Zajímavosti

* Gamma č. 160 (Svět v roce 2055)

Vydáno dne 26. 03. 2006 (3644 přečtení)

Svět v roce 2055 - futuristické předpovědi o naší budoucnosti

Předpovídání budoucnosti je jedna z nejošemetnějších činností vůbec; málokde má člověk tak jedinečnou příležitost udělat ze sebe krátkozrakého ignoranta. Kdysi kdosi řekl, že ?prognostik nesmí předpovídat nesmysly, nebo by se toho aspoň neměl dožít.? Prognostik naštěstí nejsem a padesát let je lhůta na pohled celkem bezpečná, i když při mé zatím solidní kondici ? s trochou smůly a s přispěním očekávaných pokroků medicíny bych to čistě teoreticky mohl stihnout... Hlavní riziko ovšem tkví v tom, že předpověď cílená do roku 2055 se může zkompromitovat daleko dřív. Budu opatrný.



V budoucnosti


Nejdřív se podívejme, jakých chyb se předem vyvarovat. Odstrašující příklady z historie jsou dobře známy; pomineme-li až tragikomické výroky typu ?ocelové parníky jsou utopií, protože každý hlupák ví, že železo neplave,? ?je vědecky dokázáno, že letadla těžší vzduchu nemohou létat? či ?kolega Pasteur se mýlí, myšlenka očkování proti nakažlivým chorobám je nebezpečný nesmysl?, pak zajímavější jsou dva jiné případy. Prvním je názor pocházející z poloviny 19. století (kolem roku 1850), století žasnoucího nad možnostmi, které dala člověku ohromující síla parního stroje (dnes už stěží doceníme, jak fascinujícím dojmem musela na publikum, uvyklé volským potahům, působit supící parní lokomotiva dštící jiskry a pekelný dým a uhánějící rychlostí, o níž před několika lety učenci tvrdili, že připraví cestujícího když ne o život, pak určitě o rozum), že totiž tento nedávno (jsme v roce 1850) vynalezený pohon disponující dosud nevídanou silou bude pro lidstvo klíčem ke všem dalším výbojům ? včetně cest do vesmíru. Představa parní lokomotivy stoupající k nebesům je nám samozřejmě k smíchu ? jenomže jakou jinou sílu měl tehdejší futurolog zapřáhnout do své fantazie? Profesionální fantasta Jules Verne neměl o mnoho šťastnější nápad: nechat se vystřelit z obřího děla by mohl jen sebevrah. Parní stroj, v jehož neomezené možnosti a skvělou budoucnost devatenácté století pevně věřilo, ve skutečnosti tou dobou už měl svůj vývoj prakticky za sebou, byl morálně zastaralý a jeho konkurenti (elektrické a spalovací motory) ho začínali rychle dohánět. Musel přijít génius velikosti Ciolkovského, který si v ospalém sibiřském zapadákově dal dohromady dvě a dvě z klasické fyziky a ze všech možností pohybu vzduchoprázdnem mu zbyla jediná, jakkoliv tehdy technicky nepředstavitelná: reaktivní pohon. Nebuďme ale na tehdejší snílky příliš přísní; vždyť ani s tím vzduchoprázdnem to dlouho nebylo jasné. Ještě na konci devatenáctého století se fyzikové domnívali, že gravitační síla se přenáší éterem, vyplňujícím mezihvězdný prostor, a teprve Einstein ho vyhodil na smetiště dějin.


Jedním z nejkřiklavějších příkladů mylného proroctví je výrok jednoho z amerických učenců konce 19. století, že ?patentní úřad by mohl být zrušen, protože všechno důležité už bylo vynalezeno.? A opravdu: nejmocnější věda ? fyzika ? nedávno doplnila osvědčené a už značně letité výklady gravitace a optiky o zbrusu novou teorii elektromagnetického pole, všechno podstatné je jasné v mechanice a termodynamice a plody všeho vědění sklízíme v technice: parní stroj, spalovací motory, automobil, první letadla (to jsou pravda jen cirkusové hračky, ale kdo ví, třeba z toho jednou něco bude; prozatím si každý seriózní letec raději pořídí majestátní vzducholoď) a v elektrotechnice dynamo, elektromotor, žárovka, telegraf, a teď dokonce bezdrátová telegrafie - to už je opravdu zázrak; považte si, stačí když se všichni naučíme tuhletu Morseovu abecedu a třeba si jednou budeme moci telegrafovat na dálku vzduchem. Ovšem, auta jsou nespolehlivá, lodě se potápějí ? ale na to přijdeme, stačí rozdělit trup na vodotěsné přepážky, jen se podívejte na ten Titanic, co stavějí v Anglii, nepotopitelná loď, div techniky! Jo, moderní doba, pane, teď nastane blahobyt, jenom to ještě všechno trochu zlevnit ? však Ford už na to přišel, ta jeho linka na hromadnou výrobu, to je začátek obecné hojnosti. To se ví, spousta detailů se ještě musí vylepšit, ale nějaké převratné vynálezy? Nenechte se vysmát; vždyť už nic nového nejde vymyslet. Ostatně i tu diplomacii jsme dovedli k dokonalosti; v Evropě všechny mocnosti vědí, že jedna druhou nemůže porazit, a kdyby někdo získal navrch, Anglie se přidá na druhou stranu, aby se nenarušila rovnováha sil, to je neselhávající politika, a kromě toho kdo by chtěl válčit, lidstvo se konečně poučilo, pro všechny je dost místa v koloniích. Zabíjet se kvůli Alsasku nebo Slezsku, to je překonané středověké barbarství; v dnešní osvícené době panuje věda a jemné umění diplomacie. Tak samozřejmě, to se všechno doopravdy rozvine až v tom dvacátém století: harmonie národů, dost jídla pro všechny, konec epidemií, k sousedovi pojedete svým elektromobilem a na letní byt vzducholodí! Toho my se už nedočkáme, pane, ale to teprve bude zlatá éra!


Připadá vám to příliš zlomyslné? Možná ano; ale zkuste se v duchu přenést do české hospody před sto lety a vylíčit štamgastům, jakých výdobytků technických i společenských věd si budou užívat v nadcházejícím dvacátém století. Než dopijete pivo, skončíte ve svěrací kazajce na oddělení maniakálních případů depresivních psychóz (paragraf na šíření poplašných zpráv tenkrát myslím ještě nevynalezli...) Ostatně - kolik že to máme... pět let po začátku nového století, hmmm, ještě štěstí, že se historie neopakuje po sto letech... tedy aspoň doufám. Když nad tím tak přemýšlím, mám dojem, že budeme muset doufat hodně pevně, abychom zbytečně nepřicházeli o klidný spánek. Devatenácté století, jak si někteří z nás ještě vzpomenou, končilo melancholickou náladou "fin de siecle", dekadentního konce století, které už všechno vynalezlo, všechno urovnalo, a nemělo, oč by dál usilovalo a čeho by se obávalo, kromě šířící se nudy. Ne dlouho. A konec dvacátého století? Pamětníci, vzpomínáte na sladká devadesátá léta, plná úlevy nad pádem diktatur a euforie z nadcházející obecné prosperity a harmonie? S koncem studené války pro obecný nezájem publika vyhasla řada lokálních konfliktů, kde si to do té doby obě supervelmoci rozdávaly v zastoupení místních rebelů, a filosof Francis Fukuyama v druhém nejnaivnějším proroctví posledních sta let vyhlásil "konec historie", která konečně dospěla k ideálu globální demokracie, kde všichni budou žít pospolu v míru a prosperitě. Jen pár nenapravitelných pesimistů ze CIA do omrzení mumlalo cosi o nebezpečí globálního terorismu, ale kdo by bral vážně takové škarohlídské řeči. Jak říkával Jan Werich, každá doba má róbu a ta róba má vlečku, která ještě dobíhá, když doba už je pryč; jenže dvacátému století ta "vlečka" vydržela hodně krátce, než ji zasypaly zkrvavené sutiny newyorských věží.


Dvacáté století se opravdu moc předpovědět nepovedlo; ale v čem tedy vlastně byla chyba? Ty největší byly asi dvě: mechanická extrapolace a přehlédnutí faktorů, které zatím byly sotva znatelné, pro blízkou budoucnost však měly mít rozhodující význam. Nejdřív ale vysvětlím cizí slovo.


Interpolace není nic jiného než trojčlenka: když auto odjelo z Prahy v deset hodin a do 200 km vzdáleného Brna přijede v poledne, snadno uhodneme, že kolem Humpolce ležícího na polovině cesty projelo v jedenáct; samozřejmě pokud první polovinu cesty řidič nejel v koloně sedmdesátkou a zbytek nedoháněl ve sto osmdesáti. Předpokládáme tedy, že s ubíhajícím časem ujetá vzdálenost přibývala zhruba lineárně, neboli grafem ujetých kilometrů je stoupající přímka. Je-li tomu tak, můžeme se odvážit extrapolace a prodloužit tuto přímku do budoucnosti: z Prahy do Brna jel řidič v průměru stovkou, a pojede-li stejně rychle i dál, v Bratislavě vzdálené dalších 120 kilometrů stihne ve čtvrt na dvě ještě pozdní oběd. Anebo taky ne, když bude dálnice pět kilometrů za Brnem po hromadné havárii zavřená a nebožák místo svištění po autostrádě stráví hodinu trmácením po ucpaných okreskách mezi Šakvicemi a Hustopečemi, jak se to nedávno přihodilo mně a mému kolegovi: optimisticky strmě vzhůru letící přímka se zlomí do loudavého stoupání a mezi extrapolovanou zářnou budoucností a stagnující realitou zeje v cíli trapná mezera.


Stejného postupu použili prognostici na prahu dvacátého věku, když vývojové trendy zhruba platné v předchozích sto letech prodloužili (= extrapolovali) do století následujícího. Malér byl v tom, že skutečné tendence byly většinou všechno jiné než lineární: některé se zrychlily exponenciálně (doprava a komunikace), jiné zašly na úbytě (parní stroj, vzducholodě) a opět jiné z výhonků ve své době tak nesmělých, že nikomu nestály za zmínku, během několika desetiletí vyrostly do Goliášů, kteří převrátili svět vzhůru nohama: letectví těžší vzduchu, jaderná energie, raketová technika a informační technologie (málokdo dnes ví, že první mechanické stroje na děrné štítky pocházejí z 80. let předminulého století). Ještě žalostnější byla bilance společenských prognóz: blahodárná rovnováha sil evropských mocností se zhroutila a levicové hnutí slibující osvobození pracující třídy zdegenerovalo do krvavých diktatur. Výsledkem bylo uchvácení poloviny Eurasie vraždící totalitou a k tomu dvě apokalypsy, které se během půl století přehnaly světem, zatímco třetí byla dalších čtyřicet let na spadnutí. Tady můžeme rozeznat další nástrahu prognostiky: naivní důvěru, že dnes platné zásady jsou navždy nedotknutelné. ?Ale mladý muži, vždyť důl je jenom díra v zemi, jak by mi ho mohli vzít??? směje se cimrmanovský uhlobaron, netuše, že dosud pevný světový řád už se kymácí. ?Nikam utíkat nebudu, vždyt nás nemůžou všechny zabít, přece nežijeme ve středověku?? utěšovali se mnozí Židé, když před druhou světovou válkou odmítali poslední šanci zachránit holý život útěkem. ?Prohlásí-li prognostik, že něco nebude možné, pravděpodobně se mýlí,? řekl kdosi, a dvacáté století to mnohokrát potvrdilo v tom nejlepším i nejhorším smyslu.


Dobrá, tak konečně k těm předpovědím. Dnešní tazatel mi doporučil poohlédnout se po internetových zdrojích ? jenže na stránce www.the_world_in_2055.com ještě nic není. Pro začátek tedy nezbyde, než se kajícně vrátit k právě zatracené extrapolaci; po špatných zkušenostech bude ovšem záhodno používat ji hodně opatrně. První předpoklad bude vycházet z prokázaného faktu, že technický pokrok se neustále zrychluje, jak vědecké poznání probíhá na čím dál širší frontě a vědní disciplíny stále intenzívněji podporují jedna druhou. Rozdíl mezi dneškem a rokem 2055 tedy bude odpovídat našemu odstupu nikoliv od roku 1955, ale spíš 1930 (jak jsem přišel zrovna na tohle číslo? vycucal jsem si ho z prstu; s největší pravděpodobností je to ostatně odhad příliš opatrný, protože akcelerace bude určitě ještě větší.) Připravte se tedy na to, že i střízlivá předpověď bude muset být hodně dramatická.


Základním parametrem vývoje světa je počet obyvatel, protože z tohoto čísla plynou například požadavky na potravu a energii. Že se exponenciální nárůst populace, nastartovaný během 20. století, musí zpomalit, je evidentní; Čína k tomu přistoupila dávno a v řadě dalších lidnatých zemí se porodnost zpomaluje s rostoucí životní úrovní. Bez ohledu na to počet lidí přinejmenším ještě nějakou dobu poroste; např. americký statistický úřad (přece jenom jsem na tom internetu něco našel) na http://www.census.gov/ipc/www/worldpop.html předpovídá světovou populaci v roce 2050 na 9 190 252 532 lidí, oproti dnešním odhadovaným 6,5 miliardám. Ejhle příklad bezduché extrapolace; ta dvojčata na konci už klidně mohli zaokrouhlit. Ve skutečnosti budou moci ouřadové z US Bureau of Census být rádi, když jim to vyjde aspoň s přesností na celé miliardy.


Češi, těšící se velmi pohodlnému životnímu standardu, se sami považují spíš za chudší národ; skutečnost je ovšem taková, že patříme k pětině nejbohatších lidí na světě. Pro většinu našich současníků jsou naprosto nedostupné takové pro nás běžné věci jako maso k obědu, vlastní auto, televize, lednička, letecká dovolená v zahraničí. Milióny lidí na celém světě začínají žádat svůj podíl na našem komfortu; až ho dostanou ? rozuměj až si vydělají dost peněz, aby si ho mohli koupit, tak jako v současné době na to začíná mít například stále rostoucí počet Číňanů, ale i obyvatel dalších východoasijských zemí ? pak tyto komodity na celém světě buď citelně podraží nebo jejich prudce zvýšená spotřeba způsobí neúnosný dopad na životní prostředí. V loňském roce takový osud potkal ropu, o jejímž zdražení odborníci tvrdí, že už to není žádný sezónní výkyv, ale nezvratný trend. Šoféři, užijte si ježdění, dokud máte za co, mohl by říct škarohlíd s nevelkým přeháněním.


Vezmeme-li v úvahu nezadržitelně rostoucí požadavky na energii a ekologicky stále méně únosné následky její výroby a spotřeby zejména s ohledem na rostoucí koncentraci oxidu uhličitého, začíná být jasné, že v příštích dvaceti letech čeká lidstvo energetická krize, jakou jsme ještě nezažili. Výraz "krize" nemusí a určitě nebude znamenat nějaké zhroucení; vyjadřuje prostě situaci, kdy je třeba opustit zavedené postupy a zvolit zcela nové řešení.


Fosilní paliva nemohou budoucí spotřebu uspokojit, za prvé proto, že bez ohledu na objevování stále nových ložisek uhlí, nafty a plynu jejich zásoby opravdu jsou konečné a dobývání paliv ze stále obtížněji dostupných nalezišť je čím dál dražší; za druhé proto, že globální oteplování, dnes už asi nesporné, může sice být převážně důsledkem dlouhodobých přírodních cyklů, pokud ale budeme k němu nadále přispívat tak mohutnou produkcí CO2, nakonec ho nevyhnutelně způsobíme sami.


Jaké jsou alternativy k fosilním palivům? Kapacita vodních zdrojů je naprosto nedostačující už teď; vítr je nespolehlivý a zástupy hučících vrtulí za humny nikdo nechce, a energetický potenciál módní biomasy je rovněž nedostatečný, nehledě na další produkci CO2. Zbývají v zásadě čtyři možnosti: sluneční energie (solární panely všech druhů jsou ovšem drahé, jejich životnost omezená a sluneční světlo ne všude dostupné), termonukleární fúze (mluví se o ní už padesát let, ale prakticky využitelné výsledky stále nejsou v dohledu), spalování vodíku (jenomže ten by se musel nejdřív vyrobit rozkladem vody, k čemuž je zase potřeba energie) a konečně návrat k nenáviděným jaderným elektrárnám ? což je pro nejbližší budoucnost evidentně jediné praktické řešení. Mluvíme-li ovšem o horizontu padesáti let, pak budu optimistou a tipnu si, že rozhodujícím zdrojem elektřiny už opravdu bude slučování vodíku na hélium, což je reakce s tak obrovskou energetickou účinností, že otázka ubývání světových zásob vody je pro jakoukoliv představitelnou budoucnost bezpředmětná. Jestli se podaří zvládnout "studenou fúzi", která by ke svému spuštění nepotřebovala teploty a tlaky panující v nitru Slunce, se spekulovat neodvážím; situaci by to rozhodně zjednodušilo. Jakmile bude k dispozici dostatek takto vyráběné elektrické energie (že se bude sluneční energie využívat minimálně jako významný doplněk, je bezpečná sázka), neměl by být problém zajistit elektrolytickým rozkladem vody dostatečný přísun vodíku pro bezspalinové vodíkové motory, nahrazující "špinavé" spalovací motory dneška. Potřebná technologie pro vodíkové auto je v zásadě připravená v šuplíku, a čeká se už jen na to, až ropa definitivně podraží natolik, aby se přechod na novou techniku vyplatil.


Nárůst energetické spotřeby bude částečně kompenzován úsporami vytápění (ekologické domy s okny mířícími na jih, ohřívané sluncem; lepší tepelná izolace; zefektivnění technologických procesů; snížení přepravní náročnosti). Zejména poslední bod nabízí obrovský potenciál; obraz nákladní lodi vezoucí americká auta do Japonska, míjející uprostřed Pacifiku stejné plavidlo s japonskými vozidly mířícími opačným směrem, je symbolem absurdní ekonomiky dnešního světa. Neméně absurdní je pohled na tisíce "naplavenin", jak nám dojíždějícím říkají domorodí Pražáci, kterak se několikrát týdně (mnozí denně) vydáváme na cestu z Ústí, Plzně nebo Liberce, abychom využili lukrativních pracovních příležitostí v hlavním městě; z těch, kdo nemají žádné závazky, se postupně stávají aspoň "usazeniny", vegetující přes týden po periferních podnájmech a migrující v pátek do svých pohraničních domovů. Až bude cena dopravy vyjadřovat všechny její skutečné náklady, možná se vyplatí odstěhovat pár firem z Václaváku do Tábora nebo Pardubic; prozatím je trend spíš opačný a můj oblíbený povzdech "všichni tam musíme" (= najít si práci v Praze), už leckterým Ústečákům nepřipadá moc vtipný.


Už za mého mládí nám slibovali, jak díky informační revoluci budeme moci pracovat z domova, místo abychom trávili značnou část dne neplodným ježděním do práce a domů. V dnešní době, přinejmenším u takových pokrokářských firem jako je ta naše, už je to i bez problémů možné; kupodivu o to málokdo stojí, a těch pár kolegů, kteří si to naostro vyzkoušeli, se po pár dnech domácí práce v samotě prázdného bytu s úlevným úsměvem vrací do své kanceláře, těšíce se na konzultaci z očí do očí místo telefonu zakleslého mezi uchem a ramenem, na lechtivý kompliment na adresu pohledné kolegyně (v Čechách se to ještě zaplaťpámbu smí dokonce i v americké firmě) a na polední poklábosení se svými parťáky během jarní procházky do nejbližší hospody. Oč krásněji nám to sociální inženýři narýsovali, o to míň to funguje.

Ale dosti filosofování; podívejme se ve stručnosti na vyhlídky jednotlivých oborů:


Zemědělství
Geneticky modifikované plodiny přes současné protesty časem určitě ovládnou pole (doslova) a přinesou vyšší výnosy, menší náklady na hnojiva a odolnost vůči chorobám. Nepochybně konečně nastane dlouho očekávaný pokrok ve výrobě umělých potravin, ale klasické fotosyntéze zadarmo využívající slunečního svitu a atmosférického kyslíku a dusíku bude asi chemie obtížně konkurovat.


Medicína
Že nikdo neobjeví pilulku proti rakovině, asi nejobávanějšímu zabijákovi moderní doby, je dávno jasné; medicína tady spíš už dlouho postupuje drobnými krůčky v různých směrech na velmi široké frontě, a výsledkem bude nikoliv odstranění této metly, ale další růst procentuální úspěšnosti léčby u léčitelných druhů rakoviny a radikální prodloužení doby přežití u dnes beznadějných případů.
Medicína si dnes slibuje mnohé od dvou perspektivních oborů: od mikrotechnologie, která vyvine služeb mikroskopických robotů, vysílaných v tisícových počtech do nitra lidského těla na jemné opravářské mise, a od genetického inženýrství, zahrnujícího i klonování, které navzdory všem etickým námitkám konzervativních odpůrců brzy dospěje k umělé výrobě náhradních orgánů.


Energie a doprava
Jak už bylo řečeno, největším výdobytkem bude jaderná fúze, vyrábějící elektřinu mimo jiné na elektrolýzu vody pro získávání paliva do vodíkových motorů. Auta konečně získají tolik inteligence, aby dokázala řešit následky nejčastějších chyb svých pánů - včas zabrzdit před kolonou, odhadnout průjezd zatáčkou, vyhnout se chodci. Minimálně na hlavních trasách bude provoz přinejmenším poloautomatický s automatizovaným vedením směru; technicky se to dalo zařídit už dávno, ale zatím se to nevyplatilo. Jenže výrobci musejí naštěstí pořád vymýšlet nová zlepšení, a časem nutně dojde i na tohle. (Jsem rád, že mě už to snad nepotká; bude to nuda...)

Železnice získá zpět na dálkové nákladní dopravě, co ztratila a asi ještě ztratí na podílu osobní dopravy, jen co se skutečná cena pohybu tisíců kamiónů promítne do všech poplatků. Na oblohu se snad díky novým materiálům, hospodárným motorům a zdokonaleným systémům řízení už konečně vrátí vzducholodě (vždycky jsem je obdivoval, těším se na ně); samozřejmě ne jako stroje pro interkontinentální trasy, ale jako létající jeřáby, vyhlídkové vzdušné fiakry a luxusní dostavníky na kratší vzdálenosti v městských aglomeracích.

Málo se při podobných úvahách zmiňuje nečekaně dramatický vývoj v "malém letectví", ke kterému došlo v posledních dvaceti letech; konstrukce rogalla, padákového kluzáku a motoru na záda, jakož i levných ultralehkých letadel umožnila tisícům nadšenců užívat si donedávna nedostupných vzdušných radovánek. Technika tady bude mít za úkol hlavně zvýšení bezpečnosti - nejvíc možností v tomto ohledu poskytují ultralighty, které by se měly naučit napravovat aspoň ty nejhrubší chyby svých nezkušených a často bohužel i nezodpovědných pilotů. Naopak ten vůbec nejlevnější způsob motorového létání, na padáku s vrtulí v zadku, je při obezřetném vyhodnocení meteorologických podmínek zároveň i nejbezpečnější. To je příklad náhlého rozmachu v oboru, od kterého se mnoho převratného nečekalo.

Standardní leteckou dopravu těžko čeká nějaká revoluce (ano, všechno podstatné už bylo vynalezeno 8-) tohle je skutečně jeden z nejriskantnějších výroků, jakých se dnes dopouštím...) kromě již zmíněných vodíkových motorů a ještě důmyslnější a spolehlivější avioniky (= elektronického řízení), které postupně změní piloty v kvalifikované dozorčí, určující kurs a dohlížející na správný chod automatiky. Řada znalců se shoduje v názoru, že oblohu neovládnou megalomanské stroje typu dvoupatrového airbusu A-380, ale spíš standardní dvoumotorová letadla, která ekonomicky dopraví střední až menší počet pasažérů nikoliv do "hubu" typu Frankfurtu nebo Milána, kde cestující po horečnatém pobíhání bludištěm letištních chodeb přestoupí na menší letadlo do Prahy, ale odnesou ho ve staromódním stylu začátku dvacátého století bez přestupování prostě "odněkud někam". To je filosofie, se kterou v těchto měsících Boeing nastupuje do boje s Airbusem, a na první výsledky tohoto napínavého soupeření určitě nebudeme muset čekat do roku 2055.


Elektronika, komunikace a zábava
V tomhle oboru se nic jiného než jedna revoluce za druhou čekat nedá: další zvyšování výkonu a kapacity výpočetních systémů (trochu dražší paměťová karta do foťáku má dnes padesátkrát větší kapacitu než disky prvních pécéček), virtuální realita na čím dál věrnější simulaci čehokoliv a slučování přenosných přístrojů do jednoho pouzdra (když se dnes na svém motorovém padáku vydávám do vzduchu, jsem ověšen foťákem, variometrem a mobilem, a ještě bych měl mít přinejmenším GPS; tohle všechno by mělo patřit do jediné krabice). Právě tak brzo skončí nesmyslná situace, kdy máme doma několik navzájem špatně či vůbec nekomunikujících přístrojů typu televize, rádio, hifi-věž a počítač. Mobilní internet je technickou samozřejmostí už teď, zbývá ho jenom trochu zlevnit; není žádný důvod, proč by počítač měl pořád viset na nějakém drátě.

Chceme-li ale mluvit o opravdu revolučních přínosech elektroniky, napadají mě třeba tyto:
? Umělá inteligence. O té se mluví od úsvitu počítačového věku, ale dávno už se ukázalo, že násobit megabyty paměti a gigahertzy frekvence je daleko snazší než přimět stroj, aby sám něco vymyslel. Pokrok je mnohem pomalejší, než jsme v šedesátých letech čekali, ale výsledky se přece jen objevují. Počítače porážejí velmistry v šachu (dobře se pamatuju na doby, kdy se tvrdilo, že TOHLE nikdy žádný stroj nedokáže, protože lidská intuice, představivost atd.), překládají texty, roboti chodí po schodech, hrají fotbal a vůbec se začínají činit. (V Arizoně dokonce nedávno uspořádali robotům pouštní rallye; několikakilometrovou trasu vražedným terénem se, pokud mě neklame pamět, sice nepodařilo ve zdraví překonat žádnému z účastníků, kteří navzdory vypouleným skleněným očím a točícím se radarovým anténám, ultrazvukovým detektorům a tykadlům neohrabaně naráželi do balvanů a bezmocně padali do nastražených příkopů, ale konstruktéři se dušují, že za rok si jejich svěřenci povedou mnohem líp.) Většina z lidských činností tedy zatím jde robotům jak psovi pastva, ale ještě za našich životů se dočkáme lecčeho zajímavého. Za jak dlouho počítače překročí tu kritickou hranici složitosti a vnitřní pružnosti, od které začnou vnímat samy sebe a přemýšlet o okolním světě, je teď opravdu těžko hádat; ale až to nastane, lidská rasa se bude muset vážně zeptat sama sebe, proč tady je a čím chce ospravedlnit svoji další existenci vedle strojů, jež od jistého okamžiku budou schopny vzít svůj raketový vývoj do vlastních ocelových rukou - pokud jim to člověk dovolí. Možná mu nic jiného nezbyde. Ale to už jsou hodně filosofické otázky, které nejspíš překračují i ten padesátiletý horizont.
? Integrace elektronických zařízení do lidského těla. To bude mít nejdřív podobu výroby "náhradních dílů", jako jsou nejen dávno používané kardiostimulátory a poslední dobou se objevující mechanizované protézy (do té doby, než genetické technologie umožní vyrábět takové "součástky" z biologického materiálu - pobouřený pokřik konzervativců nad těmito bezbožnými experimenty se trochu ztiší, jakmile některý z nich bude sám potřebovat náhradní ledvinu nebo třeba oko), ale časem dojde i na různé podivuhodné doplňky lidského organismu. Je libo přídavnou sítnici pro infračervené vidění ve tmě, externí paměť na úkoly, na které nesmíte zapomenout, nebo mobil všitý pod kůži a ovládaný myšlenkami? Principiálně nic z toho není nemožné, i když připouštím, že se to asi do padesáti let nestihne, ale kdo ví...
? Elektronika dramatickým způsobem zasáhne do boje proti kriminalitě; zloděj pokoušející se ukrást auto, vloupat se do domu nebo okrást babičku vybavenou implantovanou vysílačkou automaticky aktivovanou nadprahovou úrovní stressu nebude mít šanci ve světě, monitorovaném 24 hodin denně hustou sítí kamer sledujících veřejné prostory a hejnem satelitů přesně lokalizujících poplašné signály. Technicky je většina z toho proveditelná už dnes, leccos už se uvádí do provozu, a slušní, zákonů dbalí občané v demokratických zemích se většinou shodují v tom, že za jistou ztrátu soukromí jim ta bezpečnost stojí.
? Jestli předchozí odstavec podráždil skalní liberály, alergické na jakýkoliv státní dohled, pak je musím varovat, že teď přijde něco mnohem horšího: kontrola myšlenek. To je sice nápad, který i po několika desetiletích stále patří do oblasti odvážné sci-fi, jenže neurologové už dlouho získávají čím dál podrobnější informace o tom, které elektrochemické signály v šedé kůře jsou projevem toho či onoho chování, vjemu nebo myšlenky. Jednou to zkrátka možné bude, a pokud bude civilizace postavena například před volbu mezi individuálním elektronickým dozorem a zkázou z rukou fanatiků montujících ve sklepě uprostřed velkoměsta atomovou bombu (obávám se, že je jen otázkou času, kdy se potřebné znalosti a technologie dostanou do nepravých rukou), třeba jí prostě nic jiného nezbyde. Ale není třeba sahat po tak drastických případech; zkuste si jenom představit život ve společnosti, jejíž občané jsou díky nějaké podobné technologii fyzicky neschopní kriminálního chování. Kolik by se ušetřilo na zámcích, alarmech, policii, pojištění, o kolik by bylo méně zraněných nebo zavražděných obětí... dnes to zní přitažené za vlasy, a padesát let je na tohle určitě málo, ale až to bude technicky možné - a není principiální důvod proč ne, protože mozek je taky jenom počítač - budeme prostě zvažovat pro a proti. Psychologové ostatně dávno vědí, že zločinec je jednoduše bioelektronický systém, který buď byl od počátku špatně "zadrátován", nebo přinejmenším mizerně naprogramován, zkrátka je porouchaný - a taková porucha se dá zjistit a (mnohem obtížněji) i opravit. Položte na jednu misku vah ohroženou svobodu jednotlivce, a na druhou práva téhož jednotlivce, ohrožovaná denně těmi, kteří z jakéhosi vnitřního důvodu jsou schopni uznávat jen svá vlastní práva, a výsledek vůbec nemusí být jednoznačný. Že něco takového bude i v té nejdemokratičtější společnosti vyžadovat extrémní pojistky proti zneužití, je nabíledni.


Nanotechnologie
Tohle je zjevně jeden z nejslibnějších oborů tohoto století, o to víc, že na praktické úrovni o něm zatím není slyšet. Ve vývojových laboratořích se však už pracuje na nanorobotech, schopných na požádání složit jakýkoliv produkt doslova z atomů. Výsledkem budou materiály s neslýchanými fyzikálními parametry, umožňující drastické úspory výrobního odpadu a energetické spotřeby, jakož i hmotnosti finálního produktu, nemluvě o efektních hříčkách typu oblečení, které na požádání změní barvu nebo izolační vlastnosti, případně světélkuje ve tmě a podobně. Jakmile tahle technologie dospěje do výrobního stádia, způsobí ve spotřebním průmyslu největší revoluci od dob založení prvních továren. Důsledky takových možností například pro medicínu, mikroelektroniku, kosmický průmysl a jiné obory si lze snadno představit.


Armáda
Především, navzdory všem optimistickým očekáváním bude stále existovat a dokonce pro ni bude i spousta práce. Už v roce 1916 politici říkali vojákům, že musí vybojovat vítězství v této válce, která se vede proto, aby po ní už žádné další války nebyly. Byly jich desítky, a (s úšklebkem cynika říkám bohužel) není důvod, proč by se na tom v příštích desetiletích mělo něco změnit. Tyranské režimy a fanatická hnutí budou nadále ohrožovat demokratický svět i své slabší sousedy nebo domácí menšiny (z nedávných příkladů jmenujme jen Rwandu, Somálsko, Kosovo, Afghánistán, Kuvajt či súdánský Dárfúr, který se už dávno stal do nebe volající ostudou celého světového společenství). Naštěstí se však zdá, že západní svět se může opřít o pozoruhodnou a patrně nikoliv náhodnou historickou zákonitost, podle které je svobodná společnost vždycky ekonomicky výkonnější a disponuje i lepším vědecko-technickým potenciálem, díky čemuž má nad nedemokratickými režimy i vojenskou převahu. Toto pravidlo, jehož platnost lze vysledovat v obou světových válkách a ještě víc za studené války, dává důvod k optimismu při pohledu na vojenské hrozby budoucnosti. Pokud by se však teroristům podařilo zasadit zničující úder zbraněmi hromadného ničení (například pomocí přenosných nukleárních náloží zničit několik západních měst), znamenalo by to konec západní společnosti, jak ji dnes známe: došlo by k uzavření hranic, drastickému omezení cestování, dramatickému omezení občanských práv, zhroucení obchodu a prudké hospodářské krizi. Nezbývá než doufat, že zpravodajské a bezpečnostní služby dokáží být před teroristickými organizacemi o krok napřed, přestože dosavadní zkušenosti takové očekávání příliš nepodporují.

Skutečná revoluce ve standardním vojenství se tentokrát bude týkat jediné armády na světě: té americké, protože na to, co už se ve vývojových laboratořích chystá, žádná jiná země nemá peníze ani potřebnou vědecko-průmyslovou základnu. Před několika týdny celkem bez povšimnutí proběhla tiskem krátká zpráva, která ohlásila blížící se příchod armády budoucnosti. Na té zprávě mě překvapilo hlavně to, že kupodivu nevyvolala bouři rozčilených protestů mezi sentimentálními pseudohumanisty po celém světě. Jádrem té zprávičky, která nevydala na víc než jeden odstavec novinového sloupku, totiž nebylo nic menšího než oficiální prohlášení Pentagonu, že hodlá definitivně a do všech důsledků zavrhnout první zákon robotiky.

Příznivci sci-fi, kteří měli trpělivost dočíst až sem, už si zbytek snadno domyslí sami; pro ty ostatní uvedu krátké vysvětlení. Zákony robotiky jsou tři; žádný parlament je, pokud vím, nikde neuzákonil, a vymyslel je snad už v 60. letech minulého století americký spisovatel sci-fi (jak jinak) Isaac Asimov tak nějak "do foroty", aby byly po ruce, až jich jednou (tenkrát se optimisticky věřilo, že velmi brzy) bude zapotřebí ? jakmile roboti dospějí natolik, že jejich chování bude nutné eticky regulovat. První zákon je ze všech nejdůležitější a stanoví, že "Robot nesmí nikdy ublížit člověku ani dopustit svou nečinností, aby člověk došel újmy." Druhý zákon nařizuje, že "Robot musí vždy uposlechnout příkazů člověka, pokud to není v rozporu s prvním zákonem." Konečně třetí zákon ukládá robotovi "předcházet vlastnímu poškození, není-li to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem." Obecně se mělo za to, že takto jasně formulované zákony, pokud se je podaří budoucím robotům naprogramovat tak, aby se staly nezměnitelnou součástí jejich povahy, budou dostatečnou zárukou proti jejich zneužití, přestože sám Asimov ve své slavné povídkové sbírce "Já, robot" vzápětí předvedl, kolik sporných situací může vzniknout i při tak jednoznačně daných pravidlech.

Elektroničtí generálové však letos na jaře dali bez servítků najevo, že První zákon je pro ně cár papíru, který poletí do koše ještě dřív, než vůbec mohl vstoupit v platnost. Svým pacifistickým odpůrcům mohou ostatně právem namítnout, že roboti o svou nevinnost dávno přišli, takže vlastně nejde o nic nového. Příkladů z historie i současné vojenské praxe je dost. Vůbec nejstarším vojenským robotem je námořní torpédo, pocházející už z devatenáctého století; méně se ví, že už za druhé světové války Němci s úspěchem vyvinuli samonaváděcí torpédo mířící za zvukem lodního šroubu, proti němuž se spojenci bránili vrčícím zařízením, vlečeným na několik set metrů dlouhém laně za poslední lodi konvoje (je známo i několik případů, kdy duchapřítomný kapitán osamělé lodě nechal vypnout motor, načež zmatené torpédo po krátkém kroužení neomylně zamířilo proti ponorce, která ho odpálila).

Německé střely V-1 a V-2, o kterých tady kdysi byla řeč (Gamma049+058), nebyly ničím jiným než primitivními létajícími roboty: jakmile byly vypuštěny, jejich tvůrci už nad jejich předem naprogramovaným chováním neměli žádnou kontrolu. Do stejné kategorie, přestože v mnohem rafinovanějším provedení, spadají dnešní křižující střely s plochou dráhou letu, které si "pamatují" tvar krajiny, nad kterou mají cestou k cíli proletět, a obratně kličkují mezi kopci v radarovém stínu několik desítek metrů nad terénem, aby nakonec zasáhly cíl s metrovou přesností.

O dost primitivnější, ale neméně účinnou zbraní jsou dálkově ovládané tančíky, s jejichž pomocí američtí námořní pěšáci vyháněli talibánské povstalce z jejich zaminovaných jeskynních děr v afghánských horách; jejich předchůdci byly například rádiem řízené kluzákové pumy vypouštěné z bombardérů, které se zničujícím úspěchem použili Němci na podzim 1943 proti italské flotile, odplouvající po kapitulaci do spojeneckých přístavů. Za jejich symbolického nástupce je zase možno považovat bezpilotní ultralehká letadla Predator, která jsou vybavena nejen přímým rádiovým řízením, ale i jistým stupněm samostatné "inteligence" na úrovni nepříliš bystrého opeřeného dravce; to jim stačí k provádění jednoduchých špionážních úkolů, ale nejméně jeden z nich má také na kontě šéfa místní teroristické organizace, který se s pocitem bezpečí proháněl kdesi po jemenské poušti ve svém džípu ? a když si všiml, že od nenápadného stínu kroužícího vysoko na obloze se oddělila podezřelá roura se špičkou na jednom konci a šlehajícím plamenem na druhém, bylo už pozdě. Operátor na druhém konci zeměkoule, potěšen detailním záběrem kroužícího Predátora na hořící vrak, pak už jen spokojeně kliknul na ikonu [Return to Base].

Dávno osvědčenou čeledí vzdušných dravců, požírajících větší a méně obratné ocelové ptáky, jsou ovšem samonaváděcí střely vzduch?vzduch, které infračervené záření horkých plynů z proudových motorů přitahuje stejně jako žraloka vůně krve ve vodě. ?Ať byl poplach proti přilétávajícím syrským MiGům sebehektičtější,? vzpomínal jeden izraelský pilot, ?vždycky jsem v běhu stihl rukávem přeleštit hlavici rakety Sidewinder, zavěšené pod křídlem, aby její infračervené oko dobře vidělo na cíl.?

Nicméně je nutno připustit, že to, na čem se teď pracuje v tajných laboratořích, bude přece jen něco nevídaného. Autonomní robot-pěšák, schopný samostatného rozhodování a slídící za vojáky protivníka jako dravá šelma, od jejíhož pancéřovaného krunýře se kulky bezmocně odrážejí, to je představa, při které může leckomu běhat mráz po zádech. Nadějné na té zdánlivě katastrofické vizi je to, že jak už bylo řečeno výše, monopol na takovou techniku bude téměř určitě mít demokratická západní civilizace, stavící svou vědecko-technickou výkonnost na schopnostech svobodného jedince; a vlády založené na těchto principech, jak historie ukazuje, nevedou dobyvačné války za účelem podrobení sousedů. Naopak bezskrupulózních diktátorů a své okolí terorizujících kmenových vládců, proti kterým by bylo třeba zasáhnout, je nadále ve světě tolik, že představa přetavení mečů v pluhy zůstane nejméně i v tomto století - neříkám to s radostí, ale nemám o tom nejmenší pochybnost - naivním přáním.


Kosmonautika
Kdyby se bývaly měly splnit předpovědi z konce šedesátých let, na Měsíci by dávno fungovala stálá základna a na trase Země - Mars už by taky bylo pěkně živo. Přízemní ekonomické důvody těm hvězdným plánům hodně přistřihly křídla, ale expanze lidské civilizace za hranice atmosféry, přestože mnohem pomalejší, než se čekalo v okouzlené atmosféře prvních měsíčních výprav, bude nadále pokračovat. Vědci říkají, že z výzkumného pohledu je výstavba osady na dnes už podrobně prozkoumaném Měsíci ve srovnání s expedicí na Mars bezcenná, jenomže z technických, dopravních a asi i psychologických důvodů Měsíc prostě nebude možné obejít. Jakmile se rozhodneme vážně zkusit aspoň na chvíli se zabydlet mimo Zemi, Měsíc je evidentním prvním ostrovem pevné půdy na cestě do vesmíru a místem, kde se všechny problémy dají řešit poměrně snadno. Bude-li například osada postižena nějakou těžkou havárií nebo epidemií a záchranné expedici ze Země potrvá cesta tři dny, dá se snad taková doba přečkat i v nějakých provizorních podmínkách; půl roku je ovšem něco úplně jiného. Nezanedbatelný obsah kyslíku v měsíčních horninách, přítomnost vázané vody i led v polárních oblastech a řada dostupných nerostů dává šanci na postupné zvyšování soběstačnosti potenciální osady.

Hlavní nadějí kosmonautiky jsou ovšem výše zmíněné nanotechnologie, které už dnes umožňují vyrábět - zatím v mikroskopickém množství - materiály o nevídané pevnosti. Až je bude možno produkovat po tisících tun, bude konečně postaven výtah do vesmíru - lano ze superpevného vlákna spuštěné z družice "visící" nad rovníkem na geostacionární dráze ve vzdálenosti 40 000 kilometrů, pak protizávaží udržující odstředivou silou družici na svém místě, a nakonec výstavba elektromagnetické rychlodráhy do nebes, která zlevní náklady na cestu na oběžnou dráhu na desetitisícinu dnešní ceny. Od té chvíle bude vesmír začínat na nádraží kdesi na rovníku; chcete-li zjistit, jak to bude vypadat, podívejte se třeba na http://www.spacedaily.com/news/future-01f.html, nebo si přečtěte od Arthura Clarka "Rajské fontány"; je to krásná knížka. (Kdysi se Clarka zeptali, za jak dlouho bude výtah fungovat; řekl - ?za padesát let od chvíle, kdy se tomu všichni přestanou smát?. Někteří už přestali; NASA nedávno vypsala půlmiliónový grant na první studii.)

Pilotovaná kosmonautika v dohledné době těžko zamíří k jiným cílům než Měsíc a Mars. Venuše v jakékoliv představitelné budoucnosti nebude obyvatelná, Merkur představuje jen o něco větší, zato o dost vzdálenější a mnohem obtížněji kolonizovatelnou verzi Měsíce s teplotami rovněž pravidelně stoupajícími do pekelných hodnot. Naopak za dráhou Marsu jsou jedinými obyvatelnými nemovitostmi planetky a velké měsíce; ty ovšem mají nevýhodu, že oč je tam méně slunečního světla a tepla, o to víc nebezpečné radiace vyzařované obřími planetami. Tyto končiny určitě zůstanou lákavým rejdištěm stále většího počtu čím dál chytřejších a samostatných meziplanetárních robotů, kteří budou šmejdit po povrchu a třeba se i plavit po podzemním moři na Europě - jestli tam něco takového je. A co se týče třeba i jen bezpilotního výzkumu oblastí za hranicí sluneční soustavy, s tím si, obávám se, budeme muset počkat nejméně na příští století, protože bez pohonu umožňujícího urychlit sondu na velmi podstatný zlomek rychlosti světla nemá smysl ani výprava k těm nejbližším hvězdám.


Astronomie
i její sestry kosmologie, astrofyzika a fyzika elementárních částic jsou vědy, jejichž výsledky se asi opravdu předpovídat nedají, protože mají převratné objevy doslova v popisu práce. S jistotou od nich můžeme očekávat další postup směrem k pochopení základních kamenů, z nichž je sestaven svět, i k vyjasnění "velkého obrazu" o tom, jak ten svět vlastně vypadá, z čeho vznikl a co se s ním stane. V poslední době astronomickou veřejnost vzrušují zejména množící se objevy extrasolárních (= mimo sluneční soustavu ležících) planet, jejichž velikost se od obrů několikanásobku Jupitera zvolna blíží k velikosti Země, a jestli před několika lety doktor Jiří Grygar předpověděl, že za dvacet let budeme mít k dispozici mapy cizích planet na úrovni znalosti Marsu na začátku 20. století, soudě podle dosavadního vývoje není důvod tomu nevěřit. Budou-li se stejnou rychlostí zlepšovat rozlišovací schopnosti spektroskopické analýzy, určitě budeme tou dobou moci činit kvalifikované odhady, na kterých planetách se třeba vyskytuje nějaká forma života. A to jsou opravdu fascinující vyhlídky.

Svět za padesát let tedy bude - jak jinak - od toho dnešního k nepoznání, a to i tehdy, máme-li soudit jen podle výše uvedených nepochybně velmi naivních představ. Leckomu se mnohé z toho nemusí líbit, ale zastavit technický vývoj se nikomu nepodaří. Ostatně si vzpomínám, jak jsem před třiceti lety s pobaveným úsměvem poslouchal úvahy dospělých o tom, že ?ty dnešní děti nebudou mít žádné idylické vzpomínky na dětství, když vyrůstají v takové přetechnizované době.? Byly to časy, kdy na lokálkách ještě supěly parní lokomotivy, po prázdné hlavní silnici občas projelo auto, nejvyspělejší technikou show-businessu byly šumem praskající desky, zrnitá televize a vrčící kino, které občas mělo dokonce i stereofonní zvuk; o mobilech, navigačních dží-pí-eskách, internetu a domácích kinech mluvili jen nenapravitelní fantastové - a jenom ta kosmonautika, která stále ještě čeká na své znovuvzkříšení, byla tenkrát mnohem odvážnější než dnes. ?To je přece nesmysl,? odpovídal jsem dospělým se sebejistotou svých patnácti let, ?vždyť za dvacet, třicet let bude svět vypadat úplně jinak než teď; bude to ještě větší rozdíl než mezi dneškem a vašim mládím!? Útrpně se na mě usmívali - ?co by asi tak ještě mohli vymyslet; neměl bys číst tolik těch bláznivých vědecko-fantastických blábolů!?

Co se ovšem za těch padesát let změní nejméně, bude samozřejmě lidská povaha. ?Kdykoliv jsem sestavoval nějaké ministerstvo, ve stranickém klubu to pokaždé vypadalo jak v zoologické zahradě v době krmení.? S podobným bonmotem by dnes mohl sklidit úspěch kterýkoliv z našich politických matadorů; autorem tohoto postřehu byl ovšem shodou náhod markýz Salisbury, ministerský předseda vlády jejího britského Veličenstva. V roce 1885. Distinguovaný cynismus, s jakým shlížel na své kolegy lačnící po úřadu, byl legendární.

Že pouhých sto dvacet let je krátká doba? No dobře, poskytnu vám drastičtější příklad. ?Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem.? Tohle mohl před šestnácti lety říct kdokoliv z nás, a v mnoha ohledech se to dá vztáhnout i na dnešní relativně osvícenou dobu; autorská práva k tomuto povzdechu si ovšem rezervoval Platón už v roce 320. (Před naším letopočtem, ale těch pár století už nehraje roli.) Pravda je prostě taková, že všechno podstatné dávno řekli naši antičtí předkové, a od té doby k té naší civilizaci přidáváme už jen všelijaká technická vylepšení, a ještě ne pokaždé ku prospěchu věci. Počkejme si.



Dopisy čtenářů

Honza F.: ad Gamma158
Dotaz s daným tématem [Irácké volby] nemá (zdánlivě) nic společného. Jak se bude vyvíjet svět v následujících 50 letech. Samozřejmě nemám nic proti tomu, abys využil všech možností, zejména internetu. Spíše než politický (ovšem může být), mne zajímá vývoj technický.

Dnes se tedy dostávám, Honzo, ke druhé části Tvé minulé reakce, protože odpověď vydá na samostatné číslo. Hned na začátku ale musím připomenout, co Ty i všichni ostatní čtenáři jistě tušíte, že totiž nemám žádnou kvalifikaci v oblasti prognostiky a futurologie, ani nedisponuju lepšími informacemi než kterýkoliv člen tohoto elektronického kroužku. Proto poslední, co byste od dnešního čísla mohli čekat, je autoritativní věštba podložená přesnými podklady. Nemám v úmyslu předstírat, že pár přečtených knížek o kosmonautice a občasné šmejdění po internetu mi dává patent k zasvěcené odpovědi na otázky všeho druhu.

Následující esej na obtížné téma, které jsi mi zadal, Honzo, proto pojmu spíš jako intelektuální cvičení a zábavné představení pro publikum, které teď asi s trochou škodolibé zvědavosti čeká, co s tímhle horkým bramborem provedu. Odpovídám, že nic světobornějšího, než by svedl kterýkoliv z vás, kdyby si s tím dal trochu práce. Ostatně se velmi těším, že to někdo zkusíte; jako vždy budou zveřejněny všechny příspěvky. U tohohle tématu by bylo porovnání odlišných pohledů zvlášť zajímavé.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 245 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS