Izrael

* Gamma č. 190 (Izraelská válka za nezávislost (I.))

Vydáno dne 17. 01. 2009 (5429 přečtení)

Izraelská válka za nezávislost (I.)

Z minulého čísla o Suezském průplavu:
Ničím nerušený provoz Suezského průplavu pak trval čtrnáct let. Britové po válce odešli z Egypta a ponechali si vojenské jednotky pouze v pásmu průplavu, který zůstával majetkem britské vlády. O tři roky později, v roce 1948, britský odchod z další kolonie ? Palestiny ? připravil jeviště pro sérii dramat, která neskončila do dnešních časů a téměř vždy se průplavu bezprostředně dotýkala. Součástí tohoto příběhu se proto od této chvíle stane také alespoň letmý nástin střetů probíhajících už šedesát let na Blízkém východě.



Rozložení obyvatelstva Vlastnictví půdy Plán OSN


Historické kořeny a novověká předehra
Motto:
Dějiny jsou schválený mýtus. Napoleon Bonaparte
Minulost není mrtvá; dokonce to ani není minulost. William Faulkner
Žádní dva historici se nikdy neshodnou na tom, co se vlastně stalo, a nejzatracenější věc na tom je, že oba jsou přesvědčeni, že říkají pravdu. Harry Truman

Středobodem, příčinou, terčem i aktérem všech konfliktů, které se za posledních šedesát let odehrály na Středním východě a většinou tedy i kolem suezského průplavu, byl vždy stát Izrael a jeho židovské obyvatelstvo. Než se podíváme, jak tato střetnutí probíhala a jaké měla důsledky pro Suezský průplav, je třeba alespoň stručně nastínit prapůvod celé té zapeklité arabsko-izraelské situace. Pro úplnost, a aby čtenář věděl, odkud vítr vane (ostatně to jistě brzo pozná sám), budiž na začátku řečeno, že autor těchto řádek 1) není sám Žid (aspoň pokud je mu známo) a 2) Židům přesto během jejich bojů o přežití vždycky držel palce: nejen v souladu se západní tradicí "fandit tomu menšímu", ale hlavně proto, že Izrael byl vždy na celém Středním východě jedinou skutečnou demokracií a zemí prosazující západní ideály svobody, rovnosti, kritického myšlení a prosperity. Vypravěč tohoto příběhu se proto bude snažit, aby sympatie, které chová k jedné straně historického sporu, mu nezabránily v pokud možno objektivním vylíčení nejdůležitějších peripetií středovýchodního dramatu - díky jehož nejčerstvějšímu vývoji je následující vyprávění aktuálnější, než autor ještě před měsícem zamýšlel...


První osídlení v oblasti Středního východu se datuje do doby před 600 tisíci lety. Pravěké kmeny prošly obvyklými fázemi vývoje: mladší doba kamenná (10 000 - 5 000 př.n.l., vznik prvních zemědělských společenství); doba železná (5 000 - 3 000 př.n.l., nedaleko Jericha a u Mrtvého moře nalezeny první měděné a kamenné nástroje) a doba bronzová (3 000 - 2 000 př.n.l.).


Kolem roku 1800 př.n.l. se objevili první Židé, potomci beduínů, když se z okolí asyrského města Uru odstěhovali na západ do Kanaanu (biblické označení území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem). V té době stále ještě žili jako nomádi (kočovní zemědělci), stěhující se za úrodnými pastvinami. Když po čase Kanaan postihla sucha, Židé odešli do Egypta; tam však po pádu dynastie Hyksósů upadli do postavení otroků a až pod vedením Mojžíše si kolem roku 1280 př.n.l. vymohli svobodný odchod z Egypta (exodus). Kolem roku 1250 př.n.l. museli v Kanaanu čelit invazi mořských národů a útokům Filištínů. V letech 1020-1004 př.n.l. se Saul stal prvním židovským králem a v roce 1000 př.n.l. za vlády krále Davida Židé dobyli Jeruzalém. Během vlády krále Šalamouna (965-928 př.n.l.) byl vybudován jeruzalémský Šalamounův chrám; po Šalamounově smrti došlo k rozdělení království Izraelitů na Izrael a Judeu. Z nostalgické vzpomínky na velkou říši za králů Davida a Šalamouna se vyvinulo náboženské očekávání příchodu Mesiáše (vysvoboditele) a osvobození Sionu (Jeruzaléma).


Izrael dobyli roku 722 př.n.l. Asyřané; království Judea roku 586 př.n.l. podlehlo útoku Babylóňanů pod velením krále Nabuchodonozora, chrám byl zbořen a židovské obyvatelstvo odvlečeno do babylónského otroctví. O 47 let později dobyli Babylón Peršané a dovolili Židům vrátit se do Judeje a postavit nový chrám. Roku 333 př.n.l. Alexandr Veliký dobyl Persii a Palestinu, čímž přivedl Palestinu pod řeckou vládu. Po jeho smrti roku 323 se po další dvě staletí v Palestině střídala vláda egypské dynastie Ptolemaiovců a syrských Seleucidů. Proti nim povstali roku 165 př.n.l. židovští Makabejci a založili opět nezávislý stát, jenž byl po dalších sto letech (61 př.n.l.) podroben Římany a začleněn do římské říše. Roku 66 n.l. se Židé postavili Římanům ve "Velkém povstání", které však bylo krvavě potlačeno. V létě roku 70 n.l. šedesát tisíc vojáků císaře Tita dobylo Jeruzalém; během války zahynul milión Židů. Římané zbořili druhý židovský chrám v Jeruzalémě a po porážce dalšího povstání v roce 135 vyhnali z Palestiny zbylé Židy, kteří se rozprchli po celém tehdejším světě do vyhnanství neboli diaspory.


V letech 330-638 byla Palestina součástí byzantské říše (která byla v podstatě pokračováním římské říše v její východní polovině, poté, co říše západořímská roku 476 podlehla útokům barbarů ze střední Evropy). Roku 638 dobyl Jeruzalém kalíf Omar ibn al-Khattaab. Pod syrskými kalífy byly v Jeruzalémě ve své současné podobě vybudovány Skalní dóm (685-705) a mešita Al-Aksá (705-715). Palestina pak spadala střídavě pod vládu baghdádských kalífů (750-1099) a egyptské dynastie Fatimovců.


Roku 1099 se v Palestině vylodili křesťanští křižáci, dobyli ji a založili na jejím území "Latinské království jeruzalémské", které přetrvalo téměř sto let. (Na křesťany ovládnutém území byl po dobytí Jeruzaléma založen řád rytířů svatého Johana, který později přesídlil na Kypr, Rhodos a nakonec na Maltu, kde roku 1565 odrazil tureckou invazi; v pozdějších dobách byli členové řádu známi jako maltézští rytíři, kteří dodnes působí ve zdravotnických službách.)


Roku 1187 kurdistánský vojevůdce Salah al-Din al-Ajoubi porazil křižáky v bitvě u Hittinu, dobyl Jeruzalém a s výjimkou několika opevněných enkláv zahnal křižáky zpět do Evropy. Palestina byla od té doby spravována z Káhiry, i poté, co roku 1260 dynastii Ajoubů vystřídali Mameluci, kteří porazili Mongoly v bitvě u An-Nasiry a roku 1291 dobyli poslední křižácké výspy v osadách Akka a Kisaríja. Roku 1516 byla Palestina na další čtyři staletí připojena k osmanské říši, které vládl sultán z Instanbulu.


Židé, žijící od roku 70 n.l. v diaspoře (tj. rozehnáni z Palestiny po celém světě), nepřestali nikdy snít o návratu do starověké domoviny. V roce 1878 byla v Palestině pod maskou zemědělské komunity založena první židovská osada - Petach Tikva. Rokem 1882 začala první vlna ilegálních židovských imigrantů, prchajících z východní Evropy před pogromy a diskriminací. Do roku 1903 jich do Palestiny dorazilo 25 000. Osidlování Palestiny od začátku sponzorovali bohatí Židé, na prvním místě mezi nimi legendární bankéř baron Rothschild - právě ten, který (jak jsme viděli v Gammě187) půjčil vládě Jejího Veličenstva královny Viktorie na koupi Suezského průplavu.


Nejvýznamnější postavou sionistického hnutí v 19. století byl rakousko-uherský novinář Theodor Herzl, jenž ve své knize "Der Judenstaat" propagoval myšlenku založení židovského státu. Jeho vize byla formálně potvrzena roku 1897, když účastníci "Prvního sionistického kongresu" vydali "Basilejský program", požadující uznání domova pro židovský národ v Palestině, a založili za tím účelem "Světovou židovskou organizaci", následovanou o čtyři roky později "Židovským národním fondem", který v Palestině financoval nákupy půdy pro přistěhovalce. Během let 1904-1914 dorazila do Palestiny druhá vlna přistěhovalců, čítající 40 000 lidí. Na začátku první světové války tvořili Židé 6% obyvatelstva Palestiny.


V červnu 1916 král Šaríf Husejn vyhlásil nezávislost Palestiny na otomanské říši, tj. na istanbulském sultánovi. O rok později britský ministr zahraničí v tzv. Balfourově deklaraci vyjádřil podporu založení židovského státu v Palestině. V září 1918 britské jednotky pod velením generála Allenbyho Palestinu obsadily.


V lednu 1919 Palestinská (=arabská) národní konference v Jeruzalémě odmítla Balfourovu deklaraci. Během dalších čtyř let dorazila do Palestiny třetí vlna židovských přistěhovalců (35 000). V roce 1923 představovali Židé 12% obyvatelstva Palestiny a vlastnili 3% půdy, kterou získávali výkupem od arabských zemědělců a kultivací neobsazených pouštních oblastí. V roce 1920 propukly první arabské protesty, během nichž bylo pět Židů zabito a 200 zraněno; podobné nepokoje se během dalších let stávaly stále častějšími. V odpověď na arabské útoky Židé v roce 1920 založili obrannou vojenskou organizaci Hagana.


V letech 1924-1928 dorazila čtvrtá vlna imigrantů (67 000), po jejímž usazení tvořili Židé 16% obyvatelstva Palestiny. Během následujících deseti let do roku 1939 pak následovala pátá vlna v počtu čtvrt miliónu lidí. V roce 1931 sionističtí extrémisté založili partyzánskou organizaci Irgun, která bojovala za odchod Britů z Palestiny, zejména v posledních letech před založením státu Izrael spáchala proti Britům řadu atentátů a v některých obdobích se dokonce dostávala do ozbrojených konfliktů s taktéž židovskou, ale umírněnější Haganou.


V roce 1936 se konference (arabských) Palestinských národních výborů přihlásila k zásadě amerických kolonistů bojujících v 18. století za nezávislost na Velké Británii - "no taxation without representation" - "kdo není zastoupen v parlamentu, nemusí platit daně". Začalo arabské protibritské povstání. Do Palestiny dorazila komise lorda Peela, která následujícího roku doporučila rozdělit Palestinu na židovskou a arabskou část, zatímco Jeruzalém měl zůstat neutrálním územím pod britským protektorátem. Tento "Peelův plán" se stal východiskem pozdějších plánů územního uspořádání Palestiny. Arabští vůdcové plán okamžitě odmítli.


Během druhé světové války (1939-1945) bylo v Evropě nacisty povražděno šest miliónů Židů. V téže době se do Palestiny přistěhovalo dalších 60 000 Židů, z toho 20 000 ilegálně, nad rámec limitu stanoveného britskou vládou, která se obávala, že židovská imigrace způsobí další arabské nepokoje, a příchodu přistěhovalců všemožně bránila. (Události tohoto období jsou výmluvně zpodobněny např. ve starším americkém filmu Exodus.) Do konce války se podíl židovského obyvatelstva zvýšil na 31%.



Války na Středním východě I.

Izraelská válka za nezávislost (1.)

Od dubna do srpna 1947 jednal zvláštní výbor OSN o budoucnosti Palestiny. 8. září výbor zveřejnil své doporučení rozdělit Palestinu na židovskou a britskou část. Arabská liga plán odmítla, Židovská agentura jej přijala. 29. října 1947 britská vláda oznámila svůj úmysl do půl roku opustit Palestinu.


29. listopadu 1947 Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci o ustavení dvou oddělených států, arabského a židovského, na území bývalé Palestiny. Jeden z izraelských generálů, Moše Dajan, jenž se měl proslavit v nadcházejících válkách, po letech vzpomínal na osudový den, kdy se svými spolubojovníky sledoval hlasování Rady bezpečnosti v přímém rozhlasovém přenosu: ?...po dvě tisíciletí exilu z Izraelské země judaismus snášel perzekuci, španělskou inkvizici, pogromy i nacistické vraždění, aby teď dosáhl naplnění své staleté touhy ? návratu na svobodný Sion. Tančili jsme a naše srdce byla plná vděčnosti všem národům, které hlasovaly pro rezoluci. Na rádiových vlnách jsme ze vzdálenosti tisíců kilometrů poslouchali to magické slovo "yes". Tančili jsme ? ale věděli, že před námi leží bitevní pole.?


Boje nezačaly hned; přepadení a šarvátky ano. Od okamžiku schválení rezoluce Arabové napadali Židy při všech příležitostech, a ti se urputně bránili zbraněmi, které zatím dokázali propašovat britskou blokádou. Jen za prvních šest týdnů této občanské války padlo 769 Židů, 1069 Arabů a 123 Britů.


V únoru Arabové obklíčili odlehlou židovskou osadu Nevatim v Negevské poušti, v nejjižnější části Izraele. Tehdy došlo k první letecké akci arabsko-izraelských válek. Mladý pilot si v Tel Avivu od soukromé firmy půjčil jednomotorový Piper-Cub, doletěl s ním do osady Beit Ešel na okraji pouště, kde jeho spolubojovníci vysadili z letadla dveře, přivázali střelce ke křeslu vedle pilota a k němu amatérsky namontovali kulomet, aby nezasáhl vrtuli ani kola. Improvizovaný bitevní letoun odstartoval z polní cesty, doletěl nad Nevatim a během několika průletů dávkami z kulometů zcela rozprášil vyděšené beduíny, kteří nikdy nezažili ostřelování ze vzduchu. Druhého dne si Arabové stěžovali britským úřadům, že na ně sionisté zaútočili ukořistěným letadlem Rudé armády (polovina trupu civilního letadla byla natřena červeně). Odměření Britové mávli rukou nad nepravděpodobnou báchorkou, spadající na vrub ?bohaté orientální fantazie?.


V únoru Arabové přeťali silnici vedoucí od středomořského pobřeží do Jeruzaléma a odřízli tak město od zbytku území kontrolovaného židovskými ozbrojenými skupinami Hagana a Irgun. Připravovaný pokus o prolomení blokády závisel na opatření zbraní pro vyprošťovací jednotky; plánovaná dodávka z Haify však nedorazila v důsledku zákazu vycházení nařízenému dosud trvající britskou správou. Záchrana přišla na poslední chvíli. Tou dobou Britové opustili nedaleké letiště Beit Darass. Židé letiště uvedli do provozního stavu na jednu noc - z 1. na 2. dubna 1948. V noci na letišti přistála nákladní verze čtyřmotorového letadla DC-4, které přivezlo z Československa 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. (Československý komunistický režim hleděl příznivě na židovskou snahu o založení vlastního státu a pokračoval proto v dodávkách zbraní započatých ještě za předúnorového režimu. V Československu se školili izraelští piloti a do Izraele byly dodávány nejen pěchotní zbraně, ale například i rekonstruované trofejní stíhačky Messerschmitt. Židovští státníci i historici dodnes tvrdí, že bez československých zbraní by Izrael těžko přežil první nápor arabského útoku. Později byla československá spolupráce s Izraelem ukončena na příkaz Stalina, který zpočátku považoval relativně levicový židovský stát za svého přirozeného spojence, ale nakonec se rozhodl učinit svými pěšáky v globální geopolitické hře proti USA okolní arabské režimy - což byla kalkulace, která o třicet let později skončila naprostým krachem a vytěsněním sovětské diplomacie ze Středního východu.) Dráha ztemnělého letiště byla těsně před přistáním na několik minut osvětlena záblesky elektrických světel; letadlo přistálo, vyložilo zbraně, natankovalo a odletělo. Když ráno přijela na kontrolu britská hlídka, nenašla žádné stopy. O den později přistála v Tel Avivu jugoslávská nákladní loď; pod nákladem rajčat a cibule vezla 500 pušek, 200 kulometů a pět miliónů nábojů. Opět vše rychle zmizelo ve vnitrozemí.


Operace Nachšon - prolomení blokády Jeruzaléma - začala 6. dubna 1948. Ještě téhož dne dorazil do ostřelovaného města první konvoj po dvou týdnech. O týden později Arabové zahájili protiútok, aby dobyli zpět vesnici Kastel, ovládající východní konec silnice. Po několika dnech byla slabá židovská posádka přemožena; její velitel Šimon Alfasi nařídil - ?Všichni prostí vojáci ustoupí - všichni velitelé budou krýt jejich ústup.? Arabové vesnici dobyli a Alfasi padl v ústupovém boji. V závěrečné fázi však byl zabit arabský velitel al-Husajní; jeho podřízení se nedokázali dohodnout o dalším postupu a ustoupili na sever. Zbylí Alfasiho muži obsadili Kastel bez boje.


Téhož dne jednotky židovské partyzánské organizace Irgun dobyly Dár-el-Jásín na kopci mezi Kastelem a Jeruzalémem - poslední arabskou vesnici západně od Jeruzaléma, odkud obyvatelé ještě neutekli. Židovští ozbrojenci během útoku zmasakrovali 245 Arabů, mezi nimi mnoho žen a dětí, a přeživší zajatce odvlekli na vítěznou přehlídku do Jeruzaléma. Židovská agentura, velení izraelské vojenské organizace Hagana i prostí Židé okamžitě vyjádřili "nejhlubší nesouhlas a politování": ?Žádný z barbarských činů, jež Arabové spáchali v posledních měsících, nemůže omluvit tuto strašnou věc spáchanou Židy.?


Radost z proražení blokády Jeruzaléma byla zastíněna masakrem v Dár-el-Jásínu a následně 15. dubna přepadením židovského konvoje na jeruzalémské silnici, kde arabští útočníci zastavili pancéřované autobusy a povraždili 77 židovských lékařů, sester a pacientů. Spirála násilí a pomsty se začínala roztáčet. Téhož večera se v Tel Avivu konalo první představení Národní opery. Na pozadí znějící hudby se ozýval hlučný doprovod dělostřelby z bojiště mezi Tel Avivem a Jaffou.


Na jaře 1948 se Britové z Palestiny rychle stahovali. Když 18. dubna odešli z města Tiberia, Arabská osvobozenecká armáda obklíčila židovskou čtvrť. Hagana přešla do protiútoku, prolomila obklíčení, a arabští obyvatelé Tiberie se rozhodli odejít do Zajordánska (dnešní Jordánsko). Arabský velitel požádal zajordánského krále Abdulláha o posily. Panovník, který od začátku udržoval s Židy korektní vztahy - do té míry, do jaké to situace na Blízkém východě v různých obdobích umožňovala - stručně odpověděl, že posílá nákladní auta pro evakuaci civilistů.


Tři dny nato Britové informovali židovské a arabské představitele ve středomořském přístavu Haifa, že hodlají vyklidit i toto město. Okamžitě se rozpoutaly boje. Britský generál se vsadil se svým přítelem o láhev whisky, že do týdne ani jedna strana nezvítězí. Sázku prohrál; židovská Hagana během 48 hodin obsadila celé město. Arabský starosta, velitel milice a další hodnostáři uprchli do Libanonu na palubě francouzského parníku. Arabští civilisté, demoralizovaní dezercí svých vůdců, se dali na útěk. Přesvědčování ze strany židovské správy a armádních velitelů, aby zůstali a žili s nimi jako dřív, nemělo valného účinku. Jeruzalémský muftí a Vysoký arabský výbor v Damašku vyzývali Araby, aby opustili Palestinu a vrátili se spolu s arabskými armádami, chystajícími všeobecnou invazi. Vyskytly se i jednotlivé případy místních židovských činitelů, kteří povzbuzovali Araby k útěku nebo na ně vykonávali nátlak a zastrašovali je. Celkově se však židovské společenství stavělo k arabským civilistům vstřícně; ti přesto v očekávání brzkého návratu v patách vítězných arabských vojsk houfně odcházeli. Tak vznikl problém palestinských uprchlíků, který zůstává nevyřešen i po šedesáti letech.


10. května vyslala Židovská agentura Goldu Meirovou (která se v šedesátých letech stala ministerskou předsedkyní) do Ammánu, aby se pokusila s králem Zajordánska Abdulláhem dohodnout odvrácení války. Goldin arabsky mluvící řidič ji, převlečenou za arabskou ženu, provezl nepřátelským územím. Golda vyčetla králi, že porušil slib nezaútočit na Izrael. Král namítl, že v zemi plné rozvášněných palestinských uprchlíků není pánem svého osudu: ?Teď už jsem jedním z pěti,? (spolu s Egyptem, Sýrií, Libanonem a Írákem) ?a musím jít do války s nimi.?


?Proč tolik spěcháte s vyhlášením státu?? ptal se král. ?Nač ta netrpělivost?? Golda odpověděla, že národu, který čekal dva tisíce let, se těžko dá vyčítat netrpělivost. ?Copak nechápete, že jsme vašimi jedinými spojenci v této oblasti?? zeptala se. ?Ano, ale co mohu dělat? Nezávisí to na mě,? odpověděl Abdulláh. ?Vím, že je vaší povinností bojovat. Ale proč nepočkáte ještě pět let? Vzdejte se svobodného přistěhovalectví; převezmu celou zemi a dám vám zastoupení v parlamentu. Budu s vámi zacházet velice slušně a nebude žádná válka.? ?Myslíte, že jsme po léta tvrdě pracovali jen proto, abychom měli své zástupce v cizím parlamentu?? opáčila Golda. ?Jestli nám nemůžete nabídnout víc, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se budeme moci znovu setkat po válce, až bude existovat židovský stát.?

(pokračování)

Zdroje
Martin Gilbert: Izrael
Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech
http://www.mideastweb.org/briefhistory.htm
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/revolt.html
http://www.palestine-net.com/history/bhist.html
http://www.pasia.org
http://www.masada2000.org/historical.html




Ad hoc

Na reklamy pod webovým zpravodajstvím jsme si dávno zvykli. Přesto mě poněkud zaskočilo, když jsem včera na serveru novinky.cz pod článkem o pokračující izraelské operaci v Gaze a ostřelování jižního Izraele uviděl aktuální upoutávku:
Vyhrávejte s raketami od nás za výhodné ceny. Kvalita zaručena!
?Tedy, zbraně jsme prodávali odjakživa, ale tohle už je snad přece jen trochu přehnané,? pomyslel jsem si. Bližší pohled prozradil, že inzerované rakety jsou - tenisové... Inter arma silent musae - nikoli však šibeniční humor českých kreativců. Zasmál jsem se a odebral se na nytimes.com podívat se na obrazové zpravodajství; tam byly tanky i rakety pravé.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 24 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS