Zajímavosti

* Gamma č. 197 (Střední Východ a jiné končiny (1.))

Vydáno dne 11. 08. 2012 (1892 přečtení)

Arabské jaro a také trocha historie

Honza: Héééj, žiješ ještě?
Minimálně 3/4 roku už ses neozval.
Události nabraly docela překotný vývoj, mám na mysli Libyi a já čekám, jak se k tomu vyjádříš Ty coby (relativně objektivní) amerikanofil, který jsi mě svým přístupem časem dost nakazil ;-).



Žiju, Honzo, a velmi intenzívně! Jsa už půldruhého roku šťastně ženat, mám ještě méně času, než jsem míval dřív, ale člověk by se měl vždycky snažit to všechno nějak sladit; zkusím to tedy občas i já.
Můj dnešní pohled určitě nebude objektivní ani politicky korektní. Což není nic originálního, protože politická nekorektnost už zase konečně začíná trochu přicházet do módy.
Začnu tím, na co se ptáš: nedávným vývojem v arabském světě a obecně v celém arabsko-muslimském pásu od Maroka po Afghánistán.
  Ať už se to liberálům, levičákům, pacifistům nebo prostě zdrženlivě uvažujícím lidem líbí nebo ne, jedním z klíčových bodů tohoto vývoje byla od začátku sporná a po několika letech už asi definitivně zatracená americká invaze do Iráku (skutečnost, že se jí účastnily i jednotky dalších západních zemí, nic nemění na tom, že tato operace bude jednou provždy spojena s jménem George W. Bushe). Jeho nástupce Barack Obama by dnes určitě byl radši, kdyby býval Bush od invaze upustil a Obama by teď měl v kase těch 3200 miliard dolarů, nebo kolik celá ta záležitost stála, a k tomu několik tisíc ztracených životů amerických a několik desítek, (spíš asi stovek) tisíc iráckých. Musel však převzít strategickou situaci takovou, jaká byla, včetně dvou rozpoutaných válek, o které nestál. Z Iráku se Obamovi podařilo vycouvat asi nejčestnějším způsobem, jaký byl za dané situace možný; a přestože perspektivy dalšího demokratického vývoje v Iráku zůstávají velmi pochybné, na arabský svět nutně udělala silný dojem skutečnost, že diktátor byl svržen a lid se pokouší ustanovit vlastní vládu, byť za neustávajícího krveprolévání a prudkých sporů, které už řadu let hrozí rozervat celou zemi na tři kusy. Evidentně nejvíc zapůsobil konec Saddáma Husejna na jiného diktátora, libyjského vládce Muammara Kaddáfího, který, možná v obavě, že by příští úder mohl dopadnout na něho, se po roce 2003 vydal na cestu spolupráce se Západem a zřeknutí se terorismu. Že mu to nakonec nebylo nic platné, je jiný příběh; za to Západ opravdu nemohl.
   Tuniskou revoluci na jaře 2011 nepochybně víc než události v Iráku urychlil internet a mobilní telefony; od té chvíle se během loňského roku vývoj v oblasti ubíral na různých místech různými směry i rychlostí. Největším šokem pro sousedy, spojence i bývalé protivníky byl určitě pád Mubarakova režimu v Egyptě; zejména Američani dost dlouho váhali, jak se k tamním událostem vlastně mají postavit. V současné době to vypadá, že v Egyptě byla civilní diktatura, opírající se o policejní a armádní moc, nahrazena diktaturou otevřeně vojenskou, a proběhlé volby místo úlevy z nástupu demokracie přinesly spíš obavu z drtivého vítězství náboženských fundamentalistů. Je-li dnes Tunisko stále na rozcestí mezi sekulárním a dogmaticky náboženským státem, pro Egypt to platí dvojnásob, s přidanou možností přetrvání sekulární vojenské diktatury v modifikované podobě.

   Mubarakův soused Kaddáfí byl vždycky extrémista, a extrémní byl v každém ohledu i jeho konec. Libye byla první zemí "arabského jara", ve které vypukla otevřená občanská válka, a první zemí, kde bojující opozice bez výhrad požádala Západ a konkrétně Ameriku (protože ta jediná toho byla účinně schopna) o vojenský zásah. Pro Obamu, který vyhrál prezidentské volby mimo jiné na protiválečné vlně, to musel být okamžik osudové ironie; ale s pomocí svých odborníků vyřešil situaci brilantně, když pomohl povstalcům porazit diktátora s minimálními náklady a aniž jediný americký voják vstoupil na libyjskou půdu - což Američany povětšině uchránilo od obligátního obvinění, že jim jde zase jen o tu ropu...
  Neobešlo se to ovšem bez poněkud cynických politických čachrů, když byl v OSN letecký zásah NATO schválen v podobě humanitární operace na ochranu civilního obyvatelstva, která za bezmocných protestů Ruska a Číny brzo eskalovala do neomezené letecké ofenzívy proti veškerým Kaddáfího jednotkám, ať už útočily nebo se bránily. Tenhle poněkud pokrytecký manévr málokdo z Libyců Američanům vyčítal tehdy i dnes; v mezinárodní politice zkrátka účel světí prostředky, a když tím účelem je ochrana obyvatelstva před vládou, která se začne chovat jako terorista ve vlastní zemi, nemusí to nikoho příliš pohoršovat. Několik měsíců po zdánlivě snadném vítězství už výsledek vypadá samozřejmě, protože málokdo si dnes vzpomene na nervózní diskuse o začátku celé akce, kdy americký ministr obrany musel vysvětlovat salónním stratégům, že vyhlášení "bezletové zóny" není žádné administrativní opatření, ale regulérní válka, která musí začít masivním leteckým úderem proti všem prostředkům protivzdušné obrany, než se budou moci nad Libyi vydat americké stíhačky, které smetou z oblohy Kaddáfího letadla. Stejně málo už se dnes vzpomíná na týdny patových bojů, kdy chaoticky vyzbrojené a mizerně vycvičené tlupy povstalců dlouho nebyly schopné porazit Kaddáfího armádu ani s podporou absolutní letecké převahy spojenců. Teprve vítězství, ať jakkoliv opožděné, nakonec smazalo všechny pochybnosti. Za tuhle nízkonákladovou válku vedenou tak trochu ve stylu moderního manažerského outsourcingu sklidil Obama obecnou chválu; i povinná kritika od jeho domácích politických protivníků byla jen zdrženlivá - protože všichni chápali, že tady opravdu není mnoho co kritizovat.
  Pak už se nestabilita šířila po celém arabském světě jak vlny po rybníce. Někde ji vláda zkrotila elegantně (jako marocký král s pomocí mírných reforem), jinde klidnou, ale ráznou rukou (když alžírská vláda utužila bezpečnostní opatření a přilepšila lidu z ropných příjmů, obyvatelstvo stále ještě pamětlivo občanské války z devadesátých let usoudilo, že podruhé už to za to nestojí), zatímco další vládcové - v Saúdské Arábii - se mohli s takovou sebejistotou tvářit, že jich se to netýká, že si mohli dovolit ještě pomoci potlačit povstání v sousedním Bahrajnu. Co se Jemenu týče, tam byly místní kmeny odjakživa divoké, a situace zůstává neklidná doteď, aniž se kdo odvažuje hádat, jak to nakonec dopadne.
   Další šok přišel až ze země, od které se to asi čekalo nejméně. Syrský režim patřil mezi ty nejstabilnější a oba presidenti z dynastie Assadů (otec a po něm syn) tam vždycky vládli tvrdou rukou. Sýrie přinesla nejbizarnější podívanou, když vládcové okolních zemí, zděšeni výjevy nejkrutějšího násilí páchaného vládou na vlastním obyvatelstvu, opustili tradiční vnitroarabské spojenectví proti Západu, a začali naléhat na západní země, aby proti Sýrii zavedly sankce, případně i vojensky udeřily.
  Vojenský zásah v Sýrii, ač právě tam by z humanitárního hlediska byl nejpotřebnější a nejsnáz ospravedlnitelný, je ovšem zároveň nejobtížněji proveditelný, ba obtížně vůbec představitelný. Útok na Kaddáfího Libyi proběhl v relativním mocenském vakuu v geopoliticky nezajímavé pustině mezi Tuniskem a Egyptem (pokud výjimečně uvěříme imperialistům z Wall Streetu, že tentokrát opravdu nechtěli ukrást libyjskou ropu); naopak Sýrie leží v samém středu celého blízkovýchodního problému, a každá změna jejího režimu, ať už jakákoliv, bude mít dalekosáhlý vliv na situaci v Libanonu, Izraeli i Palestině. Je předem vyhranou sázkou, že ozbrojený zásah Západu (neboli především Ameriky) do tohoto sudu prachu, byť i provedený se souhlasem, ba na žádost okolních režimů, by ve značné části tradičně vznětlivého obyvatelstva celého regionu vzbudil další výbuch protizápadních lidových vášní. Syrský režim za spolufinancování Íránu podporuje libanonský Hizballáh, jehož některé jednotky se podle nedávných zpráv nikoliv překvapivě zapojily do bojů v Sýrii na straně vládních vojsk. Naopak syrské buňky al-Kajdy se údajně postavily proti vládě. Představa amerických stíhacích bombardérů, jak útočí na syrské vládní cíle v rámci podpory pozemních jednotek místní al-Kajdy, by vyžadovala už příliš bujnou fantazii.   Zbývá zmínit Afghánistán. Před několika lety jsem tady napsal, že zatímco válka v Iráku se zvolna blíží k jakémusi přijatelném závěru, pak příslovečný vietnamský močál, ze kterého americká armáda nedokáže vítězně vybřednout, ze všeho nejvíc připomíná právě afghánská poušť. Vývoj v Afghánistánu za posledních 11 let je ukázkovým příkladem země, která nestojí za válku, přesně řečeno za "nation-building", tj. výstavbu státu za pomoci zvenčí. Je užitečné připomenout, že v počátcích invaze v listopadu 2001 (schválené OSN po teroristických útocích na Ameriku, provedených čtyřmi skupinami banditů vycvičených v táborech al-Kajdy v Afghánistánu) president George W. Bush zastával názor, že americká armáda by měla pouze svrhnout zločinný talibánský režim, potrestat viníky a nechat Afghánce, aby se o sebe postarali sami. Jen zdráhavě se nakonec nechal přemluvit k nevděčnému úkolu budování nového afghánského státu. Výsledkem veškerého úsilí mezinárodního společenství je teď země upadající zpět do korupce, zaostalosti, náboženského fanatismu a staletých barbarských zvyků. Negramotné obyvatelstvo bez nejmenších demokratických tradic, tmářské zvyky, kmenové rozbroje, zkorumpovaná místní vláda, která není loajální ke spojencům ani k vlastnímu obyvatelstvu, a k tomu sousední Pákistán, jenž propůjčuje svoji půdu záškodníkům pronikajícím přes hranice Afghánistánu. To jsou všechny přísady jedovatého koktejlu, který s jistotou povede k vietnamskému scénáři: je těžké si představit, že by současná vláda přežívající pod ochranou podplacené policie a demotivované armády prolezlé agenty Talibánu, mohla po odchodu Američanů odolat náporu povstalců. Je téměř jisté, že vybudovat z Afghánistánu moderní demokratický stát poskytující svým obyvatelům rozumnou míru občanských svobod a přijatelnou životní úroveň se v dohledné době nepodaří. Američanům a těm jejich spojencům, kteří při nich v Afghánistánu ještě stojí (s pochmurným uspokojením kvituju, že Češi z boje neutekli) nakonec nezbyde, než ponechat Afghánistán jeho temnému osudu, a pokud z této půdy znovu vzejde nevyprovokovaný útok jako v září 2001, opět potrestat viníky. Příliv investic a darů, jaký do Afghánistánu přicházel posledních deset let, se už opakovat nebude. Zahraniční pomoc a zakázky od mezinárodního vojenského kontingentu činí 95% současného afghánského HDP; po odchodu NATO se země propadne do stejné bídy, jakou znala po staletí, a jediným vývozním artiklem, stojícím za zmínku, bude opět opium.

   ?Obyvatelé těchto divokých, ale úrodných údolí patří k rozličným kmenům, ale podobného založení. Vydatná úroda, kterou pod hřejivým sluncem vydává plodná půda svlažovaná hojnými dešti, podporuje početnou populaci ve válečnické zahálce. V celé zemi vládne, s výjimkou času setí a sklizně, nekončící váda a spor. Kmen válčí proti kmenu. Lidé z jednoho údolí proti lidem ze sousedního. Ke sporům komunit se přidávají střety jednotlivců. Chán napadá chána, každý s podporou svých vazalů. Každý vztahuje ruku na každého a všichni jdou proti cizinci. Tyto boje se však nevedou zbraněmi, které jsou typické pro rasy na tomto stupni vývoje. Světu se naskýtá úděsná podívaná: síla civilizace bez její milosrdnosti. Cestovatel je zasažen na vzdálenost tisíc metrů dobře mířenou kulkou z pušky. Útočník se přiblíží a rozseká ho se zuřivostí ostrovana jižních moří. Zbraně devatenáctého století se ocitají v rukou divocha doby kamenné. Když přejdeme od vojenského aspektu jejich života k sociálnímu, obraz nabývá ještě temnějších odstínů a není prosvětlen žádnou vyvažující ctností. Vidíme je v jejich bídných chatrčích se střílnami, uprostřed špíny a nevědomosti, rasu degenerovanou na okraji lidství; zuřivé jako tygr, ale ne tak čistotné, stejně nebezpečné, ale ne tak graciézní. Nápadně scházejí ty rodinné ctnosti, které idealisti obvykle připisují primitivním národům. O některých jejich praktikách není možno psát. Jejich manželky a ženy vůbec jsou v postavení, jež se neliší od pozice hospodářských zvířat. Bez omezení jsou předmětem obchodování a nezřídka jsou vyměněny za pušku.?
  Tohle napsal v roce 1898 příslušník husarského pluku a dopisovatel Daily Telegraph Winston Spencer Churchill. Jeho líčení neztratilo platnost ani po sto letech. New York Times nedávno popsaly případ osmileté dívky, která byla z pomsty unesena sousedním kmenem: ?Moje sestra utekla s tvým strýcem, čímž oba zneuctili naši rodinu; za to tě teď zpráskáme!? Dívka byla dva roky bita a zneužívána, než se podařilo dosáhnout jejího vrácení rodině. Její otec byl takovým hanebným zacházením pochopitelně nanejvýš pobouřen. Už předtím svou dcerku za nemalou částku slíbil sousednímu náčelníkovi za manželku; lupiči se tedy dopustili nejen únosu, ale i sprosté krádeže, protože dívka už v té době byla majetkem třetí osoby.
  Ani při zpětném pohledu není vidět způsob, jakým by bývalo možno během minulých deseti let trvale povznést Afghánistán z jeho barbarské zaostalosti. Tvrdou pravdou je, že národ, který není ochoten bránit vlastní svobodu a prosperitu ani po boku mocných spojenců, si ji prostě nezaslouží. To platilo v roce 1975 v Saigonu a brzy to znovu uvidíme v Kábulu.
  Za povšimnutí stojí postoj Ameriky, jejíž armáda podobně jako ve Vietnamu v roce 1973 opouští dvě velká bojiště; v Iráku už se tak stalo a v Afghánistánu k tomu dojde za dva roky. Narozdíl od sedmdesátých let však výsledkem odchodu bez vítězných fanfár není v Americe deziluze a rezignace. Zajímavá je role, kterou v těchto událostech hraje president Obama, jenž před volbami v roce 2008 rozhodně nevystupoval jako jestřáb. Jakmile se však dostal k moci, začal obhajovat zájmy Ameriky minimálně se stejnou energií, jako George Bush. Před rokem v Abottadádu a nedávno v Somálsku poslal speciální jednotky do akcí, jejichž ráznost byla jasnou ilustrací toho, jak hodlá Amerika vystupovat proti svým nepřátelům vedoucím válku bez pravidel: střílí se bez ptaní, zajatci se neberou a mrtvoly se házejí do moře. V roce 2005 jsem tady předpověděl, že za padesát let povedou války většinou roboti. Trochu jsem se netrefil; tuhle jsem někde četl, že už dnes, v roce 2012 provozuje americké vojenské letectvo víc dálkově ovládaných letadel než těch, ve kterých sedí pilot. Začíná se ukazovat, že člověk v bojovém letadle je spíš na obtíž. Bezpilotní Predátoři jsou mnohem levnější než F-patnáctky, nepotřebují přetlakovou kabinu ani vystřelovací sedadlo a při jejich akcích se není třeba tolik obávat protiletadlového dělostřelectva, protože pilotovi sedícímu u herní konzole na vojenské základně v nejhorším případě zhasne obrazovka.
   Nikdy jsem nebyl Obamovým fanouškem. Mnohé stránky jeho domácí politiky sleduju s podezřením konzervativního liberála, a neodpustím mu, že kvůli mizerným pár desítkám miliard zařízl program znovudobytí Měsíce. Je však třeba mu přiznat, že ve světě jedná jako státník, s rázností, která odpovídá vážnosti doby. ?Zeptejte se na jeho zahraniční politiku dvaadvaceti nejvyšších funkcionářů al-Kajdy. Asi vám neodpovědí; jsou mrtví, na Obamův rozkaz,? napsal nedávno komentátor Newsweeku. Levičáky nenáviděný jestřáb George W. Bush schválil za osm let 44 likvidačních útoků s pomocí bezpilotních letadel. Obama jich během tří let stihl 239; v přepočtu na rok čtrnáctkrát tolik. Jeho odpůrci mu mohou vyčítat ledacos, ale holubičí politiku ne. Jestli americká ekonomika do podzimu udrží aspoň současné váhavé tempo zotavování, troufám si tvrdit, že má Obama listopadové vítězství v kapse. Tím spíš, že při pohledu na vleklý předvolební masakr mezi kandidáty opozice je mi opravdu zatěžko si v tom letošním republikánském bestiáři vybrat někoho, komu bych dokázal ze srdce fandit.

(závěr příště)





Celý èlánek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 9 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS