V předchozím dílu byla řeč o buddhistické první vznešené pravdě, která říká, že příčinou všeho utrpení je zkušenost těla a mysli, týkající se lpění na čemkoliv, zatímco druhá vznešená pravda ukazuje, jak tato konkrétní lpění řídí a svazují naše životy. Jak už bylo řečeno, existuje jedno velké lpění, které je kořenem všech ostatních. Je to lpění na představě o egu, obrazu našeho já.

Předchozí díl byl předehrou k výkladu o klíčové pasáži buddhismu v tomto a příštím čísle; měl se stát pro čtenáře impulsem, aby zvážili oprávněnost jedné ze svých nejskálopevnějších představ. Soudě podle nulové odezvy, buď jste se zamysleli opravdu hluboce a teď, poněkud vyvedeni z míry pomyšlením na možné důsledky té úvahy, čekáte napjati, co z toho vzejde - nebo jsem to napsal tak hloupě, že to nestálo za odezvu... Jde-li ve vašem případě o tu první možnost, pak vězte, že důsledky budou opravdu nedozírné. V plném rozsahu se k nim dostaneme v příštím čísle.

V prvních sedmi přípravných číslech (nehledě na výměnu názorů v osmém čísle a "referenční citaci" v čísle devátém) jsme shrnuli poznatky, které tvoří výchozí předpoklady buddhistických úvah. Právem můžete poznamenat, že to pro vás celkem nebylo nic nového; kdo se trochu zamyslel sám nad sebou i svými bližními, nepochybně na to všechno dávno přišel sám. Pro mnohé z vás snad bylo užitečné (jak to při prvním čtení Claxtonovy knihy shledal sám pro sebe autor Gammy) připomenout si polozapomenuté zkušenosti, dát do souvislosti známé pravdy a nechat se dovést k několika novým závěrům vyplývajícím ze souhrnu starých vědomostí.

Někteří čtenáři už si začínají stýskat po techničtějších tématech; rozhodně jsem je neopustil, zase se k nim vrátíme, ale tuhle buddhistickou záležitost bych rád vyřídil v souvislém bloku, nevyrušován ze soustředění jinými úkoly ? ono je toho v práci a podobně i tak dost... Odhaduju, že už jsme snad za polovinou; tak vydržte ještě nějakých pět, šest čísel, určitě ne víc než osm. Technické typy mohou mezitím najít aspoň drobnou útěchu v rubrice "Ad hoc" ? jako například dnes.

Zbyněk S.

Omlouvám se čtenářům za poněkud delší příspěvek, kterým jsem se rozhodl reagovat na poslední článek o karmě.

Karma

Kdykoliv jednáme vedeni skrytě nečestnými nebo sobeckými pohnutkami, obvykle nám to přinese neblahé následky. Jsou to situace, kdy nesprávně hodnotíme svou situaci a vyvoláváme ve svých bližních rozčilení a hněv, čímž v konečném důsledku poškozujeme vlastní sebeúctu a hromadíme ve své paměti nepříjemné vzpomínky. Tento mechanismus je podstatou toho, co se v buddhismu nazývá karmou.

Normální občan, navzdory obvyklému kverulování a lamentování, je ve svém životě většinu času když ne přímo spokojený, tak aspoň obstojně vyrovnaný se svým údělem: není závislý na drogách, netrpí nezvladatelnými psychózami, má auto, pěkný byt nebo domek, jakž-takž fungující manželství, nepříliš nezdárné děti, slušné zaměstnání i pár dobrých přátel, se kterými si užije všelijakou legraci, a těší se, až se v důchodu odstěhuje z města na chalupu a bude si užívat své zahrádky. Nepotřebuje buddhistické moudrosti o strastech, bolesti a smrti. Přinejmenším do té doby, než ho zastihne bezesná noc nebo pochybnosti uprostřed dovolené, na kterou se celý rok těšil. ?Teď ne,? řekne, ?jdi pryč. Teď se chci vyspat nebo se bavit. Teď mě s tím neotravuj,? a zažene svou nejistotu prášky na spaní nebo lehkou zábavou.

V předchozích dvou dílech jsme mluvili o původu a povaze některých pocitů; dnešním třetím pokračováním toto úvodní téma dokončíme.

V předchozím dílu jsme mluvili o původu a povaze některých pocitů, jmenovitě strachu a viny; dnes budeme v tomto tématu pokračovat.

Zlost

Jsou dva základní druhy pocitů pramenících z nelibosti: strach (viz Gamma169) a zlost. Podobně jako strach i zlost má řadu odstínů, od mírného podráždění a nesouhlasu přes nevrlost, nepřátelství, žárlivost až k násilné zuřivosti.

Pocity

V tomto dílu se zaměříme na nesnáze a úzkosti, které si působíme sami. Zdá se, že se pokoušíme vyřešit potíž s tím, jak se cítíme. Necítíme se dostatečně dobře dostatečně často. Podle konvenčního životního plánu potřebujeme k dosažení lepších pocitů nahromadit větší majetek, omezit své nejistoty, získat zajištěné zaměstnání, obklopit se lidmi, kteří nás mají rádi a postarají se o nás, až to s námi půjde s kopce, a hlavně udržet si dobré zdraví. Jinak řečeno, s co největší jistotou musíme vyloučit okolnosti, za kterých budeme smutní, ustaraní, osamělí nebo nemocní. Pak, jakmile si tohle všechno opravdu důkladně zabezpečíme, zkusíme si konečně užít trochu té zábavy a spontánnosti, o kterou jsme během toho snažení přišli: chodit na večírky, flirtovat, hrát karty o trochu větší sázky než by bylo opatrné, najít si nového koníčka, přistavět k domu další patro nebo se u šéfa přihlásit o povýšení.

V minulém dílu byla řeč o tom, kolik starostí si v životě působíme sami. Podle buddhistických mistrů jsme původci přinejmenším dvou třetin svých vlastních strastí, od kterých si můžeme postupně ulevit duševním výcvikem, abychom sami zjistili, jak jsou tyto nesnáze umělé a zbytečné.
   Mnohým bolestem můžeme předejít s vynaložením jistého úsilí nebo opatrnosti, a je správné a rozumné tak učinit. Uchráníme se zranění, když se před vstupem do silnice rozhlédneme. Některé chorobě můžeme předejít očkováním, jiné, když si vezmeme na procházku šálu.

(a také proč tenhle titulek je jen nestydatou nadsázkou) - o tom bude několik čísel nadcházejícího miniseriálu Gammy.
  Buddhismus, o němž jsem do svých čtyřiceti let věděl stejně málo jako každý normální Evropan - to jest téměř nic - mě zaujal až při setkání s jeho praktickými účinky, během indočínské výpravy v roce 2002. Povídání o buddhismu mělo být logickým vyvrcholením cestopisného seriálu o této expedici; jelikož se však indočínský seriál neomluvitelně vleče, cítím se nucen přikročit k rázné akci.