnil), používání chemických zbraní proti sousednímu státu (válka proti Iránu) i na vlastním území (vyvraždění několika tisíc Kurdů včetně žen a dětí) a nejhrubší porušování veškerých lidských práv všech obyvatel bez rozdílu.

Řeknu rovnou, že nemám vůbec žádnou radost ze zpackané argumentace, kterou americká administrativa invazi zdůvodnila. V situaci, kdy žádný z výše uvedených důvodů se západoevropským pacifistům žijícím v pohodlí a bezpečí svých sociálních států nezdál dostatečně pádný, aby sestoupili z výšin svých morálních principů do blátivého úvozu reálné politiky, se americká administrativa rozhodla vsadit na nejistou kartu a podle zásady "účel svědčí prostředky" ospravedlnit zákrok argumentem sice nejistým, zato aspoň dostatečně pádným. Připomeňme si, že vzhledem k Saddámově historii i tehdejšímu nanejvýš podezřelému jednání byly k nejvážnějšímu podezření opravdu všechny důvody (porovnejte nedávný "obrat na lepší cestu" letitého hříšníka Kaddáfího, který před rokem nařídil svým úředníkům, aby ukázali americkým inspektorům všechno, co budou chtít vidět, a Američané, byť nadále nanejvýš podezřívaví, museli neochotně uznat, že aspoň ve věci nebezpečných zbraní má už dnes Kaddáfí nade vší pochybnost čisté svědomí; o "výchovném účinku" Saddámova osudu na pohnutky Kaddáfího pragmaticky uvažujícího syna, který podle diplomatické šuškandy svého otce postrčil ke smířlivému gestu, lze jen spekulovat, ale svoji roli to určitě sehrálo). Z globálního hlediska je na té irácké patálii nejnešťastnější skutečnost, že v situaci, kdy OSN jako nástroj řešení mezinárodních a humanitárních krizí se opakovaně ukázala jako nepoužitelná (namátkou jmenujme Bosnu, Kosovo, Rwandu, Somálsko, Libérii, Sierru Leone, a v poslední době nejkřiklavější případ súdánského Dárfúru, který sám považuju za selhání USA; chce-li Washington hrát roli světového četníka, tady ho bylo zapotřebí nejvíc ? v tomhle případě neváhám kritizovat Bushe zprava), pak jediná velmoc, která je schopná zasáhnout účinnou silou (USA), v této roli vážně zpochybnila svoji důvěryhodnost. To je velmi neblahý předpoklad pro úspěšnou přípravu budoucích zákroků tam, kde to bude opravdu zapotřebí.

Musím Tě proto ujistit, Honzo, že "hájit pravdu vítěze" pro mě v tomto konkrétním případě vůbec není snadné. Většina Tvých argumentů tady ale podle mého názoru opravdu neplatí. ?Vítěz si dosadí svoji vládu? - na začátku ano, protože prozatímní vládu někdo jmenovat musel, ale tu další už budou sestavovat sami Iráčané ? narozdíl od Maďarů v roce 1956 a nás po srpnu 1968; ?Vítěz si vždy sebere válečnou kořist? ? nevím, kolik kořisti si Američani z Iráku odvezli, ale moc toho myslím nebylo, zato svých dolarů už tam nalili desítky miliard, a zdaleka to není všechno; ?Obsaď a důvod se najde? - tohle je v téhle chvíli skutečně nejpádnější obvinění, jehož váha ale bude slábnout úměrně s tím, jak se irácká administrativa začne stavět na vlastní nohy a Američané se časem budou moci začít stahovat; že by kdy měli v úmyslu Irák natrvalo obsadit, tomu stěží může někdo uvěřit. V každém případě pohled na okupační armádu dohlížející na svobodné volby, ze kterých má vzejít vláda, která tuto armádu vyzve k odchodu, to je výjev, jakých dějiny mnoho nepamatují. Já jsem příchod jedné takové armády zažil, a vypadalo to o dost jinak; to je důvod, proč se nepřestávám přimlouvat za Američany, aby se jim nenasazovala větší psí hlava, než jakou zasluhují.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 595 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS