Před čtvrt rokem jsem tady psal o letní povodni a zmínil jsem se i o spoušti, jakou napáchala v pražském metru. Tehdy ještě málokdo věděl, co se vlastně v pražském podzemí v těch osudových hodinách dělo; jen záběry na protržená těsnění, prasklé tlakové uzávěry a proražený strop naznačovaly, že hluboko pod ulicemi neprobíhalo žádné poklidné zaplavování, ale spíš urputný boj s divokým vetřelcem.

Voda odtekla do moře a nechala za sebou spoušť a hodně otázek. Spoušť bude postupně uklizena, většina škod bude časem napravena, a otázky jsou v podstatě dvojího druhu: co všechno jsme tentokrát zvládli nebo naopak nestihli, a co je třeba připravit na příště. Oproti moravským povodním v roce 1997 byl patrný jeden zásadní pokrok: pružně pracující povodňové štáby a systém včasného varování zabránily tomu, aby byli obyvatelé nenadále překvapeni ve spánku hučící vodou, jako se to stalo v Troubkách; díky tomu evakuace proběhly včas a beze ztrát.

Uprostřed vrcholící záplavy jsem se byl podívat, jak si vede mé téměř rodné Ústí, a byl to působivý zážitek. Večer před kulminací byl pravobřežní Střekov temný a opuštěný; jen osamělé policejní hlídky vyznačovaly hranice ohrožené oblasti. Vrtulník se zářícím reflektorem, slídící s rachotem po noční obloze, přehlížel situaci ve čtvrti, kterou už stoupající voda odřízla od obou silničních mostů. Ve městě byla atmosféra jako před náletem; severočeská metropole s napětím očekávala blížící se nápor protivníka, na jehož občasné nájezdy byla dávno zvyklá. Tentokrát ale síla živlu přesáhla všechny zkušenosti pamětníků.

Když už se voda valí českou kotlinou a kvůli neprozřetelnosti hrázných nebo snad i hamižnosti nejmenované energetické firmy (leckterým lidem by ještě mělo být položeno několik nepříjemných otázek) už ji na plných hrázích není čím zastavit, pak se ukáže, jak je které město na takovou zkoušku připraveno svým rozpoložením. V přirozené nevýhodě jsou v takové chvíli města ležící na soutoku řek, což jsou samozřejmě zároveň místa, která naše předky vždycky přitahovala k osídlení; to je příklad Českých Budějovic, Prahy, Litoměřic, Terezína, Ústí nad Labem i Děčína. Přesto není tenhle faktor nutně rozhodující, jak ukázal příklad Kralup, které na soutoku neleží a povodeň asi odnesly nejhůř ze všech českých měst.

Dalším faktorem (kromě minule zmíněného počasí a klimatu) při vývoji celostátní povodně je chování přehrad, v tomto případě zejména "vltavské kaskády". V devadesátém sedmém roce, když povodně zasáhly v podstatě neregulovanou Moravu, v okamžiku vzedmutí vod už neexistoval způsob, jak příval usměrnit. Velkými přehradami zregulovaná Vltava nabízela možnost alespoň zčásti přitáhnout uzdu bujnému živlu, a už teď je jasné, že při letošních povodních se v tomto směru udělalo velmi málo.

Po pěti letech znovu přišly lijáky uprostřed horkého léta a přinesly velkou vodu, a přestože nevím, jestli někoho z čtenářů bude zajímat moje povídání o potopě v Čechách i okolí, nezbývá mi, než na chvíli přesunout zrak od hvězdné oblohy k vodním tokům, protože ač jsem byl celou tu dobu v suchu a bezpečí, nemohu předstírat, že se mě ta pohroma netýká. V příštích deseti dnech vám proto předložím pětidílný rychloseriál na vodní téma.