Zajímavosti

* Spisovatel ve válce

Vydáno dne 06. 02. 2008 (3104 přečtení)

Recenze knihy Vasilije Grossmana, válečného dopisovatele Rudé armády

Anthony Beevor + Luba Vinogradova:
Spisovatel ve válce ? Vasilij Grossman s Rudou armádou, 1941-1945

Nakladatelství Pavel Dobrovský ? BETA a Jiří Ševčík vydalo v roce 2007 knihu dvojice autorů, kteří zveřejnili po léta utajované poznámky nejznámějšího frontového dopisovatele Rudé armády, Vasilije Grossmana (1905-1961).



Spisovatel ve válce


Grossman byl ukrajinský žid z Berdičeva. Během stalinských čistek byl dvakrát vyslýchán NKVD a se štěstím unikl odeslání do gulagu. 22. června 1941 se přihlásil do Rudé armády, byl však odmítnut pro tělesnou nezpůsobilost. Jako spisovatel byl v červenci přijat coby dopisovatel armádního deníku Rudá hvězda.
  Kniha "Spisovatel ve válce" není zevrubným průvodcem dějinami Velké vlastenecké války. Čtenář, který se při čtení třísetstránkového souhrnu poznámek, postřehů, rozhovorů a frontových momentek chce orientovat v čase a prostoru, by měl mít předem nastudováno, proč Rudá armáda ztratila 600 tisíc mužů u Konotopu, když von Bock udělal "obrat doprava"; jakých chyb se obě strany dopustily během bitvy o Moskvu; proč letní tažení 1942 začalo pro Rudou armádu další sérií osudových katastrof; jak probíhala pětiměsíční stalingradská bitva; proč ještě na jaře 1943 utrpěla Rudá armáda nepříjemnou porážku během třetí bitvy o Charkov (i naši vojáci tenkrát u Sokolova pomáhali ten malér zachraňovat); jak Rokossovskij zahnal Armee Gruppe Mitte do běloruských bažin; a proč musel Žukov podobně jako von Bock před útokem na Moskvu udělat obrat do Pomořan, místo aby dobyl Berlín v únoru 1945 a ukončil válku o čtvrt roku dřív.


Kniha se dá samozřejmě číst i sama o sobě, bez detailních znalostí strategického kontextu. Ocení ji však především čtenář, který zná Velkou vlasteneckou válku z perspektivy obranných operací, obchvatných manévrů, hloubkových úderů a diskusí v generálních štábech, a od Grossmana teď získá "pohled zdola", válku viděnou očima dělostřelce, tankisty a umouněného pěšáka ze zapomenuté vesnice na Ukrajině. Grossmanovy hutné poznámky výjimečným způsobem zprostředkují atmosféru velké války, která utvářela budoucnost Evropy pro další století. Místo dějepisných statistik před námi defilují živé postavy mužů a žen, kteří tehdy právem mohli pronést slova, vytesaná v téže době do kamene na jiném bojišti: ?Poutníče, svým rodným doma od nás vyřiď: Pro váš zítřek jsme dali svůj dnešek.?


Vědomi si zločinnosti komunistických režimů obecně a toho sovětského zejména, neměli bychom zároveň zapomínat, za co vděčíme neznámému rudoarmejci. Ten se příliš nestaral o stranickou ideologii, protože mezi dvěma šluky mizerného kuřiva ho zajímaly spíš drsné vtípky, kterými si s kamarády ulehčoval svůj krutý a krátký zákopový život. Když sahal po samopalu, nebojoval za stalinský režim, ale za hrstku spolubojovníků a za svoji rodnou hroudu. Historickou shodou okolností i za tu naši. Výbor Grossmanových poznámek je dílo, které si zaslouží, aby ho člověk četl v pozoru.

Pro ilustraci následuje několik nesystematicky vybraných a volně tlumočených úryvků.



Cestou na své první válečné novinářské stanoviště Grossman (v přidělené uniformě podplukovníka, aby nemusel neustále salutovat a vysvětlovat, proč se potuluje frontovým pásmem) s několika veliteli naskočil na plošinu sanitního vlaku. Po chvíli přiběhla doktorka - ?Okamžitě seskočte! Sanitním vlakem se nesmí cestovat!? Důstojníci visící na plošině ji prosili, aby směli zůstat: ?Vlak jede plnou rychlostí, jak máme seskočit?? Doktorka je beze slova začala tlouct botou. ?Je to špatné,? vzpomíná Grossman, ?pustíš se, zahyneš. Přecházíme do útoku. O několik vteřin později ta mrcha s hodností doktorky s jekotem prchá. Tak jsme poprvé okusili boj.?
  V cíli cesty přicházíme k nádražní budově - úplně zničená. Se zděšenými výkřiky prohlížíme rozvaliny. Místní železničář nás uklidňuje - nádraží bylo zbouráno už před válkou, má být postaveno větší a lepší.

Město Gomel - letecký poplach. Skučící bomby, oheň, prchající ženy. Silná vůně voňavky - Němci rozbombardovali lékárnu...

Boj u Minska: vozka Ivan Kupcov pod palbou připřáhl koně a odtáhl dělo do bezpečí. ?Mám jednoduchou duši, jednoduchou jak balalajka. Smrti se nebojí. Jen ti s drahocennými dušemi se bojí smrti.?

Poručík Jakovlev v čele své jednotky odrazil několik útoků opilých Němců. Těžce raněn se odmítá nechat odnést na celtě: ?Ještě mám hlas, můžu aspoň velet! Jsem komunista a bojiště opustit nemůžu.?

O letectvu Rudé armády vojáci říkají, že útočí na všechno, co se pohne. Oblíbený vtip: ?Naši, naši letí - honem, kde mám přilbu?? Velitel letectva nadává Němcům: ?Jejich letadla honí po silnicích vozidla, i osobní auta. Je to chuligánství, nehoráznost!?

Letiště: řev motorů, vítr - ten zvláštní plochý vítr startujících letadel. A rázem je letištní plocha prázdná a tichá jak školní třída, ze které vyběhly děti. Je to jako poker: velitel pluku hodil celý svůj majetek do vzduchu. Stojí a dívá se na oblohu. Buď zůstane ožebračený, nebo dostane všechno zpátky i s úroky. V sázce je život a smrt, vítězství a porážka.
  Letadla se vracejí po útoku na německou kolonu; jedno z nich má v chladiči kusy lidského masa. Muniční vůz vybuchl přímo pod ním. Doktor prohlédne krvavou hmotu a konstatuje: ?Árijské maso!? Všichni se smějí.

Piloti říkají: ?Náš život je jako dětská košilka. Krátký a posraný.?

Brjanský front, srpen 1941. Němci každé ráno ze zákopů křičí rusky: ?Žučkove, vzdej se!? Voják Žučkov zarputile odpovídá: ?Di do prdele!?

Rudoarmejec Ganakovič rozvážně bafá z dýmky, dlouho přemýšlí. ?Vzpomínám na jízdu ve čtrnáctém roce. Kradli slepice a jebali ženské ještě dvě stě verst za frontou...?

Ruský vtip, jak chytit Němce: přivázat husu za nohu a počkat, až si pro ni chamtivý Němec přijde. Skutečnost: rudoarmejci svázali slepice za nohy, vypustili na mýtinu a schovali se v houští. Pak postříleli Němce, kteří přišli pro hlasitě kdákající kvočny.

Zasedání ústředního výboru běloruské komunistické strany. Tajemník Ponomarenko kárá generála: ?Nemůžete mluvit sprostě o členovi ÚV!? Generál, vyděšeně: ?Nenadával jsem jemu, nadával jsem obecně!? (Pro ty mladší: ÚV = Ústřední výbor, rozuměj komunistické strany)

Východní Ukrajina, stařenka stojí u cesty a celý den hledá v ustupujících kolonách svého syna: ?Vojáčci, napijte se mléka! Vojáčci, jablíčka, vojáčci, tvarůžek. Vojáčci, vezměte si!? Pláče a dívá se na kolemjdoucí.

Řidiči tanku granát utrhl hlavu. Tank přijel zpět do vesnice, protože bezhlavý řidič držel sešlápnutý plyn. Projel lesem, lámal stromy a zastavil až na návsi.

Major Babadžaňan prohlíží notes zabitého německého důstojníka, který na motocyklu vjel do léčky. Na první straně je stručná příručka ruské konverzace: ?Vy zajatec. Ruce vzhůru! Jak se jmenuje tato fesnyce? Kolik ferst do Moskva?? Major chvíli hledí do notesu, na unavené tváře svých průzkumníků, na vesnici, do které se valí proud německých vojáků. Přemožen bolestí a hněvem, vytáhne špačka červené tužky a napíše přes celou stránku: ?Přijde den, kdy se my budeme ptát ? Kolik verst do Berlína??

Několik kilometrů od postupující německé fronty tři novináři z "Krasné Zvezdy" nocují ve vsi. Nejmladší z nich náhle zmizí. Druhové ho najdou na zadním sedadle služebního auta, kde se těší společnosti neteře jejich momentální bytné. Všichni jsou na rozpacích. Grossman: ?Uvědomujete si, vy mladý blázne, v jaké jsme situaci? Jak se opovažujete?? Mladík se kaje a ve tváři má medový výraz. Zívá a protahuje se. ?Nejvíc nás asi rozčiluje,? píše Grossman, ?že jsme se neměli tak dobře jako on. Neteř se vrací do chalupy. Ten klid a pokoj v její tváři! Daly by se podle ní malovat obrazy: "Nevinnost", "Čistota". Zuříme. Za úsvitu musíme jet dál.?

Jiná chalupa; stěny polepené předválečnými novinami. ?Podívejte, doba míru!? Včera jsme viděli dům se stěnami polepenými válečnými novinami. Jestli dům neshoří, budou lidé jednou říkat: ?Podívejte, válečné noviny!?

6. října 1941, po krátkém mrazu a sněžení přichází prudká obleva. Začíná rasputica, ruské období bláta. Grossman: ?Nemyslím, že kdy někdo viděl tak strašlivé bláto. Bezedná bažina, černé těsto hnětené tisíci bot, kol a housenkových pásů. Všichni jsou spokojeni: v našem ďábelském podzimu musí Němci uvíznout na nebi i na zemi. Opět jsme unikli z obklíčení.?

Osvobozená vesnice; žena vypráví: ?Přišli Němci. Zabušili na dveře, ženou se dovnitř, ruce červené mrazem pokládají přímo na kamínka. "Top, přikládej!" křičí a cvakají zuby. Jakmile se ohřáli, začali se drbat. Jako psi. V teple se jim po těle rozlezly vši.?
  Velitel 50. armády Petrov se ptá vesničanky, co si myslí o Němcích. ?Nejsou to špatní lidé,? odpověděla. Generál jí sprostě vynadal.

Leden 1942, příprava k útoku na okupovanou vesnici. Němci uvázali před zákopem husy. Když se přiblíží ruský rozvědčík, husy hlasitě kejhají.
  Křižovatka blízko fronty: temná noc, sněhová vánice. Tahače s děly tiše projíždějí. Najednou zaduní chraptivý hlas: ?Hej, která silnice vede do Berlína?? Výbuch smíchu.

Útok. Velitel dělostřelectva křičí: ?Na ustupující kurvy, pal!? Když skončila bitva, vesničanky běžely na pole do zákopů pro peřiny, které jim Němci ukradli. ?Když vešli Němci do domu, kočky odešly a tři měsíce se nevrátily. Asi znají pach Němců.?

Ranění se dožadují novin a trhají je zdravotníkům z rukou: chtějí kouřit.

Major Abašidze, komsomolec a vulgární člověk, žádá svou bytnou o připálení cigarety: ?Mohu se dotknout špičky vaší rozkoše??

Grossman jel na frontu opět sanitním vlakem. Cestou se zastavil u velitele nádraží. Postavili před něj talíř nádherného domácího boršče. Když poprvé zvedl k ústům lžíci, přiběhl kolega: ?Honem! Vlak už se rozjíždí!? ?Položil jsem lžíci a utíkal za ním. Představa toho boršče mě pak pronásledovala celé týdny...?

Únor 1942, Jižní front, 37. armáda. Kapitán Kozlov, absolvent moskevské konzervatoře: ?Na podzim 1941 jsem v Brjanském lese po nocích zpíval před německými zákopy árie z klasických oper. Po chvíli poslechu na mě obvykle začali Němci pálit kulometem. Asi se jim můj zpěv nelíbil...?
  ?Na mířený výstřel v bitvě člověk potřebuje spoustu odvahy. Šedesát procent našich vojáků za celou válku nevypálilo takový výstřel. Bojujeme díky těžkým kulometům, minometům praporů a odvaze některých jednotlivců.?
   ?Řekl jsem si, že stejně padnu a že je jedno, bude-li to dnes nebo zítra. A po tomhle rozhodnutí žiju lehce, prostě a dokonce nějak čistě. Moje duše je klidná, do bitvy jdu naprosto nebojácně, nic neočekávám, protože je mi naprosto jasné, že člověk, který velí motostřeleckému praporu, musí být zabit, nemůže přežít. Kdybych neměl tu víru v nevyhnutelnost smrti, bylo by mi zle a v boji bych nemohl být tak klidný, statečný a veselý.?

Politruk Morduchovič, malý Žid z Mozyru, musel na čas odjet od praporu. Za jeho nepřítomnosti se vojín Ignaťjev, jeden z nejlepších vojáků, opozdil za pochodu. Bojoval u jiné jednotky, po boji ho poslali zpět k domovskému útvaru. Cestou ho zadržela hlídka NKVD a přivedla jako zběha před vojenský soud. Odsouzen k smrti. Mezitím se k praporu vrátil Morduchovič; dozvěděl se, co se stalo a spěchal k diviznímu komisaři. Ten se chytil za hlavu: ?Rozsudek byl vynesen, teď už pomoci nemůžu.? Ignaťjeva odvedli do lesa, velitel popravčí čety mu namířil do týla, ale pistole selhala. Ignaťjev se dal na útěk. Stříleli po něm, ale utekl. Tři dny bloudil lesem, potají se vrátil ke svému praporu a ukryl se u Morduchoviče. Pláčem se třásl tak, že nemohl ani jíst. Morduchovič ho pět dní ukrýval, pak šel za komisařem divize: ?Vždyť ten člověk je nevinný! Než by utekl k Němcům, radši zemře rukou vlastních! Vrátil se sám, chce bojovat!? Otřesený komisař divize odjel za komisařem sboru. Ten se rozčílil a odjel za velitelem armády. Rozsudek byl odvolán. Ignaťjev od té doby chodí ve dne v noci za Morduchovičem. ?Proč mě sleduješ?? ?Bojím se, že vás Němci zabijí, soudruhu komisaři. Střežím vás.?
  Jiní vojáci, ať už odsouzení právem nebo nevinně, takové štěstí neměli. Během samotné stalingradské bitvy bylo zastřeleno za zbabělost 13 500 rudoarmejců. Většinou přijali rozsudek statečně. Jeden z nich řekl popravčí četě: ?Ustupte, soudruzi, ať vás nezasáhne zbloudilá kulka.?

Němci útočí proti slabému postavení, vojáci se obracejí na útěk. Komisař praporu se jim postaví, v každé ruce revolver: ?Kam utíkáte, kupředu běžte, za vlast! Pro Ježíše Krista! Za Stalina, sráči!? Vojáci se vrátili do zákopů.

Gardoví dělostřelci pálí na Němce. Frontový fotograf Rjumkin jim nadává, že se při střelbě nechovají fotogenicky.

Velitel baterie Kozlov bojoval proti útočícím tankům. Byl velmi veselý a úplně opilý. Tanky odrazil udatně.

Třetí gardový jezdecký sbor odjíždí na frontu. Mrazivý večer je naplněný nevýslovnou krásou. Ticho a jasno. V polních kuchyních praská dříví. Uprostřed ulice osiřelé děvče objalo kozáka. Líbá ho a pláče.

Kurská magnetická anomálie [bohatá ložiska železné rudy] dělá problémy letcům a dělostřelcům, protože mate přístroje. Zažertovala si s bateriemi kaťuší a kaťuše si zažertovaly s naší pěchotou: zasáhly přední linii.

Michail Vasiljevič Stěklenkov z praporu motorizované pěchoty, ročník 1913: ?Ptají se mě - proč jsi tak veselý? Proč si pořád zpíváš? Vždyť jsme ve válce? Povídám ? teď je právě nejlepší doba na písničky. Máme pětačtyřicetimilimetrové dělo, je zajímavé střílet z něho přímou palbou. Když nebojujeme, začínám se nudit. Kulky se nebojím ? k čertu s ní ? ať si mě zabije. Střílíme a je mi dobře.?
  Ivan Semjonovič Kanajev, ročník 1905: ?Když jsme se poprvé přiblížili k frontě, bylo to děsné. Když pak začal boj, bylo mi líp. A teď jdu do boje jako do práce. Jako se chodí do továrny. Kulek už se nebojím, jenom z minometu mám nahnáno. Je dobré, když máš veselého kamaráda, vypráví směšné příhody nebo něco zazpívá. Trofeje od mrtvých Němců si neberu. K čemu? Stejně mě zabijou. Štítím se dotýkat nepřítele a jeho věcí.?

Léto 1942, osamělý generál Jefremov pochoduje na východ, ven z obklíčení. Na provaze vede kozu. Důstojníci ho poznali. ?Kam jdete, soudruhu generále, jakou máte trasu?? Generál se ironicky zašklebí: ?Koza mě vede.?

Ženy na vsi. Ňuška, děvče s železnou výdrží, šibalka lehčích mravů. ?No co, teď je válka. Od té doby, co můj muž odjel, už jsem dala osmnácti jiným. Jsme tři ženské a máme jednu společnou krávu. Podojit se ale nechá jen ode mě.? Směje se. ?Teď je lehčí přesvědčit ženskou než krávu.? Stařena o vojácích: ?Ti hlupáci pustili Němce až k srdci země, až k Volze.?

Velitel Stalingradského frontu generál Jeremenko a komisař frontu Nikita Chruščov hovoří s velitelem 62. armády Vasilijem Čujkovem: ?Musíte zachránit Stalingrad. Co o tom soudíš?? ?Provedu.? ?Ne, nestačí provést rozkaz, co o tom soudíš?? ?Znamená to zemřít. Tak tedy zemřu.?

Ve svých pamětech Čujkov napsal: ?Řídil jsem se zásadou ? čas je krev. Musel jsem zadržet Němce za každou cenu. To znamenalo vrhat do pekla boje čerstvé pluky a divize, sotva dorazily k Volze. Veliteli 13. gardové střelecké divize Rodimcevovi jsem řekl, že situace je zoufalá, a nařídil, aby jeho vojáci nechali na východním břehu Volhy všechnu těžkou výzbroj a vzali si sebou jen ruční zbraně a granáty.? Rodimcev: ?Operovali jsme bez záloh. Tenká obranná čára byla všechno, co jsme měli.? Komisař 62. armády: ?Byly dny, kdy jsme evakuovali 3000 raněných.?

Generál Čujkov: ?Stalingrad, to je sláva ruské pěchoty. Zvítězila nad celým arzenálem německé techniky. Nesmělo se ustupovat. Kdybyste ustoupil, zastřelili by vás. Kdybych ustoupil já, zastřelili by mě. Voják, který tu strávil tři dny, už se považoval za starého mazáka. Tady lidé žili jeden den. Naši vojáci dokážou vybudovat zákopy, že si jich nevšimnete, ani když jim šlápnete na hlavu. ... Byli v patře domu, dole pod nimi si Němci pustili gramofon. Naši udělali díru do podlahy a pálili skrz ni plamenometem... to byla mela, to vám povím, soudruzi!?

Snajpr: ?Když jsem poprvé dostal pušku, nemohl jsem se přinutit zabít živoucí bytost. Když jsem zabil prvního Němce, celý jsem se třásl: vždyť ten člověk šel jenom pro vodu! Pak jsem si vzpomněl na naše lidi ? a začal je zabíjet bez milosti. Stal se ze mě člověk-bestie: zabíjím a nenávidím je, jako by to bylo úplně normální. Už jsem zabil čtyřicet mužů.?

Sovětské letectvo vysílalo po nocích nad Stalingrad plátěné zemědělské dvouplošníky U-2. Často s nimi létaly mladé pilotky - každého muže bylo třeba v zákopech. Dívky za letu vypínaly motor, tiše doklouzaly nad německé zákopy a shazovaly malé bomby. Němci jim říkali "noční čarodějnice". Jindy pilot U-2 tiše klouzal bez motoru nad ruskými zákopy a čekal na zapálení olejových lamp na dně zákopů, kterými vojáci označovali místo ke shození zásob. Velitel roty Chrennikov na světla zapomněl; náhle uslyšel z temného nebe chraptivý hlas: ?Hej, Chrenne, rozsvítíš už konečně ty lampy?? Na pověrčivého Chrennikova to udělalo strašlivý dojem: hlas shůry volá jeho jméno! (pilot použil slovo "chren" - křen - jako obligátní ruskou nadávku).

Němci útočí; ruské výkřiky: ?Tanky u velitelského stanoviště!? ?A pěchota?? ?Tu jsme zahnali.? ?Tak je všechno v pořádku.?

Na frontu dorazili Sibiřané. Jsou to lovci, ukáznění, zvyklí na zimu. Když jednomu upadla z vlaku puška, seskočil, sebral ji a běžel tři kilometry za vlakem, až ho dohonil.

Četař Ilja Brysin: ?...stříleli jsme celý den, Němci byli sedmdesát metrů od nás. Po celý den jsme je odráželi. Pavlov na mě volal: ?Pojďme do útoku!? Zeptal jsem se ho: ?Kolik máš lidí?? ?Deset. A ty?? ?Čtyři.? ?Tak jdeme do toho!? A byla tam stovka Němců. I tak jsme na ně šli.

Generál Čujkov [velitel 62. armády, kterou Němci málem zatlačili do Volhy, když proti přesile z posledních sil bránila střed Stalingradu a strategickou Mamajovu mohylu] po bitvě nesnášel maršála Žukova, mimo jiné proto, že ani v nejzoufalejších okamžicích nebyl informován o plánech operace Uran [obklíčení Paulusovy armády sbíhajícími se kleštěmi ze severu a z jihu]. Musel si se svou 62. armádou připadat jako uvázaná koza, zatímco armády generála Rokossovského byly lovci stahujícími se kolem tygra.

Červenec 1943, Ponyri, místo nejtěžších bojů na severním křídle kurského oblouku. Historky o kanónech ráže 45 mm, pálících na tanky Tiger. Střely je zasahovaly, ale odskakovaly od jejich pancířů jako hrách od stěny. Někteří dělostřelci z toho pohledu zešíleli.
  Ta bitva trvala tři dny a tři noci... ve vzduchu visel černý dým, lidé měli úplně černé tváře. Všichni chraptěli, protože v tom rachotu bylo slyšet jen toho, kdo křičel. Na spánek neměl nikdo pomyšlení, ale když přece jen někdo urval chvilku, bylo to většinou ve dne za hřmotu bitvy, kdy se země chvěla jako při zemětřesení. Klid v noci byl strašidelný, nervy napjaté a spánek vylekaný tichem. Ve dne jsme byli klidnější, v té vřavě, na kterou jsme si už zvykli.

Když padl velitel baterie, velení převzal Michail Vasiljev, velitel sousedního děla: ?Mládenci, tady není hřích umřít. I chytřejší, než jsme my, umírají. Palte na Němce kartáči!? Když jim došla protipěchotní munice, stříleli na samopalníky přímou palbou průraznými. Byl to strašlivý pohled.

Velitel brigády Čevolov čelil nepřátelské přesile, aby kryl křídlo sousedovi. Nadřízení mu povolili taktický ústup. Čevolovovi bylo jasné, co jeho ústup způsobí. Řekl: ?Neustoupíme, zůstaneme a padneme tady.? Dovolili mu to.

Pilot šturmoviku (Il-2) Jurjev se vrátil z letu zalitý krví: ?Dovolte podat hlášení.? Když ho odříkal, upadl do bezvědomí. Později řekl: ?Je to vzrušení jako na lovu, připadám si jako jestřáb, ne jako člověk. O lidskosti nepřemýšlíme, nic takového. Čistíme cestu. Když je silnice volná a všechno je v plamenech, je to dobré.?

Podzim 1943, osvobozování Ukrajiny: staří muži běží vstříc vojákům a tiše pláčou, neschopni pronést slovo. Stařenky říkají s tichým údivem: ?Myslely jsme, že až uvidíme naši armádu, budeme se smát a zpívat, ale máme v srdci tolik smutku, že nám tečou slzy.? Každý voják i generál Rudé armády, který viděl Ukrajinu v krvi a ohni a slyšel příběh o tom, co se tady dva roky dělo, ví, že v naší zemi teď žijí dvě svatá slova. Jedno z nich je láska. Druhé pomsta.

Březen 1944, útok k osvobození Oděssy, vysilující postup bezedným blátem. Benzín, který by vydržel na stovky kilometrů, se spálí na pár stovkách metrů. Mobilní skupiny odřezávají ustupující Němce brodící se bahnem. Celá step je naplněna vytím vozidel a traktorů, které se sápou z bláta. Silnice jsou široké stovky metrů. Pěšáci pochodují v mokrých pláštích těžkých jak olovo. Na boty se lepí několikakilogramové kusy bláta. Někdy lidé ujdou za hodinu jen pár set metrů. Desítky kilometrů daleko není jediný kousek suché země. ?To je v pořádku,? říkají minometníci, každý z nich obtížený šesti minami. ?Pro Němce je to ještě těžší. Tohle je pro ně smrt.?

O několik týdnů později: slunce konečně hřeje, za nákladními vozy poletují obláčky prachu. Snědý kapitán s požitkem vdechuje prach zvířený nákladními vozy: ?Jen si představte, jak bylo bláto strašné, když nám teď prach ? metla války ? připadá hezčí než všechny jarní kvítky. Nám dnes prach voní.?

Během postupu Ukrajinou se Grossman dozvídal, kolik lidí, které znal, už nežije. Potkal však také jednoho, kterého měl za mrtvého. V září 1941 se setkal s majorem Babadžaňanem, jehož pluk bojoval beznadějnou bitvu proti německé přesile na malém předmostí řeky Kleveň. Když se Grossman později ptal na osud 395. pluku, řekli mu, že pluk splnil úkol se ctí. Jeho velitel byl mezi těmi, kdo padli. Pro Grossmana se Babadžaňan stal symbolem vojáka, čelícího jedné z tisíců katastrof, které tehdy na Rudou armádu dopadly. Učinil ho hrdinou svého slavného románu Lid je nesmrtelný. Udělal však jednu velmi neobvyklou věc: proti běžnému zvyku ponechal v románu své postavě původní jméno. Když se po dvou letech v ukrajinské Vinnici posadil na kus řeči s drobným, dobrosrdečným plukovníkem, vzpomínali na místa starých bitev, a Grossman si náhle uvědomil, že má před sebou velitele, kterého nechal ve svém románu zahynout. ?Ano, byl jsem tam,? přitakal Babadžaňan, ?jenomže vy jste mě zabil.? ?Zabil jsem vás,? odpověděl Grossman, ?ale taky vás zase můžu vzkřísit.? Babadžaňan, jenž přežil vlastní literární smrt, se dočkal konce války. V roce 1956 velel tankům, které rozdrtily protikomunistické povstání v Budapešti.

Červen 1944, běloruská ofenzíva. Grossman hledal 120. gardovou střeleckou divizi, kterou znal ze Stalingradu jako 308. střeleckou. Uprostřed oblaků prachu, řevu motorů a rachotu tankových pásů valících se na západ neměl šanci se doptat, ale poradili mu: ?Hledejte velblouda Kuzněčika!? Exotické zvíře z Kazachstánu bylo maskotem divize. Grossman považoval radu za hloupý vtip, ale brzo Kuzněčika uviděl, zapřaženého do vozu. Vypelichaný velbloud se s opovržlivě ohrnutým pyskem otočil k zástupu pochodujících německých zajatců; možná ho zaujala nezvyklá barva uniforem. Vozka křičí na eskortu: ?Dejte sem ty Němce! Kuzněčik je sežere jedna dvě!? Velbloud je zkušený frontový mazák; při bombardování se schovává v trychtýřích po granátech. Hrdě nese tři stužky "Za zranění" a medaili "Za obranu Stalingradu". Velitel dělostřeleckého pluku slíbil vozkovi vyznamenání, když s velbloudem dorazí až do Berlína. Se svou stalingradskou divizí tam oba došli. Vozka dovedl Kuzněčika do středu města, aby plivl na Reichstag.

Na konci července 1944, během rozsáhlých úderů do hloubky Polska, osvobodila Rudá armáda vyhlazovací tábory Majdanek a Treblinka. Druhý z nich byl už rok opuštěný. Němci ho zavřeli po povstání 2. srpna 1944, kdy vězňové tábor zapálili, pobili část esesmanů a uprchli do lesů. Grossman sepisoval rozhovory s vesničany a se čtyřiceti vězni, kterým se v lese podařilo přežít do příchodu Rudé armády. Jeho článek "Peklo jménem Treblinka" byl citován jako svědecký materiál před Mezinárodním vojenským tribunálem nad německými válečnými zločinci v Norimberku. Po návratu do Moskvy v srpnu 1944 se Grossman z prožitého vypětí nervově zhroutil. Na frontu se vrátil až v lednu 1945, před začátkem viselsko-oderské ofenzívy.

14. ledna 1945, začátek útoku 1. běloruského frontu přes řeku Pilicu. Plukovník Gusakovskij, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, nečekal na materiál pro stavbu mostů. Nařídil tankistům, aby svými děly rozstříleli led a přejeli řeku pod vodou. Pro tankisty to byl děsivý zážitek.

Únor 1945, boj o německé pevnostní město Poznaň. "Akademik" Čujkov ? autor hesla o "stalingradské akademii pouličního boje" ? se dostal v Poznani do stejné situace jako ve Stalingradu, jenomže s obráceným znaménkem. Útočí na Němce obrovskými mechanizovanými silami a málo početnou pěchotou. A početnější německá pěchota zarputile bojuje svůj beznadějný boj. Čujkov křičí do telefonu: ?Jestli se pokusí prorazit na západ, pusťte je na otevřené prostranství a pak je rozdrťte jak štěnice, k čertu s nimi!? Grossmanovi: ?Nejpodivnější na tom je, že s celou naší skvělou rozvědkou jsme přehlédli jednu maličkost ? že Poznaň je prvotřídní pevnost. Mysleli jsme, že je to jen město, chtěli jsme ho dobýt za pochodu a teď tady trčíme.? Po devíti dnech těžkého bombardování, když už byla fronta 200 kilometrů daleko, nařídil Čujkov pálit do zdí přímou palbou děl ráže 203 milimetrů. Pak čistili dům od domu granáty a plamenomety. Grossman na konec bojů v Poznani nečekal; vyrazil za 8. gardovou armádou, bývalou dvaašedesátou. Zjistil, že hrdinové od Stalingradu se po vstupu na německé území změnili k horšímu: ve frontovém pásmu probíhalo masové rabování a znásilňování.

Když plukovník Mamajev vstoupil do německého domu, čtyřleté děti mlčky vstaly a zvedly ruce.

Dorazili jsme k Odře. Bylo podivné, že tahle vozová cesta, ty nízké kopce, malé domky mezi poli ? to všechno tolikrát viděné ? je méně než 80 kilometrů od Berlína. V to jarní ráno u Odry jsem si náhle vzpomněl, jak v ledové vánici roku 1942, uprostřed noci rudé od hořící vesnice, jeden vozka vykřikl ? ?Hej, chlapci, kudy na Berlín?? Jestlipak ještě žije vtipálek? A jsou živi ti, kteří se jeho otázce před lety tak smáli? Chtělo se mi zakřičet na všechny naše vojáky, kteří spí věčným spánkem na polích našich bitev: ?Soudruzi, slyšíte nás? Dokázali jsme to!?
  (Člověk, který prožil několik desetiletí v komunismu, si poslední dvě věty musí přečíst dvakrát, než mu dojde jejich skutečný smysl, protože Grossman, vzpomínající na své padlé spolubojovníky, je oslovuje výrazem, jehož prapůvodní význam už nikdo nezná. Soudruzi jsou pro něj prostě ti, se kterými sdílel společný osud...)

Druhý den jsme potkali několikakilometrovou kolonu sovětských dětí. U silnice mlčky stáli vojáci, hledící do dětských tváří ? otcové, kteří hledali své děti odvlečené do Německa. Plukovník tam prostál několik hodin, s přísnou, zachmuřenou tváří. Když se setmělo, vrátil se ke svému vozu. Syna nenašel.
  Němečtí civilisté popírají jakoukoliv vinu na zkáze a utrpení, které Německo způsobilo Sovětskému svazu.
  Vojáci Rudé armády se po vstupu na německé území stále častěji zlostně ptají ? ?Vždyť je to taková bohatá země, všechno mají, tak proč přišli k nám? Co chtěli???

Příhoda ruského vozky: ?Včera byl v Berlíně hroznej zmatek. Pořád vybuchovaly granáty. Stojím u koní, a koukám, že se mi rozvázala onuce. Sehnu se, abych si ji zavázal, vtom granát! a jeden kůň se mi splašil. Tenhleten. Je mladej a bláznivej. Utíkal jsem za koněm, onuce vlála za mnou, kolem bouchaly granáty, kůň běžel a já za ním. Dvě hodiny jsem běžel, pořád po jedný ulici, konce neměla. Tak jsem si ten Berlín prohlíd. Utíkám a přemejšlím ? tak tohle je tedy Berlín. A koně jsem taky dohonil.?





Celý èlánek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS