Gamma č. 119 (Slavná letadla (VII.))

V tomto čísle začínáme s legendou US Air Force - slavným Warthogem. Tento letoun, vyvinutý speciálně pro vysoce účinnou vzdušnou podporu pěchoty, má na svém kontě celou řadu obrovských bojových úspěchů. Přesto v současné době prožívá krizi, za kterou přitom není nijak zodpovědný. Toto číslo považujte za speciální, už jenom tím, že jsem zachoval originální text v angličtině a k němu přiložil doslovný překlad, psaný kurzívou...

For this week I promised a little treat for the air fans; this is therefore the first part of a short mini-series of articles dedicated to one aircraft which I have wanted to write about long ago. The final impulse to aim the fleeting ray of Gamma in this direction was a related article in The New York Times (anyone of you who is interested in this famous newspaper can subscribe to its Internet version free of charge on http://www.nytimes.com). At first I intended to write my own introduction for the forthcoming serial story, based on the NYT article; however, when I realized I would not be able to match the pregnant phrasing of its author, I decided to try my luck and ask for permission to retransmit the original text. Thanks to extraordinary understanding and generosity of Mr. Claire Saint-André from the Paris NYT Headquarters, I now have the pleasure and honour to share with you an article from one of the most prestigious newsletter in the world.

Here comes one of my winged darlings, then: the A-10 Warthog. Enjoy!

Et pour Monsieur Saint-André, encore fois, merci beaucoup!

Na tento týden jsem slíbil malý pamlsek pro příznivce letecké techniky; tohle je tedy první část krátkého seriálu věnovaného jednomu typu letadla, o němž jsem se už dlouho chystal napsat. Posledním impulsem, který konečně zaměřil přelétavý paprsek Gammy tímto směrem, byl související článek v The New York Times (kdokoliv z vás, kdo má zájem o tyto věhlasné noviny, si může zdarma předplatit jejich internetovou verzi na http://www.nytimes.com). Nejdřív jsem chtěl na základě tohoto článku sepsat vlastní úvod k chystanému leteckému miniseriálu; když jsem si však uvědomil, že bych neuměl napodobit výmluvný styl jeho autora, rozhodl jsem se zkusit štěstí a požádat o souhlas s přetištěním původního textu. Díky mimořádnému pochopení a velkorysosti pana Claire Saint-André z pařížského ústředí NYT mám nyní tu čest a potěšení podělit se s vámi o článek jednoho z nejprestižnějších světových listů.

Teď tedy přichází jeden z mých okřídlených miláčků: A-10 Prase bradavičnaté.

Příjemné čtení!

May 27, 2003, The New York Times On the Web
http://www.nytimes.com/2003/05/27/opinion/27CORA.html?th

The Hog That Saves the Grunts

Prase, které chrání blátošlapy

By ROBERT CORAM
Czech translation JARDA PECKA
? 2003 The New York Times



The Air Force is planning to give the A-10 Warthog an ignominious homecoming from the Persian Gulf.
In early April, Maj. Gen. David Deptula of the Air Combat Command ordered a subordinate to draft a memo justifying the decommissioning of the A-10 fleet. The remaining eight active duty A-10 squadrons (in 1991, the number was 18) could be mothballed as early as 2004.

(Americké) vojenské letectvo zamýšlí přichystat A-10 "Warthogům" neslavný návrat z Perského zálivu.
Na začátku dubna generálmajor David Deptula z Leteckého bojového velitelství nařídil svému podřízenému, aby sepsal zprávu zdůvodňující stažení flotily A-desítek ze služby. Zbývajících osm eskader A-10 (v roce 1991 jich bylo 18) by mohlo být zakonzervováno (angl. doslova "zakukleno") už v roce 2004.


This is a serious mistake. The A-10 was one of the most effective, lethal and feared weapons of the Iraqi war. Its absence will put troops on the battlefield in grave danger. The decision to take this aircraft out of service is the result of entrenched political and cultural shortsightedness.

Tohle je hrubá chyba. A-10 byla jednou z nejúčinnějších, nejničivějších a nejobávanějších zbraní irácké války. Její nepřítomnost uvede jednotky na bojišti ve vážné nebezpečí. Rozhodnutí vyřadit tohle letadlo ze služby je výsledkem zakořeněné politické a kulturní krátkozrakosti.


About the same time that the general's order was issued, a crucial battle of the Iraqi war was unfolding. The United States Army had arrived at a Tigris River bridge on the edge of Baghdad to find Iraqi tanks and armored personnel carriers positioned at the other end. A deadly crossfire ensued. A call for help went out, and despite heavy clouds and fog, down the river came two A-10's at an altitude of less than 1,000 feet, spitting out a mix of armor-piercing and explosive bullets at the rate of 3,900 rounds per minute. The Iraqi resistance was obliterated. This was a classic case of "close air support."

Zhruba tou dobou, kdy generál vydal svůj rozkaz, se rozvíjela rozhodující bitva irácké války. Americká armáda postoupila k mostu u řeky Tigris na předměstí Bagdádu a narazila na irácké tanky a obrněné transportéry rozmístěné na druhém konci mostu. Následovala ničivá přestřelka. Byla vyslána žádost o pomoc, a navzdory hustým mrakům a mlze přiletěly podél řeky dvě A-desítky ve výšce nižší než 300 metrů, dštící směs protipancéřové a trhavé munice rychlostí 3900 nábojů za minutu. Irácký odpor byl rozdrcen. Byla to klasická ukázka "přímé vzdušné podpory".


The A-10 was also the most sortied aircraft of the first gulf war. It flew so many sorties the Air Force lost count. The glamorous F-117 Stealth fighter got the headlines, but Iraqi prisoners interrogated after the war said the aircraft they feared most were the A-10 and the ancient B-52 bomber.

A-10 bylo také nejaktivnější letadlo první války v Zálivu. A-desítky provedly tolik bojových startů, že letectvo už ztratilo přehled o jejich počtu. Palcové titulky v novinách shrábl elegantní "neviditelný" F-117, ale iráčtí zajatci při poválečném výslechu vypověděli, že ze všech letadel se nejvíc obávali A-desítek a starobylých bombardérů B-52.


To understand why the corporate Air Force so deeply loathes the A-10, one must go back to 1947, when the Air Force broke away from the Army and became an independent branch. "Strategic bombing," which calls for deep bombing raids against enemy factories and transportation systems, was the foundation of the new service branch. But that concept is fundamentally flawed for the simple reason that air power alone has never won a war.

Chceme-li pochopit, proč mají špičky letectva tak hlubokou nechuť k A-10, musíme se vrátit do roku 1947, kdy se vojenské letectvo odštěpilo od pozemní armády a stalo se nezávislou součástí ozbrojených sil. Základním důvodem existence nové složky bylo "strategické bombardování", které spočívá v bombardovacích útocích do hloubi nepřátelského území proti továrnám a dopravní soustavě. Tahle koncepce je ale pochybená v samém zároku, z jednoduchého důvodu, že vzdušná síla sama o sobě nikdy válku nevyhrála.


Nevertheless, strategic bombing, now known as "interdiction bombing," remains the philosophical backbone of the Air Force. Anything involving air support of ground troops is a bitter reminder that the Air Force used to be part of the Army and subordinate to Army commanders. For the white-scarf crowd, nothing is more humiliating than being told that what it does best is support ground troops.

Strategické bombardování, nyní nazývané "přehradné bombardování", přesto zůstává filosofickou páteří vojenského letectva. Cokoliv, co se týká letecké podpory pozemních sil, je hořkou připomínkou, že letectvo bývalo součástí pozemní armády a bylo podřízeno velitelům pozemních sil. Pro chlapíky s bílými šátky není většího ponížení, než když se jim řekne, že ze všeho nejlíp jim jde podpora pozemních vojsk.


Until the A-10 was built in the 1970's, the Air Force used old, underpowered aircraft to provide close air support. It never had a plane specifically designed to fly low to the ground to support field troops. In fact, the A-10 never would have been built had not the Air Force believed the Army was trying to steal its close air support role ? and thus millions of dollars from its budget ? by building the Cheyenne helicopter. The Air Force had to build something cheaper than the Cheyenne. And because the Air Force detested the idea of a designated close air support aircraft, generals steered clear of the project, and designers, free from meddling senior officers, created the ultimate ground-support airplane.

Než byla v sedmdesátých letech vyvinuta A-10, letectvo používalo pro přímou vzdušnou podporu stará letadla se slabými motory. Nikdy nemělo letadlo, které by bylo navrženo speciálně pro podporu polních jednotek při letu nízko nad zemí. A-10 by ve skutečnosti nikdy nebyla vyrobena, kdyby letectvo nebylo přesvědčené, že se mu armáda snaží ukrást roli přímé vzdušné podpory - a tím i milióny dolarů z rozpočtu - vývojem bitevního vrtulníku Cheyenne. Letectvo tedy muselo postavit něco levnějšího než Cheyenne. A jelikož letectvu se ošklivila myšlenka na letadlo jmenovitě určené pro přímou vzdušnou podporu, generálové dali od projektu ruce pryč a inženýři, když jim do jejich práce přestali strkat nos vysocí důstojníci, vytvořili nejlepší letadlo na světě pro podporu pozemních jednotek.


It is cheap, slow, low-tech, does not have an afterburner, and is so ugly that the grandiose name "Thunderbolt" was forgotten in favor of "Warthog" or, simply, "the Hog". What the airplane does have is a deadly 30-millimeter cannon, two engines mounted high and widely separated to offer greater protection, a titanium "bathtub" to protect the pilot, a bullet- and fragmentation-resistant canopy, three back-up flight controls, a heavy duty frame and foam-filled fuel tanks ? a set of features that makes it one of the safest yet most dangerous weapons on the battlefield.

A-desítka je levná, pomalá, primitivní, nemá přídavné spalování a je tak ohyzdná, že velkolepé bojové jméno "Úder hromu" bylo zapomenuto a stroji se říká "Prase bradavičnaté", nebo prostě "Prase". Co tohle letadlo naopak má, je smrtící třicetimilimetrový kanón, dva vysoko položené a pro menší zranitelnost široce odsazené motory, titanová "vana", která chrání pilota, neprůstřelný kryt kokpitu odolný proti střepinám, tři záložní řídící systémy, robustní rám a nádrže plněné protipožární pěnou - dohromady výbava, která z tohohle letadla činí jednu z nejodolnějších a přitom nejnebezpečnějších zbraní na bojišti.


However, these attributes have long been ignored, even denied, because of the philosophical aversion to the close air support mission. Couple that with the Air Force's love affair with the high technology F/A-22 ($252 million per plane) and the F-35 fighter jets (early cost estimates are around $40 million each), and something's got to give.

Tyto vlastnosti však byly dlouho přehlíženy, ba dokonce popírány, kvůli filosofické averzi vůči úkolům přímé vzdušné podpory. Spojte si to s tím, jak je letectvo zamilované do vyspělé technologie F/A-22 při 252 miliónech dolarů za kus [F/A=Fighter/Attack, tj. stíhací bombardér] a stíhačky F-35 (předběžné odhady ceny hovoří o 40 miliónech dolarů za kus), a je jasné, že někdo bude muset ustoupit.


Despite budget problems, the Air Force has decided to save money by getting rid of the cheap plane and keeping the expensive ones. Sacrifices must be made, and what a gleeful one this will be for the Air Force.

Navzdory rozpočtovým problémům se letectvo rozhodlo ušetřit tím, že se zbaví levného letadla a ponechá si ta drahá. Oběti jsou nutné, a tuhle letectvo podstoupí se zvláštním potěšením.


The Air Force is promoting the F-35 on the idea that it can provide close air support, a statement that most pilots find hilarious. But the F-35's price tag means the Air Force will not jeopardize the aircraft by sending it low where an enemy with an AK-47 can bring it down. (Yes, the aircraft will be that vulnerable.)

Letectvo prosazuje F-35 se zdůvodněním, že bude moci poskytovat přímou vzdušnou podporu, což je prohlášení, které většina pilotů pokládá za zábavné. Ale cena za F-35 znamená, že letectvo nebude tohle letadlo ohrožovat tím, že by ho posílalo létat tak nízko, aby ho mohl nepřítel sestřelit kalašnikovem. (Ano, takhle zranitelné to letadlo bude.)


In the meantime, the Air Force is doing its utmost to get the public to think of the sleek F-16 fighter jet as today's close support aircraft. But in the 1991 gulf war and in Kosovo, the Air Force wouldn't allow the F-16 to fly below 10,000 feet because of its vulnerability to attack from anti-aircraft guns and missiles.

Mezitím se letectvo ze všech sil snaží přesvědčit veřejnost, že štíhlé tryskové stíhačky F-16 jsou letadly přímé vzdušné podpory současnosti. Jenže během války v Zálivu v roce 1991 a v Kosovu letecvo nedovolilo F-šestnáctkám létat pod hladinou 3000 metrů z obav před jejich zranitelností protileteckými kanóny a raketami.


Grunts are comforted by the presence of a Hog, because when they need close air support, they need it quickly. And the A-10 can loiter over a battlefield and pounce at a moment's notice. It is the only aircraft with pilots trained to use their eyes to separate bad guys from good guys, and it can use its guns as close in as 110 yards. It is the only aircraft that can take serious hits from ground fire, and still take its pilot home.

Pěšáky přítomnost Prasete uklidňuje, protože když potřebují přímou palebnou podporu, potřebují ji rychle. A vědí, že A-10 se může potulovat nad bojištěm a na požádání okamžitě udeřit. Je to jediné letadlo, jehož piloti jsou cvičeni k tomu, aby pouhýma očima rozeznali přítele od nepřítele a které je schopné střílet svým kanónem i na cíle vzdálené pouhých 100 metrů. Je to jediné letadlo, které dokáže inkasovat těžké zásahy od pozemní palby a stále ještě donést svého pilota zpátky domů.


But the main difference between those who fly pointy-nose aircraft and Hog drivers is the pilot's state of mind. The blue suits in the Air Force are high-altitude advocates of air power, and they aren't thinking about muddy boots. A-10 drivers train with the Army. They know how the Army works and what it needs. (In combat, an A-10 pilot is assigned to Army units.)

Ale hlavní rozdíl mezi těmi, kdo pilotují letadla se špičatými nosy a těmi, kteří řídí Prasata, je pilotův způsob myšlení. "Modré kombinézy" u letectva jsou vysokolétající zastánci vzdušné síly, kteří nemají čas myslet na ty, co nosí zablácené kanady. Šoféři A-desítek cvičí s pozemními jednotkami. Vědí, jak armáda funguje a co potřebuje. (V boji je pilot A-10 přidělen k armádní jednotce.)


If the Air Force succeeds in killing the A-10, it will leave a serious gap in America's war-fighting abilities. By itself, air power can't bring about victory. The fate of nations and the course of history is decided by ground troops. The A-10 is the single Air Force aircraft designed to support those troops. For that reason alone, the Air Force should keep the A-10 and build new close support aircraft similar to the Hog, demonstrating its long-term commitment to supporting our men and women in the mud.

Jestli se letectvu podaří zabít A-desítku, zůstane po ní vážná mezera v americké schopnosti vést válku. Vzdušná moc sama o sobě nedokáže přinést vítězství. O osudu národů a směru dějin rozhodují pozemní jednotky. A-10 je jediné letadlo v celém letectvu určené k podpoře těchto jednotek. Už jen z toho důvodu by si letectvo mělo A-desítku ponechat a začít vyvíjet nové letadlo pro přímou vzdušnou podporu podobné Praseti, aby potvrdilo svůj dlouhodobý závazek podporovat naše muže a ženy, kteří bojují v blátě.