Zajímavosti

* Opožděné výročí

Vydáno dne 14. 03. 2019 (97 přečtení)

Vzpomínka na americký program výzkumu Měsíce

V loňském osmičkovém roce jsme vzpomněli řadu významných výročí, jak už to v československé historii chodí; ale nejen tam. Na podzim 2018 proběhlo jedno drobné, ale přesto důležité výročí, které ? pokud jsem stihl sledovat ? nezaslouženě prošlo bez povšimnutí dokonce i v odborných kruzích. V předvánočním shonu jsem to už nestihl, a jelikož ta událost je padesát let stará (děsné, co já už všechno pamatuju...), snad mi čtenáři prominou i těch pár týdnů zpoždění. V některých dávno minulých číslech jsem se zmínil o americkém programu výzkumu Měsíce; je čas na něj zase trochu zavzpomínat.




CM exterior




  Po opožděném vstupu do vesmíru sérií startů kabin Mercury (první Američan John Glenn v lednu 1962 obletěl Zemi tři čtvrtě roku po Gagarinovi) se Američani pořádně rozjeli v programu Gemini, během kterého vyzkoušeli výstup do kosmického prostoru (ač i v tom je ještě předběhl ruský kosmonaut Alexej Leonov) a vzájemné přiblížení dvou kosmických lodí a nakonec i jejich spojování na oběžné dráze. To všechno už se v polovině šedesátých let dělo v zájmu splnění úkolu, zadaného v roce 1961 tou dobou už mrtvým presidentem Johnem Kennedym: do konce roku 1969 dopravit astronauty na Měsíc. Po jednomístných kabinách Mercury a dvoumístných Gemini zkonstruovaly podle zadání NASA firmy North American Aviation a Grumman Aircraft Engineering Corporation třímístnou kosmickou loď Apollo, která už měla donést astronauty až k Měsíci.



CM interior

Během roku 1966 proběhly tři zkušební starty "malé", dvoustupňové rakety Saturn 1B: první a třetí start byly pouze suborbitální lety, během nichž kabina nedokončila oblet Země, zatímco při druhém letu samotná raketa bez kosmické lodi čtyřikrát obletěla Zemi. První let kosmické lodi včetně posádky byl naplánován na 27. ledna 1967 pod označením Apollo 1. Spolu s kosmickým veteránem Virgilem "Gusem" Grissomem, který už měl za sebou tři lety, měl letět zkušený Edward White, jenž dva roky předtím jako první Američan vystoupil z lodi Gemini do vesmíru, a s nimi ještě nováček Roger Chaffee.



Eisele Schirra Cunningham

Konstrukce velitelské kabiny kosmické lodi trpěla vážnými nedokonalostmi a šlendriánem. Součástí vybavení byly plasty, které byly v pozemské atmosféře klasifikovány jako nehořlavé, ale v atmosféře z čistého kyslíku, jaká se používala v Apollu, hořely jako papír. Elektrická instalace byla nekvalitní, kabina neměla kryt podlahy a po kabelech museli astronauti šlapat, čímž poškozovali jejich izolaci. Vedení NASA požadovalo od výrobce nápravu, ale tváří v tvář hrozbě zpoždění programu rozhodlo uskutečnit první let s kabinou v tom stavu, jaký byl k dispozici. Astronauti o tom všem dobře věděli ? každý z nich měl na starosti kontrolu výroby některé části kosmické lodě. Pouhé tři týdny před svou smrtí řekl Gus Grissom: ?Pokud zahyneme, netruchlete pro nás. Máme riskantní povolání a tahle rizika na sebe bereme. Vesmírný program je pro tuto zemi příliš důležitý, než aby se nadmíru zdržel, pokud by někdy došlo k neštěstí.?


  Zdlouhavé předstartovní přípravy byly poznamenány opakovanými potížemi s rádiovým spojením (?Jak se s námi chcete spojit u Měsíce, když to nedokážete ani tady na Zemi??? postěžoval si v jednu chvíli už podrážděný Grissom). O samotném Apollu 1 a o mnohém, co předcházelo, napsal Norman Mailer ve své knize "Oheň na Měsíci", ze které tady budu často citovat:


  ?... Raná historie raketové techniky se dá číst jako vyprávění o pálení čarodějnic. Jedna čarodějka nehořela vůbec, jiná zemřela se strašlivým křikem a třetí po sobě nenechala nic než kroužek popela a pak osm dní pršelo. Na Raketenflugplatzu poblíž Berlína počátkem třicátých let raketové motory explodovaly nebo odmítaly chytit, nebo se rakety zvedly jedním směrem, pak se obrátily a začaly létat při zemi v pravých úhlech. Rané dějiny konstrukce raket se dají číst jako historie prostého přání přinutit raketu fungovat dost dlouho na to, aby byla příležitost objevit, kde došlo k poruše. Většina raných debaklů byla tak neosvícená, že by se raketovým inženýrům dalo odpustit, kdyby natírali otvor spalovací komory krví panenské kozy. (...)



Apollo 7

Základní princip raket je stejně prostý jako odpálit kanón. Zápalné látky se přivedou dohromady, zapálí a hoří v komoře. To je docela jednoduché, stejně jednoduché jako Newtonův třetí pohybový zákon: každá akce vyvolá stejně velkou a opačnou reakci - jenomže fyzika je božská a technika je pot. Teorie má veškerou eleganci přirozené ekonomie; technika se na začátku musela vyrovnat s problémem, že žár plamenů taví motor, v němž plameny hoří. A tak rakety nikdy nedokázaly fungovat jakýmkoliv předvídatelným způsobem, dokud nebyly zdokonaleny jejich chladicí systémy. Pak přišla řada problémů s dráhovými výchylkami: raketa není nepodobná míčku, obsahujícímu menší a ne docela symetrické míčky, které se uvnitř převalují - a tak na každé dráze vznikají odchylky. Rakety na pevné palivo mají spalovací komoru, která se zvětšuje, jak paliva ubývá - a tím se mění tah; rakety na tekuté palivo se zase musejí vyrovnat se skutečností, že palivo uvnitř nádrží sebou hází. Celý svět přístrojů, gyroskopů, rádiových a telemetrických zařízení, počítačů, nejrůznějších elektrických monitorů a ovládacích prvků se vrhl na rakety jako kobylky a každý z těchto přístrojů zase projevoval vlastní podivnosti, pracovní potíže, náchylnost k poruchám a jemný náznak vlastní psychologie. (...)



CM interior

Fyzika je zkoumání řádu, důstojnosti, nádhery a matoucích záhad přírodního dění. Technika je zabývání se koeficientem přilnavosti lepidla nanášeného na povrch matky, která přidržuje šroub jedné desetimilióntiny celkové představy vtělené do stroje; představy, kterou původně nakreslil nějaký fyzik na tabuli. Jediným tahem! ?Tady budeme mít propojení. Stupně se oddělí.? A tak fyzika je láska a technika je manželství. Fyzika je sex, početí a rodinné společenství; technika je umění vyndat včas vejce z vody. Fyzika je tichá poznámka: ?Dejte předmětu rychlost jedenácti celých dvě desetiny kilometru za sekundu a dokáže opustit gravitační pole Země.? Technika je padesát let raket, které vyrývají brázdy do kukuřičných polí a chytají na rampách plamenem kvůli netěsnícím záklopkám. Technika je pět set tisíc mužů, kteří po léta pálili své libido a otročili ve snaze nashromáždit tolik kolektivního úsilí, aby dokázalo vynést do vzduchu kosmickou loď vážící tři milióny kilogramů a udělit jí takovou rychlost, aby unikla třem miliónům kilopondům přitažlivosti, kterou ji svazuje gravitační pole Země. (...)


  A vskutku toho, s čím si technici museli dělat starosti, bylo mnoho. Obrovská velikost nosných raket a křehkost jejich přístrojů, délka cesty a magnetická a radiační pole, ctnosti a nadání astronautů, jejich únava a příležitostné chyby, to vše vyústilo za pět let amerických pilotovaných kosmických letů v několik udivujících triumfů a v nepřetržitou řadu poruch, omylů a odchylek od funkce v každém letu. Omyly vyskakovaly v supersložitém stroji kosmické lodě, mezi astronauty ve skafandrech a v celé síti spojení se Zemí. Všechny lety Mercury měly potíže: Alanovi Shepardovi netěsnily trysky; příklop u kabiny druhého letu odlétl po přistání do moře dřív, než byla kabina zajištěna ? Grissom se v potápějící se kabině málem utopil; John Glenn před prvním orbitálním letem zažil nekonečné odklady startu ? uběhly celé týdny. Během letu špatně fungovalo automatické řízení, selhala levá tryska, pak pravá; gyroskopické údaje byly v rozporu s tím, co viděl sám Glenn. Pozemní středisko dostávalo signály (naštěstí chybné), že se otevřel zámek přidržující tepelný štít pro vstup do atmosféry. Kdyby to byla pravda, Glenn by přistál mrtvý. Carpenter v následujícím letu měl také potíže: vinou vlastního špatného úsudku nesprávně nasměroval loď na přistání, a pak musel ručně zapnout vypuštění padáku, když selhal automatický spínač. Následkem vzniklého zpoždění přeletěl přistávací oblast o 400 kilometrů. Schirrovi se přehříval skafandr a loď se mu po startu otočila dokola kolem svislé osy, protože motory byly špatně nasměrované; Cooper měl celou řadu poruch, potíže s oblekem, s gravitačním signálem a s hladinou oxidu uhličitého, a nakonec mu selhal automatický pilot, takže během přistání musel řídit loď ručně. Proniczanic nedávali svým lodím jména Svoboda a Víra a Přátelství. I pilot zocelený v boji a soustředěný na sebe mohl najednou shledat, že slova jako Svoboda a Přátelství jsou nejen podivná a nová, ale že také přinášejí útěchu, když člověk stojí před těmito strašidelnými technickými výpravami do vzduchoprázdna s vědomím, že na jeho zařízení nutně dojde k poruchám. Tak tomu bylo se všemi lety Mercury, tak tomu bylo s každou z deseti výprav Gemini ? selhávaly trysky, objevovaly se zkraty, porouchávaly se řídicí systémy, chladicí systémy odmítaly chladit, kosmické lodi přelétávaly místa přistání a zmeškávaly dostaveníčka s jinými loďmi, počítače selhávaly, palivové články slábly, vysílačům se přerušoval proud, motor nechytil kvůli spálené pojistce, Armstrong málem zahynul v Gemini 8, když jeho loď začala divoce rotovat šedesátkrát za minutu, až málem ztratil vědomí; průzory přileb se zamlžovaly, protimlhová směs dráždila oči, turbočerpadla byla vadná ? ano, do všech triumfů programu Mercury a Gemini se připletly poruchy, jejichž příčina se dala rozumně nalézt, a poruchy, které rozumu vzdorovaly, a potom celkový součet všech těchto triumfů, všech poruch, které byly opraveny, a všeho štěstí, které se nahromadilo, vybuchl v jediném ohromujícím momentu, když v kosmické lodi 012 na vrcholu nosné rakety číslo 204 zesíleného Saturnu 1B na startovním komplexu 34, došlo večer 27. ledna 1967 k požáru, a dřív, než bylo možné otevřít příklop, celá posádka byla mrtvá. Otvírání složitého poklopu trvalo devadesát sekund, ale astronauti se udusili za méně než půl minuty. Několik členů servisního týmu se přiotrávilo kouřem, když se pokoušeli ke astronautům dostat, a trvalo pak sedm hodin, než kabina vychladla natolik, aby ji bylo možno otevřít. (...) Vyšetřování, které následovalo, muselo zvážit takové okolnosti, jako neopatrně obnažené dráty, atmosféru čistého kyslíku, nevyzkoušené materiály, které byly označené jako nehořlavé, ale v čistém kyslíku hořely, a pak muselo prozkoumat nesrovnalosti mezi tím, co dodala společnost North American Aviation, a co objednala NASA. Kvalita práce byla hluboko pod normami. Existovaly nesrovnalosti ve výrobě, nestanovená kritéria kvality, vysoké procento zmetků, 113 významných a 623 dalších technických zadání, která nebyla dokončena do termínu dodání velitelského modulu.?


  Bylo zjištěno podezření z korupce v široké lobbystické síti zahrnující asistenta presidenta Lyndona Johnsona, předsedu senátního Výboru pro kosmický výzkum a ředitele NASA. 190 odborníků z NASA vyhodnotilo společnost Martin jako nejlepší z uchazečů po stránce technické i obchodní. Martin obdržel lepší celkovou známku, ale zakázku na výrobu velitelského a servisního modulu kosmické lodě Apollo stejně nakonec získal North American.


  Norman Mailer: ?Člověk mohl hledat viníka všude, dokonce i v Bílém domě, ale stejně si žádný inženýr nemohl být jist, že by k ohni nedošlo, ani kdyby stroj vyrobil Martin, protože se našel šroubovák, který nějaký dělník zapomněl poblíž kabelů, jejichž izolace mohla být sedřená otvíráním příklopu. Bylo zapotřebí jediné zlé jiskry v té kabině plné kyslíku.?


  Své tragické problémy zažili toho roku i Sověti. Vladimír Komarov odstartoval 23. dubna 1967 v nové lodi Sojuz 1. Žádný z předcházejících nepilotovaných letů Sojuzu nebyl úspěšný, a konstruktéři rozhodli, že poruchovou loď může dokonale vyzkoušet jen zkušený pilot jako Komarov. Záložním pilotem byl Jurij Gagarin; ten si byl nespolehlivosti Sojuzu vědom, a neúspěšně se snažil se Komarova z mise vyřadit, v přesvědčení, že jeho samotného jakožto národního hrdinu nebude vedení riskovat, a let tak bude odložen, dokud nebudou závady odstraněny. Politický tlak během stále ještě probíhajícího "závodu o Měsíc" však byl silnější. Od začátku orbitálního letu Komarov zápasil s řadou potíží a poruch; při druhém obletu proto vedení rozhodlo navést loď na sestupnou dráhu. Potom však selhal hlavní padák, záložní padák se do něj při manuálním otevření zamotal a kabina dopadla na zem volným pádem. Krátce po startu Sojuzu 1 měla odstartovat druhá loď, Sojuz 2 s tříčlennou posádkou, za účelem společného manévrování na oběžné dráze. Silný déšť si naštěstí vynutil odklad startu Sojuzu 2, který byl po havárii Sojuzu 1 zrušen. Později se ukázalo, že Sojuz 2 měl stejnou vadu v konstrukci padákového systému; kdyby byl odstartoval, Sověti by nejspíš přišli během jediného dne o čtyři kosmonauty. Rok 1967 byl pro kosmický program tragický na obou stranách Atlantiku.


  Vyšetřování požáru Apolla 1 a přepracování konstrukce velitelského modulu trvalo déle než rok; mezitím pokračovaly práce na ostatních dílech, zejména na měsíční nosné raketě Saturn V. Nejsilnější raketa všech dob poprvé odstartovala s prázdnou kabinou Apollo v září 1967. Někteří astronauti měli pocit, že vypustit tak drahý nosič nazdařbůh bez posádky je plýtváním peněz a časem, ale po ostudném neštěstí už vedení NASA nebylo ochotno riskovat. Let proběhl hladce.


  Číslování počátečních letů Apollo je značně chaotické a pro laika je obtížné se v něm vyznat. V chronologickém pořadí vypadá takto (v závorkách je označení, které mělo být přiřazeno dodatečně, ale nakonec nebylo použito):


AS-201 (Apollo 1A)  26.1.1966, raketa Saturn 1B, první test kosmické lodi Apollo;
AS-203 (Apollo 3)  5.7.1966, raketa Saturn 1B, bez kosmické lodi, jen test 3. stupně rakety;
AS-202 (Apollo 2)   25.8.1966, raketa Saturn 1B, s kosmickou lodí Apollo;
Apollo 1  27.1.1967, požár před startem, neuskutečněný první let s posádkou;
Apollo 4  9.11.1967, první start rakety Saturn V, včetně prázdné lodi Apollo;
Apollo 5  22.1.1968, první (bezpilotní) test lunárního modulu na oběžné dráze;
Apollo 6  4.4.1968, neúspěšný pokus o navedení nepilotované lodi Apollo na translunární dráhu (selhání motorů 2. stupně po prudkých vibracích).


Po lednovém požáru kabiny AS-204, měl být další start označen opět jako Apollo 1 (protože původní loď Apollo 1 vůbec neodstartovala); na žádost vdov po třech astronautech však označení "Apollo 1" zůstalo zachováno pro posádku, která ve své lodi zahynula. V roce 1967 někteří astronauti navrhli výše uvedené použití názvů Apollo 1A, 2 a 3, a v souladu s tímto záměrem odstartovala v listopadu 1967 nepilotovaná kosmická loď označená Apollo 4; k dodatečnému přečíslování dřívějších letů však nakonec nedošlo a v počátcích programu tak zůstala nelogická mezera s chybějícími čísly 2 a 3.


Apollo 7 11. října 1968 ? a tohle je to loňské padesátileté výročí, o kterém jsem mluvil na začátku ? raketa Saturn 1B vynesla z mysu Canaveral kosmickou loď Apollo 7. Devatenáct měsíců po tragickém požáru přepracovaná kosmická loď startovala poprvé s posádkou, které velel při svém třetím kosmickém letu zkušený astronaut, profesionál a perfekcionista Walter "Wally" Schirra; s ním letěli nováčci Donn Eisele a Walter Cunningham. Všichni tři byli v lednu 1967 určeni jako záložní tým pro Apollo 1; tehdy o vlas unikli svému osudu, a teď měli za sebou už tři roky příprav. Sžíravý puntičkář Schirra byl od začátku nespokojený s tím, že poprvé měla být součástí výbavy televizní kamera, kterou budou astronauti pořizovat živé záběry pro diváky: pokládal toto "cirkusové představení" za ztrátu času napínající už tak nabitý letový program, a protestoval proti rušení soukromí posádky, která si až dosud mohla při každém letu užívat klášterní uzavřenosti. Ředitel letových operací Chris Kraft rozhodl, že americká veřejnost, která to všechno platí, má právo vidět, co astronauti dělají, a vrčící Schirra se musel podřídit.


  Start proběhl hladce; potíže začaly druhý den. Schirra ohlásil, že dostal silnou chřipku: ?už jsem spotřeboval osm papírových kapesníků, a uvažuju o tom, že bych si vzal antibiotika.? Letový lékař mu dovolil jen něco na uvolnění nosu, a stal se nejzaměstnanějším účastníkem následující tiskové konference NASA: do vesmíru se tenkrát vydávali jen superzdraví jedinci ? i kdyby astronautovi před startem jen spadlo smítko do oka, nastupovala záložní posádka ? a tohle byl vůbec první případ onemocnění ve vesmíru. Zrovna o takovéhle historické prvenství teď Američani rozhodně nestáli. Horší bylo, že těžce nachlazený Schirra začal být následkem své nepohody protivný na letové dispečery a nakonec i na své partnery v lodi. Třetí den úsečně prohlásil, že z moci velitele posádky ruší plánovaný televizní přenos: ?No further discussion.? Letový tým horko-těžko přesvědčoval nedůvěřivé novináře, že na palubě je všechno v pořádku. ?Christ, Wally, all you gotta do is flip a switch,? přemlouval ho vedoucí týmu astronautů Deke Slayton; ?prokrista, Wally, nechce se od tebe nic víc, než zmáčknout vypínač...? Wally zůstal neoblomný. Pátého dne se v Houston Chronicle v narážce na oblíbenou kreslenou postavičku objevil titulek "Probuďte kapitána Bručouna!" Tisk šel letovému týmu po krku a dispečeři odpočítávali dny do chvíle, kdy budou mít od téhle vzpurné posádky pokoj. V letových manuálech bylo všechno, kromě postupu, jak zacházet s nabručeným velitelem lodi. Ten nakonec ustoupil a televizní přenosy pokračovaly.


  Schirra zavedl na palubě systém hlídek, kdy vždycky aspoň jeden ze tří astronautů bděl; v předchozích dvoučlenných posádkách spali oba muži najednou a na kroužící loď dohlížel jen pozemní personál. Když teď během své "noční hlídky" Donn Eisele popisoval polohy hvězd, které budou budoucí výpravy k Měsíci používat k navigaci, mluvil tlumeným hlasem, aby nerušil své zarostlé parťáky - "sleeping beauties" ["spící kráska" znamená v angličtině "Sněhurka"]. Nepříjemná tlaková níže v západním Atlantiku se mezitím přesunula do prostoru plánovaného přistání v Karibském moři a změnila se v plnokrevný hurikán. K údivu Gene Kranze, vedoucího jedné ze směn, se teď čím dál popudlivější Schirra začal navážet nejen do jednotlivých dispečerů, ale i do ředitele programu Chrise Krafta a šéfa celého týmu astronautů Deke Slaytona. Když dva dny před přistáním řídící středisko začalo diktovat Apollu 7 seznam změn letového plánu, který sestavil šéf letové směny Glynn Lunney, ozval se z paluby lodi Donn Eisele: ?Chtěl bych mluvit s tím chlápkem, kterej vymyslel tuhle nádheru. To nás fakt dostalo,? načež ho přerušil vedle sedící Schirra: ?I have had it up here today; teď už toho tady mám fakt dost. Odteď pro tyhle změny přebírám funkci "onboard flight director" ? palubního letového ředitele. Už nepřistoupíme na žádné další hrátky jako přidání padesáti stop k rychlosti kvůli nějakému manévru nebo pro nějaký praštěný test, o kterém jsme nikdy neslyšeli.? Glynn Lunney, letový ředitel postižené směny a autor sporného plánu, napsal do letového deníku: ?Viz hlasový přepis komunikace s posádkou; já už nemám sílu to zapisovat...? a při předávání směny poprvé dal najevo svoji frustraci: ?I have finally had enough of this crew; téhle posádky už mám definitivně plné zuby.? V závěrečných dnech letu si členové pozemního střediska připadali jako rodiče vzpurného děcka, předvádějícího vzteklé výstupy. Astronauti si stěžovali na nevalnou stravu, na hlučné ventilátory, které jim rušily spánek, a na spací pytle, které neměly zatahovací uzávěry a astronauti z nich ve spánku vyplouvali ven. V závěru letu jeden z letových ředitelů, Gerald Griffin, v žertu navrhl prodloužení letu o čtyři dny, aby překonali dvoutýdenní rekord posádky Gemini 7 z prosince 1965, ale nikomu z astronautů to nepřišlo vtipné: nastydlá posádka už chtěla z kosmu domů. V poslední den mise kdosi z dispečerů pomstychtivě navrhl - jen napůl v žertu - neměnit naplánovanou trasu sestupu a za trest nechat kverulující posádku přistát doprostřed chystajícího se karibského hurikánu. Ředitel programu Chris Kraft, stejně naštvaný jako Lunney, údajně nebyl dalek toho, aby to povolil...


  K závěrečnému zajiskření mezi posádkou a dispečery došlo těsně před koncem letu. Až dosud platilo pravidlo, že během sestupu do atmosféry má posádka nasazené přilby pro případ netěsnosti kabiny a náhlého poklesu tlaku. Zatímco však starší přilby měly pohyblivé hledí, které si astronaut mohl zvednout, aby si (podobně jako potápěč) stiskl nos a fouknutím z plic vyrovnal tlaky v lebečních dutinách, nové přilby byly kompaktní a tento manévr neumožňovaly. Schirra se obával, že v důsledku těžké rýmy, kterou všichni trpěli, by se jim při prudkých změnách tlaku mohly protrhnout ušní bubínky. Oznámil proto letovým dispečerům, že astronauti si přilby nenasadí. Dispečeři, kteří už byli z téhle posádky bezradní, zavolali šéfa týmu astronautů Deka Slaytona. Ani on nedokázal vzbouřence přemluvit; nakonec jenom poznamenal: ?Jsou to vaše krky, Wally, o které tady jde...? Přistání proběhlo bez přileb ? a bez problémů. Jak nebezpečný takový manévr může být, se ukázalo o dva a půl roku později během přistání sovětské lodi Sojuz 11. Kosmonauti Dobrovolskij, Volkov a Pacajev přistávali podle plánu jen v lehkých pracovních oděvech, protože loď už byla považována za bezpečnou. Během vstupu do atmosféry došlo k prudkému poklesu tlaku a celá posádka se udusila.


  Deke Slayton nazval aféru s přilbami ?první kosmickou válkou?. Vzpoura se neobešla bez následků: vedení NASA pokládalo chování posádky Apolla 7 za neprofesionální, a nikdo z nich už do vesmíru znovu neletěl.


  Spisovatel Norman Mailer zhodnotil let ve svém kousavém stylu: ?... osmdesát minut po startu Apolla 7 došlo k výpadku proudu v řídicím středisku letu v Houstonu. Nelze se už dostat blíž ke středu technického mozku! Pokud počítač řízení letu pracoval dál díky nouzovému zdroji elektřiny, čtyřicet dispečerů pořád stálo dvě minuty před tmavými přístrojovými pulty, nemohli sledovat let a neviděli v místnosti nic než přízračnou červeň nouzového osvětlení. Jak musely vypadat jejich tváře v tom temném budoárovém světle! Pak se proud opět zapnul. Zbytek letu proběhl víceméně podle plánu, až na třicet zaznamenaných poruch a protikompenzaci dobrého generála Phillipse: "Perfektní let... splnili jsme 101 procent vytčených cílů!"?


  Nehledě na Mailerovo špičkování měl Phillips v zásadě pravdu: zjištěné poruchy se týkaly hlavně komunikace a monitorovacích systémů, zatímco nová, zgruntu přepracovaná loď Apollo plně prokázala svoji valitu a letuschopnost. Apollo 7, v podstatě nudný, rutinní let (odhlédneme-li od faktu, že byl v té době druhým nejdelším kosmickým letem), který z čistě technického hlediska nepřinesl nic nového, ve skutečnosti otevřel vrátka na cestu k Měsíci. Techniky z NASA teď čekalo devět hektických týdnů: takhle šibeniční termín zbýval do plánované vánoční výpravy Apolla 8. O tom příště.

Přiložené obrázky jsou samovysvětlující; CM = Command Module, velitelský modul lodě Apollo. Na obrázku "c" je pohled přes hlavy astronautů na palubní desku, kterou měli před sebou.

Zdroje:

Norman Mailer: "Of a Fire on the Moon", v překladu Michaela Žantovského "Oheň na Měsíci"
Andrew Chaikin: "A Man on the Moon"
Gene Kranz: "Failure Is Not an Option"

http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modload&name=kosmo&file=index&fil=/m/pil_lety/usa/apollo/ap-7/index.htm
http://www.astronomy.com/news/2018/10/apollo-7-nasas-first-mini-mutiny-in-space
http://blogs.discovermagazine.com/d-brief/files/2018/10/Apollo-7.jpg
https://www.history.com/.image/t_share/MTU5MDcwNDA2MjAyODkzOTcz/nasa_apollo-7_30082480766_51f1ae0015_k.jpg




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS