Gamma č. 087 (Povodně (II.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Povodně, Vydáno dne: 24. 02. 2006

Povodně - přehrady a jejich negativní role

Dalším faktorem (kromě minule zmíněného počasí a klimatu) při vývoji celostátní povodně je chování přehrad, v tomto případě zejména "vltavské kaskády". V devadesátém sedmém roce, když povodně zasáhly v podstatě neregulovanou Moravu, v okamžiku vzedmutí vod už neexistoval způsob, jak příval usměrnit. Velkými přehradami zregulovaná Vltava nabízela možnost alespoň zčásti přitáhnout uzdu bujnému živlu, a už teď je jasné, že při letošních povodních se v tomto směru udělalo velmi málo.



Bouřící Slapy(klikni) Grafy průtoků(klikni)


Centrální systém řízení vltavské kaskády má zjevně k dokonalosti daleko, a jestli existuje vůbec nějaká předem připravená metoda součinnosti těchto vodních děl s takovými přehradami jako jsou Nechranice na Ohři nebo Žlutice na Střele, se v této chvíli můžu jen dohadovat. Jednotliví hrázní přitom evidentně plnili své povinnosti svědomitě, ovšem zřejmě jen se zřetelem na vlastní přehradu a její nejbližší okolí. Například hrázný v Římově na Malši zvednutím stavidel zachránil přehradu před přetečením a protržením, i když za cenu vytopení Českých Budějovic; hrázný na Lipně významně pozdržel první povodňovou vlnu 7. srpna, která tak sice proměnila Vltavu pod Vyšším Brodem v sen každého odvážného vodáka, ale samotný Krumlov ještě neohrozila a ke zpustošení Českých Budějovic přispěla daleko méně než vlna z Malše.


Přehrady naplněné po okraj pak zasáhla druhá, ještě silnější povodňová vlna, a vltavská kaskáda zažila opravdovou zkoušku, při níž podle některých komentářů prokázala svoji "naprostou bezpečnost": čímž se ovšem myslí fakt, že přehrady otevřením stavidel zachránily samy sebe za cenu vytopení všeho, co leželo pod nimi. Po padesáti letech vychloubání, jak nás řetěz přehrad spolehlivě chrání před kdysi ničivými povodněmi, to nebyl zrovna oslnivý výkon. Odborníci nás teď poučují, že kaskáda slouží především výrobě elektřiny (to teď není mnoho platné, když jsou elektrárny velkou vodou beztak vyřazené z činnosti) a že letošní dvouset- nebo kolikaletá povodeň přinesla čtyřikrát víc vody, než by všechny přehrady od Lipna po Vrané dokázaly zachytit, i kdyby je byli jasnovidní hrázní předem vypustili až na dno. Což je samozřejmě demagogie nejhrubšího zrna, a hned ze dvou důvodů. Za prvé, kdyby byly přehrady zachytily byť i jen čtvrtinu toho, co se do Prahy, Kralup a řady vesnic na Vltavě a Labi v srpnu přivalilo, bylo by to nepochybně zachránilo majetek za miliardy korun. Za druhé, funkce přehrad za takto apokalyptické povodně valící se z celých jižních a západních Čech samozřejmě nemůže spočívat v zastavení celého přívalu; stačilo by, kdyby vltavské přehrady povodňovou vlnu o den či dva zpozdily, aby se kulminace Vltavy zdržela za vyvrcholením Berounky a Sázavy. Tak tomu bylo dříve, kdy povodňová vlna potřebovala nejméně o půl dne déle, než prokličkovala ze Šumavy do Chuchle hluboko zaříznutým korytem Vltavy, v němž ji brzdily skaliska a lesy, takže pokud rozsáhlý déšť naplnil současně povodí Berounky, vlna šířící se ze západních Čech stihla tu šumavskou o kritický den nebo dva předběhnout. Po plných přehradách, nabízejících valící se vodě širokou, hladkou dálnici, se však vlna šíří daleko rychleji, a zaplněné přehrady tak situaci naopak ještě zhoršují, když v některých situacích vyvolávají současný součet až všech tří vln na soutoku Vltavy se Sázavou a Berounkou. Zatím nejúspěšnější zákrok proti povodni má na svém kontě Slapská přehrada v roce 1954, kdy zachránila Prahu přes pětadvacetiletou vodou, která zasáhla přehradu čerstvě dostavěnou a díky tomu tedy úplně prázdnou. Taková příležitost se pak už samozřejmě nikdy neopakovala.


Zajímavý amatérský výpočet nabídl 21. srpna v deníku Metro ředitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík. Podle jím uváděných údajů se během kulminující povodně pražský průtok Vltavy zvýšil z obvyklých 150 m3 na 5500 m3, přičemž největší škody Vltava v Praze napáchala po překročení průtoku 4000 m3 (nepražáci mi odpustí, že pro zjednodušení se v tuto chvíli přidržím páně Ševčíkova úzce pragocentrického hlediska). Tohoto extrémního průtoku dosáhla Vltava v Praze během dvou dnů, 13. a 14. srpna. Snadným výpočtem lze zjistit, že rozdíl v objemu vody proteklé za dva dny při průtoku zmíněných ještě přijatelných 4000 m3 a katastrofálních 5500 m3 činí cca 260 miliónů m3. Miroslav Ševčík dále uvádí součet objemů vltavských přehrad (v miliónech m3: Lipno 306, Orlík 720, Kamýk 12.8, Slapy 270, Štěchovice 11.2 a Vrané 11.1) na celkových 1025 miliónů m3 a argumentuje, že kdyby vodohospodáři správně vyhodnotili vývoj situace a předem vypustili tyto přehradu řekněme na třetinu jejich normálního objemu, získali by prostor ve výši 400-680 miliónů m3, které by mohli postupně zadržovat, zabránit tak nejničivějšímu přívalu na celém toku od Slap dolů a navíc vyladit kulminaci Vltavy mimo vyvrcholení Sázavy a Berounky. Nemám teď možnost všechna tahle čísla přesně ověřit, ale i z uvedeného provizorního výpočtu je vidět, že přehrady na Vltavě zůstaly letos Čechám hodně dlužny.


Dočetl jsem se v novinách, že v době, kdy Labe v Litoměřicích prošlo kulminací, ústecký hejtman požádal ředitelství Povodí Ohře, aby zavřelo Nechranickou přehradu (která jen shodou okolností byla tou dobou napůl prázdná) a urychlilo tím začínající pokles hladiny na zle zpustošeném Litoměřicku. Bylo mu vyhověno a aspoň jedna z přehrad tak, byť příliš pozdě, přispěla ke zkrocení rozpoutaného živlu. I naprostého laika ovšem napadne, proč právě tato klíčová přehrada nepostupovala v koordinaci s vltavskou kaskádou už dřív, kdy mohla pomoci zabránit daleko větším škodám. Ve chvíli, kdy rozbouřená Vltava zaplavovala České Budějovice, muselo být jasné, že se ta potopa nemůže nikam vypařit a za pár dní nutně dorazí až do severních Čech. V takové chvíli nebylo třeba nijak složité úvahy k rozhodnutí naplno otevřít stavidla Nechranic a vypustit obsah této přehrady do zatím ještě celkem poklidné Ohře a následně do Labe, třeba i za cenu menší povodně, aby pak bylo možno za pár dní téměř prázdnou přehradu úplně "zašpuntovat" a v podstatě tak na nejkritičtější období vyřadit ze hry Ohři. Kdyby se to bylo stalo, mohla být potopa kolem Terezína na soutoku Ohře s Labem daleko menší; místo toho takhle Ohře narazila v Bohušovicích na "zátku" v podobě nezadržitelně stoupajícího Labe a nemohouc pokračovat vpřed, neměla jinou cestu, než se rozlít do širokého okolí.


Potíž byla asi nejen v tom, že zřejmě neexistuje propracovaný postup součinnosti tak vzdálených vodních děl jako je Lipno, Římov a Nechranice; hlavně ale v situaci, kdy většina měřicích stanic zmizela pod vodou a sami hydrologové nedokázali pořádně spočítat, co se to údolím Vltavy, Sázavy a Berounky do Čech valí, nikdo do poslední chvíle nevěřil, že tohle bude opravdu pohroma, jakou pamětníci nezažili. (Abych zbytečně nedělal chytrého po bitvě, přiznám se rovnou, že jako téměř rodilý Ústečák jsem se v Praze nad už kulminující Vltavou ještě shovívavě usmíval zvěstem o chystané evakuaci ústeckého Střekova: ?Kampak na nás Ústečáky s nějakou velkou vodou, však jsme to viděli už při té první, "budějovické" vlně: kousek zatopené silnice, a to bylo všechno. Povodně v Čechách byly odjakživa, ale v Ústí se už sto padesát let nic velkého nedělo. Na Střekově je velká voda nezajímavá záležitost.? O tom později.)