Gamma č. 096 (Vesmír, náš domov (XVII.) - Venuše (I.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Vesmír, nᚠdomov, Vydáno dne: 28. 02. 2006

Vesmír, náš domov (XVII.) - Venuše (I.) - úvod

Nejvíc lidské pozornosti od nepaměti poutaly dvě planety, které obíhají Zemi nejblíž: Venuše a Mars. Ta první z nich, o níž si dnes začneme povídat, je jedním z vůbec nejnápadnějších těles na obloze, a s výjimkou opozice (období, kdy se nachází z pohledu Země "za Sluncem") vytváří každý den na ranní i večerní obloze zářivou podívanou. Ve starověku byla nebeským ztělesněním bohyně lásky, ale mýty a bájné představy se jí nevyhnuly ani v moderní době. Ještě na začátku dvacátého století se řada astronomů domnívala, že Venuše, Země a Mars představují podobná tělesa nacházející se v různých stádiích v podstatě podobného vývoje:



Venuše - foto ze sondy Mariner(klikni)



?Bílá Venuše, hvězda ranní a večerní, tajemně zahalená hustými mraky ? to je planeta mladá, celá pokrytá džunglemi, ještěry a sopečnými oceány, prostě ? minulost Země. Kdežto Mars ? vysychající, zrezivělý, plný písečných bouří a záhad, jehož civilizace budující kanály v pouštích hrdinně bojuje se soumrakem života ? to byla budoucnost Země.? [Stanislav Lem: Příběhy pilota Pirxe]


Podívejme se tedy, jak je to s tou Venuší doopravdy:


střední vzdálenost od Slunce: 108 miliónů km (72% vzdálenosti Země-Slunce)
rovníkový průměr: 12104 km (95% zemského průměru)
hmotnost: 85% hmotnosti Země
gravitační zrychlení (přitažlivost na povrchu): 0.88 g
doba oběhu kolem Slunce: 584 pozemských dnů
doba rotace kolem vlastní osy: 243 pozemských dnů



Přestože je Venuše planeta nejbližší Zemi, vždycky byla tajemným tělesem a řada z těchto záhad nebyla vyřešena dodnes. Jednou z nich je naprosto anomální rotace, která je tak pomalá, že za celý venušanský rok se planeta stihne otočit kolem své osy jen o něco víc než jednou, a ještě ke všemu rotuje retrográdně, to jest opačným směrem, než je směr jejího oběhu kolem Slunce. Takové chování nemá ve sluneční soustavě obdoby; všechny planety obíhají jedním směrem a tímtéž směrem také rotují (s jedinou výjimkou Uranu, jehož rotační osa je skloněná vůči rovině oběhu o 89). Otáčí-li se Venuše opačným směrem, než by měla, může to být jedině důsledkem jakési dávné gigantické katastrofy, nejspíš srážky pra-Venuše s tělesem srovnatelných rozměrů.


Rotace Venuše je navíc v takovém poměru k oběžné době planety, že v době konjunkce (největšího přiblížení k Zemi) nám Venuše ukazuje vždy tutéž polokouli. (Vzhledem k tomu, že celá planeta je tak jako tak trvale zahalena naprosto neprůhlednými mraky, je tato nepříjemnost pro astronomy celkem nepodstatná.) Jestli je taková synchronizace oběhu a rotace důsledkem gravitační rezonance nebo zda jde o pouhou shodu okolností, není dosud jasné.


Jak už bylo řečeno v minulých číslech Gammy, terrestrické planety (planety zemského typu) si z dosud neobjasněných důvodů nevytvořily přirozené souputníky, a Venuše v tomto ohledu není výjimkou. Na rozdíl od Země a Marsu nestihla ani zachytit nějaké náhodně prolétající těleso, a stejně jako Merkur tak zůstala na své oběžné dráze osamocena.


Zatímco o Marsu se díky pozorování výkonnými dalekohledy leccos vědělo už koncem devatenáctého století (přestože mnohé z těch "vědomostí" byly spíš divoké spekulace o bájných "kanálech"), znalosti o povrchu Venuše skrytém pod hlubokým závojem hustých mraků byly ještě v polovině dvacátého století téměř nulové. První údaje o rotaci planety byly získány až v padesátých letech díky dopplerovskému vyhodnocení odražených radarových signálů (podobně jako zvuk sirény přijíždějící lokomotivy je vyšší než tón vzdalujícího se stroje, tak i radarové vlny odražené od "přibližující se" čtvrtiny planety mají vyšší frekvenci než signály odražené od "vzdalujícího se" kvadrantu; rozdíl obou frekvencí je úměrný obvodové rychlosti).


Nemožnost spatřit v dalekohledu povrch planety byla správně vysvětlena mimořádně mohutnými a hustými mraky. Z předpokladu, že mraky budou patrně tvořeny vodní parou, však byl vyvozen chybný závěr, že atmosféra a patrně i povrch Venuše obsahuje velké množství vody a že je to tedy planeta vhodná pro vznik života. Později zjištěný výskyt CO2 byl v souvislosti s tím vysvětlován jako příznak vysoké koncentrace kapalných uhlovodíků v atmosféře. Dnes víme, že na celém povrchu Venuše se rozkládá žárem sálající vyprahlá poušť.


V padesátých letech Američané stanovili měřením v infračerveném oboru [=elektromagnetické záření, které má delší vlnovou délku než viditelné světlo a přenáší teplo] teplotu povrchu na víc než 400 stupňů C. Z toho vyplývala nutnost mimořádně vysokého tlaku, který byl pokládán za nepravděpodobný, a výsledky amerických vědců byly proto neprávem zpochybňovány. Spektroskopická měření (analýza odraženého slunečního světla) vzápětí poskytla základní představu o složení atmosféry, ale o mnoho víc už se na dálku zjistit nedalo. A protože na rozdíl od Marsu pilotovaný průzkum Venuše zůstává i dnes opravdu jen těžko představitelnou fantazií, musely nastoupit automatické sondy.


V pilotované kosmonautice se na začátku šedesátých let mezi oběma supervelmocemi rozběhl nelítostný závod o prvenství v kosmu všeobecně a o přistání na Měsíci zvlášť. Výzkum planet však stál trochu v pozadí, a snad proto právě na tomto poli došlo v kosmu k jakémusi nevyslovenému rozdělení "zájmových sfér": Američané se soustředili na výzkum Marsu a ruští vědci zaměřili pozornost na Venuši. Nikdo nikdy nevysvětlil, na čí popud a na základě jaké neformální dohody k tomu došlo, po většinu období "studené války" však obě velmoci toto rozdělení dodržovaly. Důvodem samozřejmě nebyla obava z diplomatických incidentů po případné srážce americké sondy s ruskou, ale ryze praktické, neřkuli přímo finanční důvody. Zatímco státníci hledali způsob, jak nejsnáz zničit protivníka na druhé straně železné opony, vědci se za jejich zády brzo dohodli, že i pro dvě nejsilnější velmoci je příliš drahým luxusem, aby obě zkoumaly totéž.


V šedesátých letech proto vyslali Američané k Venuši jen dvě družice. Mariner 2 [mariner = mořeplavec] byl vůbec první sondou, která do bezprostřední blízkosti Venuše doletěla (sovětská Veněra 1, vypuštěná 12. února 1961, ztratila spojení s řídicím střediskem brzo po startu, už ve vzdálenosti 4 milióny kilometrů od Země,minula proto Venuši o 100 000 km a stala se neřízenou družicí Slunce). Mariner 2 odstartoval 27. září 1962, vykonal blízký průlet nad Venuší ve vzdálenosti 34 000 km a potvrdil předchozí hypotézy o složení atmosféry (převažující oxid uhličitý, CO2) i povrchové teploty (400 stupňů C). Na dlouhou dobu poslední americkou sondou k Venuši se o pět let později stal Mariner 5, který provedl řadu dalších měření během mimořádně těsného průletu ve výšce pouhých 3000 km nad povrchem planety. Pak už NASA obrátila pozornost k Marsu a přenechala výzkum Venuše sovětským sondám, o jejichž dobrodružných výpravách si povíme příště.

Prameny:

Zdenìk Kopal: Vesmírní sousedé naší planety
Milan Codr: Vesmír dokořán

http://www.seds.org/nineplanets/nineplanets/
http://astrokrouzek.wz.cz/venuse/
http://www.solarviews.com/browse/venus/venusmar.jpg