Gamma č. 088 (Povodně (III.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Povodně, Vydáno dne: 24. 02. 2006

Povodně - Praha

Když už se voda valí českou kotlinou a kvůli neprozřetelnosti hrázných nebo snad i hamižnosti nejmenované energetické firmy (leckterým lidem by ještě mělo být položeno několik nepříjemných otázek) už ji na plných hrázích není čím zastavit, pak se ukáže, jak je které město na takovou zkoušku připraveno svým rozpoložením. V přirozené nevýhodě jsou v takové chvíli města ležící na soutoku řek, což jsou samozřejmě zároveň místa, která naše předky vždycky přitahovala k osídlení; to je příklad Českých Budějovic, Prahy, Litoměřic, Terezína, Ústí nad Labem i Děčína. Přesto není tenhle faktor nutně rozhodující, jak ukázal příklad Kralup, které na soutoku neleží a povodeň asi odnesly nejhůř ze všech českých měst.



Karlín(klikni) Pražské mosty(klikni) Štvanice(klikni) Vltavská(klikni)


Praha byla po Budějovicích, zpustošených úvodní nečekanou vlnou, první na řadě, a přesto kupodivu doplatila hlavně na špatný odhad objemu valící se vody a všeobecnou neochotu uvěřit skutečným rozměrům blížící se kalamity. Mobilní kovové hráze zachránily před zkázou Staré Město, i když nakonec jen o těsných dvacet centimetrů. Na velmi kritizovanou neochotu památkářů povolit jakékoliv zásahy do podoby levého břehu Vltavy doplatila Malá Strana; diskutéři vybavení zdravou mírou cynismu ovšem poukazují na to, že právě tam nespadl jediný dům, a to díky svéráznému "přírodnímu výběru": na Malé Straně byly neregulované povodně odjakživa, takže chatrné stavby už tam dávno popadaly, a těm, které to přežily, už velká voda neublíží, aspoň co se konstrukce domu týče. V porovnání s tím byl osud Karlína zřejmě neodvratný: mimořádně nákladnou ochranu rozsáhlého území dosud nepostiženého povodní by magistrát v klidných časech asi těžko ospravedlnil, a když si voda našla snadnou cestu do "vany" pod Vítkovem, mnohé fórové stavby z konce devatenáctého století neměly šanci, zvlášť když jim nakonec jejich obyvatelé neprozřetelně zasadili poslední ránu předčasným vyčerpáním sklepů, než poklesla okolní spodní voda. Naopak obětí zjevně trestuhodného zanedbání se staly stovky stromů ve Stromovce, kterou už před sto padesáti lety prozíraví stavitelé tehdy supermoderní železnice Praha ? Podmokly (dnešní Děčín) ochránili vysokým traťovým náspem, jenž byl úmyslně založen jako masivní protipovodňová hráz, včetně připravených drážek v kamenivu na vnější straně průchozích viaduktů, o něž se měly v případě potřeby opřít těsnící zábrany. K záchraně Stromovky by letos možná bývalo stačilo pár desítek bytelných fošen připravených včas na správném místě.


Nejproslulejším případem krachu protipovodňové ochrany Prahy je samozřejmě zkáza metra, kde voda zaplavila sedmnáct stanic včetně tří nejdůležitějších přestupních bodů a přetrhla tak podzemní dráhu v samém jejím srdci, takže z ní zbylo torzo čtyř navzájem odříznutých úseků. K odhadovaným dvěma miliardám na opravu metra (teď v polovině září už se mluví o šesti miliardách) přibývají každý den statisíce za benzín spálený v zácpách, časové ztráty a přepravu odřeknutou řidiči, kteří radši do Prahy ani nejedou. Na druhé straně je povzbudivé, že díky vynalézavé a rychlé reakci Dopravního podniku (posílené tramvajové linky X-A a X-B spolu s autobusovou linkou X-C a další rozsáhlé nouzové změny) se pražský dopravní systém dokázal pozoruhodně rychle vzpamatovat i po takové na pohled smrtící ráně. Nejhůř je samozřejmě postižená magistrála, kde z beztak nedostatečných tří pruhů zbyly dva a někde dokonce jen jeden, a okolní už dříve zatížené křižovatky teď sténají pod dodatečným náporem odkloněné dopravy, nemluvě o většině dosud neprůjezdných mostů. Přesto navzdory katastrofickým novinovým titulkům o trvajícím "kolapsu" se Prahou prokličkovat dá; jen musíte znát všelijaké únikové myší díry, stále sledovat dopravní hlášení, a samozřejmě vyhnout se nejzatíženější denní době, pokud to jde. Kdo si ráno o hodinu přivstane, má slušnou šanci projet městem hladce; kdo trvá na tom, že podle svého zvyku pojede do práce na osmou, počká si halt v koloně.


Dopravní zátěž samozřejmě podléhá i psychologickým vlnám; je-li v úterý situace obzvlášť těžká, můžete se vsadit, že ve středu bude aut o poznání méně, ale ve čtvrtek je pak zase lepší jet tramvají. Dřív stačilo řídit se počasím (když ráno zapršelo, byl provoz vždycky hustší, protože spousta Pražáků používá auto jako deštník); teď je to trochu složitější.


Nedošlo kupodivu ani k očekávanému zhroucení silniční dopravy o posledním prázdninovém víkendu: komentátorům ve všech médiích se zřejmě podařilo zejména většinu mimopražských řidičů předem vyděsit natolik, že v neděli odpoledne vypadaly pražské hlavní tahy jako město duchů.


Praha je prostě neuvěřitelné zvíře, které se dokáže přizpůsobit téměř čemukoliv a vždycky si najde způsob, jak si i v největší nepohodě dál zachovat své protivné velkoměstské manýry. Nakonec proto nemuselo dojít ke zvažovanému krajnímu řešení, totiž všeobecnému zákazu vjezdu pro všechny, kdo nebudou mít potvrzení o skutečně nutném důvodu. Ač sám každodenní (mimo)pražský řidič, trochu lituju, že k takovému výjimečnému experimentu nedošlo; bylo by určitě zajímavé sledovat, jak bude hlavní město vypadat poprvé po sto letech téměř bez aut. Jenže každý třetí nebo čtvrtý Pražák je řidič, a politická odvaha magistrátu čelit riziku třetí defenestrace má zkrátka své meze.


I tak se daly v srpnové Praze získat velmi neobvyklé dojmy; za zmínku stojí třeba večerní cesta přes Malou Stranu, kde řady starobylých domů v potemnělých, opuštěných ulicích bez aut i veřejného osvětlení a přetrvávající pach říčního bahna sugestivně evokovaly nefalšovanou atmosféru středověkého města ? s neskutečnou kulisou zářícího přízraku projíždějící tramvaje.