Gamma č. 177 (Základy buddhismu (XI.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Buddhismus, Vydáno dne: 02. 03. 2007

Miniseriál o buddhismu (XI.)

Předchozí díl byl předehrou k výkladu o klíčové pasáži buddhismu v tomto a příštím čísle; měl se stát pro čtenáře impulsem, aby zvážili oprávněnost jedné ze svých nejskálopevnějších představ. Soudě podle nulové odezvy, buď jste se zamysleli opravdu hluboce a teď, poněkud vyvedeni z míry pomyšlením na možné důsledky té úvahy, čekáte napjati, co z toho vzejde - nebo jsem to napsal tak hloupě, že to nestálo za odezvu... Jde-li ve vašem případě o tu první možnost, pak vězte, že důsledky budou opravdu nedozírné. V plném rozsahu se k nim dostaneme v příštím čísle.



Gauttama Buddha


Základem buddhismu jsou Čtyři vznešené pravdy. Ta první hovoří o utrpení. Říká, že zrození je utrpení; stárnutí je utrpení; žal, bědování, bolest, smutek a zoufalství jsou utrpením. Být spojen s tím, co se mi nelíbí, je utrpení; být odloučen od toho, po čem toužím, je utrpení. Jednoduše řečeno, veškerá zkušenost mysli a těla, která se týká lpění na čemkoliv, je utrpení.


Druhá vznešená pravda praví, že existuje příčina utrpení; mluví o tom, jak se stáváme vězni a otroky svých vlastních přání a lpění, jak nevědomky vytváříme sami pro sebe plán, který určuje, co musíme chtít a čemu se musíme vyhnout, máme-li být spokojení. Podle filosofa Dan van der Leeuwa jsme zaměnili tajemství života za problém, který je třeba vyřešit, a hledáme toto řešení prostřednictvím svých zafixovaných představ. Rozhodli jsme se, jakou podobu má život mít, a pak setrváváme v marných pokusech stěsnat ho do té nepružné šablony. Vnucujeme mu svůj seznam relativních, částečných a zmatených morálních hodnot. Nevyhnutelnost neustálé změny považujeme za nepříjemnou úchylku světa, kterou musíme neustále překonávat nebo ji aspoň ignorovat. Tyto závazky, které sami sobě nevědomky ukládáme, stále znovu ničí naši duševní rovnováhu, jak jsme viděli v předchozích dílech Gammy.


Buddha však šel ve své diagnóze ještě hlouběji, protože odhalil jedno velké lpění, které je základem všech ostatních. Pronikněte k němu, říká, a nebudete si už dělat starosti s těmi drobnými. Existuje kmen utrpení, a když ho přeseknete, nebudete už muset odřezávat jednotlivé větve. Jádrem problému ? a pro toho, kdo se nad celou věcí trochu zamyslel, to už nemůže být překvapením - není nic menšího než způsob, jakým pohlížíme sami na sebe: co to vlastně znamená být sám sebou, mít své .

Třetí vznešená pravda (1.)

V předchozích dílech jsme viděli, že mnohé naše soužení je způsobeno snahou seřadit části sebe sama do nějakého soudržného, spořádaného obrazu, přestože tušíme, že se vlastně skládáme z hromady kousků, které do sebe nejdou zasunout ? jako kdyby někdo smíchal několik různých skládaček. Zodpovědný dospělý člověk, poživačný puberťák, poslušný syn, líný povaleč, nešikovný vrták a student buddhismu se vzdorovitě brání stát se součástí téhož obrazu, přestože jsem střídavě jedním, druhým i šestým. Někde v hloubi mysli jsou naše představy o tom, jak bychom měli správně vypadat, a co to vlastně znamená být dobrým člověkem.


Ten obraz má svá vlastní pravidla, podle nichž sami sobě ukládáme povinnost žít. Nebudeš dělat chyby. Nebudeš mít smyslné myšlenky. Nebudeš škodolibý. Nebudeš se chovat jinak, než se od tebe čeká ani zbytečně přivádět do rozpaků lidi, kteří mají plné právo očekávat, že budeš stále takový, jaký jsi vždycky byl. Nedáš najevo strach, protože to je projev slabosti. Nebudeš se příliš radovat z jízdy na horské dráze, protože bys vypadal dětinsky. Nebudeš se moc ptát, protože kdo nepochopí všechno napoprvé, vypadá jako hlupák. A tak dále.


Kdyby tento obraz, který si o sobě tvoříme, byl přesný a zároveň pružný, nemusel by být na škodu. Byl by nám prozatímní mapou naší povahy a zvyků, souhrnem "mého příběhu", jak vypadá až do této chvíle; přehledem, který může být přepsán a aktualizován, jakmile se setkám s novou situací, která ode mě vyžaduje reakce, pocity a myšlenky, jaké jsem dosud neměl. Moje vlastní minulost je mi průvodcem na cestě do budoucnosti a zároveň zárukou, že se nestanu sám sobě naprostým cizincem. Je však čirou bláhovostí dovolit součtu mých včerejšků, aby diktoval směr mých zítřků, protože zítřek může vždycky přinést překvapení, a pokud na něj mám náležitě odpovědět, budu možná muset také reagovat překvapivě. Svět se mění a já stárnu; co jiného mi zbývá než si svůj život neustále vymýšlet znova, jak běží čas? Budu-li se držet příručky včerejška, skončím jako dogmatik, který ztratil spojení se světem. Budu jako krab, jenž odmítá opustit skořápku, která už je mu malá ? nechce se vydat nechráněný hledat nový domov. Naprogramován přesvědčením, že musím vždycky vypadat jako ten, kdo všechno , propásnu všechny příležitosti objevit, jak to opravdu je.


Čím pevnější jsou tyto zásady, tím víc stránek sebe sama se mění v "nepřítele". Strach, nejistota, nevědomost, hněv a sexualita se stanou nepřáteli; samota se stane osamělostí, lítost se změní ve výčitku, z obav se vyvine paranoia. Smrt je pak největším nepřítelem ze všech, protože hrozí rozvrátit všechny plány mého štěstí, a jelikož je to ta vůbec nejnepředvídatelnější situace, nutně mě ukáže nemohoucího a ustrašeného, tak jak jsem nikdy nechtěl vypadat. Život se pak stává neustálým zápasem o to, jak udržet fasádu a nedovolit ostatním, aby zjistili, jak to opravdu vypadá. Každodenní úhybné manévry a vydávání se za svůj vzor jenom maskují pocity, o kterých jsme se naučili, že je nechceme mít, a za nimi leží tyto představy o našem charakteru a naší ceně, ke kterým jsme se cestou připoutali. Některé nás naučili přímo (?velcí kluci nebrečí?), jiné jsme odvodili z reakcí okolí (?nechovej se tak dětinsky!?) a ještě jiné se staly zvykem těla, řeči a mysli, aby se vlekly s námi, vestavěné v nás, ale dávno nefunkční, protože život se mezitím pohnul jinam.


Než se budeme dál zabývat naším , podívejme se na jednu zajímavou analogii, kterou nabízí Guy Claxton a kterou zkusím pro názornost nepatrně zmodernizovat. Všichni, kdo toto čtete, máte zkušenost s počítači ? jinak byste se k tomuhle textu asi nedostali; zkuste si tedy na chvíli představit, že by lidský mozek fungoval jako počítač ? ten, který často používáte prostě jako chytrý psací stroj. Aby mohl takhle fungovat, musí v něm být instalován a spuštěn příslušný program ? třeba Word. (Nejmenuju ho proto, že by byl nejlepší, nebo že bych za to od Microsoftu mohl něco dostat, ale prostě proto, že ho všichni známe...) Dokud nezavedete do paměti aspoň operační systém, počítač je jako nemluvně: potenciálně je schopen všeho, ale zatím neumí nic. Jakmile spustíte Word, počítač získá nevídané schopnosti ? umí hledat slova, měnit tučné písmo na kurzívu a žluté podbarvení na modré ? ale zároveň se stane velmi omezeným: celý vnější svět ? všechny vjemy, které do něho vstupují prostřednictvím klávesnice, myši a diskových souborů ? dokáže vnímat jenom z hlediska zpracování textu. Zkuste ho donutit, aby načetl soubor neznámého formátu ? a bude stejně vedle jako diplomovaný strojař na schůzi psychiatrů. Počítač se zavedeným programem je schopný velkých výkonů, ale nedokáže vybočit z pevně daných pravidel: pokyny a data, kterým nerozumí, prostě odmítne. Určitě si vzpomenete na lidi, kteří fungují skoro stejně...


Představte si dále, že by se ve vaší verzi Wordu objevila nějaká protivná chyba ? třeba že by program čas od času sám od sebe vyměňoval některá písmena. (Když mu to neumíte zarazit, Word to ve skutečnosti opravdu dělá, a na každém novém pracovišti mě dohání k zuřivosti, než si vzpomenu, kde všude musím zaškrtnout, že NECHCI, aby se tvářil, že ví líp než já, co chci napsat...) Jaké máte v té chvíli možnosti? V zásadě dvě. Můžete opravovat následky chyby programu jeho vlastními nástroji: když vám zpřehází v textu písmenka, začnete je pracně přepisovat zpátky, doufajíce, že opravený text pak aspoň chvíli vydrží v pořádku. Bude-li se chyba projevovat často, brzy strávíte víc času opravami než smysluplnou prací. Podobně jako člověk, který odstraňuje následky svých neuróz a averzí pomocí izolace, drog, alkoholu, kouření, přejídání - a pak léků, kterými se snaží napravit další následky toho všeho.


Máte však ještě druhou možnost: podívat se, co je vlastně v programu špatně. Problém je, že pomocí samotného Wordu to nedokážete: Word neumí prohlížet vlastní zdrojový kód. Umí se jím jen řídit. Nemůžete editovat text a zároveň prohlížet strojové instrukce editoru; stejně jako nemůžete vést duchaplnou společenskou konverzaci a současně hledat ve svém podvědomí příčinu, proč se na tom banketu tak nudíte. Chcete-li opravovat programy, musíte vypnout editor a naučit se programovat; chcete-li opravit sebe, musíte ... co vlastně? Třeba zkusit meditovat; určitě ale budete muset přestat dělat to, co děláte pořád, a zkusit něco úplně jiného. O tom někdy příště. Poučení z této programátorské bajky by mělo znít, že nástroje, se kterými jsme zvyklí pracovat celý život, jsou v některých situacích prostě nepoužitelné.


Computerová analogie však ještě nekončí. Pozorovali jste někdy počítač chvíli po zapnutí? Už to není mrtvá hmota, pasivní kus železa; děje se v něm spousta věcí, informace se bleskově přesýpají sem a tam, na obrazovce pořád něco bliká ? skoro jako by se ten stroj probouzel. A přesně to opravdu dělá. Načítá ze své trvalé paměti ? disku - do své krátkodobé paměti ? elektronické operační paměti ? informace o tom, který je den, kolik je hodin, jak se jmenuje, ve které počítačové síti se zrovna nachází, jaké kolem sebe vidí kolegy-počítače, komu patří, jak má nabarvit obrazovku, co má ten den za úkoly. Teprve když se na tohle všechno rozpomene, nabídne vám své uživatelské rozhraní a je připraven poslouchat, odpovídat a plnit pokyny. Někdy se ovšem zachová, jako by dostal ránu do hlavy ? nebo se opil: když z jakéhokoliv důvodu ? výpadek proudu, chyba programu ? se zresetuje. Není mrtvý; jenom upadl do mdlob: přišel o všechna data v krátkodobé paměti, musí se znovu "vzbudit" ? a má "okno": o tom, co se dělo od posledního uložení dat až do resetu, nemá ani ponětí. Pokud jste v tom intervalu napsali ve Wordu dopis, můžete ho začít psát znova: počítač si ho nepamatuje.


Srovnání vymazané operační paměti s vaším stavem, ve kterém jste se ocitli po příliš bujném večírku, je nasnadě; jsou však zajímavější podobnosti. Každému se někdy stane, že se ráno probudí a najednou neví, jestli je pátek nebo sobota, a dokonce ani jestli se nachází doma nebo u tetičky. To se naše smysly probudily rychleji než vědomí stačilo udělat "reboot" a natáhnout z pevných struktur mozkové kůry do dynamických vazeb neustále vystřelujících elektrochemických neurálních impulsů vzpomínku o tom, kdo jste a co jste včera dělali. Alfa-režim šedé kůry ještě neustoupil beta-frekvenci; subsystémy přijímající smyslové vjemy už fungují, ale paměťové moduly ještě nenaběhly. Tak vypadá naše probouzející se vědomí po ranním Ctrl-Alt-Delete.


Někdy to nastane i za bílého dne, a vůbec nemusí jít o šlofíka po obědě. Prostě chyba operačního systému, náhodný výpadek paměťové stránky; znáte to, systémáci. Z vyprávění kamarádů vím, že nejsem sám, komu se tohle přihodilo ve stočtyřicetikilometrové rychlosti: tempomat zapnutý, nohy pohodlně opřené, ruce jen zlehka svírají volant, oči pozorně sledují ubíhající dálnici ? a zasněná mysl odlétá na vlnách melodie znějící z přehrávače kamsi do daleka. Autopilot bedlivě sleduje pomalu houstnoucí provoz, pravidelně porovnává vzdálenost od předchozího auta proti integrálu (v1-v0-a.t).dt a pohotově koriguje disponibilní deceleraci podle zvětšujících se louží v mírném deštíku... až do chvíle, kdy se zamyšlené vědomí vrátí z Batávie zpátky na patnáctý kilometr D11 a zděšeně třese soustředěným autopilotem: ?Prokrista, co se děje, co je dneska za den, kde to jsem, kam to jedu a co tam mám dělat??!? ?Nemám tušení,? odtuší autopilot nezúčastněně, ?já jen sleduju, jestli mě dojede ten bavorák, než předjedu támhleten kamión... ale kam jedeš, to si budeš muset vzpomenout sám...?


Jednou jsem takhle, zabrán do telefonátu s kolegou Zbyňkem o strastech právě skončené směny, duchem zcela nepřítomen projel z přivaděče přes spletitou dálniční křižovatku až na D5, a vrátiv se po několika kilometrech zpátky do reality, zoufale křičel do handsfree ? ?Ježíšmarjá, hele ? já tady s tebou žvaním a teď vůbec nevím, kde jsem, asi jsem najel na dálnici, ale netuším, kam to vede, tma jak v pytli, vůbec si nepamatuju, že bych projížděl nějakou křižovatku... proč tady sakra nejsou žádný ukazatele, co když jedu do Německa? Aha, tuhle, Rokycany, tak je to snad dobře... ale už jdi do háje, takhle se přece nedá řídit!? (pokračování)

Zdroje: Toto díl seriálu o buddhismu byl sepsán s využitím volných citací a doslovných překladů z knihy: Guy Claxton: The Heart of Buddhism


Měsíc v úplňku(klikni) Viditelnost zatmění ve fázích(klikni)

Ad hoc
Zatmění Měsíce
se odehraje tuto sobotu 3.4., začne ve 22:30 částečným zatměním, bude pokračovat úplným zatměním od 23:44 do 0:58 a skončí ve 2:11 po půlnoci. Podrobné informace o zatmění Měsíce najdete například na
www.ian.cz/detart_fr.php?id=2202
http://www.asu.cas.cz/cesky/new/tisk_95.html
http://www.asu.cas.cz/cesky/new/tisk_96.html
Za tip na tyto informace děkuji Rosťovi Štorkovi z Astronomického ústavu ČAV.

Popularizátoři v NASA při této příležitosti připomněli, že Země není jediné místo, odkud se dá zatmění Měsíce pozorovat. Dá se pozorovat i z ... Měsíce. Odtamtud ovšem vypadá spíš jako zatmění Slunce - samozřejmě Zemí. To bude poměrně spektakulární zážitek, který je na Měsíci k vidění zhruba jednou až dvakrát za rok. Na rozdíl od Měsíce, jehož úhlová velikost je o málo větší než Slunce a tudíž se mu podaří způsobit úplné zatmění jen v poměrně úzkém pásu, Země je při pohledu z Měsíce třikrát větší než Slunce. Úplná zatmění Slunce jsou proto na Měsíci daleko častější. Nenastává však při nich naprostá tma, protože sluneční paprsky se kolem Země ohýbají průchodem atmosférou, takže naše planeta v té chvíli vypadá jako černý kotouč lemovaný plamennou obručí. Měsíční krajina, ještě chvíli před tím zaplavená ostrým poledním světlem nevrhajícím stíny, se náhle ponoří do temně rudého šera. Můžeme si to ověřit už tuhle sobotu.

Za nějakých dvacet let budou na Měsíci pracovat kosmonauti, studovat tamní krajinu a zkoumat minerály, které by mohly živit jejich měsíční základnu. Jednou za čas, když jim půda pod nohama zrudne, se při své práci zastaví a vzhlédnou k černé obloze, aby obdivovali temný kotouč mateřské planety koupající se v ohnivé záři.

Zdroje NASA:
http://science.nasa.gov/headlines/y2007/12feb_lunareclipse.htm?list160126



Dopisy čtenářů

Pavel N.:
Tak ses zase perfektně trefil a hned dvakrát.
Musím se přiznat, že když jsem předminulou neděli sledoval Václava Moravce, jak nebyl schopen zastavit toho mluvčího antiradaristů a jak ten člověk chrlil perfektně připravené, gramaticky bezchybné i když argumentačně nesmyslné věty, aby využil i tu poslední vteřinu, říkal jsem si, za co to Janeček utrácí moje peníze a raději jsem odešel. Takovou snůšku demagogie opravdu hned tak člověk neuvidí. Je smutně zajímavé vidět pak ve zprávách, jak si penzisti z Jinců, většinou vysloužilí lampasáci, pobírající do konce života výslužné, dokáží notovat s anarchistickou mládeží, která si výjimečně nehalila obličeje maskami a rudými šátky. Co mě ale nejvíce mrzí, že se až dosud nenašel nikdo, kdo by začal organizovat akce na podporu stavby radaru, abychom mohli ukázat, že nejsme zas takoví vychcánkové, jak by se dalo z dosavadních projevů veřejnosti usuzovat. O kotrmelci toho zhmotnělého springfieldského starosty v čele ČSSD raději ani nemluvit.
O velkoprostorových kancelářích bych mohl vyprávět historky na postrašení malých dětí. U nás ve firmě je to dovedeno až ad absurdum, kdy samostatnou kancelář má pouze prezident firmy, ale i ten ji sdílí se svou sekretářkou! Všichni ostatní včetně viceprezidenta a ředitelů divizí mají jediné provolegium, a to že nesedí u ostrůvků ze čtyř až šesti stolů, ale jen ze dvou v řadě nejblíže oknům a abych nezapomněl -- žádné příčky! Oni ani v životě nic jiného nepoznali, takže si vlastně neumí představit, že by to mohlo vypadat jinak. Protože prakticky neznají hodnocení podle individuální výkonnosti, zaměřují se jen na vnější projevy "pseudoefektivity" - tj. kdo celý den sedí ukázněně na pracovišti, ten je spolehlivým pracovníkem, i kdyby se při tom zabýval výzkumem nesmrtelnosti brouka. A aby měl šéf pěkný výhled na všechny ovečky, sedí v rohu a vršit kolem sebe hradbičku šanonů není dovoleno. Samozřejmě, že většina těch snadno sdílených informací má povahu šumu, bohužel ale nikoli bílého, který by svou chaotičností nerozptyloval, ale naopak. Když se potřebuju na něco opravdu soustředit (což je docela zřídka ;-) , tak si dám na uši sluchátka s barokní polyfonní klasikou. Jakékoli vysvětlování nemá cenu, je to marný, je to marný a je to marný ...
No, ulevil jsem si a tak zpět do práce :-)
Hezký den a ticho v kanceláři
Pavel


Petr Š.:
Zase jednou díky za báječné čtení, i když ne vždy souhlasím. Překvapilo mě ale, že píšeš o Jincích: "moravská Libavá by možná byla přece jen o něco vhodnější lokalitou než místo ležící pár desítek kilometrů od hlavního města". Jsem v tomhle oboru naprostý laik, ale vsadím boty, že jediné, co lze v tuto chvíli o lokalitě pro radar tvrdit, je to, že to NEBUDOU Jince. V Jincích bude stát nějaké méně významné zařízení, jehož součástí bude radar (ne TEN radar) a kam se nastěhuje příslušný počet Američanů a budou se tam zabývat nějakou - takto kuriózně offshorovanou - administrativou, aby se nesežrali nudou. Někde jinde, v úplně nové průmyslové zóně vybudované prozíravým městečkem v podhůří, shodou okolností hned vedle vojenského újezdu, si otevře pobočku americká technologická firma, která se tu bude zabývat především vývojem. Většina personálu budou Američané. Firma si bude žárlivě střežit své know-how (proto ta odlehlá lokalita a špičkové zabezpečení) a samozřejmě nebude nic vyrábět, vždyť jde o vývoj. Součástí areálu bude rozlehlá hala, kde budou probíhat testy a kam se přece namontuje ta spousta zařízení, které budou vozit desítky uzavřených kamionů při budování areálu, no to dá rozum, ne? No a schválně, malý testík: Copak bude za pár měsíců DOOPRAVDY v hale?

a) stroje a zařízení
b) nic, jen vzduch
c) hlína a kamení

Modří už vědí... a rudým to bylo jasné od začátku :o)

Ten článek od Kohouta je sice tendenční (ze současnosti poklesu produktivity se zaváděním open space hned vyvozuje příčinnou souvislost a ani mu to nepřijde), ale geniálně vystihuje podstatu. Škoda, že spoluautorem článku nebyl nějaký uznávaný architekt, aby mu dodal na váze - obávám se, že dotčení architekti ho takto odmávnou se slovy "no jo, ekonom nám píše o architektuře".


Jestli to mají Američani (a "modří") takhle pěkně vymyšlené, jsem pro :-) ale v dnešní době, kdy (jak už před lety trefně poznamenal na jednání o jaderném odzbrojení jeden sovětský ministr) ?před orbitálními kamerami neschováte ani psí boudu,? je otázka, jestli je taková finta proveditelná a vůbec potřebná. Umístění řady jiných amerických radarů je koneckonců známé; na druhé straně určitě ne všech. V každém případě zcela souhlasím, že se tady bavíme o ultratajných záležitostech, o jejichž detailech budeme vždycky nutně odkázáni na pouhé spekulace. Což je hlavní důvod, proč nemá smysl uvažovat v téhle věci o referendu; politici nemají právo žádat od občana rozhodnutí o záležitosti, o které mu pro samou její povahu nemohou poskytnout potřebné informace.
Ohledně architektů ? jejich názory mě popravdě moc nezajímají. Nikdo z nich do těch našich kukaní sedět nepůjde; oni je jenom kreslí ve svých soukromých ateliérech. Názor člověka, který v té slepičárně musí pracovat, má daleko větší váhu než učené řeči architektů.



Aleš L.:
Až teprve dneska jsem si dočet Tvůj komentář k radarům a je vidět, že Tě tohle téma (hlavně odpůrci) hodně vytáčí. Naprosto s Tebou souhlasím, taky mě rozčilují ty nesmyslné žvásty o bezpečnosti pro okolí ?základny?. Kasárna taky bývají uprostřed měst a nikdo proti tomu neprotestuje (vycházím z argumentu, že jako první budou napadeny vojenské cíle).
Mezi námi, pokud by opravdu měla explodovat jaderná hlavice, nezáleží na tom, jestli se trefí na předem určené místo nebo ne, radioaktivní spad se už trefí do černého v okruhu pár stovek kilometrů...




Myšák:
už zase agitka?? :-) že si nedáš pokoj tak sem to dočet, bravo, čoveče Tys měl dělat někde na vojenský propagandě :-) ... já taky netuším , co se komu nelíbí na tom, že mi někdo bude zadarmo strážit barák, ale přeci jen jsem se koukal do mapy a mám strach, že mi přibude místo kam nesmím s plachťákem!!!! takže hurá do ulic!! a opovaž se na mě vyrukovat s levičáctvím, ukaž mi levičáka s vlastním érem :-)
přimlouvám se za tu polohu na Moravě, přeci jen tam v nejbližší době let neplánuju

ani to s tím moc nesouvisí:
PS: co Irák? ještě pořád si myslíš, že to stálo za to?


Jak to, že jsem ?měl dělat vojenskou propagandu?... já myslel, že ji tady dělám?? :-) Je to nevděčná a nepopulární práce, ale prostě mi to nedá, když vidím (teď se prosím vás nikdo neuražte, tohle má být dobrosrdečná večerníčková metafora) to stádečko růžových prasátek, jak si bezstarostně vykračují kolem černého lesa a vesele si zpívají... Že byl v Evropě šedesát let mír, vůbec neznamená, že to tak musí automaticky zůstat. (Ostatně nebyl, to se jen tak zdá nám tady v Čechách; stačí připomenout Severní Irsko, Baskicko, Rudé brigády, atentáty v Madridu a Londýně, a loni zmařený pokus o zničení deseti letadel na transatlantických linkách; a chcete-li opravdovou válku, vzpomeňte na chorvatský zápas o nezávislost, masakry v Bosně a Hercegovině a naposledy genocidu v Kosovu.) V roce 1989 jsme na našem malém dvorečku sebrali klíče bachařům a rozstříhali dráty, a od té doby žijeme v představě, že už bude všechno dobré. Jenže svět se nestará o naše představy a přání.

V roce 1910 uplynulo od poslední velké evropské války čtyřicet let; většina obyvatelsva už znala jen život v míru, svět byl globalizovaný, doprava se rozvíjela, věda kvetla, panoval pokrok, mír a prosperita. Možná jsme na rozdíl od tehdejších časů o něco chytřejší, nebo ? doufejme, to by bylo spolehlivější ? aspoň pohodlnější, než aby nám stálo za to jít se znova prát o Alsasko-Lotrinsko, Sarajevo nebo Halič. (Většina dnešní mládeže beztak ani neví, kde ta místa jsou...) Ale moc bych na to nespoléhal; lidská společnost nikdy nedělá tak rychlý pokrok jako technika.

Především však dnes nejde jen o nás Zápaďany. Lidé, kteří nikdy nenavštívili exotičtější místa než Kanárské ostrovy a turistické enklávy v Tunisku a Egyptě, mají smutný sklon zapomínat, že náš Západ (který ekonomicky anektoval i výše zmíněné rekreační oblasti) je vzácnou oázou bohatství, klidu a práva ve světě, v jehož větší části panují úplně jiné poměry. Co horšího, až příliš mnoho lidí z té druhé strany nám to naše pohodlí bohapustě závidí. Závidí nám tak zběsile, že už ani netouží mít to taky; chtějí prostě ?když ne já, tak ani oni?. A mnozí z nich jsou ochotni za tento cíl zaplatit jakoukoliv cenu. Myslet si, že ?když je necháme na pokoji a budeme si v klidu hledět svého, oni nechají nás,? je naivita, která nebude krutě ztrestána poprvé.

Winston Churchill (pořád tady s ním otravuju; tak ještě jednou...) byl taky protivný se svou ?vojenskou propagandou?. Utrápený premiér Stanley Baldwin mu už někdy v roce 1936 odpověděl, že ?pan Churchill už nás unavuje svými katastrofickými předpověďmi?. Když se ty předpovědi za pár let vyplnily, Angličani Churchila za trest vybrali premiérem, aby je z té šlamastyky dostal. Naštěstí pro ně ještě nebylo úplně pozdě, ale cena byla hrozná.

Já nejsem obdařen žádnou z Churchillových kvalit a nikdo mě naštěstí nikam nezvolí. Netuším, co se stane, ale přesto musím někdy připomenout aspoň to, co by mělo být jasné každému, kdo si občas přečte noviny: Nežijeme v bezpečném světě.

K Tvým dalším připomínkám, Myšáku:

a) přibude Ti místo, kam nesmíš s érem? Taky jsem se kouknul do mapy, a uviděl, že Jince jsou zastrčené ve "vinglu" ohraničeném ze severovýchodu ruzyňskou TMA (Terminal Managed Area, koncovou řízenou oblastí) začínající 900 m nad zemí, ze severozápadu další TMA od 2100 metrů, a k dovršení všeho pět kilometrů na západ od Jinců je omezený prostor LKR 5, sahající od země do 12 kilometrů. LKR 5, jak jsem se díval, se teď asi často neaktivuje (=většinu času je pro létání volný), ale ani tak nemusím být ruzyňským dispečerem, abych došel k názoru, že tahle končina už teď není nejvhodnějším místem na rejdění větroňů. Čechy jsou na létání malý krcálek, jehož až příliš velkou část zabírají prostory, které nás nepříjemně omezují; na tomhle smutném faktu už americký radar mnoho nezmění...

b) Že nejseš levičák, protože máš vlastní aeroplán? Tím hůř! Největší paseku nenadělali chudí revolucionáři, co měli ?jen své okovy?, ale dobře zabezpečení hejskové, kteří měli dost peněz a volného času na to, aby vymýšleli všelijaké extravagantní teorie. Karl Marx nebyl žádný chudák, Engels byl z vysloveně bohaté rodiny, Leninovi se ve Švýcarsku taky nevedlo špatně, Castro studoval v Americe, Ho-Či-Min v Paříži, a podobně. Kdyby byli měli ruskou revoluci dělat jen mužici, carská (nebo Kerenského) policie by to byla snadno posbírala. Pozor na bohaté levičáky; ti jsou nejnebezpečnější! Proto taky doufám, že to opravdu není Tvůj případ... :-)

c) Irák: to byla velmi snadná smeč :-) bylo mi předem jasné, že si někdo nenechá ujít příležitost mi to zrovna teď otlouct o hlavu... Sice to s tím opravdu nesouvisí, ale přesto následky irácké války možná pocítí i Jince. Už před několika lety jsem tady veřejně litoval, nakolik selhání CIA v otázce iráckých zbraní hromadného ničení oslabí důvěryhodnost amerických argumentů v příštích krizích, a tohle je přesně ten případ.

Abych neuhnul před otázkou, jestli to stálo za to: přiznám, že v tuhle chvíli nevím. Nemrzí mě, že Saddám Husajn už je ve společnosti, do které patří; nelituju, že iráčtí Kurdové mají teď daleko lepší existenci (bez ohledu na řeči o celistvosti Iráku už dávno provozují vlastní de facto stát) a že na světě je o jednu nebezpečnou vládu méně. Nemůžu ale popřít, že jsem zklamán rozpadem irácké společnosti, kde to teď vypadá, že něco takového jako irácký národ nebo loajální občan státu Irák snad ani neexistuje. Analytici měli lépe odhadnout, že nastolení demokracie po svržení diktatury nebude samozřejmé; otázka je, jestli mohli tušit, že se budou obyvatelé zbavení tyrana s takovým gustem vraždit mezi sebou. Asi měli... Ejhle islám, náboženství míru; nejčastějším terčem iráckých atentátníků už dávno nejsou američtí okupanti, ale vlastní spoluobčané, sdílející stejnou víru. (Obětí nedávných vražd se stali učitelé, kteří učí malé děti číst a psát; není výmluvnější ilustrace, s jakým protivníkem tady máme co do činění.) Ex post je snadné vyčítat Bushovi, že po válce rozpustil iráckou armádu a nedal svým velitelům víc vojáků na udržování pořádku; nemá-li irácká společnost dost vůle na to, aby dosáhla vnitřního míru, žádná armáda ji k tomu nedonutí. (Možná ano; ta alžírská to dokázala, když v roce 1993 musela svrhnout radikální islamisty, kteří vyhráli volby, a v následné desetileté občanské válce s vražednými komandy doslova vyhubila desítky tisíc teroristů, takže dnes v zemi panuje křehký klid. Alžírsko ovšem není zatíženo národnostními a náboženskými rozbroji...) Co se Iráku týče, bude to opravdu na dlouho.

Zajímavé je srovnání Iráku 2003 s Íránem 2007. Saddám Husejn popíral vlastnictví zakázaných zbraní a neměl v té chvíli viditelně agresivní úmysly; přesto byl (za souhlasného přihlížení velké části světa) násilně svržen. Ahmadinedžád se otevřeně chlubí vlastnictvím atomového průmyslu i vývojem jaderných zbraní a jejich nosičů a vyhrožuje zničením Izraele, ale o invazi do Íránu zatím, pokud dobře čtu, mluví jen několik opravdu skalních jestřábů na www.americanthinker.com. Není divu; na další válku na Středním východě zatím nemají Američani žaludek (ani síly) a íránský režim při vší své odpudivosti přece jen skýtá některé možnosti vnitřní opozici mezi řadovými občany i ve vedení, takže se stále doufá, že na obou stranách zůstane u výhrůžek. Soudě podle některých signálů, mezinárodní izolace a klesající příjmy ze zlevněné ropy začínají nutit íránské vedení k zamyšlení. Doufejme. Účinný protiraketový systém každopádně může být źa těchto okolností jen k užitku.

Na závěr ještě ohledně radaru: minule jsem předpovídal, že se nás Rusové budou snažit zastrašovat, a přišlo to hodně brzo. Putinovi generálové už slibují instalovat u Kaliningradu rakety středního doletu. Luboš Palata nedávno napsal v sobotních Lidovkách, že z představy raket, které sem doletí za pět minut, ho mrazí. Mě nemrazí. My, kteří jsme vyrůstali za studené války, máme trochu pevnější nervy. Americké Pershingy to sem měly v roce 1980 z druhé strany Šumavy ještě blíž; vadilo mi na nich hlavně to, že jimi na mě mířili ti, které jsem si přál považovat za své přátele. Jestli se mi ve dvaceti letech netřásly kolena z Pershingů, neroztřesou se mi tím spíš teď kvůli ruským TOPOLům, nebo co to chtějí instalovat ve Východním Prusku.

Ostatně je to celé nesmysl. Za prvé neexistuje žádná představitelná situace, za které by Rusové měli důvod jaderným úderem zplanýrovat střední Evropu; následný radioaktivní spad by nepochybně zasáhl i je samotné, nemluvě o tom, že Evropa pro ně není vojenským soupeřem. (Ona popravdě není vojenským soupeřem pro nikoho, natož pro Rusko...) Rusové dobře vědí, že protiraketový štít není namířen proti nim, protože s nimi Američani chtějí spolupracovat, ne válčit, a chtít pomocí několika antiraket zastavit lavinu stovek ruských balistických střel vybavených vícenásobnými samostatně manévrujícími hlavicemi by bylo prostě směšné. Soudruh generál Solovcev to samozřejmě dobře ví. Rusové se svým velmocenským komplexem prostě jenom nesnesou pomyšlení, že všichni v blízkém okolí nejsou ochotni skákat, jak oni pískají. Za druhé, i kdyby se v záchvatu nějaké vojensko-politické slepoty rozhodli udeřit proti Evropě, je úplně jedno, jestli nás zasáhnou rakety středního doletu, proti kterým není v současnosti žádná technologická obrana, nebo klasické interkontinentální střely zpoza Uralu, proti kterým mají jakousi teoretickou obranu Američani na svém území, ale rozhodně ne my. Z našeho hlediska v tom není žádný praktický rozdíl. Jenom nás zkoušejí, jestli se lekneme prvního bafnutí. Couvnout v téhle chvíli je nejlepší způsob, jak ze sebe zase udělat poslušnou ruskou loutku. Děkuju, nechci. Do NATO jsme téměř přesně před sedmi lety vstoupili proto, abychom si právě tohle už nemuseli nechat líbit.