Zajímavosti

* Apollo 8

Vydáno dne 14. 03. 2019 (81 přečtení)

Díl 1. Vize

Přestože jsem minule psal o Apollu 7 z října 1968, dnes se v seriálu opožděných výročí musím vrátit ještě před něj, do dubna onoho neklidného roku, protože už tehdy se v NASA zvažovalo, co bude následovat po "sedmičce". Pro interní potřeby byly plánované mise programu Apollo označovány písmeny:
C: pilotovaný let velitelské a servisní sekce lodi Apollo (uskutečněný v říjnu 1968 jako Apollo 7);
D: pilotovaný let lodi Apollo a lunárního modulu na oběžné dráze kolem Země (uskutečněný v březnu 1969 jako Apollo 9);
E: let na vysoké oběžné dráze s apogeem až 7400 km (nerealizován; byl ponechán jako nouzová varianta letu Apollo 8 v prosinci 1968);
F: kompletní zkouška letu na Měsíc a zpět, s výjimkou samotného přistání (Apollo 10);
G: první přistání na Měsíci (Apollo 11);
H1, H2, H3: následná přistání (Apollo 12 a 14, plus neuskutečněné přistání Apolla 13);
J1, J2, J3: rozšířené výpravy na Měsíc (Apollo 15, 16 a 17).




James Webb



  

Ve skutečnosti ? jak je vidět z nesouladu písmenového a číselného označení ? leccos nakonec proběhlo jinak. Na jaře 1968 měla NASA za sebou tři nepilotované lety kabiny Apollo a bylo jasné, že na podzim 1968 odstartuje Apollo 7 na první, základní let kolem Země. Další krok byl nejasný. 8. dubna 1968 ředitel letových operací Chris Kraft svolal neplánovanou poradu. Mezi letovými řediteli (kteří přímo řídili jednotlivé směny dispečerských týmů během konkrétních výprav) se zúčastnil i Gene Kranz, který později vzpomínal: ?Kraft shrnul dosavadní mise a pak začal spekulovat, bude-li možné dodržet původní rozvrh:? ?Lunární plán se dostal do potíží,? řekl Kraft. ?Musíme pochopit a vyřešit minulé problémy s raketou Saturn.? [která při letech Apolla 4 a 5 fungovala bezvadně, ale během Apolla 6 se rozvibrovala jako gumová tyč; pak se neplánovaně vypnuly dva z pěti motorů druhého stupně a nakonec se na oběžné dráze nepodařilo restartovat motor třetího stupně ? úkon, bez kterého by v budoucnu nebylo možné vyrazit na cestu k Měsíci]. ?Lunární modul má nadváhu a programy pro jeho počítač nejsou připravené,? shrnul Kraft. ?Nic z toho pro mě nebylo novinkou,? vzpomínal Kranz, ?a byl jsem zvědav, kam míří.? ?Každá další mise musí jednoznačně vyřešit nějakou letovou neznámou nebo přidat novou schopnost,? pokračoval Kraft; ?a mise E mi nedává smysl. Má vystoupat jen do apogea 7400 km. To není dost daleko na to, abychom plně vyzkoušeli navigaci v lunárním prostoru a prověřili sledovací software. Jestli vůbec máme udělat misi E, pak nevidím důvod, proč sakra nepoletíme rovnou k Měsíci a nevyzkoušíme to všechno přímo tam!? Náčelník plánování kosmických misí John Mayer si už za pár hodin sedl se svými lidmi k počítačům a do měsíce vyvinuli plán pro oblet Měsíce. Rozhodující impuls přišel na začátku srpna od ředitele programu Apollo George Lowa. Už na jaře Low uvažoval o výpravě k Měsíci ve tvaru osmičky: obletět Měsíc a vrátit se zpět. Pak se přiklonil k ambicióznějšímu plánu: nespokojit se s pouhým přeletem kolem Měsíce, ale usadit se na jeho oběžné dráze na několik úplných obletů a vyzkoušet tam komunikaci, navigaci i manévry, které se budou příštího roku provádět před samotným přistáním. Přestože by se takový let uskutečnil bez lunárního modulu, který ještě nebyl připravený, NASA by si při něm ověřila spoustu dílčích operací nezbytných do budoucna, a až bude o pár týdnů později lunární modul konečně připraven, celý program bude moci udělat najednou velký skok kupředu.



George Mueller

Byly i jiné důvody. Stále ještě na plné obrátky probíhal prestižní "závod o Měsíc". Američani zatím jen nejasně tušili potíže sovětského kosmického programu; zato si dobře pamatovali, kolikrát už jim Sověti bez jakékoliv předchozí výstrahy vypálili rybník a získali triumfální prvenství:

* 4.10.1957: první kosmická družice ? Sputnik 1;
* 13. 9.1959: první zásah Měsíce ? Luna 2;
* 4.10.1959: první snímky odvrácené strany Měsíce ? Luna 3;
* 12. 4.1961: první let člověka do vesmíru - Jurij Gagarin ve Vostoku 1;
* 16. 6.1963: první žena ve vesmíru ? Valentina Těreškovová ve Vostoku 6;
* 12.10.1964: první start třímístné kosmické lodi ? Voschod 1 (Komarov, Feoktistov, Jegorov);
* 18. 3.1965: první výstup člověka do kosmického prostoru ? Alexej Leonov, Voschod 2;
* 3. 2.1966: první měkké přistání na Měsíci ? Luna 9.


Je pravda, že některé sovětské premiéry byly značně riskantní ? někdy víc, než bylo nutné i podle pionýrských standardů kosmického výzkumu. Mise Valentiny Těreškovové, která během letu trpěla těžkou nevolností i psychickou nepohodou, byla úspěchem hlavně z propagandistického hlediska, a sami Sověti ji zopakovali za zcela jiných technických podmínek až po devatenácti letech. Do Voschodu 1 se tři kosmonauti vešli jen díky tomu, že po celou dobu letu měli na sobě místo skafandrů jen teplákové soupravy; jak je takový postup nebezpečný, ukázala v roce 1971 smrt tří kosmonautů v Sojuzu 11, kteří se udusili po ztrátě tlaku v kabině během přistání. Tragédií málem skončil i Leonovův výstup do kosmického prostoru: polovinu z 24 minut, které se pohyboval mimo loď, strávil pokusy o návrat do kabiny, když se mu přes všechno úsilí nedařilo v nafouknutém skafandru dostat zpátky do průlezu. Věděl, že pokud to nedokáže, jeho kolega a velitel letu Pavel Běljajev má rozkaz přeříznout mu poutací lano, zavřít poklop a vrátit se na Zem bez něj ? řešení kruté, ale logicky nevyhnutelné. Nakonec Leonova zachránil nápad snížit tlak ve skafandru vypuštěním části vzduchu a posléze (jak mu mohl poradit každý začínající porodník) ? otočení polohy: místo aby vstupoval nohama napřed, dostal do kabiny nejdřív hlavu a pak teprve zbytek těla...



Thomas Paine

Podobně jako u Američanů v Apollu 1, i Sovětům nakonec vybuchl v rukou součet všech nepřiměřeně podstoupených rizik, nedbalostí, technické zaostalosti, nejednotného vývoje, kompetenčních sporů a nekvalifikovaných zásahů z politbyra, když si v dubnu 1967 Leonid Brežněv proti názoru techniků vynutil Komarovův let v nevyzkoušeném Sojuzu 1, aby se na nadcházejícím setkání "bratrských komunistických stran" v Karlových Varech mohl pochlubit dalším kosmickým úspěchem; místo toho SSSR získal jen neblahé prvenství prvního kosmonauta, který zahynul během letu.



Sam Phillips

Přesto byl výčet sovětských prvenství impozantní, a jakkoliv Američani Sověty ve vesmíru postupně doháněli na všech frontách, nemohli si být ničím jisti. Nevyhnutelně měla celá věc i politický rozměr. V Kongresu zůstávala silná protikosmická lobby, jejíž členové nadále považovali celý měsíční program za pusté vyhazování peněz ? a jejich hlasy sílily s každým dalším sovětským prvenstvím, které se zdálo potvrzovat, že všechny ty miliardy dolarů jsou utráceny na podporu americké prestiže úplně zbytečně. A o nic jiného než o prestiž ? jak byli mnozí přesvědčeni ? tady opravdu nešlo; hrstka nepraktických vědátorů, kteří se těšili na pytel měsíčního štěrku, nemohla nikoho přesvědčit. Ohledně utrácení federálních peněz měli tradičně silné slovo vojáci ? a ti ztratili o Měsíc veškerý zájem hned na začátku. Postavit si základnu na dohled každého kluka s dalekohledem, a pak z ní odpalovat rakety, které nepřítel uvidí dva dny předem, nemělo žádný smysl.


Jestli Rusové Ameriku znovu předběhnou, tentokrát pilotovaným obletem Měsíce, bude jasné, že tenhle iracionální závod už je lepší vzdát. Utratit čtyřiadvacet miliard dolarů a pak získat stříbrnou medaili by bylo k ničemu. Pamatuje si dnes někdo, kdo doplul do Ameriky po Kolumbovi jako druhý?



Gene Kranz a Chris Craft

Možnost dalšího sovětského prvenství vůbec nebyla jen teoretická. Jak vyšlo najevo až po několika desetiletích, Američani dostávali o sovětském kosmickém programu podrobné informace od tajemného, vysoce postaveného technika; identita agenta s krycím jménem Doll (Panenka) není známa dodnes. Na jaře 1968 NASA věděla, že Sověti už se vzpamatovali z loňské havárie a chystají se vypustit další pilotovaný Sojuz. Vědělo se i to, že Sověti vyvíjejí mohutnou raketu Proton, která vynese kabinu na cestu k Měsíci; rozšířená, těžší varianta lodi Sojuz, určená pro měsíční výpravy, byla už několikrát vypuštěna pod názvem Zond. Sověti stále ještě plánovali let na Měsíc; jelikož však neměli k dispozici dostatečně silný nosič, mohli si dovolit jen jednomístný přistávací modul, který navíc neměl mít ani spojovací komoru s velitelskou sekcí: kosmonaut, který měl přistát na Měsíci, měl na oběžné dráze kolem Měsíce přeručkovat pomocí madel po vnějším trupu z velitelského modulu do měsíčního. Samotná koncepce přistání prováděného osamoceným kosmonautem byla samozřejmě krajně riskantní; později uvidíme, jakému tlaku byla vystavena dvojice těsně spolupracujících amerických astronautů v Apollu 11, pracující za plné podpory pozemního týmu.



Chuck Deiterich

Teď se Rusové snažili Američany zase jednou předběhnout: na podzim 1968 plánovali vyslat dvoučlennou posádku v lodi Zond kolem Měsíce. Bezpilotní mise však pronásledovala smůla. V březnu 1967 se první let kabiny Zond, kamuflovaný pod označením Kosmos 168, dostal jen na oběžnou dráhu kolem Země. Totéž se opakovalo o měsíc později. Třetí pokus v září 1967 zmařila závada na prvním stupni rakety Proton. Počtvrté to Rusové zkusili v listopadu 1967: tentokrát vybuchl druhý stupeň rakety a nepoškozená kabina přistála 80 kilometrů od kosmodromu. V březnu 1968 se uskutečnil pátý pokus: Zond 4 doletěl až do vzdálenosti 400 tisíc km, čímž přeťal i dráhu Měsíce; návratová navigace však byla nepřesná, loď se netrefila nad sovětské území, minula cíl o polovinu průměru Země (což z cesty od Měsíce není zas tak moc) a ve výšce 10 km nad Guinejským zálivem byla na dálkově vyslaný příkaz zničena výbuchem. V září 1968 Zond 5 vynesl do vesmíru živou žábu, několik plazů a mušek a vodní řasy, a s těmito pasažéry obletěl Měsíc ve vzdálenosti 2000 km. Byl to svého druhu další rekord: žádný živý organismus se ještě nedostal tak daleko. Návrat se však opět úplně nepovedl: nejenže místo v Kazachstánu kabina přistála v Indickém oceánu, ale především decelerace při vstupu do atmosféry dosáhla 25 G. Kosmonauti by něco takového nepřežili; kupodivu žába po přistání čile poskakovala. Byla to jedna z prvních připomínek, že návraty z opravdových kosmických dálek nebudou snadné. (Američani si tuhle fázi vyzkoušeli o rok dříve, když Saturn V vynesl nepilotovanou kabinu Apollo 4 do výšky 18 000 km, odkud ji dalším zážehem motorů nasměroval k Zemi druhou kosmickou rychlostí, kterou se měly pozdější výpravy vracet od Měsíce.) Definitivním testem pro pilotovanou výpravu měla být mise Zond 6 v listopadu 1968: po čtyřdenním letu kabina obletěla Měsíc ve vzdálenosti 2420 kilometrů a posléze podle plánu rychlostí 11 km/s vstoupila do atmosféry nad Kazachstánem. Pak byl vinou poruchy tlakoměru předčasně vypuštěn hlavní padák, roztrhl se a kabina dopadla volným pádem. Tentokrát to želvy nepřežily; přečkalo aspoň pouzdro s pořízenými fotografiemi. Sověti pak ještě vyslali další dvě bezpilotní sondy (Zond 7 a 8 v letech 1969 a 1970). V celkovém součtu však byla spolehlivost systému Proton-Zond nedostatečná a především tou dobou už měli Američani za sebou dvě pilotovaná přistání na Měsíci, takže celý podnik ztratil propagandistický smysl. Na podzim 1970 byl sovětský měsíční program v tichosti ukončen.



Lovell Anders Borman

V létě 1968 Američani znali výše popsanou historii až po Zond 5 a díky zprávám od svého agenta v sovětském týmu přinejmenším tušili, co se chystá. Pokud nechtěli dopustit, že ruští kosmonauti obletí Měsíc jako první, pak nebylo času nazbyt. George Low byl přesvědčen, že je třeba začít kout želízko. Měl štěstí: jeho dva nejbližší nadřízení ? ředitel NASA James Webb a jeho náměstek George Mueller ? muži spíše opatrní, byli začátkem srpna 1968 na konferenci ve Vídni. V jejich nepřítomnosti řídil agenturu druhý náměstek Thomas Paine, bystrý mladý inženýr se sklonem k vizionářství. Když mu ředitel programu Apollo generál Sam Phillips pověděl o Lowově plánu, Paina to okamžitě zaujalo. Bylo však ještě třeba přesvědčit Webba, a to nebylo snadné.


James Webb nebyl technik; byl to politik, a velmi schopný. Jeho úkolem bylo zařídit, aby skrblický Kongres vždycky dal na kosmický výzkum dostatek peněz - dokonce i v časech finančně i morálně zničující vietnamské války. Webb se v kongresových kuloárech dobře vyznal; k jeho odborné kvalifikaci neoddělitelně patřily vědomosti o tom, ve které skříni má který kongresman schovaného kostlivce. Už Abraham Lincoln věděl, že ani ta nejidealističtější politika se někdy neobejde bez lichocení, vyhrožování, úplatků a vydírání; o sto let později se na tom nic podstatného nezměnilo. Všichni, kdo o tom něco věděli, se shodovali, že pokud Američané do konce desetiletí skutečně přistanou na Měsíci, bude to do velké míry zásluha právě Jamese Webba.



Apollo 8 logo

Webb zvedl Paineovi telefon na americkém velvyslanectví ve Vídni, kde měl k dispozici zabezpečenou linku. Na druhém drátě se k Paineovi připojil Sam Phillips. A Webb rozhodně nebyl připraven na to, co uslyšel. ?Are you out of your mind??? hulákal rozčileně do transatlantického telefonu; ?copak jste se úplně zbláznili??? a v nakvašeném resumé krátce shrnul, co bylo podle jeho názoru jasné každému soudnému člověku: ?Ještě jste nevypustili kabinu Apollo s posádkou ani na oběžnou dráhu kolem Země, a vykládáte mi tady o nějakém bláznivém plánu vyslat hned druhou výpravu k Měsíci! A ke všemu bez lunárního modulu, který samozřejmě ještě není hotový! Dobře víte, že lunární modul slouží zároveň jako záruka bezpečnosti, jako záchranný člun, kdyby se cokoliv stalo s velitelskou sekcí a hlavně s jejím motorem! Vyslat velitelskou sekci samotnou jen zvyšuje nebezpečí něčeho, co je riskantní už tak!? Neblaze proslulý Požár byl stále ještě v čerstvé paměti veřejnosti i Kongresu; Webb si radši ani nechtěl představovat morální účinek další kosmické tragédie: ?Vy dva ohrožujete pověst agentury i budoucnost celého kosmického programu!? Prozíravý Webb měl naprostou pravdu. Jak jasnozřivá byla jeho argumentace ohledně lunárního modulu, mělo ukázat až drama Apolla 13 o dva roky později. Bez ohledu na svou operační logiku, Lowův plán byl bezohledně odvážný. Jednou se na něj bude vzpomínat jako na jedno z nejsmělejších rozhodnutí NASA vůbec.

Interkontinentální rozhovor pokračoval v nevlídném tónu. Než však Paine s Phillipsem v Houstonu zavěsili, nabručený Webb neochotně svolil dát jim šanci.



Jerry Bostick

9. srpna 1968 si Kraft pozval Kranze na rozhovor mezi čtyřma očima. ?Doufal jsem, že schůze bude krátká, a taky byla!? vzpomíná Kranz; ?Kraft mě ani nepozdravil, a rovnou řekl:? ?George Low chce, abychom ještě před koncem roku obletěli Měsíc! Chce zrušit misi E a vyslat posádku Apolla 8 na oblet Měsíce s využitím velitelské sekce pro tvoje Apollo 9, které bude odloženo na jaro. Apollo 8 vyzkouší lunární navigaci a získá čas pro dořešení problémů s lunárním modulem, který bude testován v Apollu 9. Zatím si to všechno nech pro sebe; nejpozději po víkendu chci od tebe vědět, jestli se to dá provést!? Kraft a Low si pak předvolali plánovače letových tras Boba Ernulla a šéfa výpočetního střediska Jima Stokese: ?Do pondělí chceme znát startovací okna pro prosincovou misi!? Ernull nezaváhal: ?Na celý víkend budu potřebovat všechny počítače v budovách 12 a 30.? Kraft se otočil ke Stokesovi a nařídil mu, ať dá Ernullovi všechno, co chce. Počítače v těch dobách byly neuvěřitelně pomalé; trvalo šest až osm hodin, než stroj dokázal spočítat trajektorii, a často se přitom zasekl těsně předtím, než vyplivl výsledky. Ernull měl k dispozici čtyři "mainframes", velké sálové počítače; proháněl je bez zastavení, a do pondělního rána měl vše hotové. Mimo jiné spočítali použitelná "startovní okna" (dny, kdy je možné vypustit loď na cestu k Měsíci) a průběh příslušných tras. Jedním z požadavků například bylo, aby v době příletu kosmické lodi byl Měsíc těsně před první čtvrtí, kdy bydou pohoří a krátery v budoucích přistávacích oblastech zřetelně viditelné díky dlouhým stínům. V sobotu ráno si Kraft znovu zavolal Kranze a s ním dva letové dispečery: "FIDO" Jerry Bosticka (důstojníka pro letovou dynamiku, Flight Dynamics Officer) a specialistu na elektronické systémy Arnie Aldriche. Bostick a Aldrich nemohli uvěřit svému štěstí: budou plánovat první let k Měsíci! Přibrali k tomu mladého hubeného Texasana s mrožím knírem, Chucka Deitericha: ?Chucku,? povídá Bostick, ?chci, abys byl můj RETRO (ReEntry TRajectory Officer ? důstojník pro návrat do atmosféry).? Deiterich byl specialista na návratové operace, ale ještě nikdy neřídil pilotovanou misi; teď se dostal do situace, kdy pro něj měli pracovat jeho dva šéfové. Byl ohromen, ale takhle to tenkrát v NASA chodilo. Nebyly žádné zvyklosti, žádné směrnice: člověk najednou dostal úkol a prostě ho splnil. Ze začátku se celý plán měl držet v tajnosti; když se kolegové zeptali někoho z Deiterichovy party ? ?Hele, co je to za lunární záležitosti, kolem kterých teď vy chlapi pořád pobíháte?? dozvěděl se, že ?nic zvláštního; jen další taková coby-kdyby studie...?


19. srpna byl na tiskové konferenci oznámen plán výpravy Apolla 8: ?...let na vysoké oběžné dráze kolem Země, se zvažovanou možností výpravy k Měsíci.? Novinářům, kteří tenkrát opravdu znali svoji práci, trvalo pár sekund, než si spočítali, o co ve skutečnosti půjde.


   Frank Borman, málomluvný, nakrátko ostříhaný absolvent West Pointu, tvrdohlavý a nekomplikovaný pilot s hranatou bradou a nahluchlým uchem ? astronaut, o kterém Norman Mailer napsal, že je ?tvrdý jak ručně kované hřebíky? ? byl Dekem Slaytonem jmenován velitelem mise E. K sobě dostal Mikea Collinse jako pilota velitelské sekce a Billa Anderse do lunárního modulu. Collinsovi však vzápětí doktoři našli drobný výrůstek na páteři, který musel být odoperován, a Collins se tak na několik měsíců dostal ze hry. Jeho místo zaujal Jim Lovell, který v prosinci 1965 strávil s Bormanem rekordních 14 dnů v těsné kabině Gemini 7. Byly to, jak se shodli, ?dva týdny strávené společně na předních sedadlech VW Brouka,? a Borman sám řekl, že ?Jim mě zná lépe než kdokoliv na světě ? s výjimkou mé manželky.? Lovell tajně doufal, že zůstane v záložní posádce, což by mu podle Slaytonových pravidel později zaručilo místo velitele vlastní lodi, ale nezaváhal a úkol přijal. Ve skutečnosti nikdo z posádky nebyl svěřenou misí nadšen; podle původního plánu neměli za úkol nic komplikovanějšího než oblétat Zemi po velmi protáhlé elipse (až do výšky 7400 km) a nakonec vyzkoušet vstup do atmosféry druhou kosmickou rychlostí. Ochotně by si vyměnili místo s předchozí posádkou (Jim McDivitt, Dave Scott, Rusty Schweickart), která měla dovádět na oběžné dráze se zbrusu novým, ještě nevyzkoušeným lunárním modulem. Ale všechno dopadlo jinak.


V sobotu 10. srpna měl Borman plné ruce práce se zkouškami velitelské kabiny v závodu North American Aviation. Od práce ho odvolali do kanceláře ? volal Deke Slayton (mobily ještě nebyly). ?Franku, vrať se okamžitě do Houstonu. Potřebuju s tebou mluvit,? povídá Slayton. ?So talk to me now, Deke; I?m busy; tak se mnou mluv teď, Deku,? odtušil Borman netrpělivě; ?mám práci!? ?I can?t do this over the phone. Grab an airplane and get back here. Tohle nemůžu probírat po telefonu. Popadni nějaké letadlo a vrať se sem.? Když přiletěl do Houstonu, Borman rychle pochopil, proč bylo naspěch. Slayton mu vyložil zprávu CIA o sovětských měsíčních plánech a o záměru George Lowa. Navrhl mu, aby si vyměnil velitelskou kabinu s McDivittem (jehož loď měla být připravena dřív) a odstartoval před jeho posádkou. Slayton Bormanovi neřekl, že měsíční misi předtím nabídl McDivittovi ? který ji odmítl! Těšil se na složité rajtování s lunárním modulem na oběžné dráze kolem Země, a nijak ho nelákala mise, která byla v jeho očích zároveň nudná i nebezpečná: bez lunárního modulu, tři dny sedět na zadku ve velitelské sekci cestou tam, pak několikrát obletět Měsíc, a další dva dny zpátky. Narozdíl od McDivitta, Borman nezaváhal. Původem byl vojenským pilotem a pro něj byl závod o Měsíc jako válka: v sázce nebylo nic menšího než prestiž celého národa. Tuhle válku chtěl vyhrát. Když se ho Slayton zeptal, chce-li letět na Měsíc, Borman řekl prostě ? ?Yes.?


Marilyn Lovellová byla na sebe pyšná. Právě se vrátila z obchodního domu, obtěžkána zásobou slušivého letního oblečení nakoupeného ve slevě. Konečně pojedou na dovolenou; už si ani nepamatovala, kdy byla celá jejich rodina na prázdninách! Jakmile se Jim vrátil z práce, pyšně mu předváděla svoji čerstvou kořist. Všimla si, že Jim má na tváři podivný výraz; když se ho zeptala, co se děje, odvedl ji do své pracovny a zavřel dveře. ?Nerad ti to říkám, ale na Vánoce do Acapulca nepojedeme...? Marylin se ani nesnažila skrýt zklamání a frustraci: ?Co tím chceš říct? Kde pro všechno na světě si myslíš, že budeš, když ne s rodinou na vánočních prázdninách??? Ještě po letech se přiznala, že má husí kůži, když si vzpomene na Jimovu odpověď: ?Would you believe, the Moon? Na Měsíci ? věřila bys??


Nejméně byl nadšen Bill Anders. Přišel o svůj lunární modul; i tak poletí oficiálně jako LMP, "Lunar Module Pilot" ? ale pilot bez modulu? Přestože ho Borman utěšoval, že určitě ještě dostane svoji šanci, Anders se pomalu začal smiřovat s tím, že sice bude mezi prvními třemi muži, kteří uvidí Měsíc zblízka, ale ztratí tak šanci se po něm jednou projít. Což se také stalo. Z celé posádky Apolla 8 se pak znovu do vesmíru podíval jen Jim Lovell, kterému se splnilo přání velet své vlastní lodi ? a přesto ani on se po Měsíci neprošel. Navzdory tomu se stal ještě slavnějším, než kdyby se mu to bylo podařilo. O tom někdy později.


Zdroje:

Andrew Chaikin: "A Man on the Moon"

Gene Kranz: "Failure Is Not an Option"

Karel Pacner: "Tajný závod o Měsíc"

Wikipedia

webové stránky NASA




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS