Zajímavosti

* Na obranu ohrožených druhů (1/3)

Vydáno dne 14. 03. 2019 (81 přečtení)

Mizející bohatství a krása českého jazyka

Obvykle sepisuju tyhle články čtenářům pro zábavu, potěšení a snad i k poučení. Tentokrát to bude jiné. Dnes budu kázat, nabádat, kárat a provokovat. Pár čtenářů možná dopálím, mnohým budu k smíchu a jiní nad dnešní Gammou po pár odstavcích stisknou znuděné Alt-F4. A budou mít pravdu. Nikdo vás nenutí číst mravoučné tlachání staromilského knihomola. Ale několik z vás to třeba vydrží. Počkejme.





Někteří lidé jsou spíš bojácní, jiní zase velmi smělí. Mezi ty vůbec nejchladnokrevnější nepochybně patří jazykovědci. Bez zachvění hlasu jsou schopni uvažovat o dalším vývoji jazyka, který se bude přizpůsobovat vrtochům doby postmoderní, vycházet vstříc populárním požadavkům a odhazovat archaické, dnes už nepotřebné tvarosloví. Jako námořní jachtař, pilot, paraglidista a parašutista si rád namlouvám, že nejsem zrovna bázlivá povaha, ale jsou chvíle, kdy mi hrůzou běhá mráz po zádech. Nedokážu s klidnou myslí sledovat sestup rodné řeči do stále nižších pater zjednodušování a ochuzování jazyka o funkční, nenahraditelné jazykové prvky.


   Jednu lednovou sobotu, zaslechnuv bytový zvonek, otevřel jsem dveře a uzřel svoji choť, podávající mi noviny, které byla právě vyzvedla ze schránky cestou z ranního nákupu: ?Tady máš ty svoje Lidovky, aby sis zase mohl číst u snídaně, zatímco já budu krmit děti!? šklebila se, poznamenavši škodolibě ? ?a jsem ráda, že tě rozčílí hned titulní stránka!?


  Pokud vám čeština předchozí věty připadá ?nějaká divná?, či snad nesrozumitelná, nebo dokonce budí podezření na jakési bizarní gramatické chyby, pak jste tady správně. Právě o tom bude dnes řeč.


   Manželka měla pravdu, titulek na první straně Lidovek z 26.1.2019 mě skutečně dopálil: "Češtináři radí zjednodušit výuku. Jsa, jsouc, jsouce mají zmizet ze škol", stálo tam. ?Skandál, sabotáž, velezrada!? supěl jsem, rozzuřen ? a nepřešlo mě to doteď. Především, samotný titulek onoho článku je sémanticky vadný. Kdo něco takového radí, není češtinář, ale národní škůdce, a nejde tady o zjednodušení výuky, ale o další osekání českého jazyka.


   Zjednodušování češtiny probíhá už déle než sedmdesát let, se zdůvodněním, že: 1) je to dáno přirozeným vývojem jazyka, a 2) je třeba usnadnit běžné populaci učení přehnaně složité gramatiky. To první je podvod a to druhé nesmysl.


  Vývoj čehokoliv, tedy i jazyka, spočívá ve zlepšování stávající funkce a struktury, a dále v tvorbě nových kvalitních prvků. S českým jazykem se v posledních desetiletích v žádném podstatném ohledu neděje to první ani druhé. Gramatika se zjednodušuje a zplošťuje. Jako nově přípustné se kodifikují pokleslé hovorové a slangové tvary. Staré, plně funkční a nezastupitelné vyjadřovací nástroje jsou zapomínány a vymírají.


  Usnadnění výuky jazyka zjednodušením jeho struktury je kulturní vandalství: aby se ušetřilo pár hodin ve školních osnovách, provádí se úředně řízená demolice rodné řeči - nejcennější části našeho dědictví, která tvoří prazáklad samotné definice národa. Vyslovíte-li nebo napíšete jakékoliv běžné české slovo ? kočka, pes, dítě, domov, strom ? používáte něco, co je víc než tisíc let staré. Bylo to tady stovky let před námi, a bude se to používat i stovky let poté, až my tady nebudeme. Tváří v tvář něčemu tak starobylému a nepomíjejícímu by člověku slušela trocha úcty a pokory. Nikoho by nenapadlo postavit hypermarket na Velehradě nebo dálnici napříč Malou Stranou, přestože by to jistě mělo mnohé praktické a finanční přínosy; ale když se planýruje krajina českého jazyka, málokoho to zneklidní.


  Jsou i jiné argumenty; nesentimentální a chladně racionální. Jazyk není jen kulturní památka; je to především nástroj. Byl vytvořen k formulování myšlenek a přenosu informací. Každý nástroj je tím cennější, čím efektivněji a přesněji slouží svému účelu. To ví každý ajťák, který si hlídá, aby se zbytečně neplýtvalo bity, megahertzy a kilobaudy, a intuitivně to dávno před námi pochopili už staří Římané, kteří během staletí vyvinuli gramatiku, jež umožňuje stručně a jednoznačně vyjadřovat složité myšlenky minimálním počtem slov. Právě díky tomu jsou latinské citáty tak hutné, v kontrastu k upovídaným moderním jazykům. (Výjimečně odstrašujícím příkladem je v tomto ohledu francouzština, kde ?Hezké, ne?? se řekne ?Beau, n?est ce pas?? a ?devadesát osm? je ?čtyři dvacet deset osm?. Zkuste v něčem takovém počítat...)


   Klasická latina byla vrcholem evropského jazykového vývoje; všechno, co následovalo po ní, je už jen zjednodušení, regrese, ztráta informace a úpadek. Před několika desetiletími, kdy jsem měl ještě dost času zabývat se činnostmi zdánlivě nepotřebnými (snad tohle nebude číst moje drahá manželka ? ta by mě naučila psát po večerech Gammu...!), jsem se přiměl nastudovat pár lekcí z archaické učebnice latiny, a tváří v tvář všem těm konjunkcím, flexím, konjugacím a deklinacím jsem si připadal jako divoch, který zabloudil do opuštěného gotického chrámu a ohromen zírá na tu barevnou nádheru a stroze účelnou eleganci. Nebyv poháněn praktickou pohnutkou, u studia jsem dlouho nevydržel a z celé latiny mi zbylo v rukou jako hrst lesklých střípků jen pár citátů, jež mi utkvěly v paměti z nejrůznějších knih, a k tomu aspoň mlhavé ponětí o skvělé struktuře toho jazyka, kterou tuším kdesi v pozadí. Je jedním z kulturních zločinů komunistického režimu, že ve školách nahradil latinu ruštinou; místo jazyka, který je základem celé západní kultury, jsme se jedenáct let učili řeč, jejíž pokleslá struktura i slovní zásoba je typickým projevem velmocenského národa, který si může dovolit zanedbávat svůj základní atribut.


   Čeština se samozřejmě vyvíjela vůči latině mimoběžně ? o pár století později a o několik stovek kilometrů na sever. I ona však postupně dosáhla vyspělé podoby, aby po Bílé hoře a likvidaci kulturních elit zažila úpadek tak drastický, že na počátku devatenáctého století bylo hrdinským jazykovědným činem Josefa Jungmanna už jen prosté sepsání česko-německého slovníku (však za něj dostal od císaře Ferdinanda Dobrotivého rytířský kříž). Slovník nebyl potřebný jen z praktických důvodů, ale především jako grafický důkaz, že čeština se svou slovní zásobou vyrovná němčině, a národ český tedy stojí na stejně pevném základě jako ty ostatní. K tomu účelu musel Jungmann češtinu do značné míry znovu "vynalézt" (řadu chybějících slov převzal z jiných slovanských jazyků a některé výrazy rovnou vymyslel) a pokračovali v tom po něm další obrozenci, až se na konci devatenáctého století z češtiny stal plnohodnotný a všemi potřebnými funkcemi vybavený jazyk, který pak mohl (například) po Janu Nerudovi převzít k dalšímu rozvíjení Karel Čapek, abych jmenoval jen dva z mnohých.


   Jenže po století páry přišlo století člověka davového (jak ho před osmdesáti lety definoval španělský filosof José Ortega y Gasset), jenž se ujal vlády prostřednictvím novin, politických stran, televize, Facebooku a přímé volby (sám jsem býval jejím stoupencem, ať jsem za to zatracen?). Člověk davový si nelibuje v elegantních frázích propracované větné stavby a členitého tvarosloví; nepřeje si být obtěžován složitou mluvnicí ani nepřehlednými pravidly plnými historických výjimek. Vyhovuje mu spíš snadno zvládnutelný newspeak George Orwella. (My hlupáci jsme si myslívali, že je to výlučný atribut totalitního režimu? kamarád, jenž je tak zpozdilý, že je dokonce ještě starší než já, občas přijde ze schůze prodchnuté korporátně-budovatelským nadšením se slovy - ?... těm už chybějí jen ty rudé prápory vlající nad hlavami...?)


   Chybí-li někde takto zjednodušenému jazyku hutná formulace, opíše se to několika slovy nebo celou vedlejší větou. K čemu stručné vyjadřování v době, kdy kdekdo o to víc tlachá, oč méně má co říct. (Jestli jsem si teď naběhl sám, nechť posoudí čtenáři?) Vzdělanci a kulturní činitelé, domnívajíce se, že musejí sestoupit na úroveň davu, aby jim vůbec někdo naslouchal, podbízejí se pokleslému vkusu, místo aby šli lepším příkladem. Beztak jim to není mnoho platné, protože publikum už zhusta není ochotno číst ani populární tiskoviny a radši si pustí video na "Seznam Zprávy" - proč se vůbec ještě obtěžovat nějakými písmenky. (Povšimněte si primitivnosti už jen toho názvu ? všechna písmena velká jako v Americe, a žádné "Zprávy Seznamu": ještě tak zdržovat netrpělivého návštěvníka webu nějakým genitivem?)


  Ve svém věku už mám nárok občas zaskuhrat, že se světem to jde s kopce od roku nula; aneb ?nebude-li bezodkladně učiněna přítrž nesnesitelným způsobům dnešní mládeže, svět se zřítí do neodvratné zkázy.? Archeologové rozluštili tenhle povzdech napsaný klínovým písmem na sumerské hliněné tabulce. Pět tisíc let... nihil novi sub sole.


Zpátky k češtině a od paušálních stížností na obecný úpadek ke konkrétním příkladům.


Některé případy jsou dávno úředně kodifikované. Za mých školních let jsme se učili, že ?na saních jedeme s kopce,? zatímco ?podzemní voda vytéká z hory.? Písmeno "s" značilo pohyb po povrchu, "z" signalizovalo výstup z vnitřku. Dnes se všude píše "z", čeština zase ztratila kousek schopnosti přenášet informaci a entropie jazyka vzrostla. "Pravidla českého pravopisu", která kdysi dávno tenhle paskvil zavedla, byla první, která jsem odmítl dodržovat, zaseknuv se definitivně někde v roce 1975.


   Snaha přiblížit komplikovanou rodnou řeč prostému lidu tady byla dávno. Pamatuju se, jak kdysi v osmdesátých letech dostal někdo zlepšovací nápad, že budoucí pracující tráví zbytečně mnoho času učením gramatiky, a kolik jiných, užitečnějších znalostí by žáci mohli nabýt, kdyby se nemuseli biflovat "brzy jazyk nazývat se": vijmenovaná slova bi bila zrušena, dívky bi bili stále stejně půvabné a po všech obojetných souhláskách bi se psalo měkké i. Výjimečně jasnozřivě tušíce, že tohle by i pro zastrašenou normalizovanou populaci mohla být příliš silná káva, vypustili tenkrát komunističtí "jazikovědci" nejdřív jen zkušební balónek v jakési pedagogické tiskovině. Dokonce i v zemi sevřené tuhou cenzurou se tenkrát proti takovému barbarství zvedl tak pobouřený povyk, že ten nápad komunisti radši potichu strčili do šuplíku, pochopivše, že kvůli pár ypsilonům nestojí za to rozčílit už tak nepříliš spokojené obecenstvo.


Kdo doufal, že příchod demokracie učiní přítrž oficiálnímu jazykovému kutilství, byl brzo zklamán. V deváté třídě byl můj spolužák pokárán za "Sovětský Svaz" [jen první "S" je velké], když ho (na svou dobu odvážná) češtinářka poučila, že v tomhle ohledu nemáme tak primitivní mluvnici jako Rusové, jak byl zvyklý z hodin ruštiny. Ještě v osmdesátých letech mohl člověk bydlet v ulici "Pod lesem" [malé "l"], protože z okna ty stromy opravdu viděl, a jiný zase "U Špejcharu" [velké "Š"], jelikož tam zmíněné zařízení dávno nebylo a zbylo po něm jen to jméno. Pak se někomu zazdálo, že je to příliš složité, a dnes jsou velká písmena všude. Kupodivu je v zemi nakažené virulentním antiamerikanismem tohle zavádění amerikanismů typicky česky nedůsledné, takže stále ještě nemáme Českou Republiku, Kralupy Nad Vltavou, Hlavní Nádraží, Ministerstvo Dopravy, Českou Akademii Věd ani Horusický Rybník. Až se Ústav Pro Jazyk Český zase jednou probudí ze zimního spánku, jistě tenhle šlendrián napraví.


  Mezi laickou veřejností, ale i v novinách a v televizi lze narazit na spoustu dalších, zatím oficiálně neschválených jazykových perel. Známým případem jsou parazitní slova, vkládaná do vět zcela bez účelu a významu, jen proto, aby se mohlo mluvit o trochu déle, když vlastně není o čem. Za ?mých časů? se říkalo ?Hele, vole, tohle už fakt, vole takhle dál nejde, ty vole!? Ve skutečnosti ten "vůl", narozdíl od svých následovníků, měl ještě docela významný informační obsah, protože tím mluvčí říkal ? ?teď jsme tady my kluci sami mezi sebou, a můžeme si tlachat, co nám přijde na jazyk.? Tato podmínka byla pro "volování" důležitá, a kdo na ni zapomněl, mohl snadno narazit. Na vysoké škole jsem zažil scénku, kdy spolužák, jenž už se bez "vola" nebyl schopen nadechnout, byl v dialogu se spolužačkou důrazně varován, že takhle s ní mluvit nemůže, a když se podruhé nedokázal ovládnout, křehká dívka chladně odtušila ? ?Ještě jednou to bude "ty vole", a dostaneš facku!? Hrozba brachiálního násilí přiměla konečně adepta akademického titulu upamatovat se na své způsoby. Tenkrát ještě ale dívky dbaly na svou úroveň, a nemajíce Twitter, uměly se obejít bez #MeToo, aby nezdvořáka rázně odkázaly, kam patří. Citovat zde dnešní dialog dvou mladých dam z metra, to aby se jeden upípal...


  V devadesátých letech se z Hollywoodu rozšířil virus "like": ?He said he loves me, and I was like...? [Řekl mi, že mě miluje, a já mu povídám...] Nejdřív se od Kaliforňanů nakazili "readnecks" z amerického Středozápadu, pak západní Evropa a přes otevřené hranice to přišlo k nám. Vlastenečtí Čechové, kterým "jako" přišlo časem příliš prostoduché, vymysleli oduševnělejší "jakoby", a dnes už bez něj někteří jakoby-lidé nedokáží říct větu: ?Hele, podívej, zkrátka jako že... prostě jsme to na té poradě jakoby probrali, ale ono to jakoby souvisí zase ? no tak jako jsme se dohodli, že to ještě jakoby promyslíme.? Hustota informace v takové větě se blíží vakuu. ?Poslouchej, a jak to vypadá, když se něco jakoby promyslí?? ?Ale né, takhle, koukni, z principu věci, přece musíme to jakoby analyzovat, protože ve svý podstatě - no víš co...? ?Nevím co; řekni mi co!? ?Co jako co?? a dialog dvou příslušníků zdánlivě téhož národa rychle zdegeneruje do vykolejeného blábolení. Řeč má být přenosem myšlenky; té však už tady není ani zbla.


  Dalším patologickým novotvarem (onkologický termín je zde, obávám se, zcela na místě) je ?to stejné?. Říkávalo se ?totéž?; jenže proč vystačit s jedním slovem, když můžeme vyplýtvat o jedno navíc, a navíc vymyslet takovou přihlouplou frázi. Však on to bude kdekdo opakovat, aby nezůstal pozadu za módním trendem. Jako starý amerikanofil nerad poznamenávám, že je to opět... amerikanismus: "the same".


  Jindy se dozvíme, že investigativní novinář obvinil ministerstvo z nezákonného jednání, zatímco mluvčí dotčeného úřadu toto tvrzení ?odmítl?. Bez ohledu na to, mluví-li mluvčí pravdu, každopádně neumí česky: jinak by věděl, že nemá co odmítat, když mu nebylo nic nabídnuto, a tvrzení nebo obvinění může nanejvýš popřít. (Pokud si teď říkáte ? ?co to ten páprda mele; odmítnout nebo popřít ? vždyť je to to stejné?? pak to znamená, že oslabený cit pro jazyk už vám neumožňuje vnímat významové rozdíly...)


  V českém (veřejnoprávním!) rádiu jsem tuhle slyšel, že ?výdaje na cosi dosáhly čtyřicet miliard.? V dobách, kdy Češi ještě uměli česky, používali takzvaná předmětová slovesa s příslušným pádem, např. sloveso "dosáhnout" s druhým pádem, tedy ?výdaje dosáhly koho, čeho - čtyřiceti miliard?.


  Ve dvacátém století se na významných schůzkách (dnes summitech; ví vůbec někdo, co to slovo v originále znamená?) scházeli vládní představitelé, premiéři a vůbec státníci; dnes jsou to lídři. Je-li mezi pohlaváry přítomna dáma, k dovršení všeho neštěstí najdeme v textu genderově korektní patvar "lídryně". Za takovéhle prznění rodného jazyka by měli být novináři mácháni v koši ve Vltavě, jak bývalo dobrým zvykem v přehlednějších dobách. Skutečným viníkem téhle patálie je samozřejmě Adolf Hitler, jehož závěrečným válečným zločinem bylo zdiskreditování slova "vůdce" na celém území Říše včetně Sudet i Protektorátu pro všechny časy. Těžko říct, proč anglický "leader" této klatbě unikl. Snad to souvisí s tím, že v Londýně nevycházel okupační tisk; jenže pak by Francouzi nemohli používat "chef". Česká jazyková impotence je v tomto bodě výjimečná.


  Trpný rod je též ohrožen; z tisku se dozvíme, že ?při dopravní nehodě se zranili dva cestující? (neobvyklý případ sebepoškozování) a ?výdaje na školství se zvýšily? (asi samy od sebe). Člověk, který umí trochu česky, by napsal, že ?cestující byli zraněni? nebo ?utrpěli zranění? a výdaje ?byly zvýšeny?.


  Nespravedlivého zacházení se dostává předložce "díky": ?Díky nedbalosti nočního vrátného továrna lehla popelem.? Jistě mu ráno řekli ? ?Děkujeme vám, pane vrátný ? to jste hodný, že jste to nechal shořet!? Co třeba ?vinou, následkem, v důsledku?? Pro inspiraci viz též ceduli ve výloze jednoho malostranského koloniálu, kterou si z 28. října 1918 zapamatoval Jan Werich: ?Zavřeno za příčinou státního převratu!? Český jazyk upadá "díky" pologramotnosti populace.


  Také přivlastňovací předložky hynou na úbytě: ?Ministr vešel do kanceláře a řekl jeho sekretářce: Na cestu do Bruselu si nezapomeňte vzít váš pas!? Správně "své" místo "jeho" a "svůj pas": jelikož se zvratné zájmeno shoduje s podmětem, čtenář nemusí spekulovat, čí sekretářka to vlastně byla.

Potíže mají i některá osobní zájmena:

- "Mě/mně": stačí si zapamatovat, že kratší tvar se používá výhradně ve 2. a 4. pádě (?šli beze mě?, ?viděli mě?), zatímco v ostatních v úvahu připadajících pádech, 3. a 6., je "mně": ?přišel ke mně, mluvili o mně?.

- "ji/jí, ni/ní": lze-li zájmeno nahradit krátkým ukazovacím "tu", je "i" krátké; je-li naopak možná náhrada dlouhým "té", bude "í" dlouhé: ?Jakmile dáma vstoupila do místnosti, uviděli ji [tu dámu] a řekli jí [té dámě], že...? Podobně ?zavolali na ni [na tu], že o ní [o té] četli v novinách, které s ní [s tou] dělaly rozhovor.?


  Leckdo už dnes neumí stupňovat přídavná jména, jinak bychom nemohli číst perly typu ?nejvíc zajímavý film, více úspěšná herečka? a podobně, místo nejzajímavější, úspěšnější? Pokrok asi spočívá v tom, že se použijí dvě slova místo jednoho.


  Co je obvyklé a zavedené, není "standartní", ale standardní. Standartu má president na hradě, a předtím je nosili jako cedule na tyči nacističtí vlajkonoši; ukořistěné standarty poražených nepřátel pak rudoarmejci při vítězné přehlídce naházeli na hromadu pod kremelskou zeď. Dnes leží na hromadě trosky poničené české gramatiky.

Výjimka je podstatné jméno, zatímco vyjímka je pravopisná chyba, a není výjimkou vidět to napsané špatně.


(pokračování)




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS