Druhý den jsme se po snídani na terase nad Mekongem vydali ještě zpátky do města: Stone a Myšák si konečně prodloužili letenky na měsíční pobyt, a hlavně jsme si půjčili čtyři mopedy (foto 165a-e) a vyrazili na celodenní výlet proti proudu Mekongu a do pohraničních hor.

Ráno nás čekal důležitý úkol: Myšák a Stone měli poslední pokus prodloužit si pobyt ze tří týdnů na čtyři posunutím odletu. Telefonování do Bangkoku se ujal Hamaňi, který měl nejlépe nastudované místní poměry; za chvíli ale přišel z budky s nezdarem: ?Teď to prej nejde, mám zavolat za půl hodiny, že jim nefunguje rezervační systém; spadly jim Windowsy!? ?Ježíšmarjá, už i tady! To je děsný, kdy už konečně toho Gatese někdo zastřelí? To je hroznej mor... ani v Thajsku člověk od toho jeho paskvilu nemá pokoj...? Když se nezdařil ani další pokus, nechali jsme to na další štaci, do pohraničního města Chiang-Khong, kam už byl nejvyšší čas vyrazit.

Po snídani v domorodé vesnici jsme vyrazili na druhou etapu. Přibližně po 15 kilometrech nás cesta obloukem vrátila zpátky k řece: ?Tady bude to raftování,? povídá Pumpkin. Čekali jsme gumové čluny na divoké řece, ale tentokrát to s tím "raftingem" (raft = vor) bylo myšleno doslova: u břehu právě skupinka domorodců dokončovala stavbu několika vorů o rozměrech 2x6 metrů z bambusových tyčí. Řeka ze všeho nejvíc připomínala Teplou Vltavu pod Lenorou: mírný proud a vody většinou po kolena. Tady byly gumové čluny opravdu zbytečné.

Následujícího dne ráno (po předchozím příjezdu vlakem do města Chiang Mai v severním thajském podhůří) jsme se spolu se skupinkou osmi dalších turistů a turistek (Američani, Kanaďanky, Australani, Švédové, všechno mládež do 25 let) naskládali do terénního pickupu s dvěma lavicemi na korbě podél postranic a vyjelo se. Dvouhodinová cesta po kvalitní asfaltce vedla k severním hranicím s Barmou; než jsme však dorazili do výchozího bodu, zastavili nás vojáci. Ukázalo se, že v oblasti, kam jsme směřovali, toho rána thajská armáda zahájila trestnou výpravu proti pašerákům a z pochopitelných důvodů nestála o to, abychom se jí u toho motali.

Po třech dnech přišel čas vyrazit do vnitrozemí. Ne že by už v Bangkoku nebylo nic k vidění, ale upřímně řečeno je to asi právě ta doba, po které začnete mít devítimiliónového velkoměsta akorát dost, s jeho dusným vedrem, smogem a hlučícími ulicemi plnými lidí, aut a ostrých pachů. Na samý závěr našeho putování jsme se pak do Bangkoku rádi vrátili, ale o tom později. Teď, když jsme si ještě nestačili zvyknout na tropické vedro, jsme se už těšili na snesitelnější počasí v severních horách.

Pouliční doprava je v Bangkoku na pohled chaotická, ale přesto celkem bezpečná a spolehlivá. Naučit se přecházet ulici tady ovšem chvíli trvá, protože levostranný provoz představuje skutečně smrtící nebezpečí: pokud se spolehnete na zažitý instinkt a před vstupem do ulice se rozhlédnete jen vlevo, v příští sekundě vás srazí auto jedoucí zprava. Jediná bezpečná metoda je rozhlížet se neustále na všechny strany a uprostřed ulice už dlouho neváhat. Semafory jsou jen na největších křižovatkách, a tak nezbývá, než se naučit rychle kličkovat.

Druhého dne po snídani (většina členů týmu si dala místní speciality, jenom Stone v zájmu pozvolnější aklimatizace zvolil "American Breakfast" se smaženými vejci) jsme vyrazili k řece na projížďku člunem. Neznalí místních poměrů, nechali jsme se umluvit k zaplacení 300 Bt/osobu za půlhodinovou plavbu (s výjimkou Hamaňiho, který by si pro baht nechal koleno vrtat); i tak to ale stálo za to. Několikakilometrová okružní vyjížďka po městských kanálech zavede návštěvníky do míst, kam by jinak neměli čas dorazit, a během třiceti minut jsme si prohlédli průplavy sloužící nákladní dopravě, chaotické městské záhumenky i majestátní nábřežní panoráma supermoderních mrakodrapů. Teprve odpoledne jsme zjistili, že téměř totéž se dá pořídit za 8 Bt/osobu.

Předchůdkyní Air America byla původně samostatná firma China Air Transport, založená roku 1947 v tehdy ještě nekomunistické Číně bývalým velitelem amerického expedičního sboru na čínské pevnině, generálem Clairem Chennaultem. Firma začala fungovat s tuctem pilotů a devatenácti dvoumotorovými letadly C-46 Curtiss Commando a Douglas C-47 Dakota, koupenými za babku z válečných přebytků. Letiště byla většinou travnatá, hangáry nebyl čas stavět, jako řídicí věž posloužila vyřazená C-čtyřicetšestka a předpověď počasí vypracovával čínský meteorolog, který určoval směr a rychlost větru podle otáčení dřevěného prkénka na dlouhé tyči, kterou vystrčil z okna své boudy.

Piloti Air America se dělili podle strojů, které řídili. Byl velký rozdíl mezi mentalitou těch, co pilotovali staré "válečné koně", nezničitelné dvoumotorové dopravní stroje Curtiss C-46 "Commando" a Douglas C-47 "Dakota" a vozili za každého počasí rýži a munici, a specialisty, kteří řídili letadla STOL (Short Take-Off and Landing, stroje s velmi krátkým rozjezdem) a přistávali s nimi na políčkách kratších než 180 metrů. Ještě víc se od těchto "fixed-wing people", pilotů klasických letadel [dotaz na znalce letecké techniky: existuje pro tenhle výraz v češtině jednoslovný překlad?], lišili vrtulníkáři.

Abychom ušetřili, pohrdli jsme na letišti nabízenými taxíky a počkali si na autobus. To tady zjevně není zvykem, protože první dva řidiči nás vůbec nepustili dovnitř pod záminkou, že už mají plno, a třetímu jsme se museli vyloženě vnutit. Od farangů (bílých cizinců) se očekává, že zaplatí nějakých sto padesát korun za taxíka a nechají levné autobusy domorodcům. Dokonce byly v Bangkoku nedávno zavedeny autobusy vyhrazené ženám, aby se předešlo stížnostem na sexuální harašení v MHD.

25. března 2002 jsme se v Ruzyni nalodili do tureckého Boeingu 737-500. Nástup se neobešel bez komické scénky, když se Stone postavil k odbavení do špatné fronty, zatímco Myšák s Hamaňim za zvukotěsnou skleněnou přepážkou neslyšitelně povykovali a dělali čím dál divočejší posunky, které za chvíli s pobavením sledovala celá fronta kromě Stouna, jenž nevnímal nic kolem sebe, zcela zaujat studiem údajů na své letence.

Abych vyhověl množícím se žádostem nedočkavých čtenářů, naklonoval jsem ode dneška indočínský seriál na dvě paralelní větve, historickou a turistickou, které se do vyčerpání tématu (doufejme nikoliv do vyčerpání čtenářské pozornosti) budou střídat se seriálem "Vesmír náš domov". Na jaře 2003 jsme se s kamarády chystali do Thajska znovu a zlé jazyky si mě už začaly dobírat, že odjedu na další expedici dřív, než dopíšu zprávu o té první. Tohle nebezpečí bylo nakonec odvráceno jen díky akutní finanční tísni způsobené vlastním zaviněním: když jsme se minulý týden s mým létajícím a skákajícím přítelem Zbyňkem rozhodli koupit si každý pod svůj padák "vrtuli do zadku", naše účty se vzápětí ponořily do tak hlubokého komatu, že s výpravami do exotických dálek máme teď na dost dlouho utrum. Poletování nad českou krajinou bude ovšem, jak pevně věříme, ještě dobrodružnější.

Letecké fanoušky mezi čtenáři Gammy jsem v minulém díle nejspíš trochu uvedl do rozpaků záludnou hádankou, jaký podivný dopravce se skrývá za zvučným, ale přesto nepovědomým názvem. Budou asi překvapeni ještě víc, když jim teď napovím, že ve své době (na přelomu padesátých a šedesátých let) to byly největší aerolinie na světě, přinejmenším měřeno počtem provozovaných letadel. A protože mluvíme o období studené války, ti zasvěcenější už možná tuší, proč jim tak málo říká název letecké společnosti, která přes svou velikost za reklamu věru moc neutrácela, protože jejím hlavním klientem byla organizace, jejíž členové sami sebe označovali prostě "the Company".

Jihovietnamskému presidentu Ngo Dinh Diemovi (Gammu084) mnozí oprávněně vytýkali nedemokratické způsoby, nikdo však nemohl popřít jeho zásluhu na tom, že během prvních pěti let od založení republiky se v Jižním Vietnamu podařilo vybudovat v rozvrácené zemi fungující státní správu a zahájit skromný ekonomický růst. Jeho zemi naneštěstí nebyl dopřán klid k dalšímu vývoji, protože se brzo stala stala terčem útoků komunistických povstalců, označovaných zkratkou Vietcong (z plného názvu Viet Nam Cong San = Vietnamští komunisté). V pozdějších letech během rostoucí intervence ze strany severního Vietnamu se Vietcong přeměnil na Hanojí plně kontrolovanou Frontu národního osvobození.

V minulém dílu asijského seriálu (Gamma082) jsme dospěli k tomu, jak vypadala indočínská scéna na začátku osudového roku 1954: čerstvě nezávislá Kambodža, samostatný Laos, stojící na prahu občanské války mezi královskou a komunistickou vládou, a v sousedním Vietnamu po sedmi letech stále nelítostnější válka mezi Francouzi a komunistickým Viet-Minhem.