Zajímavosti

* Záchrana z jeskyně

Vydáno dne 14. 09. 2019 (36 přečtení)

Mezinárodní akce na záchranu thajských chlapců slovem i obrazem

Nedávno uplynul rok od završení výjimečného příběhu, který se odehrál kolem jeskynního komplexu v severním Thajsku. Snad nebude pro čtenáře Gammy bez zajímavosti znovu si připomenout celkový průběh i dodatečně zveřejněné technické podrobnosti těchto událostí.
  Různé zdroje na webu se v popisu detailů záchranné operace někdy rozcházejí; kde existují rozpory, přiklonil jsem se k verzi uváděné na https://en.wikipedia.org/wiki/Tham_Luang_cave_rescue . Bez ohledu na to za veškeré chyby a nepřesnosti odpovídá autor tohoto textu.





Po upozornění svého kolegy Zbyňka Sláby, takto zkušeného potápěče a technického redaktora tohoto textu, podotýkám, že všude, kde jsou zde zmíněny "lahve s kyslíkem", se ve skutečnosti jednalo o Nitrox neboli směs kyslíku s dusíkem, s koncentrací kyslíku zvýšenou oproti atmosférickým poměrům (21%). Například přístroje, kterými byli vybaveni zachraňovaní chlapci, dodávaly směs označovanou jako EAN80, "Enriched Air Nitrox" s podílem 80% kyslíku. To už je extrémní koncentrace, zjevně zvolená s ohledem na mimořádné okolnosti případu. Vzhledem k toxicitě čistého kyslíku se směsi s takto vysokou koncentrací používají jen při mělkých ponorech do několika metrů; ve větších hloubkách by už kyslík pronikající do organismu pod vysokým tlakem mohl mít jedovaté účinky.

  Snížený obsah dusíku ve směsích EANxx mimo jiné omezuje riziko dekompresní nemoci (embolie) při výstupu z hloubky. Nevýhodou těchto směsí je naopak vysoká reaktivita kyslíku s organickými tuky, která vyvolává prudké hoření až výbuch. Potápěčská výstroj přicházející do styku s nitroxovými směsmi o obsahu kyslíku větším než 40% proto musí být "kyslíkově kompatibilní", dokonale odmaštěná a označená žlutozeleným nápisem NITROX, aby nemohla být omylem kontaminována např. silikonovými tuky, které se jinak běžně používají k lubrikaci výstroje.

Viz též https://cs.wikipedia.org/wiki/Nitrox

Místo: nejsevernější cíp Thajska, provincie Mae Sai, horský masiv Tham Luang Nang Non
Čas: červen-červenec 2018



Provincie Mae Sai

23. června 2018 V sobotním odpoledni třinácti chlapcům fotbalového týmu "Divocí kanci" ve věku od 11 do 16 let skončil fotbalový trénink; jejich trenér, pětadvacetiletý Ekkaphon Chanthawong s praxí buddhistického mnicha, za odměnu na konci školního roku pozval své svěřence na výlet do jeskyně. Jeden z malých fotbalistů si toho dne zapomněl přivézt z domova bicykl; o výlet proto přišel, protože k jeskyni je to kus cesty a pěšky se to stihnout nedá. Zklamán odchází domů. Ostatní odjíždějí na výpravu, kterou zatím drží v tajnosti, v oprávněné obavě, že by jim to rodiče zakázali. Nikdo z dospělých o cíli jejich cesty neví.

  Později někteří označí Ekkaphonovo rozhodnutí za nezodpovědnou klukovinu. Pravda je, že výlet do jeskyně sám o sobě nepřiměřeně nebezpečný není; hrozí však zaplavení podzemních prostor v důsledku náhlého deště, k čemuž vzápětí skutečně došlo. U vstupu do jeskyně byla už dříve umístěna tabule s varováním o nebezpečí záplav od července do listopadu. Chlapci tedy do podzemí vešli týden před začátkem oficiálně označené nebezpečné sezóny. Amatérský britský jeskyňář Vern Unsworth o tom řekl: "Nikdo na tom nemá vinu, trenér ani chlapci. Měli prostě velikou smůlu... Nebylo to způsobené jen tím deštěm, který toho dne přišel; celá ta hora je jako houba, a prosakující voda napršená z předchozích dnů zvyšovala hladinu vody v jeskyni." Dodal, že on sám plánoval sólo výpravu zrovna do tohoto jeskynního komplexu na 24. června, právě na den, kdy se dozvěděl, že se tam chlapci ztratili. Podle místních meteorologů pravidelné vydatné monzunové deště v létě 2018 přišly do oblasti o měsíc dřív, než bývá obvyklé.


Chlapci s trenérem postupují do jeskyně; když však projdou níže položeným hrdlem, zaskočí je rychle stoupající voda, která zaplaví průlez, jímž právě prošli, a odřízne jim cestu ven. Nezbývá jim, než před stále stoupající vodou ustupovat na výše položený terén dál do nitra jeskyně. Nakonec se usadí na vyvýšené plošině o rozměrech 10x10 metrů; když zhasnou své baterky, aby šetřili proud, ocitnou se v naprosté tmě. Trenér Ekkaphon jim dávkuje malé příděly ze skromných svačin, které si přinesli (část zásob museli během panického útěku před stoupající vodou zanechat v nižší části jeskyně), a nabádá je, aby nepili potenciálně znečištěnou vodu z jeskynního jezera, ale odchytávali kapky čisté vody padající se stropu. Pro ulehčení dlouhého čekání v temnotě Ekkaphon učí své svěřence buddhistickým meditacím. Chlapci, pamětlivi toho, že o sobě nenechali žádné zprávy, vědí, že nemohou doufat v pomoc zvenčí. Čekají na pokles hladiny a mezitím se snaží prokopat z jeskyně ven. Holýma rukama a za pomoci ostrých kamenů - doslova technologií doby kamenné - se jim podaří vyhloubit v různých směrech několik tunelů o délce až 5 metrů, ale jejich snaha je beznadějná: od vstupu do jeskyně ušli přes dva kilometry, a jejich útočiště se nachází nejméně 800 metrů pod vrcholem hory.



Hora, která uvěznila malé fotbalisty v jeskyni

Krajina severního Thajska, krásná a divoká, ničím neprozrazuje, jaké ďábelské bludiště se skrývá uvnitř tohoto nepřístupně působícího hřebene.
Na bahnité plošině se teď choulí třináct trosečníků (v závorce fotbalová přezdívka):

25 let: Ekkaphon Chanthawong (Ake)
16 let: Phiraphat Somphiangchai (Night), v jeskyni oslavil své 17. narozeniny;
16 let: Phonchai Khamluang (Tee)
15 let: Phiphat Phothi (Nick)
15 let: Prachak Sutham (Note)
14 let: Adun Sam-on (Dul)
14 let: Ekkarat Wongsukchan (Bew)
14 let: Natthawut Thakhamsong (Tern)
13 let: Mongkhon Bunpiam (Mark)
13 let: Somphong Chaiwong (Pong)
13 let: Duangphet Phromthep (Dom)
13 let: Phanumat Saengdi (Mig)
11 let: Chanin Wibunrungrueang (Titan)

(Proč se obtěžovat s tolika jmény? V době, kdy novináři do omrzení papouškují jména kdejakého podvodníka, zloděje a vraha, který by klidně mohl zůstat bezejmenný, není na škodu zmínit ty, kteří zažili výjimečné události a prokázali přitom mimořádné kvality? Kromě toho seznam ilustruje thajský smysl pro humor - viz přezdívku nejmladšího mrňouse.)

Čtrnáctiletý Dul jako jediný z celého týmu rozumí anglicky; díky tomu sehraje v nadcházejících událostech významnou roli. Mark, Dul, Tee a trenér Ake jsou z právního hlediska takzvaně "stateless" - bez státní příslušnosti. Členové kmenů žijících na pomezí thajské a čínské hranice zůstávají bez úředně přidělené národnosti, což jim znemožňuje cestovat mimo příhraniční oblasti. Thajská vláda slibuje, že budou-li hoši zachráněni, poskytne jim právní pomoc při získání občanství (proces, který normálně trvá šest měsíců, nakonec všichni čtyři završili v září, po necelých třech měsících).



Malí fotbalisté



Malí fotbalisté

Venku mezitím s přicházejícím večerem rodiče začínají postrádat své syny. V sedm večer šéftrenér fotbalového týmu Nopparat Khanthawong při kontrole svého mobilního telefonu zjišťuje, že má dvacet zmeškaných hovorů od znepokojených rodičů. Neúspěšně prozvání Ekkaphona i jeho svěřence. Nakonec se dovolá třináctiletého Songpona Kanthawonga, který mu sděluje, že ho rodiče vyzvedli po tréninku, a ostatní že měli v úmyslu odjet na kolech k jeskyni. Trenér spěchá na místo: když ve vchodu do jeskyně najde odložené bicykly a ruksaky, vběhne dovnitř a vyvolává jména chlapců. Nikdo neodpovídá. "Neměl jsem ani baterku; po pár metrech jsem neviděl na krok." Vzápětí však zahlédne světla vynořující se z temnoty. Nejsou to jeho chlapci: je to skupina zaměstnanců přírodního parku, kteří si všimli opuštěných bicyklů a šli se podívat do jeskyně. O pár set metrů dál našli dvanáct párů bot (trenér a bývalý mnich Ake chodí bos) a stopy dětských chodidel končící ve vodě. "Jestli jsou tvoji hráči uvnitř, jsou v pasti," sdělují Nopparatovi: "Voda stoupá rychle!"



Odstavená kola chlapců u jeskyně

Napasorn Taturkarn, starostka tři kilometry vzdálené vesnice Baan Moo, právě se skupinou vesničanů nacvičovala pohřební a svatební hudbu pro místní obřady; když zvedla zvonící telefon, ozval se její známý Nopparat: "Myslím, že moji chlapci jsou v jeskyni; můžeš mi pomoct?" Jako první se tedy vydává na pomoc parta vesnických muzikantů. Když dorazí k jeskyni, najdou tam Nopparata nervózně přecházejícího před vchodem. Prohlédnou ještě jednou jeskyni, kam až se dá dojít k vodě, pak vyjdou ven a zavolají místní družstvo první pomoci sídlící několik kilometrů odsud. Telefon zvedne sedmadvacetiletý Niwat Tumploy: "V jeskyni už jsem byl, ale jen když je sucho. V období dešťů je to zlé místo!" Když dorazí deset místních záchranářů, u vchodu už je shromážděn malý dav. Pět členů týmu včetně Niwata se vydává znovu do jeskyně. Déšť se mění v průtrž mračen. (Kdo nebyl v jihovýchodní Asii, těžko si představí, jak vypadá tropický liják. V roce 2002 čtyři kamarády na jižním pobřeží Thajska zastihl první déšť končícího období sucha - naštěstí už jsme seděli v autobusu. Na okně vůbec nebyly vidět kapky ani stružky - vypadalo to, jako by někdo na střeše autobusu převrátil plnou vanu: po okně tekla souvislá vrstva vody...)
  Sotva došli k průchodu uzavřenému stoupající hladinou, měli záchranáři vodu po kotníky. Než uplynuly dvě hodiny, byli v ní po pás. "Tady se nedá nic dělat," řekl Niwat: "potřebujeme velké chlapy!"

Guvernér provincie Chiang Rai, Narongsak Osatanakorn, dosazený vojenskou juntou, má před sebou už jen pár týdnů, než bude převelen do jiné části země. Zrovna se chystal do postele, když dostal zprávu o nezvěstných chlapcích. "Pár děcek se ztratilo v jeskyni, to nebude žádný problém," pomyslel si. Když se převlékl z pyžama a ujel šedesát kilometrů z Chiang Rai, poznal svůj omyl. Během pár hodin dorazili první členové týmu SEALs thajského vojenského námořnictva (jednotka pro nekonvenční boj na moři, ve vzduchu i na zemi). Ani jejich tvrdý výcvik je ale nepřipravil na to, na co narazili v téhle jeskyni: temné proudy bahnité vody ženoucí se mezi zubatými skalními stěnami. Chvíli se pokoušejí nahmatat si cestu kolem kamenitých hran, ale pak se musejí vrátit. "Když otočíte hlavou vlevo nebo vpravo, abyste se podívali do strany, proud vody vám strhne masku!" Větší skupina to zkusí znovu, ale když dorazí na křižovatku úzkých chodeb, jsou zmateni. Před sebou mají podzemní bludiště a voda stoupá. Na místo přijíždí rozhlasový reportér z Mae Sai; zpráva se šíří po celé zemi.


24. června 2018
Když se rozední, místní lidé začnou přinášet jídlo: vytvoří se sbor dobrovolných kuchařů, jejichž počet brzy přesáhne stovku. Přijíždí nákladní auto s malou průmyslovou pumpou, kterou dělníci donesou na kraj vody. Dobrý nápad, ale nesprávné měřítko: "Pumpovali, ale nikam to nevedlo; pršelo čím dál víc. Potřebovali jsme větší čerpadla," vyprávěl Kobchai Boonyaorana, úředník z thajského úřadu pro přírodní pohromy.

25. června
Vodní pumpy začínají přijíždět z celé země. Worawut Imchit řídil celou noc 1300 kilometrů ze své farmy na krevety v jižním Thajsku; spolu se svými dělníky dovezl na čtyřech náklaďácích čtyři mohutná čerpadla: "Tři noci jsem nespal; běhal jsem jako šílenec, nahoru a dolů, sem a tam mezi pumpami, a pořád jsem kontroloval, že všechno funguje!" Během tří dnů bylo přivezeno víc než čtyřicet čerpadel.



Práce s výkonnými čerpadly

Potápěči thajského Navy SEAL zkoumají jeskynní jezero a hlásí, že voda je tak kalná, že pod hladinou ani s pomocí svítilen nevidí na krok. V části jeskyně, která ještě nebyla zatopena, však nacházejí v blátě otisknuté stopy dětských chodidel mířící do nitra skalního masívu: je zjevné, že tudy členové výpravy prchali před stoupající vodou.
  Na místo jsou dopraveny výkonné pumpy, které začínají odčerpávat vodu z komplexu. Česká vláda nabídla k zapůjčení čtyři mohutná průmyslová čerpadla, každé o výkonu 400 litrů za sekundu; při bližším prozkoumání se však zjistilo, že velká a těžká zařízení by nebylo možné v krátké době přepravit do obtížného terénu v horské oblasti.





Záběry z akce a modlící se příbuzní

Před vchodem byly zřízeny provizorní svatyně, kde se rodiče modlí za záchranu svých dětí.



Thajští SEALs v akci

I v jednadvacátém století jsou chvíle, kdy je moderní technika bezmocná: letadla, helikoptéry, motorové čluny, pásové transportéry, obojživelná vozidla, vznášedla, roboti: všechno k ničemu. Když je třeba dopravit do jeskyně výkonné čerpadlo, nikdo nevymyslí nic sofistikovanějšího než bambusovou tyč, kus špagátu a sedm zpocených chlapů. Klopýtají, hekají a funí; určitě zazní i jadrná kletba. Jdou zachraňovat dětské životy. Ten těžký a neforemný kus železa, který jim každou chvíli hrozí rozdrtit nohy, představuje další kousek naděje pro zoufalé rodiče čekající venku.

26. června
Vytrvalý silný déšť, jehož vody prosakují celým horským masívem, dál zvedá hladinu v jeskyni. Prudké a chaotické vodní proudy za nulové viditelnosti vrhají potápěče proti ostrým skalním hranám ve stísněných prostorách jeskyně. Záchranné týmy musejí opakovaně ustupovat před stoupající vodou. Voda v jeskyni, plná naplaveného bahna, je tak kalná, že potápěči přirovnávají viditelnost pod hladinou k plavání v kávě. Podmínky uvnitř hory jsou příšerné; jednotka thajských SEALs na celých 23 hodin ztratí veškeré spojení se dvěma týmy, které zabloudily v podzemním labyrintu.

27. června



Armáda při práci

Pátrání se rozšiřuje. K místnímu týmu se připojuje tisíc příslušníků pozemní armády a vojenského námořnictva, včetně dalších dobrovolníků, kterým poskytuje zásoby místní obyvatelstvo. Na místo přijíždějí tři britští jeskynní potápěči vybavení nízkofrekvenčním rádiem Heyphone vhodným pro použití ve vodě, kde lze komunikovat jenom za pomoci dlouhých rádiových vln - v běžné praxi dnes už nepoužívaných. V členitém terénu však ani nízkofrekvenční přístroje nejsou mnoho platné.
K pátrání se přidávají i další potápěči, kteří mají kvalifikaci pouze pro volné vody. Do jeskyně znovu vpadá náhlý příval z nitra hory: během deseti minut je zaplaveno, co pumpy vyčerpaly za tři hodiny.



Armáda nastupuje do akce.

Britský jeskyňář Vernon Unsworth, žijící v nedalekém Chiang Rai, se o záchranné operaci dozvěděl hned na začátku a vydal se k jeskyni. Teď je přesvědčen, že Thajci hledají ve špatném směru. Sedne a píše guvernérovi provincie: "Time is running out! Dochází nám čas! Ihned zavolejte na britské velvyslanectví, řekněte jim o kontakt na British Cave Rescue Council [Britská rada jeskynních záchranářů] a vyžádejte si od nich tyhle chlapy" - a napíše jména tří záchranářů, kteří jsou podle jeho názoru nejlepší na světě. Thajské úřady souhlasí; o několik dnů později jsou Britové na místě.

28. června
Do jeskyně přichází tým 31. záchranné para-eskadry US Air Force.

29. června
Přijíždějí potápěči Specialist Response Group australské federální policie. Horský masiv shora prohlížejí dálkově ovládané bezpilotní drony a policisté se psy zkoumají les nad jeskyněmi a hledají možné šachty, kterými by mohl pronikat lidský pach, aby našli alternativní vstupy do jeskynního systému; vše bez výsledku. V jeskyni se záchranáři pokoušejí nasadit roboty; neexistuje však žádná technika, která by byla schopna zjistit přítomnost žijících lidí skrytých hluboko v horském masívu a odříznutých proudící vodou. Pátrací týmy přijíždí navštívit thajský premiér:



Ministerský předseda generál Prayuth Čan-Oča (sedící) a velitel operace, guvernér Osatanakorn.



Potápěči v akci

30. června
Na místo se dostavují čínští potápěči z Beijing Peaceland Foundation. Vytrvalý déšť konečně polevuje a potápěči mohou postoupit hlouběji do jeskyně; pátrání však zůstává bez výsledku. Záchranáři začínají nacvičovat postup evakuace chlapců, až - a pokud vůbec - budou nalezeni.

1. července
K záchranářům se připojují zkušení britští potápěči Richard Stanton a John Volanthen, kteří s pomocí jeskyňářů Belgičana Bena Reymenantse a Francouze Maksyma Polejaka postupují do zatopené chodby a instalují v ní směrové ukazatele pro své následovníky. Opět se však zhoršuje počasí, znovu začíná hustě pršet a potápěči se musejí stáhnout v situaci, kdy už nedokáží dál bojovat se sílícím protiproudem neprůhledné vody. Sedm set metrů od vchodu, kam až voda dovoluje proniknout bez potápění, je zřízena záchranná základna a provizorní lanovka pro dopravu zásob v ručně poháněných závěsech.
  Nad vchodem do pověstné Dantovy pekelné jeskyně stojí psáno - "Zanechte vší naděje, kdo vstupujete!" Jeskyně Tham Luang teď nemá k peklu daleko, ale ti, kdo do ní vstupují, se odmítají vzdát: oni naopak přinášejí naději těm, kdo jsou uvězněni uvnitř.



Porada elitních potápěčů

"Who needs experts?" slýcháme v poslední době; každý ví všechno nejlíp sám. Pro třináct trosečníků v jeskyni jsou tihle experti poslední šancí na přežití.



Australan Richard Harris

Elitní potápěči nebývají svalnatí mladíci čerstvě vytrénovaní z posilovny. Fyzická kondice je nezbytností, ale neméně důležitá je zkušenost a rozvaha. Australan Richard Harris je potápěč a doktor; jeho prošedivělý vous naznačuje, že už toho pod vodou zažil hodně. Dostane příležitost.



John Volanthen (47 let) a Richard "Rick" Stanton (57 let)

2. července Déšť a tím i proudy v jeskyni opět polevily. Ve večerních hodinách se Richard Stanton a John Volanthen znovu vydávají do hloubi jeskyně. Kolem 22:00 chlapci na bahnitém ostrohu v jeskyni zpozorují světlo blížící se z vodní hlubiny; vzápětí se nad hladinou objevují hlavy dvou potápěčů. Světla jejich čelovek se odrážejí ve třinácti párech očí, které neviděly denní světlo už dvě stě hodin. Chlapci nemají tušení o probíhající pátrací operaci ani o rychle přibývajících stovkách lidí, kteří se do ní zapojují; domnívají se, že o místě jejich zmizení nikdo neví a že dva příchozí jsou náhodně dorazivší jeskynní výzkumníci. Další hoši, kteří právě v horní části ostrohu kopou tunel, slyší zespoda hlasy: "Nebyli jsme si jistí, jestli se nám to nezdá," řekl čtrnáctiletý Adul: "Přestali jsme kopat a poslouchali. A ukázalo se, že je to pravda. Byl to zázrak!" John Volanthen později prozradil, že jakmile se vynořil nad hladinu, věděl, že je našli: "Poznal jsem to už podle zápachu; vzduch byl úplně jiný než v ostatních částech jeskyně." Adul užasl, když potápěči promluvili - nikoliv thajsky, jak očekával, ale anglicky: "How are you? Jak se vám vede?" "Fine," odpověděl Adul, a zeptal se, který je den: v temné jeskyni chlapci úplně ztratili pojem o čase. Pak vysvětlil, že ze všeho nejvíc potřebují jídlo: mají hrozný hlad. Poslední zásoby spotřebovali před šesti dny. Ostatní hoši, kteří nerozuměli probíhající konverzaci, svou zlomkovitou angličtinou opakovali - "Eat, eat, eat! Jíst!"

"How many of you? Kolik vás je?" zeptal se John. "They?re all alive; všichni jsme naživu." "Thirteen? třináct?" "Thirteen." "Brilliant! Skvělé!" jásal John, a dodal: "Many people are coming! Přijde sem spousta lidí! Přijdou SEALs, bude tady jídlo, doktor, všechno!" Richard a John slíbili, že se brzy vrátí, a znovu se ponořili do temné vody, aby informovali základnu.



Malí fotbalisté těsně po prvním kontaktu

Richardův a Johnův objev znamenal rozhodující obrat: pátrací operace se změnila v záchrannou. Zoufalou naději na jeskynním ostrohu vystřídala slibná vyhlídka: chlapci zjistili, že svět o nich ví a pomoc je na cestě. Zatím ještě netuší, že nikdo nemá jasnou představu, jak je dostat ven: pro záchranný tým všechny problémy teprve začínají. "Našli jsme je. Jsou v bezpečí. Ale ještě nejsme hotovi," řekl Narongsak Osatanakorn, guvernér provincie Chiang Rai a koordinátor záchranných prací.



Plastická mapa

Plastická mapa dobře znázorňuje terén, ale trasa jeskynní chodby vedoucí zdánlivě po povrchu hory postrádá prostorový rozměr: místo, kam se skupina uchýlila, leží 800 metrů pod povrchem.



Situační nákres

Vlevo vchod do jeskyně, dále základna záchranářů, uprostřed "Mnichova křižovatka", kudy do jeskyně vtéká voda, vpravo útočiště uvězněné skupiny.



Průřez jeskynním systémem

Samotná cesta z komory č. 3 (3rd chamber, předsunutá základna) k východu z jeskyně (Main entrance) původně trvala záchranářům 4-5 hodin; po týdnu odčerpávání vody a odhrabání velkého objemu bahna ručními lopatkami byla zkrácena na hodinu.



Komplexní obrázek podzemí

I pro světová média byl teprve tohle ten skutečný začátek. Až teď se začalo naplno odvíjet drama, jehož podstata byla průzračně jasná každému. Rodiče, ochromení strachem o své syny, dostali novou naději. Thajští záchranáři spěchali na pomoc dětem svého národa. A z celého světa se slétali stateční muži, kteří k tomu nepotřebovali rodičovskou lásku ani národní sounáležitost, protože reagovali na ten nejzákladnější lidský instinkt: zachránit malé děti. Je jedno, čí děti to jsou: hluboko uvnitř rozezlené hory jsou uvězněna bezmocná lidská mláďata a hrozí jim smrt. Tohle byla zpráva, která vyslala mohutná proudová letadla přes půl zeměkoule od Ameriky po Austrálii a uvedla do pohybu deset tisíc lidí, přes sto potápěčů, devět set policistů, dva tisíce vojáků, deset policejních helikoptér, sedm sanitek, pět set tlakových lahví s kyslíkem dopravených do jeskyně a dalších dvě stě připravených v zásobě. Hlavní roli samozřejmě sehráli špičkoví potápěči, mnozí z nich vojenští, a tady stojí za připomenutí, že "Lachtani" ze SEAL nejsou žádní záchranáři; nejsou to "First Responders" - rozhodně ne ten typ mužů, které zavoláte, když si dítě zlomí nohu nebo dědeček dostane infarkt. SEALs nejsou nic jiného než elitní hrdlořezové: v popisu práce mají demolice, sabotáže a zabíjení. Likvidovat protivníky umějí nelítostně, rychle a většinou tiše: pistolí, nožem i holýma rukama. Jejich výcvik je nejbrutálnější na světě: tři čtvrtiny uchazečů při něm odpadnou. Potápěčský kurs začíná dvacetiminutovým plaváním v hlubokém bazénu s ledovou vodou, do kterého adepty naházejí bez ploutví a s rukama svázanýma za zády. Kdo se začne topit, toho vytáhnou, resuscitují a pošlou na vlak; ti, kteří tuhle noční můru ve zdraví přežijí, získají pochybnou výsadu absolvovat další podobně perverzní zkoušky.

  Teď vyvstal úkol, který vyžadoval ty nejlepší potápěče; a protože "SE" v akronymu SEAL (Lachtan) představuje "Sea" (moře), bylo jasné, na koho se obrátit. Své schopnosti pro "A" (Air, vzduch) a "L" (Land, země) při téhle operaci nevyužijí; zato vody si užijí víc než hrdlo ráčí. Nejhrozivější zabijáci z celého světa teď půjdou pro změnu zachraňovat malé děti. Jejich nepřítelem nebude nikdo menší než obrovská hora, v ní voda, ve které není vidět na délku paže, vražedné proudy ve stísněných jeskyních vrhající potápěče proti zubatým skalním hranám, a nad tím vším zdivočelý monzun utržený ze řetězu a chystající se k dalšímu úderu. Nemá smysl spekulovat, oč by bylo na Zemi krásněji, kdyby se Lachtani mohli cvičit jen k záchraně a nemuseli trénovat zabíjení. V tomto chaotickém a nebezpečném světě demokratické národy potřebují muže, kteří vědí, jak se postavit nepříteli, a patří jim za to obdiv i vděk. A dokáží-li využít svých výjimečných schopností ve chvílích, jako byla tato, tím lépe.

3. července
K trosečníkům se přidali tři SEALs thajského královského námořnictva, a zůstali s nimi až do konce. Jedním z této trojice byl vojenský lékař, podplukovník Pak Loharachun z 3. zdravotního praporu, který si po beztak náročném lékařském studiu dal jako přídavek ještě výcvikový kurs Navy SEAL. Velitel thajských speciálních jednotek kontradmirál Apagorn Youkonggaew informoval novináře, že tři záchranáři poskytují trosečníkům zdravotní kontroly a potřebnou akutní léčbu, baví je a starají se o to, aby se jejich zdravotní ani psychický stav nezhoršoval. Pod doktorovým dohledem chlapci dostávají snadno stravitelnou vysokoenergetickou stravu bohatou na vitamíny a minerály. Pro uklidnění rodičů záchranáři natočili s chlapci video, kde každý povstane, řekne svůj věk a své jméno. Zabaleni v termoizolačních fóliích vypadají zesláblí; každý z nich pozdraví své blízké a celý svět: "Sawatdi khrap!" říkají se sepnutými dlaněmi v tradičním thajském gestu. Britský potápěč Jason Mallinson donesl notes s voděodolným papírem, kam hoši píší vzkazy svým rodinám; ujišťují je, že jsou v pořádku a vede se jim dobře, a vyjadřují lásku svým rodičům. Trenér Ake se omlouvá všem rodičům za to, co způsobil; ti mu naopak vzkazují, že mu nic nevyčítají a vyjadřují svoji vděčnost za způsob, jakým se v nebezpečí staral o jejich děti. Odmítají myšlenku, že by na Akeho mohli podat žalobu: "Nikdy bychom to neudělali... chlapci svého trenéra milují, a my jako rodiče bychom si nic takového nepřáli. Ake byl na mého hocha hodný, a když teď slyším, jak jim dával naději, povzbuzoval je a uklidňoval, zatímco byli tolik dnů bez jídla... mám k němu velký obdiv. Neumím si představit, jak by bez něj chlapci přežili." Ake byl v době záchrany ze všech nejvysílenější, protože celou dobu prakticky nejedl, když rozdělil svůj díl jídla mezi ostatní. Ministerský předseda požádal veřejnost, aby se teď všichni soustředili na záchranu a zdrželi se předčasných soudů. Místní policejní šéf připustil, že by Ake mohl být obžalován; nakonec k tomu nedošlo.

4. července
Pokračují přípravy na záchranu chlapců. Výkonné pumpy od včerejška odčerpávají z jeskyně víc než 400 litrů vody za sekundu; to snižuje hladinu vody v jeskyni rychlostí 1,5 cm/h, ale je to nutné už jen proto, aby voda aspoň dál nestoupala. Guvernér provincie prozrazuje novinářům, že dnes stačilo kvůli údržbě zastavit pumpy na dvanáct minut a voda hned stoupla o deset centimetrů. Zároveň byla v horní části hory vybudována kamenná přehrada, která odklání vodu tekoucí po povrchu mimo oblast jeskyně. Teď je vstupní část jeskyně vyčerpána do vzdálenosti 1,5 kilometru a je možno dojít suchou nohou až k hlavní základně v komoře č.3. Stinnou stránkou tohoto procesu je nebývalé množství vody, která vytéká z prostoru jeskyně do okolní krajiny a sto dvaceti farmářům ničí celoroční úrodu na sousedních polích.



Čerpání vody z podzemí



Thajští vojáci v jeskyni zajišťují infrastrukturu



Práce záchranného týmu v podzemí

5. července
Thajští, američtí, australští a čínští potápěči podporují britský tým a pod vodou roznášejí po jeskyni láhve s kyslíkem. V hloubi jeskyně se nachází 200 metrů dlouhá nezaplavená chodba s bahnitým a písčitým povrchem; v duchu thajského smyslu pro humor dostala název "Pattaya Beach" podle vyhlášené turistické pláže na jižním pobřeží Thajska. Tady záchranáři vybudovali předsunutou základnu. Muži nadále zásobují chlapce jídlem, pitím a léky. Čtyřkilometrovou vzdálenost od jeskynního vchodu až k jejich útočišti i zkušení potápěči překonávají proti proudu šest hodin; zpáteční cestu po proudu zvládnou za pět hodin. Celá výprava tam a zpět tak zabere kompletní jedenáctihodinovou "šichtu".



Bojová porada



Pattaya Beach: pláž jako stvořená pro letní lenošení.

Od začátku se zkoumají způsoby, jak chlapce z jeskyně vyprostit. Od tohoto dne, pátého července, se jako nejproveditelnější začíná rýsovat mimořádně riskantní, ale nejrychlejší varianta: přesun pod vodou. Thajský potápěč Ruengrit Changkwanyuen koordinoval nákup potápěčského vybavení, a pro případ jakýchkoliv zádrhelů skoupil všechno, co našel: "Kdokoliv se tenhle týden pokusí v Thajsku koupit celoobličejovou masku, bude zklamán - všechny jsou tady! Měli jsme také velký problém s velikostmi; nemůžete jednoduše přijít do obchodu a vzít si z poličky dvanáct celoobličejových masek téhle velikosti - pro malé děti se tohle vybavení sériově nevyrábí!"

6. července
Potápěči se pokusili natáhnout k trosečníkům hadici pro zásobování čistým vzduchem; nakonec byl tento pokus opuštěn jako neproveditelný. Záchranáři vyvrtali do hory víc než sto vrtů, některé až 400 metrů hluboké. Osmnáct z těchto vrtů vypadalo slibně, ale ani tahle snaha nepřinesla výsledek: podle odhadu se útočiště chlapců nachází v hloubce 600-800 metrů. Navíc ani nejmodernější technika neumožňuje přesné zaměření jeskynní komory s povrchu hory, takže je prakticky nemožné strefit se s vrtem do konkrétního místa: "Bylo to jako hledat jehlu v moři," řekl šéf vrtného týmu. Mobilní signál není uvnitř dostupný, radar je k ničemu, stejně tak sonar i GPS, a neexistuje inerciální navigační systém (jaký používají například ponorky pod arktickým ledem), který by byl dostatečně miniaturizovaný, aby ho bylo možno pronést pod vodou úzkými jeskynními průlezy. Ostatně je sporné, zda by si INS, určený pro vyhodnocování plynulých změn pohybu, poradil s divokým zmítáním ve vodních proudech. Veškerá nejmodernější technika je tady bezmocná a jedinou nadějí zůstává úsilí těch nejodolnějších mužů s ploutvemi a kyslíkovými maskami. Jeden z nich, Saman Gunan, ve svých 37 letech už bývalý člen thajských SEAL, toho dne přinesl oběť nejvyšší: zatímco roznášel po jeskyni tlakové láhve, během návratu jemu samému kyslík došel. Jeho buddy - potápěčský partner - se ho bezvýsledně pokusil resuscitovat; pak dovlekl jeho bezvládné tělo na základnu, kde se Gunana znovu pokusili oživit, ale nezbylo, než ho krátce po půlnoci šestého července prohlásit za mrtvého. Tak dlouho nosil kyslík, až pro něj samotného žádný nezbyl; tak dlouho přinášel druhým život, až o svůj život přišel. Od pohledu veselá kopa, prostě správný chlapík; ti nejlepší bohužel příliš často umírají mladí... Gunanova smrt přidala celému dramatu tragický rozměr a jen znovu zdůraznila nebezpečí, která v podzemí hrozí.



Saman Gunan ve své uniformě člena letištní ostrahy

Současně probíhalo teď už detailní vyhodnocování všech možností na záchranu trosečníků. Šéfové týmu se stále ještě pokoušeli najít způsob, jak se vyhnout cestě pod vodou, která, jak řekl dánský potápěč Claus Rasmussen, "byla rozhodně tou nejstrašidelnější variantou," a dávali přednost "konzervativní volbě": pokračovat v čerpání vody; prostřednictvím potápěčů nadále hochy zásobovat vším potřebným; počkat, až v listopadu s odchodem monzunu skončí deště; a vyprostit chlapce v lednu, až během období sucha dostatečně klesne hladina v jeskyni. Odpůrci tohoto postupu poukazovali na četná rizika několikaměsíčního pobytu v temné, vlhké a chladné jeskyni: s ubíhajícím časem bude stále obtížnější předcházet infekcím a udržovat trosečníky v dobré tělesné i duševní kondici. Navíc období mohutného monzunu, očekávaného v bezprostředně následujících dnech, může zvednout hladinu v jeskyni natolik, že snadno může zatopit současné bahnité útočiště - voda možná stoupne až ke stropu jeskyně - a připraví trosečníky o život. Kromě toho záchranáře znepokojovala zhoršující se kvalita vzduchu, který chlapci dýchají: zatímco běžná atmosféra obsahuje 21% kyslíku a lidský organismus potřebuje k normálnímu fungování aspoň 19%, v zadní jeskyni se tou dobou koncentrace kyslíku už blížila k 15%. Při dalším poklesu hrozily vážné zdravotní komplikace a nakonec pod hranicí 12% ztráta vědomí. Souběžně s tím stoupala koncentrace jedovatého CO2. Třetí možnost záchrany, provrtání šachty z povrchu, se ukázala prostě neproveditelnou. Vedení záchranného týmu se proto začalo připravovat na vyproštění chlapců podvodní cestou: řešení nejnebezpečnější, ale zároveň z logiky věci odstraňující řadu jiných vážných hrozeb už jen samotnou rychlostí záchrany. Ze začátku bylo úmyslem vyškolit chlapce jako samostatně operující potápěče: na nedaleké plovárně organizátoři s pomocí židlí vyrobili napodobeninu podvodního prostoru s úzkými průchody a potápěči nacvičovali s místními hochy pohyb v takových podmínkách. Tento plán byl později opuštěn jako příliš nebezpečný: nakonec se všichni shodli, že vycvičit během pár desítek hodin z dvanáctiletých neplavců profesionální potápěče je prostě nemožné.

Teď bylo třeba prověřit a zajistit všechna hrozící rizika:
Nikdo z chlapců neumí dobře plavat a většina z nich nemá s pohybem ve vodě vůbec žádnou zkušenost; pokoušet se naučit je v krátké době potápět, navíc v prostředí studené, kalné vody proudící v naprosté temnotě stísněným a chaotickým prostorem, hrozí vypuknutím paniky, reflexivním stržením masky a utopením. Nevyhnutelným řešením je medikace: všichni chlapci dostanou před ponorem sedativa. Původně měli být jen zklidněni; nakonec - se svým souhlasem - absolvovali cestu v bezvědomí. "Je tam naprostá tma, studená voda, silné nepředvídatelné proudy a krajně stísněný, klaustrofobický prostor. Kdyby kdokoliv z chlapců začal panikařit, ohrozí to nejen jeho vlastní život, ale i život doprovázejícího potápěče: v podmínkách, které tam panují, se potápěč nemůže ještě prát se svým vyděšeným svěřencem," vysvětloval jeden z thajských potápěčů.

Pod vlivem medikamentů nebudou chlapci schopni samostatného pohybu: to vyloučilo původní schéma, podle kterého měla být evakuace prováděna ve trojicích - vpředu potápěč nesoucí zachraňovanému chlapci tlakovou láhev, za ním na laně trosečník vybavený maskou a ploutvemi, a jako zadní zajištění další potápěč. Podle konečného plánu bude neoprénový oblek každého z chlapců opatřen rukojetí, za kterou ho bude doprovázející potápěč držet, zatímco bude chlapce manévrovat po svém boku nebo pod sebou, podle momentálních prostorových okolností.

Voda, do které se chlapci budou ponořovat, je nejen studená, ale také velmi znečištěná, nebezpečně infekční: na malém prostoru tady třináct lidí vykonává potřebu už dva týdny. Ne nadarmo John Volanthen jejich přítomnost zjistil nejdřív po čichu. Podle původního plánu měli chlapci dostat "suché" neoprény, které by je zcela ochránily před stykem s vodou; ukázalo se však, že takové obleky v potřebných malých velikostech nelze sehnat, a záchranáři se museli spokojit s tím, že chlapci budou transportováni v "mokrých" neoprénech (wetsuit), které sice nezabrání kontaktu s vodou, ale chrání aspoň před prochlazením, když si tělo ohřeje tenkou vrstvu vody mezi kůží a neoprénem. Přinejmenším obličejové masky, které si hoši nasadí před ponorem do této v podstatě žumpy, budou proto muset opravdu dobře těsnit. Největší problém byl s jedenáctiletým "Titanem": i ta nejmenší maska, kterou dokázali sehnat, mu stále ještě byla velká, a museli ji proto provizorním způsobem dále zmenšit.
K ústí jeskyně přijel v doprovodu kolony úředníků thajský ministr vnitra. Američtí vojenští odborníci a zástupci thajských SEAL mu na mapě vyložili plán, který společně vymysleli. "Je čas jednat. Někteří z hochů to zřejmě nepřežijí, ale máme jasnou volbu: zachránit teď většinu z nich, nebo je brzo ztratit všechny." Vedoucí amerického týmu, major letectva Charles Hodges, řekl ministrovi: "Můžete čekat, až se tohle omezené okno příležitosti zavře. Pak vám ale můžu téměř zaručit, že všichni zemřou." Ministr požádal Hodgese a osm ostatních, aby se s ním zavřeli v soukromé místnosti. Chtěl znovu dopodrobna slyšet jejich plán. Hodges se pustil do výkladu; vysvětlil, že bude třeba ještě celodenní přípravy, než budou moci vzít na cestu skrz vodu prvního trosečníka. "Co na to chlapci?" ptal se ministr. "Už nám řekli, že jsou připraveni. Ti jsou poslední, kdo potřebuje přemlouvat!" Ministr dal zelenou.

7. července
Americký miliardář Elon Musk v dobrém úmyslu nechal svůj tým s využitím kosmických technologií zkonstruovat lehkou "ponorku" o kapacitě jednoho dospívajícího chlapce. Rychle se ukázalo, že zařízení je ve zdejších podmínkách nepoužitelné: některá jeskynní hrdla, kterými budou muset zachránci se svými svěřenci proplouvat, mají jen 40 centimetrů v průměru, takže dokonce sami potápěči si tam musejí ze zad sundat tlakové lahve, aby vůbec prolezli, a sedativy znehybněné chlapce budou takovými místy prostrkovat před sebou. Australský anesteziolog Richard Harris teď provádí u všech chlapců a jejich trenéra závěrečnou zdravotní kontrolu před nadcházejícím pokusem o cestu pod vodou.
  Guvernér Osatanakorn prohlašuje, že děti je třeba dostat z jeskyně co nejdřív. Blíží se prudké monzunové deště, které mají propuknout v plné síle nejpozději do čtyř dnů. Nejenže v jeskyni stále klesá obsah kyslíku; hrozí ještě další, zcela neřešitelné nebezpečí: "Bez ohledu na to, kolik kyslíku jim tam můžeme dopravit, nedokážeme zastavit rychlý růst koncentrace CO2, která stoupá v důsledku toho, jak velké množství lidí se teď pohybuje ve všech sekcích jeskyně." Ve vyšší koncentraci jedovatý CO2 vydechují desítky záchranářů pracující v suchých chodbách i potápěči v bublinkách vypouštěných svými dýchacími přístroji. Ti, kdo přinášejí záchranu, zároveň svou námahou sami zhoršují podmínky v jeskyni.
  Krize se vyostřuje; všichni pracují pod ohromným tlakem. Je čím dál jasnější, že čas už dochází a konzervativní řešení se stává neproveditelným. Vojenští velitelé varují své podřízené, aby se připravili, že evakuace může začít už zítra.

8. července
S blížící se záchranou se mezi chlapci šíří nadšené vzrušení: "Jéje, budeme se potápět!" Dospělí je raději ponechávají v nevědomosti o hrozících nebezpečích. Pořadí záchrany si chlapci po dohodě s vedením určili sami; ve své dětské naivitě si představují, že venku před jeskyní nasednou na svá kola a odjedou do svých domovů, a rozhodli proto, že jako první půjdou pod vodu ti, kteří to mají domů nejdál. Nikdo z nich nemá představu, jaká obrovská organizace byla venku uvedena do chodu. Velitel záchranné operace Narongsak Osatanakorn prohlašuje na tiskové konferenci: "Žádný den už nebude lepší než dnešek. Nepustíme-li se do toho teď, můžeme ztratit okno příležitosti. Víc připraveni už být nemůžeme. Dnes je den D!"
https://www.youtube.com/watch?v=PTvUJQ2qO1s
Thajská vláda udělila doktoru Harrisovi a jeho dvěma zdravotním asistentům diplomatickou imunitu po dobu trvání akce, aby je uchránila před trestním stíháním v případě jakéhokoliv nezdaru. V deset ráno se čtyři britští potápěči (John Volanthen, Richard Stanton, Jason Mallinson a Chris Jewell) vydávají do jeskyně, aby vyprostili první čtyři chlapce. Trosečníci sami vybrali čtveřici; jako první půjde třináctiletý Mark. Podél prvního kilometru podvodní cesty se rozmístilo devadesát dalších potápěčů, kteří přenášejí náhradní tlakové láhve a budou pomáhat s přesunem, s průběžnými zdravotními kontrolami a s jakoukoliv nouzovou situací. Každý z hochů dostal "mokrý" neoprén, nafukovací vestu s regulovatelným tlakem a olověnou zátěží pro dosažení rovnovážného vztlaku a celoobličejovou masku s pozitivním tlakem, který má zabránit průniku vody k obličeji i v případě netěsnosti. K masce byla připojena válcová láhev s osmdesáti procenty kyslíku a dvaceti procenty dusíku: účelem bylo předem nadstandardně zahltit chlapcův organismus kyslíkem, což usnadní případnou resuscitaci - bude-li nutná. Svoji roli nepochybně hrála i skutečnost, že se chlapci vydávali do ponoru z prostředí s vydýchaným vzduchem a bylo proto nutné předem kompenzovat existující nedostatek kyslíku v jejich organismu. Láhev měl každý připevněnou na břiše; na záda dostal rukojeť, za kterou ho potápěč bude držet. Takto vyrobený "balík" (package), jak připraveného trosečníka nazvali potápěči, pak ponořili do kalné vody.

  Podle původního plánu měli s každým hochem jít dva potápěči - jeden vpředu, druhý vzadu, ale záchranáři dospěli k závěru, že v těsných prostorách první části cesty je jeden až dost: "Mít tam další osobu navíc nepřinášelo žádný přidaný užitek." Se svým průvodcem je každý hoch spojen lanem, kdyby ho v kalné vodě potápěč ztratil. Než se čtyři chlapci vydají na cestu, doktor Harris jim aplikuje sedativa, která hochy uspí. Účinná látka působí asi 45 minut, a jelikož první fáze podvodního transportu na vzdálenost jednoho kilometru potrvá tři hodiny, doktor Harris vycvičil potápěče, aby během cesty dokázali hochům sedativum znovu podat i pod vodou. Čtyři potápěči - každý s jedním chlapcem - vyrážejí na cestu: deset minut po prvním z nich druhý, pak dvouhodinová pauza a znovu dvě dvojice s rozestupem deseti minut, aby se v úzkých místech nepotkali a navzájem nezdržovali. Každý potápěč se snaží při cestě pod vodou držet svého svěřence mírně pod sebou - aby případnou ránu do hlavy o jeskynní strop schytal záchranář. V těsných prostorách musejí potápěči postupovat zvlášť opatrně, aby svému svěřenci neopatrným zavaděním o skálu nestrhli s obličeje masku s fatálním důsledkem. V místech, kde je aspoň minimální viditelnost, mohou ověřovat dýchání chlapců podle unikajících bublinek. Po tříhodinové cestě pod vodou se potápěč dostane na první suchou zem; tři kolegové, kteří ho tam očekávají, přebírají od něj jeho svěřence, sejmou mu masku, zkontrolují jeho životní funkce, na nosítkách ho přenesou přes dvě stě metrů dlouhý podzemní úsek skalnatého a písečného terénu, znovu nasadí masku a zabalí trosečníka do ohebného plastového nosítka v podobě tortillového zábalu. Tento kokon mu spoutá končetiny, čímž zabrání jejich nežádoucím pohybům, a ochrání ho před struhadlovitými hranami jeskynních stěn. Takto ho předají zpět potápěči, který se s ním - teď už s dalšími pomocníky - opět ponoří na závěrečnou podvodní etapu. V jednom místě musejí potápěči se svými svěřenci podplavat skalní převis a ponořit se do hloubky téměř pěti metrů pod hladinu. Nejhorší byl závěr ponorné cesty: úzký, strmý trubkovitý sifón. "Prolézáte bahnem a podvodními tunely, a většinu cesty si ani nevidíte na ruce!"

  V sekci jeskyně nejblíž ke vchodu, odkud byla vyčerpána voda, čekají další záchranáři; v tichu a soustředění. Najednou ucítí, jak za lano, které vede vodou až k útočišti trosečníků, někdo silně zatahal. Zazní výkřik: "Fish on! Ryba je na cestě!" To je kódové znamení, že během deseti minut se první zachráněný vynoří z vody. Znamená to, že přišla chvíle, na kterou všichni čekali. Už nebude objeven ani vyvrtán žádný jiný východ; všem trosečníkům zbývá jediná cesta ven. Vytrvalý déšť pumpuje každý den do jeskyně přívaly vody a neustále hrozí přemoci baterii čerpadel, která se ze všech sil snaží udržet živel na uzdě. Začíná selhávat i sám vzduch, jak v jeskyni klesá koncentrace kyslíku. Teď se všechno úsilí zúžilo na tuhle jedinou, poslední, nejlepší a nejděsivější možnost, o které plánovači vědí, že přinese smrt přinejmenším některým z hochů. Znamená to protáhnout vyděšené dítě proudy ledové vody skrz těsné, zaplavené, dva kilometry dlouhé podzemní bludiště, které už zabilo elitního potápěče.

Ve zpětném pohledu se všechno jeví jasné a samozřejmé. Dnes víme, že záchranáři vybrali nejlepší možný postup, pro zdar operace učinili všechno, co bylo v lidských silách, nic nezanedbali, a nakonec měli ke všemu i velký kus štěstí. Toho strašného nedělního rána, kdy padlo definitivní rozhodnutí, si však nikdo nemohl být jistý ničím. Dilema těch, kteří vypracovali plán a dali příkaz, muselo být hrozné. Věděli, že možná obětovali několik dětských životů; s mrazením v srdci si však byli jistí, že žádná lepší příležitost už nebude. Teď už nezbývalo, než čekat na výsledek a doufat v nejlepší.
Když se první z chlapců vynoří z vody, americký důstojník přiloží ucho k jeho masce: dýchá! První z trosečníků je zachráněn. Brzy následují další tři; všichni živí a v pořádku.



Ve vyvýšených částech jeskyně byly před zahájením evakuace vytvořeny provizorní sklady náhradních lahví s kyslíkem.



Záchranný tým při práci

V posledním, už suchém úseku jeskyně byla vybudována lanovka, na kterou je na začátku trasy zavěšeno lehátko s trosečníkem a na svém závěsu ručně postrkováno a taženo lanem až k východu z jeskyně. Jedenáct hodin poté, co se čtyři potápěči ráno vydali do jeskyně, se čtyři chlapci ocitají pod širými nebem. Nikdo z nich nenasedne na své kolo na cestu domů, jak plánovali: jsou v částečném nebo úplném bezvědomí, ještě v jeskyni jim záchranáři nasadili černé brýle, které je pro příští chvíle budou dál udržovat v téměř naprosté temnotě, na kterou si za patnáct dnů zvykly jejich oči, a před jeskyní na každého z nich čeká sanitka, která ho odveze do nejbližší nemocnice.
Není vyhráno; ještě zdaleka ne. V jeskyni stále zůstává zbývajících devět trosečníků. Ale teď už záchranáři vědí, že jejich plán funguje, a nenastane-li nepředvídaná katastrofa, záchrana se podaří.



První dítě je venku z pasti

Tohle je jeden z nejpůsobivějších záběrů. Silní chlapi, vyčerpaní, špinaví, s roztrhanými kalhotami, hlavy otloukané o skalní stěny, se ve tmě brodí po kotníky v bahně a v kalné vodě, aby opatrně donesli do bezpečí malé dítě. Ten vpravo vypadá, jako by mu zrovna podjely nohy na blátivém svahu; loktem se opírá o skálu a volnou rukou, zpocenou a pokrytou bahnitým povlakem, ještě jistí kolegu nesoucího nosítka. Jen kousek dětské ručky nezřetelně viditelný na nosítkách naznačuje, kvůli čemu se to všechno děje.



Záchranářská lanovka



Transport jednoho z chlapců

9. července
Potápěči vyrážejí znovu do jeskyně; tentokrát využívají získaných zkušeností i snazších podmínek (díky pokračujícímu úsilí čerpadel i zlepšenému počasí je hladina vody každý den o něco nižší) a cestu tam i zpět zvládnou za devět hodin. Další čtyři trosečníci jsou zachráněni a sanitky s blikajícími majáčky míří do nemocnice.



První sanitka vyráží do nemocnice

10. července
Záchranáři vyprošťují zbylé čtyři chlapce i jejich trenéra. Ti byli v jeskyni nejdéle, a do nemocnice je proto nevezou sanitky, ale helikoptéry. Deštníky nechrání zachráněné před deštěm, ale před všetečnými pohledy novinářských kamer. Thajská vláda zůstává pevně rozhodnuta zabránit nešetrné publicitě.



Letecký transport posledních zachráněných

Pak se postupně stahují všichni potápěči a další záchranáři, kteří ještě jsou v jeskyni, a vyklízejí všechnu techniku, kterou do dlouhých chodeb nanosili. Hodinu po odsunu posledního z chlapců udeří katastrofa. Kdesi uvnitř jeskyně praskla mohutná trubka, celý čerpací systém kolabuje a následkem obnoveného monzunu začíná v chodbách prudce stoupat voda: "Najednou jsme uviděli, jak se k nám zezdola valí roj poskakujících světélek: záchranáři prchající jeskyní nahoru před stoupající vodou," vyprávěl thajský potápěč Ruengrit Changkwanyuen. "Bylo to jako ve špatném filmu, všechno se najednou hroutilo!" Veškeré zbývající vybavení nechali na místě a utíkali do bezpečí vzdáleného půldruhého kilometru. "Duch jeskyně v hlubinách nespokojeně zamručel," vzpomínal Changkwanyuen: "měl jsem pocit, jako bych ho slyšel říkat: Nechal jsem vás tady, jak jste potřebovali, ale trvalo to příliš dlouho - už vás mám dost! Koukejte zmizet!" "Já na duchy nevěřím," přidal se dánský potápěč Claus Rasmussen, "ale že se nám celý systém sesypal hodinu po skončení záchrany, to bylo opravdu zvláštní..."



Thajští SEALs

O dvě hodiny později thajští Navy SEALs oznámili, že všichni trosečníci jsou zachráněni a oslavili úspěch svým bojovým pokřikem: "Huja Huja Huja!!" Lachtani mají na obličejích roušky, protože pro veřejnost musejí ve svém vojenském povolání zůstat anonymní. Jeskyně zůstala opět prázdná, zaplavená a nepřístupná. Potápěči se do ní vrátili o pět měsíců později, aby si vyzvedli své vybavení, které tam ve spěchu museli nechat. "Až tam půjdu zpátky," plánoval Rasmussen v létě 2018, "najdu si dva balvany, které mi daly zvlášť zabrat, a plivnu na ně! Celý týden jsem si o ně otloukal hlavu a prsty na nohách!"

Šéf záchranné operace, Narongsak Osatanakorn, se po celou dobu tvářil přísně a nepřístupně; na závěrečné tiskové konferenci však konečně roztál: "Až o tom budou natáčet film, chtěl bych hrát sám sebe!" Venku ho obstoupili dobrovolníci a chtěli po něm selfie: "Proč ne?" usmál se:
"Chlapci už jsou venku!"
  Večer nad nedalekým městečkem Mae Sai přeletí helikoptéra s rozsvíceným světlometem. To je signál k zahájení oslav: všichni jsou v bezpečí!



Šťastní příbuzní zachráněných chlapců


28: https://www.youtube.com/watch?v=-F7ZdT5ZSC8

53: https://www.youtube.com/watch?v=a4GqD0B-KjI

55: https://www.youtube.com/watch?v=-esjQLvsgTs

Rick Stanton, 7: https://www.youtube.com/watch?v=SnXwvyZhm2

Během tří dnů, jak byli postupně vyprošťováni z jeskyně, byli chlapci odváženi do nemocnice v Chiang Rai. Jejich prvním přáním bylo pořádné jídlo: měli chuť na kořeněné kuřecí na kari. Na to si však museli počkat: po prvních deset dnů jejich žaludky oslabené dlouhým hladověním dostávaly jen rýžovou kaši. Během 15-17 dnů strávených v jeskyni každý zhubl v průměru o 2 kg, ale jinak byli v dobrém stavu. Několik dnů ještě nosili sluneční brýle pro postupnou adaptaci na světlo. Jelikož u nich detailní testy potvrdily zvýšenou koncentraci bílých krvinek, všichni dostali preventivní dávku antibiotik. Dva hoši vykazovali příznaky zápalu plic, ale rychle reagovali na léčbu. Obavy z infekcí jako histoplasmóza nebo leptospiróza, způsobených pobytem ve vlhkém prostředí, se nepotvrdily. V zájmu ochrany jejich celkově oslabených organismů je rodiče zpočátku mohli sledovat jen skrz hermetické okno; později - když se potvrdily negativní výsledky laboratorních testů - k nim byli puštěni dovnitř, vybaveni zdravotnickým pláštěm, respirační rouškou a pokrývkou vlasů.



Mladí fotbalisté v nemocnici s úctou pózují nad portrétem člověka, který pro ně položil život

Na své první společné fotografii po záchraně chlapci dali najevo, že si uvědomují, jaká cena byla zaplacena za jejich záchranu. Místo aby - jak by se za takových okolností dalo očekávat u nás na Západě - s pubertálním jásotem oslavovali únik z jeskyně, stojí s vážnými tvářemi kolem portrétu muže, který svou obětí vykoupil jejich životy.

"Neuvěřitelné scény, kterých jsme byli svědky, jsou vzorem mezinárodní spolupráce a sehrané nezištnosti," napsala komentátorka "The Guardian" Suzanne Moore. "Zkušení odborníci, o kterých jsme nikdy neslyšeli, jen skromně odpovídají, že léta výcviku je připravila právě na takovouhle záchranu. Muži, kteří cestují přes celé kontinenty, aby zachránili děti. Zažili už vynášení mrtvých těl z jeskyní, a přesto se do nich opět vracejí. Ten příběh se nás dotýká nejen tím, jak je prostý a srozumitelný, ale i tím, jak každá jeho podrobnost popírá egománii, sobectví a falešné chvástání, které se zdají ovládat svět. Chlapce uvězněné v jeskyni jejich trenér učí meditovat a posílá jejich rodičům svoji omluvu; ti jej naopak ujišťují, že mu nic nekladou za vinu. Místní obyvatelé vaří před jeskyní na dřevěném uhlí, aby nakrmili dobrovolníky. Thajská vláda klidně, ale důrazně trvá na tom, že rodiny chlapců budou ochráněny před pozorností médií. O celém příběhu se od začátku mluvilo víc na internetu než v televizi, kde byl vidět jen občasný záběr na sanitku a na vyčerpanou tvář "žabího muže". Náš svět se tříští na kusy, ale tady dobří lidé část z něj zase složili dohromady."

Jazyková bariéra nebyla na překážku, řekl vedoucí čínského záchranného týmu Wang Yingjie: "Potápěči z různých zemí pracovali jako jeden tým. Zjistili jsme, že jazyk technických výrazů - potápěčských technik a systém lan - je univerzální. Jelikož pod vodou stejně nemůžete mluvit, komunikujete rukama, pomocí znakových symbolů. Tady navíc většinou ani nebylo nic vidět, takže jsme se museli domlouvat po hmatu."

Thajsko je zvláštní země plná pozoruhodných kontrastů. V Bangkoku jezdí moderní rychlodráha, po řece Čao-Praya se prohánějí motorové čluny městské hromadné dopravy, v centru města se tyčí mrakodrapy i zlaté paláce, a o pár kilometrů dál se rozkládají vesnice s chatrčemi, ve kterých rolníci sledují televizi připojenou na mísu satelitní antény uvázanou na bambusové tyči. Buddhistický étos tvoří základ přátelské národní povahy. V zemi je bezpečno a turisté jsou vítáni. Státní uspořádání je originální směsicí konstituční monarchie, chaotické parlamentní demokracie a pevné vojenské diktatury, jejíž vůdcové nemají rádi, když jim někdo kouká pod prsty. Občasný vojenský převrat nebo příležitostné demonstrace nebývají násilné a obě strany sporu vždy svorně vyzývají turisty, aby si bez obav užívali dovolené a nenechali se rušit temperamentními projevy teprve dospívající demokracie pod dohledem krále přísně hledícího z oficiálních portrétů. Uprostřed toho všeho země obdivuhodně prospívá. Samotný guvernér Osatanakorn - generál thajské armády a populární státní úředník - měl být ze svého postu odvolán a převelen do menší provincie právě proto, že s nepříjemným elánem odhaloval korupci místních úřadů i armádních činitelů a znervózňoval tak své nadřízené myšlenkami na jejich vlastní kostlivce. Na naléhání sympatizující veřejnosti mu bylo povoleno setrvat až do ukončení záchranné operace. Členové thajské vojenské junty nepochybně mají leccos na svědomí; v tomto případě se však dokázali zachovat jako přísloveční "osvícení diktátoři", kteří s pozoruhodnou energií nasadili všechny potřebné síly a bez prodlení odstraňovali z cesty byrokratické překážky. Vojenská diktatura určitě není ideální formou vlády; takové režimy v kritických situacích obvykle předvádějí korupci, neschopnost, vražedné průtahy a neochotu spolupracovat. Thajská junta se přinejmenším tentokrát ukázala v nejlepším světle, když ráznost, organizaci a energii vojenského systému řízení využila pro dobrou věc.

Celá ta událost je jakýmsi zvláštním způsobem čistá, neposkvrněná. Na rozdíl od jiných dramat v ní nevystoupil do popředí žádný padouch, zločinec, intrikán, zbabělec ani trestuhodný lajdák. Jen samy přírodní živly uchystaly past, která nečekaně sklapla dřív, než kdokoliv čekal. Od té chvíle všichni, kterých se to týkalo, dělali vše, co bylo v jejich silách. Zvláštní ocenění zaslouží thajské úřady, které zase jednou projevily neokázalý výkon, skromnost a rozhodnost typickou pro tuhle sympatickou, veselou a zároveň tuhou rasu. Nikdo nezanedbal ani hodinu; úředníci, vojáci i záchranáři bez falešné hrdosti přijali veškerou pomoc, kterou jim svět nabídl, trpělivě vyslechli praktická doporučení skutečných odborníků i scestné nápady lenoškových stratégů, poskytli plnou podporu těm, kdo přijeli nabídnout pomocnou ruku, schválili nebezpečný, ale nakonec jedině možný plán, a všichni dohromady vykonali, co bylo třeba.

Zároveň byl ten příběh i pozoruhodně šťastný. Moderní dějiny jsou plné katastrof, které byly příliš náhlé, než aby je mohl někdo přežít, nebo se při nich sešlo tolik smůly, nekvalitně postavených strojů, nedbalosti a neomluvitelných zdržení, že záchrana přišla pozdě nebo byla dopřána jen tragicky nemnohým. I v tomto případě byl ztracen jeden drahocenný život: Saman Gunan, který dobrovolně podstoupil smrtící riziko, se stal symbolem všech svých kolegů, protože stejný osud mohl postihnout kohokoliv z nich. Stoprocentní úspěch celé operace v podobě třinácti zachráněných životů však nakonec odměnil všechnu námahu i podstoupené nebezpečí a ospravedlnil i Gunanovu oběť, která tak nebyla položena nadarmo.

Použité zdroje:

https://www.theguardian.com/world/ng-interactive/2018/jul/03/thailand-cave-rescue-where-were-the-boys-found-and-how-can-they-be-rescued

https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/thailand-diving-dangers-thailand-cave-rescue-a8430006.html

https://says.com/my/news/photos-what-really-happened-during-the-thai-boys-rescue-mission-in-the-cave

https://www.timesofisrael.com/hooyah-jubilation-as-boys-confirmed-rescued-from-flooded-thai-cave/

https://www.standard.co.uk/news/world/thailand-cave-rescue-map-graphic-shows-extraordinary-route-to-boys-trapped-in-tham-luang-a3882286.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Tham_Luang_cave_rescue

https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18328103

By U.S. Air Force Capt. Jessica Tait 353rd Special Operations Group Public Affairs - https://www.dvidshub.net/image/4547274/us-support-missing-thai-nationals-tham-luang-cave, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=71103444

By U.S. Air Force Capt. Jessica Tait 353rd Special Operations Group Public Affairs - https://www.dvidshub.net/image/4547292/us-support-missing-thai-nationals-tham-luang-cave, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=71052230

https://www.theage.com.au/interactive/2018/thailand-cave-rescue-timeline/

https://www.theguardian.com/world/2018/jul/05/talented-and-resilient-the-wild-boars-footballers-trapped-in-thai-cave

https://www.theguardian.com/news/2018/jul/18/thai-cave-rescue-footballers-and-coach-describe-ordeal

https://www.theguardian.com/news/2018/jul/10/brother-ekk-thai-coach-who-put-players-first-right-to-the-end

https://www.theguardian.com/commentisfree/2018/jul/10/rescue-thai-cave-boys-bravery

https://www.theguardian.com/news/2018/jul/10/thailand-cave-rescue-team-begin-operation-to-free-last-of-trapped-boys

https://www.theguardian.com/news/2018/jul/14/we-dont-know-how-it-worked-the-inside-story-of-the-thai-cave-rescue

https://www.theguardian.com/news/2018/jul/11/thai-cave-rescue-navy-seals-say-mission-came-close-to-disaster




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS