Zajímavosti

* Gamma č. 194 (Egypt (I.))

Vydáno dne 02. 01. 2010 (2661 přečtení)

První cesta do Egypta

Než budeme pokračovat dalším dílem středovýchodní historie, vložím pro dokreslení atmosféry regionu krátké vyprávění o dvou cestách do těchto končin, které jsem v nedávné minulosti absolvoval, doprovázeje svoji maminku jako bodyguard na jejích dobrodružných výpravách do exotických krajin. V obou případech jsme se s důvěrou svěřili do zkušené péče společnosti Exim-Tours, s jejímiž poznávací zájezdy jse učinili tu nejlepší zkušenost; není sice nad soukromé "baťůžkářské dobrodružství" v malé skupince, ale člověk, který má k dispozici omezené množství času i peněz, by za daný počet dnů a se stejným rozpočtem nikdy nestihl absolvovat tolik pamětihodností na tolika různých místech.

Hurghada
Hurghada


První cestu jsme podnikli do Egypta v březnu 2004, v osvědčeném schématu Exim-Tours ?jeden den u moře na aklimatizaci po půlnočním letu, šest dnů na cestách a tři dny na odpočinek po náročném programu?. Na letišti v Hurghadě nás uvítal ve čtyři hodiny ráno teplý pouštní vítr; a jelikož do otvírací hodiny hotelové recepce zbývaly po příjezdu do letoviska ještě dvě hodiny, rozhodli jsme se využít volného času k první atrakci právě zahájené výpravy: krátkým výletem do pouště. Ta nebyla daleko; začínala deset kroků od hotelu. Už pár set metrů od civilizace získá člověk působivý dojem z vyprahlé pustiny. V našem případě byl zážitek umocněn smečkou několika toulavých psů zvících bernardýna, kteří nás celou dobu bedlivě sledovali v sevřeném tvaru ze stometrové vzdálenosti, a moji maminku, která se bojí každého ratlíka, vyděsili málem k smrti. Marné bylo moje ujišťování, že z nás ti chlupáči mají větší strach než my z nich; chtěli si jen vyžebrat něco k snědku.


Třetí den nás čekal šestisetkilometrový přejezd autobusem po silnici podél západního břehu Rudého moře do Suezu a pak sto kilometrů pouštní silnicí do Káhiry. V Egyptě je pro Evropana exotické všechno, prostou jízdu autobusem nevyjímaje. Nehledě na početná skaliska, pobřežní poušť je většinou plochá a přehledná, provoz velmi řídký, a temperamentní řidiči autobusů toho využívají k lenivému předjíždění, kdy se předjížděný často v polovině manévru rozhodne, že nechce jet jako druhý, a svého soka, tou dobou už vítězícího v levém pruhu o koňskou délku, zase předstihne. Praktický význam to evidentně nemá žádný, protože z bezpečnostních důvodů jezdily tenkrát (patrně i dnes) autobusy v konvojích, symbolicky doprovázeny džípem s kulometem na trojnožce, jehož posádka dělá na fotografující turisty pobavené grimasy. Po několika stovkách kilometrů a celodenní jízdě beztak dojely všechny autobusy v minutových odstupech; řidiči si jenom zpestřovali mnohahodinovou cestu jednotvárným terénem. Pasažéři se rozhodně nenudili.


Hotel v centru Káhiry byl sice luxusní, ale jeho strategická poloha na jedné z hlavních tříd měla své nevýhody. V Káhiře provoz neustává po celou noc; jen trochu se zmírní v době mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. Troubit ale řidiči nepřestávají nikdy; oč méně se používají blinkry, o to častěji se na jakýkoliv manévr předem upozorňuje zahoukáním. Výsledkem je zatroubení klaksonu nejméně každých deset sekund; a přestože byl pokoj opatřen oknem s dvojitými skly, před nimiž visela sametová záclona doplněná o těžkou koženou oponu, noc nebyla příliš klidná. Vzpomněl jsem si na pořekadlo, jímž s oblibou povzbuzuju ospalé členy svých jachetních posádek, s reptáním nastupujících na noční hlídku: ?Nejste tady na dovolené, spát můžete doma!? Cestování po Egyptě bylo náročné od samého začátku.


Evropského návštěvníka v muslimském Egyptě překvapí množství pravoslavných památek a kostelů sloužících koptským křesťanům; hlavní atrakcí jsou však samozřejmě pyramidy. Turista navnaděný reklamními plakáty se připravuje na cestu pouští, na jejímž konci se vynoří majestátní siluety. Namísto toho, jeda autobusem po káhirské periferii, v úžasu náhle zahlédne špičku pyramidy vyčuhující zpoza místního paneláku. Od časů faraónů se Káhira hodně rozrostla; její okraj se dnes doplazil do vzdálenosti pár set metrů od pyramidového pole. Znalci předpovídají, že za deset či dvacet let se pyramidy ocitnou uprostřed města. Není to jediná dramatická změna, kterou pyramidy za svou historii zažily: v pozdním starověku, po zhroucení starého Egypta, je zavál písek, a když na konci osmnáctého století dorazili do oblasti evropští učenci, bez velkého zájmu si prohlíželi nikterak impozantní hromady kamení trčící pár metrů nad úroveň písečných dun. Zvědavost však jako obvykle zvítězila; nechali tedy najmout party nádeníků, kteří se pustili do odklízení písku. Až po několika měsících zjistili, co se pod dunami skrývalo. Když člověk stojí pod tou kamennou horou, naplňuje ho úžasem nejen představa její stavby, ale také obraz písečného moře, které pak celou scénu zasypalo - a nakonec neméně herkulovské úsilí o opětovné odkrytí těchto svědků pradávných dob. Na egyptském starověku je ohromující téměř všechno.


Psát o pyramidách nemá valného smyslu; slova zde mnoho nevyjádří. Řeknu jen, že kromě monumentálních pocitů, které pyramidy budí, mě osobně na nich zaujala také finanční stránka věci. Jak kdysi kdosi řekl, pyramidy představují nejvýnosnější investici v dějinách lidstva. Při nulových udržovacích nákladech (představte si stavbu, která nepotřebuje střechu, nemůže ji smést voda, neroztrhá ji mráz ani neodnese vítr) vynášejí pyramidy královské dividendy ještě po třech tisíciletích. Fronta turistů u vstupu do Velké pyramidy (i u těch dalších) se nezastaví po celý den. Deset dolarů každých pět sekund. Bratru šedesát tisíc dolarů za den. Mám sto chutí postavit nějakou menší pyramidu u našich na zahrádce; jsem ze skromných poměrů, stačilo by mi třeba sto dolarů denně. Jenom jak tam nalákat dostatek turistů; ty tři tisíce let už těžko dohoním...


Felláhové, které faraón nechal nahnat na otrockou práci při stavbě své hrobky, měli asi jiný názor na návratnost této stavby. Samotná Cheopsova pyramida odčerpala z primitivní staroegyptské ekonomiky tolik sil, že stát málem zbankrotoval a faraon stěží potlačil povstání zbídačelého obyvatelstva dohnaného k zoufalému odporu.
  Viděl jsem památky starého Řecka, které jsou samy o sobě impozantní tisícovkami tun opracovaného kamene. Jenže v Egyptě jsou toho kamení ne tisíce, ale milióny tun. Civilizace, která se po tři milénia nevěnovala ničemu jinému než budování kamenných monumentů; nad výsledky lopotění těch lidí zůstává rozum stát v němém ohromení. Stejně fascinující je téměř nulový technický i sociální pokrok, kterého starověký Egypt během těch tisíciletí dosáhl, zatímco okolní svět pomalu, ale přece jen nezadržitelně postupoval kupředu. Není divu, že 30 let před začátkem křesťanského letopočtu egyptský stát snadno podlehl římské invazi, a o šest století později byl starověký národ definitivně pohlcen přívalem muslimských Arabů. Po původní kultuře nezbylo nic než stavby, kterými dávní obyvatelé zaplnili svoji zemi. Dnešní Egypťané mají ke svým předchůdcům stejně daleko jako Češi ke Keltům.


Káhira má samozřejmě řadu dalších pamětihodností; chrámy, mešity, moderní most přes majestátní Nil, barvitá orientální tržiště. Asi nejpodivnější částí Káhiry je Nekropolis, řecky Město mrtvých - bývalý městský hřbitov, takové káhirské Olšany; při rozměrech Káhiry pochopitelně příslušně větší. Během devatenáctého století se káhirští bezdomovci začali nejdřív po hrstkách, později hromadně, stěhovat do Nekropole a zabydlovat luxusní hrobky. Dnes je Nekropolis čtvrtí těch nejchudších, skrytou za vysokou zdí, kam se neodvažují ani policisté. Turisti jen zvědavě nakukují z autobusu přes zeď, za kterou se není radno vydávat.

(pokračování)

Cheopsova pyramida
Cheopsova pyramida


Cheopsova pyramida
Cheopsova pyramida


Cheopsova pyramida
Cheopsova pyramida


Káhira
Káhira


Káhira
Káhira





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS