Zajímavosti

* Kondenzační stopa

Vydáno dne 06. 04. 2013 (2251 přečtení)

Dotaz čtenáře:

Ahoj Jardo,

srdečně tě zdravím a hned zneužiji tvých znalostí. Občas pozoruji letadla na stránce www.flightradar24.com . Pak se je samozřejmě snažím najít i na obloze, pokud vidím, že mi někde přelétávají ?nad barákem?. Když je jasná obloha, jsou docela dobře vidět. Ale teď otázka. Proč některá letadla za sebou nechávají chvost, který se rozpouští i několik desítek minut? Proč některá letadla mají za sebou malý chvostík, který se rozpouští téměř okamžitě? A proč některá letadla nemají chvostík vůbec? Záleží to na technice letu a může to pilot nějak ovlivnit? Nebo na počasí, vlhkosti vzduchu či jiných atmosférických parametrech? Zkus mi to nějak laicky a stručně vysvětlit, prosím, abych to pochopil i já.

Děkuji
Láďa Paták



Ahoj Láďo,

omlouvám se za pozdní odpověď, snad Ti přijde vhod i po delší době. Tvorbu "chvostu" neboli kondenzační stopy pilot příliš ovlivnit nedokáže, i když režim chodu motoru na to samozřejmě také má jistý vliv. Rozhodující je však fyzikální stav atmosféry v daném bodě, resp. letové hladině.


Pro srážení (kondenzaci) vodní páry v atmosféře je rozhodující poměr momentální teploty vzduchu vůči takzvanému rosnému bodu. Vzduch dokáže pojmout tím větší množství vodní páry v plynném skupenství, čím má vyšší teplotu a tlak. Když se vzduch začne ochlazovat nebo klesá tlak, schopnost vzduchu udržet nekondenzovanou vodní páru se snižuje. Pokud je v dané chvíli konstantní tlak vzduchu i jeho vlhkost (tj. množství vody obsažené v jednotkovém objemu vzduchu), pak rosný bod je definován jako teplota, při jejímž překročení směrem dolů vodní pára ve vzduchu obsažená začne kondenzovat.
   Pokud tedy uslyšíš v meteorologické předpovědi, že rosný bod je např. 5 st. Celsia a teploměr ukazuje 15 st., pak se dá očekávat hezké počasí; je-li však venku v té chvíli 6 st., dá se očekávat, že při sebemenším ochlazení začne pršet, nebo se aspoň vytvoří mlha. Je-li naopak v mlhavém ránu teplota několik stupňů pod rosným bodem, je šance, že jakmile slunce trochu ohřeje vzduch, mlha se odpaří.
   Když je vodní pára na hranici kondenzace čili blízko rosného bodu, tj. vzduch je při dané teplotě nasycený vodní párou natolik, že k její kondenzaci stačí malé ochlazení nebo místní změna tlaku (obojí způsobené promícháním vzduchu při průletu letadla), pak pára kondenzuje v podobě miniaturních kapiček vody nebo krystalků ledu (o průměru jeden milimetr nebo menší), které se volně vznášejí ve vzduchu; jak se od nich odráží sluneční záření, jsou viditelné ve formě bílého kondenzačního pásu. Když se pak kapičky nebo krystalky zase ohřejí např. slunečním světlem, kondenzační stopa se začne rozpouštět.
   Také rychlost tohoto jevu (rozpouštění kondenzační stopy) závisí na konkrétních atmosférických podmínkách. Ty se mohou značně lišit i na vzdálenosti stovek metrů; proto se může stát, že dvě letadla, letící zdánlivě vedle sebe (ve skutečnosti o stovky metrů výš nebo níž, ze země to těžko poznáš) způsobují úplně jiné projevy kondenzace. Za druhé světové války měli s kondenzací potíž zadní střelci amerických bombardérů B-17, které létaly dlouhé trasy nad Německem a okolní Evropou. Čtyři mohutné motory "Létajících pevností" vytvářely čtveřici hustých, ve slunci bíle zářících kondenzačních stop, a nebohý zadní střelec, klečící na konci trupu pod svislým směrovým kormidlem, musel celé hodiny soustředěně zírat do té bělostné kaše a vyhlížet německého stíhače, který se na něj zezadu přiřítí. Být členem posádky bojového letadla nebyla za války nikdy příliš zdravá profese, ale zadní střelci denních bombardérů měli k obvyklým rizikům ještě dvě nemoci z povolání navíc: otlačená kolena (ve stísněném prostoru musel střelec klečet, a po několika hodinách nepomáhala ani měkká poduška) a k tomu ještě zánět spojivek...


S kondenzačními stopami souvisí jeden nečekaný efekt týkající se globálního klimatu. Když v září 2001 po únosu čtyř dopravních letadel americké úřady na několik dnů zastavily letecký provoz nad celým územím USA, nad velkou částí kontinentu poprvé po několika desetiletích náhle zmizely všudypřítomné kondenzační stopy, tvořené rušnou civilní dopravou. Meteorologové pak změřili, že během onoho "bezletového týdne" stoupla průměrná teplota povrchu na území USA o 1-2 stupně Celsia, protože se dočasně rozjasnila obloha. Americké klima, zejména ve střední a západní části země, je mnohem méně oblačné než v Evropě a nejčastějším druhem počasí je tam modrá obloha, takže kondenzační čáry mají citelný vliv na množství slunečních paprsků dopadajících na zemský povrch.


Klimatické rozdíly hrály významnou roli například při návrhu avioniky známého bitevního letadla A-10 Warthog (viz též Gamma č. 119, 120, 121 a 155), jehož původním úkolem mělo být ničení ruských tanků valících se do Západního Německa. Když v roce 1970 pentagonští plánovači rozeslali výrobcům požadovanou specifikaci, zdůraznili v ní, že ?narozdíl od jiných běžně používaných typů, toto letadlo musí být schopné bezpečného letu v malých výškách v oblasti, kde převládajícím druhem počasí je špatná dohlednost, oblačnost, mlha, déšť a sněžení?. Když si to inženýři z Fairchildu dali dohromady s primární výzbrojí (třicetimilimetrový rotační kulomet a sada protitankových raket), snadno uhodli, kde tenhle ptáček bude létat: ve střední Evropě proti ruským tankům. Homo putat, Deus mutat. Člověk míní, pánbůh mění. V roce 1989, pět let poté, co byla ukončena výroba A-10, skončila studená válka a o další dva roky později se rozpadl Sovětský svaz. A-desítky nakonec nelétaly nad NDR, Bavorskem a Šumavou, ale v Iráku a v Afghanistánu, kde aby mráček pohledal. Vyspělá avionika se jim ovšem hodila i tam.


A když už jsme u těch vodních par a oblaků, na závěr jedna "veselá příhoda z druhé světové války" - na mejdanech co chvíli s nějakou otravuju, dopřeju si to i tady. (Povídám tuhle svým mladším kamarádům: ?Počkejte, to si ale pletete, takhle to nebylo; u Kurska Rusové počkali, až jako první zaútočili Němci, nejdřív je vyčerpali do hloubky členěnou obranou, v týlu Záložní front, obrana Ponyri, bitva u Prochorovky, a pak teprv protiútok.? ?Jo, aha, jasně... jenže, víš... tohle MY nemůžeme pamatovat!? ?Neserte mě, hajzlové! a koukejte ctít moje šediny!? :-) )


Po každém bojovém letu šla posádka na "debriefing" neboli výslech u zpravodajského důstojníka; součástí pohovoru bylo vyhodnocení sestřelených letadel. Palubní střelci měli v zápalu boje sklon přivlastňovat si jako sestřelené každé letadlo, kterému se po salvě z kulometu náhodou zakouřilo z motoru, a zpravodajci začali být nedůvěřiví. Po čase byla k nelibosti střelců zavedena velmi přísná pravidla, podle kterých se ve svazu bombardérů bedlivě prověřovalo, aby sestřelená stíhačka nebyla připsána několika střelcům najednou, a posádka navíc musela mít naprostou jistotu, že se zasažený stroj opravdu roztříštil o zem.
   Tak tedy jednoho slunečného dne letí osamocená B-17F nad okupovanou Evropou, když tu se z mraků hluboko pod letadlem vynoří německá stíhačka a stoupá k bombardéru. Boční střelec přesně mířenou dávkou letadlo zasáhne; stíhačka exploduje v ohnivé kouli a padající trosky mizí pod souvislou vrstvou mraků, zakrývající celý obzor pod bombardérem. ?Gratuluju, Joe,? křičí nadšeně navigátor, ?dneska si budeš moct nárokovat první sestřel!? ?Ále, ani se nebudu obtěžovat...? ?Jak to? Vždyť se rozpadla na tisíc kusů?? ?Makes no fucking sense; haven?t seen the bloody thing hit the ground... Nemá to cenu,? zavrčí střelec znechuceně, ?dyť jsem tu zatracenou věc kvůli mrakům neviděl dopadnout na zem...?

(volně citováno z: Martin Caidin - The Flying Forts)





Celý èlánek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 49 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS