Zajímavosti

* Gamma č. 196 (Na tenkém ledě)

Vydáno dne 27. 02. 2011 (2591 přečtení)

Na tenkém ledě, ve vědě i ve skutečnosti

Na začátku letošního roku jsme si konečně zase užili správnou středoevropskou zimu se solidními mrazy. Fenomén globálního oteplování to prý nevyvrací, protože podle zastánců teorie o člověkem způsobeném oteplení atmosféry se vyšší teplota projevuje kromě jiného zvýšeným odpařováním z moří, rychlejší tvorbou mraků a vyššími srážkami na některých územích. Například na Sibiři, kde působí nárazníkový efekt horských masivů na čínské hranici, je teď podstatně víc sněhu a v důsledku toho také nižší teplota než v minulých letech, což je situace, která určitým ne zcela jednoduchým způsobem vytváří chladnější počasí i v Evropě. Takový efekt ovšem nikdo předem nepředvídal; vědci přicházejí s ad-hoc vysvětlením až teď, ex-post, když jsou tyto jevy pozorovány. Odpůrci připomínají, že solidní teorie by měla podobné důsledky dopředu předvídat, nikoliv pro ně hledat dodatečné příčiny až po jejich zjištění.



Jedna strana tvrdí, že v celkovém součtu se Země globálně otepluje vlivem lidského působení, navzdory skutečnosti, že některá místa zažívají tužší zimy než jindy. Odpůrci jsou přesvědčeni, že (dočasné) oteplení je způsobeno sníženou tvorbou mraků (v planetárním měřítku), protože mraky odrážejí sluneční svit do kosmu, a pokud je jich méně, na povrch dopadá víc tepla. Na tvorbu mraků má kladný vliv kosmické záření (proud vysokoenergetických elementárních částic), jehož intenzita je závislá na sluneční aktivitě: čím silnější je sluneční vítr, tj. proud relativně nízkoenergetických částic vylétajících ze Slunce, tím méně kosmického záření dopadá na Zeměkouli (protože vnitřek sluneční soustavy je slunečním větrem cloněn od kosmického záření), tím méně mraků se tvoří, povrch je silněji zahříván slunečním svitem a Země jako celek se pomalu otepluje. Stoupenci této teorie varují, že Slunce, jehož aktivita trvale pulsuje v rámci přibližně jedenáctiletého cyklu (viz přiložený graf na Slunecni_cyklus.gif), se blíží do dlouhého období celkově nižší aktivity, které by mohlo trvat sto let i více a přineslo by tak další ?malou dobu ledovou?, podobnou té, kterou Evropa zažila ve střídavé intenzitě mezi 13. a 18. stoletím (viz Gammu182). Podle některých extrémních scénářů by údajně bylo nejlepší, kdybychom si zvýšenou produkcí skleníkových plynů raději předem "přitopili"; současná data však naznačují, že případné ochlazení způsobené sníženou sluneční aktivitou se bude pohybovat na úrovni jednotek procent ve srovnání s oteplením, které mají mít za následek skleníkové plyny. Jak je vidět, na "tenkém ledě" neúplných dat a neověřených teorií zatím našlapují příslušníci obou táborů.

Zdroje:
http://www.skepticalscience.com/What-would-happen-if-the-sun-fell-to-Maunder-Minimum-levels.html






Dnes však chci mluvit o jiném ledě - o tom skutečném, který nedávno opět přikryl rybníky a klidné říční úseky, a po roce si zase můžeme užívat přírodního bruslení nebo prostě exotického potěšení "chůze po vodě". Kdo to vyzkoušel, určitě mi dá za pravdu, že kroužení v davu kolem ohrazeného kluziště za doprovodu hlučné pop-music se nemůže vyrovnat osamělé jízdě po prázdné ledové ploše, kde je ticho rušeno jenom ostrým svistem bruslí a občasným temným zaduněním pulsujícího ledu. Odborníci ovšem varují před nebezpečím. Mají pravdu, že přírodní bruslení přináší svá rizika. Určitě však ne taková, aby to ospravedlnilo pobuřující tabulku "Zákaz vstupu na led", kterou už je občas možné zahlédnout. Postmoderní tendence státu a úřadů zregulovat každou oblast našeho života, postarat se o nesvéprávné občany a vyloučit pokud možno všechna rizika, tady činí další zneklidňující krok vpřed. Kdy nám zakáží jezdit po městských ulicích na kole? Není to o mnoho nebezpečnější než procházka po ledě. Jak dlouho se ještě budeme smět koupat v řekách a rybnících bez dozoru kvalifikovaného plavčíka? A to nemluvím o nás, kteří se občas vydáme dokonce i do vzduchu. Totalitní státy omezují svobody občanů rychle a rázně; ty demokratické tak někdy činí pomalu a nenápadně, ale také účinně. Měli bychom být ve střehu. Jak nebezpečné je tedy bruslení na přírodním ledě? Aniž bych si dělal nárok na úplnost, odbornou kvalifikaci nebo autoritativní úsudek, nabídnu pro ilustraci několik vlastních příhod, které jsem ve zdraví přečkal coby nadšený zastánce zimních radovánek.
   Můj nejpůsobivější bruslařský zážitek se odehrál na Boží hod vánoční roku 1996. Se skupinou příbuzných jsme se tenkrát ve dvacetistupňovém mrazu vydali na procházku po dlouhém jezeře jedné středočeské vodní plochy. Z šesti lidí jsem byl jediný, kdo byl vybaven bruslemi, a kroužil jsem kolem pomalu postupující skupinky na ledě silném 10-15 centimetrů. Když jsme ušli něco přes dva kilometry, zahlédl jsem vpředu na ledě temnější kulatou skvrnu o průměru asi dva metry. S úmyslem zjistit, zda v místě není led zeslabený, a ochránit tak své souputníky před případným nebezpečím, vyrazil jsem kupředu prozkoumat podezřelé místo. Prozíravý čtenář, jenž správně tuší, co bude následovat, může oprávněně podotknout, že by snad bývalo rozumnější se tmavému kruhu prostě vyhnout, když desítky metrů široká ledová plocha poskytovala dostatek prostoru. Člověk je ovšem tvor zvídavý, a ten, komu se podaří důsledky své zvědavosti přežít, může získat zajímavé zkušenosti k pobavení i poučení svému i svých bližních. Jakož se poštěstilo i mně. Jsem od přírody člověk opatrný; přibližoval jsem se tedy k podezřelému místu pomalu, pozorně naslouchaje, zda se neozve příslovečné varovné zapraskání tenkého ledu a připraven při sebemenším náznaku nebezpečí provést ostrou zatáčku zpět na pevný povrch. Výstraha nepřišla žádná; prostě to udělalo křuch a žbluňk. Nestihl jsem ani vykřiknout leknutím; během půl sekundy jsem byl po prsa ve vodě. Kdysi jsem někde četl, že v okamžiku smrtelného nebezpečí člověku proběhne před očima celý život. Buď jsem měl tenkrát vypnutý přehrávač nebo to nebezpečí nebylo tak velké; během oné půl sekundy mě napadlo jen přízemní - ?když už si dneska musím zaplavat, aspoň vyzkouším, jestli je to opravdu tak velký průšvih, probořit se do ledu.?
   Měl jsem samozřejmě výhodu, že jsem potíže očekával a byl připraven. Navíc jsem na bruslích k podezřelému místu klouzal pomalu, takže nehrozilo zapadnutí pod led. Ještě během pádu do vody jsem instinktivně rozpažil a zachytil se rukama o okolní led, takže od prsou nahoru jsem se ani nenamočil. Hned v prvním okamžiku jsem se ve vodě bez rozmýšlení obrátil o 180 stupňů, s úmyslem vydrápat se zpátky na pevný led, který jsem byl právě opustil; bylo jasné, že pokračování původním směrem slibovalo výsledky v nejlepším případě nejisté.
   Účinek této scénky na přítomné publikum byl pochopitelně elektrizující. Moje maminka, stojící opodál, podle svých slov ?měla pocit, že se jí to všechno jenom zdá, že je to nějaký příšerný sen,? když nevěřícně sledovala moje torzo mizící v zubatém ledovém otvoru. Hnána mateřským pudem, vrhla se mi na pomoc tak, jak byla, v silném zimním kožichu. Naštěstí pohotově zasáhl přítomný švagr, gymnaziální emeritní profesor fyziky: nejdřív strhl zpět maminku nedbající vlastního nebezpečí, a pak, pamětliv poučky o rozkládání tlaku, lehl si na břicho a natáhl ke mě ruku. Ač vděčen za jeho pomoc, rychle jsem dospěl k názoru, že jeden člověk ve vodě je lepší než dva, a že pro začátek se z té šlamastyky zkusím vyhrabat sám. První pokus nebyl příliš povzbuzující: jakmile jsem se opřel o led, jeho okraj se okamžitě prolomil, přičemž jsem si ke svému znechucení namočil i dosud suchá ramena a zacákal brýle. Nenechal jsem se odradit, veden přesvědčením, že opakovanými pokusy se nevyhnutelně musím postupně probourat až do míst, kde předtím led unesl celou moji váhu stojící na bruslích, a dál už se pode mnou neprolomí. Tak se také stalo, snad na druhý nebo třetí pokus. Tou dobou už jsem vypadal jak tuleň převalující se ve zpěněné vodě smíchané s ledovou tříští a menšími krami.
   Teď mě čekal nejobtížnější úkol: vydrápat se z vody na led. Nejdřív bylo třeba "rozplacatit se" těsně pod hladinou, aby mě svisle postavené tělo svou tíhou netáhlo dolů. Jsem zvyklý plavat s ploutvemi na nohou, a v porovnání s nimi jsem shledal brusle velmi nepraktickým plaveckým doplňkem, nehledě na plandající nohavice. Po několika sekundách usilovného kopání se mi nicméně podařilo dostat natažené nohy těsně pod hladinu, vzepřít se rukama o led a nasunout na něj hrudník. Pak už stačilo opakovaně se dlaněmi nadzvedávat a odrážet o ledovou plochu za pomoci poctivé práce nohou ve vodě, a tímto komickým píďalkovitým pohybem jsem se za stálého cákání zvolna nasunul na led (?snad se pode mnou ten neřád zase neprolomí, když už jsem na něj vylezl,? hrozil jsem se).
   Tím skončilo drama a začala komedie. Cesta zpátky do vsi (žádná bližší civilizace nebyla po ruce) se dala o něco zkrátit přes les, ale s bruslemi na nohou představovala i kroutící se plocha zamrzlého jezera bezkonkurenčně nejrychlejší trasu. Moji společníci se ujistili, že po přestálém dobrodružství jsem v pořádku na těle i na duchu (v mezích svých nevalných možností), popřáli mi hodně štěstí a pokračovali v původně naplánované procházce - protože pěšky mi stejně nikdo z nich nemohl stačit. Nabídky náhradního oblečení jsem odmítl; do tepla to měli ostatní pěšky mnohem dál než já na bruslích. Na základní škole jsem dostal z bruslení trojku; teď jsem měl před sebou zkoušku, ve které šlo o víc než o známku z tělocviku. Dva a půl kilometru po zamrzlém jezeře a pak kilometr do vsi, v promočeném oblečení a dvacetistupňovém mrazu. Z knížek o arktických konvojích do Murmanska jsem si pamatoval, že v mrznoucí vodě nastává v krátké době zástava srdce; tohle už mi sice nehrozilo, ale o zápal plic jsem taky nestál. Jedinou záchranou teď byla rychlost, a k té naštěstí dávaly brusle nejlepší předpoklady. Nabral jsem úsporné tempo, o kterém jsem usoudil, že ho dokážu udržet aspoň dvacet minut, a za chvíli už mi vítr svištěl kolem uší. ?To je konečně sport,? pochvaloval jsem si, ?takhle jsem se už dlouho nesvezl!? Napadlo mě, že jestli v TÉHLE rychlosti znova najedu na tenký led, bude to pěkný karambol; utěšoval jsem se, že při rychlé jízdě se sice můžu znova probořit, ale s rukama mávajícíma při mém neelegantním stylu jak větrný mlýn snad nezajedu pod led, čemuž by ostatně měla spolehlivě zabránit i větší kinetická energie horní části těla. Jak řekl admirál Farragut: ?Teď můžou jít torpéda k čertu; plnou parou vpřed!? Košili na těle jsem sice neusušil, ale vodu v ní nasáklou se mi aspoň podařilo tělesným teplem zahřát tak, že studila jen snesitelně. Zato kalhoty mi po několika minutách zmrzly jak roury od kamen, takže jsem si je musel aspoň zlomit v kolenou, abych mohl náležitě pracovat nohama. Naopak džínovina zmrzlá jak prkno dokonale chránila před ledovým větrem; teď už mi aspoň netáhlo na nohy. Po čtvrthodině jsem dorazil na okraj jezera, kde jsem měl v houští schované boty. Tady nastala potíž: oba uzly na tkaničkách bruslí, ještě před chvíli toliko mokré, se během jízdy proměnily v ledové koule. I kdybych se byl navzdory svému skrblictví odhodlal k poškození zimní výbavy, bez nože stejně nebylo možné se z bruslí dostat. Nevadí; na silnici bude zledovatělá vrstva sněhu, dojedu to na bruslích. Když jsem dobruslil až sem, zvládnu i ten zbytek. O chvíli později jsem poněkud vyvedl z míry souseda (?Veselé Vánoce, pane Novák!?), který nevěřícně hleděl na evidentně ne zcela příčetné individuum prohánějící se po návsi na bruslích s botama v rukách v oděvu nesoucím nezaměnitelné stopy nedávného pobytu ve vodě. Vážnější problém nastal, když jsem s kopce sjížděl ke křižovatce; řidič auta přijíždějícího po hlavní silnici správně pochopil, že nejsem schopen dát mu přednost, a moudře mě pustil.
   Doma bylo třeba zatopit, protože kamna během dlouhé procházky vyhasla. Jelikož nebylo připravené dříví na podpal, musel jsem se odebrat do dřevníku a stoje na bruslích, naštípat pár polínek. Při mé nevalné manuální zručnosti to byl docela akrobatický výkon, ale v porovnání s přestálými trampotami už celkem nevýznamná překážka. Pak stačilo rozdělat oheň, posadit se před kamna a počkat, až rozmrznou tkaničky na bruslích. Celá patálie nakonec neměla za následek ani nachlazení.


Druhá příhoda, spíš cílený experiment, se odehrála o několik let později na žernosecké pískovně v severních Čechách. Stál jsem tehdy na břehu, toužebně hleděl na bruslící skupinky na zamrzlém jezeře, a dumal, jakým způsobem proniknout v suchém stavu na pevnou plochu přes úzkou zónu evidentně tenkého ledu lemující břeh. ?Ti ostatní se tam taky dostali; přece musí existovat nějaká cesta...? Pak jsem zahlédl stopy ve sněhovém poprašku vedoucí od břehu na jezero: byly sice lidské, ale ČTYŘI! Mezi stopami bot byly i otisky rukou. Jak prosté - na kolena! Po čtyřech, rozložit váhu. Fungovalo to.
   Když jsem si dostatečně užil zimních radovánek, zamířil jsem zpátky ke břehu, a napadla mě kacířská myšlenka: pokud se probořím na tenkém ledě blízko břehu, nemůže se mi nic stát - a je to příležitost k nácviku nouzové situace. Na pozvolna se svažující pláži lehce dosáhnu na dno.
   Jak jsem se usmyslel, tak jsem učinil: vybral jsem si blízko břehu zřetelnou mezeru tenkého ledu, pomalu jsem se k ní blížil, a pár centimetrů za viditelným okrajem pevného ledu se ozvalo známé křuchnutí. Přestože jsem na proboření byl připraven, a vlastně jsem ho vyloženě chtěl způsobit, ani tak to vůbec nebyl příjemný pocit. Situace navíc byla jiná než při prvním ledovém incidentu: okolní led zřejmě nebyl pevně spojený s okolím, a přestože se dál neprolamoval, jeho okraj se ponořil pod vodu, když jsem ho zatížil při pokusu na něj vylézt, a na mokrém ledě to klouzalo natolik, že se mi nedařilo na něj vyšplhat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co dělám špatně: jelikož jsem v mělké vodě dosáhl na dno, snažil jsem se na led vyskočit z polohy ve stoje, ve snaze předejít zbytečnému namočení. Teprve když jsem se položil na vodu a dostal nohy do vodorovné polohy, osvědčený chvat zafungoval. Bylo poučné zjistit, že právě na mělčině může člověk podlehnout pokušení chovat se konvenčně, držet co největší část těla nad vodou a marným vyskakováním ve svislé poloze jen marnit síly.
   Třetí příhoda, po předchozích zážitcích už poněkud rutinní a tentokrát zcela banální, se udála na malém rybníku o několik let později; při pohybu nad mělčinou, v místech, kde se do rybníka vlévá potok, jsem vědomě zabruslil na tenký led, napůl úmyslně podstoupiv riziko proboření, ke kterému také vzápětí došlo. Na led, kterým mi ve velmi mělké vodě sahal sotva po pás, jsem se tentokrát dostal snadno. Zůstane-li těžší polovina těla nad vodou, trosečníkovi stačí na led v podstatě upadnout a odplazit se do bezpečí.
   Čtvrtá příhoda se málem odehrála před několika lety opět na žernosecké pískovně, kam jsme se vydali s kamarádem Michalem. Zabrousili jsme i k místu, kde slabý proud vytéká z jezera ven do Labe, a podle očekávání tam byl slábnoucí led, končící volnou vodou. Zajel jsem na okraj silného ledu, a uslyšev podezřelé zvuky, rychle jsem zařadil zpátečku. Michal se rozhodl, že mě překoná, a zajel o půl metru dál. To jsem mu ovšem nemohl odpustit, a trumfnul jsem ho o dalšího půl metru. Když se tahle ruská ruleta několikrát opakovala, došlo mi, co se děje; povídám - ?Miko, ty dobytku, ty jseš o patnáct kilo lehčí než já! To pak snadno děláš frajera na ledě, když ti to otestuju, co? Na takovouhle hru ti teda kašlu; to bych si zaplaval, než bych se dostal támhle na břeh...? Když jsem o našich zimních radovánkách vyprávěl (radši po telefonu) Michalovu staršímu bratrovi Zbyňkovi, autorovi Oranžových stránek a svému létajícímu parťákovi, povídá - ?Rozbiju vám držky voběma, debilové! Aspoň ty, starej kozle, bys měl mít špetku rozumu, když ho nemá ten mladej šašek!? Jak říká klasik - ?s věkem přichází moudrost... někdy však věk přichází sám.?


Jaký je tedy závěr, který jsem učinil z těchto svých neplánovaných i úmyslných experimentů? Odhadem, subjektivně a bez záruky například tento:
Zamrzlá vodní plocha je velmi nebezpečné místo, na které by se neměl vydávat nikdo, kdo není tělesně zdatný a duševně připraven na nenadálou situaci.
Některé zdroje uvádějí bezpečnou tloušťku ledu 25 centimetrů, a rodina na procházce s malými dětmi by tuto hodnotu určitě měla respektovat. Ač například příručka britských speciálních jednotek SAS uvádí, že led o síle pěti centimetrů unese dospělého muže s plnou výstrojí a výzbrojí, je třeba se mít na pozoru před místy s výrazně zeslabeným ledem, například v důsledku výronu teplého bahenního plynu - jako se to v první popsané příhodě stalo mě. Na ledě silném aspoň deset centimetrů dospělý sportovec nemusí mít obavy, bez ohledu na občasné zadunění mezi krami posunujícími se pod vahou přejíždějících bruslařů. Odolnost ledu je nejlepší vyzkoušet hned na začátku: můžete-li na zamrzlé ploše bez následků skákat, pak vás s jistotou udrží i silnější led na hlubší vodě; pokud ne, u břehu se propadnete jen po kolena.
Výše uvedené platí jen pro stojatou vodu - rybníky, jezera, slepá říční ramena, velmi pomalu tekoucí řeky. Probořit se na stojaté vodě je situace nepříjemná a nebezpečná, ale metodicky celkem jednoduše řešitelná. Naopak nechat se rychlým proudem zanést pod silný led znamená prakticky rozsudek smrti. Slyšel jsem o člověku, který se takhle propadl na velkém potoce a byl silným proudem odvlečen pod souvislý led: dokázal se údajně zorientovat natolik, že odhadl směr ke břehu, doplaval až na mělčinu, tam se vzepřel proti dnu a zády prolomil led. Je-li ta příhoda pravdivá, její aktér si zachránil život jen o vlas. Mám rád zimní dobrodružství, ale na led, pod kterým teče rychlý, hluboký potok, bych vstoupil, jen kdyby mě honilo celé Bratrstvo kočičí pracky.
Když už na ledě jste, mějte se na pozoru před místy, pod nimiž je byť pomalu proudící voda (přítoky, ústí jezer do řek, výpustě, odpadové roury); tam bude led nejslabší. Změna barvy ledu je vždycky důvodem k ostražitosti; proto není bezpečné pohybovat se v neznámém terénu na zasněženém ledě, který ukryje varovná znamení.
Dostanete-li se přes veškerou opatrnost (nebo naopak následkem odvážného experimentování a úmyslného riskování) do oné obávané situace, kdy se vám zdánlivě pevný led proboří pod nohama, nejdůležitější pravidlo zní: zachovat klid. Mějte na paměti, že zahubit vás může jen vaše panika. Pád do ledu na stojaté vodě je nehoda, kterou by dospělý, fyzicky zdatný a psychicky odolný člověk měl zvládnout.
S výjimkou případu, kdy se nacházíte několik kroků od břehu, nejjistější cesta k záchraně míří obvykle zpět, do směru, odkud jste přišli, protože tam je led, který vás ještě před chvílí unesl. Nenechte se vyděsit tím, že se pod vámi napoprvé propadne; po chvíli se nevyhnutelně prokoušete do míst, kde už vás opět unese.
Z vody na led se nedostanete za pomoci samotných rukou; pracovat musí celé tělo. Nesnažte se chránit před namočením ty části těla, které jsou ještě suché: kdo je ve vodě, musí se chovat jako plavec, i když mrzne. Nohy je bezpodmínečně třeba dostat k hladině; za tím účelem musí jít hlava na úroveň vody. Pak teprve se můžete pokusit vymrštit hrudník nad okraj ledu, a pomalým, rozvážným plazením získávat centimetr po centimetru. Kdo chce honem do bezpečí a vyděšeně sebou zmítá, nejspíš spadne zpátky do vody. Když už tam jste, užijte si to a nespěchejte; vyplatí se to... :-)
Jakmile se dostanete z vody, pak už samotný selský rozum stačí k rozhodnutí, že je třeba se rychle přemístit nejlépe do vyhřáté postele. Je-li civilizace daleko a není možnost převléknutí, mějte na paměti, že ani silný mráz není fatální; hlavní je být v trvalém pohybu a stálou námahou zahřát aspoň životně důležité vnitřní orgány. Jede-li pro vás někdo autem, utíkejte mu naproti; ještě důležitější než minuty, které tím ušetříte, je teplo, které přitom získáte. (Medici a lékaři mezi čtenáři mohou namítnout, že rychlým pohybem se přechlazená krev z končetin může dostat do srdce a způsobit infarkt, jak jsem kdesi četl; předpokládáme však, že se v té ledové vodě nebudete cachtat čtvrt hodiny. Pokud ano, ulehnutím do stabilizované polohy na led či sníh už to nezachráníte; v takové situaci je to buď anebo.)




Ad hoc

Letošní události v Tunisku a v Egyptě byly komentovány víc než dostatečně; co se však v našich médiích příliš neobjevovalo, byl typický humor revolučních mas užívajících si náhlé svobody, jak to u nás pamatujeme z roku 1989. Káhirská školačka, uvyklá memorování typickému pro tamní školy, přinesla na náměstí Tahrír transparent s nápisem: "Pane prezidente, neprotahujte to; už teď je to historie, a my se to všechno budeme muset učit nazpaměť!" Mají-li mladí Arabové takovýhle smysl pro humor, pak snad má egyptská demokracie šanci... Počkejme si.


Mezi méně humorné aspekty egyptských událostí z pohledu starého amerikanofila patří zmatek a nerozhodnost americké administrativy během svižného vývoje, který podobně jako v roce 1989 neustále předbíhal opožděné předpovědi washingtonských expertů. Barack Obama, jenž sám váhavě klopýtal za rychle se měnící situací, musel rozzlobeně dementovat komentáře kariérních diplomatů, kteří včas neodhadli změnu oficiálního postoje a v nostalgii po mizející stabilitě bývalé diktatury stále ještě vyslovovali podporu už odepsanému Mubarakovi. Američanům nelze vyčítat, že od začátku hodnotili egyptské události z pohledu vlastních mocenských zájmů; to v takové situaci právem činí každá země. Jejich problém byl v tom, že v nepředvídatelně se vyvíjejících podmínkách nebyli schopni včas vyhodnotit, JAKÝ výsledek v Káhiře je vlastně v zájmu USA - a celého Západu. Idealista může tvrdit, že našim zájmem je podporovat arabskou demokracii; příští měsíce však nejspíš potvrdí, že na vývoj v sedmdesátimiliónové zemi beztak nemá podstatný vliv nikdo jiný než sami Egypťané, takže naopak z pohledu cynického stoupence Real-Politik se nejlepší reakcí mohla zdát podpora konečného vítěze. Což byla ovšem od samého začátku ta nejtěžší hádanka. Typickým v této situaci byl jako obvykle postoj Evropské unie, která se svými bezzubými prohlášeními pokoušela nepohněvat si žádnou ze soupeřících stran; do budoucna nám to stěží bude přičteno k dobru. Nejzdrženlivěji se zachovali Izraelci, kterým, kromě samotných Egypťanů, v téhle ruletě jde o nejvíc: Husní Mubarak byl v celé oblasti jejich nejdůležitějším spojencem. Premiér Netanjahu všem vládním činitelům striktně zakázal situaci v Káhiře jakkoliv komentovat a velení egyptské armády, které v zemi prozatím převzalo moc, takovou diskrétnost zřejmě ocenilo: podle posledních prohlášení zůstane platnost všech smluv zachována - přinejmenším do voleb.
   Tuniská a egyptská krize byla zase jednou smutným vysvědčením pro americkou CIA, které teď její kritici znovu připomínají staré hříchy a nové neúspěchy. Tentokrát to ovšem hoši z Langley měli opravdu těžké; jak si povzdechl jeden zkušený zpravodajec, ?kdo mohl čekat, že zkorumpovaná policistka, která v tuniském zapadákově zabaví naštvanému zelináři bednu papriky, způsobí dva státní převraty v jediném měsíci...?





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS