Zajímavosti

* Vzpomínka na Československo

Vydáno dne 29. 10. 2018 (152 přečtení)

Vzpomínka na československou historii jinýma očima

Zdravím po dlouhé době zase jednou své čtenáře (jsou-li ještě jací ? a popravdě se musím omluvit, že tohle číslo určitě nebude znamenat začátek nové, pravidelné řady; vzácný volný čas otce dvou hošíků školkou povinných to stěží umožní), a chci se dnes, v předvečer opravdu velmi kulatého výročí, připojit k už tak nepřehlednému množství komentářů ? protože mám pocit, že leccos důležitého, na co bychom měli dnes vzpomenout, stále ještě nebylo řečeno dostatečně důrazně.





Naší republice je dnes sto let; to je i v historickém měřítku úctyhodná doba, která by měla stačit k tomu, aby se už dalo rozeznat, co bylo jen momentálním popudem a co trvalou hodnotou. Zkusím tedy několik těch trvalých hodnot připomenout.
  Příliš často zejména v posledních dnech čtu o tom, že chystáme velkolepé oslavy stoletého výročí vzniku republiky, která už osmdesát let neexistuje ve své původní podobě, a déle než čtvrt století neexistuje vůbec. Mnozí tvrdí, že Československo bylo umělým výtvorem, že nebylo trvale životaschopné, a možná že jeho vznik byl dokonce historickým omylem, který přispěl k hrůzám dvacátého století. Vše z výše uvedeného je částečně nebo zcela pravda; není to však pravda úplná.
  Připomeňme především, že samotný vznik Československa byl událostí značně nepravděpodobnou, kterou umožnila souhra mnoha výjimečných mužů za jedinečných okolností. Ještě během pokročilé fáze první světové války, když už bylo jasné, že Ústřední mocnosti (Německo a Rakousko-Uhersko) válku prohrají, se vůdcové západních mocností shodovali v zachování původního územního uspořádání Evropy. V západní Evropě a zejména v Americe měl málokdo ponětí o podrobnostech národnostních propletenců panujících ve střední Evropě, a zachování stabilizujícího vlivu velké rakouské říše ? až budou její agresivní sklony po prohrané válce odkázány do civilizovaných mezí - se obecně pokládalo za žádoucí. Bylo třeba ? mimo mnoha dalších ? zejména tří mužů vpravdě státnické velikosti, politické obratnosti a ve třetím případě i vojenské zdatnosti ? Tomáše Garrigue Masaryka, Eduarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, generála francouzské armády ? kteří díky své politické genialitě, nezkrotné pracovitosti a předem vybudované síti kontaktů přesvědčili vedoucí představitele Británie, Francie a Spojených států, že malý národ uprostřed Evropy má právo na svůj vlastní stát. Mnozí jasnozřivě namítali už tenkrát, že rozbití mnohonárodnostní říše v beztak nestabilní střední Evropě způsobí jen další zmatky; Masarykovy a Benešovy argumenty však nakonec převážily. Jedním z rozhodujících faktorů byly bojové akce Československých legií ? armády státu, který ještě ani neexistoval. Sto tisíc mužů stálo po boku svých spojenců na ruské, francouzské a italské frontě v ozbrojeném útvaru, který se svým názvem odvolával až na starořímské tradice.


  Můžeme se setkat s názorem, že ? vzhledem k událostem, které následovaly ? by možná bývalo lepší Rakousko-Uhersko zachovat. To je především výraz idealizace v zásadě despotického státu, který navzdory parlamentní fasádě byl v té době už dávno anachronismem. Jednu z posledních příležitostí k upevnění svého státoprávního základu Rakousko propáslo v roce 1867, kdy přijatý princip dualismu a ustanovení Rakousko-Uherska těžce poškodil zájmy všech ostatních národů, které byly politicky podřízeny těmto dvěma národním hegemonům. Když pak v létě 1914 císař František Josef II. svou nepřiměřenou, bezohlednou a do důsledků neuváženou reakcí na sarajevský atentát zavlekl říši do krvavé války, během níž byly ne-rakouské a ne-maďarské národy vystaveny tvrdým represím za sebemenší projevy neloajality, pro Rakousko-Uhersko nebylo cesty zpět. Jakmile potom rakouská říše v okamžiku porážky ztratila svou politickou a policejní moc, nebylo už síly, která by mohla dosud podrobené národy udržet pod vládou Vídně a Budapešti.
  Představa, že by následkem vojenské porážky rakouské a maďarské vládnoucí vrstvy na podzim 1918 prozřely, přijaly by za své demokratické a humanitní ideály a začaly by společně s donedávna podmaněnými národy pracovat na budování federální říše představující prosperující domov pro všechny rovnoprávné občany ? taková představa není jen iluzorní; je prostě dětinská. Nic podobného nebylo tehdy možné. A i kdyby se o to vlády ve Vídni a v Budapešti upřímně pokusily, není pravděpodobné, že by jim slovanské národy uvěřily. Evropská a světová katastrofa, do které Ústřední mocnosti v roce 1914 uvrhly milióny lidí, byla příliš ničivá a příliš čerstvá. Argumentuje-li někdo tvrzením, že Rakousko-Uhersko, bylo-li by zachováno i po roce 1918, mohlo zabránit vypuknutí druhé světové války, je třeba se především zeptat, proč tedy Rakousko-Uhersko neuchránilo Evropu před první světovou válkou ? naopak ji samo vyprovokovalo...


  V říjnu 1918 Češi právem spatřili jedinečnou příležitost k obnovení své státnosti ztracené před téměř třemi staletími. Podobně výjimečný okamžik nastal pro Slováky, jakkoliv byla v té chvíli myšlenka spojení s českým národem pro mnohé z nich překvapivá nebo nevítaná. Tisíc let trvající nápor maďarizace však měl devastující následky na život celého národa, kterému byl upírán i název jeho vlastní země: pro Maďary neexistovalo žádné Slovensko, jen Horní Uhry. Slovenská elita rozhodla, že je třeba vydat se novou cestou. I podkarpatští Rusíni požádali o přijetí do svazku československého státu už za války: po očekávaném rozpadu rakouské říše těžko mohli doufat, že se udrží jako samostatný národ, a přidat se k demokratickému státu národnostně spřízněných slovanských národů byla pro ně logická volba.
  Tady je třeba dát za pravdu skeptikům, že stát takto vzniklý byl skutečně umělým výtvorem, který rozsahem svého území a národnostní skladbou jako svůj historický předstupeň mohl spatřovat (kromě právě se rozpadajícího Rakousko-Uherska) snad jedině Velkomoravskou říši, ztrácející se v mlhách devátého století. Největším problémem nového státu byla samozřejmě německá menšina, která byla navíc "menšinou" jen podle názvu. Podle oficiálních statistik žilo v roce 1921 v Československé republice 6.8 miliónu Čechů, 3.1 miliónu německy mluvících občanů, necelé dva milióny Slováků, 745 tisíc Maďarů a 461 tisíc podkarpatských Rusínů. Z tohoto pohledu byli většinovým národem Češi, představující vratkou majoritu 50.3%, zatímco Slováci byli až druhou nejpočetnější menšinou, následující po Němcích. Takové uspořádání nebylo pro zakladatele nového státu přijatelné; aby proto legitimizovali jednoznačně slovanský charakter republiky, vymysleli umělou koncepci "československého národa", představujícího s 8.8 milióny občanů celkem 65% obyvatelstva. Není těžké si představit, že pro vlastenecké Slováky muselo být takové rozpuštění v nově vytvořeném národě o málo lepší alternativou než maďarská poroba. Zakladatelé Československa však neměli mnoho na vybranou. Z historických i dalších důvodů nechtěli odstoupit stará česká a moravská pohraniční území, obývaná potomky německých osadníků, které tam pozvali staří čeští králové v prvních staletích existence českého státu, a obávali se ? asi nikoliv bezdůvodně ? že kdyby poskytli jednotlivým oblastem výraznou autonomii podle národnostního klíče, na rozdíl od stabilního Švýcarska by to pravděpodobně vedlo k brzkému odtržení přinejmenším německých "kantonů", ne-li k rozpadu celého státu.
  Centralistické, přímo "pragocentrické" uspořádání založené na vratkém základu koncepce "československého národa" tak bylo vysokou a dlouhodobě zjevně nepřijatelnou cenou za udržení jednoty státu po prvních dvacet let, během kterých bylo Československo jedinou středoevropskou zemí na východ od Rýna, která si po celou tu dobu zachovala demokratickou vládu. Díky tomu zajistil nový stát svobodný národní rozvoj Čechů; umožnil obnovení slovenského národa, stojícího už na pokraji kulturní genocidy; přinesl příchod moderní civilizace do zaostalého Zakarpatska ("českého Orientu") a zachoval demokratické podmínky pro život německé menšiny, která však hleděla na nový stát v nejlepším případě nevlídně a brzy si zvolila cestu vlastní rodné krve, i za cenu rozvrácení Československa a příklonu k nejbarbarštějšímu režimu tehdejší Evropy.


  Přijetí mnichovské dohody bylo největším českým traumatem dvacátého století, a otázka, zda jsme měli raději podstoupit předem prohraný boj, zůstane asi už definitivně předmětem sporu. Presidentu Benešovi bylo vytýkáno, že jeho zahraniční politika nedokázala zajistit bezpečnost státu; je však těžké si představit, jakým způsobem by Československo bývalo mohlo čelit bouři, která se přehnala celou Evropou a rozdrtila jiné, mnohem silnější státy. Malá země byla postavena před hrozbu, která naprosto přesahovala její síly, a v situaci, kdy západní spojenci podlehli nákaze pohodlnosti, cynismu, krátkozrakosti, ztráty pudu sebezáchovy a obyčejné zbabělosti, se ocitla v neřešitelném postavení. President Beneš se rozhodl odložit boj do doby, kdy se do nevyhnutelného zápasu zapojí další spojenci, ke kterým se Československo přidá. Jeho strategii mu později těžce zkomplikovalo ? připusťme, že i nátlakem Německa vynucené - odtržení Slovenska; v exilu pak musel vystupovat jako představitel neexistujícího státu, který se rozpadl ještě před začátkem války. Vinou svého režimu se navíc Slovensko stalo spojencem nacistů; jen díky účasti řady svých občanů v odboji, díky zahraničnímu uznání budoucí celistvosti Československa, a především díky Slovenskému národnímu povstání se nakonec ocitlo Slovensko na straně vítězů, a nikoliv mezi poraženými.
  Ještě předtím se po říjnu 1938 na zbylém území Československa ustanovil režim, který svým charakterem popřel celou dvacetiletou tradici civilizované, demokratické republiky. Okleštěné Česko-Slovensko se politicky stále víc přiklánělo k Německu, v marné naději, že si tak zachrání holou existenci. Nedemokratický, pokleslý a ve stále rostoucí míře rasistický režim "druhé republiky" se stával čím dál větší ostudou zejména českého národa, než tomuto státnímu paskvilu zasadila ránu z milosti německá okupace 15. března 1939, která aspoň skoncovala se všemi zbývajícími iluzemi a narýsovala jasné hranice mezi českým národem a jeho smrtelným nepřítelem.
  Poválečné Československo se samozřejmě nemohlo vrátit do roku 1938. Stalin nekompromisně uchvátil Podkarpatskou Ukrajinu a všichni váleční spojenci schválili názor celé československé reprezentace, že další soužití s Němci ve společném státě po strašlivé zkušenosti šesti vražedných let Protektorátu už není možné. Tři milióny sudetských Němců byly odvezeny za hranice; Sudety přestaly existovat a osm set let společné historie na českém území dospělo ke svému konci. Když Němci v roce 1939 obsadili Prahu, plánovali odsunout Čechy na Sibiř; těžko si tehdy mohli představit, že to nakonec dopadne opačně. Další milióny Němců utíkaly nebo byly odsunuty z Východního Pruska, Pomořanska, Slezska a Povartí. Německý národ platil tvrdou daň za příval hrůz, kterými předtím zaplavil Evropu.
  Češi ? do značné míry narozdíl od Slováků ? nemohli zapomenout na mnichovskou zradu svých západních spojenců ani na jejich vojenskou nemohoucnost v prvních letech války; stejně tak nemohli opomenout záchranu před fyzickým zničením národa, která nakonec přišla z východu. To bylo hlavní příčinou příklonu Československa k Sovětskému svazu a vítězství komunistů ve volbách roku 1946. Výmluvy na to, jak nás ?prodali na Jaltě?, kde si v roce 1944 Stalin s Rooseveltem a Churchillem rozdělili sféry vlivu, jsou zbytečné; my jsme svoji volbu učinili sami. Slováci, kteří masově volili konzervativní "Demokratickou stranu", získali další důvod hledět skrz prsty na levičácké Čechy, kteří je svými hlasy proti jejich vůli stáhli na cestu ke komunismu. Převrat v únoru 1948 byl už jen logickým vyústění cesty nastoupené ještě za války samotným Benešem, který rozhodl, že zárukou bezpečnosti osvobozeného státu může být jedině Sovětský svaz.


  Sovětská invaze v roce 1968 byla opět v podstatě nevyhnutelná: proti sobě stály nezadržitelná dynamika československého reformního procesu a na druhé straně Brežněvovo pevné přesvědčení, že takovéhle kacířství prostě nemůže strpět, aniž by se mu nakonec celý východní blok rozpadl pod rukama. Ať už bylo tehdejší československé vedení jistě naivní ve svých představách o sovětských motivech, je opět těžké si představit jakýkoliv kompromis, který by byl uspokojil obě strany.
  Dveře ke svobodě se tak nakonec otevřely způsobem možná neočekávaným, ale v konečném důsledku jediným možným: když v Kremlu usedl Michail Sergejevič Gorbačov, muž s čerstvým pohledem, který dospěl k prostému názoru, že takhle už to dál nejde, a odemkl řetězy poutající celé impérium. Ti z nás, kteří si ještě vzpomenou na jeho předchůdce Andropova a Černěnka, dobře vědí, že to byla daleko spíš šťastná náhoda než dějinná nevyhnutelnost; kdyby bývali členové politbyra pevnější ve svém leninském přesvědčení a vybrali ze svého středu ideově spolehlivější kádr, mohla možná v Sovětském svazu (a tedy i u nás) dodnes vládnout komunistická dynastie, stejně jako v Severní Koreji nebo na Kubě. Prostě jsme zase jednou po dlouhé době měli z pekla kliku. Čechům a Slovákům pak trvalo ještě čtyři roky, než dokázali využít novou historickou příležitost, protože domácí diktatura byla na pohled natolik pevná, že se zdálo, že odolá i výtkám z najednou neuvěřitelně svobodomyslné Moskvy. Kdo to nepamatuje, těžko už tomu dnes uvěří: my, kteří jsme se po Jakešově instalaci generálním tajemníkem smířili s tím, že prožijeme i zbytek života v komunistické diktatuře, jsme koncem osmdesátých let na zbrusu novém třetím programu ČST napjatě sledovali přenosy přebírané (nepochybně nějakým liberálním sabotérem československé oficiální linie) ze sovětské televize sršící nebývalou otevřeností, a československá cenzura už byla tou dobou tak zoufalá, že v některých dnech zabavovala dokonce celé vydání "Pravdy" ? tiskového orgánu KSSS, do té doby nezpochybnitelného zdroje veškeré soudružské moudrosti? Svět se začal obracet vzhůru nohama.


  Dnes už je snad jedno, jestli listopad 1989 byl spiknutím vnitrostranických nebo bezpečnostních sil, a do jaké míry to všechno dopadlo jinak, než to snad kdosi plánoval. Statisíce lidí na náměstích nikdo zinscenovat nemohl; po zuby ozbrojený režim po krátkém váhání uposlechl tehdy neslýchaně drzou výzvu smějících se bezbranných demonstrantů ? ?Vzdejte se, nic se vám nestane!? a sesypal se na hromadu. Od té doby pokládáme za samozřejmé všechno, o čem jsme do té doby jenom snili: svobodu projevu, svobodné cestování, svobodné volby, přihlášku na studia bez kádrového posudku, dovolenou za oceánem, studium ve Francii nebo založení živnosti. Československá (tehdy stále ještě oficiálně "socialistická") republika byla konečně zase svobodná.
  Bylo asi nevyhnutelné, že ta svoboda musela přinést také novou nestabilitu, vyrostlou z jedovatého semínka "čechoslovakismu" zasetého o sedmdesát let dřív. Bůh ví, že jsem všechno jiné než fanoušek Václava Klause; kladu mu za vinu nejrůznější hříchy, ale z rozpadu Československa je obviňován neprávem. Není jeho vinou, že jeho ODS, která ve volbách roku 1992 kandidovala i na Slovensku s programem zachování společného státu, tam zcela propadla, a naopak drtivě zvítězilo Mečiarovo HZDS, jehož mnozí voliči si zřejmě ne dosti pečlivě přečetli volební program, obsahující chabě zahalený úmysl vydat se na cestu samostatnosti. Navrhované referendum by dokonce i v nejistém případě vítězství zastánců zachování Československa udržovalo při životě stát, který by si neúnosně velká část občanů nepřála, a trvalé spory a nejrůznější malicherné hádky by do nekonečně otravovaly atmosféru a destabilizovaly politickou sféru. Nezbývá než přijmout fakt, že velká část Slováků si tehdy vlastní stát přála, a že na něj měli jasné právo. Civilizovaný a přátelský rozvod byl distinguovanou tečkou za 71 lety existence Československa, a jistě přispěl k tomu, že vztahy mezi oběma národy jsou od té doby lepší než kdy dříve. Nic na tom nemění skutečnost, že asi většina z nás Čechů, kteří se narodili v Československu, už nikdy nebudou schopni vnímat Slovensko jako cizí zemi; Tatry a Rudohorie prostě zůstávají součástí našeho domova. Doma je člověk tam, kde na dovolené nepotřebuje slovník.
  Stojí za připomenutí, že od roku 1918 byla jen dvě období, kdy nebylo možné volně cestovat mezi Moravou a Slovenskem: za Protektorátu v letech 1939-1945 a po rozdělení státu dokonce déle než 11 let: 1993-2004. Teprve Evropská unie (ten zloduch, na kterého se dnes všechno svádí), do které jsme společně vstoupili 1. května 2004, definitivně zrušila tu absurdní hranici a opět umožnila volný pohyb po celém československém prostoru.


  Co tedy po sto letech s celou tou československou záležitostí? Byl to jen stát omylem založený hrstkou intelektuálů, který se po dvaceti letech rozpadl, po dalších deseti letech se stal kořistí komunistické diktatury, po dvaceti letech ho obsadily pro změnu ruské tanky, pak mu trvalo dalších 21 let, než se konečně zbavil starého režimu, a sotva se z toho všeho jakž-takž vzpamatoval, po třech letech na svobodě se rozpadl opět, tentokrát definitivně?
  Jsem si jistý, že takhle to není. Československá republika zůstává základem, na kterém dál stavíme svoji státní a národní existenci; nevím jak Slováci, ale my Češi určitě. (Jakkoliv to v roce 1992 vůbec nevypadalo samozřejmě, ponechali jsme si dokonce její původní vlajku ? přesněji řečeno, pohozenou na zemi jsme ji znovu zvedli. Mnozí poslanci v tehdejším Federálním shromáždění byli přesvědčeni, že když už opouštíme Československo, měli bychom opustit i jeho vlajku; naštěstí tehdy rázně zasáhla Česká národní rada ? nastávající česká Poslanecká sněmovna ? a drtivou většinou prohlásila původní vlajku symbolem nového státu.)


  Neumím si vůbec představit, kde bychom dnes byli bez Československa; čeho bychom byli součástí, a jak by vypadaly naše národy. Osud Lužických Slovanů, kteří se utopili v moři německého živlu, nám budiž výstrahou. Vlastní národní stát není luxusem; v tomhle dějinami zmítaném prostoru je to nutnost. Dnes je to sto let, co nám ho naši předkové vydobyli; na jeho půdě oba naše národy přečkaly všechny pohromy, které se tudy přehnaly, a je proto správné, že v Praze na Václavském náměstí, v psychologickém středu Čech, včera hráli hymnu ne českou, ale československou. Tisíce Čecháčků, kteří to tam poslouchali, přitom netleskaly vzpomínce na to, kdy se z Prahy vládlo Bratislavě nebo Košicím. Ti lidé prostě jen potvrdili skutečnost, že jejich malé životy jsou součástí něčeho většího, co tady vzniklo právě před sto lety, a co si zachovalo svou hodnotu i po tak dlouhé době.




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS