Zajímavosti

* Gamma č. 182 (Ad hoc)

Vydáno dne 03. 01. 2008 (3442 přečtení)

Malá doba ledová; Čas jít spát; Coriolisova síla; Schengen

Malá doba ledová
O těžkém údělu našich předků píše kniha, do které jsem se nedávno začetl. Nabízí pohled na dějiny evropského středověku z perspektivy klimatického vývoje severní hemisféry. Standardní český vzdělanec má o středověkém životaběhu mlhavé ponětí získané ze starých pověstí českých, ilustrací dějepisných učebnic a maleb od Hynaise, Mikoláše Alše a Lady: děvčata tančící na rozkvetlých jarních loukách, senoseč v horkém létě, slunný podzim a drobotina dovádějící na zamrzlém rybníce pod kostelíčkem uprostřed ladovské zimy. Podobný obrázek vykreslují například i francouzské dobové obrazy.



Mapa meteorologické situace okolo Grónska


Skutečnost byla zřejmě o poznání méně idylická. Teplý golfský proud ohřívající evropské klima o deset stupňů nad průměr padesáté rovnoběžky (tohle číslo jsem střelil od boku, berte ho s rezervou...) můžeme zatím považovat za relativně spolehlivou konstantu naší existence. Za tohoto předpokladu je jedním z rozhodujících faktorů určujících střednědobé evropské klima takzvaná severoatlantická oscilace (North-Atlantic Oscillation, NAO). Je to číslo, které určuje poměr mezi azorskou tlakovou výší a islandskou níží. Tyto stálé atmosférické útvary za normálních okolností fungují jako dva gigantické ventilátory, jejichž lopatky se otáčejí proti sobě (azorský po směru hodinových ručiček, islandský proti směru) a spojenými silami tak ženou vlhký a teplý vzduch ze středního Atlantiku do západní a střední Evropy. (Odpověď na otázku, proč se vír tlakové výše, resp. níže otáčí zrovna takhle, najde zvídavý čtenář na konci tohoto článku ? viz odstavec "Coriolisova síla".) Když je index NAO vysoký (tj. tlak nad Azorami je výrazně vyšší než nad Islandem), oba větráky se otáčejí svižně a evropská sklizeň vypadá jak na Alšových obrazech: léto teplé, ale zároveň bohaté na déšť, aby obilí neuschlo. Běda však, když index NAO poklesne (= rozdíl mezi tlakem nad Azorami a Islandem se zmenší nebo klesne k nule, případně se dokonce obrátí): v takové situaci proudí do Evropy ledový vzduch ze severního oceánu a severoruských plání. (Jeden takový náhlý pokles NAO způsobil neobvykle tuhou ruskou zimu v prosinci 1941; když ruští vojáci během ofenzívy pod Moskvou žertovali, že na jejich straně je i "geněral Moroz", určitě netušili, že čtyřicetistupňové mrazy má na svědomí zabrzděná anticyklóna nad Azorami...).
  Začátek minulého tisícíletí (velmi přibližně 900-1200 n.l.) byl pod vlivem vysokého indexu NAO: ventilátory nad Azorami a Islandem hnaly do Evropy teplý vzduch, zemědělcům se dařilo, lid byl zdravý a dobře živený, feudálové platili daně, králové stavěli katedrály a občas si mohli dovolit i nějakou tu menší válku. Klimatologové označují toto období jako "malé klimatické optimum".
  Kolem roku 1200 se bez přímé souvislosti s NAO výrazně ochladila oblast kolem Grónska; to způsobilo chlad a hladomor také v Polsku a v Rusku, ale zároveň vznik trvalé brázdy nízkého tlaku nad Grónskem neboli levotočivé cyklóny, jejíž jižní okraj hnal do západní Evropy teplý vzduch z Atlantiku. V Evropě se ještě víc oteplilo a mezi lety 1284 a 1311 začali angličtí zemědělci pěstovat vinnou révu, do té doby v jejich krajích nevídanou. Pak se ale počasí začalo nepředvídatelně měnit.
  V letech 1309-1310 se grónská tlaková níže vyplnila a změnila se v tlakovou výši: z cyklóny se stala anticyklóna, její směr otáčení se obrátil (po směru hodinových ručiček) a do Evropy teď po svém jižním okraji pumpovala ledový, suchý vzduch ze severního Ruska. Výsledkem byla například v Anglii tak tuhá zima, že Londýňané pořádali veselice kolem ohňů rozdělaných na zamrzlé Temži.
  Vzápětí se vysoký index NAO obnovil; vydržel však už jen tři roky. A pak přišel hrozný rok 1315. Anticyklóna nad Azorami a cyklóna nad Grónskem se rozplynuly, oceánské ventilátory se zastavily. Pršet začalo v květnu, sedm týdnů po velikonocích. Pršelo téměř denně od května přes mokrý červenec a studený srpen, po němž následovalo mrazivé září. Nedozrálé obilí polehlo a dobytek stál zasmušile v dešti po kolena v bahně. Záplavy odnesly celé vesnice a spláchly rozsáhlé kusy polí. Cesty utopené v bahně zastavily mnohá vojenská tažení. Vlámové, kteří se vzbouřili proti Ludvíku X., děkovali Bohu za flanderské bláto, ve kterém uvázla francouzská trestná výprava. Neděkovali dlouho; hladomor, který záhy vypukl, sklátil do hrobu víc obětí než mušketýři.
  Relativní blahobyt předchozích staletí umožnil rychlý růst populace (v Anglii za tři sta let z 1.5 miliónu na 5 miliónu, ve Francii z 6 miliónů na 17 miliónů). Spolu s dočasně příznivým podnebím to mělo za následek rozšíření obdělávané půdy do vyšších poloh, kde častěji hrozilo chladné počasí a déšť snáz spláchl ornici se strmých svahů. Početnější populace tak závisela na zranitelnějším živobytí ? navíc v situaci, kdy doprava byla naprosto primitivní, její kapacita mizivá a možnosti zásobování hladovějících oblastí prosperujícími sousedy velmi omezené. Na tom teď ostatně málo nezáleželo, protože neúroda dopadla na celou Evropu. Sklizeň obilí byla toho léta nejhorší za celý středověk; leckde klasy vůbec nedozrály. V Anglii se sklidilo 56% běžné úrovně. Jakmile se od města k městu roznesl rozsah pohromy, ceny obilí začaly stoupat ze dne na den. Nouze vypukla bez hranic.
  Mnohé vesnice pomocí chabých zásob ještě přežily první neúrodu; když však studené počasí a deště pokračovaly i na jaře 1316, bylo jasné, že hladomoru už nebude možno zabránit. Deštivé léto roku 1317 zasadilo další úder: po celé Evropě hynuly tisíce lidí hladem. Řada vsí byla úplně opuštěna. Když deště pokračovaly v dalším vlhkém létě 1317, konala se mohutná procesí, během nichž lidé prosili Boha, aby je ušetřil další odplaty za jejich hříchy. První lepší úroda přišla roku 1318, ale byl to jen krátký závan lepšího klimatu; studená léta pokračovala až do roku 1322, kdy se index severoatlantické oscilace otočil do opačného extrému a způsobil nebývale krutou zimu, která odřízla mnohé vesnice a města v hlubokých závějích a přinesla další vlnu hladomoru a nemocí. Pak teprve nastala změna k relativně lepším poměrům, ale dřívější blahobyt stálého klimatu se neměl vrátit po celé věky: během čtrnáctého století panovala teplá, suchá léta, ale rybáři na moři zápasili s nebývalými bouřemi, vlhké a mírné západní větry, přinášející dříve stálé počasí, neočekávaně měnily směr. Poměr tlakové výše nad Azorami a níže nad Islandem se skokem měnil z jednoho extrému do druhého. V Evropě začala malá doba ledová.
  Jako by pohrom nebylo dost, generaci oslabenou hladem zasáhl v roce 1347 dýmějový mor, který ze Střední Asie přivezli Mongolové při svých útocích na černomořské přístavy. Nakažené blechy, doprovázející jejich dobytek, se přenesly na místní krysy a ty pronikly na paluby evropských obchodních lodí, které rozvezly nákazu po středomořských přístavech jen o něco pomaleji, než proudová letadla šířila před několika lety po celém světě virus SARS. V samotném italském Janově zahynulo v prvním náporu epidemie 35% obyvatel. Mor se rychle přenesl do celé Evropy. Podle odhadů ztratila Francie mezi lety 1328 a 1470 v důsledku hladu a "černé smrti" dvě třetiny populace.
  Další chladné, neúrodné roky přišly následkem nízkého indexu NAO mezi lety 1421 a 1439, a znovu v období 1527-1529. Trvale chladná éra však nastala až po roce 1560. Těžká neúroda postihla Evropu znovu v letech 1687-1701; po oteplení přišlo další prudké ochlazení v letech 1739-1742.
  Život na středověkém venkově byl pro nás nepředstavitelně tvrdý. Vesničané žili často na hranici existenčního minima, kdy jediná neúroda nebo přerušení spojení s okolím mohlo způsobit záhubu. Ještě v roce 1789 napsal Hippolyte Taine o francouzské chudině: ?Ti lidé jsou jako člověk kráčející rybníkem s vodou až po ústa. Stačí sebemenší prohlubeň ve dně, sebemenší vlnka na hladině, a ten člověk ztratí půdu pod nohama ? utopí se.? Vykopávky z vesnických hřbitovů ukazují páteře zkroucené děsivou dřinou. Lékařská péče neexistovala a udřená těla byla oslabována podvýživou nebo vyloženým hladem. Když se k tomu přidala ještě válka nebo mor, hynuly celé kraje.
  Ještě těžší byl úděl rolníků obývajících horské kraje. Pohyb alpských ledovců, který byl vždy dosti chaotický, od začátku dlouhodobého ochlazení po roce 1560 nabral jednoznačný směr do údolí. Ledové masy zaplavovaly pole, drtily před sebou vesnice, vytvářely jezera za ledovými hrázemi, a po jejich jarním prolomení smetly celá údolí záplavovou vlnou. Italský ledovec Ruitor za léta 1594-1598 postoupil o kilometr; i ostatní alpské ledovce se sunuly do údolí rychleji než kdykoliv předtím i potom.
  Vesničané z francouzského Natersu vyděšení postupem nedalekého ledovce zavolali na pomoc jezuity; ti vedli k ledovci procesí za zpěvu žalmů, aby před jeho čelem "nasadili nejmocnější zaříkání". Pokropili hranu ledovce svěcenou vodou a postavili v jeho blízkosti sochu svatého Ignáce. Úsilí jezuitů nebylo marné: ledovec se zastavil.
  V červnu 1680 se jezero Mattmarksee, přehrazené ledovcem Allalin, rozlilo po okolních lukách. V horkém červenci se hráz protrhla a potopa zpustošila celé údolí. Přeživší obyvatelé slíbili, že po čtyřicet let zanechají hostin, tancovaček a karbanu, aby od sebe odvrátili boží hněv.
  V roce 1718 se obyvatelé rakouského kraje Otzthal doslechli o ledovcovém sesuvu, který pohřbil dvě francouzské vesnice. V obavách z rostoucího jezera, uzavřeného ledovcem Gurgler nad jejich vlastní vsí, uspořádali procesí a odsloužili mši na ledovci. Ten sice neustoupil, ale jezero se neprotrhlo.
  Ledovce rostly i v Norsku a na Islandu. "Ledový příliv" pokračoval až do roku 1850, kdy v Evropě skončilo chladné období a začal ústup ledovců a globální oteplování. Do jaké míry k tomu přispěla počínající průmyslová revoluce svými tehdy ještě velmi skromnými emisemi CO2, se odborníci dosud neshodli.
  Neshodují se ani na tom, nakolik jsou současné změny klimatu určovány přírodními faktory, které nemůžeme ovlivnit. V mnoha ohledech jsme počasí vydáni na pospas podobně jako středověcí rolníci. Průmyslový Sever užívá výhod civilizace kosmické éry, ale několik set miliónů lidí žije v podmínkách, které nedosahují ani úrovně evropského středověku. Zdá se, že náš planetární koráb se po chladnějších staletích naklání na teplejší stranu. Pravděpodobně jsme to celé nezpůsobili sami a současné teplotní výkyvy zjevně nejsou v historické perspektivě ničím neobvyklým. Přesto by od nás nebylo příliš opatrné, kdybychom ten náklon vlastním přičiněním ještě zvětšovali. Když už přesně nevíme, jak velké důsledky má naše konání, přinejmenším bychom neměli přidávat závaží na špatnou misku vah.

Zdroj: Brian Fagan ? Malá doba ledová / The Little Ice Age

Zdroj: http://www.nytimes.com/2007/11/25/opinion/25robb.html?th&emc=th



Je čas jít spát
Nový francouzský president Nicolas Sarkozy neskrývá svou nechuť k pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu, zavedenému levicovou vládou. Mělo to snížit nezaměstnanost a dát lidem víc času na své rodiny. Dlouhodobé účinky na hospodářství nejsou dosud úplně jasné. ?Co je to za nesmysl, myslet si, že národní bohatství a zaměstnanost se zvýší, když budeme pracovat méně!?, napsal Sarkozy. K 1. říjnu 2007 zrušil pokuty zaměstnavatelům za přesčasy, čímž de facto zrušil 35tihodinový pracovní týden. Odpovědí mu byla vlna rozhořčených stávek. Sarkozyho předchůdci z 19. století by byli překvapeni, jak prudký odpor se zvedl proti tak relativně mírné reformě. Oni čelili něčemu mnohem horšímu než několikaprocentní nezaměstnanosti.
   Ekonomové a úředníci, kteří se vydali na francouzský venkov po Velké revoluci (1789), ke svému zděšení zjistili, že mezi podzimem a jarem všichni pracující prostě zmizeli. Od Flandrů po Provence byla pole pustá, ulice vesnic a městeček opuštěné. Jakmile se ochladilo, francouzští rolníci (což tehdy znamenalo skoro 90% Francouzů) se zavřeli doma a několik měsíců se věnovali zapomenutému umění nicnedělání.
  Nejrozšířenější byl tento zvyk v horských oblastech. Alpské přísloví pravilo, že kalendářní rok je ?sedm měsíců zimy a pět měsíců pekla?. Jakmile skončila kalvárie nepolevující dřiny, lidské bytosti se usadily mezi kravami a prasaty. Lidé omezili svůj metabolismus a v podstatě usnuli. Když během sedmiměsíční zimy někdo zemřel, uložili jeho tělo na střechu pod vrstvu sněhu, kde odpočívalo až do jara. Pak roztály závěje, ze vsi dorazil kněz, země rozmrzla a bylo možno vykopat hrob.
  K podobnému hromadnému spánku se lidé ukládali v severních krajích. V roce 1900 napsal The British Medical Journal, že ?rolníci v oblasti ruského Pskova se uchylují k jednoduchému úspornému opatření - prospat polovinu roku. Jakmile napadne první sníh, celá rodina se shromáždí kolem kamen, hodí za hlavu všechny starosti lidské existence a uloží se ke spánku. Střídají se při udržování ohně. Jednou za den každý z nich vstane, sní krajíc tvrdého chleba a znova usne. Po šesti měsících této poklidné existence se rodina probudí, lidé se oklepou a jdou se podívat, jestli už roste tráva.?
  Nebyla to zimní hibernace v biologickém smyslu, jak ji známe u veverek, medvědů a mamutů. Spíš ve své době racionální rozhodnutí celého místního společenství omezit výdej energie a ušetřit vzácné jídlo.
  Francouzi však zřejmě byli zvlášť ospalí. Prováděli tuto úmyslnou "hibernaci" i v oblastech s mírným počasím (píše oxfordský profesor Graham Robb s ironickým nadhledem Angličana). V Burgundsku vinaři po sklizni opravili nářadí a ponechali zemi vlkům. Vládní úředník, který v roce 1844 zkoumal hospodářskou činnost oblasti, zjistil, že byl téměř jedinou živou bytostí vyskytující se v krajině, zatímco vinaři, schoulení jeden ke druhému, se oddávali spánku.
  Sarkozyho volební slogan "Pracujte víc, abyste si víc vydělali", by před dvěma sty lety pro francouzské rolníky postrádal smyslu. Jak psali znechucení vládní úředníci, dokonce ani vyhlídka na dodatečný příjem je nepřiměla k tomu, aby se během zimy věnovali nějaké sedavé domácí činnosti: ?Lidé z údolí Rhony za své plodiny utržili na letním trhu dost peněz, aby si v zimě mohli užívat kouření, karbanu, lovu a spánku.?
  Až do začátku 20. století málokdo potřeboval peníze. Kromě soli a železa se všechno dalo získat výměnným obchodem. Práce v zimě sloužila spíš pro ukrácení času než pro výdělek. To by mohlo vysvětlit (navrhuje Graham Robb už trochu žertem), proč jedním z mála prosperujících alpských odvětví bylo hodinářství. Čas ubíhal rychleji, když se člověk piplal s titěrným mechanismem, jehož tikání pak dokazovalo, že čas vůbec nějak ubíhá...

  Graham Robb uzavírá svůj článek s ironií už zcela nezastřenou: ?...v moderní Francii, kde jsou lyžařská střediska nejrušnější právě v zimě, by asi nikdo nenavrhl návrat k pětiměsíčnímu pracovnímu roku. Možná bychom se však přece jen mohli poučit od našich předků, kteří sdíleli své domovy s býložravci, jež je v zimě zahřívali. Myslí-li president Sarkozy vážně svůj plán ekologicky udržitelného růstu a chce-li zároveň ujistit odbory, že jejich členové budou mít dost času na své rodiny, měl by zvážit zavedení daňových úlev za zimní spánek. Ušetřená energie by mohla vyvážit výrobní ztráty. Ještě nikdy nebyla vhodnější doba zůstat v posteli.?



Coriolisova síla
je jednou z těch sil, o kterých se studenti fyziky učí jako o silách "fiktivních". Patří do kategorie sil setrvačných a vzniká při pohybu tělesa po povrchu rotující koule - jejímž příkladem je samozřejmě i Země. Nejvýraznějším projevem Coriolisovy síly je chování tlakových níží (cyklón) a výší (anticyklón).
  Vytvoří-li se ve větším prostoru oblast nižšího tlaku vzduchu, dojde vzápětí nevyhnutelně k jejímu zaplňování: začne do ní proudit vzduch z okolního prostoru, kde je tlak vyšší. Představme si, že na severní polokouli tímto způsobem vznikne vítr vanoucí severním směrem do středu zaplňující se tlakové níže. Zemský povrch se otáčí od západu k východu; na naší padesáté rovnoběžce rychlostí 1073 km/h. O 111 kilometrů dál na sever, na 51. rovnoběžce, činí tato rychlost rotace 1050 km/h. Urazí-li tedy vítr dráhu 111 km severním směrem, například z Prahy do Drážďan, ocitne se v místě, kde se pod ním zemský povrch otáčí o 23 km/h pomaleji. Z pohledu pozorovatele stojícího na zemi to vypadá, jako by se vítr stáčel k východu - protože má dosud původní, rychlejší rotaci kolem zemské osy, kterou si přinesl z nižší zeměpisné šířky. (Pro jednoduchost zanedbáváme v tuto chvíli fakt, že v důsledku tření se pochopitelně pohyb vzduchových částic mění plynule po celé jejich trase.) Podobně vítr dorazivší z Drážďan do Prahy rotuje kolem zemské osy naopak o 23 km/h pomaleji; z pohledu zemského povrchu se tedy stáčí k západu. Výsledkem toho je, že vzduchové proudění mířící do středu tlakové níže se otáčí proti směru hodinových ručiček; tak vznikají příslovečné spirály tropických hurikánů. Analogickým postupem si čtenář snadno odvodí, že do okolí proudící vzduchová masa tlakové výše rotuje naopak po směru hodinových ručiček.
  Coriolisova síla ovlivňuje například i tvary říčních koryt: proud vody v řece tekoucí od severu k jihu je urychlujícím vlivem rotujícího zemského povrchu tlačen k východu a svou setrvačností tedy podemílá západní břeh. Toho chtěli využít (naštěstí neúspěšně) němečtí generálové, když se v roce 1943 opevnili proti postupu sílící Rudé armády na vysokém, západním břehu Dněpru, odkud drželi pod palbou protější nízký břeh.
  Podobně ovlivňuje Coriolisova síla pohyb vlaku: na dvoukolejných tratích, kde vlaky jezdí po každé koleji jen jedním směrem, je na severní polokouli více opotřebována vždy pravá kolejnice, o kterou vozidla zpomalují / zrychlují (při cestě na sever a na jih) svou zemskou rotaci.
  Teoreticky by Coriolisova síla měla určovat i směr otáčení víru, který vám vznikne doma ve vaně, když po koupeli vytáhnete špunt. V tomto případě ovšem rozdíl rychlostí zemské rotace na vzdálenosti několika centimetrů je tak nepatrný, že nad ním převáží setrvačnost momentálního pohybu vody, nerovnosti povrchu a jiné lokální vlivy.



Schengen
Ano, jsme tam. Tohle byl asi ten nejdůležitější symbol návratu do Evropy. Ale byl to i návrat v čase; 21.12.2007 jsme se ocitli zpátky někde kolem roku 1910. Dvacáté století bylo poněkud šílené, se svými světovými válkami, holocaustem a ostnatým drátem napříč Evropou. Globalizace není ani zdaleka tak nový vynález, jak to dnes vypadá; po světě se cestovalo celkem svobodně už v devatenáctém století, než tomu učinila přítrž Velká válka, jak se jí tehdy říkalo v optimistické naději, že už bude poslední. ?Je příznačným paradoxem naší doby, že v Evropě se žije stále stejněji mezi příkopy stále hlubšími,? napsal Karel Čapek kdysi ve dvacátých letech minulého století (pořád mi to "minulé století" nejde z huby; vždyť ksakru, říkám si, bylo i moje, tak přece nemůže být úplně "minulé"?). Určitě by byl překvapen, kdyby viděl, jak dlouho trvalo, než se jemu důvěrně známý středoevropský prostor konečně vrátil k normálním poměrům.
  Což pro nás, kteří jsme se narodili v ČSSR, znamená, že po patnácti letech zmizela i ta nepřirozená hranice v Beskydech a na řece Moravě. Říkali jsme si tenkrát, že je Československa škoda, ale když to musí být, budiž; stejně se nakonec zase sejdeme v Unii. Trvalo to déle, než jsme čekali, ale zaplaťpámbu, už je to hotovo. Za pár let už si nikdo nevzpomene, že tam v lese byla namalovaná čára, přes kterou se za Protektorátu - a za České či Slovenské republiky - nesmělo bez dovolení chodit. Nejzbytečnější hranice ve střední Evropě už definitivně zmizela v propadlišti dějin.
  Doslechl jsem se, že na hraničním přechodu Rozvadov museli před koncem roku 2007 v zájmu plynulého provozu instalovat velkou ceduli s několikajazyčnou výzvou řidičům - ?Prosím nezastavujte a nezpomalujte?. Musel jsem se nad tou úřední scénou chvíli zamyslet, než jsem si v hlavě srovnal její samozřejmost a zároveň neuvěřitelnost. Nemůže snad být výmluvnějšího svědectví změny, ke které tady došlo. Před dvaceti lety by taková představa mohla být leda výplodem chorobné fantazie.
  Mohli tam klidně připsat - ?právě překračujete nedávno nejostřeji střeženou hranici na světě. Buďte rádi, že už tady není, a uhánějte si po svých.?

Šťastnou cestu do světa i do roku 2008 všem čtenářům Gammy přeje

Jarda





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 14 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS