Zajímavosti

* Gamma č. 198 (Krize západní civilizace)

Vydáno dne 11. 08. 2012 (2008 přečtení)

Až budete nadávat na krizi...

Dnešní Gamma vznikla z podnětu, který, ač několik měsíců starý, je určitě stále aktuální; snad mi tedy čtenáři odpustí zas jedno velmi opožděné číslo.
   Kdysi na jaře letošního roku jsem na ČT24 ze zvědavosti sledoval nový publicistický pořad "Planeta Země 2012", a co jsem tam uslyšel během zhruba hodiny, než jsem ztratil sílu to dál poslouchat, mě rozpálilo natolik, že jsem si nedokázal odepřít možnost ulevit tímto způsobem svému znechucení. (Patří mi to; byl to zasloužený trest za čas zmařený civěním na českou televizi...)



Za nepochopitelně blahovolné asistence věhlasného moderátora Václava Moravce skupina diskutujících prosazovala názor, že západní civilizace dospěla do stadia závěrečné krize a zachránit ji může jen inspirace jinými kulturami, jako jsou jihoameričtí Indiáni, východní myšlení, čínské kulturní tradice a další alternativní zdroje. Početní diváci, zřejmě rozladění řadou negativních zpráv, které ze světa i z domova v poslední době přicházejí, těmto tvrzením po internetu přizvukovali.
  Těžko si dovedu představit názor, se kterým bych musel ostřeji nesouhlasit. Zavrhnout euroamerickou, křesťansko-židovskou civilizaci znamená vzdát se samotných základů, na kterých stojí naše existence. Měl-li by být takový postoj doveden do důsledků, vyžadoval by pozoruhodnou míru nevědomosti o historii i současném stavu světa, jakož i ztráty obecné soudnosti.
   Západní civilizaci je vyčítána honba za konzumem, penězi a stálým růstem. Můžeme se bez obav přiznat k těmto hříchům, které skutečně byly v kolébce euroamerické civilizace základními hnacími silami vývoje. Jak napsal jeden z moderních filosofů (jméno jsem už zapomněl), ?člověk, ponechán svému svobodnému rozhodování, má nepotlačitelnou touhu svým úsilím zlepšovat své životní podmínky.? Místo toho jsou nám dáváni za vzor pralesní Indiáni, kteří jsou šťastní, protože nic nemají a nic nepotřebují. Inu, není divu - když žijí v nepatrném počtu na obrovském území, které jim poskytuje snadnou obživu a kde po většinu roku panuje klima s pokojovou teplotou. Za takových okolností je snadné být šťastným s minimálními potřebami - ač si troufám tvrdit, že leckterý z apoštolů návratu k přírodě by po týdnu takového života prchal zpět do pohodlí moderní civilizace, jak každého půl roku činí např. propagátor přírodního stylu Mnislav Zelený Atapama, účastník zmíněné televizní diskuse.
   My v Evropě jsme zdědili jiný svět; nežijeme v tropickém ráji. Abychom pochopili, nebo spíš se znovu rozvzpomněli, odkud jsme vzešli, vraťme se na chvíli k našim skutečným kořenům. Ne do Jižní Ameriky ani do Číny, ale do střední Evropy, řekněme třeba do šestého století našeho letopočtu. Rozhlédněte se po té divoké, člověkem ještě nezvelebené krajině. Nikde nejsou pole ani louky; všude se rozkládají nedohledné temné lesy a uprostřed nich jen tu a tam malá mýtina. Každý z vás tam uvidí své předky, z nichž pochází: jsou nevzdělaní, primitivní a zubožení, trpí podvýživou, nemocemi, suchem a povodněmi, každoroční krutou zimou a válkami. Bojí se krupobití, které jim zničí úrodu; blesku, jenž zapálí ubohou chatrč; divé zvěře, která je pronásleduje, když se odváží hlouběji do temného lesa. Není to dlouho, co přišli odněkud ze stepí daleko na východě, prchajíce před krutými asijskými nájezdníky. Na místě, kterému se jednou bude říkat česká kotlina, našli relativní klid; jinak si však příliš nepolepšili. Ta krajina neoplývá mlékem ani strdím; je plná hlubokých hvozdů, kde v noci loví vlci a medvědi, a na člověka padá hrůza ze tmy plné běsů. Naši předkové jsou věčně hladoví, protože v té divočině není ani volná půda, na níž by si mohli vypěstovat obživu. Pole musejí sami vyrvat ze spárů pralesa; s nepředstavitelnou námahou a s nejprimitivnějšími nástroji kácejí a vypalují jeden strom po druhém a trhají ze země jeho kořeny, a pak ještě musejí odvalit na kraj skromného políčka aspoň ty největší balvany. Mezitím si musí postavit obydlí, protože brzo přijde tuhá zima se závějemi a krutými mrazy, kterou nepřečká nikdo, kdo nemá z hrubých klád stlučený a mechem jakž-takž utěsněný srub, uvnitř aspoň ohniště s primitivním komínem a k tomu nejnutnější zásoby, aby do jara nezhubl víc, než se dá fyzicky přežít.
   Je také potřeba zakládat rodiny, a to rychle, protože málokdo se dočká čtyřicítky. Děti se musejí rodit jedno za druhým, má-li rod přežít; přinejmenším čtyři nebo šest, radši osm, aby se dospělosti dočkaly aspoň dvě, protože dětská úmrtnost je strašlivá. Aby toho nebylo dost, s neexistující lékařskou péčí je každý porod smrtící loterií a matky umírají společně se svými dětmi, nechávajíce za sebou sirotky v rozervaných rodinách. Když rolníky neskosí nemoci, proti kterým není obrany, stačí dva neúrodné roky, a populace, která z ubohých políček nedokáže vytvořit větší zásoby, padne za oběť hladomoru.
  A přesto všechno, uprostřed tohoto děsivého životního koloběhu, kde je daleko víc dřiny, utrpení a smrti než prchavých okamžiků štěstí a pohodlí, naši předkové zápasí s nepřívětivou přírodou, vzdorují, vzmáhají se, podléhají a hynou ve špatných časech, a vždy znovu se vzchopí. Nemají nic, oč by se mohli opřít, kromě zoufalých pověr a představ o vrtošivých bozích, které se pokoušejí si naklonit - protože dokonce ani křesťanství k nim ještě z jižní Evropy nedorazilo. Pomalu, krok za krokem, s úděsnou námahou, která jim láme hřbety, rozšiřují svá políčka, zatlačují lesy do kopců a hor a vymýšlejí drobné, primitivní vynálezy - protože i to nejmenší usnadnění jejich lopoty může v těžkém roce znamenat celý rozdíl mezi přežitím a zkázou. Postupně, dva kroky vpřed, jeden krok zpátky, znovu a znovu, budují v téhle zemi i v celé Evropě tu úhlednou krajinu, jak ji známe dnes, a civilizaci plnou všech těch vynálezů, které nám usnadňují život. Déle než tisíc let se prostí Evropané točili v začarovaném kruhu primitivní dřiny od jara do podzimu a k tomu otrocké práce pro svého feudálního pána. Teprve v devatenáctém století osvícenské reformy velkých říší a náhlý rozmach průmyslové revoluce rozbily staleté okovy a umožnily rozkvět evropské rasy.
   Každý z nás má za sebou přibližně šedesát generací předků, kteří se lopotili tady v české krajině a učinili z ní to, čím teď je. Každá věc, které se dotkneme, je výsledkem po staletí rostoucího součtu jejich úsilí a shromažďovaného důmyslu. Bez jejich dřiny by nic z toho nebylo; kdyby oni uprostřed středoevropského pralesa holýma rukama nevystavěli civilizaci až do dnešní podoby, živořili bychom dodnes na pokraji hladomoru stejně jako kdysi oni. Chce-li někdo zahodit, co Evropa vytvořila za patnáct století, může tak svobodně učinit; ale nejdřív by se měl podívat, jak to vypadá v zemích, které tak daleko nedošly.
  Učiň myšlenkový experiment a pozvi svého předka z šestého století do svého bytu ve století jednadvacátém, ty, jenž jsi tak nespokojen se světem, ve kterém dnes žiješ, a vyprávěj mu o bezvýchodné krizi, která zmítá dnešní dobou. Tvůj pra-praděd nebude schopen pochopit většinu z toho, co uvidí; bude ohromen světem kouzel, kde domy rostou do nebes; voda sama stoupá do desátého patra; vozy se pohybují bez koní; kola tajemných strojů se točí sama poháněna neviditelnými silami; podivné louče hoří jasným světlem celou noc, aniž jich ubyde; na polích nikdo nepracuje a přesto je jídla tolik, že lidé platí za to, aby mohli zhubnout(!); mocní šamani vyléčí téměř každou nemoc; v zimě do kamen nikdo nepřikládá, protože topí sama, když se jenom otočí kolečkem; v každém domově je zázračné zrcadlo, které přináší obrazy z dalekých krajů, a s pomocí kouzelné krabičky můžeš kdykoliv mluvit s kýmkoliv ze svých blízkých, ať je kdekoliv v širém světě. Nediv se, pokud ten, jehož dřině a útrapám za tohle všechno vděčíš, ti odpoví, že ses nejspíš zbláznil, když uprostřed takového nepředstavitelného ráje v bezpečí a blahobytu lamentuješ nad svým osudem a nejistou budoucností. Právem tvůj předek zlomí hůl nad pomateným potomkem, který si neumí vážit luxusu, o jakém se za JEHO časů nesnilo ani nejmocnějším králům.
   Umím si představit, že jednou z duševních potíží těch, kteří jsou nespokojeni s moderním světem, je pocit dezorientace člověka žijícího ve společnosti vystavěné na kouzlech. Dávno jsou pryč časy, kdy nejsložitějším strojem byla parní lokomotiva a všechny technické vymoženosti bylo možné ilustrovat na několika modelech ze školního kabinetu. Naprostá většina populace dnes denně používá televizi, počítač, internet, mikrovlnou troubu a automatickou pračku, ale troufám si tvrdit, že 99% lidí nedokáže srozumitelně vysvětlit, jak ty přístroje fungují, natož sestavit návod k jejich opravě nebo sestrojení (autora tohoto textu nevyjímaje). Nepatrný zlomek populace disponuje znalostmi o tom, jak fungují stroje, které nám slouží; nám ostatním stačí vědět, že máme stisknout zelené tlačítko - a nastane KOUZLO: z plastové krabičky mluví kamarád, který je kdesi za horami. Kdyby mimozemšťané unesli to jedno procento odborníků ovládajících tajemné čáry, možná bychom se propadli zpátky do středověku. Když se nad tím člověk zamyslí, musí ho přepadnout úžas nad tím, že technická civilizace už dvě staletí více méně spolehlivě funguje.
  Někdy mi připadá až nemravné, kolik lidí je ochotno se chlubit, že nerozumějí matematice, fyzice nebo jiné přírodní vědě. Těm opravdu nezbývá, než žít v začarovaném světě. Přitom není třeba mnoho; stačí být prostě trochu zvědavý. V době internetu jsou všechny znalosti na dosah deseti prstů.
   Západní civilizace je skutečně v krizi; není to však krize žaludku, jak tomu bývalo po staletí, nýbrž malomyslného ducha a ztráty smyslu pro přiměřenost. Ve chvíli, kdy se najednou můžeme přejídat jenom mírně místo nestydatě, začínáme se děsit hladu. Na konci desetiletí, během něhož jsme žili v prosperitě a klidu, jaké Evropa nepoznala za celou předchozí historii, mluvíme o konci civilizace, zatímco zbytek nerozvinutého světa, nadále žijící ve špíně, nedostatku a násilí, se usilovně - a v mnoha případech po celé generace marně - snaží aspoň přiblížit naší technické a hospodářské úrovni.
   Za další vzor je nám předkládán Orient a konkrétně Čína. Zatímco pralesní divoši, ač primitivní, žijí aspoň ve stavu jakési morální nevinnosti, pak případ s Čínou je prostě skandální. Máme si brát příklad ze země, která masově nedodržuje elementární občanská práva, vězní své občany za pouhé vyjadřování názorů, přes šedesát let praktikuje krvavý útisk a plíživou genocidu starobylého tibetského národa, likviduje vlastní životní prostředí a v důsledku nepromyšlené antipopulační politiky čelí demografické katastrofě, kdy už dnes v některých oblastech na pět chlapců připadají čtyři dívky, takže během několika let nastoupí generace, ve které si možná až pětina mladých mužů nebude schopna najít partnerku. To samo o sobě je situace, která (snad s výjimkou poválečných let v Sovětském svazu) nemá v historii obdoby a jejíž důsledky je teď těžké odhadnout. Nadšencům, kterým imponuje mocnost s tak zvrácenými poměry, lze jen doporučit, aby se tam odstěhovali. Nedaleko odtamtud mají ostatně ještě zářnější vzor - Severní Koreu.
   Proroci špatných časů tvrdí, že celá západní civilizace je na pokraji propasti. Není tomu tak dávno, co opravdu byla - když v roce 1941 nacistické Německo ovládlo celou Evropu, Británie stála sama na okraji kontinentu, Ameriku zastihl překvapivý úder nepřipravenou a Sovětský svaz se po nepředstavitelných ztrátách lidské síly, hospodářských zdrojů i území potácel na pokraji porážky. Mluvit o vyčerpání a konci západní civilizace v roce 2012 je urážkou všech, kteří tu civilizaci po staletí budovali, i těch, kteří ji za obrovských obětí před šedesáti lety zachránili, když byla opravdu ve smrtelném nebezpečí. Dnes nám hrozí jen ekonomické problémy způsobené levnou pracovní silou z Východu - která však z logiky věci bude už jen zdražovat, jak postupně poroste životní úroveň rozvíjejících se zemí - a k tomu zažíváme nejistotu z nečekaných následků nedomyšlené koncepce momentálně poněkud rozkymáceného experimentu se sjednocováním Evropy, který je ze samé podstaty své historické jedinečnosti obtížně předvídatelný a určitě se bude nadále setkávat s nečekanými překážkami. Není však důvod se domnívat, že by západní důmysl nepřekonal i tyhle potíže - jak se to děje už patnáct století. S nákupem letenek do Brazílie ani do Šanghaje určitě není třeba spěchat.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS