Gamma č. 181 (Suezský průplav (III.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Suezský průplav, Vydáno dne: 19. 12. 2007

Díl třetí - nadějné začátky projektu a opětovná porážka Lessepse. Ad hoc a dopisy čtenářů

Z minulého čísla:
Lesseps jezdil po celé Británii, navštěvoval bankéře, průmyslníky, rejdaře. Psal do Timesů. Ale přesvědčil jen pár opozičních poslanců, několik finančníků, ředitele Britského muzea a soukromou tajemnici Jejího Veličenstva královny Viktorie.
  ?Zdá se, že fantastická literatura v zemi Alexandra Dumase ještě nevymřela,? napsal Daily News. ?Nejvýstřednější romanciéři jsou břídilové a naivní neviňátka ve srovnání s velkým objevitelem z Pelusia.? Pelusium je starý římský přístav nedaleko Alexandrie; a oním "objevitelem" byl samozřejmě míněn Lesseps.



Mapy jednotlivých alternativ trasy průplavu


Po neúspěšném reklamním tažení napříč Británií se Lesseps vrátil na svůj francouzský statek v La Chénaie. Odtud sledoval další vývoj událostí a bombardoval císaře Napoleona III. informacemi a žádostmi o podporu. Situace však byla neradostná. Císař, vystaven silnému tlaku britské vlády, byl stále opatrnější. Turecký sultán pod pevným dohledem britského velvyslance odmítl dát souhlas ke stavbě. Anglická vláda zůstávala neoblomná a francouzská přestala Lessepse podporovat. Jenom starý přítel egyptský vicekrál Mehmed Saíd vytrval po jeho boku.


Jediným úspěchem onoho neplodného podzimu 1855 bylo svolání mezinárodní konference pro posouzení plánu stavby, které se zúčastnili významní inženýři (mezi nimi i Alois Negrelli), ministři pro veřejné práce z Pruska, Francie, Španělska a Sardinie i zástupci britské a francouzské admirality a znalci Rudého moře. Komise prostudovala všechny existující návrhy, odmítla však kterémukoliv z nich dát přednost od zeleného stolu. Neúnavný Lesseps obratem zorganizoval odplutí třináctičlenné skupiny do Alexandrie, aby znalci mohli prostudovat situaci na místě. Vicekrál, který celou výpravu financoval, přichystal vybrané společnosti velkolepé uvítání. Stejně jako Enfantin před dvaceti lety, museli i teď Francouzi přijmout vicekrálovu žádost, aby nejprve posoudili jeho zavodňovací projekty v nilském povodí. Čtrnáct dnů se plavili na parníku do Luxoru a ještě dále proti proudu do Asuánu; během příjemného výletu na všechny udělalo velký dojem, jaké vážnosti a obdivu se v Orientě Lesseps těší. Jeho respekt a vedoucí postavení mezi věhlasnými odborníky opět vzrostly.
  Výborně naladěni a plni obdivu ke svému vůdci se pak inženýři vydali na cestu přes šíji od Suezu na rudomořském pobřeží ke středomořskému Pelusiu. Prohlédli si celou trasu budoucího kanálu i potenciální lomy na těžbu stavebního kamene.
  Na Nový rok 1856 už komise v Alexandrii předala vicekráli předběžnou zprávu o výsledku průzkumu. Doporučila Negrelliho variantu přímého spojení obou moří bez zdymadel, včetně vedlejší větve, která by spojila Nil s průplavem. Potvrdila, že projekt je technicky plně proveditelný a ekonomicky životaschopný. Vicekrál, který Lessepse netrpělivě očekával, mu předem vyčetl z tváře, že výprava byla úspěšná. Radostně Lessepse sevřel v náruči.


Pod dojmem úspěšné zprávy nechal vicekrál sepsat novou smlouvu o koncesi. V jejím čtvrtém článku se pravilo, že ?Za předpokladu souhlasu Jeho císařského Veličenstva [tureckého] sultána prohlašujeme slavnostně za sebe i své nástupce velký mořský průplav od Suezu do Pelusia a přístavy k němu náležející za otevřené pro všechny časy jakožto neutrální průjezd všem obchodním plavidlům proplouvajícím z jednoho moře do druhého, bez jakéhokoliv rozlišování, vyloučení nebo přednosti pro osoby a národnosti...? Hned v samém začátku této vznešené formulace byl ukryt významný háček. Arabský originál koncese se ztratil; francouzský překlad, o kterém mají historikové podezření, že je mírně upraven, vyznívá v tom smyslu, že sultánův souhlas je potřebný jen pro zahájení provozu, nikoliv pro stavbu. Ke koncesní listině byl ale přiložen průvodní dopis, ve kterém vicekrál psal Lessepsovi, že ?...Společnost bude moci zahájit práce na prokopání šíje, jakmile k tomu obdržím souhlas od turecké vlády.? Lesseps si dal pozor, aby tento průvodní dopis nikomu neukázal.


V únoru Lesseps navštívil v Alexandrii svého starého přítele Holanďana Ruyssenaerse, aby se s ním poradil o dalším postupu. Shodli se, že je čas založit akciovou společnost, po jejímž vzniku by už události nabraly vlastní energii, bez ohledu na názor sultána. To byl ovšem názor založený na zjevném podvodu, protože všem potenciálním akcionářům by se při upisování akciií muselo zatajit, že plánovaná stavba nemá souhlas sultána.
   Z Egypta se Lesseps vydal do Vídně, kde navštívil ministra financí barona Brucka. Ten mu slíbil pomoc při získávání akcionářů, ale se zakládáním akciové společnosti radil počkat, dokud sultán neschválí koncesi. Další Lessepsův známý, rakouský ministr zahraničí hrabě Buol, se zrovna chystal do Paříže na mírový kongres, který měl udělat tečku za právě skončenou krymskou válkou: když pod útokem francouzských vojsk padl Sevastopol, carská vláda v únoru 1856 požádala o příměří. Hrabě Buolo slíbil Lessepsovi, že se pokusí prosadit stavbu průplavu do programu konference.


V Paříži se sjela diplomatická smetánka své doby: z Ruska hrabě Orlov, Angličan lord Claredon, za Francii hrabě Walewski a z Rakouska už zmíněný hrabě Buol, jakož i zástupci Turecka a Sardinie. Celý měsíc trval lítý diplomatický boj mezi bývalými spojenci, kteří se intrikovali proti sobě navzájem za pomoci bývalých nepřátel. Za tak dramatického průběhu se nikdo z diplomatů neodvážil zmínit se o tak provokativní otázce, jakou byl Suezský průplav. Na slavnostní večeři se však císař Napoleon III. zmínil tureckému velkovezírovi Ali Pašovi, že projekt pana Lessepse má všechny jeho sympatie, a vzápětí se s ironickým úsměvem zeptal lorda Claredona na skutečné důvody, proč se anglická vláda staví tak tvrdošíjně proti průplavu. Claredon byl v rozpacích. Se sklenkou šampaňského v ruce, v elegantním prostředí královského zámku, těžko mohl samotnému císaři opakovat do očí stejné nehoráznosti, jaké napsal v diplomatickém memorandu na příkaz svého šéfa lorda Palmerstona. Zmohl se jen na podotknutí, že k uskutečnění projektu je nutný souhlas Cařihradu. A to britská vláda respektuje. Šéf turecké vlády Ali Paša zase zdůrazňoval, že souhlas rád poskytne - jakmile v tom bude mít podporu britské vlády. Začarovaný kruh byl dokonalý.


V dubnu se Lesseps znovu rozjel do Londýna. Opět navštívil premiéra lorda Palmerstona, který mu znovu zopakoval, že průplav je podle jeho názoru technicky neuskutečnitelný, o čemž je informován lépe než všichni evropští inženýři, a ujistil Lessepse, že i nadále zůstane jeho otevřeným protivníkem. Lesseps se rozjel na další přednáškové turné; během měsíce pronesl dvaadvace přednášek, a zvlášť velkého úspěchu dosáhl ve slavné britské Geografické společnosti s proslovem na téma "Aperire terram gentibus" - zpřístupnit Zemi lidstvu.
  Dostalo se mu také audience u královny, která byla mile překvapena kavalírským vystupováním, širokým rozhledem a vypravěčským vtipem tohoto příbuzného císařovny Evženie. Královnin manžel princ Albert byl méně nadšen. Stejně jako lordu Palmerstonovi mu Lesseps připomínal mazaného cesťáka.
  Lesseps byl dost mazaný na to, aby věděl, že se nesmí pokusit poštvat královnu proti premiérovi. Tím by si před sebou zabouchl anglické dveře definitivně. Pro tuto chvíli mu stačilo, že snobským Angličanům předvedl důležitost své osoby. Což nejlépe dokázal tím, že ho přijala sama královna a shledala ho vzdělaným a vtipným mužem.
  Začátkem května se vrátil do Paříže.
  23. června 1856 v osm hodin ráno zahájil zasedání mezinárodní komise pro Suezský průplav. Ve svém krátkém, ale oslňujícím projevu zdůraznil, že poprvé v dějinách se schází takový mezinárodní výkvět inženýrů. Komisi bylo k posouzení předloženo šest propracovaných návrhů, z nichž tři se vyznačovaly nejvýraznějšími rysy.


Konzervativní návrh inženýra Barraulta (v náčrtku znázorněn zelenou barvou - čtenář nechť má na paměti, že všechny tři trasy jsou zakresleny pouze přibližným odhadem podle slovního popisu v knize) vycházel z uznávaného názoru, že Alexandrie jako nejvýznamnější přístav východního Středomoří je přirozeným východiskem průplavu, který měl vést korytem vyhloubeným v Abúkirské zátoce, jezery Burullus a Manzala a dále na jih přes jezero Timsáh u Ismailíje a přes Hořká jezera k Suezu.
  Radikální projekt inženýra Negrelliho nebral ohled na hospodářská, historická a politická hlediska a vedl průplav nejkratší cestou v dnešní trase (modrá linie).


Konečně třetí návrh (fialová barva), předložený inženýrem Talabotem, vypadal jako projekt z Verneova románu. Od Suezu byl veden na sever shodnou trasou jako plán Barraultův a Negrelliho; u Ismailíje se však stáčel na západ ke Káhiře v pravém úhlu k Nilu k hrázi tehdy rozestavěné nádrže pod Káhirou, překonával Nil po mostě kilometr dlouhém, 25 metrů širokém a 8 metrů hlubokém, 12 metrů nad hladinou řeky. (Pokud by přehrada byla dostavěna, měl kanál vést napříč jejím jezerem, tunelem pod hladinou.) Od Káhiry měl pak kanál zamířit k Alexandrii. Ve svém nejvyšším bodě by pomocí 24 zdymadel dosáhl výšky 34 metrů nad hladinou moře.
  Hned prvního dne konference se rozproudila bouřlivá diskuse, zda má kanál začínat v Alexandrii nebo v Pelusiu (dnešním Port Saidu): mají být obě moře spojena přímo, nejkratší trasou, nebo nepřímo?


Zastánci nepřímého spojení (vedoucího ze Suezu některou z tras do Alexandrie) poukazovali na skutečnost, že alexandrijský přístav, který měl dosud prvořadý význam pro světový i egyptský obchod, bude přímým průplavem degradován na pouhou námořní základnu místního významu a stane se z něj přístav využívaný pouze příbřežní dopravou. Přímý průplav bude o sto kilometrů kratší, což je však jen zdánlivá výhoda, protože obchodní lodě z významných středomořských přístavů stejně nemohou na své plavbě vynechat alexandrijské obchodní centrum, a jakmile tam jednou zakotví, bude jim už jedno, poplují-li dále po moři k ústí přímého průplavu nebo vnitrozemím do Ismailíje a Suezu. Plavba delším vnitrozemským kanálem chráněným před mořskými bouřemi bude pro ně naopak dokonce bezpečnější a z obchodního hlediska výhodnější. U přímého průplavu vyvstává dále otázka jeho riskantního napojení na Středozemní moře u Pelusia, kde není žádný přirozený přístav ani hluboká zátoka jako u Alexandrie, takže bude nutno vybagrovat plavební kanál do vzdálenosti osmi kilometrů od pobřeží. Tak rozsáhlý zásah může narušit rovnováhu mezi působením přílivu a příbřežní písečnou masou: jediná silná bouře může vrhnout milióny tun písku do plavebního kanálu a během několika hodin odříznout celý průplav.


Zastánci přímého spojení oponovali, že u projektu, který otevírá novou dopravní tepnu celosvětového významu, je otázka hladkého a výkonného provozu důležitější než budoucnost jednoho byť důležitého přístavu. Ohledně technického problému u severního ústí průplavu Negrelli poukázal na to, že právě s ohledem na tvar dna jeho vlastní projekt posunul severní ústí průplavu o osmnáct kilometrů na západ, nikoliv u Pelusia, ale naproti antickému Saidu. Tím se průplav o šest kilometrů prodlouží, vyústí však do moře v místě, kde dno klesá do potřebné hloubky v menší vzdálenosti od břehu, a navíc bude ústí průplavu chráněno severozápadním mysem proti západním bouřím, které by ho mohly zanést pískem.


Po několikahodinové debatě francouzští inženýři uznali Negrelliho argumenty. Zástupci z Anglie, země, která Egypt v podstatě ovládala a měla největší zájem na podpoře významu alexandrijského přístavu, nadále upřednostňovali nepřímé spojení. Při závěrečném rozhodování však byli přehlasováni: zvítězil přímý průplav, jak ho navrhoval Negrelli (v náčrtku znázorněn modrou barvou).
  Když byla takto zvolena trasa, začala neméně napínavá diskuse o druhé zásadní otázce: má průplav překonávat vyvýšeniny na šíji pomocí zdymadel nebo má být prokopán na úrovni moře?
  Pro systém zdymadel hovořila skutečnost, že jejich vybudování by umožnilo umístit dno průplavu až o 1,5 metru výš. Při jeho délce a šířce by to znamenalo úsporu 17 000 000 kubických metrů zeminy, kterou by nebylo nutno vybagrovat. Zdymadla by navíc chránila průplav před nánosy písku a bahna hnanými z moře vlnami a přílivem a zajišťovala by klidnou hladinu nerušenou mořskými proudy. Odpůrci zdymadel namítali, že úspory při hloubení by pohltila stavba hrází, které by byly nutné v oblasti Hořkých jezer, a že 330 čtverečních kilometrů vodní plochy těchto jezer tvoří dostatečnou protiváhu proti jakémukoliv tlaku mořských proudů. Především by však systém zdymadel vážně zpomaloval lodní provoz v průplavu.


Zastánci zdymadel nechtěli ustoupit a debata se protáhla do pozdních nočních hodin. Patovou situaci nakonec lišáckým kompromisem prolomil hydrograf francouzského námořnictva Lieusson: navrhl vybudovat průplav zatím bez zdymadel, a pokud by se ukázalo, že jsou zdymadla pro zabezpečení průplavu nutná, vždycky bude možné je postavit dodatečně. Lieussonův návrh byl schválen drtivou většinou.
  Některé argumenty, které v diskusi zazněly, nám dnes mohou znít naivně. Neměli bychom je však posuzovat ze svého pohledu pozorovatelů, kteří vědí, že průplav hladce funguje už jedno a půl století a všechna předpovídaná rizika se ukázala být chimérami. V roce 1856 byl projekt prokopání suezské šíje největším technickým dílem od počátku věků; nikdy před tím se nikdo nepokusil o tak obrovský zásah do krajiny. Objem a hmotnost zemních prací i síly při tom vznikající rostou s třetí mocninou rozměrů; všechna čísla byla nejméně o řád větší než u všech předchozích staveb, všechny parametry byly neznámé. Všechno se muselo poprvé spočítat, odhadnout a nakonec vyzkoušet. Neúspěch by stál investory astronomické částky a úspěch vůbec nebyl automaticky zaručen, jak se nám dnes může zdát. Žalostná historie panamského průplavu, do jehož stavby se Lesseps pustil o čtvrt století později, je všem odvážným podnikatelům dodnes drastickou výstrahou.


Lesseps, který technickým detailům příliš nerozuměl, do debaty komise téměř nezasahoval. O to víc však pracoval v zákulisí. Od samého počátku jednoznačně podporoval Negrelliho koncepci přímého průplavu bez zdymadel. Ve stavitelství byl laikem, ale jako zkušenému podnikateli se mu na Negrelliho projektu zamlouvala jeho jednoduchost, jasnost, přímočarost a provozní výhody. Ještě před zahájením konference řekl Negrellimu: ?Jste hlavním pilířem myšlenky průplavu bez zdymadel.?
  Jakmile byly vyřešeny obě klíčové otázky, nevznikly už další spory. Komise se jednomyslně shodla, že průplav bude mít hloubku osm metrů a lichoběžníkový průřez: v jižní části mezi Suezem a Hořkými jezery bude těleso průplavu široké 100 metrů u hladiny a 64 metrů u dna, na zbytku trasy do Port Saidu pak 80 metrů u hladiny a 40 metrů u dna. U severního ústí budou vybudovány dva vlnolamy dlouhé 400 metrů a za nimi dva chráněné přístavy. Trasa bude osvětlená a podél průplavu povede telegrafní linka. Technika pobízena nejnovějšími vědeckými výdobytky budila nadšená očekávání; devatenácté století, věk páry a elektřiny, bylo pevně v sedle nezadržitelného pokroku a mířilo s důvěrou k zářné budoucnosti.


Negrelli byl na výsost spokojen; ještě z Paříže napsal terstskému bankéři Revolterrovi, velkému příznivci průplavu, že ?...egyptský vicekrál vyšle svého ministra do Cařihradu, aby tam, podporován Rakouskem a Francií, vymohl u turecké vlády povolení ke stavbě. Kladné stanovisko zástupců anglického námořnictva na zasedání komise přispěje k tomu, že nepříznivá předpojatost v Anglii, kterou zplodil sobecký duch lorda Palmerstona, se konečně rozplynula.?
  Nic se nerozplynulo. A egyptský ministr Jeho Výsosti egyptského vicekrále do Cařihradu neodjel.
  Závěry komise měly velký ohlas po celém světě. I v Anglii se rozproudila živá diskuse, zda má ostrovní říše nadále sobecky bojovat proti průplavu nebo připustit svým konkurentům přístup ke své nejcennější kolonii (Indii) a potenciálně tak ohrozit anglické výsostné zájmy, ale zároveň tím přispět k dílu, které by znamenalo revoluci ve světové dopravě (nezapomínejme, že železniční síť byla v plenkách, letecká doprava neexistovala a námořní trasy tak jako od nepaměti nadále představovaly jediné spojení mezi kontinenty).


Na vládu lorda Palmerstona byl vyvinut mimořádný tlak. Porady na ministerstvu zahraničí končily pozdě v noci. Nakonec padlo rozhodnutí: za každou cenu zabránit sultánovi, aby dal povolení ke stavbě. Lord Stratford v Cařihradě dostal z Londýna depeši: ?Okamžitě požádejte o audienci u sultána. Naznačte mu, že britská vláda odmítne Turecku finanční podporu, bude-li Egypt financovat průplav, a bude muset odvolat záruky ohledně celistvosti osmanské říše.? Generální konzul v Káhiře pan Bruce byl instruován, aby ihned navštívil vicekrále a sdělil mu, že ?Anglie trvá na svém záporném stanovisku a že návštěva egyptského představitele v Cařihradě může situaci jen vyhrotit.? To byla v diplomatické mluvě ta nejostřejší vyjádření. Zmínka o odvolání záruk celistvosti říše představovala výhrůžku hraničící s vyhlášením války. Měla dát najevo, že Anglie, cítící se ohrožena na nejchoulostivějším místě, se nezastaví před ničím. A tak také zapůsobila. Sultán se lekl. Mehmed Saíd zaváhal. Napoleon III. odmítl stavbu veřejně podporovat.
  Lessepsem cloumal vztek. Znovu se mu jako balvan postavil do cesty ten zlomyslný, zatvrzelý stařec. Ale všechna protivenství ho jenom vyburcovala k ještě usilovnější činorodosti. Bude až do konce bojovat všemi prostředky s každým, kdo se mu odváží odporovat. A ze všeho nejdřív vyrazí znovu do Anglie na další řetěz přednášek, burcování a agitací. Tomu zlořečenému Palmerstonovi to nedaruje.

(pokračování)

Zdroje
Desider Galský: Veliké dobrodružství - Suez a Panama
náčrtek tras průplavu vytvořen s pomocí online-mapy:
http://www.paesionline.com/africa/egypt/map.asp?gclid=COS0p9H-kZACFQXklAodKkr65A



Ad hoc

Paul Tibbets
je jméno, které mimo okruh fanoušků historie druhé světové války už dnes není příliš známé. Ještě méně Enola Gay. Věhlas si zachovala už jen Hirošima. 6. srpna 1945 byla tato tři jména navždy spojena. Enola Gay bylo dívčí jméno matky Paula Tibbetse, pilota, který po ní pojmenoval bombardér, s nímž v srpnu 1945 odstartoval z ostrova Tinian k náletu na Hirošimu. V listopadu 2007 Tibbets zemřel ve věku 92 let. V jeho osobě odešel pravděpodobně poslední světově proslulý aktér druhé světové války.
Podle vlastních slov neměl špatné spaní kvůli poslednímu bojovému úkolu, kterým byl pověřen, ani se necítil ukřivděn, že národ, ohromený děsivým výsledkem té mise, mu při bouřlivých oslavách vítězství nepoděkoval za akci, která ukončila válku. Věděl, že když se politici rozhodli zasadit závěrečný úder, nehledali k tomu básníka ani filosofa. ?Potřebovali člověka, který v posledním okamžiku necouvne,? řekl svému životopisci. ?A to jsem byl já. Spím klidně, protože jsme skoncovali s tím zabíjením. Vím, kolika lidem jsme darovali život.? Od člověka, který zabil 140 000 lidí, zní taková věta opravdu cynicky. Jenže náčelníci štábů, kteří o bombě ještě nevěděli, plánovali na přelom let 1945 a 1946 konvenční invazi do Japonska - a odhadli, že při ní zahyne nebo bude raněno až milión lidí. Japonci byli oficiálně varováni, že Američané proti nim použijí "zbraň mimořádné ničivé síly". Nevěřili tomu...
Tibbetsovi blízcí si ho pamatují jako přesného a pečlivého člověka. Onoho srpnového dne vysoko nad Japonskem se zeptal celé posádky, jednoho po druhém: ?Shodujeme se v tom, že tohle je Hirošima??
Na otázku, jestli ho některý americký president někdy pozval do Bílého domu, řekl - ?ano, jednou. Harry Truman. V Oválné pracovně mi nabídl šálek kávy. Bylo to krátké a rychlé. Zeptal se mě, jestli mi někdo řekl něco nepříjemného kvůli té bombě. ?Ale jo, tu a tam,? odpověděl jsem. Truman nato: ?Vyřiď jim, jestli k tomu mají nějaké připomínky, ať zavolají mně. Já jsem ten, co vás tam poslal.??
O výročích Dne veteránů se Tibbets setkával s vojáky, kteří bojovali proti Japoncům na tichomořských ostrovech. V srpnu 1945 čekali, že je pošlou zemřít na japonské pláže. Místo toho se dozvěděli o atomovém náletu a odjeli domů. Mnozí z nich měli na setkáních veteránů slzy v očích, když přišli Tibbetsovi poděkovat. Ten obvykle v rozpacích jen mlčky přikývl.
Novinář, který s ním dělal rozhovor, ho popsal jako muže "trochu osamělého". ?K nikomu, koho jsem znal, se tak výstižně nehodila fráze "člověk, který na svých ramenou nesl osud světa", jako na Tibbetse.? Z poklidného návratu z Hirošimy na Tinian si pamatuje dva pocity: ?Tu strašnou únavu. A myšlenku, že jsme ukončili válku.?
Jak dnes víme, dokonce ani to ještě nestačilo; bylo třeba druhého úderu na Nagasaki, než Japonci uznali, že hra je skončena.
V Evropě dnes v některých kruzích přichází do módy morální relativismus, naznačující, že agresoři zasluhují za utrpení své porážky stejné politování jako jejich oběti. Paul Tibbets ten názor nesdílel.

Zdroj: http://www.nytimes.com/2007/11/12/opinion/12greene.html?th&emc=th

Uvnitř a vně
Třísloupcový fejeton biologa a filosofa Stanislava Komárka patří mezi články, které v sobotních Lidových novinách nikdy nevynechám. Nezklamal mě ani tentokrát. Několik vět stojí za citování: ?Dospělí jsme teprve v tom okamžiku, kdy zjistíme, že v běhu osudu nemáme "nárok" vůbec na nic a vše dostáváme jako jakýsi bonus. (...) Situace málokoho, zejména za mladších let, je tak bezvýchodná, jak se dnes často jeví. Už sám fakt, že si uvědomíme, jak moc závisíme na svém vnitřním vyladění a jak relativně málo na vnějších okolnostech, je pro začátek nápravy velice důležitý. Je nutno nějak nahlédnout, že náš vlastní osud je cosi, co k nám bytostně patří a čeho se nezbavíme, co ovšem můžeme z vlastní iniciativy dosti výrazně dolaďovat. Měli bychom si jej i oblíbit; mnoho jiného nám ostatně nezbývá.?
[Poslední věta, dokonalá ve své logické nevyhnutelnosti, mi svým cynickým pragmatismem připomněla výrok jednoho sadistického lektora operačního systému Unix, který při popisu bizarní logiky obávaného vi-editoru otcovsky domlouval konsternovaným posluchačům: ?Vy se ten vi-editor nemusíte jen naučit ovládat. Vy ho musíte mít rádi!?]
?V dramatických obdobích dějin lze přijít k úrazu snadno a mezi lety 1940-1955 se u nás skutečně na mnohého osud vrhal jako šelma z větve. Čím bezpečnější a klidnější doba je - a ta přítomná je tak optimální jako žádná z minulých - tím více platí, že jsme sami sobě nejhoršími nepřáteli.?
Stanislav Komárek se vyhýbá tomu, aby dělal reklamu některému konkrétnímu filosofickému směru; buddhistické zásady ovšem z jeho fejetonu trčí jak bidlo z pytle. Z mého pohledu, pochopitelně, tím lépe pro něj - i pro buddhismus.

Zdroj: Nedělní příloha Lidových novin, 9.12.2007

Zbrojaři chrání životní prostředí
Britská firma BAE se rozhodla zlepšit svůj obraz v očích obecenstva zavedením výrobků šetrných k životnímu prostředí. Nedávno oznámila úspěšný vývoj granátů se sníženým vývojem škodlivých zplodin a raket s plochou dráhou letu, jejichž motory produkují menší množství skleníkových plynů a při přeletu neobtěžují nezúčastněné publikum nadměrným hlukem. Hitem sezóny jsou bezolovnaté kulky do automatických zbraní. (V Čechách by se to mohlo prodávat pod slibným obchodním názvem "Natural ráže 9 milimetrů".)
Mluvčí firmy se minulý týden ukřivděně ohradil proti výpadům novinářů, kteří trousili škodolibé poznámky o nejapném vtipu. Ujistil posluchače, že BAE to s péčí o životní prostředí myslí vážně.
Chvályhodná iniciativa mi přivedla na mysl půvabnou scénku z filmu "Hon na Rudý Říjen", kde Jack Ryan s revolverem v ruce ve strojovně jaderné ponorky mezi rourami a dráty pronásleduje zlotřilého politruka, nespokojeně mumlaje: ?...mám střílet opatrně, že prý většina věcí tady špatně snáší kulky. Já je taky snáším špatně.? To ovšem ještě nebyly ekologické.
(Pošklebuju se stejně jako novináři, ale po straně přiznám, že tenhle byť nechtěný anglický humor se mi líbí. Když už musíme žít v tak nebezpečném světě, ať je aspoň sranda.)

Zdroj: Časopis E15, 5.12.2007

Jak jsem se stal praještěrem s řeckými předky aneb proč se má gentleman dámě vždy představit
Nedávno mi na mé oblíbené stránce http://aviation-safety.net padla do oka reklama na několik zajímavých knih; ostýchaje se poslat číslo své platební karty do Amazonu po nebezpečných stezkách internetu, obrátil jsem se na pražský Dům knihy Kanzelsberger (reklamu dělám zadarmo), těše se, že jako majitel kartičky na 5% slevu tentokrát pořádně ušetřím (zdařilo se; uspořil jsem přes 200 Kč...) Slečna, která zařizovala objednání knih, mě požádala o kontakt; sdělil jsem jí jednu z postradatelných adres, které dávám všanc obchodním organizacím, abych ji v případě zahlcení reklamním spamem mohl s lehkým srdcem opustit: protoavis@seznam.cz. A takhle to dopadlo:

Vážený pane Protoavisi,
posílám informace o knihách, které jste u nás poptával:
  597 Kč  Stanley Stewart: Emergency! Crisis on the FlightDeck
  707 Kč  David Beaty: Naked Pilot - The Human Factor in Aircraft Accidents
  1337 Kč  Robert Sumwalt, Jim Walters: Aircraft Accident Analysis - Final Reports
  817 Kč  John Winslow: Mayday
S pozdravem XXX


Dobrý den, slečno XXX,
děkuji za Vaše sdělení a prosím o dodání čtyř uvedených knih.
...
Musím opravit žertovný omyl ohledně mého příjmení, ve který jsem Vás nechtěně uvedl:
Protoavis byl nepříliš opeřený druhohorní praještěr velikosti zhruba slepice,
který ve volných chvílích podnikal neohrabané pokusy o létání.
Jako začínající pilot jsem dospěl k názoru,
že takové jméno je pro moji e-mailovou schránku docela příhodné.
S přáním příjemného dne Váš
Jarda Pecka alias Protoavis


Dobrý den, pane Pecko,
jméno pro e-mailovou schránku máte úžasné. Velice se omlouvám, ale vzhledem k tomu, že jste mi nechal jen toto oslovení, měla jsem za to, že máte pravděpodobně řecké předky :-)
...
S pozdravem XXX



Ad hoc

Dopisy čtenářů

Pavel N.
Připadá mi, že k otázce biopaliv se stavíš spíše pozitivně - z úhlu pohledu dotací pro farmáře to i chápu. Já jsem došel k názoru opačnému, pokládám to za klasickou ukázku vyhánění čerta ďáblem. Začal jsem se o tuhle věc zajímat v souvislosti poměrně přízemní - když se začala povinně pančovat nafta, sháněl jsem informace o vlivu na moderní vstřikovací systémy typu common-rail, ovlivněn faktem, že jsem na jaře musel vrazit skoro 13k do výměny vstřikovače a palivového filtru. Proklikal jsem se až na stránky www.proatom.cz, kde jsem kromě obecně energetických témat našel i docela zajímavou diskuzi na téma biopaliva. Až mě překvapilo, jak docela věrohodné argumenty pro podporu mého předchozího nejasného tušení, že s těmi biopalivy to nemusí být až zas tak skvělé, jsem tam našel. Jsem si samozřejmě vědom toho, jak obratně lze skrýt demagogii mezi zdánlivě logickými argumenty, ale musím říct, že v tuto chvíli přisuzuji tento přístup spíše bursíkovcům a obecně prosazovačům alternativních energií. Docela by mě zajímalo, jak to v širších souvislostech posuzuje tvá encyklopedická mysl :-)


Stav mé mysli, Pavle, by se určitě dal popsat mnoha latinskými výrazy :-) ale termín "encyklopedická" by, obávám se, mezi nimi určitě nestál na prvním místě. To spíš "sklerotická". :-) Co se biopaliv týče, musím přiznat, že v ně nevkládám velké naděje - při nejlepší vůli si neumím představit, jak bude možné nahradit jakoukoliv podstatnou část těch vytěžených megatun ropy něčím, co půl roku roste na poli. Mám důvodnou obavu, že rozdíl mezi ubývajícími ekonomicky dostupnými zásobami a rostoucí poptávkou v rozvojovém světě se bude zvětšovat rychleji, než ho budou schopny pokrývat dodávky biopaliv, jejichž energetická účinnost je zatím výrazně pod úrovní fosilních paliv. Nemluvě, jak píšeš, o pasece, kterou ta biologická břečka nadělá v našich turbodieselech... Představa, že si každý na svém záhumenku posečeme palivovou třtinu, vylisujeme, necháme zkvasit, nalejeme do auta a vyrazíme na dovolenou, by byla opravdu bizarní. Ve své současné podobě mohou biopaliva jen trochu zpomalit nástup krize - a uklidnit naše svědomí, že pro to něco děláme... V minulé "zemědělské" poznámce jsem spíš kvitoval skutečnost, že energetická krize nám aspoň uleví od nelogických zemědělských dotací. Méně potěšitelné je, že (celosvětový) vliv využívání biopaliv na zdražování potravin se začíná projevovat rychleji, než se čekalo. Nadšeni nejsou ani ochránci dešťových pralesů, kteří znepokojeni sledují masivní rozšiřování osevní plochy v tropech, které se často děje vypalováním a tudíž dodatečnou produkcí démonizovaného CO2... Na nějaký čas nás mohou zachránit zásoby, které najdeme v Arktidě, až Severní oceán konečně roztaje, ale v konečném důsledku nám zřejmě pomůže jenom vytoužená termonukleární fúze - a než bude k dispozici, samozřejmě ten zatracovaný "atom". (Stránky www.proatom.cz jsem bohužel nestihl prostudovat, ale na tomto mém laickém názoru by asi mnoho nezměnily...)
  V oblasti ekologie mě zaujala nedávná akce aktivistů Greenpeace, tábořících na komíně elektrárny Prunéřov. Připomnělo mi to drobnou zprávu z Newsweeku - že totiž Čína a Indie dohromady budou příští rok otvírat v průměru každý týden jednu novou uhelnou elektrárnu. A ty budou stěží aspoň tak ekologické jako ta pranýřovaná prunéřovská. To aby si Greenpeace nakoupili pár stanů navíc. Skutečnost je bohužel nejspíš taková, že jestli opravdu probíhá globální oteplování a jestli za to opravdu může rostoucí koncentrace CO2 (čemuž zatím všechny údaje nasvědčují), pak máme problém, jehož řešení (přinejmenším z politických důvodů) se moje generace nedočká. Počkejme si.

Petr Š.
V pohledu na Čínu se asi shodneme téměř dokonale, jenom nevím, jak zrealizovat ten bojkot olympiády. Nedívat se? Číňanům je fuk, jestli se dívám, peoplemetr doma nemáme... Ledaže by šlo o organizované, veřejně viditelné NEKOUKÁNÍ, jako třeba kdybys zorganizoval protičínskou demonstraci na Václaváku v době slavnostního zahájení, kde bychom byli všichni vidět, jak nekoukáme... Jenže mám obavy, že většina by stejně koukala, a pak, tou dobou už budou všechny kontrakty dávno podepsaný a Číňani budou mít svoje peníze tak jako tak v suchu. Tak nevím. Obávám se, že tohle by byla jedna z předem prohraných bitev. Kdybys měl ale nějaký nadějný nápad, jak ty grázly doopravdy svrhnout, na nějakou tu podvratnou činnost bych si čas určitě našel.


Jeden nápad mám, Petře, jenže ten se určitě neuskuteční. Že Čína už víc než padesát let brutálně okupuje Tibet, všichni vědí. Při té zahajovací parádě na hlavním stadiónu by každá delegace, které na tom záleží, mohla nést v čele vedle své vlastní vlajky taky tibetskou. Platné by to nebylo nic, ale čínskému ministerstvu propagandy by to aspoň trochu pokazilo radost z přímého přenosu. Jenže to jsou jen moje chiméry; sportovci, jak je každou chvíli vidět, mají větší starost, na jakém dopingu je příště nachytají.
  Co se "koukání" týče, bojkotovat to budu už jen proto, že na to prostě nemám čas :-) radši sportuju venku než u televize.

Krásné Vánoce vám všem, kteří věnujete Gammě svoji vlídnou pozornost, přeje

Jarda