Gamma č. 191 (Izraelská válka za nezávislost (II.))

Autor: Jarda Pecka <gamma(at)oranzovestranky.cz>, Téma: Izrael, Vydáno dne: 17. 01. 2009

Izraelská válka za nezávislost (II.)

Z minulého dílu:
?Proč tolik spěcháte s vyhlášením státu?? zeptal se král. ?Nač ta netrpělivost?? Golda opáčila, že národu, který čekal dva tisíce let, se těžko dá vyčítat netrpělivost. ?Copak nechápete, že jsme vašimi jedinými spojenci v této oblasti?? zeptala se. ?Ano, ale co mohu dělat? Nezávisí to na mě,? odpověděl Abdulláh. ?Vím, že je vaší povinností bojovat. Ale proč nepočkáte ještě pět let? Vzdejte se svobodného přistěhovalectví; převezmu celou zemi a dám vám zastoupení v parlamentu. Budu s vámi zacházet velice slušně a nebude žádná válka.? ?Myslíte, že jsme po léta tvrdě pracovali jen proto, abychom měli své zástupce v cizím parlamentu?? opáčila Golda. ?Jestli nám nemůžete nabídnout víc, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se budeme moci znovu setkat po válce, až bude existovat židovský stát.?



Před válkou Po válce


Války na Středním východě I.

Izraelská válka za nezávislost (2.)


12. května 1948 Golda Meirová dorazila z neúspěšného jednání s králem Abdulláhem na zasedání židovské Prozatímní rady. Její zpráva byla stručná: ?Nefungovalo to. Bude válka.? Předseda Ben Gurion povolal dva velitele Hagany, aby posoudili, zda se nový stát dokáže ubránit nadcházejícímu arabskému útoku: ?Nechceme od vás žádnou politickou úvahu. Musíte dát čistě vojenskou odpověď. Obstojí naše síly?? ?Počty nejsou vždy rozhodující,? odpověděl plukovník Jigael Jadin. ?Když budu opatrný, řekl bych, že šance jsou vyrovnané. Kdybych chtěl být poctivý, řekl bych, že protivník má významnou výhodu.? Ben Gurion požádal Radu, aby rozhodla, zda má být přijat návrh Spojených států na přerušení palby a tím de facto odložení státnosti na neurčito. Americký návrh byl odmítnut v poměru 6:4. Rada rozhodla, že stát bude vyhlášen o dva dny později. Zbývala poslední otázka: název nového státu. Sedmi hlasy proti dvěma byl schválen Ben Gurionův návrh, odkazující na kořeny národa sahající do biblických dob.


14. května 1948 byl v Tel Avivu v souladu s rezolucí OSN vyhlášen stát Izrael. Prohlášení nezávislosti zaručovalo otevřenost přistěhovalcům a občanské svobody všem obyvatelům. Vyzývalo izraelské Araby k soužití v míru a nabízelo okolním státům dobré sousedství. Spojené státy uznaly Izrael 11 minut poté, co byl vyhlášen. Téhož dne tak učinil Sovětský svaz. Ve stejných chvílích podniklo egyptské letectvo první nálet na Tel Aviv. Útok byl tak nepřesný, že nikdo nebyl zabit.


Tehdejší brigádní generál Jicchak Rabin, v devadesátých letech premiér a architekt mírového procesu, vzpomínal, jak se svými muži na obležené jeruzalémské silnici poslouchal na praskajícím rádiu hlas Ben Guriona, vyhlašujícího nový stát. Jeden z vyčerpaných vojáků, stočený do klubíčka, zabručel na své druhy: ?Hele, chlapi, vypněte to. Umírám únavou. Můžem si ty krásný řeči poslechnout zejtra.?


Následujícího rána už na "krásné řeči" nebyl čas. Během příštích dvou dnů na Izrael zaútočila ze severu, z východu a z jihu syrská, irácká, zajordánská, saúdsko-arabská a egyptská vojska. Izrael byl chráněn pouze ze západu mořem - ale i tam se vylodili Egypťané. Situace se rychle stala kritickou na všech frontách. 26. května kapitulovali obránci židovské čtvrti jeruzalémského Starého města. Izraelští bojovníci museli přenechat Arabům kultovní Zeď nářků. Jak se nepravidelné přestřelky, rozhořívající se na různých místech během roku, změnily po vyhlášení nezávislosti v otevřenou válku, tolerance vůči arabskému obyvatelstvu ubývalo. Na mnoha místech židovští velitelé Arabům "poradili", aby v zájmu své bezpečnosti opustili bojovou zónu; jinde nechali vypálit jednu dvě dělostřelecké salvy, které neškodně přelétly přes arabskou vesnici a vyburcovaly temperamentní obyvatele k panickému útěku. Arabové na oplátku často nebrali zajatce v osamělých židovských osadách, které se jim podařilo obklíčit, a nešetřili ani ženy a děti.


Izraelské ozbrojené síly byly budovány za pochodu - uprostřed války. Dobrovolníci přepravovali do Izraele první letadla - modernizované německé messerschmitty z Československa, stíhací bombardéry Mosquito a stíhačky Spitfire z Anglie a těžké bombardéry B-17 Flying Fortress ze Spojených států. Posádka jednoho bombardéru přilétajícího z USA dostala rádiem rozkaz shodit cestou do Izraele bomby na Káhiru; dobrovolníci uskutečnili svoji první bombardovací misi ještě dřív, než vůbec spatřili zemi, za kterou přiletěli bojovat.


11. června 1948, téměř 4 týdny po zahájení války, vstoupilo v platnost příměří, vyjednané OSN; trvalo také čtyři týdny. Obě strany ho využily k přípravě na další boje, které nevyhnutelně musely přijít. Švédský diplomat hrabě Bernadotte navrhl prodloužit příměří o dalších deset dnů. Izraelci návrh přijali, Arabové odmítli; 9. července boje propukly znovu. Další zastavení palby bylo dojednáno 19. července, trvalo až do 15. října, a opět bylo oběma stranami pojato jen jako oddechový čas před neodvratným závěrečným střetnutím. Území obsazené izraelskou armádou ještě netvořilo souvislý státní útvar, protože jih dnešního Izraele, poušť Negev a osady v ní ležící, byly odříznuty od zbytku země arabskými základnami v Gaze na středomořském pobřeží a 15 kilometrů jihovýchodně ležící Beer-Ševě, zatímco západní polovina Jeruzaléma, kontrolovaná izraelskou armádou, byla se zbytkem země spojena jen úzkým koridorem, ve kterém hlavní silnice zůstávala pod kontrolou arabských sil.


Za této situace ani jedna strana neměla zájem na přeměně příměří v trvalý mír. Arabové nepřestávali doufat, že se jim nakonec přece jen podaří zahnat Židy do moře. Ti naopak připravovali závěrečný útok, během něhož zkonsolidují ovládnutá území do obranyschopného celku. Z politických důvodů však Židé nechtěli přijmout odpovědnost za porušení příměří; potřebovali proto vhodnou záminku. Podmínky příměří stanovily, že Egypťané dovolí průjezd zásobovacích konvojů do obležených židovských osad v poušti Negev. V praxi však Egypťané konvoje na jih nepouštěli. Židé se rozhodli využít toho k ospravedlnění nového útoku. 15. října 1948 byl vyslán konvoj se zásobami, který měl za úkol vyprovokovat arabský útok. Konvoj však většinu cesty projel neobtěžován; příležitost k obnovení bojů unikala Židům mezi prsty. Nakonec padlo několik náhodných výstřelů. Účelu bylo dosaženo. Izraelci obnovili nálety i ofenzívu na pozemních frontách. Izraelská armáda zaútočila proti egyptským silám na jihovýchodě a vytvořila spojení s osadami v Negevské poušti v nejjižnějším cípu Izraele. Obklíčila přitom arabskou základnu Hulejkat - šest opevněných pahorků kolem stejnojmenné vesnice - která byla poslední překážkou bránící otevření silnice k židovským osadám v jižní poušti Negev. 19. října Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci, vyzývající obě válčící strany, aby do dvou dnů zastavily palbu a nechaly na linii příměří rozmístit pozorovatele OSN. Ministr obrany Ben Gurion nařídil velitelům, že do večera 20. října musejí Hulejkat dobýt. V jedné z nejlítějších bitev celé války Izraelci za cenu těžkých ztrát ještě téhož dne Egypťany z Hulejkatu vyhnali.


Obnovení bojů následující 15. října po cíleném incidentu s humanitárním konvojem se netýkalo jen jižní fronty, ale i Jeruzaléma. Několikadenní prudké boje, které se ve městě ihned rozhořely, však už nepřinesly žádný výsledek; když 22. října 1948 v 15:00 vstoupilo v platnost třetí zastavení palby, Jeruzalém byl linií příměří rozetnut na dvě poloviny - a zůstal rozdělen po dalších osmnáct let. Izraelská armáda už pouze stihla dobýt několik posledních arabských vesnic, které ještě ohrožovaly železnici vedoucí od pobřeží z Tel Avivu do západní, Izraelci držené poloviny Jeruzaléma.


23. listopadu, už po zastavení palby, izraelské jednotky pronikly 30 kilometrů na jihovýchod napříč Araby neobsazeným, ale téměř neprůchodným terénem Negevské pouště, soutěskami a stezkami, po nichž nikdy předtím neprojelo čtyřkolové vozidlo. Poprvé od začátku války bylo vytvořeno pozemní spojení se zcela izolovanou osadou Sdom (biblická Sodoma) na pobřeží Mrtvého moře.


30. listopadu uzavřel podplukovník Moše Dajan (pozdější ministr obrany) dohodu s podplukovníkem Abdulláhem al-Tall o definitivním zastavení palby v Jeruzalémě. V centru města byla vystavěna kamenná zeď a zátarasy z ostnatého drátu. Oba velitelé zakreslili do svých map linii příměří silnou fixkou. Její přes dva milimetry tlustá čára odpovídala v terénu padesát metrů širokému pásu; tím vznikl v centru města pruh "země nikoho". V letním vedru se však barva fixky roztekla a zalila další části městských čtvrtí, o které pak propukaly ozbrojené spory, během nichž vojáci umírali kvůli tloušťce tužky. Neúspěšná válka za zničení Izraele rozdělila Araby. Zajordánský král Abdulláh odmítl uznat vládu palestinského muftího v Gaze a na prosinec 1948 svolal do Jericha na Araby ovládaném Západním břehu Jordánu konferenci, kde zástupci Palestinců vyjádřili přání sjednotit se se Zajordánskem. Proti tomu vystoupila egyptská vláda, která v té době čelila obvinění Muslimského bratrstva, že svou slabostí zradila zájmy Palestinců. Během následných demonstrací byl zabit káhirský policejní velitel; premiér Mahmúd Mukraší paša pak postavil Muslimské bratrstvo mimo zákon, ale 28. prosince byl jeho členy sám zavražděn.


Izraelská armáda mezitím - bez ohledu na zastavení palby, které obě strany od 22. října 1948 dodržovaly - naplánovala poslední operaci "války za nezávislost". Cílem operace "Horev" bylo vytlačit Egypťany z posledního Araby okupovaného území Izraele jihozápadně od osady Beer-ševa v poušti Negev na jihu Izraele. Ke skrytému soustředění jednotek byla použita stará římská silnice, kterou museli ženisté nejdřív opravit, aby unesla tanky. 23. prosince začal noční klamný útok proti silnici na pobřeží Středozemního moře, spojující Gazu a Rafu. Bitva pro Izraelce začala nešťastně; v nočním lijáku se zbraně ucpávaly blátem a polní telefony ani vysílačky nefungovaly. K dovršení všeho se na bojišti poprvé objevila egyptská plamenometná vozidla na polopásových podvozcích a několik dalších obrněných vozů. Po několika hodinách dramaticky se vyvíjející bitvy se museli Izraelci stáhnout. I neúspěšný útok však dosáhl hlavního cíle - přesvědčil egyptské velení, že cílem útoku je pobřežní silnice a odříznutí Gazy, a odlákal pozornost Egypťanů od Beer-ševy.


Práce na zprovoznění římské cesty se zpozdily a izraelské posily nedorazily k Beer-ševě v plném počtu. Když ráno 25. prosince 1948 začal útok proti egyptským pozicím, boje byly úporné a vyústily ve třídenní krvavou bitvu, v jejímž závěru izraelské síly prolomily egyptskou obranu a pronikly do egyptského území na Sinaji do hloubky třiceti kilometrů. Egyptská vláda požádala Irák a Zajordánsko, aby ulevily izraelský nápor na její vojska útokem z východu; egyptští spojenci však na výzvu nereagovali. Egypťanům nakonec přišli na pomoc diplomaté. 29. prosince Rada bezpečnosti OSN vyzvala Izrael, aby vyklidil egyptský Sinaj. Den nato britská vláda premiéra Atleeho zaslala Izraeli ultimátum hrozící použitím síly, pokud se izraelské síly ze Sinaje neprodleně nestáhnou. Následujícího dne požadoval okamžité stažení Izraelců i americký president Truman, který připojil varování, že v opačném případě Spojené státy budou nuceny ?přehodnotit své vztahy s Izraelem?.


1. ledna 1949 se Izraelci začali stahovat ze Sinaje. Velitelé některých jednotek protestovali proti rozkazu vyklidit čerstvě dobyté pozice z politických důvodů (situace, kterou izraelští vojáci zažili poprvé, ale nikoliv naposledy): byli přesvědčeni, že jejich přítomnost na egyptské půdě by mohla posloužit jako argument v nadcházejících jednáních o příměří. Generál Jigal Allon jim odpověděl: ?Jakkoliv je to pro vás tvrdé, neexistuje žádný prostor pro odvolání nebo odsouvání tohoto rozkazu.?


Izraelci se však stále nevzdávali naděje na vytlačení Egypťanů z Gazy, kterou chtěli za tím účelem odříznout obsazením západně ležící Rafy. Ta měla být dobyta ještě před blížícím se definitivním zastavením palby. Boje zůstávaly nerozhodné a závěrečný útok Izraelců zmařila 5. ledna dvoudenní písečná bouře. 6. ledna egypská vláda informovala Radu bezpečnosti, že je ochotna začít okamžitě jednat o příměří, a Izraeli nezbylo, než přijmout. 7. ledna 1949 ve 14:00 vstoupilo v platnost zastavení palby. Téhož odpoledne došlo ještě k poslední, nerozhodné srážce mezi izraelskými a egyptskými tanky na silnici vedoucí z Rafy na západ do Al?Aríše. V sedm večer bylo po válce. Gaza zůstala v egyptských rukou, Izrael však získal celistvé, vojensky hájitelné území i kontrolu nad celou pouští Negev.


24. února bylo pod záštitou OSN podepsáno příměří mezi Izraelem a Egyptem jako vůbec první dohoda mezi novým státem a jeho znepřátelenými sousedy. Krátce nato následovala dohoda se Zajordánskem; mezitím však musela proběhnout ještě úplně poslední, už poněkud operetní scéna krvavé války. Od roku 1944 plánovali velitelé židovské Hagany, že budoucí stát musí mít přístup i k Rudému moři, kde na místě dnešního rekreačního střediska Eilat stála bývalá turecká policejní stanice Um Rašraš. Zatímco izraelští a zajordánští zástupci diskutovali na řeckém ostrově Rhodos o podmínkách příměří, Ben Gurion vydal rozkaz k zahájení výpadu na Eilat. 9. března dvě izraelské vojenské kolony vyrazily závodit, kdo dřív dosáhne pobřeží Rudého moře. Nepočetné jednotky Arabské legie, které jim stály v cestě, se na rozkaz z Ammánu stáhly na území Zajordánska, aby nebyly zavlečeny do nového konfliktu, který by zmařil probíhající jednání. Po dvoudenním usilovném pochodu terénem bez silnic první izraelská kolona dorazila k moři. Kdosi odněkud vytáhl bílé prostěradlo, modrým inkoustem na něj nakreslil Davidovu hvězdu a Um Rašraš byl prohlášen za izraelské území. Téhož dne izraelská delegace podepsala na Rhodu dohodu o zastavení palby.


23. března izraelská delegace zahájila na Rhodu jednání se zajordánským králem Abdulláhem o příměří a poválečných hranicích se Zajordánskem. Jednání začalo diplomatickým faux pas, když Izraelci darovali králi výpravný výtisk bible - a ten ji náhodou otevřel zrovna na stránce, kde byla mapa židovské Palestiny z dob krále Šalamouna, zahrnující i moderní hlavní město Zajordánska Ammán... Blamáž byla zažehnána, když plukovník Jadin nadchl krále bezchybnou recitací arabské básně; dvě hodiny po půlnoci byla dohoda podepsána. O týden později vznesl zajordánský ministr zahraničí námitky vůči zahrnutí arabské osady Beit Džibrín na hebronské vysočině, stále ještě držené iráckými jednotkami, do izraelského území. Jednání byla obnovena, král si však už nepřál žádné další odklady, a když se mu nepodařilo přemluvit Jadina, aby mu osadu věnoval jako dárek k nadcházejícím narozeninám, dohodu potvrdil v původní podobě. V izraelském parlamentu naopak smlouvu napadl radikální Menachem Begin (jenž se v osmdesátých letech stal premiérem) a vyzval poslance, aby vyslovili nedůvěru vládě, která se svévolně zřekla izraelského území. Výzva byla promptně odmítnuta a smlouva 3. dubna ratifikována jako definitivní tečka za izraelskou válkou za nezávislost. Zajordánsko neboli Transjordan (které se už nenacházelo jen "za Jordánem", protože podle podmínek příměří k němu byl připojen i Araby obývaný Západní břeh) se pak přejmenovalo na Jordánsko.


Izrael uhájil svoji nezávislost, ale zaplatil za to jedním procentem svého obyvatelstva. Kdyby takovou válku vedli Češi, ztratili by 100 000 lidí. Těm by se to ovšem na rozdíl od Židů nemohlo stát, protože - jak uvádí jeden recesistický bedekr pro turisty mířící do Prahy - ?před hrozícím vpádem nepřítele Češi obvykle kapitulují bez zbytečných průtahů.? Židé si naopak po holocaustu dali do štítu heslo ?Už nikdy jako ovce? - a jak ke své škodě několikrát poznali jejich nepřátelé, zatím se ho drží.

Komentář k obrázkům:
Mapa "před válkou" znázorňuje plán OSN na rozdělení Palestiny na židovský (modře) a arabský (červeně) stát. Území vyhrazené Židům a Arabům se zhruba shodovalo s oblastmi, které oba národy obývaly a ovládaly v době před 15. květnem, kdy okolní arabské státy napadly nově založený Izrael.
  Mapa "po válce" ukazuje konečnou linii příměří z 3. dubna 1949 a znázorňuje území označované jako West Bank, "Západní břeh", rozuměj západní břeh řeky Jordán. Ta ovšem tvoří celou dnešní východní hranici Izraele s Jordánskem; na "západním břehu" Jordánu proto leží celý Izrael, výrazem "Západní břeh" se však označuje jen ta část, kterou obývají Arabové, která připadla po válce v roce 1949 tehdejšímu Zajordánsku a na jejíž podstatné části dnes působí Palestinská samospráva organizace Fatah pod presidentem Mahmúdem Abbásem. K mapce je třeba ještě dodat, že 1) odkazuje se k válce v letech 1947-49, přičemž "izraelská válka za nezávislost" se oficiálně datuje do let 1948-49, ale autoři mapky do ní započítali i ozbrojená střetnutí mezi Židy a Araby před 15. květnem 1948; a 2) židovští autoři zde označují území spadající po roce 1949 pod egyptskou (Gaza) a jordánskou (Západní břeh) správu jako "okupovaná", vycházejíce ze skutečnosti, že v několikatisícileté perspektivě Židé žili na těchto území mnohem dřív než Arabové, kteří by s touto argumentací samozřejmě nikdy nesouhlasili, protože tato jimi "pouze" jedno a půl tisíciletí obývaná území také považují za svoje. To je jen jedna z mnoha výmluvných ilustrací nerozpletitelnosti středovýchodního gordického uzlu.

Zdroje

Martin Gilbert: Izrael
Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech
http://www.mideastweb.org/briefhistory.htm
http://www.palestine-net.com/history/bhist.html
http://www.pasia.org
http://www.masada2000.org/historical.html



Dopisy čtenářů

Čtenář píšící pod přezdívkou Aminux poslal místo komentáře překlad článku z The Times, který v tomto poněkud výjimečném případě níže přikládám celý, abych nebyl obviněn z jednostrannosti.


  V meritu věci řeknu, že sdílím zármutek níže citovaného rabbi Lernera nad prolitou krví, nikoliv však jeho názor na nepřiměřenost použité síly ani jím navrhované řešení. Obávám se, že rabbi Lerner patří mezi ty, kteří jsou většinou dnešní izraelské populace považováni za beznadějné naivky (nepřísluší mi soudit, zda právem). Důvodem, proč se ani po šedesáti letech nepodařilo najít řešení konfliktu, není "stupidita izraelské reakce", ale fanaticky nepohnutelný postoj Palestinců, kteří odmítají přiznat Izraeli právo na existenci a na jakékoliv mírové nabídky odpovídají sebevražednými atentáty a raketovými útoky (níže uvedené tvrzení, že v minulosti byly rakety odpalovány mimo obydlené cíle, slyším poprvé, a určitě bych ho připsal spíš nepřesnosti starších raket než ohleduplnosti ozbrojenců z Hamásu, kteří chtěli své nepřátele jen vyděsit raketami neškodně dopadajícími do pouště - tohle už zní ve středovýchodním kontextu hodně komicky). Rabbi Lerner tvrdí, že ?Hamás nemůže ohrozit existenci Izraele.? O tom není pochyb. Hamás však ohrožuje existenci jednotlivých občanů. Viděl jsem nedávno fotografii mladé židovské matky, která, ležíc pod stolem, napjatě sleduje oblohu a v očekávání bezprostředního výbuchu chrání vlastním tělem svoji dcerku. Palestinské matky v Gaze to určitě dělají také. Na rozdíl od těch židovských však podporují vládu teroristické organizace, skladují ve svých domech útočnou munici a vštěpují svým dětem, že je pro ně nejvyšší ctí stát se "mučedníky" a zabít co nejvíc sionistů. V jižním Izraeli už vyrostla generace dětí, které v důsledku každodenního ostřelování trpí "post-traumatickým syndromem", známým u válečných veteránů. Jejich rodiče také hořce obviňují izraelskou vládu, že její reakce byla po řadu měsíců "nepřiměřená" - to jest žádná.
  Troufám si tvrdit, že na světě neexistuje stát, který by tak dlouho nečinně snášel ostřelování svého území a který by protivníkovi, vedoucímu proti němu aktivní válku, zároveň dodával elektrickou energii, potraviny, léky a další služby, a poskytoval zaměstnání pro jeho obyvatelstvo. Přesto každá garnitura palestinských vůdců znovu odsoudí další generaci svých spoluobčanů k životu ve vlastnoručně vyrobeném pekle na zemi - a to v bezprostředním sousedství bohaté země, která by si nic nepřála víc než koupit si mír na oplátku za "obří Marshallův plán" (v odkazu na Amerikou financovanou obnovu poválečné Evropy). Je příznačné, že se pro relativně malou palestinskou populaci nenašlo místo v žádné z okolních arabských zemí, kde by byl dostatek prostoru pro daleko větší počet lidí (samotná Gaza je stejná poušť jako ostatní arabská území), že například z Jordánska byli Palestinci před lety vyhnáni, protože ohrožovali stabilitu země, a že izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livni byla v Káhiře den před zahájením útoku na Gazu - není těžké si domyslet, o čem si s presidentem Husní Mubarakem povídala. (Mimochodem, na adresu Tzipi Livni - způsob, jakým spojuje ženskou eleganci a jestřábí rozhodnost, je neodolatelný, viz např. http://www.youtube.com/watch?v=j2clOSYNdx4&feature=channel. Možná, že boty Goldy Meirové by jí zatím byly velké, ale je ještě mladá a pokud neudělá nějakou chybu, určitě má před sebou slibnou kariéru. Počkejme si.)
  Před třemi lety jsem držel palce premiéru Arielu Šaronovi při dramatickém stahování izraelské armády z pásma Gazy, během kterého musela armáda násilně odstěhovat vzdorující židovské osadníky. ?Odcházíme definitivně,? komentoval to tehdy s úlevou i odporem jeden z izraelských důstojníků, ?Gazu už nikdy nechceme zpátky.? Dnes jsem ochoten připustit, že jsem měl tu čest mýlit se spolu s Šaronem, protože vzhledem k odhadovanému poměru ztrát ozbrojené složky Hamásu (několik set zabitých z celkového počtu 25 000) se zdá, že trvalým řešením problému palestinských raket může být v nejbližší budoucnosti jen opravdu hermetická kontrola celého pásma, zejména na hranicích s Egyptem, a k tomu patrně i nějaká forma aspoň částečné izraelské okupace Gazy. Bude-li tomu tak, půjde o nejzaslouženější okupaci v pohnutých dějinách Středního východu.
  Autor článku bohužel zaměňuje příčinu s následkem (izraelské "vražedné razie" v Gaze byly odpovědí na sebevražedné atentáty, nikoliv jejich příčinou) a jako řešení navrhuje body, o kterých Hamás opakovaně prohlašuje, že je nikdy nepřijme, nebude-li Palestincům poskytnuto úplné právo návratu - což je požadavek, na který zase nemůže přistoupit Izrael, leda by se rozhodl spáchat demografickou sebevraždu. (Pro úplnost dodám, že v některých aspektech s rabbi Lernerem souhlasím; například pokračující rozšiřování židovských osad na obsazených územích považuju za neomluvitelné.)
  Co se týče obvinění z "nepřiměřenosti" izraelského útoku, řeknu teď něco velmi cynického, ale mluvíme o válce: odhadovaných 400 civilních obětí je ve skutečnosti neuvěřitelně nízké číslo v situaci, kdy armáda disponující drtivou palebnou silou zasahuje proti povstalcům ukrývajícím se mezi hustou civilní populací čítající 1,5 miliónu lidí. Než Rudá armáda dobyla Berlín, zahynuly desetitisíce civilistů. Kritici by měli vysvětlit, jaká mírnější reakce by zaručila spolehlivé zastavení raketových útoků, pokud se za nepřiměřené pokládá výběrové ničení identifikovaných základen, které ponechává ozbrojencům možnost přesunout se pokaždé do další, dosud nezasažené budovy (analytik naladěný vůči civilnímu obyvatelstvu nepřítele méně ohleduplně než členové izraelského kabinetu by možná připomněl třídenní kobercový nálet na Hamburk, zničení Drážďan nebo nedávné ruské invaze do Čečenska a Gruzie - a opravdu doufám, že se tady o sobě příště nedočtu, že navrhuju srovnat pásmo Gazy se zemí...).
  Na závěr, ohledně "stupidity" izraelské reakce - ponechávám na čtenářově posouzení, jakým výrazem náleží diagnostikovat duševní stav ozbrojenců, kteří se domnívají, že mohou donekonečna beztrestně ostřelovat území státu, disponujícího jednou z nejúdernějších armád na světě... Ale dejme slovo rabbimu Lernerovi v překladu čtenáře Gammy Aminuxe:

6.1.2009
Je mi strašně líto, že se Izrael chová stupidně
Úsilí Izraele zlikvidovat Hamas je pochopitelné, ale stupidní, píše v deníku Times rabín Michael Lerner, šéfredaktor židovského časopisu Tikkun.
Na tom, jak Izrael reaguje, ovšem záleží. Usmrtit 500 Palestinců a zranit více než 2000, to je nepřiměřené. Hamas dokáže působit potíže, avšak nijak nemůže ohrozit existenci Izraele. A stejně tak, jak je zločinem proti lidskosti, když Hamas vystřeluje rakety do izraelských hustě obydlených center, totéž platí o tom, když Izrael usmrcuje civilisty (teď jich zabil v Gaze nejméně 130, nemluvě o tisících osob, které usmrtil během okupace Západního břehu a Gazy).
V minulosti Hamas respektoval předtím dojednané příměří až do doby, kdy ho začal využívat Izrael jako nástroje pro páchání vražedných nájezdů na palestinské území. Hamas argumentoval, že tuto vražedné razie nebylo možno považovat za projevy příměří, a tak jako symbolický protest dovolil odpalování raket (které normálně nebyly zaměřeny na žádný cíl). Avšak když se mělo začít jednat o prodloužení příměří, Hamas požadoval záruku, že izraelské vražedné razie přestanou. A chtěl ještě víc. Vzhledem k tomu, že statisíce Palestinců bylo obětí podvýživy, Hamas požaduje, aby byly otevřeny hranice a bylo dovoleno volně dovážet na palestinské území potraviny. A oplátkou za propuštění uvězněného izraelského vojáka Gilada Schalita, požadoval Hamas propuštění 1000 Palestinců, uvězněných v Izraeli.
Hamas dal najevo, že přijme podmínky saúdsko-arabské mírové dohody, i když nikdy oficiálně neuzná Izrael. Tento postoj je zbytečně provokativní a pro Palestince je hluboce sebedestruktivní, ale oni věří, že je to poslední symbolická zbraň, kterou mají.
Jak se dostat z této destruktivní spirály? Svět musí nejprve požadovat okamžité příměří. To příměří by měly vynutit Spojené národy a jednoznačně by ho měla podpořit Amerika. Jeho součástí musejí být tyto podmínky:
* Hamas přestane odpalovat veškeré rakety a ukončí veškeré násilné akce a bude spolupracovat na uvěznění všech osob, které toto příměří poruší.
* Izrael přestane bombardovat, přestane páchat cílené vraždy a veškeré násilné akce, zaměřené proti aktivistům, extremistům či podezřívaným teroristům na Západním břehu či v Gaze a využije plné síly své armády, aby zabránil dalším útokům proti Palestincům.
* Izrael otevře hranice do Gazy a dovolí volný přístup přes hranici, podmínkou budou prohlídky, při nichž se budou konfiskovat veškeré zbraně. Izrael dovolí volnou dopravu potravin, plynu, elektřiny, vody, spotřebního zboží a materiálu do Gazy, s výjimkou zbraní a materiálu, z něhož by se daly typicky vyrábět zbraně.
* Izrael propustí všechny vězněné Palestince a vrátí je na Západní břeh a do Gazy podle jejich přání. Haman propustí všechny vězněné Izraelce.
* Obě strany vyzvou mezinárodní mírové sbory, aby dohlížely na dodržování těchto podmínek.
* Obě strany budou souhlasit, že přestanou šířit nenávist a podněcovat k násilí proti druhé straně v mešitách i mimo ně, ve školách a ve sdělovacích prostředcích.
* Toto příměří bude trvat 20 let. NATO, OSN a Spojené státy přislíbí, že ho budou vynucovat a každé jeho porušení přísně trestat.

Tyto kroky by situaci naprosto proměnily. Izolovaly by extremistické elementy na obou stranách z mainstreamu a umožnily by zahájení vyjednávání mezi Palestinci a Izraelci o širších a hlubších otázkách. Základní podmínkou pro vytvoření míru je, že se obě strany musejí cítit v bezpečí. Prvním a klíčovým krokem je hovořit jazykem, který obsahuje porozumění pro utrpení druhé strany v atmosféře diskuse, v níž budou vyslechnuty a pochopeny příběhy obou stran.
Avšak Izrael, protože je to vojensky silnější mocnost, by měl jednat v tomto smyslu jako první: V Gaze a na Západním břehu by měl realizovat obří Marshallův plán, aby se tam skoncovalo s chudobou a s nezaměstnaností; měl by tam renovovat infrastrukturu a povzbuzovat investice, zrušit izraelské osady, anebo přimět osadníky, aby se stali občany palestinského státu, přijmout každoročně do Izraele 30 000 palestinských uprchlíků po dobu dalších 30 let, omluvit se za svou roli při vyhánění Palestinců v roce 1948 a nabídnout koordinaci celosvětového odškodnění za všechno, o co Palestinci přišli během okupace, a uznat palestinský stát v rámci hranic, které uznaly Ženevské dohody z r. 2003.
Toto je jediný způsob, jak Izrael kdy dosáhne vlastní bezpečnosti. Je to jediný způsob jak trvale porazit organizaci Hamas a všechny extremisty, kteří si přejí vést nekonečnou válku proti Izraeli.
Nejvýznamnějším příspěvkem, který by mohla přinést Obamova vláda pro mír na Blízkém východě, by bylo přijmout strategii, jejíž součástí je uvědomění, že bezpečnost státu se nejlépe zajistí nikoliv vojenskou či hospodářskou nadvládou, ale velkomyslností a péčí o druhé. Pokud by toto nové myšlení se stalo vážnou součástí americké politiky, mělo by to obrovský dopad na neutralizaci strachu Izraelců, kteří stále pohlížejí na svět prismatem své zkušenosti z holocaustu a předchozího pronásledování a nikoliv z hlediska své skutečné současné moci ve světě.
Je mi opravdu nesmírně líto, když vidím to neuvěřitelné utrpení v Gaze a v Izraeli. Jako nábožensky založenému Židovi se mi to jeví ještě horší, protože mi to potvrzuje, jak lehké je perverzně proměnit milující poslání judaismu v nenávist a nadvládu. Truchlím za židovský lid, za Izrael a za celý svět.


Původní článek
http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/columnists/guest_contributors/article5446519.ece

Jura F.
Ahoj Jardo,
obrázky jsou sice zajímavé, avšak čekal bych, že k tomu přidáš nějaký komentář! Pěkný den, rok a ať neškudlím - i století tobě i nám


Juro, omlouvám se za opomenutí a spěchám ho napravit:
a) Mapa udává podíl palestinského (červeně) a židovského (modře) obyvatelstva na území mezi řekou Jordán a pobřežím Středozemního moře v roce 1946, tj. dva roky před vyhlášením židovského státu. Plocha každého kruhu odpovídá celkové populaci příslušného okresu.
b) Mapa udává podíl Palestinci (červeně) a Židy (modře) vlastněné půdy na výše uvedeném území v roce 1945, opět podle okresů. Bílé výseče značí půdu vlastněnou obcí nebo jinými než arabskými a židovskými subjekty.
c) Plán OSN na rozdělení Palestiny na židovský (červeně) a arabský (žlutě) stát, s Jeruzalémem jakožto "svobodným městem" pod správou OSN. Obdélníkové pásmo Gazy je vidět podél pobřeží jihozápadně od Jaffy. Z mapy je patrné, že území proponovaného židovského státu se skládalo ze tří vzájemně oddělených enkláv a proti rozhodnému a takticky koordinovanému útoku bylo vojensky nehájitelné (pro ilustraci podotkněme, že např. šířka pobřežního pásma u Tel Avivu měla činit cca 15 km).

Za přání děkuju a připojuju se k němu - ač pro tuto chvíli se spokojím s "pěkným rokem" :-) "moje" století bylo to dvacáté (naštěstí jsem z něj zažil tu relativně nejlepší třetinu). Současné století zatím sleduju s opatrnou skepsí, nehledě na to, že nemám větších ambicí než užít si jeho ještě doufejme poměrně poklidnou první třetinu :-)