Za druhé světové války se objevilo několik zdařilých konstrukcí prachových raket, mezi nimiž vynikly legendární sovětské kaťuše; Američané vyvinuli ke konci války podobná zařízení, používaná hlavně v Tichomoří, a poprvé - se značným operačním úspěchem - zavedli neřízené letecké rakety zavěšované pod křídla (především na stíhacích bombardérech Typhoon, používaných jako vzdušné protitankové dělostřelectvo). Všechny tyto zbraně se vyznačovaly velkým rozptylem (zejména u raket odpalovaných na velkou vzdálenost z pozemních nebo námořních raketnic) a vysokým ničivým účinkem v případě dosažení do značné míry náhodného zásahu.

Redakční poznámka

Jak jste si asi všimli, dnešní vydání Gammy k vám výjimečně přichází z nezvyklé adresy. Firma, u níž mám to potěšení pracovat, je sice v mnoha ohledech mimořádně velkorysá, na druhé straně však netoleruje využívání své elektronické pošty k posílání vzkazů zabývajících se sexem, násilím nebo zbraněmi - a tomu třetímu ze zmíněných témat se v příštích dvou číslech Měsíčního dobrodružství nevyhneme. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma čistě historické, by to možná i prošlo, ale není třeba zbytečně dráždit hada bosou nohou. Přestože budu občas odesílat Gammu z této své soukromé schránky, veškeré otázky a připomínky mi prosím nadále posílejte na původní adresu.

Raketový motor už ze samého principu své funkce potřebuje vyvíjet vysoký tlak a pokud možno i teplotu; základem jeho činnosti proto musí být silně exotermická chemická reakce [tj. taková, při které se uvolňuje velké množství energie ve formě reakčního tepla] a jejíž účastnící se látky při svém slučování prudce zvyšují objem. Této charakteristice obecně velmi dobře vyhovují oxidační reakce, kdy se hlavní pohonné médium (nejlépe plynné) slučuje s kyslíkem nebo jiným okysličovadlem, což je proces známý jako hoření.

Všechno, o čem jsme v tomto seriálu mluvili doposud, se týkalo dopravních prostředků, které se přímo opírají o zem nebo mohou využít ke svému pohybu dynamického odporu a setrvačné hmotnosti vody nebo vzduchu. V úplně jiné situaci se nachází raketa, které její okolí, jímž cestuje, neposkytuje žádné médium, o něž by se mohla opřít. Raketě tedy nezbývá žádná jiná možnost pohonu než reaktivní princip ve své nejčistší podobě. Jak takový pohon funguje, si můžete sami vyzkoušet, máte-li k dispozici loďku nebo ještě lépe vozík s dobře namazanými koly na hladkém povrchu.

Všechny vzdušné dopravní prostředky s výjimkou větroňů a horkovzdušných balónů jsou založeny na přímém využití reaktivního principu; vždy se jedná o urychlení vzdušného proudu opačným směrem, než jakým se pohybuje vzducholoď nebo letadlo. Vrtule urychluje velký objem vzduchu o malý rozdíl rychlosti a je proto použitelná jen pro relativně pomalé stroje; u tryskového pohonu je tomu naopak a letadla tohoto druhu jsou vhodná zejména pro subsonický (= těsně podzvukový) a supersonický (= nadzvukový) režim, zatímco jsou naopak nehospodárná v nízkých rychlostech.

Jak kdysi napsal Karel Pacner, projekt Apollo byl největším technickým dobrodružstvím dvacátého století; tento seriál bude proto věnován cestě člověka k Měsíci. Nejdřív ale pár slov o tom, co tomu předcházelo.