Zajímavosti

* Gamma č. 176 II. (Ano americkému radaru)

Vydáno dne 22. 02. 2007 (3333 přečtení)

Proč je pro Čechy americký radar důležitý, naše národní zbabělost a historická zapomětlivost

Antiamerikanisté mezi námi mají zas po delší době vděčné téma, nad kterým mohou mávat pomalovanými transparenty a užívat si slasti davového souznění v boji za lepší svět. Agresivní imperialisté z Wall Streetu, Pentagonu a Langley (pardon, takhle daleko už znalosti našich levicových nadšenců obvykle nesahají, aby věděli, kde sídlí ďábelská CIA) se nespokojí s tím, že rozvrátili bratrskou Varšavskou smlouvu, kde jsme si hověli pod ochrannými křídly Sovětské armády, a pak nás vlákali do řad útočného NATO; teď už dokonce chtějí nechat vpochodovat své žoldáky i na naši rodnou půdu, aby z nás udělali bezmocného pěšáka svých velmocenských piklů.



Americký radar


Řeč je samozřejmě o americkém výstražném radaru protiraketové obrany. Jeho odpůrci tvoří podivuhodnou, ale v Čechách dávno známou směs milovníků starých časů, kteří si kdysi užívali výhod partajních a odborářských prebend, a nevzdělané pacifistické a levicové mládeže, která čerpá představy o reálném socialismu z vyprávění kádrově zvýhodněných prarodičů, netušíc, že její protiamerický zápal není o mnoho víc než standardní pubertální vzpoura proti politice vládnoucích dospěláků. Málokdo z nich ví, že v dobách našeho mládí rebelové jejich věku nosili džíny s americkou vlaječkou a trika s anglickými nápisy; tenkrát to ovšem, na rozdíl od dnešního salónního levičáctví, bylo spojeno s citelným rizikem.


To všechno je v podstatě k smíchu. Vážnější je míra obecné neznalosti ohledně argumentů pro nebo proti instalaci radaru, doprovázená obvykle povážlivou historickou negramotností. Samotné argumenty odpůrců radaru jsou směsí polopravd a drzé demagogie.


Začněme u samotného názvu nedávno zahájené protestní kampaně: ?Ne základnám.? Ten navozuje u zděšeného voliče představu tisíců po zuby ozbrojených hrdlořezů, ženoucích se na svých terénních humvee do českých luhů. Úmyslně zavádějící je už ten plurál; skutečnost je taková, že nebudou žádné "základny", ale jen jedna, a v přesném smyslu toho slova dokonce ani ne základna, ale pouhé střežené monitorovací stanoviště. Výrazem "základna" se ve vojenském smyslu rozumí stanoviště jednotky v síle minimálně pluku, spíše však divize, vyzbrojené těžkou technikou a disponující takticky použitelnou palebnou silou. Nic takového se v Jincích u Příbrami nechystá; jen pár desítek vysoce kvalifikovaných neozbrojených specialistů a dvě stovky pěšáků s lehkými zbraněmi střežících tajné zařízení. Pokud komunistický poslanec Filip v ?Otázkách Václava Moravce? přirovnává příjezd téhle mikroskopické jednotky, přicházející se souhlasem vlády a parlamentu, k zákeřné noční invazi půlmiliónové tankové armády Varšavské smlouvy, jejímž prvním činem bylo zatčení celé vlády přepadené země, je to jeho věc; je od své partaje placen, aby plácal takové nesmysly. Jestli ovšem studující mládež bere podobné argumenty vážně, budí to obavu z povážlivého inteligenčního deficitu.


Ještě komičtější bylo v témže pořadu vystoupení pacifisticky zaměřeného mladíka (jehož jméno mi nestálo za zapamatování), který poučil publikum, že Spojené státy mají největší výdaje na zbrojení, a nejvážnější hrozbou světovému míru jsou tudíž ony, nikoliv Írán nebo Severní Korea. Pro samé demonstrování zřejmě ještě neměl čas poslechnout si slova íránského presidenta o tom, jak je nutno vymazat Izrael nukleárním úderem ? jakmile tu bombu budou mít. Dále jsme se dozvěděli, že mír je třeba hájit odzbrojením, nikoliv zbrojením. (Toho chlapce měl někdo upozornit, že je rok 2007, ne 1977; působil dojmem, jako by četl usnesení svazácké schůze. Kdyby byl dával pozor při dějepisu, možná by si teď vzpomněl, že odzbrojením chtěli chránit mír například britský premiér Stanley Baldwin a jeho nástupce Neville Chamberlain, jejichž lidumilné úsilí se nepříliš úspěšně pokoušel kazit svými kassandrickými předpověďmi válečný štváč jménem Winston Churchill; jakousi hrou nešťastných náhod bohužel ta chvályhodná odzbrojovací snaha skončila nejhroznější válkou v dějinách.)

Jiný mládenec na televizní obrazovce s rozzářenýma očima povzbudivě přikyvoval vlastnímu objevnému tvrzení, že radar představuje "oči obrany" a jako takový je vždy cílem prvního úderu. Posluchač Radiofóra, který už kdysi něco zaslechl o orbitální dynamice, dva dny nato poznamenal, že rakety se nejsnáz vypouštějí na východ, pročež přes nás z Íránu do Ameriky vůbec létat nemohou, takže je to celé nějaký podvod; a když zazní (nesmyslné) varování, že pro americký personál nebudou platit české zákony, chybí už jen obvyklý dodatek mladých levičáků, že ?Američani se všude cpou a všude si dělají co chtějí.?


Tahle bouře v české sklenici vody by nestála za dlouhé psaní, protože radar ve střední Evropě bude v každém případě, když ne u nás, tak u Poláků, kteří jsou si dobře vědomi svého historicky ošemetného postavení mezi Ruskem a Německem, ke Spojeným státům mají blízký vztah už od první světové války a na americký návrh učiněný české vládě reagovali poněkud uraženým mlčením, zklamáni, že zřejmě nedostanou k raketám i radar. Míra nevědomosti zejména mezi mladými lidmi mě ale nepřestává ohromovat; zkusím proto připomenout několik dobře známých skutečností.


Írán má už dnes rakety schopné zasáhnout Řecko, a pracuje na vývoji výkonnějších nosičů, které doletí kamkoliv do Evropy. Takové rakety bude mít rozhodně dřív než ještě silnější stupně, které by uletěly dvojnásobnou vzdálenost až do Ameriky; je tedy jasné, že radar ve střední Evropě bude mnohem dřív chránit Evropu (v horizontu několika málo let) než (potenciálně za podstatně delší dobu, pokud vůbec) Ameriku. Někteří znalci mezinárodních poměrů tvrdí, že právě začíná čtvrtá světová válka (v pořadí druhá "studená") ? mezi Západem vedeným USA na jedné straně a "lotrovskými režimy" v čele se Severní Koreou a Íránem na straně druhé. Politik, který v takové situaci nečinně vyčkává, až se potenciální útočník v klidu vyzbrojí, je zločinec.

Argument o raketách létajících vždy na východ je falešný, protože se týká jenom (a ještě ne vždy) raket kosmických, které mají doletět až na oběžnou dráhu. (Jak jsem kdysi vysvětloval v Gammě055, taková raketa musí mít tak velkou rychlost, že na zemský povrch nedopadne vůbec, a dolet z hlediska zeměkoule má tedy neomezený.) Orbitální rakety skutečně využívají odstředivé síly Země, která dodá startující raketě až 5% z její potřebné rychlosti 7.9 km/s ? pokud startuje z rovníku. Mnohé družice jsou ovšem vypouštěny i na polární dráhu, a musejí se bez tohoto pomocného "šťouchnutí" zemského kolotoče obejít. Nosič pak musí prostě být o pět procent silnější, nebo náklad o pět procent lehčí. Na západ se orbitální rakety nevypouštějí, protože to nemá žádný smysl; družice létající kolem Země na východ udělá stejnou práci za o 10% menší peníze. Vypustit na západ raketu, která má zasáhnout protivníka ležícího západním směrem, ovšem smysl má, i přesto, že si to vynutí o něco silnější nosič. Na takovéhle účely se dodatečné peníze najdou vždycky. Jestli bude jednou mít Ahmadínedžád tak málo rozumu, aby se pokusil zasáhnout Spojené státy, neodpálí svoji raketu okolo poloviny zeměkoule přes Čínu a Pacifik, ale nejkratší cestou na severozápad přes Ukrajinu, Polsko, Dánsko a Skotsko, jak si může ověřit každý, kdo má doma školní glóbus (ten můj je po dědečkovi, ještě z první republiky; ale balistické trajektorie se na něm dají plánovat stejně dobře jako na novém...).


Pamětníci studené války (pro ty mladší: mezi SSSR a USA) si vzpomenou, že sovětské i americké interkontinentální rakety nebyly namířeny na západ ani na východ, ale v obou případech na sever, protože ze Semipalatinsku do Colorada i naopak je to nejblíž přes severní pól. Proto také i za časů nejhorších krizí platila nepsaná, ale oběma stranami striktně dodržovaná zvyklost, že zkušební rakety se v Kazachstánu i v Kalifornii vypouštěly zásadně na východ nebo na západ, ale nikdy na sever ? aby si to druhá strana nevyložila jako začátek jaderného úderu. Jak dnes nostalgicky vzpomínají matadoři ze CIA a Národní bezpečnostní agentury ? ?s bolševiky se vždycky nakonec dalo nějak dohodnout, protože ať to byli sebevětší parchanti, pokaždé jsme se shodli aspoň na tom, že všichni máme pud sebezáchovy a chceme si udržet svoje prebendy; narozdíl od těchhle maniaků, co touží zemřít pro svoji víru...?


Že radar jsou "oči" obranného systému, uhodne každý školák; pokud umí počítat do deseti, možná ho taky napadne (narozdíl od našich protiradarových aktivistů), že žádný z lotrovských režimů nemá a v blízké budoucnosti nebude mít tolik bomb, aby útočil nejdřív na radary a pak teprve na politické cíle. Takový luxus neplánovaly ani obě jaderné supervelmoci; první úder, pokud by k němu bylo došlo, měl být masivní a nekompromisní, s okamžitým nasazením tolika hlavic, aby to stačilo na zaručené zničení všech významných vojenských i hospodářských cílů. (Obě země měly tolik hlavic, že by jim bylo k tomu účelu stačilo odpálit v první vlně asi třetinu svého arzenálu; pro víc raket už prostě cifršpióni neměli na mapách další cíle.) Nemělo by žádný smysl předem varovat protivníka pokusem zničit nejdřív výstražné stanice. To si mohlo dovolit jen americké letectvo před oběma invazemi do Iráku (v letech 1991 a 2003), protože mělo proti sobě protivníka, kterému včasná výstraha nebyla nic platná: po vyřazení radarových stanic a zničení stíhaček i raket země-vzduch mohli Saddámovi vojáci jen bezmocně čekat na údery bombardérů a křižujících střel, beztrestně se prohánějících po irácké obloze. Útočník z "třetího světa", který by chtěl plýtvat svými vzácnými střelami na americká radarová zařízení, by si mohl být jist, že by byl sám zničen dřív, než by stihl vypustit druhou vlnu. Nejlepší, co by takový jaderný teroristický režim mohl učinit, by bylo odpálit najednou všech (několik) svých raket na nejlidnatější západní velkoměsta a doufat, že aspoň některá z nich zasáhne cíl. Nemám obavu, že by v takovém seznamu cílů stály brdské Jince v horní desítce; což nic nemění na mém amatérském dojmu, že moravská Libavá by možná byla přece jen o něco vhodnější lokalitou než místo ležící pár desítek kilometrů od hlavního města. Ale neznám všechny důvody, které k této volbě vedly. Nemám také přesné údaje o hygienických parametrech radaru; to však není problém pro státníky a diplomaty, ale pro pár úředníků na ministerstvu obrany. Takové věci se dají technicky zajistit a doufám, že nám o tom státní správa brzy něco poví. Kromě toho, balistické rakety se neprocházejí po polích, ale padají z nebe, a tam také bude muset koukat radar; nikdo tedy nemusí mít strach, že mu bude svítit do ložnice.


V každém případě, pokud náčelník generálního štábu prohlásí, že americký antiraketový systém zvýší naši bezpečnost, protože česká armáda není schopna poskytnout ani zdání obrany proti hrozbě balistickou střelou, pak by tomu měli přikládat jistou váhu i ti, pro něž je antiamerikanismus reflexivní reakcí na všechno, co má značku U.S. Těm také nabízím krátkou ilustraci tvrzení, že kdykoliv se Američané "cpali" do Evropy, vedlo se jí lépe, a kdykoliv se naopak stáhli za moře, šlo to s Evropou s kopce. Tím nemá být řečeno, že se máme na Ameriku slepě spoléhat; znamená to jen, že je prostě pro Evropu nejpřirozenějším spojencem ? což ostatně nepopírají ani ti politici, kteří se s Washingtonem občas s chutí poškorpí.

- V roce 1914 byla Evropa zaskočena diplomatickým incidentem na Balkáně, a během několika dnů trčely milióny mužů v zákopech světové války. O tři roky později státy Dohody (Anglie a Francie, už bez Ruska, které přijalo likvidační podmínky německého příměří a nechalo spojence na holičkách) stály na pokraji porážky, potácejíce se před přívalem německých divizí uvolněných z východní fronty; teprve miliónová armáda amerického generála Pershinga zabránila zhroucení spojeneckých linií a během několika měsíců přivodila zvrat ve válce.

- Ve 30. letech 20. století Anglie a Francie, opuštěny izolacionistickou Amerikou, nechaly zrezivět vlastní zbraně a čím dál agresivnější Německo se pokoušely udržet na uzdě sladkými řečmi appeasementu; se známým výsledkem.

- V roce 1940 dosud neutrální Amerika poskytla obležené Anglii životně důležité torpédoborce, potraviny i naftu; od léta 1941 zásobovala zbraněmi bojující Sovětský svaz. Sovětští historikové po válce zlehčovali tuto pomoc tvrzením, že v součtu za celou válku představoval dodaný materiál pouhých 5% sovětské válečné produkce, ignorujíce skutečnost, že v hrozných měsících prvního roku války, kdy se továrny stěhovaly z Ukrajiny za Ural a průmyslová výroba padala na dno, dosahoval podíl americké pomoci až 20% a v některých rozhodujících položkách ještě víc, jak o tom svědčily tisíce amerických náklaďáků a džípů na silnicích podél sovětských front.

- Montgomeryho vítězství u El-Alameinu a spojenecká invaze do Afriky na podzim 1942, vylodění na Sicíli a v Itálii v létě 1943 ani invaze ve Francii v červnu 1944, jakož ani osvobození celé západní Evropy by nebyly myslitelné bez amerických zásob, zbraní a především vojáků.

- Po roce 1945 Amerika poskytla každé evropské zemi, která o to stála, velkorysou pomoc ve formě Marshallova plánu (naši politici si to nechali zakázat od Stalina...). Američané, snažíce se předejít tomu, aby za dalších dvacet let museli jít znovu umírat za rozkmotřenou Evropu, podmínili pomoc hospodářskou spoluprací obdarovaných zemí a odstraněním celních bariér; Marshallův plán se tak stal jedním z prvních impulsů pozdější evropské integrace.

- Po spuštění "železné opony" pomáhaly desetitisíce amerických vojáků v Západním Německu chránit Evropu před plánovanou sovětskou invazí; kvůli obraně Západního Berlína během první i druhé berlínské krize (1948 a 1961) neváhal Truman i Kennedy jít až na pokraj války se SSSR. Když na začátku osmdesátých let v odpověď na sílící vojenskou hrozbu sovětských tankových a raketových vojsk rozmísťovali Američané v Anglii dodatečné odstrašující rakety, pobloudilé matky z pacifistického hnutí se na protest přivazovaly k vratům základen, nepochybně k velikému pobavení generálů sovětského raketového vojska...

- K výčtu amerických zásluh o Evropu to sice nepatří, ale přesto je třeba zmínit záchranu Jižní Koreje před komunistickou invazí za korejské války (1950-1953) a neúspěšnou obranu Jižního Vietnamu před tímtéž (1964-1973).

- Během "helsinského procesu" v 70. letech, který měl podle představ Moskvy sloužit výhradně jako nástroj pro snížení nebezpečí vojenského konfliktu, prosadili zejména američtí diplomaté do závěrečné smlouvy klauzuli o lidských právech, díky které musely komunistické režimy v Evropě aspoň částečně zmírnit represe proti odpůrcům totalitního režimu.

- Tvrdá vojenská linie presidenta Reagana, který od roku 1980 postavil sovětské vedení před hrozbu naprostého hospodářského vyčerpání při snaze vyrovnat se americkému zbrojení, vedla po devíti letech ke svržení komunistických diktatur, rozpadu Sovětského svazu a nastolení demokracie ve východní Evropě.

- Po mnoha měsících bezmocného přihlížení Evropského společenství k masakrům civilistů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině během jugoslávské občanské války na začátku devadesátých let teprve zásah amerického letectva proti srbským dělostřeleckým pozicím u Sarajeva pomohl ukončit srbskou agresi.

- Genocidu kosovských Albánců, vražděných a vyháněných do sněhem pokrytých horských průsmyků, opět ukončil až rázný zásah NATO, vedený silami Spojených států.



V diskusi o radarech chyběl už jen ruský příspěvek; v pravou chvíli ho v pátek dodal president Putin. Mohl-li jsem mít předtím sebemenší stín pochybností, od té chvíle už pro ně nezbylo místo. Putinovo vyhrožování, že na RUSKÉ rakety bude stejně každý radar krátký, bylo pro mě definitivním argumentem, proč tady radar musí být. Za prvé, vzdát se ho teď by znamenalo ustoupit ruskému vydírání a zastrašování; a za druhé, radar na území České republiky bude tím, čemu se anglicky říká tripping wire, česky ?nastražený drát mezi dvěma stromy, o který útočník zakopne a odpálí připravenou minu.? Ten výraz má dva významy, jednak doslovný (viz známé scény z filmů z vietnamské války), ale také přenesený, diplomatický. Jinak řečeno, pokud se terčem jakéhokoliv útoku, ať cíleně nebo shodou okolností, stane americká jednotka působící na území České republiky, je to pro Spojené státy casus belli, důvod k válce. Smlouva o atlantické obranné alianci je výborná věc, ale přece jen je to kus papíru, a o papírech se vyjednává. Jakmile někdo zaútočí na americké vojáky, pak už se nevyjednává, ale střílí.

Nepozvané cizí tanky na našich ulicích už jsem jednou zažil. Nikdo mi nedá jistotu, že se toho nedožiju podruhé, ale rád bych měl aspoň solidní záruku, že příště už v tom nezůstaneme sami. Radar v Česku dá formálním závazkům materiální základ.


Všechny tyhle argumenty se dají shrnout do jednoho odstavce. Žijeme v nebezpečném světě, který bude v příštích letech nepochybně ještě nebezpečnější. Sami se neubráníme téměř proti nikomu, a neobejdeme se tedy bez mocného spojence. Evropská unie nám pomůže k prosperitě a pohodlnému životu v Evropě bez hranic; ale vojenské záruky? Už Macchiavelli napsal, že bohatá a mírumilovná říše se dřív nebo později stane kořistí barbarů. I kdyby se eurokrati někdy k něčemu rozhoupali (většinou nedokáží vyplodit ani ostrou diplomatickou nótu), stejně nemají ČÍM zasáhnout. Hromadné hroby kolem Srebrenice nám budiž křičící výstrahou, jak skončili ti, kteří se spolehli na ochranu Bruselu. Nakonec zbývá vždycky jenom Amerika. Ať nás tedy chrání... ale hlavně ať od nás nic nechce? To už není ani pověstná česká vyčůranost; to je obyčejná zbabělost.


Pozornosti čtenářů doporučuji také článek Pavla Kohouta "Otevřené kanceláře ? totalita doby?, zveřejněný v sobotních Lidových novinách 27.1.2007.
Myslím, že se týká mnohých z nás, a zaslouží si, aby byl v leckteré kanceláři připíchnut na nástěnku.

http://lidovky.zpravy.cz/otevrene-kancelare-totalita-doby-dqg-/ln_noviny.asp?c=A070127_000115_ln_noviny_sko&klic=217416&mes=070127_0





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 30 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS